Kapitola sedmá: Past

Starej a blbej

Cobb vstoupil do pokoje dveřmi propojujícími obě apartmá.

Caseho postel byla nedotčená a vzorně zastlaná. Našel ho ležet na pohovce ve vedlejším pokoji. Byl stále oblečený do košile a kalhot. Nohy mu přitom vyčuhovaly přes bok sofa. Ruce měl na břiše a hlasitě chrápal.

„Ezi. Ezi…? Ezi!“

Jemně do něj strčil. Case otevřel oči. 

„Co!? Co? Co se děje?“
„Promiň. Musíme vyrazit,“ řekl a podal mu telefon.

Case chvíli mžoural na displej. Cobb sáhl do náprsní kapsy jeho saka, které viselo na ramínku na opěradle židle, a vyndal mu z něj brýle na čtení.

„Chápu to dobře?“
„Jo.“
„Kolik je hodin?“
„Za deset sedm. Měli bysme sebou hodit.“
„Skvělá práce, Daltone. Dej mi chvilku. Nejdřív musím vstát z mrtvých.“

Posadil se, sepjal ruce za hlavou, protáhl se a pak hlasitě zívl. Cítil se dolámaný, jako by ho převálcoval starý dobrý americký tank Abrams. Nevěděl, kdy a jak usnul. Teď měl z toho pitomého gauče krk jako z betonu.

Chvíli si masíroval zátylek a přitom protahoval krk do stran.

„Takže to abych ze sebe udělal rychle člověka.“

Ještě jednou se protáhl a zívl na celé kolo.

„Jdi napřed a připrav auto. Hned tam budu.“

* * *

Během deseti minut byli na cestě.

Slunce se vyhouplo nad obzor a nebe bylo jako vymetené. Předpověď z rádia slibovala svěží jarní den s nádechem blížícího se léta. Moderátor přál posluchačům krásné a úspěšné ráno.

Mrakodrap v ranním světle vypadal, jako kdyby spal. Provoz v lobby byl minimální, ale přesto se jim podařilo způsobit menší pozdvižení, když turniket odmítl Caseho vpustit. S recepcí nebyla řeč, ani když Case ukázal průkaz. Cobb se začal vztekat. Case zůstal klidný. Zeptal se, zda je přítomen někdo z ostrahy. Když se dočkal kladné odpovědi, nechal si ho zavolat.

Sympatický padesátník mladistvého vzhledu dorazil během chvilky. Hned potom, co  Caseho prověřil, bez zbytečných průtahů ho pustil.

Zbývaly pouhé tři minuty, než Trinity zavolá.

Cobb se cestou přiznal, že nepřišel na způsob, jak Try nepozorovaně kontaktovat. To ona ho kontaktovala. Ve zprávě od ní stálo:

Ahoj synu. Ronnyho porazilo auto. Doktor mu nedává moc šancí. Co mám dělat? Utratit ho? Zavolám v 7:40 tvého času. Máma.

Netušil, kdo je Ronny, ani o čem to píše. Číslo ale souhlasilo, takže mámě obratem zavolal. Zastihl ji zrovna na sousedské partičce pokeru. Měla radost. Slíbil, že se jí zase brzy ozve.

Cobb se nalogoval a Trinity se připojila deset vteřin po něm.

„Ahoj. Věděla jsem, že to pochopíš,“ usmála se. Udělala gesto, aby ji nepřerušoval. „Nemám moc času. Minuta dvacet tři vteřin. Déle to neutajím. Můžu pomoct. Našla jsem skulinku. Povedlo se mi dostat ke kamerovým záznamům, ale ne ke všem. K telefonnímu operátorovi jsem se ještě nedostala, ale dělám na tom. Vím jistě, že náš neznámý s digitálně maskovanou tváří je muž. Nedokážu to spolehlivě zrekonstruovat, protože pokaždé z toho vyleze někdo jiný. Přesto…“
„Díky,“ vpadl jí do řeči Case. „To jsme zjistili.“
„Nepřerušuj mě, prosím! Přesto jsem jeden nemaskovaný záznam našla. Není moc kvalitní, ale asi stačí. Až skončím, všechno najdete ve složce. Potom máte třicet vteřin na stažení. To byla ta dobrá zpráva.“
„A ta špatná?“
„Mám z větší části jeho biometrii. To by za normálních okolností stačilo, jenže ten člověk neexistuje.”
„To přece není možný!“ vyhrkl Cobb.

Pokrčila rameny.

„Než přijdu na to, jak se dostat ke všem datům, nejsem schopná dodat víc. Jo, ještě něco! Kirchner je stoprocentně mrtvý. Unesli ho. Těla se zbavili v recyklačním centru za městem. Podrobnosti jsou ve zprávě, je tam video a záznam trasy. Doprovod jsem identifikovala. Přes ně byste se na pana Neznámého měli dostat. Musím končit, mám deset vteřin. Ozvu se.“

Zavěsila. Cobb rychle stáhl zprávu. Case vypadal spokojeně. Protáhl se, až v něm zapraskalo jako v pendlovkách.

„Výbo… ně. Uáá… Se snad konečně poh… neme, a pak… e… hes… se!“
„Co že se?“
„Promiň. Mo jsem toho nenas… pal,“ zívl tak, že si u toho div nevylámal panty. Měl pravdu, celou noc nezamhouřil oka. Usnul, až když začali venku ptáci zpívat.

Teď by si potřeboval vyjasnit pár věcí.

Máme ve firmě krtka?
Nebo je to práce zvenčí?
A co Dalton?
Je připraven?
Neunáhlil jsem se?

Asi mu nemusel hned říkat o komplexu.

Mohl to zaonačit i jinak. Každopádně to bylo venku, takže je to jedno. Trochu ho ale vyděsit musel. Ne, že by mu lhal, to zase ne. Komplex patřil k nejlépe a nejpřísněji střeženým tajemstvím sedmi nejmocnějších korporací planety. Case znal mnoho utajovaných skutečností. Rozhodně by jen tak něco nevyzradil. Možná je těch tajností příliš, pomyslel si.

Rozhodně víc, než by chtěl.

Bylo těžké zachovat si čistou mysl a nepropadat ze všech těch svinstev depresím. Pravděpodobně jeden z důvodů, proč mívá lehké spaní. Táhlo mu na sedmapadesát, ale vypadal o dost mladší. Po fyzické stránce se také cítil dobře.

Až na ta rána.

Přesto ho práce, kterou miloval a které tolik obětoval, začínala unavovat. Nechtěl, aby ho stála víc, než kolik zaplatil za tu předchozí. Ženil se v osmnácti, protože Jane přišla do jiného stavu. Nebyly to nejlepší časy.

Hypoteční krize vrcholila, peněz bylo málo a práce ještě méně.

K tomu dítě na cestě.

Tak se nechal naverbovat k námořnictvu.

Navzdory vytížení stihl s ní mít další dvě děti. Jenže pak se to nějak pokazilo. Když se vrátil z poslední mise, zjistil, že zatímco venku nasazuje krk, doma u jeho postele parkuje bačkory fešák ze sousedství. Asi by to překousnul, ale Jane se chtěla rozvést. Už nechce být sama. Čekat na den, až někdo zaklepe na dveře a oznámí jí, že se vrací domů v zinkové rakvi.

Case se rozhodl od mariňáků odejít.

K ničemu to nebylo, protože následující léto šli stejně od sebe.

Nechal jí dům a snažil se splácet hypotéku. První dva roky vzal každou práci, aby vůbec přežil. Vybaloval zboží v supermarketu a sekal trávníky. Dokonce i na pověstné smažení hranolek došlo. Pak začal pít a jednu chvíli si poseděl. Šerif ne a ne pochopit, že není namol, že se jen potřebuje dostat domů. Chodit po nějaké blbé čáře se mu nechce! Tak ho složil pěstí.

Klišé, až to bolí. 

Jednoho rána se ozval jeho bývalý velící. Nabízel mu práci bezpečáka u firmy v Bostonu. Nabízeli dobré peníze. Tak neváhal prodat přívěs a dal navždy sbohem Bunker Hillu v Kansasu.

Konečně nemusel každý měsíc Jane vysvětlovat, proč jí chybí pár stovek v alimentech. 

Lambertova první firma byla na cestě k vrcholu. Case získal práci, která mu dávala smysl. Netrvalo to dlouho a díky šťastné náhodě zúročil praxi v armádě. Lambertovi ho nechali vystudovat. Case navzdory tomu, že nebyl nejmladší, začal budovat kariéru. Fešák od vedle mezitím zařadil zpátečku, jelikož cizí parchanti v přesile mu začali lézt krkem. Z Jane se časem stala obyčejná vesnická cuchta. Case se k ní vrátit nechtěl.

Ani kvůli dětem.

Času měl méně než u strýčka Sama a city, které k ní kdysi choval, byly pryč. Přesto se snažil, aby s ní měl „normální” vztah. Pomáhal jí, když byla v nouzi. Snažil se i stýkat s dětmi.

Jenže bylo to málo, protože byl věčně v trapu.

Uvědomoval si, že ho děti neznají. Byl pro ně spíše laskavý otčím než vlastní krev. Když se objevil doma, zahrnul je dárky, Jane dostala další naditou obálku a pak zase zmizel. Děti mezitím vyrostly a Caseovi došlo, že ho nepotřebují, protože v důležitých okamžicích jejich životů chyběl. Bylo těžké si to přiznat. Naštěstí je mohl alespoň podporovat ve studiích, aby měly v životě šanci a mohly utéct z té díry. Case žil životem věčně zaneprázdněného starého mládence téměř dvě dekády.

Pak potkal Mirel.

Byla konzultantkou v jedné izraelské firmě, která se zabývala nanotechnologiemi. Že pracovala pro Mossad, to tehdy netušil.

Tenkrát mu bylo třiačtyřicet. Jí sedmadvacet. Totálně mu zamotala hlavu.

Románek netrval dlouho, přesto Caseovi nedal rozchod dlouho spát. Pak se po deseti letech za poměrně dramatických okolností zase potkali. Moc se nezměnila. Snad jen to, že z ní byla hotová žena. Casemu také přibylo pár vrásek, ale protože se o sebe staral, vypadal na svůj věk skvěle.

Dali se dohromady.

Mirel už konečně věkový rozdíl neřešila. V obnoveném vztahu nebyla sice taková vášeň jako kdysi, ale o to víc se jejich pouto zdálo pevnější. Věděli dobře, do čeho jdou, a snažili se zařídit tak, aby na sebe měli dvakrát do roka několik týdnů čas.

Fungovalo to.

Caseovu nejstaršímu synovi se před dvěma lety narodila dcera Alice. Case byl nadšený. Nemohl se dočkat, až povyroste a on bude vnučku rozmazlovat přesně tak, jak to správní dědečkové dělávají. Pár týdnů po jejím narození přišla Mirel s tím, že odejde ze služby. Překvapila ho a nezůstalo jen u toho. Její biologické hodiny, o kterých si myslel, že přestaly bít, začaly tikat.

Postavila ho před hotovou věc.

Chce dítě. S ním, nebo bez něj. Case nebyl zpočátku nadšený nápadem upíchnut si na prahu šedesátky sviště. Vždyť to dítě bude mladší než jeho vnučka! Podle doktora to není problém, ale bude na to mít?

Trpělivost?
Zdraví?

Dožije se jeho nebo její promoce? Kolik let má před s sebou? Jak dlouho nebude potřebovat pleny on sám?

Třicet?
Teoreticky.
Když máš dost peněz.

Mirel opravdicky miloval, takže souhlasil.

Jenže nemohla otěhotnět. Nebyla to jeho chyba. Shodli se, že o adopci uvažovat nebudou. Case by nebyl proti, ale ona překvapivě ano. Nakonec se s tím smířila a vzešla z toho dohoda.

Case odejde do čtyř, nejpozději do pěti let do penze.

Mirel zůstane do té doby ve službě. Se společnými úsporami a výslužném, které dostanou, budou mít dost, aby mohli slušně žít a užívat si jeden druhého po zbytek života. Case se odstěhuje do Izraele. Její rodiče mají prostorný dům a ona se o ně chce starat. Case oznámil svůj úmysl odejít do důchodu o něco dřív.

Odsouhlasili mu to.

Dokonce mu přislíbili výslužné v plné výši. Musel však vychovat svého nástupce. Tím se měl stát Dalton. Case si ho nevybral. To oni mu ho vybrali. Byl mladý, inteligentní, oddaný, spolehlivý, a co bylo důležité – bez závazků.

Case si jím ale nebyl jistý.

Byl absolutně nezkušený. Dokonce první dvě hodnocení, která na něj napsal, nebyla zrovna pozitivní. Jenže Case cítil tlak shora. Tak to s ním nevzdával. Netušil, co za tím je, a tak prostě dělal, co mu Driscoll nařídil.

„Starejte se o něj a učte ho.“

Nakonec si ho oblíbil. Hodně se za ty dva roky zlepšil, přestože se pořád občas choval zbrkle a pusu měl na jeho vkus rozříznutou až moc. Teď si však říkal, jestli Daltonovi spíš neuškodil, když mu řekl o Black Tessa. Dalton neměl ponětí, co ho čeká a jak tvrdým výcvikem projde.

Začne o rok dřív, než bylo v plánu. Tak či onak, musí své nadřízené informovat, že zná tajemství všech tajemství. Až skončí s vyšetřováním, dobrý rok se neuvidí. Převážná část základního výcviku se odehrávala přímo tam a část na Kubě.

Vážně mi bude chybět. 

Protřel si oči a nahlas zívl.

„Kafe! Dal bych si kafe. Velké, černé a silné.“
„Já ho přinesu, Ezi.“

Cobb vyběhl z kanceláře, a když se vrátil, vůně čerstvé kávy zaplnila místnost. Case se zrovna probíral zprávou.

„Tak ti dva mají slušný rejstřík. Jsou na špinavou práci a pochybuji, že o něm budou vědět víc, než víme my. To spíš ten jejich šéf, Melik Uzun. Budeme ho muset skřípnout. Obávám se, že to nebude jen tak, pokud nemáme nadělat povyk. Má kolem sebe docela slušnou kavalérii. Ach jo! A to stále nemáme tušení, kam se ty zatracené optroniky poděly! Taky by mě zajímalo, jakou roli v tom hrál Kirchner. Proč ho vlastně zabili?“

Cobb mu podal kávu a opřel se o stůl.

„Try na to nakonec kápne, neboj se. Vidíš, Ezi, a tys ji neměl rád. Co ti na ní vlastně tak vadí?“
„Na ní konkrétně nic.“
„Ale?“
„No, děsí mě její schopnosti. Její možnosti. Jednou toho někdo ošklivě zneužije.“
„Ve vší úctě, Ezi, nemyslím si. Nevěřím, že by se jen tak nechala. Na to je dost chytrá.“
„No, jak v čem. Tak rád bych se mýlil. Uznávám, že bez její pomoci bychom to měli mnohem těžší. Museli bychom na to hezky postaru. Vždyť tu jsme v podstatě jen exekuční složka!“
„Jak to myslíš, postaru?“

Case se napil. Spokojeně přivřel oči a pak je vytřeštil.

„Můj ty Bože! Já jsem ale idiot!“
„Proč?“
„Jak jsem starej, tak jsem blbej! Já bych si nafackoval!“

Vyskočil ze židle a začal chodit kolem stolu.

„Ona tvrdí, že Kirchner netušil, co do toho robota namontoval. To dává smysl. Podle servisních záznamů vyfasoval celou sadu těch optronik. A víš, proč to sériové číslo nesedělo? Protože měl ty krabice dvě! Nevšiml si, že namontoval „iksko“. Později přišel ale na to, že má součástky navíc. Neevidované! Někam je zašil, nebo bych spíš tipoval, že je prodal. Proto ho unesli! Chtěli je zpátky!“

Zastavil se a usrkl z pohárku.

„Ten Simitz je prostředník a má zásilku předat. Jenže ji nemá, protože mu ji vyfoukl Kirchner. Tak šli po něm. Sakra! Vždyť je to jasné jako facka! Ich bin ein Idiot!

Posadil se a upíjel z pohárku. Vypadal nepřítomně. Dalton se neodvážil ani pípnout.

„Vůbec nás nenapadlo podívat se na vnitřní záznamy,“ obrátil pohled ke Cobbovi.
„K čemu by nám to bylo?“
„Možná k ničemu, ale všechno to začalo tady! V budově jsou nainstalované true-vision kamery přesně podle směrnic. To znamená včetně eliminace mrtvých úhlů. Takže minimálně jedna kamera ho musela zabrat, když toho robota opravoval. Pokud budeme mít štěstí, přečteme si čárový kód. Z krabice nebo transportního obalu. Nebo taky ne. Ale pokud ano, budeme vědět, jestli je moje teorie správná, nebo jestli střílím naslepo.“

Díval se na Cobba, jako by čekal na odpověď, ale Dalton věděl, že musí držet klapačku. Caseho mozek jel pořád na plné obrátky.

„Hlavně že ti to sám vždycky říkám! Detaily! Detaily! Detaily! Jsou důležité! Každou drobnost! I zdánlivou banalitu bys měl prověřit! Nikdy se nesmíš spoléhat na jediný zdroj! Nemám nic proti Trinity. Hele, já uznávám, že nám to tvoje děvče pomáhá. Ale měli bychom používat, tohle! Mozek, chlapče, mozek!“

Case si zaťukal prstem na spánek a Cobb se při slovech „děvče“ a „chlapče” zašklebil.

„Proto ho tam máme! Musíme být pečliví a důkladní! Kdo tu má na starosti bezpečáky?“
„Moment, podívám se.“

Cobb chvíli lovil v interním systému.

„Má dovolenou, ale zastupuje ho nějaký Matussek. Hele, to je ten, co tě pustil!“
„Výborně, jdeme hned za ním!“

* * *

Sjeli za ním do podzemí.

Case mu v krátkosti vysvětlil, že by potřebovali zhlédnout vnitřní záznamy z dvaadvacátého dubna až patnáctého května. Case řekl, že má pravomoc si je prohlédnout, ale že by byl raději, kdyby o tom neexistoval protokol. Pokud to nepůjde, nevadí. Nebude ho k tomu nutit, ale ty záznamy rozhodně vidět chce!

Chlap od ochranky se zdál být rozumný. Vyhověl Casemu, přestože mu skončila směna a byl zrovna na odchodu. Dokonce odmítl úplatek.

Zavedl je do kamerové místnosti a nechal je o samotě. Cobb se chopil ovládání konzole videa. Našel rychle, co hledal.

Case mu na rozloučenou poděkoval a dal mu vizitku. Poprosil ho, zda by mu dal vědět, kdyby se po záznamu ptal i někdo jiný. Také ho ujistil, že kdyby pro něj mohl cokoli udělat, ať se na něj bez obav kdykoliv obrátí.

Case věděl, jak si dělat konexe.

Tvrdil, že protislužby jsou mnohdy lepší než klasické úplatky. Sám se o tom mnohokrát přesvědčil. Vrátili se do kanceláře, Case se posadil ke stolu a zapnul počítač.

„Tady vidíš, k čemu vede slepá víra v technologie. Ještě to s námi není tak zlé.“

Zdál se být spokojený.

* * *

Když ti dva v černém odešli, bezpečák se vrátil do kamerové místnosti. Pultová konzole videa byla zapnutá. Asi si nevšimli, že vypnuli pouze monitory. Byl zvědavý, co je zajímalo, a zapnul je.

Stisknul přehrávání a film se rozjel.

V záběru se objevil Derek. Byl opřený zády o stůl a v ruce měl nějakou krabici. Vypadal, že o něčem přemýšlí. Další záložka na videu byla nastavená ve chvíli, kdy s krabicí vchází do šatny.

V Konrádovi by se krve nedořezal.

Nezvaní hosté

Case s Cobbem nasedli do limuzíny.

„Začíná se nám to hezky skládat! Měl jsi pravdu, Ezi,“ řekl uznale Cobb.
„Vypadá to tak. Pořád nám chybí důležitý dílek skládačky. Je doma?“
„Podle logu je. Vešel včera v 20:01 a od té doby nevystrčil nos.“
„Výborně! Kdy tam budeme?“
„Do půl hodiny.“
„Skvělé! Doufejme, že to má ještě u sebe.“
„Myslíš, že to stihl prodat?“
„Těžko říct. Každopádně má štěstí a ani netuší jaké. Náš pan Neznámý na něj zjevně nepřišel. Předpokládám, že Kirchnera nejprve vyslýchali a určitě se s ním nemazlili. Jestli jim řekl, že tam ty optroniky zapomněl… Hm. Ne. I kdyby, tak co? Musel je odepsat. Acker to mohl nahlásit a čipy odevzdat. Takže by si nijak nepomohl, kdyby na něj nastoupil. Jen by tím na sebe upozornil. Pravděpodobně. To se brzy dozvíme.“
„Doufejme,“ ušklíbl se Cobb a přejel si dlaní přes kapsu saka, aby se ujistil, že má rukavice u sebe.

* * *

„Byt má v mínus trojce,“ informoval Caseho, když vešli do nízkého betonového domu, který připomínal spíš protiatomový kryt.

Khaki nátěr jen umocňoval dojem, který z té krychle měli.

„Máš všechno?“ zeptal se ho Case.
„Jasně.“

Z kufříku vyndal tablet. Zapnul ho a pak se nechali vést přímo k bytu 0324. Skener v tabletu posílal na displej kromě půdorysu patra další informace. Zachycoval polohu lidí, zvířat, ukazoval, kudy vede vzduchotechnika, kde se nachází kabeláže, a zobrazoval další užitečná data.

Na vzdálenost deseti metrů uměla tahle věcička poskládat poměrně přesný trojrozměrný obraz lokace i přes dvacet centimetrů silnou betonovou zeď.

Cobb se zaměřil na byt, jehož obyvatelé se právě věnovali postelovým radovánkám.

„No tak, máme práci,“ sykl na něj Case. „Že tě to baví.“
„Po pravdě, baví. No tak, řekni mi, kdy jindy si můžu trochu užít?“
„Třeba když máš volno?“
„Aha. Tak to jsem netušil. My máme nějaký volno? Jak takový volno vypadá?“
„Ach jo! Víš co? Já ti snad seženu ženskou. Sice netuším jak a kde, ale už se na to nemůžu dívat.“
„Beru tě za slovo, šéfe!“

Na chodbě byla tma jako na dně studny. Case by se vsadil, že se Dalton právě zubí od ucha k uchu.

„Tak! Jsme tady. Panáček je v postýlce. Spinká. Překvapíme ho.“

Přiložil tablet ke čtečce a dveře se s rachotem otevřely. Uvnitř bytu se rozsvítilo.

„Ups! Tak to ho asi nepřekvapíme,“ ušklíbl se.

Vešli do bytu a dveře se s rámusem zase zavřely.

* * *

Dereka to nevzbudilo.

Dlouho se mu nedařilo usnout, protože na ni myslel a prášky ne a ne zabrat. Až po čtvrtém se mu podařilo upadnout do nevědomí.

Z bezesného spánku ho vzbudilo zemětřesení. Jen s námahou otevřel oči. Něco se dělo. Nevěděl co. Nerozuměl tomu.

Proč ho někdo odkryl?

Ten někdo byl cizí chlap v černém obleku s černou kravatou. Na rukou měl červené rukavice. Třásl s ním, jako kdyby z něj chtěl vytřepat duši.

„Já toho kreténa snad nevzbudím!“ slyšel Derek z dálky.

Ten muž byl zřejmě rozčilený. Derek napůl procitl.

„Co tu chcete?“

Jeho hlas zněl jako po flámu.

„Nebude vám vadit, když budeme mluvit anglicky?“ zeptal se starší muž, kterého předtím přehlédl.

Přikývl.

„Co kdybychom přestali tančit okolo křoví a ušetřili si čas? Co ty na to?“

Červená rukavice s ním konečně přestala třást. Pak si propletla prsty a protáhla ruce, až v kloubech zapraskalo.

Derekovi to přišlo groteskní.

Ono se mi to vážně nezdá?

Oči měl zalepené a nedokázal pořádně zaostřit. 

No ten je fakt divnej!

„Co tu chcete?“
„Chceme vědět, kde jsou ty optronické čipy, které jste si ponechal,“ řekl starší muž.

Jeho hlas zněl legračně a Derek neměl páru, o čem to mluví.

„Čipy? Čipy? Co?“
„Seš snad sjetej?“ zaštěkala červená rukavice jako vzteklá čivava.

„Co? Dejte mi pokoj! Vypadněte!“

Natáhl se pro deku a přikryl se.

„Pane Ackere, vy zřejmě nechápete situaci.“
„To fakt nechápu,“ zahuhlal do polštáře.

Bože, jak moc se mu chtělo spát! A ti dva idioti po něm pořád něco chtějí!

Proč mě nenechají na pokoji, hovada?

Cobb začal vidět rudě. Strhnul z Dereka deku a polštář mu doslova vyrval pod hlavou.

„Tak jinak, ty sráči! Kde jsou?“ zařval a na důkaz, že to myslí vážně, udeřil Dereka pěstí do ledvin. „Začni rychle zpívat, nebo budeš chcát krev! Kde! Jsou! Ty! Čipy! Otazník!“

Co slovo, to rána.

Vyjekl bolestí. Bolelo to. Fakticky to bolelo!

Skoro omdlel bolestí. Strach ale neměl. Vlastně se rozzuřil, ale masáž ledvin a omámení z léků ho příliš uzemnila, aby se vzmohl na odpor, vyskočil a jednu mu vrazil.

Ten pocit vzteku a bezmoci, který někdy dokázal vybičovat Dereka k agresivitě, se nedostavil. Jinak by po něm určitě skočil.

„Vlez mi na záda. Vykřičník!“

Cobbovi klesla čelist. Case měl co dělat, aby se nezačal smát.

Strike one.

Cobb se ale jen tak nedal.

Ustoupil o krok, vytasil z podpaží pistoli, chytil Dereka zezadu za vlasy, což byl trochu problém, protože je měl krátké, ale přesto si ho posadil a přiložil mu pistoli ke spánku.

„Konec srandy, ty kreténe! Jestli hned teď neřekneš, kde jsou ty posraný čipy, vystřelím ti ten tvůj debilní mozek z hlavy! Pak se půjdu zeptat tý tvý holky! Možná bude sdílnější! Takže se ptám naposledy! Kde jsou kurva ty čipy!?“

To zabralo.

„Nevím…, au! Kde… jsou, au…! Já… už…, au…, je nemám.“
„Já ho sejmu, kreténa! Co myslíš?“

Starší muž zavrtěl hlavou a položil opatrně ruku na závěr zbraně. Odklonil hlaveň stranou a posadil se vedle Dereka.

„Pane Ackere, ve vlastním zájmu nám řekněte, kde jsou. Možná to dobře dopadne. Nemůžu vám nic slíbit, ale jestli budete spolupracovat, vynecháme ji z toho. Záleží to jen a jen na vás. Komu jste je prodal?“
„Já… Au. Dal jsem je… Někomu, kdo… je umí prodat. To fakt bolí!”
„Pusť ho! Komu?“
„Jmenuje se… Au, sakra! Hart… mann. Yvo Hartmann. Pracuje…, sakra, v zastavárně na… Weißeritzstraße.“
„Dobře. On je má u sebe?“
„Nevím. Má kupce. V pondělí…, se mám zastavit. Pro peníze. Au. Jestli už je… prodal, vážně nevím.“
„Dobře, pane Ackere. Oceňuji vaši spolupráci. To je zatím všechno.“
„Žádná…, au, policie?“
„Prozatím ji do toho nebudeme zatahovat. Možná vůbec, pokud budete rozumný. Ať vás ani nenapadne toho Hartmanna varovat! Nehnete se odsud, dokud vám neřekneme! Je vám to jasné? Nebudete s nikým komunikovat! Nezapnete počítač a vypnete si telefon! Nikomu neotevřete! Od teď budeme sledovat každičký váš krok. Pokud uděláte sebemenší pitomost, a teď mě dobře poslouchejte, zařídíme, že i ta vaše dívka…“
Ona… není moje…“
„To je úplně jedno,“ zarazil ho. „Najdeme způsob, jak ji do toho zatáhnout. Věřte mi, že to nebude problém. Rozumíme si?“
„Ano. Nechte ji. Prosím. Ona vážně…, o ničem neví.“
„Ještě se uvidíme, pane Ackere. Myslete na to, co jsem řekl.“

Vstal a ve dveřích se na něj ještě jednou podíval.

„Myslete na ni. Ještě se uvidíme.“

* * *

„No ten je fakt vylízanej! Úplnej magor,“ ušklíbl se Cobb, jen co vyšli před dům.
„No, ani ne. Myslím, že se předávkoval. Ty sis snad ničeho nevšiml?“
„Čeho?“
„Těch léků.“
„Ne.“
„Rozhodil tě, viď?“
„No jo. Tak trochu.“
„Podívej, to s tou přítelkyní se ti povedlo. Ale ten kvér příště laskavě vynech, pokud to není vysloveně nutné! Je ti to jasné? Víš, že to nemám rád. Nebyl k tomu důvod.“
„Máš pravdu. Promiň, Ezi.“

Nasedli do limuzíny.

„Jedeme si pro Hartmanna?“

Case přikývl.

„Musíme. Ale než tam vlítneme, tak si ho proklepneme. Měli bychom vědět, co od něj můžeme čekat. Teď by se nám hodila pomoc. Sakra!“
„Komando by se šiklo, to jo. A co Try? Ty si myslíš, že jí nemůžeme zavolat? Ať ho proklepne ona. Třeba na něj budeme stačit.“
„Můžeme jí zavolat, ale já zatím nechci. Ne, dokud nevím, odkud vítr fouká. Zjisti mi o něm co nejvíc. Hned teď.“
„Jasně, šéfe! Jdu na to.“
„Počkej, něco mě napadlo. Uděláme to jinak. Vrátíme se do Toweru. Někomu zavolám. Prostě to risknu. Hlášení zatím pozdržíme.“

Nalej mi trochu!

Konrád ty dva v oblecích zahlédl, zrovna když nastupovali do tmavé limuzíny.

Černý vůz dlouhý jak týden budil pozornost z dálky. Když zmizeli za rohem, zazvonil na domovní zvonek. Nechtěl mu volat. Nemohl vyloučit, že má napíchnutý telefon. Nedělal si iluze. Věděl, jak to chodí. Přestože tihle dva neměli v Německu žádné pravomoce, bylo mu jasné, s kým má nejspíš tu čest.

Protože ti zatracení Amíci si stejně dělaj, co chtěj!
Jako kdyby jim pořád patřil svět.

Derek na zvonění nereagoval.

Kde by jen mohl být?

Vytáhl mobil a vytočil číslo.

„Ahoj Horste. Potřeboval bych zjistit polohu. Derek Acker, narozený 1. října 2017. Bydliště, počkej… Bunkerhaus 10a, Pirna. Všechno, co najdeš od včerejška. Spěchá to, díky.“
„…?“
„To víš, že jo, zajdeme. Něco navrhni a dej mi vědět.
„…”
Jo jasně.
„…”
„Zavolej mi zpátky.”

Konrád zavěsil. Za pět minut měl bývalého parťáka na lince.

„…“
„Doma? Díky, to jsem potřeboval vědět. Pozdravuj ženu. Tschüss.“

Zacloumal domovními dveřmi, ale bylo zavřeno. Z náprsní kapsy vytáhl plastikovou kartu bez označení. Přiložil ji ke čtečce. V zámku to cvaklo. Sjel výtahem dolů a pak potmě došmátral až k Derekovým dveřím. Zabouchal.

Nikdo je neotevřel.

Chvíli poslouchal s uchem na dveřích. Bylo tam ticho jako v hrobě. Začal mít o Dereka strach.

Aby mu tak ještě něco udělali!

Elektronický paklíč, který si nechal „na památku“, se teď hodil. Dveře zajely s rachotem do stěny. Uvnitř se svítilo.

Derek seděl na posteli. Vypadal vystrašeně a překvapeně zároveň.

„Ty neslyšíš zvonek, ty vole?“ vyjel Konrád zostra.
„Slyším,“ hlesl Derek.
„Co se to sakra děje?“

Dveře se zavřely a Konrád se posadil na židli. Derek se třásl jako osika. Byl očividně mimo. Vstal z postele a chytil se v kříži. S bolestí ve tváři nakročil k toaletě.

„Kam to sakra jdeš?“

Neodpověděl.

„Ptám se tě na něco! Odpovíš mi laskavě?“
„Hned, Konráde. Hned to bude. Jen co upustím trochu krve v moči.“

Když se vrátil, sedl si ke stolu.

„Co tu chtěli ty dva?“
„Jaký dva?“
„Dereku, podívej se mi sem!“

Konrád si ukázal na čelo.

„Mám tady nakreslenej kosočtverec s pruhem? Přestaň mě laskavě srát!“

Derek ho nepoznával. Konrád, vzor klidu a pohody, vzteky bez sebe?

„O co tu sakra jde? A jestli mi ještě jednou zalžeš, jediný slovo, přísahám, že se neudržím!“
„Já ti to nemůžu říct. Promiň. Někoho bych tím ohrozil. Někoho, na kom mi záleží. Chápeš? A teď jdi prosím pryč! Prosím!“

Bylo jasné, že má nahnáno.

Když to říkal, mrkal na Konráda jako zběsilý. Konrád se nadechl, že ho seřve, co to zase vyvádí, ale zarazil se.

„Víš ty co! Jdu! Ty si dělej, co chceš!“

* * *

Konrád vyběhl před dům. Vytáhl telefon a stiskl předvolbu.

„Horste, to jsem zase já. Potřeboval bych si půjčit něco z výstroje.“
„…!?“
„Hele, já vím. Kdyby to nebylo nutný, víš že bych tě do toho nezatahoval. Tak co?“
„…“
„Díky, máš to u mě. Potřebuju detektor pro celý spektrum. Nejen pro to civilní.“
„…?“
„Jo, přesně tenhle. Sejdeme se na rohu před obchodem.“
„…”

* * *

Konrád se vrátil za dvě hodiny.

Derek pospával, ale jak dveře zarachotily, otevřel oči. Konrád nakročil a přiložil prst na ústa. Pak projel ručním skenerem byt. Byl čistý. Pro jistotu rozmístil rušičky velikosti pingpongového míčku po pokoji.

„V jakým maléru to zase lítáš?“

Derek mlčel.

„Neboj, nikdo nás neslyší. O to jsem se postaral.“
„Ve velkým, Konráde. Jsem v pořádným průšvihu.“
„Tak povídej.“

* * *

Řekl mu, jak přišel k čipům. Že je dal Hartmannovi, aby je prodal.

„Bože kluku, ty jsi vážně debil!“

Konrád se zvedl ze židle a začal chodit. Tři kroky tam, tři kroky zpátky. Víc volný prostor nedovolil.

„Ty vole, to je průser! To je fakt průser! Uvědomuješ si to, ty blbče? Co tě to proboha napadlo?!“
„Já jsem… Já jsem…“
„Co, do prdele!? Co!?“
„Chtěl jsem se vyhrabat z těch sraček.“
„No, tak to se ti fakt povedlo! Teď jsi v nich až po uši!“
„Jo. Já vím.“

Konrád se uklidnil a změnil tón.

„Proč? Řekni mi proboha, proč?“
„Já vím, že to nechceš slyšet, ale… Je to tak. Udělal jsem to kvůli Veronice. Hlavně kvůli ní. Já se nevymlouvám. Prostě… Prostě jsem jí chtěl pomoct. A taky jsem o ni nechtěl přijít.“

Oči se mu leskly. Konrádovi ho bylo najednou líto. Hlavou se mu mihlo, že za to trochu může.

Neměl ho s ní seznamovat. Něco mu na ní trochu nesedělo už od začátku.

„Nebreč, kluku.“
„Promiň. To samo. Jak malá holka. Ani nevíš, jak mě to štve!“

Derekovi už tekly slzy proudem.

„Já to neovládám! Jsem tak měkkej! Vůbec nevím, co to se mnou je!“
„Jsi citlivej. To není vada. Taky za to nejspíš můžou ty tvoje prášky.“

Derek se zvedl ze židle a rozhodil rukama.

„Konráde, já vím, že jsem to pěkně podělal! Ale Veronice se nesmí nic stát! To je to jediný, na čem mi teď záleží. Mysli si o tom, co chceš.“

Konrád vstal, objal ho, pevně k sobě přitiskl a chlácholivě poplácal po zádech.

„To bude dobrý. Něco vymyslím.“

Začal zase chodit po pokoji.

Sem a tam. Tam a sem.

„Hammerschmittová,“ zvolal najednou vítězoslavně.
„Co? Jaká Hammerschmittová?“
„Nic, přemýšlím nahlas. Komu to asi přistane na stole. Musí to dostat ona!“
„Proč?“
„Protože mi něco dluží! To je teď jedno. Teď má možnost mi to vrátit. Ty nesmíš jít k soudu! Šel bys sedět! Jestli tě obviní jen za držení, napaří ti pět let! Žádná podmínka! Protože jsi tam už jednou byl. Do prdele!“
„Možná se to k soudu nedostane.“
„Jo? To mi teda vysvětli, jak?“
„Řekl mi to, ten…, no, já nevím, jak se jmenoval. Jeden z těch, co tu byl. Že policii z toho vynechá. Když nebudu dělat blbosti.“
„Dobře! Dobře. To je moc dobře. Zajímavý!“

Konrád se poškrábal na čele.

„Kdo ti to řekl? Ten starší? Case?“

Dereka překvapilo, že ho zná.

„Ano.“
„S tím se dá mluvit.“
„Odkud ho znáš?“
„Odkud asi myslíš? Jak asi vím, že v něčem lítáš? Ráno se u mě ti dva zastavili. Chtěli vidět záznamy. Bylo to pro mě hodně nemilý překvapení, když jsem zjistil, že jdou po tobě. To mi teda věř!“

Zase se posadil.

„Nemáš tu něco ostřejšího?“
„Podívám se.“
„Ne, počkej! Potřebuju mít čistou hlavu.“
„Co teď? Co mám dělat?“
„Ty hlavně nic! Budeš sedět na prdeli! Já se o všechno postarám. Až se vrátím, řeknu ti, co a jak. Zabere mi to tak den, dva max. Do tý doby se odsud, prosím tě, Dereku, poslouchej, nehneš na krok! Hlavně tomu Hartmannovi nevolej! Nech to na mně. Nic nedělej! Možná si radši vypni mobil. Počkej, dokud se tu objevím, jasný?”
„Jo. To samý mi řekl ten Case.”
„Ví, o čem mluví. Víš, co? Nalej mi trochu.“

Přiletí Smrtonošky?

„Ano. Ano. Jistě, pane. Rozumím.“

Case byl celou dobu, co s někým telefonoval, čelem k oknu. Když zavěsil, zastrčil mobil do kapsy saka a chvíli civěl  do prázdna. Cobb byl zvědavý, s kým to takovou dobu mluvil. A tak uctivě!

„Pan Lambert,“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku.
„Myslel jsem si to. Jakej vůbec  je?“
„Jak to říct? Na první pohled normální chlap jako já. Vypadá mladší, přitom je myslím o dva roky starší. Asi si dopřává elixír mládí,“ pousmál se, ale nemyslel to neuctivě. „Rozhodně bys neřekl, že je to jeden z nejbohatších a nejmocnějších lidí na světě. Víš, o Lambertových obecně se toho povídá hodně, ale já osobně si myslím, že zrovna Heinrich Lambert není takový, co se o něm říká. Neumím si představit, jaké to je. Šílená odpovědnost. Jsi na vrcholu a určuješ tempo světové ekonomiky. Tady nejde jen o peníze a zisky, Daltone. On se musí rozhodovat v záležitostech s globálním dopadem. A věř mi, že ne všechno je černobílé. Nechtěl bych mít na bedrech jeho starosti. Fakt ne.“

Byla v tom nefalšovaná úcta a obdiv.

„Jo,“ ušklíbl se Cobb. „Jenže takoví si často hrajou na bohy!“
„V tom případě by sis měl uvědomit, že pro jednoho boha pracuješ.“
„No jo, no. Co nadělám? Svět není dokonalej. Takže?“

Case si přitáhl židli a posadil se.

Balvan na hrudi přestal tížit.

Natáhl se pro termosku, odlil trochu do pohárku a hodil krabičkou camelek na stůl. Opřel cigaretu o spodní ret a naučeným pohybem škrtl benzínovým zapalovačem.

Plechově cinknul a plamen se s typickým puf-puf rozhořel.

Case zavadil pohledem o kouřové čidlo přímo nad ním. Dvě vteřiny váhal. Stejně si ale zapálil.

„Plán se nepatrně mění. Hartmanna máme pouze sledovat…, zatím nemáme zasahovat,” natáhl z cigarety třikrát za sebou, jako by se snažil dohnat absťák po dlouhém rozhovoru. „Novinka je, že optroniky nemají nejvyšší prioritu. Měli bychom je získat zpátky, to platí…, ale… náš primární úkol je zajištění pana Neznámého. Heinricha Lamberta tuze zajímá, jak se mu to povedlo. Takže ho máme přivést. Živého, podotýkám. Každopádně,“ vyfoukl spokojeně kouř přímo nad sebe, „Trinity nám je od této chvíle plně k dispozici. Nikdo nás nesmí monitorovat. Na to osobně dohlédne. Máme nejzelenější zelenou. Od této chvíle se zodpovídáme přímo jemu. Dostaneme k dispozici tým Alfa. Už jsou na cestě. Za pár hodin přiletí. Pak na to vlítneme…, kucikuci…, součinnost s místními nepřipadá v úvahu. Na tom se nic nemění. Stále je to tajná operace. Kdyby se nám náhodou připletli do cesty, máme se jich zbavit. Pokud možno bez eskalace. Žádné diplomatické nóty. Když nebude vyhnutí, kucikuci…, máme jednat pouze v zájmu firmy. Pan Lambert nás podrží. S pomocí tvé kamarádky a Alfy dostaneme pana Neznámého a ty zatracené čipy.“

Case se neudržitelně rozkašlal.

„Trinity…, ehmehm…, kucikuci…, já se na to už musím vy…, ehmehm, kucikuci… se s námi spojí každou chvíli.“

Caseho konečně opustil kašel, típnul cigaretu a upil trochu kafe.

„Páni, takže přiletí Smrtonošky?“

Cobb se zdál být natěšený. Case se musel pousmát. Moc dobře věděl, že Dalton se k nim kdysi hlásil, ale nevzali ho. Tušil, že bude štěstím bez sebe, až mu prozradí, že ho s nimi čeká výcvik.

„Tak to si dám líbit! My jim budeme teda jako velet?“
„Ano. Budeme jim velet. Přesněji řečeno, já jim budu velet. Nezapomeň na to,“ uchechtl se pobaveně a hodil do sebe zbytek kávy.

Cobb vyskočil ze židle a rázně sklapl podpatky.

„Jawohl, Herr General!“

Case se smíchy zakuckal a vyprsknul si trochu kávy na košili.

„Ty jsi vážně vůl, Daltone!“

Čidlo na stropě se rozblikalo.

„A sakra.“

Co teď?

Veronika byla v práci duchem nepřítomná.

Dokonce i Peter si toho všiml, a to ji viděl sotva pár minut. Když se zeptal, jestli se něco neděje, odsekla, že ne. Raději se stáhl. Věděl, že to nejlepší, co může právě udělat, je jít stranou. Poskytne jí tolik času, kolik bude potřeba. Toho lůzra se zbavil. Šlo to lépe, než čekal.

Plán zatím vycházel.

* * *

Veronika si cestou z práce v lékárně koupila archaický, ale zato osvědčený těhotenský test.

Pro jistotu.
Co když se ten krám plete?

Pochopitelně v to ani nedoufala, ale přesto první kroky směrovaly na toaletu.

Dvě čárky.
Co teď budu dělat?

Když se to podělá

Yvo se chystal na domluvenou schůzku.

Do půlnoci zbývá čtyřicet pět minut. Má menší časovou rezervu. Nechce se tam zdržovat déle, než je nezbytně nutné. Někdo by si ho mohl všimnout.

Navlékl se do kožené kombinézy, na záda hodil malý batoh z plastu a vyrazil z bytu. Venku zamířil k boční zdi na rohu oprýskaného činžáku. Měl tam malý přístřešek, který vypadal spíš jako kontejner na písek. Jen byl trochu vyšší.

Byla to jeho garáž.

Dálkovým ovladačem otevřel jednokřídlé dveře a výsuvná plošina vyjela ven. Tady ji měl. Jedinou, věrnou a opravdickou lásku.

Zelená motorka vypadala jako běžná elektrická sériovka. Dvě kola, pár plastů, řídítka a…

Pořádnej benzínovej motor.

Byl umně schovaný pod kapotáží. Stejně tak výfuk. Za tuhle úpravu zacvakal majlant! Nelegální vylepšení stálo stejně jako čtyři nové motorky. Pod zeleným karbonem se ukrýval hybrid litrového, šestnáctiventilového čtyřválce a elektromotoru. Tyhle motory byly v podstatě zakázané. Výjimku měli jen veteráni. Yvo miloval vůní benzínu. Zvuk vytočeného řadového čtyřválce ho uměl rozhicovat víc než nadržená dvaadvacítka s pevnejma trojkama.

Má to svůj důvod.

Běžný e-motocykl policie zastavila stisknutím tlačítka. Navíc ho umělá inteligence řídící dopravu mohla kdykoliv přibrzdit. To nechtěl. Dalo se to obejít, samozřejmě. Úprava nebyla zadarmo, a kdyby se na to přišlo, pokuta byla vysoká. O motorku by přišel. Takže se rozhodl pro hybrid. Navíc, ta zeleno-černě-fialová bestie neměla omezovač! Jeho pojistka pro všechny případy.

Protože s plnou nádrží fakt nehrozí, že dojde šťáva v baterce v tu nejmíň vhodnou chvíli.

Vždycky se to může posrat.

Obchod se měl uskutečnit nedaleko parkoviště, kde se s Abirem sešel poprvé. Melik se nabídl, že mu jeho chlapci budou dělat jištění, pokud chce. Jenže on ty dva vypatlance neměl v lásce.

Blbý a Blbější. Ne, díky.

Melikovu nabídku odmítl. Usedl za řídítka a nasadil přilbu. Okraj hledí se decentně rozsvítil a head-up displej uvnitř plexi naskočil. Yvo vzal jemně za plyn a motocykl s pištivým zabzučením vystřelil.

* * *

Jasně, že ho zdržela ta blbá doprava!

Třikrát musel čekat, než ho dopravní systém nechá projet křižovatkou. Pokud chtěl zůstat nenápadný, muselo to vypadat, že systém motocyklu funguje. Bezpochyby zaseklý semafor by mu totiž nedovolil projet, ani kdyby už zapouštěl kořeny. Začal nabírat zpoždění.

Budu na to muset šlápnout.
Ach jo.

* * *

Osiřelý kout slepého ramene Labe se nacházel mezi hlavní silnicí a bývalým parkovištěm. Yvo zastavil před hromadou starých plechů ze skladu, který byl právě v demolici. Sundal přilbu a zaháknul ji za řídítka. Potom sesedl a opřel motocykl o pohotovostní stojan. Z tankvaku na nádrži vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil.

Vzduch byl nasycený rybinou a na druhém břehu se odráželo světlo z lamp lemující silnici. K tomu měsíc v novu střídavě vykukoval pod nízkou oblačností a vrhal světlo na opuštěné stavební stroje. Všude byl klid. Nikde ani živáčka. Yvo vytáhl z kapsičky malý infra dalekohled a podíval se po okolí. V křoví zahlédl tepelnou stopu, ale ta ihned zmizela. Planý poplach, je tu sám.

Ten Abir by tu už měl být!

Deset minut!
To přece není důvod zrušit kšeft!

Zamyslel se.

Co když ho ten židák obral? Hloupost, dal přece zálohu! Za to mu to určitě nestálo. Ne. Ale co když ano? Jak dlouho asi potrvá, než sežene dalšího kupce?

Uběhlo deset minut.

Pro jistotu projel ještě jednou okolí dalekohledem, ale kromě hopkajícího zajíce nic nezachytil.

No a je to v prdeli. 

Natáhl se po přilbě. Když zapínal bradovou přezku, zaslechl zapraskání a kroky na drobném štěrku. Otočil se. 

Něco není v pořádku.

Spatřil siluetu. Pistoli s tlumičem už vidět nestihl. Ozvalo se potlačené štěknutí výstřelu. Před očima se mu mihl oslepující záblesk. Koupil ji přímo do hlavy.

* * *

Tu noc se znovu narodil.

Kdyby měl obyčejnou plastovou přilbu a Abir mířil o dva centimetry níž, bylo by po něm. Kulka sklouzla po karbonové skořepině a její energie ho přibila k zemi. Padl na záda a na chvíli ztratil vědomí. Probral se právě ve chvíli, kdy Abir držel v ruce jeho batoh! Zase to štěklo.

Třikrát.

Tentokrát šly všechny rány na hruď.

* * *

Stejně ho nezabil, i když se asi fakt snažil.

První kulku zastavila kožená kombinéza. Respektive odlehčená neprůstřelná vesta pod ní. Když si před odjezdem bral věci na sebe, přemýšlel, jestli se do ní má navléct. Nebyla zrovna pohodlná a trochu mu bránila v pohybu.

Yvo měl evidentně šťastný den.

Život mu nezachránila pouze přilba a vesta pod kombinézou, ale také karbon-kevlarové chrániče, jejichž lamely byly všité do podšívky svrchní části bundy. Nicméně ta třetí kulka mu rozdrtila levou klíční kost.

Abir byl v trapu a Yvo ležel v prachu. Začal se sbírat ze země.

Vtom cosi zaslechl v dálce. Znělo to, jako kdyby někdo udílel rozkazy. Musí pryč! A to zatraceně rychle! S vypětím sil se posbíral a nasedl na motorku. Rameno bolelo jako čert, ale pravačku měl naštěstí v pořádku.

Přepnul spínač na řídítkách. Motorka se nastavila do benzínového módu.

Motor zelené Ninji naskočil a zpoza stupačky vykoukla řadička. Vymáčkl spojku. V tu chvíli myslel, že mu poleví všechny svěrače. Nicméně kopnul dolů jedničku, pustil spojku a zatáhl za heft.

Motorka vystřelila s jekotem jako šíp.

S motorem vytočeným do bezvědomí vyrazil driftem k výjezdu na hlavní silnici. Jakmile ucítil pod koly asfalt, zařadil bez spojky dvakrát nahoru.

Jako splašený se řítil zpátky k městu. Cestou předjel tři loudající se autoboty.

Yvo sledoval zpětné zrcátko v head-up displeji v přilbě, ale zdálo se, že ho nikdo nestíhá. Je v bezpečí. Pak si uvědomil, že ručička otáčkoměru se drží červeného pole nebezpečně dlouho. Zařadil za čtyři a tachometr zablikal.

Hranice města minul dvoustovkou.

Ubral plyn. Po chvilce minul zavřený hypermarket. Odbočil k němu na parkoviště a pak zastavil v tmavém koutu za kontejnery Armády spásy. Rameno krvácelo jako Niagara.

Yvo neměl únikový plán.

Kurva fix, jak sem to moh‘ tak blbě podcenit?

Nechápal to.

Vždyť měl přeci s sebou pro všechny případy koktavou Bertu! Jenže ji nechal pod sedlem!

Idiot!
Debil!
Jsem fakt neskutečnej debil!
Do hajzlu!
To snad není ani možný!

Sáhl si na ránu. Krvácení se rukavicí zastavit nedá.

Do prdele, koho mi to ten Melik dohodil?

Pak si vzpomněl, že v podsedlovce má kromě zbraně dobře vybavenou lékárničku.

Kdysi ji koupil od jednoho vojcla za pár babek. Děkoval bohu, že ji má a že si na ni vzpomněl. Uvnitř balení byl kromě sady obvazů, hojivých náplastí a tuby pro chemické šití i aplikátor injekce proti bolesti.

Píchnul si ji přes bundu. Bolest trochu polevila.

Potom opatrně, protože to pořád bolelo jako ďas, svlékl horní díl kombinézy. Pak s pomocí mastičky a obvazu zastavil krvácení. Rameno malinko červenalo, ale když s ním pohnul, zase si málem nadělal do kalhot. Nakonec bolest zcela ustoupila, takže mohl o třiadvacet minut později mačkat jako zběsilý zvonek a mávat do kamery u vjezdu k domu ve vilové čtvrti.

„Meliku! Doktora! Hned!“

Paralýza

Case, Cobb a zásahový tým Alfa čekali na místě.

„Připravte se!“
„Jednička na pozici!“
„Dvojka na pozici!“
„Trojka připravená!“
„Čtyřka připravená!“
„Pětka a šestka na místě!“

„Všichni jsou ready, Ezi,“ řekl Cobb a zavěsil vysílačku za opasek.

V obličeji výraz pokerového hráče, ale Caseovi neuniklo jeho vzrušení v hlase.

„Výborně.“

Case přemýšlel, jestli na nic nezapomněli. Mají pokryté všechny scénáře?

Blížila se půlnoc a Abir Siegel se mohl objevit každou chvíli. Konečně znali jeho jméno. Jakmile se Trinity mohla pustit do práce a nemusela se ohlížet vpravo ani vlevo, dostalo vyšetřování rychlý spád. Během několika hodin věděli všechno. Tedy téměř. Zbytek bude jasný, jakmile toho parchanta dostanou.

Abir Siegel byl zvláštní případ. Jméno naznačovalo spíš Izraelce, ale on přitom disponoval diplomatickým pasem státu, jehož třetina světa odmítla stále uznat. Oficiálně působil na palestinské ambasádě v Praze jako kulturní atašé. Abirova imunita mohla představovat problém naštěstí pouze v Česku. Německo s uznáním Palestiny zatím otálelo, dokud nebude smlouva s Izraelem splněná do posledního bodu. Zbytek Unie se k tomu až na dva státy stavěl podobně.

Abir byl protřelý obchodník. Obchodoval snad se vším. Od drog, technologií, zbraní až po falešné dokumenty. Údajně byl zapojený i do obchodu s orgány. Rozhodně se neštítil prodávat Palestincům izraelské zbraně ukradené ze skladů IDF. Nicméně ve svých kruzích byl považován za obchodníka, na kterého je spolehnutí.

Vždycky dodal, co slíbil.

Try toho na něj vyhrabala poměrně dost. Zcela jistě to nebylo všechno.

Bohužel si stále nebyli jistí jeho podobou.

Jediný záznam, který Trinity našla, byl z parkoviště za městem. Vzhledem k zastaralému kamerovému systému byl prakticky nepoužitelný. Příliš málo detailů a ubohé rozlišení, aby z toho dokázala vytáhnout víc než jen generický obraz, který vůbec nemusel odpovídat realitě.

To ale nebylo všechno.

Samozřejmě si stáhla jeho podobu z diplomatické databáze. Sice v ní figuroval a byla v ní i jeho podobenka, nicméně když prolétla databází, narazila na jisté nesrovnalosti. Jako by z oka vypadl jinému člověku. Zaměstnanci egyptské ambasády.

Jeho dvojče bylo v evidenci vedeno jako technický pracovník. Jednoduchým dotazem do dalších zdrojů zjistila, že u toho podoba souhlasí. Znamenalo to jedno. V žádném z oficiálních i neoficiálních záznamů není zanesena Abirova skutečná podoba. Také  biometrické údaje byly pokaždé jiné.

Zvláštní.

Case dostal v druhém rozhovoru s Heinrichem Lambertem jasné instrukce. Mají udělat maximum, aby ho dostali. Pas nepas, imunita neimunita. Zajměte ho, uneste ho, svažte ho, udělejte cokoliv! Hlavně rychle. Chci ho živého!

Case cítil důvěrně známý neklid.

Teď bylo jeho největší starostí, aby se do akce nepřipletl nikdo z místních. Poradil by si, zvlášť když za ním stál sám mocný Lambert, ale už při pouhé představě vyšetřovací komise zvenčí mu naskočila kopřivka.

* * * 

Předávka se měla uskutečnit u slepého ramene řeky, poblíž obchodní zóny.

Byla to jedna z mála lokalit, které se výstavba vyhnula a po desáté večer místo osiřelo. Nad vodou se držel lehký opar a zpoza mraků sem tam vykoukl měsíc. Kromě světel lamp opodál byla tma a zásahový tým Alfa na druhém břehu splýval v černočerných kombinézách. Měli speciální taktické brýle. Všechny informace se jim dostávaly na vnitřní displej. Vnější krycí sklo bylo tak tmavé, že jim nebylo vidět do očí, ale přesto viděli jasně. 

Měli dokonalý přehled.

Pětka a Šestka byly na pozici uvnitř maskovaného člunu jen pár metrů od břehu. Jejich úkolem bylo hlídat případnou únikovou cestu, kdyby ji měl Abir Siegel naplánovanou tudy. Jednička byla od místa setkání ze všech nejdál a tvořila ji dvojice.

Jednička byla zvláštní ještě jednou věcí.

Tvořila ji dvojice střelce a navigátora. Člověk byl pouze navigátor, napojený skrz neurální rozhraní na robotického střelce s nejsofistikovanější dalekonosnou puškou. Do vzdálenosti 3 000 metrů se v podstatě nedokázal netrefit. Výpočet pro zaměření cíle se opíral o aktuální satelitní snímky a data z ultratichého dronu ve výšce 200 až 300 metrů. Navigátor měl jediný, ale nejzodpovědnější úkol. Jednoznačně identifikovat a označit cíl. Jedničce se říkalo Smrtonoška.

Skóre 99,98 % mluvilo za vše. 

Zbytek týmu byl vybavený standardními útočnými puškami s magnetickými tlumiči, které neovlivňovaly přesnost střelby. Alfa byla v ideálních pozicích. Dvojka s Trojkou ležely připravené na střeše nedalekého skladiště ve tvaru písmene L, zatímco Čtyřka musela vzít za vděk úkrytem v křoví.

První prořízla ticho v éteru Jednička.

„Tango na devíti!“
„Všichni aural,“ zavelel do vysílačky Case.

Od té chvíle směli použít pouze implantovaná naslouchátka.

„Alfa Jedna. Alfa Dvě. Alfa tři…“
„Negativní!“ odvolala Jednička poplach.
„Stand-by,“ zahlásil nervózně Cobb.

Cobb nastavil dron s kamerou na autopilot s tichým chodem a celou situaci monitoroval. Jeho noktovizor poslední generace posílal na displej tabletu obraz v barvách skoro jako za bílého dne. Case naopak sledoval situaci starším dalekohledem se zeleno-šedým nočním viděním, protože monochromatický obraz mu vyhovoval víc než to přesaturované video.

První se na scéně objevil Hartmann.

Zastavil na plácku poblíž stavebních sutin, vypnul poziční světla a slezl z motocyklu. Měl na sobě kombinézu a na zádech batůžek. Zahákl přilbu na motocykl a zapálil si.

Chvíli tam stál a nervózně pokuřoval.

Cobb se na něj zaměřil a přiblížil obraz na maximum.

„Do prdele, bacha! Má infrák!“
„Infra, infra, maskování!“ zaštěkal Case do vysílačky.
„No to je ale parchant!“
„Vyzná se,“ zabručel Case.

Uběhlo deset minut a Abir se neobjevil. Hartmann vykouřil další cigaretu. Pak se zase podíval po okolí dalekohledem. Potom si nasadil přilbu.

Case vydal rozkaz.

„Jděte po něm! Vezměte mu ten batoh! Kdyby se cukal, sejm…“

Case náhle přestal vidět.

Do uší se mu dral nesnesitelný tlak, jako kdyby se potopil do čtyřiceti metrů bez vybavení. Kolena mu vypověděla službu. Case se skácel jako pytel brambor a upadl do bezvědomí.

To samé se stalo celému týmu. Kromě jedničky. Navigátora to nepostihlo vůbec, ale neviděl nic, protože byl daleko. Displej jeho taktických brýlí zhasnul a dron přestal posílat data.

Byl mimo hru.

Vysílačka byla také hluchá. Zkusil záložní optiku, ale kromě jednoho a o třicet vteřin později dalších tří záblesků neviděl nic.

Alfa byla paralyzovaná.

* * *

Uběhlo několik minut a tým se postupně probouzel. Cobb se vzpamatoval jako první. 

Spojení s dronem bylo v háji, ale napotřetí odpověděl. Dopadl o sto metrů dál, ale nerozbil se, takže se Cobbovi podařilo dostat ho do vzduchu. Minutu poté kroužil nad Hartmannem, který právě sedal na motorku. Cobb ho označil. Červený čtverec zezelenal. Raptor se ho bude držet jako klíště.

Jenže dlouho se ve vzduchu neudržel.

Zahlásil ztrátu cíle a v nouzovém režimu se poroučel k zemi. Hartmann mizel v dáli. Cobb stačil postřehnout, že nemá batoh.

„Do prdele, nemá ho! Nemá ho! Ten batoh!“

Case se s obtížemi stavěl na nohy.

„Co teď Ezi? Má ho Jednička sejmout?“

Case zavrtěl hlavou.

„Už nás nezajímá.“
„Ne? Jak to?“
Asi tuším, kdo a jak nás doběhl.“

* * *

O půl hodiny později a o 25 kilometrů dál zastavil na dálničním odpočívadle černý vůz.

Pár minut nato zaparkoval vedle něj z druhé strany tmavě modrý Bentley. Boční okna na straně řidičů sjela dolů ve stejnou chvíli.

„Máte to?“
„Mám.“

Řidič v modré limuzíně ukázal dozadu a víko kufru se otevřelo. Černý vůz popojel, vystoupil z něj muž s hliníkovým kufříkem a položil ho do otevřeného zavazadelníku toho modrého. Vzal si jiný, jen o něco větší a z tmavé kůže.

Víko Bentleye se zavřelo a řidič se vyklonil z okna.

„Po ověření očekávejte zbytek.“

Okno neslyšně zajelo do rámu a Bentley odjel.

Muž z černého vozu zalovil v saku, vyndal krabičku cigaret, opřel se o přední blatník a spokojeně si zapálil. Dokouřil, obešel auto a otevřel dveře u spolujezdce. Z příruční schránky v palubní desce vyštrachal satelitní telefon. Jakmile naskočil signál, vytočil číslo. 

Po třetím zvonění v sluchátku cvaklo.

Naťukal do klávesnice kód, ozval se vyzváněcí tón a na druhém konci to po chvilce kdosi zvedl.

„Dodáno,“ řekl a hned zavěsil.

Usedl za volant a nastartoval motor. Chvíli ho nechal příst a pak pomalinku, téměř neslyšně, vyjel z odpočívadla. Hodiny na palubce ukazovaly padesát tři minut po půlnoci. Letí mu to před dvanáctou. Času dost, pomyslel si a zabubnoval prsty do rytmu rokenrolového šlágru o věnec volantu.

Přidal hlasitost a šlápl na plyn.

Řadový desetiválec se probral k životu.

Abir hnal svůj mercedes dvoustovkou po dálnici směr Praha.

Hodnocení kapitoly

0.0
0 hodnocení
Super0%
Líbí se0%
Ujde to0%
Nic moc0%
Hrozné0%

Prosím ohodnoťte tuto kapitolu

Prohlédnout všechna hodnocení

Dosud nebylo udělené žádné hodnocení. Buďte první, kdo to udělá!