Kapitola osmá: Konrád

Brockwitz, prosím!

Zatímco se Konrád neukázal, Derek se snažil dát trochu dohromady.

Fyzicky byl na tom špatně, protože v kříži a oblasti ledvin to bolelo, ale konečně přestal mít depresivní myšlenky. Dokonce si byl ochotný připustit, že se z té šlamastyky díky Konrádovi dostane. Jakmile si však vzpomněl na Veroniku, přepadla ho lítost.

Do prdele, tak už se konečně vzchop, zašeptal hlas v hlavě.

Zněl jinak než obvykle. Jako kdyby promlouval spíš sám k sobě, a ne prostřednictvím toho bastarda. Na stolku stála od posledně nedopitá láhev ořechovky. Hodil do sebe panáka. Řekl si, že hlas má možná pravdu.

Prostě se z toho nepodělá.

Zapudil myšlenky na Veroniku a rozhodl se na chvilku vyjít ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Už to jsou dva dny, co nevytáhl paty z bytu! Konrád se po celou dobu ani jednou neozval. To ho znepokojovalo. Protože jestli se mohl v životě na někoho spolehnout, tak právě na něj.

Přece jasně říkal, že nejpozději za dva dny se ukáže!
Zapnu telefon.

Žádné zprávy.

Ani od něj, ani od Veroniky. Vytočil Konrádovo číslo, ale měl obsazeno. Pak byl zase nedostupný. Zkusil zavolat do práce na recepci.

Dozvěděl se, že si Konrád prodloužil volno. Recepční Dereka znal a byl sdílný. Konrád prý jel vyřizovat nějakou neodkladnou rodinnou záležitost.

Derek poděkoval a zavěsil.

Co teď?

Chvíli přemýšlel, jestli má čekat, ale pak si řekl, že když se ani ti dva v černém neobjevili, pojede k němu domů a je úplně jedno, že je půl třetí ráno.

Objednal si klasické taxi, jelikož žádný autobot nebyl v dojezdové vzdálenosti a čekat půl hodiny se mu nechtělo.

Za pět minut dorazil řidič, který se zdál být starší než jeho passat.

„Dobrý večer. Brockwitz.”
„Bude to zajížďka. Přes město nesmím. Nevadí?”
„Hlavně prosím vás rychle.”

Celou cestu cítil nepříjemný tlak v podbřišku.

Zjisti mi jeho číslo

O tři dny dříve.

Konrád přemýšlel.

Žalobkyně Hammerschmittová mu dluží. Nikdy mu vlastně nepoděkovala. Ne že by o to stál. To kvůli ní, přesněji kvůli jejímu synovi kdysi porušil povinnosti. Byla kamarádkou tchýně a jeho žena Silke ho na její popud uprosila, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Tak toho povedeného synáčka z vyšetřování sice nevynechal, ale vedl případ tak, aby nebyl obviněn. Respektive tak, aby soudci nezbylo nic jiného než to shodit ze stolu. Konrád dostal od šéfa pokárání.

No a pak si ten spratek vysoudil odškodnění!

Neuvěřitelný.

Dlouhou dobu si to vyčítal, jenže ženě nikdy neuměl říct ne. Udělal to jen jednou, a teď se to bude hodit. Pak ho konečně napadlo řešení, jak toho kluka nešťastnýho vysekat z maléru. Udělá to podobně. Tedy ne on, ale Hammerschmittová.

Ještě ho napadlo, že by se třeba dalo dohodnout s tím Casem.

Hm, to asi ne.
To není dobrý nápad.

Zase tolik mu nedluží a hlavně:

Amíkům se věřit nedá!

* * *

„Horste, promiň, nemám časoprostor vysvětlovat něco po telefonu. Adam Kirchner. Neznám trvalou adresu. Věk kolem dvaceti. Prolustruj ho. Pracuje jako technik pro…, počkej, vydrž…, Human Vendor Technologies, servis autonomních jednotek.”
„…?”
„Všechno. Bydliště, rodinu, trestní rejstřík, pracovní záznamy, bankovní účet, prostě všechno, co najdeš. Asi ti nemusím říkat, že to spěchá. Včera bylo pozdě.”
„…?”
„Kdybys to mohl udělat hned, byl bych ti neskonale vděčnej. Jo, počkej! Zjisti mi Kirchnerovo číslo, výpis volání a ideálně i s polohou!”
„…”
„Jasně, když to bude ráno, bude to super! Díky moc! Jo, počkej! Máš něco k tomu příznaku?”
„…”
„Dobře, tak si s ním pak promluvíš. Dík, Horste.”
„…?”
„Jasně! Tschüss.”

Konrád zavěsil a hned vytočil další hovor.

„Dobrý den paní státní zástupkyně.”
„…?”
„Omlouvám se, ale něco bych od vás potřeboval. Myslíte, že bych se u vás mohl na skok zastavit?“
„…?”
„Ne, myslím doma. Až skončíte u soudu, paní Hammerschmittová.”
„…?”
„Já vím, já vím. Je to narychlo a není to úplně vhodné. Uvědomuji si to, ale slibuji, že vás nezdržím. Jak se má váš syn?”
„…”
„Tak to moc rád slyším. Po šesté? Adresu znám. Vážně vás dlouho nezdržím. Děkuji.”

Zavěsil. Na ustarané tváři se objevil náznak úsměvu.

„Jo!”

* * *

„Ahoj Horste.”
„…”
„Díky, máš to fakt u mě.”
„…?”
„Jo jo, jde o toho mýho kluka. Dostal se do maléru, vůl jeden.”
„…?”
„To je na dlouho. Řeknu ti to později. Asi za to můžu trochu já. Derek je jinak hodnej kluk.”
„…”
„Díky. To číslo na Kirchnera jsi mi zjistil?”
„…”
„Výborně! Nevím, co bych si bez tebe počal, Schimmi.”
„…?”
„Samozřejmě, neboj. Kdyby to smrdělo, nebudu se do ničeho motat a dám ti hned vědět.”
„…”
„OK. Ozvu se brzy. Jo, počkej! Víš už něco víc o tom příznaku?”
„…”
„Dobře, já ho k tobě pošlu. Poví ti to sám.”
„…”
„Tschüss.”

* * *

Konrádovi se ulevilo.

S Hammerschmittovou to šlo kupodivu dobře. Takže teď zaleze někam, kde bude mít klid, a podívá se, co mu Horst dodal. Kousek za rohem se nacházelo rychlé občerstvení. Dalo se tam posedět. Většina zákazníků si jídlo brala s sebou, a tak uvnitř bývalo prázdno. Dostal hlad. Než se do toho pustí, nejprve uspokojí hlasitý žaludek.

Super, že zrovna tady dělají fakt skvělej gyros! 

Díval se do počítače a ukusoval pitu s masem.

Horst dodal víc než v co doufal. Měl Kirchnerovo číslo, výpis volání a logy od operátora. Kirchner nebyl s Derekem ve spojení, kromě toho, že se potkali v práci. To už viděl na záznamu a dokazují to i výpisy a záznamy polohy. Hammerschmittová neslíbila, že k soudu nepůjde, ale když jí dodá aspoň trochu přesvědčivý důkaz, že nevěděl, že má u sebe zakázanou technologii, dostane maximálně podmínku za krádež. Řekl, že v podmínce vlastně asi pořád je.

Obrátila oči v sloup.

Prý uvidí, ale že si nemyslí, že z toho bude něco víc.

„Dodejte mi něco, abych nebyla za blbce, a já se v tom nebudu šťourat. To pro vás můžu udělat.”

Slíbil, že obstará důkazy.

Na to by mělo stačit Kirchnerovo prohlášení, že to tam zapomněl. Derek nevěděl, co to je. Napadlo ho, jestli to věděl Kirchner. To ale není jeho starost. Stačí, když to odvede pozornost od Dereka. Hartmanna zmákne taky.

Na toho máme delší dobu spadeno, prozradil Horst, když mu osvětlil situaci. 

Kirchner stačit bude, a když dodám i něco na Hartmanna, dostane se z toho! 

Za to co Horst naopak dodal Konrádovi, za to by ho vyhodili na pikosekundu. Riskoval kvůli němu hodně. Dokonce zajistil Konrádovi i ten vzdálený přístup do kamerového archívu. S tím moc nepočítal. To se musí tomu našemu Schimanskému nechat, usmál se pod vousy.

Tady to začalo být zajímavé.

Podle polohy telefonu si projel záznamy z pouličních kamer. Viděl Kirchnera vyjít na ulici, bavit se s nějakými dětmi a pak…

Prostě zmizel.

Na další křižovatce byly kamery mimo provoz.

Přesto když Kirchner minul další, nebyl tam. Pak si uvědomil, že se na záznamech objevila modrá dodávka a časy Kirchnerova pohybu odpovídají spíš jízdě. Zadal do kamerového systému registrační značku.

Dodávka patřila firmě obchodující s kořením.

Nic podezřelého, ale pro jistotu ji vyhledal ve veřejném rejstříku. Také nic, co by stálo za pozornost.

Tedy až na jednu věc.

Když rozkliknul obchodní vazby, narazil na jméno, které upoutalo jeho pozornost.

Melik Uzun?

To jméno mu bylo povědomé.

No jasně! Mafián, kterému nikdy nic nedokázali! Dokonce platil daně, a ne zrovna malé. To s tou dodávkou bylo nicméně zvláštní.

Náhoda?

Konrád zadal do systému příkaz pro trasování.

Během tří minut měl na mapě vyznačenou trasu. Kamery zachytily dodávku u starého letiště a o hodinu později kousek od recyklačního centra. Když porovnával polohu mobilu s trasou dodávky, všiml si, že Kirchnerovo číslo se odhlásilo poblíž letiště. Od té doby se nepřipojil do sítě.

Konrád přežvykoval sousto a nepřítomným pohledem zíral na displej. V hlavě měl najednou vymeteno. Neměl jsem jíst, vynadal si v duchu.

Než mi vytráví, jsem nepoužitelnej.
Gastrodemence jak vyšitá.

Náhle zaklepala na mozek myšlenka tak rychlá, že Konrád raději vyplivnul žvanec z úst, aby ji nezapomněl. Spěšně vytočil Horsta.

„Čau. Poslední věc. Hned, prosím tě. Neptej se. Kirchnerův mobil.”
„…?”
„IMEI telefonu! Ještě jednou se podívej k operátorovi. Zjisti, jestli jeho mobil není registrovaný pod jiným číslem. Potřebuju vědět, jestli těch čísel nemá náhodou víc. Vím, vím, že to zabere čas, ale i tak to musím mít. Díky! Neboj, už nic víc chtít nebudu. Slibuju. Tschüss. Jo, jestli ho má, tak ideálně s výpisem polohy.”

Zavěsil.

„Nechutná?” zeptal se prodavač při pohledu na rozžvýkané sousto na tácku.
„Ne, ne! Je to výborný! Dám si ještě jeden. A plechovku Raderbergeru! Děkuju!”

Než stačil dojíst, Horst dodal, co chtěl. Adam Kirchner druhé číslo skutečně měl. Přesně jak si myslel.

Předplacená karta byla aktivní.

Nejčastější místo…
Kde to jen…?
A, tady!
Průmyslová zóna?
To vypadá na recyklační centrum!

Zdálo se, že Kirchner dělá hlavně v noci.

Nejdřív se musím pro něco stavit doma.
Pro jistotu.

* * *

Vlastnit zbraň. Jedna z výhod, když je nebo býval člověk policista. Jako čistokrevný civilista by na zbrojní pas nedosáhl ani omylem. I jemu ji chtěli kdysi sebrat. To se jim  sice nepovedlo, ale jednomu snaživému státnímu úředníkovi se podařilo zlikvidovat jeho živnost. Takže i ta zbraň mu nakonec byla k ničemu. Teď byl rád, že ji má.

Jeden nikdy neví, pomyslel si, když po čtyřech letech připínal podpažní pouzdro a kontroloval zásobník.

Zkusil zavolat Derekovi, ale ten měl vypnutý mobil. Pak si vzpomněl, že mu ho zakázal zapnout.

Ten už musí šílet.
Chudák!

Dovolal se ale někomu jinému.

„Horste? Ne, neboj, nic nechci. Hele, můžeš se stavit u Dereka? U něj doma? Budeš se tam muset v podstatě vloupat, bude dělat, že není doma. To jsem mu nařídil já. Vyslechni ho, prosím. Jo, a buď na něj hodnej. Mám ho rád a moc mi na něm záleží. Mluvil jsem s Hammerschmittovou. Je ochotná z toho nic nedělat, jestli to ti dva oznámí. Všechno pochopíš, až ho vyslechneš. Rovnou s ním prober i ten příznak, jo? Díky.”
„…?”
„Jo, to by šlo. Příští týden. Zajdeme a pokecáme. Tschüss.”

Recyklace

Konrád se rozhodl, že do recyklačního centra zajede na motorce.

S autobotem by obhlídku udělal stěží. S motorkou nebude tak nápadný, jelikož kousek od centra se nacházel jeho motoklub. Zaparkoval harleye na blízkém parkovišti nákladních aut. Zbytek došel pěšky.

Odbilo jedenáct.

Prolezl dírou v cihlové zdi, která tam zůstala po demontáži molekulární linky. Doposud se neměl nikdo k tomu, aby ji zazdil. Úkryt našel za prázdnými kontejnery na suť, které byly poskládané na výšku po třech. Z hlavní budovy vycházelo světlo, a když se otevřela vrata, zaslechl hluk běžící linky.

Dva muži v modrých overalech vyšli ven na cigaretovou pauzu.

Tři dělníci zašli dovnitř a jeden ven. Ten zmizel v administrativní budově. Konrád chvíli pozoroval cvrkot a pak se rozhodl vyjít ze zákrytu. Zamířil si to přímo k těm dvěma, kteří se právě chystali vrátit do haly.

„Dobrý večer.”
„Jo, dobrej,” řekl ten starší a změřil si ho pohledem. „Přejete si?”

Konrád ledabyle odkryl zelenou parku a zase ji zakryl. Udělal to tak, aby zahlédli pouzdro se zbraní a za opaskem na šňůrce policejní průkaz.

„Matussek, hospodářská kriminálka.”

Kartička byla jím vlastnoručně vyrobená replika skutečného průkazu, kterou kdysi udělal synovi. Na fotce byl ale Matthias. Konrád doufal, že si toho v té tmě nevšimli a že ji nebudou chtít vidět. Nechtěli. Možná proto, že to udělal s takovou samozřejmostí.

Pořád v něm zůstal kus policajta.

„Vo co de?”
„Hledám Adama Kirchnera,” ukázal prvnímu muži fotku v mobilu.

Podíval se na ni, pochybovačně nakřivil ústa a zavrtěl hlavou. Konrád ji ukázal jeho kolegovi. Ten ji zkoumal o něco déle, ale nakonec pokrčil rameny.

„Nic mi neříká.”
„Proč ho sháníte tady? Toho sem tu jaktěživ neviděl.”
„Měl by tu pracovat.”
„To určitě ne. A ani nikdy nepracoval. To vám můžu říct jako stoprocentně. Všichni se tu známe.”
„Nevadí, kdybych se tu porozhlédl?”
„Když se ptáte, tak asi povolení nemáte, co? No, mě je to fuk. Běžte se klidně podívat. Já tu šéf nejsem.”
„A je tu šéf?”
„Jen vedoucí noční směny. Dojdu pro něj.”

Vrátil se s mužem v důchodovém věku.

„Dobrý večer, já jsem Schumann,” usmál se úslužně a podal mu ruku.
„Polizeioberkommissar Matussek.”
„Prý někoho hledáte.”
„Adam Kirchner.”

Muž se podíval na fotografii. Zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, ale ne. Jestli chcete, zeptejte se ostatních,” ukázal za sebe na vrata.

Konrád by se vsadil, že mluví pravdu.

„Já vás klidně provedu, ale nejdřív dostanete přilbu. To víte, musíme ji nosit všichni,” usmál se skoro omluvně.
„To nebude třeba.”

Musím zavolat Horstovi.
Ten bude mít radost!

„Počkejte, ještě mě napadlo…,” zastavil se a ukázal směrem za Konráda.
„Ano?”
„Možná, že ten koho hledáte, pracuje u naší bývalý konkurence. Teda, oni už skončili, protože jim to tam zavřeli, ale co vím, někdo to tam pořád hlídá.”
„Aha.”
„Musíte to ale obejít. Ono to bejvávalo propojený, ale když tu jejich linku odvezli, tak to u nich zazdili. Tahle díra nikam nevede.”
„Děkuji. Moc jste mi pomohl.”
„Není zač. Mějte se!”

* * *

Dobrou hodinu hledal místo, kudy se tam dostat. Pokud možno, nepozorovaně.

Nechtěl riskovat, že mu Adam pláchne. Jediná rozumná cesta vedla skrz hlavní bránu, protože zeď kolem pozemku byla dobré tři metry vysoká. Zdvojené bezpečnostní kamery na každém rohu dávaly tušit, že nebude snadné se tam dostat aniž by na sebe neupozornil. 

Nakonec mu pomohla náhoda.

Před branou zastavila modrá dodávka. Ozvalo se vrzání pantů a jedno křídlo se začalo otevírat. Muž v oranžové vestě ho otevřel a zajistil. Pak otevřel druhé a dodávka vjela dovnitř.

Konrád se rozběhl.

Teď nebo nikdy!

Dvůr byl menší a lampa po levici nesvítila.

Prostranství nebylo nijak zvlášť osvětlené, takže mohl využít tmavý kout a skrčit se za rzí prolezlou cisternou, ze které kapala nevábně páchnoucí tekutina. Měl skvělý výhled, protože řidič parkoval čelem ke zdi budovy přímo pod led halogenovou lampou. Ta se rozsvítila, jakmile zaregistrovala pohyb.

Z dodávky vystoupil řidič. Z druhé strany se k němu připojil jeho spolujezdec. Řidič otevřel zadní dveře a vlezl do nákladního prostoru společně s mužem, který je vpustil. V tu samou chvíli vyšel z budovy další muž v oranžové vestě. Nakoukl do dodávky a začal nadávat. Měl sytý hlas.

Konrád rozuměl téměř každému jeho slovu.

„… ste se asi normálně posrali, ne?”
„…”
„No a co s tím máme jako kurva dělat? Podívej se na ten bordel! Přece jsme se jasně domluvili, že to bude zabalený!”
„…?”
„No to si piš, že mi to vadí! Víš, jak to jde blbě dolů? Jako co asi tak řeknu starý? Že sem dostal krámy? Takže si to hezky zabal, protože já to do píči uklízet nebudu!”

Otočil se směrem k bráně, dal jednu ruku v bok a druhou ukázal na vjezd.

„Kurva, ty taky, Schneidere! Seš snad debil? Zavírat vrata bude jako kdo?”

Muž vyskočil z dodávky a běžel je rychle zavřít. Pak se vrátil a zevloval před dodávkou. Spolujezdec mezitím naskočil za řidičem. O něco se usilovně snažili, protože se dodávka hýbala.

„Je zahřátá, už na to můžem jít,” řekl rozčilený muž už mírnějším tónem.

Jako první vyskočil z dodávky spolujezdec a začal tahat ven objemný, podlouhlý pytel.

„Dneska si to pánové odneste sami. Já budu hlídat, jestli neteče. Ty Schneidere, popadni smeták s hadrem a kde kápne, vysmejčíš to čistidlem. Tohle je fakt práce na hovno!” ulevil si a ustoupil stranou, aby ti dva mohli vyložit náklad.

Člověk nemusel být génius, aby pochopil, co v tom černém pytli nejspíš bude.

Byl to způsob, jakým ho vytáhli, úchop, typ vaku a typické prohnutí. Všechno tomu odpovídalo.

Takže maso na grilovačku to asi nebude.

První oranžová vesta těm dvěma přidržela dveře, aby mohli projít. Pak vešel ten druhý ve vestě a než za sebou zavřel, rozhlédl se.

Konrád počkal dvacet vteřin.

Přikrčen a v poklusu doběhl ke dveřím, opatrně do nich nakoukl a vkradl se dovnitř.

Hlavně nevymejšlej voloviny

Ti dva ve vestách sešli dolů jako první. V závěsu za nimi se lopotili dva svalovci s pytlem, protože schodiště k lince bylo poměrné úzké.

„Položte to támhle,” řekla jim druhá oranžová vesta a ukázala na pás.

Svalovci s tím hodili na plošinu s válečkovým dopravníkem.

„Dneska to máte za víc a nebudu o tom diskutovat!”

Řidič dodávky vytáhl z kapsy objemný svazek bankovek a několik jich odpočítal. Pak s nimi oranžovou vestu skoro praštil do hrudníku.

„Na! Udav se! Pojď, jdeme Sally,” obrátil se k parťákovi. Udělal dva kroky směrem ke schodům. Pak se otočil.

„Uvědomujete si, vy dvě mrdky, že o ceně nerozhodujete? A ty,” ukázal na druhou oranžovou vestu, „bys neměl bejt tak nenažranej. Protože, kdybych řekl šéfovi, jaký děláte cavyky, možná vás tou mašinou protáhne taky. Uvědomte si, kdo vám dává vydělat, vy mrdky líný. Nelezte mi na voči. Vrata si otevřem sami!”

Odplivl si a oba pak vyšli po schodech.

Konrád je pozoroval z horní plošiny, která končila plechovým schodištěm k prostoru recyklační linky, respektive k její první části. Původně měla části tři. Z linky zbylo pouhé torzo, které ke Konrádově překvapení bylo v provozu. Zelené světlo nad linkou svítilo a žluté majáčky na červeno-bílých sloupech se pomalu otáčely.

Klidně by se vsadil, že ti dva namakanci budou ozbrojení. Nemělo smysl pouštět se do akce a stavět se přesile, zvlášť když si nebyl jistý, co se tu děje, i když mnohé z toho co viděl, hodně napovídalo.

Za prvé, už není policajt. Za druhé by dost těžko vysvětloval, co tu dělá.

V podstatě se sem vloupal. Nejdřív se musí přesvědčit, jestli je jeho tušení správné. Schoval se za výklenek u rozvaděče, přikrčil se a počkal, až ti dva projdou. Pro všechny případy měl zbraň odjištěnou. Naštěstí to nebylo nutné.

Jakmile měl jistotu, že odešli, sešel dolů.

Muži ve vestách byli zabraní do potíží s ovládacím pultem, takže ho neviděli pomalu našlapovat. S rukou nataženou před sebe mířil na muže, kterého ten svalovec tak nepěkně tituloval.

Když byl od něj něco přes metr, zakašlal.

Oranžová vesta skoro nadskočila, ale zorientovala se rychle. Natáhla se po pajcru opřeném o sloupek. Konrád byl rychlejší. Přiskočil a strčil muži ústí hlavně na ohryzek.

„Ani to nezkoušej. Ty,” ukázal na toho druhého, který ho sice zahlédl, ale příliš pozdě. „Dej hezky pracky nahoru, a postav se támhle.”

Poslechl bez řečí. Měl zjevně pěkně nahnáno.

„A ty, ty se pomalu otoč!”

Konrád mu zkušeným pohybem nasadil pouto na levé zápěstí. Pak druhý konec protáhl skrz zábradlí a ukázal na toho druhého.

„Pojď sem!”

Ten co se měl jmenovat Schneider, byl strachy bez sebe. Klepal se jako ratlík.

Konrád moc akcí během policejní kariéry nezažil, protože většina jeho práce se odehrávala za stolem. Měl však dost zkušeností, aby poznal, že tenhle problémy dělat nebude. Na Konrádův rozkaz se sám připoutal. Když se ujistil, že jsou zajištění, šel se podívat na obsah pytle.

Fakt si skoro přeju, aby v tom nebylo vepřový.

Nebylo.

V černém plastu leželo silně zakrvácené ženské tělo ve spodním prádle. Mohlo jí být dvacet nebo také osmadvacet. Ale vsadil by spíš na těch dvacet. Nedalo se to poznat. Obličej měla dobitý na kaši. Zbytek trupu také nesl známky tvrdého zacházení. Podle typu prádla to byla pravděpodobně prostitutka nebo tanečnice v klubu. Jediné, čím si byl Konrád jistý, že je mrtvá.

Podle ztuhlosti těla odhadoval, že sotva pár hodin.

Jeho nejlepší odhad, ale nesázel by se, protože jeho vědomosti jsou jen teoretické a koneckonců on není koroner.

Každopádně z těla v bývalém experimentálním recyklačním centru plus informace z rozhovoru, který zaslechl, se dalo odvozovat, že se tu dějí nepravosti. Rozhodně ne poprvé. Zavřel pytel a otočil se k těm dvěma.

V hale začal být nesnesitelný hluk.

„Jak se to vypíná?”

Ani jeden se neměl k odpovědi.

„Tak řekne mi to někdo?”
„Nejdřív dolů ten černej pákovej a pak ten červenej. Jak svítí,” odpověděl ochotně Schneider.

Konrád vypnul linku. Hluk slábl, až nakonec úplně ustal. Konrád vytáhl telefon a ukázal tomu prvnímu Kirchnerovu fotografii.

„Znáš ho?”

Zarytě mlčel. Bylo zřejmé, že spolupracovat bude spíš ten Schneider.

„Co ty? Znáš ho?”

Schneider se stále třásl.

„Řekl bych, že jo. Nemám pravdu?”
„Já…, no…”
„Drž hubu!” zařval na něj ten druhý.

Konrád se k němu otočil a dal mu pěstí. Do tváře. Přitom se mu trochu otřel o nos.

Musím být zlej, nedá se nic dělat.

Muž sykal bolestí. Z nosu se mu spustilo trochu krve. Tvář okamžitě napuchla.

„Od kdy směj policajti mlátit zadržený?”
„Nesmí. Je to proti pravidlům. Jenže já nejsem policajt.”
„A co ten průkaz?” naznačil bradou k opasku.

Konrád stáhl kartičku dolů a strčil mu ji pod nos.

„Vidíš tu fotku? Co myslíš?”
„Tak co chceš?”
„Chci vědět, co se tu děje.”
„Co tím myslíš?” ušklíbl se posměšně.

Konrád mu zasadil další. Do břicha a mnohem tvrdší. Muž se zaklonil, co mu pouta dovolila a pak se na něj podíval s pohrdavým úsměvem.

„Tak co jste chtěli dělat s tím tělem? Co mi na to řekneš? Nebo mi to řekne tady Schneider? Co?”

Zdáli se překvapení, že zná jejich jména.

„Rozpustit. Chtěli jsme ho rozpustit.”
„Buď zticha Schneidere, proboha buď už zticha!” napomenul ho, ale znělo to spíš jako prosba než rozkaz.
„Tady? Tou věcí?” ukázal Konrád na linku.
„Jo.”
„Děláte to pro Melika Uzuna?”
„Co je to za blbou otázku?” osmělil se muž s rukou na žaludku.
„Jestli se ti zdá blbá, můžu přidat další a bude víc bolet. A aby to nebylo líto Schneiderovi, přidám i jemu, jestli se mi nebude tvoje odpověď líbit.”
„Řeknu všechno! Jen mě nebijte! Prosím!”

Nalomený nos nevěřícně zakroutil krkem.

„Schneidere, ty seš ale idiot!”
„Ten na té fotce se jmenuje Adam Kirchner. Taky jste ho rozpustili?”
„Asi jo,” hlesl nesměle Schneider.
„Asi? To to tu děláte tak často, že si to ani nepamatujete?”
„Pustíte mě, když vám to řeknu?”

Konrád přikývl.

„Jo. Řekl jsem jasně, že nejsem policajt. Není to moje starost.”

Schneider se rozpovídal, zatím co pan Nalomený nos jen nevěřícně kroutil hlavou a snažil se to nekomentovat. Schneider řekl, že si na toho kluka pamatuje, protože… Ale je to trapný. Nechal si jeho mobil.

„Všechny osobní věci jsem dal do cykličky jako vždycky, ale když von měl fungl novej ajfoun za tři tácy i s krabicí. Taky tam bylo heslo k účtu, takže sem ho mohl přenýst na sebe. Tak jsem si ho nechal, no.”
„Ty nejsi idiot, ty jsi normální, vypatlanej debil,” neudržel se Nalomený nos.
„Dohoda ale platí, že jo?”
„Platí. Pustím vás oba. Jen co přijede policie. Kterou teď právě zavolám.”
„Vidíš, Schneidere?” ušklíbl se Nalomený nos.

Vypadal odevzdaně, jako by nemohl uvěřit.

„Ty jsi fakt vylízanej debil. Přísahám bohu, že až nás zavřou, najdu způsob, jak se k tobě dostat a budeš mít v kriminále takový peklo, že se zabiješ sám.”

Konrád poodešel o kousek. Tak aby měl ty dva na očích. Vytočil Horsta. Musel čekat, než mu to zvedl.

Zněl rozespale.

„Teď jsem konečně vlezl do postele. Jestli po mně něco chceš, doufám, že sis to promyslel.”
„Taky tě rád slyším, Schimmi.”
„Tak co je zase?”
„Promiň. Bylo by dobrý, kdybys z tý postele vytáhl zadek a mazal do recyklačního centra v Augustuswegu. To je v tý bývalý pískovně. Vezmi s sebou posilu.”

V krátkosti mu vylíčil, co se děje.

„No to je síla! Máš to tam pod kontrolou?”
„Absolutně.”
„To je dobře. Tak hlavně prosím tě nevymejšlej voloviny. Počkej, až dorazíme! Vezmu s sebou báckomando.”
„Mluvil si s Derekem?”
„Ještě ne. Ale myslím na to. Někoho pro něj pošlu. Teď budu mít koukám asi jiný starosti.”
„Jasně. Tak já ho pak vezmu k vám. Musím se pro něj stavit.”
„Jo, dobře. Hlavně buď opatrnej. Fakt žádný voloviny. Slibuješ?”
„Jasně, neboj. Vždyť mě znáš.”
„No právě! Hned jak budu mít povolení od Hamršky, tak tam vletíme.”
„Tak s sebou mrskni. Tschüss.”

Kartáč

Case dostal od Scotta O’Driscolla za tu zpackanou akci pořádný kartáč.

Sjel ho jako malého kluka a vůbec nebral ohled, že má Case ve firmě zvláštní postavení a stojí tak trochu bokem hierarchie. Jenže v té oficiální spadal pod něj.

Driscoll býval guvernérem státu Massachusetts a Lambert mu kdysi nabídl místo ředitele bezpečnosti. Tím se de facto stal jeho šéfem.

Case se s Heinrichem Lambertem znali osobně a O’Driscoll to nevěděl.

Heinrich Lambert prostřednictvím svého syna Marcelliuse kdysi požádal Caseho o laskavost. Kvůli povaze úkolu potřebovali schopného, spolehlivého a také člověka s určitými vlohami, který se nebojí ušpinit si ruce.

Case naplnil všechna očekávání.

Čas od času ho Lambertové pověřovali těžšími úkoly, při kterých nestačily jen ostré lokty a nabitá zbraň, ale především mozek s analytickými schopnostmi.

Case byl firmě, tedy i Lambertům, vděčný.

Umožnili mu vystudovat práva a nechtěli za to ani cent. Navíc o nich věděl, že se k zaměstnancům chovají jako k lidem a platí spravedlivou mzdu. Po předchozích zkušenostech dostatečný důvod překročit hranici loajality. Pokaždé dostal za služby extra zaplaceno, ale o peníze Casemu nešlo. On to pro ně dělal rád. Case si z odměn uložil něco bokem na důchod, ale většinu rozdal svým dětem.

Díky práci měl možnost nahlédnout do korporátního i politického zákulisí, takže často věděl i o věcech, které se nikdy nedostaly ven. Stejně jako Heinrich Lambert si uvědomoval, že svět není černobílý a že každá akce vyvolá reakci, která nemusí být hned nebo na první pohled vidět. Všechno souvisí se vším, říkal s oblibou sám Heinrich Lambert.

Ostatně to samé je napsáno ve firemním logu.

Stejně jako Lambert věřil v efekt motýlích křídel.

Heinrich Lambert zavolal vzápětí.

„Co se stalo, Ezekieli?”
„Asi jsem to podcenil, pane Lamberte.”
„To si nemyslím. Vaši zprávu mám teď na stole. Scotty právě odešel.”
„Už jsme ho měli a pak nás něco vyřadilo.”
„Vážně si myslíte, že to byl ten Siegel?”
„Všechno tomu napovídá. To on se měl sejít s tím Hartmannem.”
„Napsal jste do hlášení, že se domníváte, že jste byli ovlivněni nezjištěným zařízením nebo zbraní pracující na nespecifikované frekvenci ovlivňující motorické funkce a nervový systém. Myslíme oba na to samé?”
„Podle všeho ano. Jsem si tím téměř jistý.”
„Myslíte, že to nebyla sonická puška?”
„Ne, pane. Neumím si představit jak by nás někdo takto naráz a všechny vyřadil obyčejnou sonikou. Ani synchronizovaný útok komanda by tohle nedokázal. Hlavně bychom si jich všimli. Nepochybně se jedná o jedno a to samé zařízení.“
„Jak by se k něčemu takovému dostal druhořadý překupník? “
„To nemám nejmenší tušení, pane.”
„Stojíte si za tím?”
„Ano, pane. Ještě dnes si to tak pamatuji. Nemohu stoprocentně tvrdit, že použil tohle konkrétní zařízení, ale zcela jistě vychází z jedné a té samé technologie. Intenzita, účinnost a následky jsou naprosto totožné.”
„Jste v pořádku, Ezekieli?”
„Ano, myslím, že ano.”
„A co kolega Dalton?”
„Také. Oba jsme v pořádku. Podle všeho… K našemu štěstí to byla velice nízká dávka.”
„Díky bohu.”
„Jeden z našich ale přišel o zrak.”
„Ano, vím. Je to mrzuté, ale slepý dlouho nezůstane. To mi věřte.”
„To je dobře, pane.”
„Ezekieli?“
„Pane?”
„Budete se o to muset postarat.”
„Ano, pane. Udělám vše, co je třeba.”
„Scotty vám teď Alfu nejspíš vezme. Potřebujeme ji jinde.”
„Už jsem byl obeznámen.”
„Dobře. Mohu s něčím pomoci?”
„Ne, pane. Stačí nám, když nám dáte přístup a čas Trinity.”
„To zůstává. Průběžně mě prosím informujte.”
„Jistě pane. Budu.”
„Zlomte vaz. A Ezi?”
„Ano, pane?”
„Dávejte na sebe pozor. Oba.”
„Jistě pane.”

Výstřely do tmy

Trinity tvrdila, že Abir Siegel je v Praze. To dávalo smysl i Casemu. Tam byl totiž v relativním bezpečí.

Pokud ovšem nezmizel na druhý konec světa.

Nicméně pokud ho mají dostat, bylo by dobré vědět, jak vůbec vypadá, protože když dokázal zařídit, aby ani v oficiálních dokumentech neměl vlastní fotografii a rozdílnou biometrii, jeho schopnosti nezanechávat stopu jsou bezpochyby na vyšší úrovni, když ho nezachytila ani Try.

Takže co teď?

Z mizerného záznamu z parkoviště u řeky se toho vážně moc zrekonstruovat nedalo. Dostali podobu, ale mohla být pouze přibližná.

Hartmann zmizel. Poslední záznam z pouličních kamer končil u nákupáku na předměstí. Pak se po něm i po motorce slehla zem.

Přesto se jí podařilo ho vypátrat.

Nachází se v domě Melika Uzuna. Takže jim taky není nic platný. Na něj nastoupit nemohou. Za prvé, na to sami nestačí, protože jsou bez Alfy. Za druhé, asi by nadělali víc kraválu, než bylo radno.

Měli ale přístup k venkovním záznamům z recyklačního centra.

Sice je jeden z hlídačů každý večer vymazával, ale obnovit nahrávky byla otázka asi deseti vteřin. Viděli, jak Adamovo tělo, zabalené v pytli, odnesli dovnitř. Jeden z nich s Abirem chvíli mluvil. Mohl by potvrdit jestli podoba kterou mají, souhlasí. To ale nebyl hlavní důvod, proč se tam Case rozhodl zajet.

Informoval O’Driscolla, k čemu používají linku.

Lambert prý dávno přikázal, aby ji demontovali, ale zřejmě k tomu nedošlo.

„Takže když už tam budete, Casei, vyřaďte tu zpropadenou věc definitivně z provozu. Od inženýrů obdržíte instrukce, jak to udělat. Stále platí, policii z toho vynechte. Hlavně to vypněte, a to co nejdřív! Kdyby se dostalo ven, že naše technologie podporuje organizovaný zločin, bude z toho další skandál. O ten rozhodně nestojíme. Máme v Drážďanech dost problémů i bez toho. Jasné, Casei? Nepodělejte to!”

Skrz napíchnutou televizi v Melikově domě se Trinity dozvěděla o schůzce Hartmanna a Siegela.

Stejně jako předtím.

Teď se měli sejít v Praze. To ale nedávalo smysl! Jenže Uzun to řekl Hartmannovi.

Caseho šance, jak Siegela vystopovat.

Požádal Try o pomoc s odstavením linky. Musí se na to v noci, protože trochu rámusu asi nadělají. Nemohli ji vyřadit na dálku. Aby se dala trvale poškodit a nevyrobili přitom kráter velikosti fotbalového hřiště, musí Try nejprve přetížit rozvodnou síť. Zároveň je nutné vyřadit obstarožní dieselové agregáty a musí se to udělat správně. To je úkol pro něj a Daltona, protože na offline zařízení Trinity nedosáhne.

Rychle dovnitř, rychle ven.

V ten samý den, kdy obdrží firma od radnice povolení, četa inženýrů se postará o fyzickou demontáž.

Řekl O’Driscoll. 

* * * 

Limuzínu nechali odstavenou na parkovišti poblíž. Už i Case si uvědomoval, že budí pozornost. Cobb se tabletem napojil na kamerový okruh. Ke svému překvapení spatřili dva muže v pracovních vestách připoutané k zábradlí schodiště a další postavu na židli opodál. Na hlavě měl baseballovou čepici. Nebylo mu vidět do tváře. Vypadalo to, že na něco čeká. Minimálně třikrát se podíval na hodinky. Pak někomu volal.

„Komplikace, Ezi” řekl Cobb a ukázal Casemu displej.
„Sakra! Trinity?”
„Jsem tady, Ezi.”

Trinity byla ve spojení přes vysílačku.

„Kdo je uvnitř?”
„Vydrž.”

Uběhlo deset vteřin.

„Co chceš vědět přesně?”
„Základní informace.”
„Ten dál je Alldo Schneider, servisní obsluha molekulární linky, v systému vedený od zítřka jako bývalý zaměstnanec Aquarium Limited Europe, GmbH, recyklační unita. Ten blíž se jmenuje Luther Schwarz, ten samý stav. Jsou to ti dva ze záznamu.”
„Stačilo by mi jen tohle, díky. A ten třetí?” pousmál se Case do vysílačky.
„S tím mám trochu problém. Nemůžu ho identifikovat ani podle signálu. Potřebuju trochu víc času. Dám ti hned vědět.”
„Díky, Trinity.”
„Jasnačka.”

* * *

„Víš, čemu se říká rychlá zásahovka?”
„Promiň Konráde. Nemůžu dostat Hammerschmittovou k telefonu. Nikdo jiný mi povolení k zásahu teď v noci nedá.”
„Jako mně nevadí čekat, ale dvě a půl hodiny je i na mě docela dost.”
„Makám na tom.”
„Neuháněl bych tě, kdybych nutně nepotřeboval na hajzl.”
„A co ti brání?”
„Dva pitomci v klepetech. Nechci je nechat bez dozoru. Ten jeden je vzpupnej a nevylučuju, že by se tu mohli objevit zase ti dva. Vypadá to, že to tu běží jak na pásu. A to doslova.”
„Promiň. Vydrž ještě.”

Konrád si povzdechl.

„Co mi zbejvá, viď?”
„Víš, co je na světě nejdůležitější?”
„Hlavně se z toho neposrat.”
„Tak se podle toho zkus zařídit,” zachechtal se Horst. „Víš, po tom posledním průšvihu s Lambertama po nás jdou jak slepice po flusu a tak nemám moc prostoru na partyzánštinu.”
„Počkám. Ale mrskni sebou, nebo se fakt, ale fakt, poseru.”

Zavěsil.

„Záchod je támhle,” ukázal volnou rukou Nalomený nos. „Nahoru, doprava a druhý dveře.”

Konrád se ušklíbl.

Zábradlí nebylo zrovna bytelné. Kdoví jestli nemá něco za lubem. Nakonec policejní pouta se dají odemknout i bez klíče, když jeden ví jak.

Zvláště když má jednu ruku volnou.

„Díky, ale vydržím. Mimochodem, poslouchat cizí hovory není slušný.”
„Stejně jako bušit do chlapa v poutech.”
„Sklapni.”
„Tak se třeba poser, frajere.”

* * *

„Musíme na to vlítnout. Máme tak dvě a půl hodiny, než se to tu začne hemžit,” řekl Case do vysílačky.
„Dobře. Přetížím síť. Za dvacet dva vteřin dojde k výpadku v oblasti Klotzsche, Weixdorf, Pieschen, Neustadt a částečně Loschwitz. Pětina města dostane maximálně desetiminutový blackout. V Hammerwegu nebudou mít radost. Je tam věznice.”
„Co se dá dělat. Jdi na to, holka,” řekl Case.
„Rozumím, Ezi. Jdu na to.”

„Vy dva jste se mi nějak skamarádili,” poznamenal uštěpačně Cobb.
„Neboj se, jsem pro ni moc starej.”
„No jen aby!”

Cobb udělal obličej a pak se zazubil.

„Už vás dva úplně vidím. V uších mi zní ta písnička z taxíku.”
„Jaká zase?”
„Poslouchej. Like the sun that shines, endlessly it shine, You always will be mine. It’s everlasting love,” zanotoval vcelku věrně originál. „Myslím, že se tak dokonce jmenuje, Everlasting love.”
„Bože můj! Fakt ti tu ženskou musím sehnat. V mém vlastním zájmu.”

Pouliční lampy zhasly a čtvrť se ponořila do tmy.

* * *

Osvětlení v hale se vypnulo a pět vteřin poté se rozhoukal alarm. Konrád vytáhl zbraň z pouzdra. To není dobré. Něco se děje! Něco není v pořádku. Vstal a posvítil na ty dva mobilem. Zdáli se stejně překvapení jako Konrád.

„Co se děje?” zeptal se.
„Vypadá to, že vypadnul proud. Už by měly naskočit generátory.”

Schneider vyděšeně ukazoval na pult.

„Tak a je to v prdeli,” řekl Nalomený nos.
„Co je v prdeli?” zeptal se Konrád.
„Generátory. Nejedou.”
„A to je předpokládám špatně.”
„Ne, není to špatně. To je prostě v prdeli.”
„Buď konkrétnější!”
„Bouchne to. Úplný odstavení linky trvá skoro tři hodiny.”
„Dvě hodiny už nejede, tak to snad tolik nevadí, ne?”
„Ne, tys ji jen pauznul. Takže vadí! I o minutu míň je de facto stejnej průser.”
„Jak stejnej?”
„Asi tak, že vyletíme do vzduchu a s náma dva bloky. Maximálně to odsere půl čtvrtě. Celý město asi ne. Takže to zase nebude tak zlý.”
„A to tuhle atomovku hlídáte jen vy dva? No to snad ne!”
„Někdy jsme tu ve třech. No jo, no. Tak někde se šetřit musí, ne?”

Na Konráda šly mrákoty.

„Ale můžeme je zkusit nahodit ručně.”
„A to umíte jen vy dva, co?”
„Ne, zvládne to i cvičená opice. Jen musí vědět jak. A potřebuješ bejt současně na dvou místech,” ušklíbl se.

Konrád zaváhal.

„Máš přece kvér a železnou pěst, tak čeho se bojíš?”
„Zkus udělat špatnej pohyb a pustím to do tebe. Jdu s tebou. Ty Schneidere půjdeš k tomu druhýmu generátoru. Slibuju, že se postarám, aby ti spolupráci přičetli k dobru.”

Konrád sáhl do kapsy pro klíček, když v tom se rozsvítilo nouzové osvětlení a alarm přestal ječet.

„Dobrej pokus,” ušklíbl se a vrátil klíček do kapsy.
„Stál za to,” řekl Nalomený nos. Ušklíbl se a upustil pomalou slinu.
„Skoro jsem ti to sežral.”
„Jo, já vím.”

Nouzové osvětlení vrhalo více stínu než světla.

Konrád zahlédl ty dva skrz drátěnou podlážku plošiny. Přesně toho se bál. Svalovci se vrátili s novou várkou a on je na to sám! Přikrčil se k zemi a našlapoval k místu, kde byl větší stín.

„Bacha má pistoli!” zakřičel Nalomeňák.

Konrád co nejtišeji natáhl závěr. V tu chvíli se objevil shora záblesk a zazněl tlumený výstřel. Ozvalo se kovové cinknutí a dlouhá jiskra prolétla těsně kolem jeho hlavy.

„Ruce vzhůru!” zařval a vyslal směrem, odkud to přišlo, dvě rány.

Ruce vzhůru?
To bylo vážně chytrý!

Měli tlumiče, takže zásahovka to nebyla.

Jinak by už lítaly vzduchem flashbangy. 

Padly tři výstřely, které Konráda minuly jen o pouhé centimetry.

Střelci, nebo spíš jen jeden, pálil na jistotu. Konrád opětoval střelbu dvakrát, jenže neviděl zbla nic, a tak střílel naslepo. Rozhodl se, že se přesune k pultu, odkud bude mít lepší palebnou pozici. Hlavně lepší krytí. Je tu vystavený jako na střelnici!

Přikrčil se a vyrazil.

Třeskl výstřel.

Kulka se mu zakousla do ramene. Hned po ní schytal další. Dostal ji mezi lopatky. Vyrazila mu dech. Na malinkou chvilku zpomalil a schytal ještě jednu.

Trefila ho výš.

To už se zastavil.

Konrád se narovnal a levou rukou se chytil za krk.

Pak ztratil rovnováhu, pustil pistoli a ta s kovovou ozvěnou dopadla na plechovou podlahu.

K zemi šel obličejem napřed.

Nouzové odstavení

Po posledním Cobbově výstřelu nastalo ticho. Case byl stále přikrčený za sloupem. Do toho se ozvala Trinity.

„Blackout končí za dvě minuty a třicet vteřin.”
„Díky Try. Počkáme.”
„Za chvíli budu mít potvrzenou identitu třetí osoby.”
„Dobře. Konec,” odpověděl Case tiše.

Nakoukl přes zábradlí, ale moc toho neviděl, protože z nouzového osvětlení svítila sotva polovina.

„Nehýbe se,” řekl Cobb.
„Raději počkáme, až to nahodí. Může jich být víc.”
„Já to klidně omrknu, Ezi,” zašeptal Cobb. „Měl sis taky vzít infračočky, co nám tu nechala Alfa. Proč sis je nevzal?”
„Protože přes ně blbě vidím! Mimochodem, neříkal jsem ti jasně, že máš střílet jen v nejnutnějším případě!?”zasyčel nasupeně Case.
„A tohle nebyl ten případ? Vždyť po nás střílel!” urazil se Cobb.
„Musíme si promluvit,” odsekl Case.

S tou jeho zbrklostí ho zase pěkně naštval.

Hlavní osvětlení naskočilo.

Case se rozhlédl. U paty schodiště se krčili dva dělníci ve vestách připoutaní k zábradlí. O pár metrů dál ležel na břiše muž v zelené bundě a džínách. Case pro jistotu tasil. Stál na okraji schodiště a jedním okem se díval na displej tabletu, který držel v levé ruce. Cobb se postavil zády k Caseovi a jistil namířenou zbraní chodbu.

„Vy dva tam dole,” sykl na ně německy. „Je tu ještě někdo?”

Oba svorně zavrtěli hlavami.

„Přestaň šaškovat,” obořil se na Cobba, který neustále na něco mířil.

Byla to Cobbova první ostrá akce a bylo zřejmé, že má nahnáno a zároveň si to užívá. Adrenalin z něj doslova stříkal. Case sešel po schodech dolů k bezvládnému tělu. Temně rudá kaluž pod tělem se zvětšovala.

Odkopl pistoli na podlaze, přiklekl si a obrátil muže na záda.

Byl mrtvý.

Dokud se neozvala z rádia Trinity, neuvědomil si, že ho zná.

„Ezi?”
„Jo.”
„Konrád Matussek. Vedoucí směny v Lambert Tower.”
„Už to vím.”
„Bylo to dostatečně stručný?”
„Bohužel bylo, Try.”
„Něco se stalo?”
„Dalton ho dostal.”
„Rozumím.”

Za tři vteřiny se ozvala znovu.

„Myslíš, jako že ho zabil?”
„Přesně tak. Ozvu se. Konec.”

Case vrátil pistoli do pouzdra. Cobb přistoupil blíž. Trochu se třásl. Snažil se, aby to na něm nebylo vidět. 

„Tak co? Je po něm?” naklonil se Casemu přes rameno.
„Ano, to je.”

Cobb nikdy nikoho nezabil. Vlastně nikdy na vlastní oči neviděl mrtvolu.

„Víš, kdo to byl?”

Cobb se podíval. Z krční tepny vytrysklo trochu krve.

Udělalo se mu nevolno.

„Ne. Kdo je to?”
„Ten, co nám pomohl. Nechal nás prohlédnout ty záznamy. Pustil mě dovnitř, když mě zlobila karta.”
„No jo, máš pravdu! Co ten tu dělá? Proč po nás střílel? Myslíš, že je v tom namočenej?”

Neodpověděl. Postavil se a natočil se k těm dvěma. Ten mladší vypadal vyděšeně.

„Co tu chtěl? To on vás připoutal?”

Mladší přikývl. 

„Hledal nějakýho Kirchnera.”

Case s Cobbem se na sebe podívali.

„Schneidere, co kdybys už sakra držel hubu?” neudržel se druhý připoutaný a volnou rukou mu dal facku, až to mlasklo.

„Au! Sakra, to bolí!”
„Hej vy dva, nechte toho!” okřikl je Case. „Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?”
„Kdo jste? Co jste zač?” zeptal se ten starší.

Měl zjevně pro strach uděláno.

„Proč vás to tak zajímá, Herr Schwarz?”
„My se známe?”
„Ne.”
„Tak odkud víte mý jméno?”
„Otázky tu kladu já. Proč se ptal na Kirchnera?”
„To nám neřekl,” zahuhlal mladší a držel se za tvář.
„Schneidere, že ti ji zase fláknu?”
„Tak a dost! Ještě jednou ho uhodíš a střelím tě do nohy!”

Caseova slova zřejmě moc nezabrala, protože Schwarz na výhružku zareagoval pokrčením ramen.

„Ezi?” ozvalo se z vysílačky.
„Slyším tě, Trinity.”
„Ten mrtvý byl ve spojení s Derekem Ackerem.”
„Víš to jistě?”
„Navštívil ho těsně po tom, co jste ho vyslýchali.”
„Proč by to dělal?”
„Byli přátelé. Odpovídá tomu hodně věcí. Našla jsem několik záběrů, kde jsou spolu. A spousty fotografií v cloudu.”
„To pořád nevysvětluje, co tu pohledával. Co všechno o něm víš?”
„Je to… tedy byl, policista. Vyhodili ho. Smutný příběh. Chceš ho slyšet?”
„Ne, Try.”
„Ok.”
„Jaká je tvoje hypotéza?”
„Našla jsem další spojení. Veronika Boschetto. Peter Hauck. Chceš podrobnosti?”
„Ne. O tom vím. To s tím nesouvisí.”
„Ne tak docela. Veronika Boschetto převedla peníze z anonymní karty na svůj účet a ty okamžitě převedla na účet Dereka Ackera. Majitel té rádoby anonymní karty byl předtím Yvo Hartmann.”
„No dobře, tak to s tím nějak souvisí, ale to nás k Siegelovi nedovede.”
„Máš pravdu, nedovede. Ale připadalo mi to zajímavé.”
„Okay, díky Try. Máme práci. Konec.”

Case zastrčil vysílačku za opasek a přistoupil k těm dvěma. Tomu mladšímu podstrčil Abirovu fotku pod nos.

„Poznáváte ho?”

Chvíli se na ni díval a pak zavrtěl hlavou.

„Co vy?” zeptal se Schwarze.
„To tu jako budeme pořád čumět na nějaký blbý fotky?”
„Tak co? Poznáváte ho, nebo ne?”
„Jo. Už jsem ho viděl.”
„Díky.”
„Hele, policajti nejste. Co kdybyste nás dostal z těch pout?”
„To nejde.”
„Podívejte, nemám páru, co ste. Je mi to jedno. Akorát ztrácíme čas. Za chvíli to tu bude samej policajt!”
„Proč?”
„Protože tenhle sráč je zavolal,” naznačil hlavou směrem k mrtvole.

Case si přejel dlaní přes strniště na bradě.

„To mi značně ulehčuje rozhodování.”

Obrátil se k těm dvěma zády.

Pak udělal tři kroky, vytáhl pistoli, zase se otočil a střelil Schwarze doprostřed čela. Schneider začal lomcovat připoutanou rukou. Vytřeštil oči a volnou dlaň dal vzhůru. Ustupoval, co pouta dovolila. Zachvátila ho panika. Nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Nedělejte to! Proboha vás prosím, nedělejte to!”
„Je mi líto,” řekl Case a aniž hnul brvou, stiskl spoušť.

Štěkl další výstřel. Schneider se zhroutil.

Stejně jako Schwarz visel rukou za zábradlí.

„Ezi?” ozvali se současně Cobb a Trinity z vysílačky.

Cobb věděl, že Case dokáže být tvrdý. Někdy drsný, ale tohle vážně nečekal. Case ho umlčel gestem a zvedl vysílačku ke rtům.

„Na příjmu.”
„Za chvíli k vám vyrazí zásahová jednotka. Zachytila jsem komunikaci.”
„Už o tom víme. Díky, Try.”
„Měli byste odtamtud ihned vypadnout.”
„Nemůžeme. Máme tu práci. Musíme vypnout linku. Konec.”
„Na to nemáte dost času! Zmizte sakra!”

Case neodpověděl. Vrátil vysílačku za opasek a podíval se na Cobba.

„Máš s sebou ty instrukce?”
„Mám,” odpověděl.

Byl stále trochu v šoku.

„Standardní proceduru nestíháme. V manuálu jsem viděl něco jako nouzové odstavení. Víš jak na to?”
„Jo, je to tam. Nemělo by to bejt moc složitý.”
„Tak neztrácejme čas! Zapni si vysílačku,” rozkázal a vyběhl po schodech. „Mazej k pultu, já letím do rozvodny!”

* * *

„Můžeme?”
„Vydrž chvilku, je to v pédéefku a blbě se to v tom debilním telefonu čte,” štěkal Cobb do vysílačky.
„Okay. Čekám.”
„Mám to! Krok jedna. Na hlavním panelu stiskněte tlačítko odstavení.”
„Jak vypadá?”
„No… sakra! Jo! Blesk v kruhu! V přeškrtnutým!”
„Mám. Svítí červeně.”
„Krok dva. Ve správném pořadí zmáčkněte tlačítka jednotlivých okruhů. Do prdele! Není tu, jak to vypadá!”
„Asi je mám. Jej jich tu pět.”
„Jo, jedna až pět!”
„Hotovo.”
„Teď já.”

Cobb se střídavě díval do mobilu a mačkal tlačítka na ovládacím panelu.

„Teď Ezi, v součinnosti se mnou. Dělej přesně, co řeknu.”
„Rozumím.”

Bože, kterej idiot tohle vymejšlel, pomyslel si Cobb.

„Teď otevři rozvodnou skříň číslo dvě.”
„Mám.”

Cobb se odmlčel.

„Daltone?”

Ticho.

„Daltone? Co dál?”
„Počkej! Je to nějaký zmatený!”

Deset vteřin.

„Tak dělej!“
„Mám to! Další krok. Vypněte jističe jedna až deset.”

Šest vteřin.

„Mám.”
„Teď jističe jedenáct a třináct.”
„Mám.”

Ticho.

„Mám!”

Ticho.

„Daltone?”
„Ezi?”
„Co?”
„Tady píšou, že…”
„Co?”
„Odpojte jističe jedenáct a třináct.”
„Řekl jsem, že mám!”
„Jenže v další větě se píše něco jinýho!”
 „Jak jinýho?”
„Nejprve se ale ujistěte, že došlo k odpojení primárního okruhu na ovládacím panelu hlavním táhlem. V závorce viz posuvná páka číslo osm.”
„A hnul jsi s tou pákou?”
„Ne.”

Rozječel se alarm a žluté majáčky se rozblikaly červeně. Vzápětí se k nim přidal ženský hlas, který neúčastným tónem zahlásil:

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb i přes svou němčinu pochopil, že něco bude špatně. Do toho se ozvala Trinity.
„Proboha Ezi, co to tam vyvádíte?”
„Asi jsme něco pokazili.”
„No to si piš! Ihned odtamtud vypadněte!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

„Rozumím.”
„Do šesti až osmi minut to vyletí do povětří! Musíte se dostat do minimální vzdálenosti tří kilometrů! To nestihnete!”
„Stihneme. Máme tu auto.”
„Tak si sakra pospěšte!”
„Daltone, přivolej to auto! Hned! Musíme rychle vypadnout! Sejdeme se u vchodu! Dělej!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb přivolal auto mobilem.

Jenže na displeji viděl, že ta blbá limuzína se nedokáže sama vytočit kolem těch posranejch kamiónů! Dvacet centimetrů dopředu plná levá! Stop! Plná pravá a sedmnáct centimetrů vzad. Stop! Dopředu, dozadu. Dopředu, dozadu.

Pořád dokola.

„Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb převzal manuální ovládání přes telefon.

Přidal plyn a prostě to vzal přes roh kabiny náklaďáku. Skrz kameru viděl, že sundal nějakou vypíčenou, debilní motorku. Pak se o ni zasekl. Přední pravé kolo viselo ve vzduchu a limuzína se nehnula o píď!

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Zkusil zpětný chod. Bez úspěchu.

Dopředu.

Plný plyn.

Nic.

Dozadu, plný plyn. Nic! Dopředu. Nic! Dozadu.

Ani hovno!
Já se z toho poseru!
Hni se ty svině!

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

„Daltone, kde sakra jsi?”
„Seru se s tou debilní limuzínou! Zasekla se! Ta kraksna má rejd úplně na hovno!”
„Bože můj!”
„Ezi? Ezi! Nemáte ani pět minut!” vmísila se do hovoru Trinity.
„Daltone, vyser se na to a poběž! Vezmeme to po svých!”
„Kluci, to nedáte!”
„Trinity, buď nám do prdele pomoz, nebo to nech na nás!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

 Cobba napadlo zároveň s plynem měnit i směr. Levé kolo se konečně zakouslo do betonu.

„Už jede!”
„Skvělý! Skvělý! Hejbni sebou!”
„Jsem na cestě!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Limuzína s rozbitým předním sklem a utrženým nárazníkem zastavila se zaječením brzd. Naskákali do ní. Cobb řídil přes mobil.

Nebyl čas vlézt dopředu a vysunout volant.

„Vidím vás! Šlápněte na to! Máte tak minutu a půl! Víc asi ne!”

Uháněli průmyslovou zónou maximální rychlostí.

První kilometr tvořil rovný úsek. Nabrali rychlost. Displej hlásil 186 kilometrů v hodině. Silnice končila křižovatkou ve tvaru T.

Cobb začal brzdit.

„Try, kam?”
„Doleva! Doleva!”

Jenže na rozdíl od ní viděl, že to kvůli zúžení a stavební suti zasahující do třetiny vozovky neubrzdí. Vpravo se zdálo být volno.

Tráva!

Přeletěli obrubník.

Brzdy! Krucinál, brzdy!

Na poslední chvíli se mu podařilo zabočit.

„Řekla jsem doleva!”
„Nešlo to!”
„Tak tedy doprava. Jeď, co to dá! Cca dvacet vteřin!”

Cobb hnal vůz za hranicí možností.

„Ještě dvě stě metrů a budete v bezpečí!”

Pak se ozval mohutný výbuch a země se zachvěla. Silnice se zvedla a limuzína dostala smyk.

Než ji dostihla tlaková vlna, hrnula se bokem vstříc sloupu veřejného osvětlení.

Potřebuji povolení

Po posledním Cobbově výstřelu nastalo ticho. Case byl stále přikrčený za sloupem. Do toho se ozvala Trinity.

„Blackout končí za dvě minuty a třicet vteřin.”
„Díky Try. Počkáme.”
„Za chvíli budu mít potvrzenou identitu třetí osoby.”
„Dobře. Konec,” odpověděl Case tiše.

Nakoukl přes zábradlí, ale moc toho neviděl, protože z nouzového osvětlení svítila sotva polovina.

„Nehýbe se,” řekl Cobb.
„Raději počkáme, až to nahodí. Může jich být víc.”
„Já to klidně omrknu, Ezi,” zašeptal Cobb. „Měl sis taky vzít infračočky, co nám tu nechala Alfa. Proč sis je nevzal?”
„Protože přes ně blbě vidím! Mimochodem, neříkal jsem ti jasně, že máš střílet jen v nejnutnějším případě!?”zasyčel nasupeně Case.
„A tohle nebyl ten případ? Vždyť po nás střílel!” urazil se Cobb.
„Musíme si promluvit,” odsekl Case.

S tou jeho zbrklostí ho zase pěkně naštval.

Hlavní osvětlení naskočilo.

Case se rozhlédl. U paty schodiště se krčili dva dělníci ve vestách připoutaní k zábradlí. O pár metrů dál ležel na břiše muž v zelené bundě a džínách. Case pro jistotu tasil. Stál na okraji schodiště a jedním okem se díval na displej tabletu, který držel v levé ruce. Cobb se postavil zády k Caseovi a jistil namířenou zbraní chodbu.

„Vy dva tam dole,” sykl na ně německy. „Je tu ještě někdo?”

Oba svorně zavrtěli hlavami.

„Přestaň šaškovat,” obořil se na Cobba, který neustále na něco mířil.

Byla to Cobbova první ostrá akce a bylo zřejmé, že má nahnáno a zároveň si to užívá. Adrenalin z něj doslova stříkal. Case sešel po schodech dolů k bezvládnému tělu. Temně rudá kaluž pod tělem se zvětšovala.

Odkopl pistoli na podlaze, přiklekl si a obrátil muže na záda.

Byl mrtvý.

Dokud se neozvala z rádia Trinity, neuvědomil si, že ho zná.

„Ezi?”
„Jo.”
„Konrád Matussek. Vedoucí směny v Lambert Tower.”
„Už to vím.”
„Bylo to dostatečně stručný?”
„Bohužel bylo, Try.”
„Něco se stalo?”
„Dalton ho dostal.”
„Rozumím.”

Za tři vteřiny se ozvala znovu.

„Myslíš, jako že ho zabil?”
„Přesně tak. Ozvu se. Konec.”

Case vrátil pistoli do pouzdra. Cobb přistoupil blíž. Trochu se třásl. Snažil se, aby to na něm nebylo vidět. 

„Tak co? Je po něm?” naklonil se Casemu přes rameno.
„Ano, to je.”

Cobb nikdy nikoho nezabil. Vlastně nikdy na vlastní oči neviděl mrtvolu.

„Víš, kdo to byl?”

Cobb se podíval. Z krční tepny vytrysklo trochu krve.

Udělalo se mu nevolno.

„Ne. Kdo je to?”
„Ten, co nám pomohl. Nechal nás prohlédnout ty záznamy. Pustil mě dovnitř, když mě zlobila karta.”
„No jo, máš pravdu! Co ten tu dělá? Proč po nás střílel? Myslíš, že je v tom namočenej?”

Neodpověděl. Postavil se a natočil se k těm dvěma. Ten mladší vypadal vyděšeně.

„Co tu chtěl? To on vás připoutal?”

Mladší přikývl. 

„Hledal nějakýho Kirchnera.”

Case s Cobbem se na sebe podívali.

„Schneidere, co kdybys už sakra držel hubu?” neudržel se druhý připoutaný a volnou rukou mu dal facku, až to mlasklo.

„Au! Sakra, to bolí!”
„Hej vy dva, nechte toho!” okřikl je Case. „Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?”
„Kdo jste? Co jste zač?” zeptal se ten starší.

Měl zjevně pro strach uděláno.

„Proč vás to tak zajímá, Herr Schwarz?”
„My se známe?”
„Ne.”
„Tak odkud víte mý jméno?”
„Otázky tu kladu já. Proč se ptal na Kirchnera?”
„To nám neřekl,” zahuhlal mladší a držel se za tvář.
„Schneidere, že ti ji zase fláknu?”
„Tak a dost! Ještě jednou ho uhodíš a střelím tě do nohy!”

Caseova slova zřejmě moc nezabrala, protože Schwarz na výhružku zareagoval pokrčením ramen.

„Ezi?” ozvalo se z vysílačky.
„Slyším tě, Trinity.”
„Ten mrtvý byl ve spojení s Derekem Ackerem.”
„Víš to jistě?”
„Navštívil ho těsně po tom, co jste ho vyslýchali.”
„Proč by to dělal?”
„Byli přátelé. Odpovídá tomu hodně věcí. Našla jsem několik záběrů, kde jsou spolu. A spousty fotografií v cloudu.”
„To pořád nevysvětluje, co tu pohledával. Co všechno o něm víš?”
„Je to… tedy byl, policista. Vyhodili ho. Smutný příběh. Chceš ho slyšet?”
„Ne, Try.”
„Ok.”
„Jaká je tvoje hypotéza?”
„Našla jsem další spojení. Veronika Boschetto. Peter Hauck. Chceš podrobnosti?”
„Ne. O tom vím. To s tím nesouvisí.”
„Ne tak docela. Veronika Boschetto převedla peníze z anonymní karty na svůj účet a ty okamžitě převedla na účet Dereka Ackera. Majitel té rádoby anonymní karty byl předtím Yvo Hartmann.”
„No dobře, tak to s tím nějak souvisí, ale to nás k Siegelovi nedovede.”
„Máš pravdu, nedovede. Ale připadalo mi to zajímavé.”
„Okay, díky Try. Máme práci. Konec.”

Case zastrčil vysílačku za opasek a přistoupil k těm dvěma. Tomu mladšímu podstrčil Abirovu fotku pod nos.

„Poznáváte ho?”

Chvíli se na ni díval a pak zavrtěl hlavou.

„Co vy?” zeptal se Schwarze.
„To tu jako budeme pořád čumět na nějaký blbý fotky?”
„Tak co? Poznáváte ho, nebo ne?”
„Jo. Už jsem ho viděl.”
„Díky.”
„Hele, policajti nejste. Co kdybyste nás dostal z těch pout?”
„To nejde.”
„Podívejte, nemám páru, co ste. Je mi to jedno. Akorát ztrácíme čas. Za chvíli to tu bude samej policajt!”
„Proč?”
„Protože tenhle sráč je zavolal,” naznačil hlavou směrem k mrtvole.

Case si přejel dlaní přes strniště na bradě.

„To mi značně ulehčuje rozhodování.”

Obrátil se k těm dvěma zády.

Pak udělal tři kroky, vytáhl pistoli, zase se otočil a střelil Schwarze doprostřed čela. Schneider začal lomcovat připoutanou rukou. Vytřeštil oči a volnou dlaň dal vzhůru. Ustupoval, co pouta dovolila. Zachvátila ho panika. Nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Nedělejte to! Proboha vás prosím, nedělejte to!”
„Je mi líto,” řekl Case a aniž hnul brvou, stiskl spoušť.

Štěkl další výstřel. Schneider se zhroutil.

Stejně jako Schwarz visel rukou za zábradlí.

„Ezi?” ozvali se současně Cobb a Trinity z vysílačky.

Cobb věděl, že Case dokáže být tvrdý. Někdy drsný, ale tohle vážně nečekal. Case ho umlčel gestem a zvedl vysílačku ke rtům.

„Na příjmu.”
„Za chvíli k vám vyrazí zásahová jednotka. Zachytila jsem komunikaci.”
„Už o tom víme. Díky, Try.”
„Měli byste odtamtud ihned vypadnout.”
„Nemůžeme. Máme tu práci. Musíme vypnout linku. Konec.”
„Na to nemáte dost času! Zmizte sakra!”

Case neodpověděl. Vrátil vysílačku za opasek a podíval se na Cobba.

„Máš s sebou ty instrukce?”
„Mám,” odpověděl.

Byl stále trochu v šoku.

„Standardní proceduru nestíháme. V manuálu jsem viděl něco jako nouzové odstavení. Víš jak na to?”
„Jo, je to tam. Nemělo by to bejt moc složitý.”
„Tak neztrácejme čas! Zapni si vysílačku,” rozkázal a vyběhl po schodech. „Mazej k pultu, já letím do rozvodny!”

* * *

„Můžeme?”
„Vydrž chvilku, je to v pédéefku a blbě se to v tom debilním telefonu čte,” štěkal Cobb do vysílačky.
„Okay. Čekám.”
„Mám to! Krok jedna. Na hlavním panelu stiskněte tlačítko odstavení.”
„Jak vypadá?”
„No… sakra! Jo! Blesk v kruhu! V přeškrtnutým!”
„Mám. Svítí červeně.”
„Krok dva. Ve správném pořadí zmáčkněte tlačítka jednotlivých okruhů. Do prdele! Není tu, jak to vypadá!”
„Asi je mám. Jej jich tu pět.”
„Jo, jedna až pět!”
„Hotovo.”
„Teď já.”

Cobb se střídavě díval do mobilu a mačkal tlačítka na ovládacím panelu.

„Teď Ezi, v součinnosti se mnou. Dělej přesně, co řeknu.”
„Rozumím.”

Bože, kterej idiot tohle vymejšlel, pomyslel si Cobb.

„Teď otevři rozvodnou skříň číslo dvě.”
„Mám.”

Cobb se odmlčel.

„Daltone?”

Ticho.

„Daltone? Co dál?”
„Počkej! Je to nějaký zmatený!”

Deset vteřin.

„Tak dělej!“
„Mám to! Další krok. Vypněte jističe jedna až deset.”

Šest vteřin.

„Mám.”
„Teď jističe jedenáct a třináct.”
„Mám.”

Ticho.

„Mám!”

Ticho.

„Daltone?”
„Ezi?”
„Co?”
„Tady píšou, že…”
„Co?”
„Odpojte jističe jedenáct a třináct.”
„Řekl jsem, že mám!”
„Jenže v další větě se píše něco jinýho!”
 „Jak jinýho?”
„Nejprve se ale ujistěte, že došlo k odpojení primárního okruhu na ovládacím panelu hlavním táhlem. V závorce viz posuvná páka číslo osm.”
„A hnul jsi s tou pákou?”
„Ne.”

Rozječel se alarm a žluté majáčky se rozblikaly červeně. Vzápětí se k nim přidal ženský hlas, který neúčastným tónem zahlásil:

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb i přes svou němčinu pochopil, že něco bude špatně. Do toho se ozvala Trinity.
„Proboha Ezi, co to tam vyvádíte?”
„Asi jsme něco pokazili.”
„No to si piš! Ihned odtamtud vypadněte!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

„Rozumím.”
„Do šesti až osmi minut to vyletí do povětří! Musíte se dostat do minimální vzdálenosti tří kilometrů! To nestihnete!”
„Stihneme. Máme tu auto.”
„Tak si sakra pospěšte!”
„Daltone, přivolej to auto! Hned! Musíme rychle vypadnout! Sejdeme se u vchodu! Dělej!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb přivolal auto mobilem.

Jenže na displeji viděl, že ta blbá limuzína se nedokáže sama vytočit kolem těch posranejch kamiónů! Dvacet centimetrů dopředu plná levá! Stop! Plná pravá a sedmnáct centimetrů vzad. Stop! Dopředu, dozadu. Dopředu, dozadu.

Pořád dokola.

„Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Cobb převzal manuální ovládání přes telefon.

Přidal plyn a prostě to vzal přes roh kabiny náklaďáku. Skrz kameru viděl, že sundal nějakou vypíčenou, debilní motorku. Pak se o ni zasekl. Přední pravé kolo viselo ve vzduchu a limuzína se nehnula o píď!

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Zkusil zpětný chod. Bez úspěchu.

Dopředu.

Plný plyn.

Nic.

Dozadu, plný plyn. Nic! Dopředu. Nic! Dozadu.

Ani hovno!
Já se z toho poseru!
Hni se ty svině!

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

„Daltone, kde sakra jsi?”
„Seru se s tou debilní limuzínou! Zasekla se! Ta kraksna má rejd úplně na hovno!”
„Bože můj!”
„Ezi? Ezi! Nemáte ani pět minut!” vmísila se do hovoru Trinity.
„Daltone, vyser se na to a poběž! Vezmeme to po svých!”
„Kluci, to nedáte!”
„Trinity, buď nám do prdele pomoz, nebo to nech na nás!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

 Cobba napadlo zároveň s plynem měnit i směr. Levé kolo se konečně zakouslo do betonu.

„Už jede!”
„Skvělý! Skvělý! Hejbni sebou!”
„Jsem na cestě!”

„Achtung! Verlasse sofort den Raum und beginne mit der Evakuierung!”

Limuzína s rozbitým předním sklem a utrženým nárazníkem zastavila se zaječením brzd. Naskákali do ní. Cobb řídil přes mobil.

Nebyl čas vlézt dopředu a vysunout volant.

„Vidím vás! Šlápněte na to! Máte tak minutu a půl! Víc asi ne!”

Uháněli průmyslovou zónou maximální rychlostí.

První kilometr tvořil rovný úsek. Nabrali rychlost. Displej hlásil 186 kilometrů v hodině. Silnice končila křižovatkou ve tvaru T.

Cobb začal brzdit.

„Try, kam?”
„Doleva! Doleva!”

Jenže na rozdíl od ní viděl, že to kvůli zúžení a stavební suti zasahující do třetiny vozovky neubrzdí. Vpravo se zdálo být volno.

Tráva!

Přeletěli obrubník.

Brzdy! Krucinál, brzdy!

Na poslední chvíli se mu podařilo zabočit.

„Řekla jsem doleva!”
„Nešlo to!”
„Tak tedy doprava. Jeď, co to dá! Cca dvacet vteřin!”

Cobb hnal vůz za hranicí možností.

„Ještě dvě stě metrů a budete v bezpečí!”

Pak se ozval mohutný výbuch a země se zachvěla. Silnice se zvedla a limuzína dostala smyk.

Než ji dostihla tlaková vlna, hrnula se bokem vstříc sloupu veřejného osvětlení.

Exploze

Derek cestou v taxíku přemýšlel, kde jen Konrád může být.

Doma?

Proč se mu neozval? Něco se muselo stát! Ne, Konrádovi se nemůže nic stát, bude určitě doma, uklidňoval se.

Nebyl doma, ale Derek měl klíč. Rozhodl se, že na něj počká. Napsal mu zprávu, že čeká u něj doma.

Nedoručeno?

Derek si udělal kafe.

Normálně ho nepil, ale teď dostal chuť. Potřeboval se zmátořit. Od návštěvy těch dvou kravaťáků se necítil dobře. Potom co se málem předávkoval, měl žaludek jako na vodě a nějak ho napadlo, že by ho hrnek čerstvé kávy mohl trochu srovnat. Zapnul televizi, ale hned ji zase vypnul. Stejně by nevnímal, a vlastně neměl ani náladu, čumět na nějakou debilní veselohru. 

Nebo na fotbal, který sledoval stejně jen kvůli Konrádovi.

Chvíli seděl jen tak v sedačce a rukou hladil příjemně broušenou kůži polstrování. Aniž by věděl proč, vstal. Z poličky vedle baru sebral digitální rámeček, posadil se s ním do sedačky a zamyšleně pozoroval měnící se obrázky.

Po třetí rotaci slideshow zastavil.

Konrád s tím jeho směšným knírkem.
Bez něj mu to sluší víc.

Na obrázku vypadal šťastně.

Ne jako teď. Je starší, jasně, ale… Ve tváři má jiný výraz, než míval kdysi. Moudřejší. Možná. Vážnější? Ani ne.

Prostě jiný.

Konrád na svých dvaapadesát nevypadal. Vlastně, nikdy mu nepřišlo, že je bezmála o tolik starší. Ani ho nebral jako otce, i když se k němu občas tak choval. Pomyslel si, že Konrád mu vlastně zachránil život. Nebýt jeho, možná by to vážně skončil.

Myšlenkami na chvilku odběhl k Veronice.

Co asi tak dělá? Měl nutkání jí zavolat, ale sám byl překvapený, že v sobě našel sílu to neudělat. Nebo ne? Má jí zavolat? Nebo aspoň napsat? Proč vlastně? Třeba ví, co je s Konrádem.

Blbost.
Hlavně si uvědom, kolik je hodin!

Podíval se na další na fotografii.

Konrádův syn Matthias, jeho žena Silke a Konrád. Rodina. Konrád ji ztratil. Konrád je Derekova rodina. A Derek Konrádova. Konrád má sestru, ale ta se provdala, žije v Berlíně a vídají se jen párkrát do roka. Ale často si volají. Počkat! Co když jel za ní?

Jestli se Konrád do rána neukáže nebo o sobě nedá vědět, zavolá jí.

O tom co stalo, Konrád nikdy nemluvil.

Stejně se to doslechl. Vlastně to bylo i v novinách, ale to měl Derek zrovna jiné starosti. V tu dobu poznal Dianu a hlavně se neznal s Konrádem.

Když se Derek dozvěděl, že to byl on, dost ho to vzalo.

* * *

Konrád pracoval jako vyšetřovatel u hospodářské kriminálky. Kvůli výpomoci s jedním případem ho povolali na pár dní do Chemnitzu.

Stalo se to hned nějak po tom útoku v Paříži. Bylo toho víc. Evropu postihla další imigrační krize. Na Blízkém východě se to zase pralo. Nechybělo málo, aby si to Američané s Rusy nezačali vyřizovat v nekonečné válce v Sýrii atomovými zbraněmi.

Nikdo nevěřil, že by se to mohlo stát, ale když Rusové sestřelili americký bombardér s jadernými pumami na palubě a ty jen zázrakem neexplodovaly, vyeskalovalo to v utečeneckou krizi.

Do toho západní Afriku sužoval hladomor kvůli ruské blokádě a vůbec celé to bylo nějaké zamotané.

Každopádně lidé z postižených oblastí prchali převážně do Evropy, Ameriky a Austrálie.

Ta se k migraci jako jediná postavila dost razantně.

Když se Nový Zéland ocitl kvůli utečencům ve velkých problémech, Austrálie se uzavřela celému světu.

Itálie, Řecko, Turecko a další středomořské státy nedokázaly zadržovat přívaly uprchlíků.

V pozdější fázi dokonce došlo i na potápění lodí převážející uprchlíky a střílení do lidí nelegálně překračujících hranice.

Nebylo to nic platné.

Německo sice neotevřelo náruč tak jako kdysi, přesto neodmítalo přijímat další a další statisíce běženců týdně. Spolková vláda byla nucena zřídit utečenecké tábory.

Jeden takový vyrostl navzdory sílícím protestům, které vyústily až v násilné demonstrace, tady v sousedství. 

Během dvou měsíců stoupla kriminalita nad únosnou mez.

Nešlo jen o krádeže a vandalismus. Jakmile byli místní napadáni a došlo k sériím brutálních znásilnění a dvěma vraždám, karta se obrátila. Místní za bezmocného přihlížení politiků a policie začali tvořit domobrany. Do toho vzrostla podpora neonacistů, kteří se hrdě hlásili k odkazu Říše a pověstné Východoněmecké identitě – Ostalgii.

Východní Němci se stále cítili odstrčení od Západu, který se na Východ díval spíš svrchu.

Dnes už nikdo přesně neví, jak to začalo, ale to dopoledne, kdy byl Konrád v Chemnitzu, se strhla v táboře mela.

Nakonec musel zasahovat Bundeswehr. Konrád se dozvěděl ze zpráv, co se děje kousek od jeho čtvrtě. Brockwitz se asi pět let předtím stal součástí Velkých Drážďan. Do té doby byl pouhým předměstím.

Okamžitě se vydal domů.

Jenže se nedostal přes armádní zátarasy. Na stanovišti, kam sváželi raněné, zaslechl z policejní vysílačky, že o život přišla nějaká žena s dítětem v autě.

Marně se snažil Silke dovolat, a tak poprosil kolegu, který byl právě na místě, aby mu zjistil poznávací značku.

Bylo to její auto.

Konrád se složil.

Dali mu uklidňující injekci a pak se mu nevěnovali, protože sami měli co dělat, aby ten nápor raněných zvládli. Pak přivezli jednoho raněného kolegu. Rozčiloval se. Ptal se, proč ošetřují i ty, co jsou podle všeho za násilí zodpovědní? Ukázal přitom na anton, odkud právě vyváděli skupinu lidí v poutech do provizorně zřízených cel z mobilních plotů.

„No! Tamhleti, zrovna tihle parchanti, zapálili auto s ženskou a dítětem!“

Konrád to zaslechl. Vytáhl služební zbraň, a jednoho z nich na místě zastřelil. Dalšího těžce zranil.

To vše se událo před očima novinářů a kamer televizních štábů.

Konrád byl zatčen.

Díky tlaku veřejného mínění, které stálo na jeho straně, obvinění z vraždy stáhli. Byli za tím politici, kteří se obávali další občanské vzpoury.

Atmosféra houstla.

K novému výbuchu nenávisti stačila pouhá jiskřička.

To nikdo nechtěl.

Na základě nepříčetnosti z důvodů ztráty rodiny za dramatických okolností nemůže být souzen.

Konrád byl osvobozen.

Zároveň byl odejit od policie bez nároku na odstupné. Dva roky to zkoušel jako soukromý detektiv, ale moc se mu nedařilo. Když dokončili Lambert Tower, Horst mu dohodil místo u ochranky. Byli rádi za schopného a pracovitého člověka. Brzy u nich povýšil na zástupce vedoucího a šéfa směny.

* * *

Derek si uvědomil, že na dvorku stojí Konrádův starý mercedes. Skoro s ním nejezdil, už jen kvůli té nesmyslně drahé naftě, ale udržoval ho s láskou a věnoval mu veškerou péči, kterou si podle něj onen klenot německého automobilového průmyslu zaslouží.

Konrád neměl elektromobily v lásce.

Byl ochotný tolerovat autoboty, protože ty podle něj dávaly ve městě smysl, ale jezdit na baterky se mu příčilo. Jsem načichlej naftou a benzínem, říkal.

Derek sešel po schodech do garáže. Na místě, kde stával jeho motocykl, zbyla jen skvrnka od oleje. 

K sestře rozhodně nejel.
To by si vzal auto.

Hodinky zavibrovaly. Odbila čtvrtá ranní.

O pár vteřin později se venku ozvala rána a za několik sekund se celý dům otřásl v základech. Okna na východní straně se s řinčením vysypala dovnitř.

Derek skočil na podlahu, a když třesení ustalo, vyběhl před dům.

Horizont zářil žluto-červeně a nad městem se k potemnělé obloze tyčil obrovský hřib.

Válečná zóna

Náraz limuzíny do lampy vymrštil Cobba zadním oknem.

Měl štěstí, protože na rozdíl od Caseho se nepřipoutal. Lampa se zakousla do boku vozu přesně v místech, kde před nárazem seděl. Limuzína byla staršího data, a tak se v okamžiku aktivace bezpečnostních prvků prostor pro cestující nevyplnil absorbční pěnou, nýbrž se nafoukly zastaralé airbagy. Bylo jich ale tolik, že nebýt té nehody, byli by v nich jako v peřinkách. Vaky a sklo, které Cobb doslova vysadil z rámu, ho sice přibrzdily, přesto plachtil vzduchem dobrých šest metrů. Přeletěl chodník, kde se od něj sklo oddělilo, a on pak pokračoval v sólo letu až k hustému porostu, kde přerazil několik centimetr tlustých větví. Dopadl do křoví.

Nehýbal se.

Case na tom nebyl o moc lépe. Sice se připoutal, ale když se aktivovaly všechny vaky, schytal pořádnou pecku do hlavy plastovou krytkou bočního airbagu.

Dobrých třicet vteřin o sobě nevěděl.

K vědomí ho přivedl až zápach směsi pro neutralizaci baterií. Otevřel oči. Chvíli trvalo, než si začal uvědomovat, co se stalo. Odpoutal se a s námahou otevřel dveře na své straně.

Ustlal si na asfaltu.

Obrátil se na záda a snažil se popadnout dech. Něco nebylo v pořádku. Vzduch je teplý, špatně se mu dýchá a venku je šero, přestože do svítání chybí minimálně hodina. Posbíral síly a postavil se na nohy. Motala se mu hlava. Jen stěží se na nich udržel.

Jednou rukou se opřel o dveře a druhou si ohmatal krvácející čelo.

Rozhlédl se. Limuzína je na odpis. Potom si konečně uvědomil tři důležitější věci.

Dalton tu není.

Horizont osvětlují plameny.

K nebi roste obří hřib.

„Dal… tone…!? Daltone!”

Našel ho na druhé straně silnice hlavou dolů v chroští.

Nebyl při vědomí, ale měl puls. Vytáhl ho za podpaží a opatrně ho položil na záda. Ze saka si vyndal telefon, pak ho ze sebe svlékl a dal Daltonovi pod hlavu. Musí mu nadzvednout nohy, aby do mozku proudila krev! Chce to něco většího!

Case se modlil, aby mu spíš neublížil, když ho vytahoval z porostu.

Netušil, jestli nemá poraněnou páteř, ale takhle ho tam přece nechat nemůže! Popoběhl k autu, nebo se spíš dobelhal pro kufřík. Pak mu přizvedl nohy a položil ho pod ně. Potom mu rozepnul košili u krku. Musí rychle zavolat pomoc!

V tu samou chvíli, když přiložil telefon k uchu, se v dálce rozječely sirény.

Cobb otevřel oči.

„Tys mi ale nahnal, kamaráde,” usmál se Case a pohladil ho po čele. „Jak se cítíš? Jsi v pořádku?”

Cobb zakašlal.

„Promiň… Ezi. Nějak jsem to nezvlád.”

Teď už se rozkašlal.

„To nic, Daltone To nic. Řekni, je ti něco?”
„Cejtím se jako kdyby… mě přejel vlak.”
„A jinak? Co nohy, ruce? Můžeš s nimi hýbat?”
„Asi jo.”
„To je dobře. To je moc dobře.”

Cobb se pokusil nadzvednout.

„Lež! Můžeš mít vnitřní krvácení. Zavolám pomoc.”
„Nech to být, Ezi. Nic mi není.”
„To nemůžeš vědět.”
„Musíme odsud vypadnout.”

Z auta se ozvalo pípnutí vysílačky. Case se zvedl a došel pro ni.

„Kluci?”
„Na příjmu, Trinity.”
„Ach, ani nevíš jak se mi ulevilo! Jste v pořádku?”
„Já ano. Ale Dalton ne.”
„Bože můj! Co mu je? Dýchá? Ezi?”
„Ano, je stabilizovaný. Ale musím ho dostat do nemocnice…”
„Říkám, že mi nic není.”

Dalton stál na vlastních a oprašoval se pravou rukou. Case sklopil vysílačku.

„Teda… asi mám dolámanou levačku a pěkně mě bolej žebra. Ale jinak jsem…”

Nestačil to doříct, protože šel do kolen a vyzvracel se.

„Slyšela jsem Daltona?”
„Ano, Trinity. Má otřes mozku. Možná vnitřní krvácení. Musíme rychle do nemocnice.”
„Na sanitku nečekejte! Z toho, co slyším a vidím, mají plné ruce práce. Odvez ho tam ty! Posílám na vaše souřadnice autobot. Do tří minut ho tam máte. Dej mi hned potom vědět, Ezi! Prosím!”
„Rozumím, konec.”

Case měl cestou do nejbližší nemocnice příležitost na vlastní oči vidět, co způsobili. 

Průmyslová zóna vypadala přesně tak, jak vypadat měla. Jako po výbuchu. Téměř všechny budovy byly v troskách, nebo bez střech a dobrá polovina byla v plamenech. Silnice byla na několika místech zvlněná až do výšky šedesáti centimetrů. Na ulicích se začaly objevovat první hasičské vozy a sanitky.

Augustusweg připomínal válečnou zónu.

Cobb měl celou cestu zavřené oči a hlavu opřenou o boční sloupek. Když zatočili k nemocnici, na chvíli je otevřel. Při pohledu na zvolna mizející hřib se na Caseho podíval a smutně se pousmál.

„Tomu se asi nedá říct nouzový odstavení, co?”

Case se ušklíbl.

Dalton neztrácí humor. Snad to s ním nebude tak zlé. To teď byla jeho jediná starost. Teď nebude myslet na to, až ho budou natahovat na skřipec. Hlavně ať je v pořádku!

„Tak nějak tuším, že mi to odchod do důchodu trochu komplikuje.”

V nemocnici na Industriestraße byli na příval zraněných připraveni.

Case s Cobbem dorazili mezi prvními. Case nahlásil dopravní nehodu s podezřením na těžký otřes mozku a zlomeninu horní končetiny. Cobba se ujali lékaři a poprosili Caseho, že pokud nechce vyšetřit, ať nepřekáží. Vyšel před hlavní vchod, zatočil vpravo a opřel se o zeď. Zapálil si a díval se vzhůru.

Hřib se držel oblohy další čtyři hodiny.