Kapitola devátá: Útěk

Doktor Rakvička

Jeden den, tři hodiny a pětapadesát minut před explozí.

„Kdy tu bude do prdele ten doktor?“
„Hned, vydrž! Chceš na to něco?“
„Nejsi padlej na palici? Rameno mám na maděru, chčije ze mě krev a ty do mě chceš cpát sračky?“
„Myslím na bolest, ty blbče!“
„Au! Radši ne… Už mám v sobě tolik morfia, že kdybys mi políbil prdel, budeš v rauši.“

Yvo zkřivil bolestí tvář. Obvaz byl rudý a on bílý jako stěna. Motala se mu hlava. Každý nádech, každé slovo ubíralo sil a stupňovalo bolest.

„Už to nezabírá…, já snad chcípnu…, podívej. Furt to teče jako kráva!“
„Ukaž!“
„Au!“
„No bodejť by ne! Tohle chce pořádný šití! Zalátals to úplně na hovno! Ukaž, já ti to přiškrtím!“
„Ne! Au! Kurva! Do prdele! Radši mě zabij!“
„Tak snad něco vydržíš, ne?“
„Chtěl bych vidět tebe! Mimochodem, asi jsem se právě pochcal.“
„Ne že bych s tebou necejtil, ale víš že ta sedačka není z Ikey, že jo?“

Melik se snažil situaci odlehčit, ale ve skutečnosti měl pořádně nahnáno. Ta rána nevypadala vůbec dobře.

„Tak jo, hlavně vydrž, brácho!“
„Hele, asi máš pravdu. Něco mi dej. A jestli zdechnu, nech mě chvíli ležet. Pak mě klidně skopni někam do příkopu.“
„To víš že jo, celej žhavej. Kvůli tobě budu mít zasviněnej i koberec.“
„To těžko. Pochybuju, že v sobě nějakou krev ještě mám.“
„Co se vlastně stalo?“
„Ten zmrd…, mě…, normálně…, střelil. Do hlavy. Ty vole, to fakt bolí!“
„Cože? Kdo? Abir?“
„Jo.“

Melik se tvářil pochybovačně.

„Do hlavy, jo?”
„Měl jsem helmu.“
„Aha, tak to jo.“
„Ale tý mrdce to nestačilo. Tak mi nandal další na kozy. Smůla. Měl jsem vestu.“
„Jseš si jistej, že to byl Abir?“
„No ne, asi! Au…, byla sice tma…, ty vole, to to bolí…, jak v prdeli, ale jsem… si, au, kurva…, jistej, že to byl von. Kripl mrňavej!“
„To je fakt divný,“ zamyslel se Melik.
„Co je…, do prdele…, divný! …píči.“

Chtěl si povolit obvaz, ale Melik ho zarazil.

„Co blbneš? Nech to bejt, ty pako!“
„Necejtím prsty! Kurva, já vůbec necejtím prsty!“
„Klid, klid! Vydrž!“
„Meliku, řekni mi…, co je to…, za hajzla?“
„Obchodní partner. Dělá hlavně do zbraní, ale má kontakty, který by se mi šikly. Potřeboval jsem…“

Do místnosti vešel muž středního věku v džínách a polokošili.

„Dobrý den, tak kde ho máte?“
„Zdravím doktore! Dobře, že jste tady!“

Melik ukázal na Yva. Doktor odkryl obvaz a pak se otočil k Melikovi.

„No pane jo! Řekněte svým lidem, ať donesou z auta rakvičku.“
„Klid,“ otočil se k Yvovi a zamrkal.

Melikovi muži přivezli bednu na kolečkách. Víkem skutečně trochu připomínala rakev.

„Tady,“ ukázal doktor.

Chopil se konferenčního stolku.

„Všechno musí pryč! Rychle!“

Dali stranou všechno, co překáželo.

Doktor se sklonil nad displejem ovládacího panelu na víku bedny a párkrát do něj zaťukal prstem. Víko se s tichým zabzučením nadzvedlo. Doktor ustoupil stranou.

Tři páry mechanických chapadel jako dobře sehraný orchestr začaly skládat obsah bedny. Střed pokoje se proměnil v operační sál obehnaný napůl průhledným paravánem z plastu. Doktor se šel umýt a pak se převlékl do operačního hábitu. Rozkázal Melikovým mužům, ať Yva donesou na lůžko.

Pak je vykázal, zapnul výkonnou mobilní čističku vzduchu, která udržovala prostor mezi panely dostatečně sterilní, napíchal do něj několik hadiček a uspal ho.

Díval se na monitor a nevypadal vůbec nadšeně.

„Tohle je mi ale bordel! Klíční kost máte, vážený pane, na hadry. Vazy jakbysmet. Máte kliku. Tady se soudruhem Grobem vás dáme i přes ten maglajz dohromady,“ zamumlal spíš pro sebe a pousmál se.

Zkontroloval uspaného pacienta, nasadil si čiré brýle a prstem přejel přes horní okraj obrouček. Skla se změnila v zrcadlo a bílá robotická paže vyjela ze stojanu a rozvinula se do plné délky. Pak se složila, zase se roztáhla a přitom dvakrát protočila revolverový zásobník s nástroji na konci.

Doktor s mechanickým pomocníkem se pustili do práce.

Kde mám kurva motorku?

Yvo byl po operaci. Otevřel oči.

„Tak jak ses vyspinkal?“

Poznával hlas, ale neviděl Melika, dokud nevyšel ze zákrytu doktorových zad.

„Jak to…, se mnou vypadá?“

Chrčel jako nádražní hodiny a doktor se pousmál. To bylo dobré znamení.

„Zkuste pohnout prsty a pak zahýbejte loktem a nakonec paží.“

Yvo si moc dobře pamatoval, jak to bolí. 

„No nebojte se. Zkuste to!“

Opatrně zahýbal prsty. 

„Dobře. A teď tu ruku zvedněte a dejte dlaň v pěst.“

Šlo to. Ztuha.

„No vidíš, seš jako novej,“ uchechtl se Melik. „Díky, doktore!“
„Poděkujte hlavně ruskému námořnictvu. No nic. Takže vy, pane, vy si dáte dva dny v klidu. Tohle si budete píchat do ramene dva týdny dvakrát denně. Ráno a večer. Za tři až čtyři dny se budete cítit lépe, to ale neznamená, že to přestanete brát, i když vám bude hej. Je to jasné? Nebo vám ji budu muset ufiknout. Mluvím srozumitelně?“

Přikývl.

„Tak. To je všechno. Moje práce skončila. Pánové, poroučím se.“
„Ještě jednou díky,“ řekl Melik. Podal doktorovi naditou obálku, doprovodil ho ke dveřím a vrátil se za Yvem.

„Dobrý?“
„Určitě lepší než předtím.“
„To rád slyším.“

Yvo se opatrně posadil na kraj postele.

„Hele klídek, slyšels doktora!“
„Říkal, že si mám dát voraz, a ne hnít v posteli,“ ušklíbl se.
„Podívejme, jak pánovi otrnulo! To je sice fajn, ale teď se do tý postele vrať, nebo tě nakopu zpátky! Nehodlám vyhodit prachy, cos mě stál, oknem.“
„Jo? To jako fakt? Nevíš náhodou, komu jsem za tuhle zkušenost vděčnej?“

Melik se zašklebil. Bylo znát, že má radost, protože je Yvo v pořádku.

„Stejně mi to dlužíš, ksichte!“
„Tak o tom bysme se my dva mohli dlouze bavit.“

Yvo ukázal vztyčený prostředníček.

„No vidíš, jak ti to jde. Hezky s tou prackou cvič. Ale moc ji nenamáhej! Hlavně žádný honění. To aby ti neupadla. Blbe!“
„Dík, brácho,“ zachrčel Yvo a zvedl palec.
„Kdybys něco potřeboval, řekni. Boran se o tebe postará.“
„Dobře. Kde mám mašinu?“
„Cože?“
„Kde mám kurva motorku? Seš snad hluchej?“
„Já se z tebe fakt poseru! Neboj, nechal jsem ji odvízt do skladu. Tomu křápu se kupodivu nic nestalo. Jen je od toho bordelu trochu zasviněnej. Spokojenej?“
„Fajn. Jak dlouho jsem byl mimo? Počkej, jak nestalo? Jak jako zasviněná!?“
„Aha, vždyť ty vlastně nic nevíš! Byls v limbu a o ten ohňostroj jsi přišel. Buď rád. Na druhým břehu to nevypadá zrovna hezky. Pusť si televizi! Uvidíme se pozdějc, musím něco zařídit, mám kvůli tomu taky nějaký trable.“

Jako zpráskaný pes

„Můžete mi laskavě říct, co jste to tam vy dva kreténi prováděli!? Tahle si, Casei, představujete nejvyšší utajení? Připadá vám vyhození půlky města do vzduchu jako tajná operace? Zešílel jste snad?“

Scott O’Driscoll byl úplně bez sebe.

Řval tak mocně, že mu sliny lítaly od pusy skoro až na kameru. Při pohledu na vztekem pokřivený obličej Caseho napadlo, že ho brzy trefí šlak. Navzdory napjaté atmosféře mu také blesklo hlavou, že vypadá kvůli té šišaté hlavě jako hadrový panák.

O’Driscollův zbrunátnělý obličej tomu dost napomáhal.

„Nejen že poděláte jednoduchý úkol a zbabráte akci jištěnou tou nejlepší taktickou jednotkou na světě, ale vy ani nejste schopen, podle jasných instrukcí, slyšíte co říkám? Podle jasných instrukcí vypnout jeden debilní stroj!? Neumíte otočit vypínačem? Vy…, vy…, vy! Vy jste mě nejen zklamal, ale vy jste skončil, vy šašku počmáranej! Za celou kariéru jsem potkal spoustu neschopných lidí, ale takového…, amatéra! Amatéra! Ne! Takového…”

Evidentně mu začala docházet slova.

„Tak neschopného blbce jsem ještě nezažil! Chci hlášení! A bude tak podrobné, že jestli jste si během akce pustil do trenek, tak to tam taky napíšete! Do prdele! Kurva!”

Udeřil pěstí třikrát do stolu, až hrnek s kávou začal poskakovat.

„Fuck! Fuck! Fuck!“

Pak se trochu uklidnil. Zřejmě si uvědomil, že začíná ztrácet tvář.

„Chci každičký detail! Každou pitomost! I kdybyste měl napsat novou Vojnu a mír! Je vám to jasné, Casei?”

Driscoll si povolil kravatu.

„Teď po nás Skopčáci půjdou jako vzteklí psi! Uvědomujete si to vůbec? Četl jste dnešní noviny, Casei?”

Casemu začalo vysychat v krku.

Nebylo to řečnická otázka, protože Driscoll zmlknul.

„Tak četl jste ty podělaný noviny?“

V zasedací místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Ne, pane.“

„Město na Labi opět v plamenech! Nebo tady! Američané rozbombardovali Drážďany! Lambertova společnost překonává destrukcí města spojenecké letectvo i požár z předminulého století!”

Pak vzal do ruky balík papíru. Práskl s ním o stůl.

„Víte, Casei, jste tu sice déle než já, ale vy už jste asi poznal, že to pro mě vůbec nic neznamená! Já vás protáhnu komisí a tentokrát…, tentokrát si to odskáčete s plnou parádou! Z tohohle se nevyvlečete! Vy jste nadobro skončil!”

Driscoll se odmlčel a podíval se mimo záběr, jako by hledal vnitřní klid. Zřejmě ho našel, protože ubral hlasitost.

„Poslouchejte mě dobře. Já se s vámi nebudu párat, Casei. Zrovna teď mám za prdelí hordu rozzuřených politiků včetně říšské, co to plácám, spolkové kancléřky. Netušíte, jako škodu jste způsobil, Casei. Vy idiote! Vy vůbec netušíte! Tenhle malér nás bude stát v důsledku mnohem víc než peníze. Kvůli vám jsme ztratili prestiž! Přesně tak, Casei. To nejcennější, co firma měla a na čem si zakládá. To všechno je pryč! Počítám, že nás vyškrtnou z mnoha dodavatelských seznamů. Měli jsme na stole tolik nadějných zakázek, teď třeba historicky největší kontrakt pro armádu a to teď díky vám půjde, tohle všechno potáhne nejspíš k čertu! Roky práce! Ach, milý pane Casei, vy vůbec nemáte ponětí, co jste způsobil!”

Case se cítil mizerně, jako ještě nikdy v životě. Driscoll si uvědomil, že mu řekl asi víc, než musel, i když Case má nejvyšší prověrku a ví toho dost.

Z nějakého důvodu nad ním Heinrich drží ochranou ruku, ale on ho rozhodně šetřit nebude!

„Tohle si s vámi chce vyřídit pan Lambert osobně. Zmizte mi z očí, Casei. Oba mi zmizte z očí! A ještě něco, Casei. Až budete vyplňovat v hlášení položku Způsobené škody, tak ji nechte laskavě prázdnou! Já se totiž obávám, že naše číselníky na to nestačí!”

Poslední slova už zase křičel. Pak se konečně odpojil. Case polkl naprázdno.

„To jsme trochu nezvládli, co Ezi?”

Otočil se ke Cobbovi a smutně se ušklíbl. Pak zalovil v kapse saka a vytáhl z něj krabičku cigaret. Byla prázdná.

„Já ti pro ně skočím. Chceš kafe?”

Cobbovi ho bylo líto. Odskákal si to i za něj. Vypadal jako zpráskaný pes.

Zavrtěl hlavou, zmuchlal krabičku a poslal ji obloučkem do koše. Minul.

„Přešla mě chuť.”

Došel k oknu. Chvíli zamyšleně pozoroval dění venku. V dáli se to hemžilo hasiči a záchranáři.

Zvuk sirén se zdál být nekonečný.

Chci to vidět vašima očima

Na další hodinu měl Case naplánován hovor, na který se už vůbec netěšil.

Heinrich Lambert se připojil skoro na vteřinu přesně.

Case poslal Cobba pryč. Lambert se připojil z domova. Bylo to vůbec poprvé, co ho Case viděl bez saka a košile. Měl na sobě lehce seprané džíny a golfové polotriko.

„Pane Lamberte.”

Case nemohl skoro mluvit, jak měl přiškrcený hlas.

Zrovna jeho zklamat nikdy nechtěl!

„Dobré poledne, Ezekieli. Nebo vlastně večer. Jste v pořádku?”
„Pane Lamberte… Je mi to moc líto. Já…, já jsem připraven rezignovat. Moc se omlouvám. Je mi to opravdu líto, že jsem vás tak zklamal.”
„Vydržte, prosím.”

Lambert na chvíli zmizel z obrazovky. Pak se objevil se sklenicí čerstvě vymačkané citronové šťávy smíchané s vlažnou vodou. Posadil se do křesla a nastavil si kameru.

„Hezky popořadě. Řekněte, co se stalo?”
„Kde mám začít, pane?”
„Jednoduše. Od začátku. Řekněte mi to tak, jak to bylo. Jak to vidíte vy.”

Case volil správná slova a dal si záležet na tom, co říká. Začal jasně, stručně a úsporně. Přesně tak, jak byl zvyklý psát hlášení.

Lambert ho zarazil, jako by mu četl myšlenky.

„Ezi, já nechci report. Chci to vidět vašima očima.”
„Dobře pane.”

Na chvíli se zamyslel. Pak spustil. Řekl mu všechno. I to, co neuvedl do hlášení. Svěřil se mu s pocity, jaké z toho má. I to, že si myslí, že někdo z užšího kruhu musí hrát na dvě strany. Že to zavání. Příliš mnoho náhod, příliš mnoho souher okolností. Nezatajil, že to s tím výbuchem byla Daltonova chyba a že kvůli jeho zbrklosti musel zabít ty dva. Podal to ale tak, že všechnu odpovědnost bral hlavně na sebe.

Case to tak opravdu cítil.

Heinrich Lambert pozorně naslouchal. Občas se napil, občas přikývl. Ani jednou ho nepřerušil. Nechal ho mluvit.

Nejlepší a nejjistější způsob, jak z protistrany dostat, když ne přímo pravdu, tak aspoň zjistit, jak uvažuje.

Každý na sebe něco prozradí. Odhalí se. To ale nebyl Caseův případ. Ten pochopitelně věděl, jak se má vést rozhovor, věděl toho dost o řeči těla a všechny ty psychologické fígly. Podvědomě je však vypnul, protože chtěl být k muži, kterého tolik obdivoval, naprosto upřímný. Lambert to z něj vycítil. Věřil, že mu říká pravdu. Nebral Caseho jako cizího na druhé straně oceánu, ale jako člověka, kterému věří a kterému rozumí a když už ho nebere přímo za přítele, tak aspoň za někoho, koho má svým způsobem rád a když to bude v jeho silách, tak mu pomůže.

Case v závěru podrobně vylíčil, jak se stalo, že místo vypnutí přivedli linku k výbuchu a málem zničili půl města.

„Stane se,” řekl Lambert.

Odpověď Caseho zaskočila.

„Teď k tomu něco řeknu já.”

Case přikývl.

„Ano, podělal jste to. A to tak, že řádně.”

Lambert se naklonil blíž ke kameře.

„Ezi, já jsem počítal s tím, že si zavaříme. Čekal jsem, že budu muset vysvětlovat Kongresu, jak je možné, že se naše technologie dostala do ruky nepřátelům země. Že vy si ušpiníte ruce víc než obvykle. Ale po pravdě, že přitom srovnáte se zemí půlku Drážďan, tak to by mě v životě nenapadlo.”

Case na dvě vteřiny sklopil zrak.

Nicméně cítil, že i když s ním pan Lambert vyrazí dveře, protože prostě bude muset, je na jeho straně.

Ať výslužné vezme třeba čert, hlavně když v jeho očích nebude úplný břídil!

Zalil ho pocit vděčnosti. Byl rád, že na něj neječí jako Driscoll, i když si to popravdě neuměl u Heinricha Lamberta nějak představit.

„Ezekieli, nic si z toho nedělejte. Tedy, nechápejte mě špatně. Samozřejmě že bych byl nerad, kdyby se něco takového opakovalo. To už bychom se asi spolu takto bavit nemohli, to jistě chápete.”

Case přikývl.

„Vím, že Scotty dostal málem infarkt, ale co si my dva budeme povídat, Scotty je tak trochu hysterka. Přesto je mi ho zrovna teď líto. On si to pěkně vyžere za nás oba. Mimochodem, kolega Dalton je v pořádku?”
„Ano, je. Měl otřes mozku, nalomenou ruku a pár škrábanců.”
„Dobře. Víte Ezekieli, ono to nebude tak horké. Ano, zničili jsme, tedy vy jste zničil,” pousmál se, „moc hezké město. Nicméně ho dáme zase do pořádku. Bude nás to něco stát. Pochopitelně. Nicméně, jsou to jen peníze. Naštěstí jich máme víc, než Federální rezervy stačí tisknout. Víte Ezi, všechno má i svou světlou stránku. Tušíte jakou?”
„Ne, pane.”
„Když jsme přišli do Drážďan, jedni nás vítali, jiní nás tahali po soudech. My jsme ale z provinčního města udělali metropoli. Dobře, ne tak docela, ale hodně jsme město pozvedli. Bohužel i se všemi negativními dopady. Teď máme skvělou příležitost město vyčistit. Zbavím se neschopných politiků, dosadím tam své a zatočím s kriminalitou. Zbavím se odpadu. Vyženu je všechny. Víte, Ezekieli, já mám Drážďany rád. Věděl jste, že má praprababička odsud pocházela?”
„Ne, pane. Nevěděl.”
„Ezi, vy za to nemůžete. Možná trochu. Ale ne tak, aby vás pranýřovali a mrskali devítiocasou kočkou. Došlo k trestuhodné nedbalosti a někdo si to odnese. Ale ne vy. Vy jste, podle mého názoru, udělal všechno, co jste mohl, ale okolnosti byly proti vám. Vím, že vás naše finance až tak trápit nemusí, ale abyste lépe spal, něco vám řeknu. Máme tak dobré pojištění, že to dostane nejednu pojišťovnu na kolena. Firma odškodní všechny. Dohlédnu, aby to bylo spravedlivé. Postavíme Drážďany do tří let zase na nohy. Uděláme je krásnější. Miliarda, dvě, dvacet, je mi to jedno. Důležité je, že teď se dostanu k pozemkům, které nám nepatří. Včetně firem, které tohle pošle do bankrotu. Vlastně jsem si nemohl přát nic lepšího.”

Case měl co dělat, aby mu neklesla čelist.

„Jak dlouho se známe, Ezi?”
„Myslíte…, kdy jsme se my…, kdy jsme se poznali? Nebo jak dlouho jsem u vás?”
„Jste u nás třicet let a dva měsíce. Myslím, kdy jsme se poznali.”

Case se musel zamyslet.

„Osmnáct let, pane.”
„Ano, už to bylo osmnáct.”
„Proč se ptáte, pane?”
„Protože byste mi konečně mohl začít říkat křestním jménem.”

Heinrich Lambert pozvedl sklenici na imaginární přípitek.

„Pane?”
„Heinrichu, prosím,” usmál se.
„Jak si přejete, p… pane Heinrichu.”
„Nebojte, to se poddá.”

No a pak na něj Heinrich Lambert mrknul!

Case byl šťastný, že neupadl u nejvyššího v nemilost, ale měl z toho smíšené pocity. 

Oslovovat boha křestním jménem? To se nedělá. Snad si na to zvykne. Heinrich Casemu prozradil, že ho bude muset na chvíli uklidit. V podstatě se nic nemění. Vyšetřování pokračuje, ale Trinity mu musí sebrat. Jakmile to bude možné, dá mu ji zase k dispozici. Oficiálně mají on i Cobb neplacené volno, ale to ať je netrápí. Od této chvíle oba platí ze svého. Včetně výloh.

„Těmi výlohami ovšem nemyslím další město, Ezi,” pousmál se a hned zvážněl. „Toho parchanta Siegela mi přivezte zabaleného i s mašlí. Brzy se s vámi spojím. Ezekieli?“
„Ano pane?“
„Jděte se konečně vyspat.”

Nikdo není bez viny

36 hodin od exploze.

Horsta dali po operaci na intenzivní péči. 

Měl čtyři zlomená žebra, propíchnuté plíce, odražené ledviny, pravou ruku nadvakrát zlomenou, otevřenou zlomeninu holenní kosti a navrch popáleniny prvního až druhého stupně na pěti procentech těla. K tomu nespočet podlitin.

Doktor tvrdil, že to není tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Pokud nenastanou komplikace, za tři dny ho pustí z intenzivky a pak ho do týdne, maximálně dvou, pošlou do domácího léčení. Měl prý velké štěstí.

Když se zeptal, jak jsou na tom jeho kolegové, doktor odběhl, protože ho zrovna přivolala sestra. Na pokoji bylo několik dalších pacientů, ale nikoho přes ty obvazy nepoznával. Všichni byli v umělém spánku. On jako jediný nebyl na ventilaci a byl při vědomí. Když doktor odešel, zavřel oči a za chvíli zase usnul.

* * *

„Pane Götze?”

Hlas patřil ženě. Zněl povědomě. Otevřel oči.

Státní zástupkyně se dvěma muži v oblecích.

„Máte deset minut,” řekl doktor a odešel.

„Paní zástupkyně…”

Špatně se mu mluvilo a každé nadechnutí zatraceně bolelo.

„Pane komisaři, šetřete se. Nebudeme tu déle než je nutné. Na některé otázky nám bude předběžně stačit, pokud kývnete hlavou. Toto je okresní státní zástupce pan Braun, toho zřejmě poznáváte a tady,” ukázala na prvního, „tady to je kapitán Kistler z Bundesnachrichtendienstu. Chtěli by vám položit pár otázek. Pane okresní zástupče,” vybídla muže po její levici.
„Pane komisaři, tušíte jakým způsobem je pan Matussek zapleten do exploze experimentální molekulární linky v Augustuswegu?”

Horst zavrtěl hlavou.

„Konr…, nebyl v ni… čem…”
„Jak si můžete být jistý?”

Horst se přizvedl. Hammerschmittová ho gestem dlaně zastavila.

„Pane okresní zástupče, prosím. Řekli jsme jednoduché otázky. Sám vidíte, že pan komisař Götze není schopný vypovídat.”
„Dobrá, tedy.”

Skoro se urazil. Zjevně mu bylo proti srsti, že ho komanduje podřízená.

„Nemám další otázky. Zatím.”
„Pane Kistlere?”
„Hovořil s vámi pan Matussek o procesorech spadající do kategorie strategických technologií?”

Horst chvíli váhal. Pak přivřel oči a přikývl.

„Mluvil o nich v souvislosti s panem Hartmannem?”

Horst přikývl.

„Derekem Ackerem?”

Horst si povzdechl, jak mu to jen plíce dovolily a přikývl.

„Máte tušení, kde se nachází pan Hartmann?”

Zavrtěl hlavou.

„Snažíme se to rozplést. Hartmann se k nim dostal přes Ackera?”

Pokrčil rameny a pak přikývl.

„Kon…, rád. Řekl mi, že je…, na…, šel. Ne…, nevěděl…, co to je.”
„Derek Acker?”

Přikývl.

„Pan Matussek je, tedy byl, v nějakém vztahu s Derekem Ackerem?”

Horst si uvědomil, že Konrád neměl šanci apokalypsu přežít. Celou dobu myslí na své kolegy a přitom si podvědomě odmítá přiznat, že Konrád už není.

„Konrád?”

Hammerschmittová se na něj soucitně podívala, zlehka položila ruku na přikrývku a zavrtěla hlavou. Pak poodstoupila. Horst zavřel oči. Hammerschmittová se odvrátila. Matusseka zrovna nemusela, protože se choval neotesaně, nebral si servítky a kašlal na subordinaci, ale… Kdysi jí pomohl.

I když nemusel.

Čekala, že toho zneužije, ale on ji nikdy o nic nepožádal. Až teď. A opět to nedělal pro sebe. Měla mu tenkrát pomoct sama od sebe, když mu vzali licenci. Minimálně proto, čím musel projít, když přišel o ženu a dítě.

Teď ji to mrzelo.

„Ostatní?”
„Vám to nikdo neřekl?” podivil se Braun.

Hammerschmittová po něm hodila pohled plný blesků.

„Vážně to je nutné?”

Skoro na něj vyjekla, ale hned si to uvědomila a stáhla se.

„Ne, pan komisař to ještě neví.”
„Je mi to líto, pane Götze,” řekl Kistler. „Ze zásahového týmu přežil pouze jeden člověk. Vaše skupina je na tom lépe, ale kolegové Leibich a Kunst jsou ve velice vážném stavu.”

Horst zavřel oči.

„Pojďte, půjdeme pánové. Pana komisaře vyslechneme později. Dopřejme mu čas.”

Pro jistotu se dotkla Braunova loktu.

Podíval se na ni, jako by spadla z Marsu a znechuceně se odtáhl.

„Ano, ale bez vás paní Hammerschmittová.”
„Odpočiňte si komisaři,” řekl Kistler, otočil se k těm dvěma a ukázal na východ.

Hammerschmittová se ve dveřích pokusila o povzbudivý úsměv, ale to Horst neviděl.

Měl zavřené oči.

Nechtěl, aby viděli, jak moc ho ta zpráva dostala.

* * *

„Paní kolegyně, jsem v šoku,” sjel ji Braun, jen co se Kistler vzdálil k automatu s kávou.

„Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak.”
„Tak mi laskavě řekněte, o co tu jde!”

Na půl vteřiny se zamyslela. Má mu říct všechno? Znala ho dobře.

Kretén.

Jenže proč by mu měla lhát? Jak moc jí to může ublížit, když přizná, že Matussekovi vyhověla? Určitě bude chtít vědět, proč to udělala. Buď si něco rychle vymyslí nebo mu to zapře. Věděla, že Braun má minimálně půl kila másla na hlavě, protože to byl on, kdo se zasloužil, že tu žalobu na Lambertovy firmy v souvislosti s linkou prohrála. Nikdy si o nikom nedělala iluze. Polovina kolegů vzala úplatek. Ona také není svatá, protože jinak by jejího Klause zavřeli na hezky dlouho. Tak se rozhodla. Řekne mu to. A když bude dělat problémy, naznačí, že také není bez chyby.

Přiznat barvu ji poháněl nutkavý pocit, že by měla dodržet slib. Dluží to Matussekovi.

Tak mu to v krátkosti vylíčila.

„Vy jste se musela dočista zbláznit! Proč se necháte do takových věcí zatahovat?”
„Protože nikdo není bez viny, pane Braune.”

Hodil po ní zlý pohled. Tohle byla jasná neúcta k jeho úřadu!

„Je mi úplně jedno, vážená paní kolegyně, jestli je, nebo není pan Acker do případu s linkou zapletený, ale porušil zákon a půjde před soud! Osobně na to dohlédnu! Kdoví, jestli za tenhle nepořádek nemůže ten váš Matussek! A vy buďte ráda, že budu dělat, že o ničem nevím! Je vám to jasné?”

Jistě.
Všichni víme, že ho máš největšího.

„Rozumím, pane okresní státní zástupče Braune. Je mi to naprosto jasné.”

Měla co dělat, aby neskřípala zubama.

Braun se otočil na podpatku a odkráčel směrem k výtahu. Hammerschmittová se zamyslela a pak se vrátila k Horstovi do pokoje. Něco ji právě napadlo.

Někdo tě tu hledá!

Doktor měl pravdu. Následující den se Yvo cítil mnohem lépe.

Byl malátný, asi jako když odeznívá chřipka, ale jinak v pohodě. Melik nebyl celý den doma. Venku se smrákalo a Yvo se díval na zprávy. Nestačil se divit. Škody šly do stovek milionů. Jeho čtvrti se to skoro nedotklo, ale i tak tam bude nejspíš pěknej bordel, pomyslel si.

Melik se objevil ve dveřích. Zaťukal na zárubeň.

„Tak jak je, marode?“
„V pohodě. Hele, dneska se sbalím.“
„Kam si asi tak myslíš, že půjdeš, ty šišatá hlavo?“
„Domů, kam asi? A taky bych měl vysvětlit v práci, proč jsem se neukázal. I když si nejsem jistej, jestli zastavárna ještě stojí.“
„No, to už řešit nemusíš. Práci totiž nemáš.“
„Cože?“
„Ani domov, mimochodem.“
„Vo čem to do prdele mluvíš?“
„Jde po tobě Interpol.“
„Nic novýho. A?“
„Ne, a! Seš snad sjetej? Už věděj, kdo jsi!“
„Jak je to kurva možný?“
„Tak to se mě neptej.“
„A jak ty to víš?“
„Mám spolehlivej zdroj.“
„Asi jako toho pičuse Abira?“
„Hele, toho sem teď netahej. Nemůžeš se doma ani ukázat. Musíš zmizet, Yvo. Nadobro.“
„Děláš si kozy? Mám doma ulitý prachy a zlato! Přece to tam nenechám!“

Melik zavrtěl hlavou.

„Ať tě to ani nenapadne! Prostě to odepiš!“
„Mrdá ti v kouli? Dyť to jsou moje životní úspory! V kopě skoro dvěstě hadrů!“
„Kšeft nevyšel a ty se s tím smiř. Vyváznuls živej a relativně zdravej!“
„Tak to ti děkuju mockrát! Zapomněls dodat, že taky podstatně chudej!“
„Ne tak úplně. Mám pro tebe relativně dobrou zprávu.“
„Relativně? Co s tím pořád máš? Co to znamená kurva relativně?“
„Mluvil jsem s Abirem.“

Yvo vytřeštil oči.

„Doufám, žes ho sejmul!“

Zavrtěl hlavou.

„Ty vole, tak tohle je na mě moc! Vysvětli mi to! Vysvětli! Prosím tě!“

Nemohl tomu uvěřit. Naštvaně rozhodil rukama.

„Je ochotnej ti zaplatit.“
„Cože!? Tak von je ten zmrd ochotnej? To je vod něj docela hezký, ne? Hele, až s ním budeš zase mluvit, tak mu vyřiď, že sem cajk! Že sem kurva v pohodě! Co jsme si, to jsme si! Ne, vůbec mě nenasral! Fakt vůbec! Já to jako chápu. Chtěl ušetřit. Ale odteď je mezi náma všecko dobrý!“
„Nechovej se jako malej a poslouchej mě!“

Yvo si posměšně odfrknul.

„To se mi snad zdá! Dobrá, sem jedno velký ucho!“
„Prej nemohl jinak.“
„Aha! Tím se to asi všecko vysvětluje,“ vyjel hystericky.

Vyskočil z křesla, postavil se před Melika a zašermoval mu prstem před obličejem.

„Vím, jak to je! Možná máš pravdu. Sem sjetej! Ty, nebo ten doktor, ste mi něco dali a tohle jsou normální halucinace!“
„Ty seš vážně debil!“
„Sorry, ale co si mám jako myslet!?“
„Mohl bys laskavě na chvíli přestat hysterčit a sklapnout?“

Yvo supěl, ale poslechl.

„Prej si nebyl sám.“
„Co?“
„Přivedls s sebou komando.“
„Komando? Co je to zase za nesmysly? Byl jsem tam kurva sám!“
„Do prdele, Yvo, zklidni se!“
„To se ti lehce řekne!“
„Nebyl čas něco vysvětlovat. Zvrtlo se to. To mi řekl.“
„Zvrtlo? Zvrtlo?! To má bejt jako omluva?“

Yvo se chytil za hlavu.

„Nemůžu uvěřit, že mu tohle žereš! Ten zmrd se za mnou připlížil jak slizkej had, a když sem se otočil, našil mi to bez varování rovnou do palice! Když sem se probral, tak do mě nasázel další tři! Rozumíš tomu? Co neměl ten kozomrd čas vysvětlovat? Normálně mě sundal, zkurvenec!“
„Poslouchej mě, Yvo! Věc se má takhle. Zaplatí ti. A ještě něco. Teď zůstaň v klidu, jasný?“
„Se poseru!“
„Pět set tisíc.“

Yvo se chytil za hlavu. V rameni mu píchlo, ale dalo se to snést.

„Já ho zabiju! Já ho zabiju! Přísahám bohu, že toho šmejda sejmu sám! Víš, co s ním udělám? Našiju mu to do kolen a až se začne plazit, tak mu ustřelím ptáka, jestli nějakýho vůbec má! A pak ho nechám vykrvácet, dokud dočista nechcípne! Aáááá!“

Yvo vypadal jako natlakovaný papiňák.

Melik si sedl do křesla a na chvíli zavřel oči. Palcem a ukazováčkem si třel víčka. Yvo věděl, že je zle, a pro jistotu ztichl a dal ruce dolů. Ještě chvíli a Melik vybouchne. Posadil se.

Melik mluvil tiše, ale rozhodně.

„Teď mě dobře poslouchej. Představuješ problém. Máš za prdelí poldy a takový typy, jako je Abir, nenechávaj za sebou svědky. Tohle je tvoje šance. Tak ji ber a zmiz. S Abirem jsem si promluvil. Nebylo to snadný, ale nakonec máme dohodu. Ale ty musíš zmizet. To jako vážně.“

Dlouze se na něj podíval.

„Co nejdřív vypadneš, dokud je tu bordel. Pak se s ním sejdeš v Praze. Datum a čas ti ještě řeknu. Konec diskuse.“

Melik vstal.

„Musím jít, odpoledne si o tom ještě promluvíme. Pošlu svý kluky na nákup. Potřebuješ taky nějaký normální hadry.”

Odešel.

Yvo naštvaně zabouchal do područek.

„Au! Au! Do prdele! Au! Kurva, kurva, kurva!”

* * *

„Vážně s sebou bereš tu pitomou motorku?”
„Tomu ty nerozumíš!”
„Uvědomuješ si, že po tobě pořád jdou? Proč nejedeš radši autem? Nebo vlakem? Seš tam za hodinu, ty jelito!“
„Můj boj.“
„No, jak myslíš. Jeden z mejch z kluků ti ten křáp právě veze.“
„Doufám, že na ní nenajdu jedinej škrábanec!“
„Ty seš vážně debil.“

Melik rozhodil odevzdaně rukama, zavrtěl hlavou a odešel.

Yvo měl vztek.

Karibský sen se rozplynul a majetek se smrsknul na zelenou Kawasaki a něco málo peněz v hotovosti. Nezbývalo než se modlit, aby to nebyla další bouda. Aby z toho vyšel živý a dostal aspoň těch ubohých půl mega. Pořád to bylo dost, ale ne v jeho situaci.

To mi na Kubu stačit nebude.
Teď chtěj mega jen za vízum.
Do píči!

Zamyslel se.

Celá věc pěkně zaváněla. Melik dokázal nějakým způsobem zatlačit na Abira.

Ale jak?

Ten parchant nemá jedinej důvod cálovat! Proč by to sakra dělal? Yvo sbalil do batohu poslední svršky, zavřel horní zip a letmo se podíval na hodinky.

Blížila se osmá.

S Abirem se má sejít za čtyři dny. Na veřejném místě a za bílého dne. To ho trochu uklidňovalo.

Altstädter Ring.

To bude někde v centru, pomyslel si. Uklidí se v penzionu a obhlédne terén. Tentokrát to nepodcení!

Z myšlenek ho vytrhl povyk zvenčí. Nakoukl z okna.

Blbý a Blbější společně s Melikem a dalšími jeho poskoky vyběhli ven se zbraněmi.

Instinktivně zajel zpátky.

Popadl batoh a začal vyhazovat všechny věci na postel. Jakmile našel stříbrnou automatickou pistoli, srdce se mu rozbušilo. Natáhl závěr. Z vyhazovače vyletěl náboj.

„Do prdele,“ zaklel potichu a odjistil palcem pojistku.

Po špičkách seběhl schody. U paty sloupu se přikrčil. S koktavou Bertou to přeci umí! Na střelnici je doma, ale ještě nikdy nestřílel do masa.

Jenže tentokrát ze sebe terč dělat nebude!

Fakt ne!

Uběhla dlouhá minuta a nic se nedělo.

Pak si konečně uvědomil, že rozčilené hlasy ztichly. Pak zaslechl Melika, jak na něj volá.

„Hej, Yvo, pojď sem! Někdo tě tu hledá!“

Opatrně vrátil kohoutek na úderník a zajistil spoušť. Pak zastrčil pistoli za záda pod triko a vyšel ven.

Uprostřed hloučku rozhněvaných mužů se krčila postava v kožené bundě.

Nenechám ho odejít

Yvo skládal oblečení zpátky do batohu, tentokrát jak mu přišlo pod ruku.

Musí vypadnout dřív, než toho jantara lapnou fízlové. Melik se o to postará, aby se jim nedostal do rukou dřív než zmizí.

Jen co si to domyslel, Melik se objevil v pokoji.

„Je ti jasný, že ho nemůžu nechat?”

Yvo se zarazil.

„Jak to jako myslíš?”
„Je to svědek.”

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co se tím myslí.

„Počkej, to ne! Meliku!”

Melik popošel k oknu a podíval se ven.

„Nemám z toho radost. Je mi jasný, že je to jen takovej trouba. Ale,” odmlčel se, „je nebezpečnej.”

Melik neměl rád násilí. To mu však nezabránilo zatočit s každým, kdo se mu stavěl do cesty nebo ohrožoval jeho byznys.

„To nemůžeš! Tohle si nevezmu na triko!”
„Nemám jinou možnost,” řekl rozhodně.

Otočil se k Yvovi.

„Nemůžu takhle blbě riskovat. Nepotřebuju mít za prdelí policajty.”

Yvo si uvědomoval, že má nejspíš pravdu.

„Do hajzlu!”
„Bude to rychlý a nebude ho to bolet. Jestli ti to pomůže.”

Tohle je zlej sen!

To není správné! Nemá problém předhodit ho policajtům. Je to jen byznys. Ale nechat ho zabít? To ne! Něco ho napadlo.

„Mám řešení. Bude schůdný pro nás oba.”
„Jaký?”
 „Pojede se mnou.”
„S tebou? Zbláznil ses? Proč?”
„Už se nevrátí. O to se zase postarám já.”
„To nejde. Jen ze zvědavosti, jak bys to zařídil?”
„Prodám ho.”
„Začínáš mě děsit,” ušklíbl se. „Netušil jsem, že děláš do bílýho masa.”
„Nech toho! Zbavím se ho a budu z toho něco mít. Co ty na to?”
„Uvědomuješ si, že kdyby mi takovouhle hovadinu navrhnul někdo jinej, tak debata končí? Vážně si chceš vzít na triko, že mi může tenhle tvůj blbej nápad zlomit vaz?”
„Věř mi, Meliku.”
„Co s ním chceš udělat?”
„Hned ti to řeknu, ale nejdřív s ním hodím řeč.”

Derek seděl v kuchyni pod dohledem dvou namakaných goril. Pak přišel Yvo a sedl si naproti. Melik se objevil dole a ukázal těm dvěma, ať je nechají o samotě.

„Asi ti nemusím říkat, že seš pěkně v prdeli.”
„Fff… akt? Jako kdybych to bez tebe nnn… nnne… nevěděl. Zvlášť po tom, co mi dd… dlu…žíš.”
„Hele, tak aby bylo jasno! Dlužím ti leda velký hovno! Nepovedlo se. I já jsem přišel o spoustu škváry a pěkně jsem to schytal.”
„Aa… to mě m… má jako doj… doj… dojmout?”
„Jo, to by mělo. Klidně si poplakej, ale bude ti to píču platný. Podívej,” naklonil se k Derekovi přes stůl, „nemáš na výběr. A jestli budeš debil, můj kámoš je rozhodnutej tě sejmout, jen co prásknu dveřma.”
„Pp…proč by to dělal?”
„Protože sis to ty blbečku, pěkně posral! Kdybys sem nestrkal rypák, byl bys možná v lochu, ale živej! Teď si kus vola ve frontě na porážku. Proč vůbec koktáš, co je to zase s tebou?”

Derek cítil, jak se mu začínají stahovat střeva.

„Tto.. tto samo. Nn… nevím.” 

„Jako by nanana… na tom snad zá… zazazáleželo, de… de… dedebile.”

„To bude nejspíš adrenalin. Máš ho v sobě víc než sneseš. Ale k věci. Mám řešení, jak z týhle šlamastyky. Vezmeš jednu práci.”
„Práci? Jakou ppprá… prá… práci?”
„Slyšels někdy něco o V-realu?”
„Ne.”
„Hráls někdy na virtual setu, ne?”
„Cc.. co je to za… za otázku?”
„V-real je modifikovanej, teda vlastně podstatně modifikovanej virtual set.”
„Aaa c.. coco jako?”
„Nepřerušuj mě, do prdele a poslouchej! Jde ti o kejhák, tak mlč, než si to já nebo Mel… rozmyslí.”
„Dd… Dob… ře.”
„Vezmu to fofrem. Tak tenhle V-real je rozšířenej o hardvér, kterej má základ v čipu, kterejs mi prodal.”
„Pp… pro… prodal. Prodal. Ch… chápeš vý… vý… význam slo… slo… slova pro… pro… prodal, viď?”
„Nechytej mě kurva za slovo!”

Derek pokrčil rameny.

„Ok.”
„Jde o to, že tahle mašina dokáže neskutečný věci. Virtuální realita je realitou. Nejseš schopnej poznat, co je a co není reálný. To je…”
„Ja… jak t… to… sou… souvisí s pra… prací?”
„Co kdybych ti ty debile u u u ukoktanej vrazil jednu do zubů? Momo možná bys papapak přepřepřestal! Drž už kurva kušnu a poslouchej!”

Derek udělal omluvné gesto.

„To je jenom jedna stránka týhle věci. Druhá je, že máš rozšířenej mozek, když seš připojenej. Třetí a o nic míň zajímavá, že se můžeš sjet.”

Nahodil nechápavý obličej.

„Jako zhulit, zfetovat. Bože, to seš fakt tak natvrdlej, nebo co?”

Derek se ušklíbl.

„Dokážeš tím oblbnout mozek. Spustí se stejnej proces, jako bys byl v rauši. S tím rozdílem, že do sebe necpeš sračky a tudíž si nehuntuješ tělo. A hlavně,“ lusknul prsty, „takhle otočíš vypínačem a seš cajk.”
„Pro… promiň, že… že ti do toho za… zase ská… ská…ču, ale co je tohle za bl… blbost? Nikdy jsem o tom ne… ne… slyšel.”
„Jasně, že ne. Za prvý, je to nová věc. Teda ne tak úplně nová, co vím já, ale ještě před pár rokama o tom věděla jen hrstka hodně zasvěcenejch. A nebylo to dostupný.”
„A teď je?”
„Ne, ty jantare! Jasně že to nekoupíš na krámě! Je to uniklej prototyp z nějakýho vojenskýho výzkumu nebo co, kterej se někomu podařilo snad okopčit. To je fuk. Za prvý, potřebuješ k tomu čip minimálně třídy šest. Za druhý, a to je podstatný, musíš si nechat udělat neurální rozhraní. Jinak to nefunguje.”
„A to je jako co?”
„Intrfejs mezi mašinou a mozkem.”
„My… myslíš jako…?”
„Jo, díra.”
„Jako že bych si mu… mu…musel ne… ne… chat vyvy… vyv… vyvrtat dí… díru do hlavy?”
„Ne, do prdele asi.”
„Ne… neneříkám, že to be… beru, ale jak to souvisí s… s pra prací?”
„Tahle úpravička je totiž nelegální. Když tě lapnou, ztratíš nadosmrti zdravotní pojištění. Ale to tě v tomhle případě trápí asi nejmíň. Z kriminálu nejspíš jen tak nevylezeš. Mimochodem, ten zabudovanej intrfejs nejde vodoperovat. Leda na pitevně.”
„P… proč je to ne… nelegální?”
„A teď k jádru pudla. Protože jak sem říkal, máš rozšířenou kapacitu mozku a umíš věci, který bys normálně nezvládal.”

Zase se na něho podíval jako kdyby neuměl do pěti počítat.

„Používaj to hlavně hekři. S patřičným softem seš schopnej nabourat se prakticky kamkoliv.”
„Ale já ne… ne… chci dě… dělat he… hekra.”
„Taky že nene nebudeš! Neuraž se, ale na to si trochu moc blbej i s tou mašinou.”

Přešel to mlčením.

„Jen co se stala tahle úprava v uvozovkách dostupná, začali si to dělat taky pracháči, co nemaj roupama co dělat. Umělci, třeba. Zpěváci. Herci. Malíři, spisovatelé a jiný kokoti.”
„Proč?”
„Jak to mám asi tak vědět, ty vole? Asi nedostatek múzy. No a teď zase k další nepříjemný stránce. Občas někdo v matrixu natáhne brka. Neví se proč. A to by byla tvoje práce.”
„Ja… ja… jako umřít?”
„Ach jo. Víš, když se na tebe tak dívám, nechápu, že jsem s tebou chtěl dělat byznys. Se z toho poseru.”
„B… buď las… laskavě ko… koko… konkrétnější,” urazil se.
„Dělal bys klauna. Tak se tomu totiž říká. Má to asi něco společnýho s rodeem. Jakože když de do tuhýho, bereš na sebe všecku pozornost a chráníš kunčafta. Seš paralelně napíchlej s jiným týpkem. Prožíváš sice všechno co von, jen s tím rozdílem, že do toho nejseš tak ponořenej a dáváš majzla, aby se mu nic nestalo. A pokud možno přitom nenatáhnout brka.”
„Jak jako?”
„Hele, neznám všecky podrobnosti. Vím akorát, že se to musí natrénovat, než se do toho dáš navostro.”
„Ne… ne… vím, jestli se mi do… to… ho chce.”
„Tys mě asi neposlouchal, co? Nemáš na vybranou. Vlastně ne, kecám. Chceš do hlavy lopatou nebo vrtačkou? Lopata není dobrá volba. To budeš totiž mrtvej. Ale Melik… kurva, slíbil, že to bude rychlý a bezbolestný. Nebo se mnou vodsud vypadneš. Budeš žít. Navíc, což je pro tebe myslím podstatný, vyděláš dost škváry.”
„T… to zna… zna… mená přesně ko… kolik?”
„Cos vlastně dělal do teď?”

Mlčel.

„Nemyslíš, že je to teď jedno?”
„Hlí… hlídal jsem u… uk… lízecí ro… ro… roboty.”
„Aha. Hm. Tak to si za den vyděláš víc, než jsi měl za měsíc. Tím sem si sakra jistej. Záleží samozřejmě, jakej získáš kontrakt a na jak dlouho bude. Slyšel sem, že i na dva roky.”
„Ja… jak to, že mě tvůj ku… kumpán nechá, když do toho p… pů… půjdu?”
„Protože se sem nevrátíš. Byl bys sám proti sobě.”
„Jak moc je to o… o… opravdový? Myslím, když se na… na… napojíš?”
„Reálnější to prej už bejt ani nemůže. Jelikož to jde přímo na sběrnici v mozku, tak to všecko prožíváš jako reál. Jen si uvědomuješ, že to můžeš vypnout. Blbě se to vysvětluje.”
„Aha.”
„Ještě jedna věc. Tohle se ti bude líbit. Sex je prej naprosto dokonalej. Dokonce nepotřebuješ stimulaci,” naznačil rukou a zakřenil se. „Prej je to fakt dobrý. Už nebudeš potřebovat ženskou.”
„A co láska?”

Zalitoval ještě než to dořekl. Očekával smršť pošklebků, ale Yvo byl nečekaně vážný.

„Hele, i tu přítelkyni si můžeš namodelovat. Dokonce ji můžeš nadefinovat tak, že se bude sem tam chovat jako každá jiná kráva. To jde samo sebou i na běžný mašině, ale tady to vnímáš jinak. Prej,” pokrčil rameny.
„A tu dí… díru mi udělá do hlavy kdo? Tvůj kámoš?”
„Jo, přesně tak. Hned tady vole, na stole. Bože, tys sis něco vzal? Samozřejmě, že v nemocnici! Normálně.”
„Jak n… no… nonormálně?”
„No, ne jako ofiko. Půjdeš na operaci mozku. Jako že máš nádor.”
„A kde?”
„Na jedný klinice v Praze.”

Derek se zamyslel.

„Říkal jsi bo… boháči. Ko… ko… kolik stojí ta operace?”
„O to se nemusíš starat.”
„P… Pro… proč bys to dělal?”
„Nejsem matka Tereza, to se zase neboj.”
„Vši… vši… všiml… jsem si.”
„Tím se vyrovnáme.”
„Vyro… vyrovnáme. Vtip…ný. Teď jsem kli…, kli… klidnější.”
„Takže? Chceš to lopatou nebo vrtákem?”

Derek si povzdechl.

 „Cc… co asi tak čekáš?”
„Po pravdě? U tebe bych se asi nedivil tý lopatě.”
„Tt… to už ji ni… ni… kdy neuvidím…”
„Koho? Tu tvoji?”

Přikývl.

„Ne.”

Derekovi zvlhly oči a Yvo na něj nevěřícně zíral.

„Tak tohle sem fakt nezažil! A to už sem si myslel, že sem viděl všecko. Víš, moje bejvalka říkávala, že kunda táhne líp než traktor. Měla recht,” odfrkl si posměšně, ale najednou mu bylo Dereka líto. „Hele, radši vypadnem, než si to Melik rozmyslí. Takže jak? Jedeš se mnou?”
„Jeje…, jedu.”
„Fajn. Jdu to s ním probrat. Kdybys mě slyšel nadávat, zdrhej!”

* * *

Yvo a Melik se loučili jako dva bratři. Dlouze se objali. Melik poplácal Yva po zádech.

„Budeš mi chybět ty parchante jeden blbej.“
„Ty mě taky. Hlavně ta tvoje huba nevymáchaná,“ řekl Yvo a poplácal Melika po zádech.
„Už toho nech. Ať mi zůstane trocha důstojnosti před klukama.“
„Jasně. Měj se.“

Yvo nasadil přilbu, usedl na motorku a hodil hlavou k Derekovi, který stál připravený opodál. Byl jako zařezaný. Přemýšlel, jestli nemá utéct. Jenže kam? Brzy po něm vyhlásí pátrání. Do kriminálu nepůjde. To tedy ne!

Znovu by to nedal.

„Tak co je do prdele? Nemáme na to tejden. Naskoč!“ zaslechl v přilbě.

Jedno město a sto věží

Noční jízda byla klidná přesně do chvíle, než sjeli z dálnice a v Yvovi bouchly saze.

Jakmile překročili hranice, nahodil benzínový motor a začal řezat zatáčky jako šílenec. Derek se docela bál. Navíc to za ním nebylo zdaleka tak pohodlné jako na Konrádově harleyi. Ten jezdil klidně, víc na pohodu a Yvo zase stylem brzda, plyn, plyn, brzda. Občas přes interkom prohodili pár vět.

Do Prahy dorazili kolem druhé ráno.

Yvo zaparkoval pod mostem u řeky na náplavce. Opodál stál hlouček bezdomovců kolem ohně v sudu. Derek slezl z motorky. Měl dřevěné nohy a bolel ho zadek. Zatímco se protahoval, Yvo vytáhl z batohu podložku a rozložil ji vedle motorky.

„Sorry, na hotel nemůžem. Karimatku mám jednu a musím si trochu dáchnout. Nech mě vyspat čtyři hoďky, pak si to čenžnem. Hlídej, ať nás tamhleti humusáci nevoberou,“ ukázal směrem k ohni a zachumlal se do stříbrné termofólie.

„Dík.“

Během chvíle usnul.

Derek se procházel podél řeky Yvovi i motorce na dohled.

Pustila se do něj zima. Cítil se unavený, byl z té neurotické jízdy dolámaný, ale zalehnout se mu kupodivu nechtělo. Nechal Yva spát.

Slunce se mezitím vyhouplo nad obzor.

Vzduch byl chladný a nad vodou se vznášel lehký opar. Chodil sem a tam a pozoroval labutě a poletující racky.

Přemýšlel.

Ještě před pár týdny to bylo v pohodě. Měl se stěhovat k Veronice. Myslel, že bude zase normálně žít. Teď nemá ani ji, ani střechu nad hlavou, je bez peněz a navíc v pěkném průšvihu. A… Ne, nebude na to myslet!

Z myšlenek ho vytrhl neskutečný zápach.

Chlap neurčitého věku a zanedbaného zevnějšku po něm žebral cigaretu. Derek ho odehnal.

Bezdomovec se odšoural.

* * *

Nastala osmá a město žilo, soudě podle hluku z projíždějících tramvají někde tam nahoře u silnice.

Slunce konečně začalo hřát a pod mostem byl příjemný chládek. Derek seděl na kusu papírového kartonu a házel do vody kamínky. Yvo se probudil. Se zmačkaným obličejem a tím strništěm vypadal o dost starší. Vstal, protáhl se a zívnul.

„Počkej tu.”

Pak vyběhl po kamenných schodech k silnici lemující řeku a zmizel z dohledu.

Za dvacet minut se vrátil s igelitovou taškou a dvěma kávami v papírových pohárcích.

„Vzal jsem nám něco do žaludku,” ukázal na tašku a podal ji Derekovi. Také mu pěkně vyhládlo. Naposledy měl proteinovou tyčinku včera ráno. V tašce našel šunkové bagety s vejcem a okurkou, ledové čaje v plechovce a nějaké sladkosti. Posadili se na ocelová pacholata, kam se uvazují lodě a pustili se do jídla. Dojedli a Yvo si zapálil. Zamyšleně přitom usrkával kafe.

„Seš v pohodě?”
„Ani ne.”
„Chápu. Hele…”

Díval se na něj, ale větu nedokončil.

„Co?”

Yvo se nadechl.

„Víš… Jak… Hele, sorry. Posralo se to pěkně. Pravda, že sem to podcenil.”
„Hm.”
„Pěkně mě doběhl.”
„Kdo?”
„Ten kupec.”
„Co se vlastně stalo?”
„To je na tom to nejsmutnější. Normálně mě obral. Jak ňákou prvničku.”
„Jak tomu mám rozumět?”
„Prostě mi to vzal.”
„A ty ses nechal?”
„Ježíš! Ty jsi vážně někdy pěkně natvrdlej. Jasně, že jsem mu to nedal dobrovolně.”
„Co se stalo?”
„Našil to do mě. Čtyřikrát. Pičus. Stejně mě nezhasnul. Amatér blbej!”
„Cože? Jak to, žes…?”
„Jo. Měl jsem štěstí. Podívej!”

Yvo svlékl bundu, nadzvedl triko a ukázal jizvu po operaci a dvě modřiny na prsou.

„Hezký.”
„No nic. O tom jsem se ale nechtěl bavit.”
„A o čem teda?”
„Podívej… Hele, já o tom přemýšlel. Asi jsem si to rozmyslel.”
„Co sis rozmyslel?”
„Jestli chceš, tak si jdi. Bránit ti nebudu. Na druhou stranu, upřímně ti říkám, jestli po tobě jdou, tak dřív nebo pozdějc tě dostanou. Ty v tom neumíš chodit.”
„Přemýšlel jsem. Když jsi spal.”
„Myslel jsem si to. Po pravdě, čekal bych, že vezmeš čáru.”
„Chtěl jsem, ale pak jsem… Máš pravdu. Dostali by mě. Nemám kam jít. Do vězení se rozhodně vrátit nechci.”

Yvovi se nakrabatilo čelo, když zvedl údivem obočí.

„Tys byl v lochu?”
„Jo.”
„Za co?”
„Těžké ublížení na zdraví.”

Teď už ani neskrýval překvapení.

„Ty? To jako fakt?”
„Jo.”
„Neber si to osobně, ale netipoval bych tě na ranaře. Ale co, nic mi do toho není.”
„Takže co teď?”
„No, jestli je to takhle… Nejdřív se ubytujem. Teda musím nejdřív obvolat pár lidí. Na normální hotel nebo penzion můžeme zapomenout. Jde po mě Interpol.”
„Fakticky?”
„Jo. Každej máme ňákou minulost.”
„To mi teda povídej.”
„Jo, to teda jo.”

Chvíli jen tak tiše pozorovali řeku.

„Až seženu bejvák, ty si dáš voraz. Mezitím oběhnu ňáký svoje věci. Pak tě někomu představím a tam se naše cesty rozejdou.”
„Jaká je ta operace? Bolí to?”

Pokrčil rameny.

„Asi jako každá jiná. Hele, fakt nevím. Vážně do toho chceš jít?”
„Co mi zbývá?”
„No na druhou stranu, můžeš vydělat fakt hodně prachů.”
„K čemu mi budou peníze?”
„No k čemu sou asi tak? Na to abys sis je užil, ne?”
„Spíš jsem myslel, že se budu muset pořád skrývat.”
„Možná ne. Když nebudeš vymejšlet píčoviny, tak třeba ani nebudeš muset. Podívej, můžeš si za ně koupit novou identitu. Nebudeš první ani poslední, kdo dal tomuhle fašistickýmu bordelu sbohem.”
„Co budeš dělat ty?”

Yvo váhal, jestli mu to má říct. Možná měl slabou chvilku nebo měl pocit, že jsou na jedné lodi a tak se rozhodl říct pravdu.

„Chci se dostat na Kubu.”
„Co tam?”
„Užívat si tepla, svobody a jestli to klapne, pořídím si malej bar. Přímo na pláži.”
„Hezký plán.”
„Jo, to jo. Jen mi zatím tak trochu nevychází.”
„Co bude se mnou?”

Tu otázku položil spíš sobě. Yvo pokrčil rameny.

„Hele, neviděl bych to tak černě. Co vím, tak se nejspíš podíváš do světa. Klauni operujou hlavně ze zámoří. Jihovýchodní Asie, Zéland. Taky Jižní Afrika. Brazílie. Tam je jich prej hodně.”
„Jak tomu mám rozumět?”
„Ono prej není úplně nutný bejt přímo s kunčaftem na jednom místě. Takže je docela možný, že budeš dělat pro našince. Nebo klidně frantíka, amíka, nebo jinýho pičuse. Sám budeš přitom zašitej. Někde pěkně třeba v Kuala Lumpur.”
„Nechápu.”
„No určitě je lepší bejt někde, kde na tebe spíš serou, ne?”
„Aha.”
„Hele, Dereku. Zase tolik o tom nevím. Záleží, kde se jako uchytíš.”
„Jak uchytím? Říkals, že budu mít kontrakt.”
„Ten určitě mít budeš. Kde, na jak dlouho, to fakt netuším. To nezaleží na mě. Já tě jen někomu představím. Dál to jde mimo mě.”
„Dobře.”
„Ještě něco, Dereku. Jestli chceš jít se mnou, v žádným případě se nepokoušej nikomu volat. Mohli by nás vyčuchat. Ber to vážně. Uvědom si to! Konec srandy, kámo. Jasný?”
„Jasný.”
„Začni úplně novej život. Tak si ho neposer hned na začátku. Bude to dobrý, uvidíš.”

Dereka píchlo u srdce.

„No vidíš, jak ti to jde. Asi nejseš zas takovej sráč! Nestála ti za vzpomínku. Skvělý! Dobře děláš, kašli už na ni konečně!”
„Ty už jdi taky do hajzlu!“

Je mi to tak líto

Yvo neustále někam volal.

Pak prohlásil, že našel bezpečné místo.

Sbalili se a vyrazili po vlastní ose na druhý břeh.

Po pár minutách jízdy sjeli z výpadovky na Plzeň. Zastavili u usedlosti předělané na penzión a restauraci. Derekovi připadalo okolí povědomé. Uvědomil si, že kousek odsud se nachází klinika, kde mu operovali maminku.

Yvo zaplatil majitelce v hotovosti a ta je potom dovedla k jedné z budov do dvoulůžkového pokoje.

Pokoj byl čistý, vcelku moderně a vkusně zařízený. Yvovy první kroky směřovaly do koupelny, kde se dal trochu do gala. Oholil strniště a rázem vypadal mnohem mladší. Doporučil Derekovi, aby udělal to samé a šel si lehnout. On mezitím zajede tramvají do blízkého nákupáku vzdáleného asi čtyři stanice směrem do centra.

Nechtěl se po městě promenádovat v oblečení, které mu vybrali ti dva bezmozci.

* * *

Za dvě hodiny byl zpátky. Derek spal.

Yvo vybalil z batohu dva páry triček, dvoje džíny, jedny pro sebe a druhé pro něj. Také nakoupil spodní prádlo a nějakou osobní hygienu. K tomu dvoje sluneční brýle, jednu červenou a druhou modrou baseballovou čepici. Obě měli vyšitý nápis Proudly Czech. Pak zase odešel.

Nechal na stole vzkaz, že si jde něco zařídit a ať z pokoje nevychází, dokud se zase nevrátí.

* * *

Přišel až k večeru. Derek ležel na gauči a civěl do stropu. Yvo s sebou sekl do křesla.

„Vydadanej?”
„Jo.”

Derek se nezdál v nejlepší náladě. Vlastně vypadal smutně.

„Pořád sis to nerozmyslel?”
„Ne, nerozmyslel.”

Derek si povzdechl a posadil se.

„Co máš v plánu?”
„No teď budem hlavně čekat.”
„Na co?”
„Nevím, ve kterým světě žiješ, ale není to jako objednat si přeleštění rohovek. Spojil jsem se s pár lidma. Zítra budeme moudřejší.”
„Dobře. To tu budeme teda jen tak sedět a čekat?”
„Nelíbí?”
„Jen se ptám.”
„Hele, vlastně kousek odsud je docela dobrej army bar, aspoň to píšou v průvodci. Můžem zajít na pivo.”

Zajít na pivo…
To bude dobrý, uvidíš…
Kluku jeden…

„Mně se moc nechce.”
„Jak myslíš. Tak se tu klidně užírej kvůli tý tvý čárce, ale já jdu ven trochu spláchnout ten hektik minulýho tejdne.”
„Neříkals, že po tobě jde Interpol? To nemáš strach?”
„Ani ne. Praha je v pohodě. Maj tu sice taky špicláckej soft, ale ne tak dobrej jako u nás doma. Hlavně, tohle se týká spíš centra. Tady jsou jen klasický kamery a když mě nebudou kontrolovat fízlové, k čemuž jim nedám jedinej důvod, tak jsem celkem v klidu.”
„Jak to můžeš vědět?”
„Protože se o tyhle věci zajímám. Fakt si myslíš, že by zastavárník věděl něco o čipech třídy šest? ”

Derek se na něj dlouze podíval.

„Netvrdil jsi mi náhodou, že jsou to pětky?”

Yvo se ošil, ale pak se zasmál.

„Tak jo. Dostals mě.”
„Taky jsem si o tom něco zjišťoval. Takže kvůli tomu po mě šli ti dva!”
„Jaký dva?”

Derek se zarazil.

„Američané… Takoví rádoby FBI.”
„Kdy to bylo?”
„Proč?”
„Kdy to kurva bylo!”

Yvo vyskočil z křesla.

„Předminulý týden. Tři, nebo čtyři dny před tím výbuchem.”
„Aha!”
„Co aha?”
„Tak to tys mě prásknul!”

Derek zrudnul, ale našel odvahu se mu podívat do očí.

„Nejspíš. Neměl jsem na výběr.”

Yvo udělal dva kroky k Derekovi a zaťal pěsti. Vypadalo to, že mu jednu ubalí, ale pak se otočil, došel ke dveřím a pravačkou třikrát práskl pěstí do futer.

„Kurva! Kurva! Kurva!”

Pak si oklepal rameno.

„Máš štěstí, že nejsem úplně cajk.“

Derek vstal z gauče.

„Podívej Yvo… Neudělal jsem to schválně. Byl jsem mimo. Ten jeden do mě mlátil jako do boxovacího pytle. Chápu, že to asi nevezmeš, ale vyhrožovali mojí… Přítelkyni.”
„Co ta s tím má do prdele společnýho?”
„Právě že vůbec nic. Věděli ale o tobě.”

Říct pravdu se neodvážil.

Yvo byl naježený jako kocour, kterému se právě chystají uříznout varlata.

„Tys…! Ty…! Debile! Do prdele!”
„Nechci se vymlouvat, ale byl jsem pod práškama. Stejně jsem měl dojem, že ví hodně. Nemělo cenu zapírat.”

Yvo si odfrknul. Doutnal, ale tušil, vlastně spíš věděl, že ten manták představuje riziko.

Také si uvědomoval, že mu zisk zatemnil mozek a do rizika šel dobrovolně.

„Nechci tě naštvat, ale ty jsi taky se mnou nehrál zrovna na rovinu.”

Podíval se na něj, jako by ho chtěl probodnout, ale musel uznat, že to jelito má pravdu.

„Není to lehký, to ti povídám! Asi si nemáme co vyčítat.”
„Ta nabídka práce pořád platí?”
„Jasně, že platí! Já svý slovo držím!”

Yvo si začal masírovat rameno.

„Chtěl bych tě ještě o něco požádat.”
„Vo co!?”
„Chci jí zavolat.”
„Tý tvý pochvičce?”

Přikývl.

„Dobře žes to řekl. Protože jinak by nás tvý další selhání mohlo stát kejhák.”
„Můžu teda?”
„Jo. Stejně bys to nejspíš udělal. Já tě nemůžu pořád hlídat. Ukážu ti jak. Vyndej mi z batohu komp.”

Rameno začalo zase pěkně bolet.

„Díky.”
„No to máš teda kurva za co! Au, do píči!”

* * *

Yvo odešel.

Předtím objednal pro Dereka dovážku jídla a než zmizel, nastavil laptop a ukázal mu, jak volat, aby ho nevystopovali.

Odbila sedmá. Derek si dodal odvahu zavolat. Musí jí to říct. Měla by být doma.

„Prosím?”
„Veroniko?”
„Kdo volá?”
„To jsem já.”
„Promiňte, kdo já?”
„Derek.”
„Co to má znamenat? Nemám na hloupé vtipy čas a už vůbec ne náladu!”
„Niko, to jsem já. Prosím, prosím, nepokládej to!”
„Dereku?”
„Veroniko…”
„Neznít…š jako… Ty.”
„Promiň. Já si to neuvědomil. Neslyším se. To je kvůli… Prostě jsem to já, věř mi. Zeptej se mě na něco, co můžu vědět jenom já.”
„Obálka?”
„Dopis a čtyřicet devět tisíc dolarů. Za matrací.”
„Barva?”
„Žlutá.”
„Dereku, ach bože! Já myslela, že jsi mrtvý!”
„Proč bych měl být?”
„Jsi na seznamu nezvěstných!”
„Vážně?”
„Copak ty nevíš co se stalo? Co se tu děje?”
„Slyšel jsem.”
„Slyšel!?”
„Vlastně i viděl. Byl jsem zrovna… Jsi doma?”
„A kde bych měla být?”
„Promiň, já…, já…, se zamyslel. Říkám hlouposti.”
„Co se děje, Dereku?”
„Musím zmizet. Možná navždy.”
„Dereku… Ach můj bože.”

Chvíli bylo ticho.

„Niko, já… chtěl jsem se rozloučit.”
„Jsi pryč kvůli tomu? Však víš.”
„Ano.”
„Dereku…”

Slyšel, jak se rozplakala.

„Veroniko, je mi to tak líto. Všechno je mi to hrozně líto.”
„To mně taky.”
„Chci abys věděla, že jsem udělal všechno, abych to napravil, ale nějak se to zvrtlo a… Měl jsem o tebe strach.”
„O mě? Proč?”
„Protože… Kvůli tomu ti volám. Kdyby se na mě vyptávali, všechno sveď na mě. Řekl jsem tomu policistovi, Götze, jmenuje se Horst Götze, že jsi o ničem nevěděla. Ty peníze, co jsem ti dal na kartě a ty jsi je převedla na mě, tak o těch jsem řekl, že jsem je vyhrál v onlajn kasinu. O té hotovosti nikdo neví. Radši je dobře schovej. Asi ne doma.”
„Ach Dereku!”
„Ničeho se neboj, Veroniko.”
„Dereku… Dereku, cos to udělal?”
„Měl jsem tě poslechnout. Promiň. Už za tebou někdo byl? Kvůli mně?”
„Ne.”
„To je dobře.”
„Kde jsi?”
„To ti nemůžu říct a už vůbec tě do toho nechci zatahovat.”
„To už jsi ale udělal.”
„Je mi to moc líto.”

Derekovi se draly slzy do očí. Z nosu se mu spustila rýma.

„Ty pláčeš?”
„Promiň.”
„Dereku?”
„Ano?”
„Já…, já…, jsem…”

Odmlčela se.

„Co jsi, Niko?”
„Nic. Sbohem, Dereku.”
„Veroniko, počkej!”

Na displeji svítil nápis Zabezpečený hovor skončil.

* * *

Byla hodina a půl po půlnoci a Derek nemohl spát. Od desáté se pokoušel zabrat u televize, ale nabídka programů byla chudá. Navíc jen v češtině, kromě dvou kanálů německé státní televize. Sledovat zpravodajství se mu nechtělo a tak ji vypnul. Ležel na gauči s rukama za hlavou a se zavřenýma očima. Přemýšlel. Takže je nezvěstný. To není zase tak špatné. Pak mu došlo, že i když se z toho dostane, nejspíš se domů nikdy nepodívá. Co naplat, že ho tam nic dobrého nepotkalo, ale stále je to místo, kam patří. Domov. Teď už ho nemá. Nemá vůbec nic. Střechu nad hlavou, lásku ani přítele. Tok myšlenek se začal stáčet někam, kam nesmí nahlédnout, pokud se z toho nechce složit. Nebo to definitivně ukončit. Také ho to napadlo. Možná by to bylo nejlepší řešení. Pro všechny. Hlavně pro něj. Nebýt, neexistovat, nikoho s sebou nestahovat, nepřinášet zklamání a bolest.

Skoro z pohovky vyskočil.

Ne! Nemůže! Teď ne. Prostě ne. Z životu nebezpečných úvah ho vysvobodil Yvo. Vrátil se z baru a zdál se mít mnohem lepší náladu než s jakou odcházel.

„Co že nechrápeš?”
„Přemýšlel jsem.”
„Hele, Dereku, jestli ti můžu poradit, už se na tu ženskou vyser! Věř mi, že žádná za to nestojí.”
„Co když ano?”

Pokrčil rameny.

„Pak ti není pomoci.”
„Souhlasím. Není.”
„No tak, nechtěj mě rozbrečet.”
„To zvládám dobře sám, neměj péči.”

Yvo se rozvalil v křesle.

„Víš, já jsem kdysi byl taky do jedný úplně zblblej. A to fakt hodně. Jako ty. Byl bych kvůli ní udělal cokoliv. Fakt cokoliv. Přitom jsem věděl, že není taková, jakou jsem si ji maloval. Moje psychouška říkala, že ji stavím… ty vole, jak je to slovo? Pie… pie.. Srát na to, něco jako polštář.”
„Asi myslíš oltář.”
„Jo! Už jsem si vzpomněl. Piedestal. Sem trochu mázlej. Sorry.”
„A dál?”
„No já jsem věděl, že je tak trochu mrcha, i když to asi není úplně to správný přirovnání.”

Yvo měl evidentně sdílnou. Dokonce měl ve tváři něco, co by se dalo s přimhouřením obou očí nazvat úsměv.

„V posteli byla fakt dobrá, lepší jsem do tý doby neměl. Jenže pozdějc i tohle stálo za hovno, protože jsme se furt jen hádali. Vlastně už nevím proč. Většinou o píčovinách. Nakonec se to tak rozesralo, že i když jsem si řekl, že se to musí změnit, páč takhle to dál nejde a tak sem se se s ní rozešel. Vlastně jsem to musel udělat. Byl to takovej můj výkřik do tmy.”

Yvo se odmlčel. Dereka to zaujalo. Do teď ho měl za někoho jiného.

Takže i v tom tvrďákovi, co si jde za svým, hlavně byznysem, dřímá lidská bytost.

„Tak jsem to udělal. Myslel jsem já blázen, že to s ní nějak pohne. No a taky že jo! Když jsem ji chtěl zpátky a fakt jsem dělal psí kusy, poslala mě do prdele. Asi si uvědomila, že chce taky změnu. Jako úplnou. Takže jsem si prošel takovým, malým, zkurveným peklem. Myslím jako v tom duševním slova smyslu. Chápeš, ne?”
„Chápu.”
„Byl jsem tak v píči, že sem nemoh normálně fungovat. Každá třetí možná i druhá debilní myšlenka patřila jen jí. Bylo to fakt na mašli. Zlomila mi srdce, kámo.”
„A jak si se z toho dostal? Dostals ses z toho, ne?”
„Jasně že jo. Vydrž.”

Yvo vstal a odešel do předsíně. Z malé ledničky přinesl dvě plechovky plzně. Jednu hodil po Derekovi. Otevřeli je současně. Yvo přizvedl ruku na znamení přípitku a pak se dlouze napil. Vyklopil ji do sebe na čtyři zátahy a pak mocně říhnul.

„Snadno. Pořídil jsem si bajka.”
„Myslíš motorku?”
„Yep.”
„To ti stačilo? Vyměnit, nesměj se, lásku za věc?”
„Láska. Do píči. Jo. Jízda na mašině mi pomohla na ni nemyslet. Teda většinou. Co ty? Jakej je tvůj dojemnej příběh?”

Možná přišla ta správná chvíle se z toho jednou konečně vypovídat. Už to kdysi udělal. Vyprávěl to někomu, kdo tu není.

A už nikdy nebude.

Do hajzlu.

Derekovi zvlhly oči.

Rychle si je otřel, protože jestli by teď něco vážně nesnesl, tak ty jeho posměšky. Možná by po něm i skočil, přestože mu bylo jasné, že by byl bit jako žito.

Yvo si toho stejně všiml.

„Hele, sereme na to. Koukám, že tě to asi fakt furt kurevsky bolí. Budeš se divit, ale já tomu rozumím. V tomhle s tebou soucejtím. Vážně.”
„Ne, to je v pohodě.”

Řekl mu o sobě. O mamince. O Dianě. O Peterovi a Veronice. O Konrádovi se nezmínil. Tohle zatím držel daleko od sebe.

Ne, to by nedal.

Yvo pozorně naslouchal. V jednu chvíli, když se musel na chvíli odmlčet, aby se nadechl, Yvo s omluvným gestem odběhl pro novou várku. Derek odmítl a pokračoval. Yvo mlčky upíjel.

Zdálo se, že to na něj udělalo dojem.

Když skončil, decentně se napil a pak potichu odříhl do dlaně. Pokýval hlavou.

„No ty vole. Kam se na tebe seru, kamaráde. To je mi fakt líto. Jako bez legrace. Fakt. Hustý.”

Chvíli jen tak mlčky seděli.

Yvo už upíjel jen malými doušky a občas kroutil hlavou, jako by o tom co právě slyšel, přemýšlel. Derek sáhl po plechovce před sebou, otevřel ji a napil se.

„Hele, řekni, jak ses vůbec dostal k Melikovi do baráku? Jasně, řekls, žes zahlíd moji krásku a tak si toho pičuse, co mi ji stejně musel škrábnout, kokot jeden, sledoval. Byla to náhoda?”
„Víceméně.”
„Jak víceméně?”

Už je to stejně asi jedno.

Vyprávěl mu, jak musel po tom výbuchu jít domů pěšky, protože autoboti nejezdili a taxi nemohl sehnat. Trochu to poupravil, aby nemusel vyslovit jedno jméno. Řekl, že zbytek noci a následující noc byl zavřený doma, protože čekal, že se ti dva muži v černém vrátí. Pak se ale rozhodl jít ven někoho hledat, když se u jeho dveří objevili dva policisté a odvezli ho do nemocnice.

Nechtěli mu říct proč.

Myslel si, že ho vezou za tím, koho hledal. Byl to ale jeho přítel. Řekl mu, že je možné, že ho budou stíhat a že to s ním nevypadá dobře. Řekl mu, ať na nějakou dobu zmizí. Než se to uklidní. Že se pokusí zařídit, aby ho nemohli předvolat. Tak se dozvěděl, že ten…

Derekovi ukápla slza. Už se ji nesnažil zakrýt.

„Prostě jsem chodil po městě. Vlastně ani nevím proč. Celý den a kus noci jsem jen chodil. Domů jsem šel akorát se vyspat. Pak jsem šel zase ven. Potom jsem zahlédl tu tvou motorku. Tak jsem chytil bota a sledoval ji. Taky nevím proč. Asi jsem byl mimo.”
„Jo, to máš recht, tos teda byl. A ko ko kokoktal jsi jako ma man manták.”

Derek se pousmál.

„Hele, v tom tvým vyprávění je trochu bílýho místa. Koho žes hledal?”
„Přítele.”

Provize

Yvo se vzbudil jako první.

„Ty krávo, já mám normálně opici jak prase.”

Derek otevřel oči. Yvo seděl na své polovině postele. Byl ve spodním prádle a když se protáhl, svaly na zádech se mu pěkně vyrýsovaly.

„To český pivo je zrádný jak svině. Vždyť jsem jich ani tolik neměl! V hlavě mám snad kaleidoskop. Přesně tak mi v ní chrastí. Stejně debilní slovo, co? Kaleidoskop!”

Otočil se k Derekovi.

„Hele, ty šípková pochvo, musíme se připravit.”
„Kolik je hodin?”

Derek by skoro nepoznal vlastní hlas. Také ho bolela hlava. 

„Skoro jedenáct. Ve dvě máme spicha na Andělu. Tak se to jmenuje. Anděl. Hezký jméno. Škoda, že je to tam samá černá tlama. Skoro jak doma.”

Yvo měl zjevně filozofickou náladu.

„Takže se dáme do pucu, dáme žrádlo a pak si budem držet pěsti aby to klaplo.”

Odkopl peřinu, vstal, protáhl se a nahlas zívl. Po včerejší náladě zbyl jen stín, stejně jako po zásobě piva v lednici.

Derek si odskočil a potom si vyčistil zuby. Hodil na sebe triko, co mu koupil Yvo a navlékl se do nových džín. Byly trochu větší, ale rozhodně lepší než ty špinavé ve kterých přijel. Yvo se odšoural do koupelny.

Skrz zavřené dveře slyšel, jak zápasí se střevy.

Když se Yvo oblékl, vypadal zase jako člověk. Z batohu vytáhl malou příruční tašku a z ní injekční aplikátor. Derek po něm hodil zvědavý pohled.

„Neboj. Nějaký koncentrovaný makronitru… mikro… mikronutrienty. Nebo tak nějak. To aby se mi to rameno a ty díry, který do mě udělal ten zmrd, pořádně hojily. Hlavně rychle.“
„Aha.“

Vpíchl si injekci a pak se prsatou bojovnici snažil zakrýt dlouhým rukávem.

„Pěkná,” řekl Derek.
„Jo to je. To je ona. The Queen of all Bitches. Je udělaná podle tý mý femfatal. No jo, co nadělám. Některejch věcí se v životě prostě ne a ne zbavit, co?”
„Jako červená nit,” souhlasil Derek.
„Hele, proč se to tak říká, nevíš?”
„Prý se nechávalo do lanoví, které patřilo králům, zaplétat červené vlákno, aby se dalo poznat. Aby si ho nikdo nedovolil ukrást.”
„Seš chytrej.”

Vypadal, že to myslí vážně.

„Proč to pro mě děláš? Sám si říkal, že nejsi matka Tereza.”

Yvo se zamyslel.

„Co bych to tajil. Dostanu za tebe sto hadrů. Po pravdě, potřeboval bych víc.”
„Provize?”
„Přesně tak.”

Yvo se protáhl.

„Objednáme pizzu, co ty na to, Dereku? Nadlábneme se a pak vyrazíme. Vezmeme tágo. Na ty socky z tramvaje nemám dneska dost silnej žaludek.”

* * *

Do kavárny vedle multiplexu v obchodním centru vešli o deset minut dřív. Yvo ukázal na volný box u prosklené stěny. Sobě objednal třetinku plzně. Derek si poručil sodovku. „Vyprošťovák,” osvětlil udivený pohled.

Ve dvě hodiny a šest minut si k nim přisedl upravený třicátník v obleku na míru. Podal si s Yvem ruku a pak s Derekem. Nepředstavil se.

„Víte, o jakou práci se jedná? Jaká úskalí obnáší?”
„Byl jsem obeznámen,” naznačil bradou k Yvovi.
„Dobře, přesto si myslím, že nevíte všechno. Víte jaká je smrtnost?”
„Čtyřicet dva procent.”
„Padesát dva,” opravil ho.

Derek se podíval na Yva. Ten jen pokrčil rameny a sotva znatelně se ušklíbl.

„Měl byste si uvědomit, co to znamená. Chápete, že každý druhý to nezvládne?”
„A já se vás zase nechci dotknout, ale vypadám jako někdo, kdo neumí počítat do pěti?”
„Ani v nejmenším. Chci abyste si uvědomil, že jakmile se dohodneme, není cesty zpět. Je to nezvratné v mnoha ohledech. Také musím znát vaši motivaci. Položím vám pár otázek.”

Neznámý vytáhl laptop a na miniaturní trojnožku upevnil mobil.

„Budu si to nahrávat.”

Derek byl od Yva, jak už předtím řekl, instruován. Nebyl to obyčejný mobil. Byla to vylepšená verze detektoru lži. Jen nebylo nutné odpovídat pouze ano/ne. Nebylo ani potřeba mít přilípnuté senzory.

„Můžeme?”
„Ano.”
„Proč to chcete udělat?”
„Nemám na výběr.”
„Proč?”

Na půl vteřiny se zamyslel. Policie po něm zatím nejde, takže to nesmí říct. Musí říkat pravdu. Takovou, aby to nepokazil.

„Hrozí mi dlouholeté vězení.”
„Násilný čin?”
„Ne. Krádež zakázané technologie.”
„Byl jste už někdy trestán?”
„Ano, byl, za násilný čin. Výbuch vzteku.”

„Jednou větou proč?”

„Nešťastná náhoda. Praštil jsem člověka, který nepřímo zavinil smrt mé matky.”
„To byly dvě věty. Užíváte drogy?”
„Ne.”
„Léky?”

Teď se zamyslel o chvilku déle.

„Ano.”
„Jaké?”
„Antidepresiva.”
„Co schizofrenie?”

Pokrčil rameny. Vážně nevěděl. Doktoři mu řekli, že jeho problém je jistý druh lehké schizofrenie.

„Beru léky, protože jsem slyšel hlasy. Vlastně jen jeden. Od doby, kdy mi zemřela přítelkyně.”
„Máte teď nějakou?”
„Už ne.”
„Stále slyšíte ten hlas?”
„Někdy. Když bývám ve stresu. Ale nijak mě to neovlivňuje.”

Muž se pousmál.

„To si jen myslíte. Kdy jste ho slyšel naposledy?”
„Asi předevčírem. Ale byl méně, jak to říct, agresivní.”
„Když řeknu červená nebo modrá, kterou si vyberete?”
„Červenou.”

Muž se zase pousmál. Jen trochu víc a déle.

„To byl vtip. Znáte Matrix?”
„Ten film? Tedy tu sérii? Ano.”
„Mám na mysli tu původní, ne ten nepříliš povedený remake. Raději sáhnu po filmu s reálnými herci. Ne jako ty, co se točí dnes.”

Muž zavřel víko laptopu, sbalil trojnožku i telefon a vrátil je do brašny.

„Dám vám vědět,” podíval se na Yva. 

Odešel.

Když zmizel za rohem, Derek založil ruce přes prsa.

„Asi to neklapne. Co myslíš ty?”
„Tak to nemám nejmenší tušení.”
„Už jsi někoho předtím… prodal?”

Yvo ho plácl po rameni.

„Ne, kámo. Ty jsi můj první kus.”

Pak se rozchechtal a poručil si další plzeň.

* * *

Vyšli před obchoďák. Yvo řekl, že má zase hlad a že by si dal něco pořádného, protože ty sračky z fastfoodu do sebe cpát nebude. V okolí se nacházelo překvapivě hodně restaurací. Ve třetí si konečně něco vybral.

Když se najedli, nasedli na tramvaj do Motola.

Večer Yvovi přišla zpráva.

„Zítra ráno v osm se hlaste na klinice. Jméno je Dieter Hass.”

* * *

„Musím si v poledne něco zařídit ve městě. Taky musím vymyslet co a jak, páč záleží, jak mi dopadne moje věc.”
„Říkáš to, jako bychom se měli ještě někdy vidět.”
„Hele, vlastně máš pravdu. Měj se. Tschüss!”
„No tak teda Tschüss.”

Derek mu podal ruku. Yvo ho přes ní pleskl.

„Ale hovno! Asi se zdržím. Taky to mám do špitálu kousek, takže se za tebou stavím, až budeš mít kudlu za sebou. Co jsem slyšel, říznou do tebe pozejtří. V pátek bych se stavil.”
„To je od tebe hezké. Zase se mi krade na jazyk otázka proč, ale nebudu se ptát, protože jsem vlastně moc rád.”
„Protože si mi, ty kundičko, nějak přirostl k srdci.”

A pak ho nečekaně objal.

„Hele, to bude dobrý. Mám z nějakýho nepochopitelnýho důvodu pocit, že ty to všechno dáš. Stavím se za tebou. Drž se, kámo. Mám ti donýst kytku, kundičko?”

Derek se musel pousmát.

Pak si na něco vzpomněl a zase mu bylo málem do breku. Yvo si jeho reakci vyložil po svém. Odešel, ale mezi prosklenými dveřmi vedoucí do nemocniční recepce se zastavil a otočil se.

„Ty vole Dereku, ser na to! Nebuď měkkej. Víš, co se říká? Mrdej, dokud je tvrdej. Až bude měkkej, tak toho nechej. Co? Tak buď už sakra tvrdej! Buď chlap! Hele, tak v pátek! A jestli budeš zase měkkej, už ti ta přezdívka zůstane. Navždycky. Jasný, kundičko?”
„Jasný.”

Yvo zvedl palec a významně zamrkal.

Bezletová zóna

„Mám ho! Mám ho! Ten v tom triku s dlouhým rukávem a červenou čepicí! Sepraný džíny. Na tvých jedenácti. Vidíš ho, Ezi?“
„Ne. Je tu moc lidí. Počkej! Mám. Ano, to je on!“
„Raptora?“
„Ne. Musíme na to jinak.“
„Teď by se ale hodil.“
„Já vím. Jsme v bezletové zóně a dost to tu hlídají.“

Dav lidí, většinou turistů, bránil Caseovi ve výhledu. V tom se vytvořila skulina. Zaostřil brýle. Konečně měl čistý obraz. Přes hodinky si ho označil a zelený čtverec v displeji brýlí se zamknul. Dvojhmatem poklepal na sklíčko ciferníku a krouživým pohybem lunety ladil směrový mikrofon. Byl moc daleko. V auralu se mísily útržky hovorů.

Zahlédl, jak do Hartmanna vrazil dvoumetrový chlap.

Audio se vyčistilo a Case zřetelně zaslechl ruštinu. Pak se v brýlích opět objevilo rušení a když zaměřovací čtverec naskočil, Hartmann byl v trapu.

„No do prdele,“ ulevil si.
„Co se děje?“
„Je pryč!“
„Mám ho! Mám ho! Na tvých třech! Vidíš?“
„Ne sakra! Nesmí nám utéct! Vypusť dron! Nezapínej automatiku, ať nás nedetekují!“
„Deset vteřin!“

Cobb vytáhl z kufříku tablet a vyslal dron vzhůru. Obraz z něj šel i do Caseho brýlí. Hartmann se držel v závěsu nějakého hromotluka v modré košili s krátkým rukávem.

„Zaměř se i na toho v modrém!“
„Jasně, šéfe.“

Kdosi poklepal Cobbovi na rameno. 

„Pane, tady se nesmí létat!“ řekl policista.

Cobb sice nerozuměl, nicméně pochopil. Rozhodl se hrát o čas.

„I‘m sorry, I don´t understand.“
„Okamžitě s tím přistaňte!“ rozkázal perfektní angličtinou.

Cobbovi se nedařilo zaměřit kvůli odleskům displeje a tak se k němu otočil zády.

Konečně!

Kolem Hartmanna a muže před ním se objevil čtverec. Poklepal na displej. Automatika se ale nezapnula. Čtverec byl červený.

Ve stejný okamžik uslyšel policistu, jak něco říká do vysílačky. Raptor šel dolů a Cobb bezmocně přihlížel, jak dopadá na střechu starobylého domu.

„Dejte ruce za záda! Jste zatčen!”

Cobb se otočil a policista mu vyrazil tablet z ruky.

„Co si vůbec myslíš?”

Cobb byl vzteky bez sebe, ale než se nadál, na pravém zápěstí mu cvaklo pouto.

„Otočte se a tu druhou dejte za záda!”
„Okay, okay!”
„Otočit a za záda, jsem řekl!”

Cobb zvedl levačku, kterou měl v sádře.

„S tímhle to asi nepůjde, copak jseš slepej? Zaplatím pokutu, okay?”

Nahrbil se a zkusil si sáhnout do náprsní kapsy. Pak se ozval povědomý zvuk a něco mezi třiceti až padesáti tisíci volty ho přibilo k zemi.

„Já ti dám, že mi nerozumíš, blbečku!”

Case viděl v brýlích, jak Raptor klesá a Hartmann s Rusem mizí v davu.

Bez techniky, kterou měl Cobb u sebe, nebyla šance se jich držet. Vyrazil zpátky. Musel se prodrat davem. Několik turistů přitom porazil.

Dalton byl na břiše. Jednu ruku měl připoutanou za vlastní opasek.

„Strážníku! Strážníku! Prosím, omlouváme se! Jde o nedorozumění!“

Policista se na něj podíval a zamračil se.
„A vy jste jako kdo?“

Case si sundal brýle.

„Tady,” sáhl do saka pro stříbrný vizitkář, „je číslo na velvyslance Spojených států. Jsou dvě možnosti. Můžete to ignorovat a mého kolegu zatknout, nebo přijmout omluvu a tím to skončí. Jen bych vás chtěl upozornit, že jakmile zavolám, mohu vám zaručit, že dnešek je pravděpodobně poslední, kdy na sobě máte uniformu. Je to na vás, pane.”

Jasně americký přízvuk a jistota s jakou to říkal, vyvedla policistu z míry.

Chvíli se něj díval a pak s očividnou nevolí sundal Cobbovi pouta. Cobb měl pořádně zmačkaný oblek. 

„Omlouváme se. Měli jsme si všimnout, že je tady bezletová zóna,” řekl Case.

Dalton chtěl něco říct, ale Case ho zarazil.

„Mlč! Ztrácíme čas. Jdeme!“

Utíkali směrem, kterým zmizel Hartmann. Cobb chytil Caseho za rukáv.

„Co je? Nemůžeš?“
„Můžu, ale musíme dostat Raptora zpátky. Doufám, že není v hajzlu.“

Měli štěstí. Cobb ho dostal do vzduchu. Za chvíli mu přistál u nohou.

„Musíme někam zalízt, jsme tu jako na ráně. Dalšího policajta s taserem asi nerozdejchám,” uznal Cobb a ukázal na velká dřevěná vrata vedoucí do dvora.

„Tam.“

Vklouzli dovnitř, Cobb vyměnil baterku a vyslal ho k nebi.

„Při vší smůle se mi je podařilo zaměřit. Teď můžeme jen doufat, že je najde.”
„Počkáme.”
„Věřil bys tomu? Normálně mi ji šlehnul! Ještě mi hučí v hlavě. Taky mě pěkně brní jazyk.“

Case se díval na displej. Dron kroužil nad oblastí a vyhledával.

„Naposledy jsem ji dostal od souseda, jako malej parchant. Říkali jsme mu Dlouhá ruka. Nosil to pořád u sebe. Fakt magor. Vlastně bych mu měl poděkovat. Díky němu něco snesu.“
„Hlavně, že tě nezastřelil. Tobě to asi nedochází, viď?“

Case byl očividně naštvaný.

„A co by mi mělo docházet? O čem je řeč?”

Ještě si s ním o tom co se stalo posledně, nepromluvil.

„Jsi zbrklej!”
„Co tím myslíš, Ezi?”

Cobb se pokusil o smířlivý tón. Tušil, že dostane za tu střelbu v recyklačním centru od Caseho pojeb.

„Tebe netrápí, že jsi někoho zabil?”

Cobb po něm hodil překvapený obličej. Od Caseho to znělo přinejmenším divně, zvlášť po tom, čeho byl sám svědkem. Zdálo se, že s odpovědí váhá.

„V sebeobraně ne.”

Case přemýšlel. Má mu to říct, nebo ne? Musí.

„To nebyla sebeobrana, Daltone.”
„To není pravda! Střílel po nás!”
„Nedal jsi mu šanci se vzdát.”
„A co když by to neudělal?”
„Udělal.”
„Jak si tím můžeš být tak jistej?”

Case se podíval do tabletu. Dron kroužil nad hlavami turistů a hledal. Odvrátil pozornost od displeje a věnoval Cobbovi upřený pohled.

„Mluvil jsem s Trinity, když jsi byl v nemocnici.”
„No a? Nechápu.”
„Přišel tam chvíli před námi. Hledal Kirchnera. Try zjistila, že Matussek, což je ten, kterého jsi zabil, dostal přístupy do kamerového systému a data mobilního operátora od jednoho policisty. Jeho ex-parťáka.”
„A to ho zprošťuje všeho,” ušklíbl se.
„Ještě jsem neskončil. Trinity udělala analýzu.”
„A?”
„Matussek navštívil Ackera těsně po nás. Jak víme, byli přátelé. Takže se dá předpokládat, že mu to řekl. No a pak ten samý den se Matussekův mobil objevil u prokurátorky doma. Acker by šel do vězení, kdybychom to oznámili. Že to nemáme v úmyslu, nemohl samozřejmě tušit. Kirchner nebyl žádný svatoušek a Matussek to na něj chtěl asi hodit, aby z toho Ackera vysekal. To si myslí Trinity. Taky si ho proklepla. Ten chlap byl jinak čistý.”

Case o něm věděl víc, ale zatím si to nechával pro sebe.

„Aha.”
„To je všechno, co k tomu řekneš?”
„Neměl střílet!”
„Vystřelils první, pamatuješ?”

Cobb se zatvářil kysele.

„Byla to jeho chyba, ne moje.”

Case si uvědomil, že by potřeboval menší lekci.

„Řeknu ti, co mi pověděla ta tvoje Trinity. Matussek byl podle všeho rovný chlap. Vyhodili ho od policie, protože pomstil vraždu své rodiny. Ackerovi pomáhal, protože ho měl zřejmě rád. Možná kvůli tomu, že i Acker měl dost pohnutý život.”

Cobb byl viditelně v rozpacích, přestože se snažil tvářit, že to s ním nehnulo. Že by mohl zabít nevinného, na to nikdy nepomyslel.

„Daltone…”
„Ano?”

Case mrknul jedním okem na displej. Stále nic.

„Nemusel jsi ho zastřelit. Stačilo mířit na nohy. Ještě něco ti musím říct. Kdybys ho nezabil, já bych nemusel sejmout ty dva. Viděli a slyšeli toho až příliš.”

Cobb se zatvářil, jako kdyby právě dostal facku. Case zase zkontroloval displej. Už se na něj nezlobil. Bylo mu ho líto.

S každým mrtvým za sebou ztrácíš kousek sebe.

Case o tom něco věděl.

Splň si sen a zmiz

Do schůzky zbývalo pár minut.

Koktavou Bertu nechal v batohu, i když chvíli přemýšlel, že ji tentokrát vezme s sebou. Jenže Praha dávno nepatřila pouze opilým turistům. Řadila se k nejbezpečnějším městům v Evropě. Hlavně díky systému detekce zbraní a včasného varování před nežádoucím chováním.

Systém by ho mohl označit a byl by rázem v maléru.

Yvo o něm věděl. Proto ji nechal na dně batohu. Měl se s tím parchantem sejít na Staroměstském náměstí, přímo pod velkými hodinami. Yvo se propletl davem.

Postavil se přesně podle instrukcí na dohodnuté místo.

Odbilo poledne. Turisté jako na povel zamířili kamery na orloj. Uplynulo dalších deset minut a Abir se neobjevil.

Melik mu přitom kladl na srdce, aby se neopozdil ani o vteřinu!

Do Yva vrazil vysoký chlap s širokými rameny a holokamerou na krku.

„Izvinitě miňja,“ omluvil se a nenápadně naznačil prstem.

„Davaj sa mnoj.“

Yvo ho následoval.

Obešli náměstí. Po chvilce zastavili před kavárnou. Muž se posadil ke stolku pod slunečníkem. Yvo se posadil naproti. Neznámý položil prst na ústa. Když přišla servírka, objednal dvě sodovky.

„Mistěr Hartmann, na vakzále Ylsona vas ždět posýlka v jášyke sórok dva. Vot paról.“

Neznámý posunul po desce žlutý papírek.

„Nemluvím touhle debilní hatmatilkou. Takže laskavě kvákej německy nebo anglicky!”
„Ty nepanimáješ pa růsky, durak?”
„Kde sou mý prachy?”
„Wilsonovo nádraží, schránka 42. Tam máš heslo,” odpověděl perfektní němčinou a odhalil přitom nažloutlý chrup.
„Tak proč do prdele tahle komedie? Jak to, že to nemáš s sebou?“
„Nebudu se tu tahat s třista tisícema, když je to tu samej policajt. Seš normální?”

Yvo se zvedl ze židle.

„Jak tři kila!?“
„Sedni si a nedělej scény! Abir se tak rozhodnul.“
„Vyřiď tomu šmejdovi, ať si nepřeje, abych ho někdy někde potkal,“ syčel Yvo vzteky bez sebe.
„Teď mě poslouchej, ty horká hlavo. Buď rád, že dejcháš. A jestli nechceš zhebnout tady a teď, tak buď hodnej.“

Naklonil se k němu přes stůl, jako by mu chtěl něco pošeptat. Yvo ucítil štípanec do stehna.

„Věci se mají takhle. Právě jsem ti píchnul dva mikrogramy toho nejlepšího čínskýho toxinu. Do padesáti minut seš tuhej, Hartmanne.“

Yva polil studený pot.

„Takže postup je následující. Počkáš deset minut a pak si doběhneš na nádraží pro peníze. Jestli se odsud hneš dřív, už to nerozchodíš. V jiným boxu najdeš protilátku. Číslo a heslo ti pošlu na tenhle mobil. Tak nezapomeň! Deset minut! Ždi zděs, málčik.“

Poplácal ho po zdravém rameni a pak před něj položil jednorázový telefon. Než odešel, podíval se zkoprnělému Yvovi do očí.

„Ty nemáš vůbec ponětí, jaký máš z prdele štěstí, Hartmanne.“

Yvo seděl jako přikovaný. Jen co však ten Rusák zparchantělej zmizel za rohem, rozhlédl se.

Jak ho hlídá?

Přesto raději počkal.

Uplynulo sedm minut. Šok pomalu odezněl. Zeptal se servírky na cestu k nádraží. Když se ujistil, že blbých a nekonečně dlouhých deset minut uběhlo, hodil bankovku na stolek a vystřelil směrem, kterým mu ukázala.

Na nádraží to trvalo svižným během skoro sedmnáct minut. Ke konci ho píchalo v boku, nemohl popadnout dech, a kdyby mu v krvi nepumpoval adrenalin, asi by se na místě pozvracel.

Schránku číslo 42 našel snadno a rychle.

Uvnitř boxu se nacházela sportovní taška.

Vlastně v to ani nedoufal. Spíš se modlil, aby dostal tu zpropadenou protilátku. Otevřel tašku. K jeho velkému překvapení byla plná peněz.

Teď tu injekci!

Zkontroloval čas. Odhadem mu zbývalo deset minut.

Stále žádná zpráva.

Kurva!

Srdce se rozbušilo jako o závod.

To jako končím?
Jako vážně?
Takhle blbě?

Nerozuměl tomu.

Proč mu teda ten šmejd cáloval? Sice kurevsky míň, ale pak ho nechá chcípnout? S penězma? To má bejt nějakej zvrácenej fór? To přece nedává smysl! No jasně, kdoví, jestli jsou pravý, pomyslel si a prohrábnul tašku až na dno. Bankovky se zdály pravé.

Bylo jich ale nějak moc.

Tohle budou víc než tři kila.
Co to má zase znamenat?

Mobil pípnul. Zpráva.

„V boční kapse.”

Našel v ní čistě bílou plastikovou kartu, na jakou se nahrávají přání. Přejel po povrchu prstem. Displej naskočil a Yvo spatřil vysmátého Melika.

„Doufám, že se ti nekousla pumpa! Hele, fakt bych dal nevím co, vidět tvůj ksicht, když ti Saša nakukal, že budeš brzo tuhej!“

Nebylo to sice vidět, ale plácal se přitom do stehen.

Náhle zvážněl.

„Promiň, brácho. Nešlo to jinak. Víš sám, že umíš bejt tvrdohlavej jako osel. Že je Abir ochotnej zaplatit, tak s tím jsem samozřejmě kecal. Vypařil se. Kdyby se domáknul, žes tu jeho ostrostřelbu rozchodil, šel by po tobě. Bohužel nemám takový možnosti jako on. Asi bych ho nedokázal zastavit. Ty prachy jsou ode mě. Užij si je. Na poslední chvíli se mi podařilo dát dohromady mega v keši. Můj dárek na rozloučenou. Na dně pod podložkou najdeš americkej pas. V něm taky kubánský povolení k trvalýmu pobytu a kontakt na pilota. Najal jsem pro tebe soukromej tryskáč z Curychu. Splň si sen a nevracej se. Mám tě moc rád, ty blbej, bílej ksichte.“

Displej zhasl.

Meliku, ty parchante všivej!
Taky tě mám rád.

Nemusíte se cítit trapně

„Už je při sobě,“ řekl kdosi ženským hlasem.

Bylo to česky a Derek nerozuměl. Otevřel oči, ale hned je zase zavřel, protože ucítil bodavou bolest.

„Můžete mu to dát,“ uslyšel mužský hlas. Zněl víc z dálky.

Bílá robotická ruka vyjela z čela postele a vpravila mu do paže injekci. Muž v bílém plášti se pousmál.

„Budeme hovořit anglicky, nebo přes překladač?“

Derek se pokusil zaostřit.

„Překladač.“

Skoro nemohl mluvit.

„Má němčina není dokonalá, omlouvám se. Předpokládám, že vy česky neumíte.“

Zavrtěl hlavou a vzal si od něj naslouchátko.

„Slyšíme se? Rozumíte mi?“
„Ano. Kde to jsem?“
„Přece v nemocnici, pane Hassi.“
„Nejmenuji se tak, jmenuji se A…“

Doktor ho zarazil.

„Ale ano, jmenujete se Dieter Hass. Pamatujete?“

Přikývl.

„Dobře,“ usmál se doktor spokojeně. „Jste na pooperačním. Já a sestra Michala vám budeme k dispozici. Nikdo jiný sem nebude chodit. Ležíte na privátním a apartmán máte jen pro sebe. Pokud vše půjde dobře, pobudete si u nás ještě týden.“
„A co potom?“

Injekce začala působit. Cítil se uvolněně.

„Potom vás odvezou.“
„Kam?“
„Nemám nejmenší tušení, pane Hassi.“

Jen co se za doktorem zavřely dveře, sáhl si na vyholené místo v zátylku.

Nahmatal měkký výstupek.

Zkusil odhadnout jeho tvar a velikost. Vypadalo to na kulatý průřez. Velikostí asi centimetr. Pokrytý byl čímsi, co nedokázal identifikovat. Na dotek to bylo měkké a jemné. Chtěl vstát, ale robotická ruka ho jemně zatlačila do polštáře. Pak ucítil další píchnutí. V mžiku usnul.

* * *

Prospal dva dny, alespoň podle zrcadla na rameni nad ním, které zobrazovalo kromě aktuálních zpráv a předpovědi počasí datum a hodiny.

Byl pátek, půlhodina po poledni.

Měl na sobě sněhobílou košilku a v žíle měl kanylu. Na penisu trubici. Dal ji pryč a posadil se na postel.

Chvíli jen tak civěl na zeď s okrovým nádechem.

Její podstatnou část tvořil obří displej, na kterém se v pravidelných intervalech střídaly fraktální obrazce. Působily uklidňujícím dojmem.

Opatrně vstal.

Bolest hlavy byla pryč. Až na tu malátnost se cítil docela v pohodě, jen mu bylo trochu chladno, přestože teploměr tvrdil, že teplota je nastavená na 22,5 stupně Celsia.

Se stojanem na kolečkách se pomalinku přesunul do vedlejší místnosti.

Byla vkusně zařízená. Skoro jako hotelový pokoj. Snesl by i čtyři hvězdy. Rozhodně by nehádal, že je v nemocnici. Na kožené sedačce bylo poskládané oblečení.

Nebylo jeho, ale velikost seděla.

Ozvalo se krátké zaklepání. Sestra vešla bez vyzvání. Nesla podnos s nerezovým víkem.

„Dobře že jste vzhůru. Krásné poledne,“ pozdravila německy.

Měla trochu přízvuk.

„Tu výživu můžeme odpojit. Teď si dáte normální jídlo. Vaříme tu dobře.”
„Děkuji.”

Ukázala na oblečení.

„To si můžete vzít. Až budete chtít. Teď se v klidu najezte.”
„Můžu jít ven? Projít se?“
„Bohužel ne. To nejde. Máte tu ale pěknou terasu, tak ji využijte,“ ukázala na prosklenou stěnu.
„Nevíte, jestli se za mnou zastavil pan Hartmann? Nenechal mi vzkaz?“
„Pana Hartmanna neznám. A pokud vím, nemáte žádné vzkazy. Ale zeptám se.“
„Děkuji.“
„Nemáte zač. Odpoledne za vámi přijde pan doktor.“
„Jak se jmenuje?“
„Pan doktor,“ řekla a zase se mile usmála.

Pak odešla.

Shodil ze sebe nemocniční hábit a navlékl si bílé boxerky, bílé tričko a přes sebe hodil stříbrný termo župan. Víc toho v hromádce nebylo. Potom se pustil do kuřecího vývaru s nudlemi. Pěkně mu vyhládlo. I když měl žaludek trochu na vodě, chutnalo mu. Jako druhý chod byl karbanátek s bramborovou kaší a okurkovým salátem. Navzdory počáteční nedůvěře také docela ušel. Po jídle se natáhl na pohovku v obývacím pokoji.

Sledoval zpravodajství.

Kromě několika aktuálních událostí ze světa se v něm objevily záběry z Drážďan. Efektně sestříhané, společně s dramatickým hudebním podkresem měly diváky přesvědčit, že město na Labi lehlo popelem a mrtví jdou do desetitisíců.

Bylo mu z toho úzko.

Byl si jistý, že v reportáži neukazují pravdu. První zprávy deníku Sächsische Zeitung uváděly kolem tří stovek mrtvých. Později se v oficiálním prohlášení objevilo dokonce nižší číslo. Sto šestnáct mrtvých, třicet osm nezvěstných, třista třicet tři zraněných, z toho dvacet šest těžce.

Mezi nezvěstné se počítal i Konrád.

Ten policista, jeho bývalý kolega, tvrdil, že se Konrád v okamžiku exploze s největší pravděpodobností nacházel přímo v epicentru. Nechtěl mu věřit. Prostě to odmítl. Choval se podobně, jako když se mu něco podobného stalo poprvé. Stejně jako v den, když k nim domů přišli policisté a řekli mamince, že někdo na demonstraci zabil jejího muže. Jako v ten den, když mu volali, že maminka umřela. Podobně, jako když byl svědkem vraždy Diany. Jako když se dozvěděl, že byla ve druhém měsíci. Odmítal přijímat zlé zprávy. Jeho záchranná brzda. Věděl, že ho to za pár dní stejně dožene. Také že se z toho nejspíš zase složí.

Každý, koho měl rád. Všichni na kterých mu záleželo. Už nejsou. Přišel o rodinu. Ztratil Konráda, který mu ji nahrazoval. Nechtěl čekat, až nastane kolaps. Sevře se mu srdce, nebude moci dýchat a složí se. Divil se, že už se to nestalo. Přesto se cítil hůř než předtím. Vypnul televizi, otočil se obličejem k opěráku. S rukou pod hlavou a druhou přes oči usnul. 

* * *

„Pane Hassi, probuďte se!”

Doktor s ním zatřásl.

Derek se posadil. Chvíli civěl do prázdna. Doktor se pustil do přípravy nějakého zařízení na pojízdném stolku. Nakonec se věnoval křeslu na kolečkách.

Bylo poměrně velké.

Trochu mu připomínalo zubařské a trochu to popravčí. Doktor zajistil podstavec pomocí hydraulicky ovládaných přísavek.

Přesvědčil se, že ho dostatečně ukotvil.

Zkoušel s ním hýbat. Nehnulo se ani o píď.

Vybídl Dereka, aby si nasadil překladač.

„Jak se cítíte?“
„Jde to. Asi jsem usnul.“
„Jste unavený. To je normální. Jinak jste v pořádku. Zákrok proběhl bez komplikací,“ pokýval spokojeně hlavou, zatím co si prohlížel Derekův zátylek. „Teď prověříme neurální rozhraní.“
„Teď?“
„Ano. Čím dříve, tím lépe. Je to ve vašem zájmu. Posaďte se.“

Doktor poklepal netrpělivě na sedák.

V podpěrce hlavy zela díra velikosti pěsti.

Derek se posadil. Doktor mu připoutal ruce a nohy. Přes ústa natáhl kožený pásek, který připomínal věc vhodnou spíš na drsné postelové hrátky než nemocniční vybavení.

Roubík seděl dobře.

„Pořádně se do toho zakousněte. No nebojte se! A teď se opřete. Pořádně! Zapřete se! Tak. No ještě! To je ono.“

Dotáhl pásy a hlavu mu zafixoval do opěrky. Pak se posadil na skládací stoličku a přitáhl vozík k sobě. Kolečka tiše vrzla. Derek dostal strach. Byl v pasti. Oddán na milost a nemilost doktorovi, kterému věřil čím dál tím méně.

„Zůstaňte v klidu, sakryš! Chcete si vytrhnout intrfejs a slintat do konce života?“

To už se ho zmocnila panika.

Neměl tušení, co se bude dít, ale vsadil by se, že to nebude nic příjemného.

„Trochu to štípne,“ řekl doktor a připojil konektor na konci kabelu skrz opěrku.

Tak intenzivní fyzický pocit v životě ještě nezažil.

Jeho tělo se prohnulo do absolutní křeče. Už chápal, proč ho ten rozsévač utrpení do morku kostí přikurtoval tak festovně. Jinak by se snad zlomil vejpůl! Začal křičet vší silou.

Roubík v puse fungoval perfektně.

Nejenže si díky němu nezlomil čelist, ani si nepřekousl jazyk, ale skoro ho nebylo slyšet. Bohužel to nebylo všechno.

Smysly se mu na dvě sekundy ztisícinásobily.

Cítil proudit krev do mozku. Měl pocit, že ví přesně, kde se nachází sever a na osm milisekund získal těžko uchopitelný pocit, že rozumí podstatě vesmíru.

V ten okamžik plynul čas nějak jinak.

Skoro omdlel, když to přišlo. Uvědomoval si, že si něco uvědomuje, přestože by měl být zaměstnán vyrovnáváním se s bolestí, co mu ochromuje svaly. Ne počkat, to přece není bolest, jakou zná! Tohle je…? To je…? Co to sakra je?

Křeč povolila a tělo zaplavil zvláštní pocit úlevy z odeznívajícího šoku.

Takhle se kdysi cítil jako malý kluk, když se konečně pustil hřebíku, který vrazil do elektrické zásuvky navzdory varování otce. Pocit však netrval dlouho. O sekundu později se jím prohnala nová vlna.

Jako tsunami smetla všechny předchozí.

Reset.

A zase znova.

Střídavě se prohýbal jako luk. Chvílemi se nemohl vůbec nadechnout. Srdce mu bušilo, jako by mělo explodovat. Tohle bolelo.

Tohle fakt zatraceně bolelo.

„Tak, tak, vydržte! No, nebojte se! Uvolněte se! Uvolněte se, říkám sakra uvolněte se! No tak, chlape! Jděte tomu naproti! No, nebojte se toho. Přejde to, přejde, uvidíte. Nebraňte se, no tak, nebraňte se! Řekl jsem sakra uvolněte se!“

Za normálních okolností by toho kata nevnímal, protože měl co dělat sám se sebou a neměl kdy poslouchat ty jeho debilní rady!

Jenže Herr Mengele měl asi pravdu. Čím víc se vzpouzel, tím byla bolest větší.

Zkusí toho zmrda poslechnout. Uvolnil se. Intenzita bolesti o kousíček polevila.

„No vidíte, to je ono!“ zvolal nadšeně bílý pláštík. „Jste vážně dobrý!“

Bolest ustupovala.

„Výborně! Už to jen vylepšit,“ dodal spokojeně.

Pak cosi naklepal do tabletu a Dereka zalil uklidňující pocit.

„Skvělé!“

Doktor měl radost.

„S vámi nebude moc práce. Bezva!“

Následující den se procedura opakovala.

Bolelo to, ale méně. Další den ještě míň. Čtvrtý den s sebou pouze cuknul, když mu doktor zapojil optiku do hlavy.

Pátý den se objevil v doprovodu sestry Michaly.

Mile se na něj usmála a posadila se do sedačky s laptopem na klíně. Chvilku ťukala do klávesnice. Občas mu věnovala pohled přes hranu víka. Doktor zapojil kabel a s Derekem to nehnulo.

„Výborně! Teď si s vámi pohraju víc, ale slibuji, že to bude naposled. Bude se vám to líbit. Tedy většinou.“

Derek vnímal pocity přesně podle parametrů, které mu nastavili.

Začali hezky pomalu.

Od malých radostí až po pocit nevýslovného štěstí. Pokaždé když přidali, prohodili něco mezi sebou. Derek nerozuměl, ale změny jasně rozeznával.

Potom přišla horší část kalibrace.

Doktor ho zalil nepříjemným pocitem a krok za krokem přecházel výš a výš. Z obav ke strachu až k čiré hrůze.

Derek si myslel, že zešílí.

Pocit úzkosti náhle vystřídala zloba vyhnaná k absolutnímu vrcholu bezmezné nenávisti. Řval do roubíku jako smyslu zbavený, jako vzteklý pes posedlý touhou zabíjet bílé králíčky. Cítil se jako divoch, který nikdy nepoznal nic než kopance a rány bičem.

Vzpínal se poutům s očima podlitýma krví. Od úst mu šla koutkem bílá pěna. Tvář měl zkřivenou k nepoznání.

Byl to hrozný pohled.

Pak jako když utne s sebou přestal házet a propukl v tichý pláč. Později začal vzlykat jako dítě, které nemůže nabrat dech. Hlavu měl po celou dobu dole. Jako smířený s osudem a bez vůle k životu.

Doktor se sestrou už neprohodili slovo. Hlavně na ní bylo vidět, že s ním cítí. Věděla, že říznout do někoho skalpelem a trochu mu pocuchat nervy není proti tomuhle nic. Ke konci kalibrace zažíval podobné stavy, jako když mu před očima umírala Diana.

Pak to skončilo.

Cítil se zvláštně.

Takže bolest a strach se dají vypnout, pomyslel si. Cvak a je to! Oči měl plné slz. Sestra je otřela a udělala gesto, které nečekal ani doktor.

Políbila ho na čele a pohladila po vlasech.

„Po tomhle si zasloužíte odměnu. Nechávám to nakonec. Musíme otestovat fyziologické funkce. Tím myslím samozřejmě všechny.“

Doktor se poťouchle zazubil.

Na jeho povely se usmíval. Nebo se mračil. Cítil se uvolněně bez ohledu na to, co s ním ten magor prováděl. Kroutil očima, cvakal zubama, měl tiky ve tváři i nervové záškuby po celém těle.

Doktor povolil popruhy a sundal mu roubík.

Hlavu mu však nechal zafixovanou. Potom zase něco prohodil k sestře. Podívala se do počítače, zaťukala do klávesnice a Derek pocítil chlad. Hned vzápětí zase teplo. Pak lechtání a všechny další možné fyzické projevy.

Až po štípnutí vosy.

„No a teď to nejlepší.“

Doktor významně mrknul.

„Tohle se vám bude určitě líbit.“

Chtěl něco říct, ale nemohl mluvit, protože doktor zřejmě odstavil řečové centrum. Viděl, jak doktor kývl na sestru.

Pak přestal vidět.

„Uvolněte se. Klidně ty oči zavřete, protože jimi stejně teď nic nevidíte. Ještě něco. Nemusíte se cítit trapně.“

Sestra spustila nový program.

„Žádný stres a užijte si to. Chápu, že byste měl raději soukromí, ale tady Míša u toho být musí. Je tu pro případ, kdyby se s vámi dělo něco, co by nemělo.“

Začal vidět, ale původní svět kolem zmizel.

„Skočím si na oběd,“ zaslechl těsně před tím, než přestal vnímat i sluchem reálný svět.

Neslyšel, jak se ve dveřích doktor otočil k sestře.

„Míšo, připomeňte mi něco. Až bude tohle legální, ať nakoupím akcie. Porno průmysl zažije hotovou renesanci!“

Vlastnímu vtipu se smál celou cestu až k výtahu.

Snad nám neuteče

Raptor kroužil nad uličkami Starého Města.

„Mám je!”

Case si nasadil brýle.

„Je to dobré, jsou spolu. Kavárna?“
„Asi.”
„Ne, ne, ne, ne, ne! Je to vůbec možný? Proč máme takovej pech? Dochází šťáva! Teď vypadlo zaměření! Zrovna když ten druhej jde pryč!“
„Jak je to možné? Na Hartmanna se vykašli! Jdi po tom druhém, Daltone.“
„Promiň, Ezi. V tom fofru jsem tam asi dal skoro vymlácenou baterku. Musím níž. Přejdu na ruční. Na automatiku mi baterka nestačí.“
„Vezmi to tou prostřední.“
„OK.“

Cobb klesl s dronem na deset metrů.

„Je to tady samá ulička. Kam? Kam?”

Počítač začal zpracovávat obraz.

Trvalo to nezvykle dlouho.

„Daltone, šetři baterky a vypni tu rekognici, já si jeho obličej pamatuju!“
„Jak myslíš, Ezi.“

Case vyostřil obraz.

Cobb si sedl na schody pavlače a opřel tablet o kolena. Ťukal do displeje a v krátkých intervalech mu posílal tváře lidí z ulice.

„Pořád nic?“
„Ne. Jeď dál!“

Cobb dovedl Raptora na konec uličky.

Rozdvojovala se.

„Vpravo!”

V cestě mu stálo lešení. Cobb šel s dronem ještě níž. Proletěl skrz. Několik japonských turistů vyděšeně vykřiklo.

Lešení končilo vchodem do restaurace.

„Vypadni odtamtud! Daltone!”

Vzal to nahoru, pak ostře doleva, až vyletěl nad střechy pečlivě udržovaných starých domů.

„Támhle! To je on! Ne, ten ne! Ten vzadu! Ten! Značkuj! Značkuj!“

Caseho jen tak něco nevyvedlo z míry. Teď se nechal unést.

„Jak jsme na tom?“
„Deset minut max.“
„Do háje! Snad nám neuteče.“

Muž obešel dva bloky. Vešel do nějakého hotelu.

„Hotel Friday. Přivolej ho zpátky a napíchni se!“

Cobb vytáhl laptop, spustil program, nasadil hololens a naboural se do hotelového informačního systému. Dron přistál za chvilku Caseovi u nohou.

„Spouštím.“
„Super.“
„Škoda, že nemáme Trinity. Mám dvacet tři záznamů za poslední dva dny.“
„Rozšiř to na pět. Pro jistotu. Rusky hovořící.“
„Čtyřicet. Filtruju. Dvacet tři. Muži. Pět. Asi ho máme, Ezi. Mám kopii pasu. Alexandr Boroněnko. Tady je!“

Na displeji brýlí se objevila fotografie muže.

„Ano, to je on!“
„Myslíš, že nás dovede k Siegelovi?“
„Doufejme.“
„Na ráno má zamluvenej odvoz na nádraží. Co s tím Hartmannem?“
„Je nám k ničemu. Ale pořád tu něco nehraje. Proč se s ním chtěl Siegel sejít? Hartmann bude nejspíš pryč, ale můžeš to zkusit.“

Navedl drona nad kavárnu.

„Hele, on tam pořád sedí! Vypadá nějak zaraženě.“
„Maximální zoom. Nejdi pod šedesát stop.“
„Rozkaz!“
„Audio?“
„Běží.“

„Tschuldigung! Welches ist der kürzeste Weg zur Wilson Station?”