Kapitola desátá: Výcvik

Paruku mám s sebou taky

Uplynul víkend a Derek strávil většinu času na terase pod slunečníkem.

V neděli ho doktor poctil poslední návštěvou. Yvo se ani jednou neukázal.

„Jak se cítíte, pane Hassi?“
„Víte, že se tak nejmenuji.“
„Jak chcete, ale jestli vám mohu poradit, zůstaňte u toho a skutečné jméno si nechte pro sebe. Nicméně, jak říkám, je to vaše věc. Nepotřebuji ho znát. Zajímá mě spíš, jak se cítíte. Neberte si to osobně.“
„Cítím se… Normálně.“
„Žádné závratě?“
„Občas to se mnou, jak to říct? Škubne.“
„To je normální. Časem to zmizí.“
„Můžu se zeptat?“
„Prosím.“
„Víte, co bude dál? Myslím se mnou.“
„Vážně nemám tušení.“
„Snad si nemyslíte, že vám věřím.“
„Ne, nemyslím si,“ zasmál se, „ale já toho opravdu moc nevím. Vlastně, ani to nechci vědět. Jediné, co vám mohu s jistotou říct je, že musíte projít nějakým tréninkem. Kde, kdy a jakým způsobem, nemám nejmenší tušení. Měl jsem za to, že víte, do čeho jdete. Ti před vámi to věděli. Tím jsem si jistý.“
„Kolik jich bylo?“
„Nečekáte, že vám to řeknu, viďte?“
„Prostě mě to zajímá, nic víc.“
„Řekněme, že mám s implantací interfaců neurálního rozhraní bohaté zkušenosti.“
„Hartmann mi říkal, že s tím přišla armáda,“ zkusil nahodit udičku, ale doktor se nechytil.
„Nevím, kdo je pan Hartmann, ani jaké má zdroje informací, ale vím jistě, že lidé toho napovídají hodně.“
„Jak je to s placením? Nedlužím za operaci, že ne?“

Doktor nadzvedl obočí.

„Samozřejmě, že ne! Platí se předem. Jak vás tohle napadlo?“
„Hartmann to sice říkal, ale chtěl jsem se ujistit.“
„Nedlužíte nic a to jméno slyším skutečně poprvé.“
„Takže co teď? Kdy mohu odejít?“

Doktor se na něj podíval, jako by mu přeskočilo.

„Nikdo vás tu nedrží. Rozhodně ne já.“

Pak se zamyslel.

„Když nad tím tak přemýšlím, vy jste poněkud zvláštní případ. Předpokládám, že tomu, kdo operaci hradil, by se nelíbilo, kdybyste se sebral a šel. Jenže potom nechápu, proč jste ji podstoupil? Nedává mi to smysl.“
„Nemám v plánu zdrhnout. Někdo mě vyzvedne?“
„Aha. Řekl bych že pozdě, ale stejně se zeptám. Souhlasil jste s operací? Jste tu dobrovolně, že ano?“
„Jistě. Jen mě zajímá, co bude dál. Nikdo mi nic neřekl. Tedy Hartmann. Ale nic konkrétního.“

Doktor se chytil za hlavu.

„Já to nechci vědět! Zítra by vás měl někdo vyzvednout.“

* * *

Ten člověk se jmenoval Martin Holub a přiletěl v pondělí hodinu po poledni.

Derek očekával dvoumetrového chlapa v koženém plášti s bouchačkou v podpaží, s rozpětím ramen velikosti telefonní budky, ale místo něj dorazil drobný klučina, kterému mohlo být sotva dvacet.

„Budeme se bavit anglicky, já ty debilní překladače nesnáším, jo? Martin,“ představil se.
„De… Die… Jsem Derek. Jmenuju se tak.“
„V pohodě. Úplně nerozumím, proč s tím dělaj‘ takový tajnosti, ale chtějí to.“
„Kam pojedeme?“
„Na letiště. Poletíme. Tedy jen ty. Doprovodím tě tam.“

Vyšli z nemocnice a Martin mávnul na první taxík.

„Letiště Ruzyně, terminál 3.”

Sedli si dozadu.

„Asi nevíš, kam letím?“
„Jasně, že vím.“
„Kam?“
„Lugano.“
„Jak to, že to víš?“
„Protože mám u sebe letenku?“

Derek pokrčil rameny.

„Jsem asi mimo.“
„Kdybys letěl běžnou linkou, na skeneru by mohli zmerčit, co máš v hlavě. Pokud zapípáš na bráně, mělo by se to tvářit jako normální titanová destička. Kdyby se tě ptali, máš ji tam od operace po úrazu hlavy. S nikým se nebav a buď v pohodě. Není důvod se bát. Odbavenej jsi, projdeš pasovou kontrolou, nabordíš se, poletíš, přistaneš a tam si tě někdo vyzvedne na tvý nový jméno. Letíš privátní linkou, kterou běžně lítaj obchodníci s diamanty, takže ukážeš starý dobrý pas. Neměj obavy. Je pravej. Švýcaři implementovaný čipy jako identifikátory neuznávaj. To se hodí. Tady je. Je na tvý nový jméno, tak to hlavně nezvorej. Jo, ještě se stavíme pro nějaký oblečení, v těhle hadrech letět nemůžeš. Taky musíme nějak zakrejt zátylek. Nos ho, než ti to zaroste. Měl by ti sednout,“ podal Derekovi nalepovací skalp.

Seděl dobře.

„Dobrá práce. Měl jsem obavy, že tě budu muset úplně oholit. Paruku mám s sebou taky.”

Kousek od letiště se nacházelo nákupní centrum, kde mu koupil oblek. Pak Dereka doprovodil k odbavovací bráně, tam se s ním rozloučil a popřál hodně štěstí.

Po hodině a půl se Embraer dotkl švýcarské půdy. Derek prošel pasovou kontrolou i celnicí. V letištní hale na něj čekal zamračený starší muž s cedulí. Nepředstavil se. Ukázal Derekovi, ať jde za ním.

Došel s ním až na parkoviště.

Mercedes voněl novotou.

Po deseti minutách dorazili na malé letiště s travnatou plochou a jedním hangárem. Před ním čekala připravená helikoptéra. V kabině kromě pilota seděli dva mladíci a jedna dívka. Tvářila se drsně. Podobně jako Yvo, když ho poprvé potkal. Doprovod beze slova zavřel dveře kabiny.

Pilot nahodil motor a vznesl stroj k zamračenému nebi.

Cestujete na lehko?

Helikoptéra dosedla na parkoviště s vyhrazenou přistávací plochou.

Pasažéři přesedli do přistaveného mikrobusu, který je odvezl do hotelu na úbočí jednoho z mnoha kopců Zermattu. Byl orientován jihozápadně, s částečným výhledem na ledem pokrytý vrchol Matterhornu. Na recepci se jich ujal štíhlý pětatřicátník v kalhotách od obleku a rozhalené bledě modré košili. Měl tmavší pleť s hustými havraními vlasy.

Tvářil se přísně.

„Vítám vás. Mé jméno je Kasim. Jsem něco jako váš delegát. Teď si prosím odložte zavazadla,” řekl dokonalou angličtinou.

Ukázal na volný prostor v rohu vedle recepce.

„Na lehko?” zeptal se Dereka, když si všiml, že jako jediný nemá zavazadla.

Derek přikývl.

„Teď mě všichni prosím následujte,” naznačil rukou a odvedl je do společenské místnosti. 

Všichni prosím pozorně poslouchejte!”

Čtyři páry očí se na něj pozorně podívaly.

„Od této chvíle jdou veškeré dotazy pouze na mě. Na personál se neobracejte. Veškerá komunikace mimo naši skupinu musí jít pouze přese mě. Rozuměli jste všichni?”

Přikývli.

„Nejprve si řekneme pravidla. Chci, abyste všichni řekli jasně a zřetelně ano, že je chápete, a že je budete brát vážně.”

„Ano,” ozvalo se sborově.

„Pravidlo číslo dvě. S nikým mimo workshop nebudete komunikovat. Je velice nepravděpodobné, že tu potkáte někoho z venku, nicméně, kdyby k tomu náhodou došlo, omezte komunikaci na minimum. Nezačínejte konverzaci, ani se do ní nenechte vtáhnout. V zařízení se nacházejí další skupiny. I zde omezte komunikaci na nezbytné minimum. Rozuměli jste všichni?”
„Ano.”
„Pravidlo číslo tři. Nikomu neříkejte své jméno, ať už je skutečné, nebo nikoli. To platí i v rámci vaší skupiny. Rozumíte?”
„Ano,” odpověděli téměř unisono.
„Pravidlo číslo čtyři. Vše ze své minulosti si nechte pro sebe. Je to jasné?”
„Ano.”
„Pravidlo číslo pět. Žádné projevy sbližování nebo nepřátelství. V rámci skupiny i mimo ni. Je to všem jasné?”
„Ano.”

Drsňačce překrývaly dlouhé vlasy půlku obličeje. Pohodila hlavou.

„Jasný.”
„Odpovězte přesně tak, jak jsem řekl,” vyštěkl na ni.
„Jo.”
„Asi jste mi nerozuměla! Odpovězte přesně!”

Přestala žvýkat.

„Ano.”
„Tak. Teď se dostáváme k předposlednímu pravidlu. Mé slovo je rozkaz! Když řeknu, ať vylezete na rozhlednu a skočíte, tak to uděláte. Rozuměli všichni?”
„Ano.”
„Dobře. Pravidlo číslo sedm. Mezi sebou se oslovujte přezdívkami. Zopakujete je po mně. Princezna,” ukázal na drsňačku.

Po tváři se jí mihl škleb, ale neodvážila se vzdorovat.

„Princezna.”
„Taxi,” ukázal na mladšího z těch dvou.
„Taxi.”
„Big Mac,” ukázal na třetího, trochu při těle.
„Big Mac.”

Taxi vyprskl smíchy a Big Mac hodil nešťastný pohled. Princezna měla nohu pokrčenou a ruku v bok. Její postoj říkal „Nezájem.“

Derekovi bylo jasné, že přehrává.

„Cestovatel.”
„Cestovatel.”

Derek nehnul brvou.

„Dobře. Musíte si uvědomit, že naše, tedy nyní i vaše pravidla tu nejsou kvůli mně, ale kvůli vám. Jsou tu pro vaši bezpečnost. Nyní vám dám klíče od pokojů. Nacházejí se ve třetím podlaží, na konci chodby.”

Všem rozdal staré dozické klíče s dřevěným přívěskem ve tvaru kuželíku a hliníkovým kolečkem na spodku. Derek se podíval na vyražené číslo a smutně se pousmál.

Číslo jeho pokoje bylo 324.

„Vezměte si zavazadla a vybalte si. Za dvacet minut se tu zase sejdeme.”

Obrátil pozornost k Derekovi.

„Vážně s sebou nic nemáte?”
„Nebyl čas.”
„Dobře. Dnes to nějak přežijte. Zítra dopoledne vám něco obstarám. Kartáček, pastu a mýdlo donesu hned.”
„Děkuji.”
„Tak a teď všichni prosím do svých pokojů!”

Zatleskal rukama jako opravdický delegát.

* * *

V horních patrech se nacházely dvoulůžkové pokoje se sedlovým dřevěným stropem a na hrubo opracovanými trámy.

Byly spartánsky zařízené, přesto působily útulně.

Dubovou podlahu doplňovalo dřevěné obložení v tmavším odstínu do výšky sto dvaceti centimetrů na jinak čistě bílých zdech. Pečlivě zastlaná postel s hnědým přehozem dokonale ladila s interiérem a osvětlením, které bylo zabudované v trámu zavěšeném na řetězu nad ní. Po obou stranách postele stály noční stolky imitující zabroušené pařezy se skleněnou deskou na vrchu. Nechyběla ani velkoplošná obrazovka na protější zdi. V rohu byl stolek z masivu a židle ve stejném stylu.

Na stole stála moderní, pochromovaná lampička. Nad postelí visel podlouhlý černobílý obraz znázorňující lyžaře v letu. Z malé předsíňky se vcházelo na toaletu. Byla v podobném stylu a působila luxusně díky kombinaci dřeva, skla a chromu.

Všechno vonělo novotou a čistotou.

Zaklepání na dveře. Byl to Kasim s igelitovou taškou.

„Máte tam i pyžamo. Uvidíme se dole,” řekl a odešel.

* * *

„Jste skupina číslo pět. Zde,” poklepal na papírové desky položené na stole, „najdete základní informace. Ty si v klidu prostudujte, ale až po večeři a v soukromí pokoje. Nyní se půjdete najíst, zavedu vás do jídelny.”

Rozdal desky a když je podával Princezně, ujistil se.

„Až na pokoji, ano? Rozumíte mi?”
„Ano.”

Teď už nevypadala tak sebejistě.

„Tak pojďme! Jistě vám vyhládlo.”

Dovedl je do jídelny, která se nacházela v jiném křídle.

Když procházeli kolem recepce, minuli další čtveřici. Big Mac byl jediný, kdo jim odpověděl na pozdrav. Princezna dělala, že neslyší, a Taxi si nebyl jistý, jestli může. Derek je nevnímal.

Jídelna byla menší, ale zato hezká.

Podél vysokých prosklených tabulí s výhledem na terasu a zasněžený vrcholek majestátní hory byly vyskládané čtvercové stoly pro dva. Uprostřed místnosti se nacházely tři větší. Pro šest osob. Dva byly oddělené stěnou z obřího akvária. Derek si sedl na lavici naproti, zády k oknu.

„Můžu?”

Princezna nečekala na odpověď a přisedla si. Pokrčil rameny. Pak se u nich zjevila servírka kolem čtyřicítky, a položila na stůl dva jídelní lístky v kožených deskách.

„Mohu nabídnout něco k pití?”
„Kolu. Děkuji,” řekl Derek.
„Pivo,” poručila si Princezna.
„Je mi líto, ale alkohol nepodáváme,” usmála se omluvně.
„Aha. Tak něco. Třeba vodu.”

Šla obsloužit vedlejší stůl.

Derek se chopil lístku. Už začínal mít hlad.

„Beatrix.”
„Ok.”
„A ty?”
„Slyšelas. Cestovatel.”
„Aha. Tak jo, no. Asi jsem tě měla za někoho jinýho.”

Zvedl oči od desek.

„Neber si to osobně. Budu se držet pravidel.”
„Jak myslíš,” řekla a znechuceně odložila lístek.

Když se servírka vrátila, objednal si steak.

Princezna si poručila míchaný salát s tuňákem. 

„Docela výběr. Kdybych jedla maso. Ryby ale jím,” dodala na vysvětlenou, jako by se jí na to ptal.

Pustil se do jídla.

Derek po očku pozoroval zbytek osazenstva. Napočítal čtyři čtyřčlenné skupiny a jednu tříčlennou. Bavili se.

Skoro jako by se znali léta.

Jsme slavný!

Cobbovi se konečně podařilo něco zjistit.

Boroněnkova stopa vedla překvapivě k Meliku Uzunovi. Nepatřil přímo do jeho skupiny, ale bylo zřejmé, že spolu obchodují. Patřil mu noční klub, dva bary a obchod se starožitnostmi.

Sledovali ho až k vlaku.

Bylo evidentní, že se vrací domů. Do Drážďan.

„Ani jsem v to nedoufal,” řekl Case a chystal si jednu zapálit, jen co souprava opustila stanici.

Podíval se na ceduli Zákaz kouření, ušklíbl se a vrátil cigaretu do krabičky.

„Skoro bych se vsadil, že Siegel v Praze není. Sakra, teď by se nám Trinity fakticky hodila,” povzdechl si. „Vrátíme se do hotelu a zkusíme něco vymyslet.”

Prošli tunelem pod nástupišti, propletli se davem v hale a vešli do parku.

Konečně si mohl v klidu zakouřit. Jen co vytáhl krabičku, objevili se dva bezdomovci. Case si jednu vzal, cinknul plechovým zapalovačem, zapálil si a krabičku jim věnoval. Když chtěli připálit, ukázal, ať se pakují.

„Vezmeme to pěšky. Možná cestou na vzduchu na něco přijdu.”

Minuli novinový stánek, Cobb se zastavil a naznačil zasádrovanou rukou na vystavené noviny. Dobrá polovina věnovala titulní stránku posledním událostem v Drážďanech. 

„Hele, jsme slavný!”

Case po něm hodil nazlobený pohled.

Vzali to k řece spodem přes náměstí, jehož jméno se ani jednomu nepodařilo vyslovit správně, až došli dlouhou třídou k mostu. Jejich hotel se nacházel na druhé straně, hned vedle parku.

Nebe bylo azurové a Case se pořád mračil.

„Naše poslední šance je ambasáda,” řekl a posadil se na lavičku s výhledem na řeku.

Sáhl do kapsy saka a uvědomil si, že je bez kuřiva.

Zamračil se o něco víc.

„Jak to uděláme, Ezi?”
„Po staru. Najmeme auto a budeme sledovat ambasádu. Čekat a doufat. Nemáme jinou možnost. Ne bez přístupu k systému. Ne bez technické podpory. Možná bychom se obešli bez Trinity, ale takhle? Jsme úplně bezmocní!”

Case vstal, zvedl kamínek ze země, a vztekle s ním hodil do řeky.

„Krucinál!”
„Ezi?”
„Ano?”
„Asi bysme si měli koupit jiný hadry. Jestli se máme motat kolem, měli bychom se hodit do něčeho míň nápadnýho.”

Case se otočil.

„To máš sakra pravdu. To uděláme. Ale možná nebudeme muset celé dny dřepět v autě. Kousek odtamtud je hotel. Přestěhujeme se do něj. Než to ale uděláme, vyrazíme na nákupy. Potřebujeme civilnější oblečení, ale hlavně vybavení.”

Přestal se mračit.

„Přesně tohle uděláme. Nebudeme ztrácet čas!”

Zdálo se, že se mu vrací lepší nálada.

„Vím přesně co,” usmál se. „Jdeme!”

Case objednal přes net pokoj a Cobb vybral v e-shopu tři nabušené laptopy. Pro jistotu přihodil fotoaparát s teleobjektivem. Všechno nechal poslat na novou adresu, protože z původního vybavení jim moc nezůstalo. Zašli do nejbližšího hobby marketu, tam Case koupil dva poloprofesionální drony a jeden větší, profesionální.

Prodavač chtěl vidět pilotní průkaz a povolení k nákupu.

Cobb průkaz měl a chybějící povolení vyřešil úplatek ve výši pěti set dolarů. Vrátili se na Kampu, sbalili věci a objednali si odvoz na Suchdol. Kolem šesté se ubytovali ve čtvrtém podlaží v rohovém apartmánu.

„Doufal jsem v trochu lepší výhled, ale musíme si vystačit.”

Case nechtěl riskovat ztrátu drona.

Mohlo by se stát, že by mu Palestinci Raptora sundali, nebo ještě hůř, padl by jim do rukou. Už na první pohled ne obyčejný dron toho uměl dost a některé technologie, kterými disponoval, byly nejen zatraceně drahé, ale především se nesměly dostat k nepovolaným.

Nebyl to jen ultra tichý chod, díky kterému se mohl vznášet dva metry nad cílem bez povšimnutí, nebo tříranná malorážka, která dokázala vyrobit v hlavě díru stejně dobře jako stará dobrá M16, ale především schopnost využívat hustou síť satelitů na nízké orbitě, kterou před dvaceti zprovoznila jedna z prvních Lambertových firem. Díky ní a umělé inteligenci, na kterou se přes ni napojil, dokázal vyhledat a sledovat cíl nepřetržitě i tři sta hodin.

Pochopitelně v případě, že měl na předpokládané trase připravené baterie, které si uměl sám vyměnit.

Také zvládal až hodinový ultra tichý let se zapnutou rekognicí a dalšími podpůrnými systémy. V běžném režimu vydržel tři hodiny ve výšce až tří kilometrů.

V podstatě by nebyl problém s ním sundat malé letadlo.

Já chci žít nonstop!

První průlet nad ambasádou provedl Cobb s menším dronem, a to ve stech metrech. 

Postupně snižoval letovou hladinu, dokud se nedostal na výšku osmadvaceti metrů. V tu chvíli se dalo čekat, že se někde na ambasádě rozječí alarm. Buď nad ním převezmou kontrolu, nebo ho sundají z oblohy.

Nestalo se.

Níž to nezkoušel, protože by si ho mohli všimnout. Pro všechny případy do něj nahrál záznam, který stáhl z internetu. Na počítači ho upravil. Vypadal věrohodně. Kdyby se k němu dostali, dostali by nahrávky třináctiletého kluka, co šmíruje sousedovic manželku.

Z profi dronu udělali velitele letky.

Z hladiny sta metrů, v pozici přímo nad hotelem, hlídal pohyb kolem ambasády. Jakmile něco zaregistroval, automaticky vyslal dva menší na obhlídku a poslal Cobbovi zprávu. Raptora chtěli použít na ostrou akci. Case většinu času seděl v autě poblíž. Bohužel všechna tři vozidla ambasády měla ztmavená okna. Case je sledoval, ale buď to byl velvyslanec, nebo jeho manželka, případně někdo z personálu. Občas se u ambasády objevila bílá dodávka. Ta však patřila zásobovací firmě.

Nic podezřelého.

Case po každé sledovačce pro jistotu vyměnil vůz. Byl v půjčovně tak často, že dostával ke kávě i zákusek.

* * *

Venku bylo vedro k zalknutí.

Case parkoval postarší modrou audi ve stínu vzrostlé lípy. Seděl za volantem. Pokuřoval se staženým oknem, protože z klimatizace ho po dvou dnech začalo bolet v krku. Poslouchal rádio, které dokola, dokolečka, hrála jedny a ty samé šlágry z minulého století. Repertoár místní stanice už znal nazpaměť. Přemýšlel.

Tvrdnou tu tři týdny.

Kromě pár planých poplachů nic. Pan Lambert, vlastně Heinrich, se od posledně ani jednou neozval, a to mu denně posílal report.

Možná proto, že byl pořád stejný.

Jsme na pozici, nic podezřelého. Case si povzdechl. Nastal čas to odpískat. Když se dotkl tlačítka startéru, ve vysílačce to zapraskalo.

„Ezi?”
„Na příjmu.”
„Právě zajíždí černý mercedes.”

Palestinský autopark se skládal výhradně z vozů BMW.

„Máš registrační značku?”
„Nestihl jsem to. Barva a model ale odpovídaj. Takovejch moc nejezdí.”
„Udělej průlet. Co nejníž to půjde.”
„Jseš si jistej?”
„Udělej to. Hned!”
„Naem seidi.”
„Nerozuměl jsem.”
„To je arabsky ano, pane.”

Case si povzdechl.

„Už zase?”
„Ty se divíš? Už mi z toho hrabe.”
„Tak jak?”

V éteru bylo ticho.

„Zajel do garáže.”
„Takže?”
„Nevím, kdo v něm jel, registrační značka je sice jiná, ale to nic neznamená. Porovnávačkou je to rozhodně to samý auto!”

V Cobbově hlase bylo cítit vzrušení.

„Odvolej drony a přijď hned sem!”
„Už běžím!”

Setmělo se. Čekali čtyři a půl hodiny.

Case popojel na místo, odkud viděl na bránu a rozhodl se neopustit stanoviště, i kdyby tu měl s Daltonem sedět týden.

Cobb začal zívat.

„Je tam nějak klid, co?”
„Teď mě napadlo, zajdi pro výbavu. Hlavně si zkontroluj baterie.”
„Jo, jasně. Už mě pěkně bolí prdel a necejtím nohy. Jak jsi na tom?”
„Jsem starej. Už nic necítím,” ušklíbl se Case. „Pospěš si.”
„Co kdyby se objevil?”
„Musíš mě za každou cenu dohnat. Vezmi si když tak hotelové taxi.”
„Tak jo. Hned jsem zpátky.”

Cobb vyskočil z auta a vydal se poklusem směrem k hotelu.

Uběhlo sedm minut.

Světla u brány se rozsvítila. Cobb nikde.

„Sakra!”

Přiložil prst na startér.

Z automatických vrat vyjel černý mercedes. Case nastartoval. V tom zahlédl Cobba, jak přidává do kroku a zápasí se sádrou a kufrem od vybavení. Mercedes mezitím zabočil vpravo. Case se naklonil a otevřel dveře u spolujezdce. Koncová světla mercedesu se zmenšovala. Cobb popadl kufr do náruče, a běžel, seč mu stačil dech a síly.

„Tak pohni s sebou!”

Mercedes zastavil na křižovatce s hlavní ulicí, odbočil směrem do centra a zmizel z dohledu.

Cobb otevřel zadní dveře, hodil kufr dovnitř, zabouchl a naskočil předními. Nestihnul je zavřít, zavřely se sami, jak Case prudce šlápl na plyn.

„Není tu provoz, měli bychom ho dohnat,” uklidňoval se.

Blížili se ke křižovatce s hlavní. Case trochu zpomalil.

Rychlý pohled vlevo a pak vpravo.

Potkávací světla na třiceti metrech vpravo.

To stihne.

Strhl volant doleva a šlápl na pedál až k podlaze.

Křižovatkou proletěli s kvílejícími pneumatikami.

Ujeli asi tři sta metrů.

Case zahlédl koncová světla, ale stále neměl jistotu, že patří mercedesu. Vtom je dohnal vůz zezadu, a dvakrát na ně bliknul dálkovými. Hned po nich následovaly modré záblesky doprovázené přerušovaným houkáním policejní sirény. Case se podíval na Cobba, pak do zpětného zrcátka a asi vteřinu bojoval s chutí ujet, jenže to vyhodnotil jako riziko.

Třikrát vztekle praštil do volantu.

„Kurva fix! Kurva, do prdele, kurva fix!”

Cobb se mírně předklonil a strčil nos do dlaní.

„To snad není možný, Ezi! Proč my máme pořád takovej pech?”

Case zvolnil a zastavil u krajnice. Náhle ho něco napadlo. Podíval se na Cobba.

„Vybal Raptora.”

Cobb pochopil a přikývl. Case vypnul motor a dal okno dolů.

Ke dveřím přišli dva policisté. Ten blíž k němu si na něj krátce posvítil baterkou a pak mu ledabyle zasalutoval.

„Dobrý večer, pane řidiči, silniční kontrola. Připravte si doklady od vozidla. Řidičský a občanský průkaz, doklady o pojištění.”

Case si uvědomil, že překladač nechal v saku.

„Neumim tšeski,” pokrčil omluvně rameny.

„Anglicky?”
„Ano, pane.”
„Váš pas, řidičskou licenci a doklady k vozidlu, prosím.”

Case vylovil ze saka doklady, ze stínítka vyndal kartičku a podal to policistovi. Cobb vystoupil a otevřel zadní dveře.

Druhý policista se na něj okamžitě obořil.

„Hej vy! Co to tam děláte? Zalezte zpátky!”
„Důstojníci, prosím, všechno je v pořádku, všechno je v naprostém pořádku! Hned vám to vysvětlím.”

Cobb si sedl dozadu a práskl za sebou dveřmi.

„Tohle nám nedělejte,” řekl ten první policista, zatímco studoval Caseův pas. „Vidím, že jste Američan. Copak u vás za něco takového už pro jistotu nestřílí?”
„Já to hned vysvětlím,” uklidňoval ho Case.

Všiml si, že druhý policista má odepnuté pouzdro.

Pak zaslechli zvuk stahujícího okna vzadu. 

Druhý policista dal ruku na pistoli.

„Hej, hej, hej! Co se to tam zase krucinál děje?”
„Důstojníci, prosím, hlavně klid! Nejsme zločinci!”

Ozval se typický pištivě-chraplavý zvuk rotorů.

K nebi se vznesl metrový dron. Policisté se na sebe užasle a zároveň nechápavě podívali.

„Ty vole, viděls to?”
„No ty krávo,” podivil se upřímně kolega a vyslal ke Casemu pohled plný otázek.
„Tak tohle nám prosím vysvětlete,” zakroutil hlavou.

Znova si na Caseho posvítil.

„Někoho sledujeme.”
„Aha! A to jako koho a proč?”
„Kdybych to měl vysvětit, bylo by to na dlouho. Důstojníku, prosím, ztrácíme drahocenný čas! Tady můj nevlastní syn si neuváženě vzal, omlouvám se za ten výraz, děvku a nejenže ten hlupák neuzavřel předmanželskou smlouvu, ale nechal se tou čubkou tak dlouho tahat za nos, že mu zůstane jen holá prdel!”

Caseův hlas ke konci nabíral na intenzitě.

Při posledních slovech se podíval dozadu na Cobba a mračil se. Nasadil nešťastný výraz a podíval se prosebně na policistu.

„Potřebujeme důkaz pro soudce. Už jsme ho skoro měli,” povzdechl si a sklopil odevzdaně hlavu.

Podívali se na sebe.

Ten druhý policista pokrčil rameny. První vrátil Casemu doklady.

„Tak jeďte.”
„Děkuji vám, pane. Mockrát vám za sebe i za toho pitomce děkuji!”
„Je tu rychlostní limit. Myslete na to, ano? Takže spěchejte pomalu! Hodně štěstí.”

Zasalutovali a odešli. Case nastartoval a rozjel se. Už ne ale tak prudce.

„Máš?”
„Jo. Musel jsem se ale napojit na Orbitlink.”
„Tak to máme štěstí. Kašlu na Driscolla, ať se třeba posere,” ulevil si Case.

Sledovačka netrvala dlouho.

Siegelovo auto zajelo do podzemních garáží hotelu, který se nacházel necelých pět kilometrů od ambasády. Cobb povolal Raptora a Case zaparkoval na přilehlém parkovišti naproti hlavnímu vchodu mezi jízdními pruhy.

„Co teď, mám se zkusit nabourat?”
„Ještě ne. Jdu to obhlédnout.”
„V tomhle?”

Už třetí týden měli na sobě jedny džíny. Měnili pouze spodní prádlo a trika.

„Sakra, máš pravdu! Nějak mi to přestává myslet. Napíchni se.”

Cobb datloval na zadních sedačkách do klávesnice. Tentokrát si hololens nenasadil.

„To je blbý, to je do prdele blbý!”

Cobb se kousal do rtů.

„Bez Try nebo systému jsme pěkně v hajzlu! Sem se asi nedostanu.”
„Zavoláme jí.”
„Ale jak, Ezi, když nám k ní sebrali přístup?”

Case si protřel víčka.

„No jo, sakra! Jsem fakt zralý na důchod.”
„Můžeme zkusit Quanto.”
„Vzali nám práva na ni, takže pochybuji, že nás nezamázli i tam.”
„Můžu to zkusit. Vždyť Raptor se přece připojil!”
„Pravda. Tím se ale určitě prozradíme. Heinrich chce, aby o nás nikdo nevěděl. Máme tříměsíční volno. Nikdo nemá vědět, kde jsme, a co děláme.”
„Kdože? Takže teď už Heinrich, jo?”
„Pan Lambert,” opravil se.
„Jen se divím. Že jsi mu tak předtím neříkal. Aspoň ne přede mnou.”
„Hm.”
„Děje se něco, Ezi?”
„Ne, ani ne. Chce po mně, abych ho oslovoval křestním.”
„Takže na tebe není nasranej?”

Case se zprudka obrátil, jako by ho píchla vosa. Ve tváři se mu zračil nefalšovaný údiv.

„Na mě?”

Cobb se ošil. Na vteřinu sklopil oči.

„Promiň, já to tak nemyslel. Ale víš sám dobře nejlíp, jak to bylo. To mi budeš ometat o ksicht asi do smrti, co?”

Case si povzdechl.

„Máš pravdu. Mám to na triku stejně jako ty. Není to jen tvoje chyba. Kdybych netlačil na pilu a nechtěl mermomocí splnit Driscollův příkaz, nemuselo se to stát. Měl jsem řádně zvážit rizika. Podělal jsem to. Nezlob se, Daltone.”

Cobb mu položil ruku na rameno a jemně ji stiskl.

„Hele, Ezi, vážně mě to moc mrzí.”

Case ho chytil za hřbet dlaně a jemně ho plácnul.

„Já vím. Mě taky. Podělali jsme to. No nic, zpátky do práce!”
„Mám teda zkusit Quantum?”
„Vezmi si můj počítač. Jdi na to.”

Quantum OS byl systém, díky kterému před pětadvaceti lety vyletěli Lambertovi raketově vzhůru. Běžel na nejvýkonnějším kvantovém stroji všech dob a znamenal prakticky neomezený přísun financí.

Především od americké vlády.

O jeho existenci neměla konkurence dlouho tušení, i když se občas něčím podobným pochlubila. Vzápětí však tato tvrzení rychle stáhla.

Operační systém Quantum uměl využít jeho neskutečné možnosti a výpočetní výkon. Zpracovával ohromné množství dat v reálném čase, které se k němu dostávaly rychlostí počítanou v exabitech za sekundu. Ani se přitom nezadýchal. Díky němu vznikla G.A.I.A.

Později i Trinity.

Přes Quantum se mohli nabourat téměř kamkoli, aniž by po sobě zanechali stopu. Klasické šifrování a bezpečnostní protokoly, které používal v 99,99 procentech případů svět, představoval překážku asi jako pro opici banán v odemčené bedně.

Proto byl Quantum vlhkým snem všech výzvědných služeb.

Lambertova moc i prokletí.

Kromě toho jeden z důvodů, proč se Case z obyčejného pěšáka z bezpečnosti vyšvihl tak vysoko.

„Yes, yes, yes, bitches!”

Cobb ohnul zdravou ruku v lokti a třikrát vítězně zapumpoval bicepsem. Caseho tím pokřikem vytrhnul z myšlenek.

„Ty prostě chceš, abych dostal infarkt!”
„Promiň. Je to on! Ten sráč se ani nenamáhal ubytovat pod jiným jménem! Takže my na něj čekáme jak na medvěda v houští a on si tu klidně bydlí druhej tejden? Nám přímo pod nosem? Neuvěřitelný! Takže co teď?”
„Do kdy to má?”
„Do konce týdne. Podívám se do kamerových záznamů. Vydrž.”

Cobb chvíli ťukal do terminálu. Pak mu podal laptop.

„Dívej. Je to on! Tady jde na pokoj. Na druhou odpoledne má rezervovanej salonek. Oběd o čtyřech chodech pro dva. Máme ho, hajzla!”

Case nastartoval motor.

„Jdeme se prospat. Musíme být řádně odpočatí. Dobře se připravíme. Pak na něj vlítneme. Chce to plán. Cestou mi zkus udělat vizualizaci podzemní garáže.”
„Ano, pane.”

Cobb se usmíval.

Case to otočil a zapnul rádio.

Cestou zpátky do hotelu se houpali v rytmu písně z rádia.

Textu českého disko cajdáku z minulého století sice nerozuměli, ale neustále se opakujícímu slovu nonstop ano.

Nemáme Quantum!

Abira Siegela nebylo radno podceňovat.

O tom se už přesvědčili. Sice ho konečně našli, ale čekal je mnohem těžší úkol. Byli bez technické podpory a neměli krytí. I zbraně museli odevzdat. Cobb je sice mohl objednat na darknetu, ale s „one-day delivery” si nemohli být jistí.

Jestli bude někdo něco doručovat do druhého dne, pak to budou oni dva.

Dodají Abira Siegela panu Lambertovi i s mašlí. Přesně, jak si přál.

Raptor disponoval malorážkovým kanónem na tři rány. Jenže oni ho nechtějí sejmout, a pokud možno ani zranit. To by mohlo zkomplikovat převoz do Chemnitzu. Mají ho doručit živého. Case měl soukromý taser, který si kdysi nechal upravit. Dokázal by možná i zabít. Cobb měl vlastní pouta.

Takže ho omráčí, spoutají, hodí do kufru a pomažou s ním do Německa na ústředí.

Takový byl plán.

Akce za bílého dne na veřejnosti vždycky obnáší riziko. S týmem v zádech by se navlékli do policejních vest a Alfu by od místní zásahovky nikdo nerozeznal. Náhodní svědci by to považovali za policejní akci, a než by se kdokoliv vzpamatoval, byli by pryč i se Siegelem. 

Jenže jsou na něj jen dva. Musí tedy jednat s rozmyslem a opatrně. Musí to udělat na méně frekventovaném místě.

Case usilovně přemýšlel.

Budou ho sledovat a na vhodném místě ho dostanou z auta. O to se postará Raptor. Přes Quantum se mu pověsí na zadek, prostřelí mu pneumatiku a nechají ho vyndat rezervu. Case pojede kolem a nabídne pomoc. Cobb se schová vzadu na sedačkách.

Ve vhodném okamžiku ho sejme taserem.

Easy job.

Ale co když má neprůstřelné pneumatiky nebo odmítne pomoc? Ne. Prostě ho musí dostat z auta. Kdyby bylo nejhůř, tak ho Case nabourá na křižovatce. Jenže všude jsou kamery!

Hned by po nich šla policie!

Sakra!

Smyšlená výhružka americkým velvyslancem by asi už asi neprošla, ušklíbl se v duchu. Příliš mnoho proměnných.

Prostě se s Daltonem připravíme na všechny možné varianty. Budeme ho sledovat a při vhodné příležitosti zasáhneme!

Na první pohled se zdálo nejméně rizikové podzemní hotelové parkoviště. Ideální místo pro únos. Cobb by mohl dočasně vyřadit výtahy, a pustit smyčku do bezpečnostních kamer. Jenže tam se zrovna tak mohou objevit svědci v tu nejméně vhodnou chvíli.

No tak, mysli!

Najedli se. Case zkontroloval, že má nabitý taser.

Pro jistotu vystřelil naprázdno.

Po snídani si dali improvizovaný briefing a prošli všechny scénáře. Case pak vyrazil do města pro obleky. Chtělo to nové, protože ty jejich nesly od posledně známky opotřebení. 

Kolem jedenácté se vrátil. Cobb se zrovna snažil rozstřihnout sádru.

„Ukaž, pomůžu ti.”

Když se ji podařilo dát dolů, Cobb zkusil zapumpovat rukou. 

„Jak jsi na tom?”
„Překvapivě dobře. Je trochu ztuhlá, ale jinak ok.”
„To je dobře. Zkus si ten oblek.”

Byla to obyčejná konfekce, ale seděla perfektně.

Case se oholil, a dokonce se i navoněl. Nemají jistotu, že Siegel nezná jejich tváře, ale každopádně obhlédnou terén. Musí vypadat jako obchodníci.

Nastal čas vyrazit.

* * *

Case se usadil v jednom z křesel podél vysokých oken směřujících do ulice. Cobb čekal venku v autě.

Case nasadil odlehčenou verzi brýlí s rozšířenou realitou na nos a posílal mu obraz do počítače. Kdokoliv se vydal směrem k salónkům, musel projít kolem něj. Na stole měl položené noviny. Dělal, že si do nich píše poznámky.

Hodiny ukazovaly za osmnáct minut dvě.

Siegelův salónek byl prázdný. V uličce vedoucí kolem baru byl minimální pohyb.

Deset minut před druhou se objevil vysoký muž.

Zastavil u pultu a zeptal se barmana, kde najde salónek číslo tři.

Běloch, anglosaský typ.

Měl akcent, který Case na první dobrou neidentifikoval. Rozhodně to nebyl Američan. Novozélanďan? Barman ukázal obsluze, aby muže doprovodila. Case ho začal snímat brýlemi a Cobb u sebe v autě spustil rozpoznávání.

„Máš?” zašeptal do mikrofonu v propisce.

Aural mlčel.

„Tak máš?”

„Moment! Nejsem Try. Vydrž, Ezi.”

Minuta. Zatraceně dlouhá minuta.

„Tak tomu nebudeš věřit! Vojenský přidělenec z australský ambasády! Co ten tu dělá? Co ten parchant, už se ukázal?”
„Ne. Vidíš snad sám!”
„Okay, okay! Jen se ptám.”

Do druhé zbývalo pět minut.

Case si připadal jako struna těsně před prasknutím. Ani na první hlídce ve Fallúdže nebyl tolik nervózní. Pak se na scéně objevil druhý muž. Case ani nemusel ověřovat podobu v hodinkách. Byl to on.

Pan Abir Siegel osobně. 

V auralu to zašumělo.

„Tak a je to pěkně v prdeli, Ezi. Ty kurvy nás právě odřízly!”
„Cože?”
„Nemáme Quantum!”
„Sakra! To nám tak ještě scházelo. Máš ho na záznamu?”
„Mám.”
„Co ty kamery?”
„Snad jsem to stihl.”
„Plán F.”
„Rozumím.”

Skupina číslo 5

Derek s sebou házel z boku na bok a snažil se usnout.

Po dlouhé době ležel v normální posteli. Byla pohodlná. Skoro jako ta jeho. Jenže teď byl daleko od domova, v cizím prostředí a nemohl usnout. Myslel na Konráda. Vzpomněl si na jejich společný výlet.

To bude dobrý, uvidíš…

Pak si to uvědomil. Jeho jediný přítel zemřel! Kvůli němu. A on je z toho smutný. Nehroutí se.

Prostě je jen smutný?

Je to normální?
Jsem normální?
„Jasně, že jsi.”
Aha.
Takže nejsem.

Ten bastard zněl zase jinak. Už v Praze přestal být jako osina v zadku, ale tohle?

Je jiný.
Míň vzteklý?
Jiný hlas?
Vlastně ne, má ho úplně stejný, jen…

„O čem to mluvíš?”
„O tobě. Nechci se hádat. Co je to se mnou?”
„Co by s tebou mělo být?”
„Jak to, že se mi neposmíváš?”
„Proč bych to dělal?”
„Protože se mi stýská? Protože jsem smutný?”
„To je snad v pořádku, nebo ne? Proč bych se ti měl posmívat?”
„Protože jsem sráč? Sráč všech sráčů futrál?”
„Kdo ti nakukal takovou hloupost?”
„Přece ty.”
„O ničem nevím.”
„Ne?”
„Ne.”


„Jsi tam ještě?”
„Samozřejmě. Jsem tu pro tebe, Dereku.”
„Kdo jsi?”
„Co je to za otázku? Přece já.”
„Kdo já?”
„Konrád.”

No do hajzlu!

* * *

Konferenční místnost zařízená jako učebna byla zaplněná téměř do posledního místa.

Z dvaceti sedadel zůstalo volné pouze jedno. Sedačky připomínaly univerzitní lavice, jen skládací stolek byl větší a polohovatelný. Dole byla skříňka.

V polstrování z umělé kůže se kupodivu sedělo pohodlně.

Sedačky měly široké opěrky hlav a měkké područky.

„Teď prosím odevzdejte podepsané dokumenty. Než mi je ale odevzdáte, ujistěte se, že jste podepsali zmocnění a prohlášení,” řekl Kasim a vybral složky od skupiny, do které patřil Derek.

Před založením do aktovky je pro jistotu zkontroloval.

Do místnosti vstoupil muž kolem pětačtyřicítky.

„Dobrý den všem,” pozdravil. „Vidím, že nový tým dorazil,” usmál se na nováčky sedící vzadu. Kasim vzal aktovku a bez dalších slov odešel.

„Už jste se s ostatními seznámili?”

Otázka mířila někam k Big Macovi.

„No…, ne. Neseznámili. Mysleli jsme, že nesmíme.”

Muž se zarazil, jako by to slyšel poprvé, zamyslel se, a dal ruce v bok.
„Aha.”

Sundal si sako a pověsil ho na opěradlo židle u svého stolu, hned vedle holoprojektoru. Obešel ho, opřel se o něj zády a překřížil ruce přes prsa. Na deset vteřin zavřel oči a mírně se pohupoval vpřed a vzad.

Pak je otevřel.

„Jsme ve výjimečné situaci. Je mi jasné, že vám nikdo nic pořádně nevysvětlil, takže se o to teď v krátkosti pokusím. Stala se nehoda. Neuvážené a nezodpovědné chování účastníků kurzu je připravilo o život.”

Derekovi neušlo, že Big Macovi spadla čelist a Princezna se snaží dělat, že zůstává nad věcí. Její výraz však říkal, že není. Taxi se díval do země. Jediný, s kým to opravdu vůbec nehnulo, byl překvapivě Derek.

Od poslední kalibrace v nemocnici na sobě pociťoval změny.

Projevovaly se pomalu a nenápadně. Už teď by ale o sobě mohl s jistotou říct, že cizí neštěstí ho přestává dojímat.

Uvědomoval si to a byl za to rád.

No konečně!

„Pět lidí je po smrti. Skupina číslo pět a jeden ze skupiny číslo dvě. Teď to víte. Budu k vám naprosto upřímný. Jste náhradníci. Za normálních okolností byste pravděpodobně nebyli vybráni. Tím nechci naznačit, že nejste schopní nebo že se na to nehodíte. Nic takového netvrdím. Jen říkám, že před vámi tu byli vhodnější kandidáti. Jejich místa se uvolnila. Toto je vaše příležitost. Jde tu ale o život. Chci, abyste si to uvědomili. Jste pozadu víc jak o měsíc. Budeme vám nápomocni, jak to jen půjde, abyste to nejen přežili ve zdraví, ale abyste dohnali zbytek a měli šanci. Je to tak, třído?”

Učebnou se nesl téměř jednohlasný souhlas.

Derek zahlédl několik úsměvů. V tu chvíli si připadal, jako by se vrátil do školních let. Průměrný věk? Dvaadvacet. Z účastníků byl jasně nejstarší. Dokonce si ráno při pohledu do zrcadla všiml, že vypadá trošku jinak. Než oholil strniště, možná by si tipoval o pět let víc. Rysy mu zhrubly. Vypadal seriózně. Vyrovnaně. Drsnější. Slušelo mu to.

Snad poprvé v životě nad sebou neohrnoval nos.

Jo, tak se mi to líbí.

„Takže. Nyní se podíváme na lokální síť. Společně provedeme nováčky. Zapněte konzole a připojte se.”

Jako na povel otevřeli dvířka pod stolkem. Derek po vzoru ostatních upevnil držák optického kabelu na opěrku.

Zapnout.

Připojit.

Nádech.

A kopanec do hlavy.

I’m a mad man
I shook up the world
I’m a crazy man
Ain’t that right

Matrix

Derek měl za to, že si už zvykl.

Tělem se mu tentokrát místo elektrizující křeče prohnala vlna endorfinů pronásledovaná duhovým spektrem.

Pocit nepřemožitelnosti v něm sílil.

Jako kdyby celý den ve fitku zvedal víc a víc železa, ale s dalším liftem mu neubývalo sil. Každý jeden nádech, každý jeden výdech stupňoval extázi fyzické i mentální úrovně na stupnici, která neměla konce. Přicházela zesilující hudba. Zleva doprava. Zprava doleva.

Tomorrow men
Think about the future

Tvrdý elektronický rock.

Žánr, který normálně neposlouchal. Přesto odříkával text společně s neznámým ženským hlasem. Slova přicházela sama, jako by byl o myšlenku napřed.

Blue eyes crying in the rain
For how long
Tomorrow people

Obraz Diany.

Její úsměv.

Tomorrow people

Výstřel.

Kaluž krve polykající umělohmotnou podlahu.

„Chceš, abych tě zhypnotizovala?”

„Pane Hassi?”

„Pane Hassi!”

Otevřel oči.

„Jak se cítíte? Jste v pořádku?”
„Ano.”
„Zdál jste se mimo.”
„Kde jsou všichni?”
„Jsou tu s námi.”

Derek se rozhlédl.

„Nikoho tu nevidím.”
„To je v pořádku. Zrovna teď jsme na soukromém kanále.”
„Aha. Takže jsme…?”
„Někteří tomu říkají matrix, jiní zase cyberspace. Správně je to kvantová síť. Pane Hassi, jaké jazyky ovládáte?”
„Kromě němčiny se domluvím anglicky. Pár slov španělsky.”
„V tom případě je všechno v pořádku. V tuto chvíli spolu hovoříme francouzsky.”
„To není možné! Mluvíme německy.”
„To je jen váš pocit. Ovládáte jazyk na takové úrovni, že si to neuvědomujete. Naše konverzace vám přijde naprosto přirozená. Protože mysl nezaměstnává vědomí. Nemusíte se soustředit na to, co říkáte.”
„Ale já zvládám francouzsky sotva pár frází!”
„To je díky V-Realu.”
„Takže teď sedím v křesle?”
„Ano i ne.”
„Tomu nerozumím.”
„To je v pořádku. Obvyklé počáteční zmatení. To co prožíváte v tomto prostoru je skutečnost. A ta je závislá na představě.”
„Můžu se zeptat?”
„Samozřejmě.”
„Proč tu vlastně jsme?”
„Abych vás provedl prvními kroky. První lekce trvá zhruba půl dne.”
„A co ostatní? Myslím zbytek třídy?”
„Připojí se k nám, jen o trochu později. Připravte se, že některé věci nebudete napoprvé vnímat správně.”
„Které, například?”
„Dnešní lekce bude z vašeho pohledu trvat osm až devět hodin. Tok času si v tomto prostoru řídíme my. Přesněji v tomto případě já, jelikož vy s ním zacházet neumíte. Prozatím. Pokusím se vám to co nejsrozumitelněji vysvětlit. Za normálních okolností nastavujeme první týden tak, aby osm výukových hodin zabralo asi dvacet minut v prostoru, kterému říkáte skutečný. Postupně ho zrychlujeme v závislosti na adaptaci studentů.”
„Co se mám naučit?”
„Správná otázka. Nejprve musíte pochopit kvantový prostor,” rozmáchl ruce. „Je vymodelovaný podle naší učebny. Jedna ku jedné. Je mnohem snazší začínat v prostředí a věcmi, které důvěrně znáte. Zkoušel jste někdy virtuální realitu?”
„Jeden čas jsem byl na ní závislý.”
„Tak to bude vaše výhoda.”
„Jak to?”
„Mnoho lidí chápe kvantový prostor, nebo chcete-li kyberprostor, jako simulované prostředí. To je veskrze špatně. Tohle není hra.”
„To jsem pochopil.”
„Jsem si téměř jistý, že nikoliv. Vy chápete, že to není hra ve smyslu, že tu jde o život. Nemám pravdu?”

Musel připustit, že se strefil.

„No, a vidíte, to je základní omyl. Nejde o fyzikální zákony, které mohou, ale nemusí odrážet prostor, ve kterém běžně žijete. Záměrně ho nenazývám realitou. Protože co je vlastně realita? Je to něco, co cítíte dotekem, vnímáte vůni, strukturu, něco co ve vás vyvolává pocity? Jako třeba strach? Lásku? Nenávist? Teplo? Zimu?”

Derek pokrčil rameny.

„Zkuste se nad tím zamyslet.”
„Asi tak. Ale když nejsem připojený, pohybuji se v prostoru, který má nějaké vlastnosti. Zákon akce a reakce. Teď nemyslím na fyzikální úrovni. Někomu něco řeknu. Nebo mu něco udělám. Dobrého či zlého. Víte, co myslím? Tam to funguje samo od sebe. Nepotřebuji k tomu díru v hlavě a složitý hardvér a softvér.”
„Jste vnímavý. Není tu moc studentů, kteří uvažují jako vy. Máte pravdu, ale jen svým způsobem. Hodně lidí si to neuvědomuje, ale lidstvo stojí na prahu nové fyziky. Říká vám něco teorie asymetrie?”
„Ne.”
„Bohužel nemáme tolik času, abych vám to byť na hodně zjednodušené rovině vysvětlil. Stejně ji většina lidí nedokáže pochopit bez toho, aby slepě nepapouškovala cizí studie. Možná, že na to přijdete časem sám.”
„Víte, mluvíte komplikovaně. Mám z vás jen zmatek v hlavě.”

V duchu se podivil nad vlastní upřímností.

„Dobře. A co když je prostor, který výjimečně nazvu realitou, jen jiný prostor, do kterého všichni vstupujeme z jiného prostoru? Co když jste, jak byste vy teď jistě řekl, pouhou iluzí? Abstrakcí? Co když jsme všichni odrazy jiných životů, které vycházejí z existence z jiných existencí, a tak dále? Něco jako hologramy? Sáhněte si na ruku.”

Poslechl ho.

„Co cítíte? Popište mi to. Všechno.”
„Dotyk? Tlak. Teplo. Tep.”
„Vidíte? Co když existuje jiná dimenze, kdy vy jste teď já, a já jsem teď vy?”
„Upřímně nevím, co si mám myslet.”
„Nejste sám. Teď vám to udělám trochu složitější. Co si myslíte, že právě teď dělám?”
„Jste tu se mnou. Snažíte se mi vysvětlit ten mindfuck jak prase.”

Lektor se zasmál.

„Vtipné. Odpovězte.”
„Už jsem to řekl, povídáme si.”
„Myslíte si, že si povídám jen s vámi?”

Derek se zamyslel.

„No, asi ano.”
„Ne. V tuto chvílí vedu rozhovor i s jinými studenty současně. V lecčems se vaše otázky a mé odpovědí shodují, ale téma rozhovorů se odvíjí v závislosti na konkrétních otázkách a odpovědích. To vše současně. V paralelních vláknech. To vše s mým plným uvědoměním. Aby to nebylo tak jednoduché, pokaždé s jiným nastavením toku vnímání času. S vámi jsem už takříkajíc v režimu rychlo posuvu. I když si teď nemyslíte, že mě zcela chápete, já cítím, a to doslova, že ano. Toto je názorná ukázka vzájemného propojení.”
„Čtete mi myšlenky?”
„Ne, to ani není možné. Spojení je sice oboustranné a časem se naučíte vnímat mé pocity, ale číst myšlenky si nikdy nebudeme. Existuje přirozená bariéra, něco jako mezivrstva. V počítačové branži se tomu říká middleware. Pojďme se ale soustředit na něco jiného. Jste poprvé ve skutečném kyberprostoru. Co jste zažil v nemocnici, byla simulace, která neodpovídá ani tisícině toho, co můžete v kyberprostoru zažít. Zatím se v něm neumíte pohybovat. Neumíte ho ovládat. Nicméně, právě teď se vám na fyzikální úrovni v mozku vytvářejí dočasné synapse. Po odpojení zmizí, i když zlomek jich přežije.”
„Můžu se ptát?”
„Samozřejmě. Na cokoliv. Co vás jen napadne.”
„Momentálně se snažím, aby mi nevybouchl mozek. Zajímáte mě vy.”
„Do toho, ptejte se.”
„Jste na první pohled vzdělaný člověk. Co vy tady děláte? Vždyť tohle není přece legální. Bez urážky, nepůsobíte na mě jako zločinec.”

Lektor se neubránil úsměvu.

„Nejsem. Ve skutečnosti,” usmál se, „přednáším na katedře kvantové fyziky na polytechnice v Curychu, kde se podílím na několika projektech. Teleportace hmoty. Zní to zajímavě, ale do toho ze Star Treku máme pár století čas. Pokud vůbec. Také mám na starosti projekt, který se týká výzkumu mozku.”
„A co děláte proboha tady?”
„Kde jinde bych měl možnost vyzkoušet teorie na hranici etiky?”
„Nebojíte se, že vás chytí? Vždyť vás kdokoliv může udat!”

Lektor se krátce zasmál.

Derek měl pocit, že jeho smích nese stopu nervozity.

„Jistě, ale je to velmi nepravděpodobné. Za to riziko mi to ovšem stojí. Jen tak mimochodem, ve Švýcarsku to není úplně nelegální. Jistě, připouštím, že balancuji na hraně zákona a dost často vstupuji do šedé zóny. Nicméně nepáchám kyber zločiny, ani k nim nikoho nenavádím. Pak je tu ještě otázka vaší paměti.”
„Vy mi ji vymažete, co?”
„Výborně! Začínáte chápat. Ano. Po skončení kurzu vám ji vymažeme. Tedy jen její určitou část. Schopnosti z kvantové sítě vám zůstanou.”
„Co ti mrtví? Co se stalo?”
„Porušili základní pravidlo nechodit bez dozoru mimo vnitřní síť. Ten, co za to může, byl neskutečný pitomec. Sice nadaný, ale pořád pitomec. Bohužel nemám páky, abych někoho z kurzu vyloučil. V podstatě to nelze. Vám to prozradím, protože cítím jasnou motivaci a ochotu pravidla dodržovat. Přidávám další pravidlo. Obsah našich rozhovorů zůstává jen mezi námi.”
„To vám slíbit můžu.”
„Ano, já vím.”
„Takže co se stalo?”
„Kyberprostor venku je jako Divoký západ. Kromě několika málo ušlechtilých věcí se v něm dějí těžko popsatelné a uchopitelné věci. Představte si dekadenci povýšenou na standard. Realizace nejúchylnějších a nejzvrácenějších představ. Mimo jiných existuje skupina lidí, která pořádá gladiátorské zápasy. Je to lákavý způsob, jak přijít v našem světě,” opět se usmál, „k penězům. A ten mladík si myslel, že s pomocí svých kolegů zbohatne a nebude muset do aukce. Místo toho je vzal na smrt. Jak jsem již řekl, pitomec.”
„Do aukce? Jaké aukce?”

Lektor ho zarazil.

„Všechno se dozvíte. Jde o vaše budoucí klienty.”
„Ok.”
„Jenže se hluboce mýlil. Vletěl do pasti. Jediné, co mi může být útěchou, že jeho orgány nepřijdou vniveč.”
„Aha. Tak proto to prohlášení o dárcovství?”
„Ano.”
„A co ten Kasim? Není on tak trochu divný?”

Pousmál se.

„Není. Kasim není špatný člověk. Klade si to za vinu. Museli jsme přijmout určitá opatření.”
„Trochu pozdě.”
„Ano. Jsme lidé a děláme chyby.”
„Pořád mi zní v hlavě, jak jste řekl, že bychom neuspěli ve výběru.”
„Ano, jsem si skoro jistý. Je tu však jeden klient, který nemá přehnané požadavky, jak to jen říct… Na kvalitu.”
„Co to znamená?”
„Zkuste na to přijít sám. Vás se to ale týkat nebude. Na to bych si vsadil.”
„Nevím, jestli mi to má lichotit.”
„Tak s tím se musíte srovnat sám. Vlastně jsem se nepředstavil. Doktor Planche.”
„Derek Acker.”
„Líbí se mi vaše přímočarost a upřímnost. Neztrácejme čas, i když ten je v tomto případě relativní. Pusťme se do první lekce. Tou je orientace.”

Vzpomínky na Fallúdžu

Přišli o Quantum až teď, a to nevěstilo nic dobrého.

Buď našli v bezpečnostních procesech díru, nebo se stala chyba.

Anebo…

Jakmile někdo z firmy nastoupil dovolenou, a bylo jedno, jestli řádnou nebo nucenou, byl povinen dle interních směrnic odevzdat veškeré vybavení. Zároveň mu byl po dobu dovolené deaktivován přístup do všech systémů. Takový je standardní postup. Že se mohli napojit, byť jen na chvíli, se rovnalo zázraku.

Každopádně díky tomu Siegela neztratili.

Samozřejmě, mohlo jít o zpoždění díky byrokracii. Možná měli prostě jen štěstí. Caseho však napadlo, jestli za tím není Trinity. Co když se jim snaží pomoci? Case viděl, že v seznamu vybavení chybí kromě počítačů i Raptor. Prozíravě to lidem ze supportu nevnucoval, když vybavení vraceli. A byl si sakra jistý, že tam předtím byly! Když Trinity posledně kontaktovala Cobba, projevila na umělou inteligenci neskutečný důvtip. Každopádně bez Quantumu je jim dron k ničemu. Museli by se na něj pověsit a on by si jich mohl všimnout. Udeří na něj teď a tady!

Casemu se to jevilo jako jediná rozumná možnost.

Nebo ne?

Obsluha zavřela za Siegelem salonek.

Case vyčkal pár minut a pak se zvedl z křesla. Cestou ven zahlédl Cobba u recepce. Vyšel před hotel a čekal na něj.

Objevil se vzápětí.

„Máš?”
„Mám,”zamával spokojeně ubytovací kartou.
„Super!”

Nasedli do vozu a vjeli do garáží.

„Skvělé!” zaradoval se Case, když našli jeho mercedes zaparkovaný v minus trojce. Stál osamocený v rohu, přímo naproti výjezdu. Case zajel do mezery mezi dvěma auty poblíž.

„Tady na něj počkáme.”
„Co když se dneska neobjeví?”
„Nehnu se odsud, i kdybych tu měl tvrdnout do konce týdne.”
„Uvědomuješ si, že to není nereálný, že jo?”
„Bohužel.”
„Hele, neměl bych skočit pro nějaký jídlo a něco k pití? Co když tu budeme trčet fakt celý dny?”
„Stihneš to do hodiny? Kdyby skončil dřív.”
„V pohodě. Zahlídl jsem kousek odsud obchod.”
„Tak jdi.”

Cobb odběhl a na Caseho přišlo spaní. Zapnul rádio. Naladil však pouze šum.

„Sakra.”

Cobb se vrátil za půl hodiny se zásobami jídla a pití tak na týden.

„Ezi, jen mě napadá, kam budeme chodit chcát? Nedej bože srát? Já si pro jistotu odskočil na pokoj. Co ty, jak si na tom? Nechceš si dojít? Máme čas.”
„Ne. Jsem starý, močím natřikrát a to druhé mi stačí ráno. Byl jsem. Díky za optání.”

Cobb se zakousl do bagety.

„Co ty furt máš s tím, že jsi starej, Ezi? Vždyť na to kolik ti je, vůbec nevypadáš! U ženských taky boduješ, tak co,” zahuhňal s plnou pusou. „Co já bych za to dal.”

Cobb si utřel rty od majonézy do ubrousku a významně zamrkal.

„Víš, není to tak jak si myslíš.”
„Co jako?”
„Celý život jsem sám.”
„Jak to? Co ta tvoje Miriam? Mirel?”
„Ona je jediná, kterou jsem kdy opravdu měl. Jenže trochu pozdě.”
„Lepší pozdě než vůbec, ne?”

Case si zlehka povzdechl. 

„Ano, to máš pravdu. Já jen… Prostě…”

Jako by mu došla slova.

„Copak?”
„Vlastní děti mě neznají. Jsem jim ukradený. Nemůžu se divit, ani se na ně zlobit.”
„Hele Ezi, a co já? Copak já nejsem tvý dítě?” máchl bagetou a přitom mu vypadl kus šunky na kobereček.

Sehnul se pro něj a zprudka do plátku foukl. Pak ho vrátil do bagety.

„Maso nedám,” ušklíbl se.

Case se pousmál.

„Vlastně máš pravdu. Jsi jako můj syn.”
„Jak jako? Snad jsem, ne?”
„Jsi, Daltone.”

Cobb rychle spolkl sousto. Pak ho se smíchem objal.

„Ty můj velkej taťko!”
„Ty jsi vážně pako. A už toho nech, nebo se tu rozbrečím.”

Cobb poplácal Caseho po rameni.

„Dobře, tati.”

Cobb se zapřel do sedačky.

Vrtěl sebou, dokud si nenastavil opěrák do pohodlnější polohy. Case mezitím odvrátil tvář, protože nechtěl, aby na něm viděl, že mu to vyznání, byť si byl téměř jistý, že bylo z poloviny míněno ironicky, vehnalo málem slzy do očí.

„Tak, to je lepší. Ezi, mám ti…”

Zarazil se.

„Děje se něco?”
„Nic se neděje.”
„Hele, já to myslím vážně. Teda, jestli ti to nevadí.”
„Ne, nevadí. Jsem rád. Díky, Daltone.”
„Víš, že jsem tátu vlastně nepoznal? Umřel, když mi byl rok.”
„Ano, vím. Je to v tvých záznamech.”

Cobb se na chvíli odmlčel. Vypadal, že o něčem přemýšlí.

„Škoda. Možná by byl skvělej. Jako ty.”
„Máma ti o něm nikdy nic neřekla?”
„Ale jo. Mariňák. Znali se krátce. Zbouchnul ji a hned potom mazal do války. Zbyla po něm jedna jediná fotka. Chápeš? Jedna jediná?”
„Severní Korea?”
„Jo jo. Pchjongjang v třiadvacátým. Stejně nechápu, proč se musíme pořád někam srát? Co je nám do nich?”
„Není to tak jednoduché, Daltone. Ale pamatuji si to dobře. Nechybělo málo a byli bysme s Čínou a Ruskem ve válce.”
„Myslíš, že by dostali na prdel?”

Case mírně pokrčil rameny.

„Těžko říct. Nikdy jsme proti nim otevřeně nešli. Víš, Rusy a Číňany není radno podceňovat. O Rusech jsem slyšel docela trefnou poznámku.”
„Jakou?”
„Rusko války nevyhlašuje, ono je ukončuje.”
„Fakt, jo? Myslíš?”
„Vylámali si na něm zuby Napoleon i Hitler.”
„Ale studenou válku projeli, nebo ne?”
„Toť otázka. Jsou země, kde se u kormidla stále drží rudí. Čína a vlastně i to Rusko.”
„Nesnáším komouše, a fakt nemám rád Rusáky.”
„Taky je nemám v lásce. Jsou hluční.”
„To jo. Hlavně je to samej zasranej mafián. Uměj dělat akorát bordel, pořád melou tou svojí přiblblou řečí, protože jsou líný učit se po našem. Jsou úplně stejný jak ty Mexikáni. Možná horší.”
„Asi máš pravdu,” uzavřel debatu Case.

Chvíli jen tak tiše seděli, jako by přemýšleli nad chodem světa.

„Nepustíme si muziku? Nonstop…, nonstop, játcidžít nonstop,” zakřenil se.
„Jsme pod zemí.”
„Ach jo. Nemám s sebou nic. Sluchátka jsem nechal v tý Galaxii.”
„Musíš vydržet.“

Zívl.

„Nevím, jak je to možné, ale chce se mi spát. Skoro neudržím oči. Musím si dát dvacet. Dáš pozor?”
„Jasně.”
„Nejpozději za třicet minut mě vzbuď.”
„Rozkaz, tati.”

* * *

Siegel se neobjevil.

Case zařezával o sto šest. Náhle s sebou trhl, vytřeštil oči a téměř vykřikl.

„Ne!”
„Jsi v pohodě, Ezi?”
„Co? Jo. Ne. Ano, jsem.”
„Zlý sny?”
„Co? Nevím. Asi.”

Caseho výraz se rychle vrátil do normálu.

Zapřel se oběma rukama o volant a prohnul se v zádech. Zeširoka zívl.

„To bylo zatraceně krátkých dvacet.”
„Spal jsi pět hodin.”
„Ježíši!”

Case si dal ruku před pusu. Pak naznačil hlavou k mercedesu.

„Nic?”
Nope.”
„Co ty? Neusnul jsi?”

Cobb se ušklíbl.

„Jako by to přes to tvý chrápání asi tak šlo.”
„Hm.”
„Tak nebuď hned nabručenej, Ezi. Chceš ledový kafe?”
„Dobrý nápad.”

Cobb vyštrachal z nákupních tašek na zadní sedačce plechovku.

„Díky.”

Case sotva smočil rty.

„Jak já bych si teď dal cigaretu.”
„Co ti brání?”
„Kouř by nás mohl prozradit. Nechci tomu parchantovi dát jedinou šanci.”

* * *

Palubní hodiny ukazovaly pět minut po půlnoci.

Od chvíle, kdy se Case probudil, prohodili pár slov. Cobb poznal, že mu z nějakého důvodu není do řeči. Nechtěl se ho vyptávat. Opřel hlavu o boční okno, a na zamlžené a místy silně orosené sklo kreslil obrazce.

„To není dobrý nápad.”

Cobb přestal čmárat. 

„Co tím myslíš?”
„Musíme ho dostat jinak a jinde. Odvolávám akci.”

Cobb přizvedl obočí. V očích měl zmatek a ve tváři nesouhlas.

„Proboha proč, Ezi? Vždyť takhle blízko jsme se k němu ještě nedostali! Kdoví, jestli budeme mít další šanci! Víš snad něco, co já nevím?”
„Prostě se mi to nelíbí. Začínám z toho mít blbý pocit.”
„Ezi, víš dobře, že já nikdy nezpochybňuju tvoje rozhodnutí, ty jsi šéf, ty máš nejvíc zkušeností, a ty vždycky víš, co děláš, ale teď ti narovinu říkám, že tě nechápu! Nedává mi to smysl. To ho fakt necháme pláchnout? Nám přímo pod nosem? Zase? Vždyť ho v pohodě zmákneme! Jestli ti dělá starost, že na něj jdeme s holejma rukama a že je nejspíš ozbrojenej, tak vůbec nemusí! Vlítneme na něj bez tý domluvený šarády. Hezky zostra a zezadu. Ty to do něj našiješ taserem, a já mu ji pro jistotu nandám heverem.”
„Co prosím? Heverem?”
„Tahle kraksna má ve výbavě mechanickej zvedák. Říká se mu hever.”
„Vím, co to je.”
„Takže?”

Case se zamyslel. 

„Tak co, jdeme na něj? Ezi! No tak!”

Case se na Cobba dlouze podíval. Přikývl.

„Tak dobře. Pro jistotu ho vyndej z kufru.”

* * *

Provoz na patře byl minimální.

Za celou dobu přijelo pět aut a dvě odjela. Pokaždé se rozsvítila automatická stropní světla. Díky nim bylo podzemí poměrně dobře nasvícené. Case proto využil možnosti manuálního nastavení tónování skel na maximum. Bohužel předního okna dvanáct let staré audi se to netýkalo. Většinu času seděli v přítmí orientačních světel. V tom se opět rozzářila hlavní světla.

Zvuk po sobě jdoucích nahazovaných světel a kroky v dálce. Klapot se s lehce třaskavým dozvukem odrážel od betonových stěn. Cinknul výtah a kroky zase ztichly. Hlavní světla za chvilku zhasla.

Cobb si sotva slyšitelně oddechl.

„Nervózní?” zeptal se Case.
„Nebudu ti kecat. Jsem.”

Case sáhl do kapsy saka, ale krabičku cigaret vrátil zase zpátky. 

„Ne z něho. To čekání mě drásá,” dodal. „Možná jsme měli risknout ten darknet.”
„Jenže by nás taky mohli zavřít, kdyby to zachytili. Nezapomeň, že nemáme krytí.”
„Do hajzlu!”
„Klid, Daltone. Zaparkoval předkem ke zdi, takže až otevře dveře, bude k nám zády. Hlavně nás nesmí slyšet, jakmile vylezeme ven. Boty dolů, nezacvaknout zámek. Nacvičené to máme. Bude to v pořádku.”
„Já nemám naděláno do kalhot, Ezi,” ohradil se skoro uraženě.
„OK. Věřím.”

Case se usmál. Jeho úsměv se však rázem změnil ve zkoprnělý úlek.

Skrz tmavé okno se mihl stín. Case nestihl zareagovat.

Sotva si stihl uvědomit první záblesk a rudou mlhu, která ji následovala. Kus Daltonova mozku přistál na Caseově pravé straně tváře.

Sedm tlumených výstřelů. Všechno kolem se ponořilo do tmy.

* * *

K vědomí ho přivedla ostrá bolest.

Otevřel oči. Těžce dýchal. Nedokázal se pohnout. Zdálo se, že poslušnost nevypověděla pouze jeho pravačka.

Silně krvácel z břicha, necítil levačku a v pravém stehně měl dvě díry.

Podíval se vpravo.

Dalton měl ústa pootevřená a zavřené oči. Hlavu měl dole. Kus levé spánkové kosti mu chyběl. Krev kolem průstřelu velikosti dětské pěsti pomalu zasychala. S velkými obtížemi natáhl ruku a položil ji Cobbovi zezadu na krk. Věděl, že je to zbytečné.

Přesto s ním zkusil zatřást.

„D… D… Da… Dzz.”

Nemohl mluvit.

Pak ho zase obstoupila černočerná tma. 

* * *

Podruhé ho k vědomí přivedl chlad.

Třásl se jako osika. Věděl, že musí pryč dřív, než ho úplně opustí síly. Jestli se hned, hned teď, okamžitě, nezmobilizuje, tak tu zhebne! Musí vyhledat pomoc. Rychle!

Opřel se do dveří. Ty zůstaly od posledního nácviku pootevřené. Do levé nohy se mu začala vracet hybnost.

To zvládnu, tohle kurva zvládnu, říkal si, když se mu ji podařilo vytáhnout ven. Pravačkou se zapřel o volant a odstrčil se.

Svalil se na studenou betonovou podlahu. Pak se začal plazit k výtahu. Směr si pamatoval. Těch necelých osmdesát metrů musí zvládnout jen s pomocí zdravé ruky a nohy. To půjde!

Od auta k výtahu se táhly krvavé šmouhy.

Dvakrát doprava.
Pak ještě kousek rovně.

Jako porouchaný stroj se plazil kupředu.

Soustředil se na cíl, ale přitom se přistihl, že se mu zaběhly myšlenky.

Fallúdža.

Pod jejich humvee něco bouchlo. Byl na odpis, ale posádce se až na pár škrábanců nic nestalo.

Až na toho kluka, co běžel v zákrytu.

Přišel o čelist.

Dva dny umíral v nemocnici!

Výtah byl na dohled. Zbývalo pouhých sedm metrů, když vyčerpal poslední zbytky sil.

Nejde mi to do hlavy

O šestnáct dní později.

Case se díval na nevábně vypadající skvrnu na stropě. Připomínala mu obrys Afriky. Sestra nakoukla dovnitř nemocničního pokoje a vytrhla ho z prázdných myšlenek.

„Je tu zase policie.”

Jen co odešla, ve dveřích se objevila dvojice v civilu. Case si z jejich první návštěvy moc nepamatoval, nicméně ta dlouhovlasá, vcelku sympatická třicetiletá policistka s krásným přízvukem mu byla povědomá. Na jejího o deset let staršího kolegu v zelené parce, vybledlých džínách a černém tričku s nápisem A.C.A.B. s podtitulem No lives matter si nevzpomínal. 

„Jak se cítíte? Můžeme si promluvit?” zeptala se starostlivě.

Case přikývl.

„Zkusím to.”

Policista zhruba v jeho věku vytáhl z kapsy digitální notes.

„Můžete nám říct, jak se to stalo?”
„Byli jsme v autě. Někdo vystřelil. Zabil kolegu. Mě postřelil.”

Volil strohé věty, protože každé slovo zatraceně bolelo.

„Říkáte kolegu?”
„Ano.”
„Takže jste byl v práci? Nebo jak tomu máme rozumět?”
„Na dovolené.”
„Někoho jste sledovali?”
„To jsem neřekl.”
„Zvláštní. Motorizované hlídce…, moment.”

Policista zalistoval prstem v notesu.

„Při silniční kontrole dne devátého července kolem třiadvacáté hodiny jste řekl, že někoho sledujete. Tak jak je to tedy?”
„Chci právníka.”

Policista se mimoděk ušklíbl.

„Pane Case, my vás ale z ničeho neobviňujeme. Chceme vědět, co se stalo. Kdo vás tak zřídil a kdo zabil pana Daltona Cobba,” řekla policistka.
„Nemám, co bych dodal.”
„Copak vás nezajímá, kdo vám to udělal? Vy nechcete, abychom ho chytili?”
„Střelce jsem neviděl. Netuším, kdo to byl. Nemám ponětí, proč…”
„To jsou kecy,” skočil mu do řeči policista. „Co jste v té garáži dělali?”
„Parkovali.”
„Jasně. Jen mi nejdou do hlavy dvě věci. Proč jste se neubytovali oba a co jste v té garáži vyváděli deset hodin?”
„K tomu nemám co říct.”
„Pane Case, to, co nám teď vyprávíte, je, jak vy Američané říkáte, bullshit. Vy i váš kolega jste hlášený v hotelu Galaxie! Jenže z ničeho nic se pan Cobb rozhodne, že se přestěhuje o pár kilometrů dál, aniž by se odhlásil. K tomu zaplatí v hotovosti na dvě noci. Divný, ne? Připadáme vám jako blbci?”

Case pokrčil rameny.

„Vlastně těch věcí je víc. Co ty boty? Proč jste je měli dole?”
„Nevím, o čem to mluvíte.”
„Podívejte, už jsem to viděl u nehod. Jenže vás nesrazilo auto. Mělo to důvod, co? Jaký? Šli jste po majiteli černého mercedesu, nemám pravdu? Chtěli jste ho unést? Nebo zabít? Toho? Nebo snad toho? Nebo snad tohohle?”

Policista házel na přikrývku fotografie různých lidí.

Case se na ně skoro ani nepodíval. Jen se mu trochu přizvedl koutek úst.

„Který z nich je Abir Siegel?”
„Jsem obviněn?”
„Zatím ne.”
„Tak se ztraťte.”

Case se rozkuckal.

Policista chtěl něco říct, ale přerušil ho šedesátník v perfektně padnoucím obleku, který právě vešel. Dal těm dvěma svou vizitku.

„Andrew Cornwall, první tajemník z velvyslanectví Spojených států amerických. Zastupuji pana Caseho. Pan Case odpověděl na všechny vaše otázky. Takže váš žádám, abyste ihned odešli.”
„Ještě jsme neskončili,” řekl policista.
„Bylo proti panu Caseovi vzneseno obvinění?”

Policista zastrčil notes do bundy. Ruce nechal v kapsách.

„Ne.”
„Takže jste skončili. Opusťte laskavě pokoj. Jinak budu nucen podniknout kroky, které se vám nebudou líbit. Mluvím srozumitelně?”
„Jistě.”

Policistka naznačila kolegovi, že by měl jít. Položila Cornwallovu vizitku na noční stolek a přidala k ní svou. Odešli bez rozloučení. Cornwall za nimi zavřel, přisunul židli k posteli a posadil se. Podal mu ruku. Case ji zlehka sevřel.

„Posílá mě Heinrich Lambert. Řekl jste jim něco, Casei?”
„Nic.”
„Dobře.”
„Co se mnou bude?”
„Ještě dnes vás převezeme do Švýcarska.”
„Prý se se mnou nesmí hýbat. Je snad šance, že budu chodit.”
„Věci se mají takhle. Když vás před dvěma týdny našli, převezli vás do nejbližší nemocnice. Zde udělali vše pro to, abyste nezemřel. Povedlo se. To ostatní? Špatné. Zdejší doktoři toho moc nezmohou. Nemají znalosti ani potřebné vybavení. Toto je nemocnice pro chudé.”
„Chápu.”
„Pošleme vás do sanatoria.”
„A co moje mícha? Co když se přeruší úplně?”
„Budu upřímný. Stát se to může.”
„A to… To mi říkáte jen tak?”
„Dostanete novou.”
„Copak to jde?”
„Divil byste se, co všechno je možné. Jediné, co neumí spravit, je mozek. Zatím.”
„Chtěl bych zase chodit.”

Cornwall plácl Caseho přes deku po stehně.

Necítil vůbec nic.

„Budete. Pamatujete si, co jste měl s obličejem?”

Přikývl.

„Když nám zdejší úřady daly vědět, přiletěli za vámi lékaři s vybavením. To oni vám tu čelist spravili. Byl jste v kómatu. To oni vás z něj mimochodem dostali. Takže vidíte, byl jste v kómatu, jste týden po operaci, při vědomí, a jste schopný mluvit. Samozřejmě, bude to chtít dodělat. Udělají vám tam tak dobrou plastiku, že to nikdo nepozná. Možná vám obličej vylepší, když budete chtít. S tou páteří to ale není možné. To se musí udělat tam. Je to nesmírně náročná operace, ale také delikátní záležitost. Lambertovi nemají podaný patent. Nikdo se nesmí dozvědět, že se jim podařilo vyrobit a transplantovat umělou míchu. Já to ostatně nevěděl také, a to se s nimi znám velice dobře. Do hodiny vás převezeme.”

Case si oddechl. Pokusil se o úsměv.

„Ok.”
„Tak vidíte,” opětoval mu úsměv Cornwall.
„Pan Lambert nic nevzkázal?”
„Ne.”
„Dalton?”

Cornwall nahodil soucitný výraz.

Byl strojený.

„Minulý týden měl pohřeb. Je mi to líto.”

Case zavřel oči. Pak ucítil Cornwallovu dlaň na rameni.

„Držte se. Jdu to zařídit.”

* * *

Jen co vyšli z nemocnice, policista vytáhl z kapsy krabičku cigaret.

„Toho jsem se bál,” zamumlal s cigaretou v ústech, zapálil si a pak pustil na kolegyni obláček dýmu. Máchla si dlaní před nosem.

„Jdi s tím někam! Čeho?”

Natáhl do plic. Pomalu vypustil kouř bokem.

„Z tohohle bude pomník jako prase.”
„Proč myslíš?”

Vyndal cigaretu z úst. Přilepila se mu na spodní ret. Odtrhnul si ji a zaklel.

„Au, krucinál! Protože ráno na mě starej divně tlačil.”
„Jak divně?”
„No neřekl to sice na plnou hubu, ale ošíval se jak bezďák ve sprše.”
„Já se z těch tvých přirovnání jednou picnu, Petře.”
„Pochopil jsem, že se na to máme vysrat. Vyslechnout, moc se v tom nešťourat a odložit. Vidělas toho panáka, ne? Tak už je to tady.”
„Myslíš, že ho uklidí?”
„Tím jsem si jistej, Kačko. Pěkně to smrdí. Ten Case rozhodně něco tají. Prolustroval jsem oba. Ani hovno! Interpol, všechny možný databáze. Tak jsem to dal Jendovi, protože má lepší možnosti než my. Ten Case je podezřele čistej. Podařilo se mu vyštrachat číslo sociálního zabezpečení. Tak sjel všechny možný rejstříky, veřejný školy, soukromý školy, sociální sítě. Nic! Zaměstnání? Nic! Divný, ne? Ani ň! Takže mi z toho vychází, že je to podělanej špión. Ten Cobb? Nejspíš to samý. A Siegel? To je snad ještě větší záhada! A jak starej ráno mektal zase ty svý nesmysle, čuju zásah z,” naznačil palcem vzhůru a vyrobil z kouře kroužek. „Hele Katko, je mi to v podstatě u prdele. Jestli si tu vyřizujou účty výzvědný služby a netahaj do toho nás, jejich problém. Povalíme do Stodůlek za Jendou. Řekneme, co se děje, a dáme mu všechno, co máme. Kašleme na to. Souhlas?”

Pokrčila rameny.

Bylo zřejmé, že jí to není po chuti. Jenže byla dost chytrá, aby nešla hlavou proti zdi. Věděla, že to není první ani poslední případ, co jim zametli pod koberec. Navíc Petr to má za pár. Sama nic nezmůže! Jak posledně dopadla? Šoupli ji na půl roku do Velkých Popovic.

Ne, díky!

„Je mi jasný, že je ti to proti srsti, Kačí. Chápu. Jenže mě to sere úplně stejně jako tebe. Tohle je fakt, fakt divný. Koukalas na ty záznamy? Myslím na všechny?”
„Jasně.”
„Nic?”
„Nechtěla jsem s tím začít, protože bych byla asi za blázna.”
„Takže sis všimla?”

Přikývla.

„Řekni mi, jak je do prdele možný, že byl chvilkama neviditelnej?”

* * *

O pět hodin později přistála proudová cessna s Casem na palubě v Curychu. Několik hodin na to ho personál sanatoria v Lausanne vezl na operační sál.

Rodinné pouto

O čtrnáct dní dříve.

Na letišti u Forest Glade přistál kolem poledne X-Jet v barvách Lambert AeronautiX.

Přítomnost nízkoorbitálního letadla vzbudil zájem na věži i u pozemního personálu. Přeci jen, nestávalo se často, aby se kosmická technologie objevovala na texaském zapadákově.

Pilot odstavil stroj podle instrukcí letového dispečera u hangáru číslo 2.

Přední dveře štíhlého trupu se skládacími křídly se otevřely a samočinné rozvinovací schody o deseti stupních se rozložily. Jako první po nich seběhl muž v černém obleku s tmavými slunečními brýlemi.

Sestoupil dolů a vyčkával u poslední příčky.

Po něm sešel muž v rozhalené košili s pečlivě ohrnutými rukávy v lokti, džínách a modrých newbalanckách, následován v těsném závěsu dalším mužem v obleku.

Tmavě modrý postarší lincoln, stojící opodál se rozjel směrem k nim. Když zastavil, druhý bodyguard otevřel dveře, a když muž v košili nastoupil, oběhl limuzínu a přisedl si k němu.

Druhý strážce vzal místo vedle řidiče.

Limuzína vyrazila po silnici číslo 11 směrem k Mexii, ale na kraji města to vzala po západní Tyler Street, odkud pak pokračovala až ke křižovatce se silnicí 1365, kde odbočila vpravo. 

Po deseti minutách jízdy zastavila před budovou s názvem Lightsee Fruit Farms. Na parkovací ploše z bílých kamínků stály dva velké pick-upy a odpojený chladicí návěs.

Jako první vystoupili oba muži v oblecích.

Z budovy vyšla postarší žena v triku a džínách. Muž v košili naznačil strážcům, ať zůstanou u vozu a šel jí naproti.

Podali si ruce. Chvíli spolu hovořili.

Žena ukázala na bílý dům přes silnici vzdálený asi 300 yardů. Muž se s ní rozloučil. Cestou zpátky těm dvěma cosi řekl a vydal se sám k domu.

Jednopodlažní dům se skvěl novotou.

Na první pohled typický bungalov, jakých je v okolí tisíce, jen nebyl ze dřeva, nýbrž z plastových prefabrikátů poslední generace. Muž vešel na zápraží a zaklepal na dveře. Na potřetí otevřela žena kolem padesátky.

Středozápadní typ, štíhlá postava s blonďatými vlasy stočenými do drdolu.

Možná proto se zdálo, že je o dobrý palec vyšší než on.

Vykřikla překvapením a vrhla se mu kolem krku. Muž ji k sobě pevně přitiskl a dlouze ji objal. Pak ji od sebe jemně odstrčil, ale stále ji držel za paže.

Cosi jí řekl. Díval se jí přitom do očí.

Žena položila dlaň na ústa a zavrtěla hlavou. Chtěla se vymanit ze sevření.

Nepustil ji.

Ženě se podlomila kolena.

Přitiskl ji k sobě.

Pak začala hlasitě a srdceryvně naříkat.

Muž se ji snažil ukonejšit. Tiskl ji k sobě a hladil ji zezadu po vlasech. Trvalo to asi čtvrt hodiny. Potom šli dovnitř.

Muž ji přitom musel podpírat.

* * *

„Můžu ti něco nabídnout, Henry? Nemáš hlad?”
„Vlažnou vodu, Loreen. Děkuji.”
„S citrónem?”
„Ano, prosím.”
„Vydrž, mám tady jen chlazenou.”

Odešla.

Vrátila se s balenou vodou. Z košíku na kuchyňské lince plné ovoce vzala citrón, rozřízla ho vejpůl a vymačkala obě poloviny do sklenice. Zalila to vodou.

Podala mu ji.

„Nejlepší v Texasu.”
„Zapomínáš, kdo je tvůj hlavní odběratel,” pousmál se smutně a napil se.
„Promiň. Vůbec nevím, co říkám. Řekneš mi, jak se to stalo?”

S odpovědí váhal.

„Řekni mi pravdu, Henry.”
„Jestli ti to aspoň trochu pomůže, jsem si jistý, že netrpěl. Zásah do hlavy.”

Muž zavřel oči.

Žena k němu přistoupila a pohladila ho po tváři. Pak se jí zkřivil bolestí obličej.

Zase se rozplakala.

Muž ji chytil oběma rukama za boky a jemně ji k sobě přitiskl. Chvíli tak zůstali. Ona se pak odtáhla. Došla ke stolu pro ubrousky, vytáhla jeden ze stojanu a vysmrkala se.

Pak si otřela oči.

„Jak?”

Muž je otevřel. Leskly se mu.

„Vražda.”
„Bože můj!”

Ztratila rovnováhu, ale muž vyskočil a zachytil ji.

Pomohl jí si sednout. Zase se rozplakala. Muž se natáhl pro ubrousek, osušil si oči, a pak se opřel zády o kuchyňskou linku. Mlčky ji pozoroval. Zvedla k němu zrak.

Uvědomil si, že je nalíčená.

Tak si ji pamatoval. Za všech okolností upravenou. Vůbec si nepamatoval, že by ji viděl bez typicky decentního make-upu. I přes nastupující vrásky a kruhy pod rozmazanýma očima byla krásná. Místo úsměvu, který dokázal během chvíle ukončit hádku, se jí ve tváři zrcadlila bolest.

„Proč?”
„Poslal jsem ho na nebezpečnou misi. Je to moje vina, Lorry.”
„Jak jsi jen mohl, Henry? Proč jsi nechal mého syna vystavit nebezpečí?”

Mírně zaklonil hlavu, přejel si prsty přes víčka a nadechl se.

„Byl to přece i můj syn!”

Zpříma se na něj podívala. V očích se objevil záblesk zloby.

„Říkal jsi, že na něj dáš pozor! Vždyť víš, že jsem byla proti!”
„Je mi to moc líto.”
„To mi ho ale nevrátí!” vykřikla a zvedla se ze židle.

Nakročila k němu a mimoděk zaťala pěsti. Pak se jí zase zamotala hlava, a tak se rychle posadila. Schovala hlavu do dlaní. Muž k ní přistoupil. Chtěl ji obejmout, ale ona ho vztekle odstrčila.

„Jak jsi jen mohl, Henry!? Jak jsi sakra jen mohl?”

Poslední věta se téměř utopila v přívalu bolesti a zoufalství.

„Je mi to moc líto. Kdybych mohl nějak…”
„Jdi pryč! Nech mě!”

Její bolest se měnila ve vztek.

„Vypadni!”

Dala lokty na stůl a dlaněmi si podepřela hlavu za čelo. Vyšívaný ubrus skrápěly černé slzy. Napřáhl k ní ruku, ale v polovině ji stáhl.

„Zítra se ozvu. Musíme se domluvit na obřadu.”
„Jdi k čertu, Heinrichu Lamberte! Táhni třeba do pekel!”

Odešel, aniž by za sebou zavřel.

* * *

O hodinu později se X-Jet odlepil z ranveje.

Ve třinácti kilometrech pilot změnil konfiguraci křídel a nahodil stratosférický motor. Letoun postupně nabíral vertikální rychlost, dokud se ukazatel rychlosti nezastavil na hodnotě 9 544 kilometrů v hodině.

Letoun se srovnal do horizontální polohy. Z výšky 40 kilometrů vypadala Země úchvatně.

Strážci i Heinrich Lambert si sundali přilby.

Vždy si myslel, že ho pohled z orbity nemůže omrzet. Chvíli se zamyšleně díval z okna na modrobílou planetu. Pak vytáhl z přihrádky před sebou satelitní telefon. Pustil ho do prostoru a začal si ním pohazovat zleva doprava.

Díval se, jak se ve stavu beztíže stáčí na všechny strany a přitom vzpomínal na dobu, kdy Loreen potkal.

Byla o pět let mladší. Vysoká, krásné lícní kosti a vlasy až na lopatky. K tomu ty její dlouhé nohy. Úplně ho rozsekaly. Nebyla to jen fyzická krása, co ho na ní přitahovalo. Byla inteligentní, vtipná, okouzlující, a on zrovna procházel vážnou manželskou krizí.

Nemohla za to kupodivu jeho dřívější bouřlivá povaha.

Výrazný podíl na tom, proč si se ženou přestali rozumět, měl jeho tehdejší projekt. Doslova jím žil.

Konečně to vypadalo, že se blíží ke zdárnému konci!

Čas neustálého testování, ladění a nepředstavitelného stresu. Trávil v laboratoři osmnáct i dvacet hodin. Šest dní v týdnu. Často spal v práci, jelikož cesta domů trvala přes hodinu. Pak si konečně mohli oddechnout. Ten zatracený počítač fungoval!

Souběžně s ním se vyvíjel operační systém, který se podařilo dokončit o pár let později. 

Quantum měli na starost Jayesh Kulkarni a Ilai Shain, jeho tehdejší společníci a spoluzakladatelé první společnosti. Když projekt prvního kvantového počítače skončil, mohl se zase naplno věnovat byznysu. Hodil se pro něj víc, protože rozuměl obchodu. Oni byli zase géniové jedniček a nul.

Bylo co oslavovat.

S Loreen se seznámil na firemním večírku. Románek mu brzy přerostl přes hlavu. Dlouho si odmítal přiznat, že s ní má vztah.

Myšleno z pozice ženatého.

Ze začátku ji bral jako rozptýlení, protože i když mu to v manželství neklapalo, neplánoval ženu opustit.

Anite mu na ni pochopitelně přišla.

Rozvod byl na spadnutí.

Pak si uvědomil, že je to poslední, co by se mu hodilo do krámu. Zásadně by to ovlivnilo všechny jeho plány.

Bylo to prosté. Neměl předmanželskou smlouvu. Anite by připadla polovina. V té době neměl tolik, aby nad tím mohl mávnout rukou. Tak se to rozhodl s Loreen skončit. Jenže co čert nechtěl. 

Přišla do jiného stavu.

Potrat odmítla. Tak udělal dohodu. Dostane štědré odstupné a ona mu zmizí ze života.

Odstěhovala se domů, do Texasu.

Pochopitelně se snažil tutlat, že má nemanželské dítě. V očích veřejnosti byl už známý jako úspěšný podnikatel. Vizionář tisíciletí. Tak to o něm psali ve Forbesu. Ne jako dnes, kdy ho média jen pronásledují.

Ten rok ho magazín Time zvolil mužem roku.

Vzorný manžel a milující otec. Marcelliusovi, jeho synovi, byly čtyři. Následné vláčení bulvárem by nepochybně ovlivnilo ceny akcií. I když ve firmě slavili úspěch, skutečnost byla taková, že následujících pět let se sotva drželi nad vodou. Už ani nepočítal, kolikrát málem vyhlásili bankrot.

O tom, co všechno má vliv na cenu, se ostatně přesvědčil sám.

Stačilo pár neuvážených příspěvků na sociálních sítích, které zjevně nikdo nepochopil. Cena akcií letěla dramaticky dolů. Po jednom takovém neuváženém tweetu spadly o třicet procent! Stálo ho to místo ve vedení. Vývoj superpočítače a operačního systému polykal statisíce až miliony dolarů denně, a tak ho museli na chvíli uklidit, protože rezervy začaly docházet. Místo odlivu financí potřebovali naopak nějaké přilít.

Na maléry nebyl zkrátka prostor.

To bychom neustáli.
Nešlo to jinak.

Roky plynuly a on dělal, že Dalton neexistuje.

Pět let po jeho narození měla Anite vážnou automobilovou nehodu. Její smrt oplakal.

Poslední dva roky jim to totiž zase klapalo.

Možná to bylo věkem, ale když mu padesátka zaklepala na ramena, ohlédl se a začal bilancovat. Cítil jistou zodpovědnost za Daltona. Od smrti manželky zůstal dobrovolně sám a snažil se být, v rámci možností, dobrým otcem zákonnému synovi. Jednu dobu uvažoval, jestli přece jen nemá zkusit navázat na minulost a dát to s Loreen dohromady. 

Doneslo se mu, že také nikoho nemá.

Žádný z jejích vztahů nevydržel. Veškerý svůj čas a energii věnovala rodinné farmě a Daltonovi. 

Než se rozhoupal k činu, nastaly problémy. Po smrti společníků, jeho opravdových přátel, musel převzít kontrolu nad společností.

To se povedlo.

Zakládal nové a kupoval nadějné. Hlavně start-upy. K tomu musel přestěhovat většinu aktivit do Evropy. Čím výš stoupal, tím více se však musel řídit psanými i nepsanými pravidly jistých uskupení, do kterých byl automaticky přizván.

Členství nešlo odmítnout. Musel učinit několik těžkých rozhodnutí.

Jedno z nich mělo za následek, že udělal všechno pro to, aby se o Daltonovi nikdo nedozvěděl. Spojení s ním by ho mohlo ohrozit. Ačkoli v hloubi srdce pohrdal politiky, sblížil se se Scottym O’Driscollem. Od začátku finančně podporoval jeho kampaně, protože jeho politické aktivity mu přišly sympatické a dávající smysl.

Když z politiky odešel, nabídl mu místo generálního ředitele bezpečnosti. Tenkrát ho napadlo, že by na Daltona mohl dohlížet skrz Caseho.

A teď je mrtvý.

Něco si uvědomil. Přestal si hrát s telefonem a vyťukal číslo.

„Ahoj Dave, tady Henry.”
„…?”
„Potřeboval bych, abys všeho nechal, a jel se mi postarat o přítele.”
„…?”
„Do Prahy.”
„…?”
„Dobrý nápad.”
„…?”
„Ezekiel Case. Má mnohočetná střelná poranění. Je v kómatu, stabilizovaný s podezřením na přerušenou míchu. Deformace spodní čelisti, závažná perforace jazyka a znetvořený obličeje. Je zázrak, že přežil. Všechno je ve zprávě, kterou ti hned pošlu, jen co přistaneme. Dej mi ho, prosím tě, dohromady. Vezmi s sebou každou schopnou ruku. I kdyby ta ruka měla vyndat ruce z pacienta. Slib třeba modré z nebe.”
„…?”
„To nechám na tobě.”
„…”
„Díky, Dave. Máš to u mě.”

Dělám to s každým

Čtyři měsíce od nástupu do výcviku.

Výcvik se přehoupl za polovinu, do konce zbývaly necelé dva měsíce a Derekova skupina se k lektorově i Kasimově překvapení ukázala jako velice schopná. Nejvíc ze všech exceloval právě Derek.

Planche byl jeho schopnostmi unešený.

Začal mu dávat extra hodiny. Trávili spolu hodně času, a to jak v kyberprostoru, tak i mimo něj. Dalo by se říct, že se z nich stali přátelé. Minimálně k sobě měli blíž než Derek ke svým kolegům.

„Co jsi vlastně dělal předtím?” zeptal se Planche nad sklenicí piva v potemnělé jídelně. 

Bylo po večerce.

Derek si užíval jedno z privilegií. I kvůli tomu ho ostatní moc nemuseli. Bylo mu to fuk.

„Hlídal jsem úklidové roboty.”
„To vím, je to v tvém profilu. Myslím v životě.”
„Nic moc. Co jsem se vrátil z vězení, šlo to se mnou jen z kopce. Chvíli to vypadalo, že jsem v pohodě a budu normálně žít, jenže pak se vždycky něco podělalo.”
„Jak si se k tomuhle vůbec dostal?”

V krátkosti mu to pověděl.

Snažil se být stručný, hodně z toho vynechal, ale o Konrádovi mu řekl. Nemohl si nevšimnout, že na Plancheho jeho životní příběh zapůsobil.

„To mě mrzí.”
„Nemusí, Chrisi. Podělal jsem si to sám. Dobře mi tak.”
„Jak to?“
„Měl jsem trochu víc přemýšlet. Nechat věci plynout, zatnout se a vydržet. Za dva roky bych byl z největšího srabu venku. Jenže jsem udělal něco, co snad ani nechtěj vědět. Kvůli mně…“

Dlouze si loknul.

Pivo mělo skoro stejně hustou pěnu jako to plzeňské, po kterém se tak uzemnili s Yvem. V duchu se pousmál, když si na to vzpomněl. Musel přiznat, že mu ty jeho průpovídky docela chybí.

„Po mně se ti už nestýská, Dereku?”

Skoro tři měsíce měl od něj klid.

Doufal, že konečně a nadobro zmizel.

Takže zase.
Fucking beautiful.

Znechuceně odložil sklenici.

„Proč si přišel? Co chceš?”
„Nic nechci. Jen mě mrzí, že si na mě tak rychle zapomněl.”
„To není pravda!”
„Když myslíš.”
„Proč se s tebou vůbec hádám!? Ty nejsi Konrád! Konrád je mrtvý!”
„Ano, jsem.”
„Jdi do hajzlu!”

„Copak? Nechutná?”
„Ale jo, jde to.”
„Tak proč se tváříš, jako bys právě spolkl žábu?”

Derek se ušklíbl. Podíval se na Plancheho.

„Slyším hlasy. Tedy hlas. Je to jeden a ten samý. I když se někdy tváří, že je někdo jiný.”
„Tak hlasy, nebo hlas?”
„Hlas. Jednotné číslo. Vždycky je jen jeden.”
„Kdy? Teď?”
„Jo.”
„Zajímavé.”

Planche se napil.

Derek si také trochu loknul. Vypadal, že mu přestává být do řeči.

„Co ti říká?”
„Teď nic. Poslal jsem ho háje.”
„Slyšíš ho často?”
„Někdy. Dlouho byl klid. Jenže teď je zpátky.”
„Tušíš, co to spustilo?”

Pokrčil rameny, dopil zbytek a odložil sklenici.

„Možná vzpomínka. Na někoho. Tenhle pro změnu tvrdí, že je… Že se jmenuje Konrád.”
„Trápí tě jeho smrt?”
„Samozřejmě! Co je to za otázku? Jasně že ano! Proč by neměla?”
„Dáš si ještě jedno?”
„Sem s ním.”

Planche ukázal na znuděnou servírku. Opírala se o barový pult. Významně se podívala na hodinky.

„Přineste nám poslední, prosím. Pak klidně jděte. My tu za sebou zavřeme. Děkuji!”

Natočila dvě, zatáhla žaluzie a zhasla.

Pak odešla.

Žlutozelené světlo vycházející z akvária zabránilo, aby se jídelna neponořila do úplné tmy. Přiťukli si.

„V tvých záznamech je zmínka, že jsi schizofrenik.”
„No to teda nejsem!”
„Promiň, špatně jsem se vyjádřil. Že trpíš lehkou formou schizofrenie.”
„Můžu ty záznamy vidět?”
„Není to zvykem, ale proč ne. Nic moc v nich ale nenajdeš.”
„Tak na co je máš?”
„Vlastně k ničemu, ale musíme o studentech něco vědět. Než je doporučíme klientům.”
„Aha. Co jsou zač? Ti klienti.”
„Tak, různí.”
„Můžeš to prosím trochu víc rozvést?”
„Já o nich zase tolik nevím.”
„Chrisi, podívej se na mě. Mám tady na čele snad nakreslenou…“

Zarazil se.

„Hele, když už jsi to nakousnul, proč mě pořád napínáš a nevybalíš to rovnou? O co tady vlastně jde? Ne, že bych nad tím nepřemýšlel. K čemu nás to cvičíš? Žádný kecy, prosím.”
„Vážně to chceš vědět?”
„No jasně, že chci!”
„Většina studentů si myslí, že budou nastavovat krk za bohaté lidi, co utrácejí čas v kyberprostoru, kde mohou povolit uzdu svým zvráceným představám. Nemám pravdu?”
„Jo. A pokud možno nenatáhnout bačkory.”
„Víš proč se v kyberprostoru umírá?”
„Slyšel jsem různý teorie. Ty to víš?”
„Ne. Ale také mám teorii.”
„Jakou?”
„Někdo to dělá záměrně.”
„Kdo?”
„To nevím.”
„Proč?”
„To zatím nevím.”

Derek pozvedl sklenici k ústům.

„Trochu chabé na odborníka tvého formátu, nemyslíš?”
„Netvrdím, že ta teorie nemá slabá místa.”

Zasmál se.

„Ok. Vrať se k těm klientům.”
„Odhaduji, že jsou to politici, vysocí manažeři, umělci. Vesměs vážení občané. Teď se jen domýšlím. Pochopitelně neznám jejich pravou identitu. Složení bude ale pestré. Všechny spojuje jedna věc. Jsou velmi bohatí. Někteří velice, velice bohatí. Z toho, co mi postupem času dochází, dodáváme vás hlavně na Blízký východ.”
„Cože? Dodáváte? To je jako nějaký nový eufemismus pro… Blízký východ? Co?”
„Kdo si myslíš, že tohle celé platí?”
„Máte z nás provizi, nebo ne?”

Planche se zavrtěl na židli a napil se.

„To ano, jistě. Jenže všechno tohle vybavení, prostory a krytí, nezajišťujeme my. Ano, provize je náš plat. Jenže já to nedělám pro peníze, mám jich dost. Víc než potřebuji. Dělám to kvůli vědě.”
„Zajímavé,” napodobil ho Derek a ušklíbl se.
„Tak co tě zase žere, Dereku?”
„Nic mě nežere. Jen mi to vrtá hlavou.”
„Co?”
„Neuraz se, prosím. Vykládáš mi toho dost, a je mi jasný, že to normálně neděláš. Otázka je, proč to děláš?”
„Máš pravdu. Ty jsi první.”
„Čím jsem si to zasloužil?”
„Jsi jiný. Líbíš se mi.”
„Brzdi, kamaráde, brzdi.”

Planche se rozchechtal.

„No tak to si pochopil úplně špatně.”
„To jsem rád.”
„Ne, vážně. Nejsou to jen tvé schopnosti. Jsi osobnost. A teď se neuraz, nemám si s kým povídat. S někým tak inteligentním, jako jsi ty.”
„Osobnost? Inteligentní? Já? Možná bys to už neměl dopíjet,” uchechtl se Derek.
„Nepodceňuj se. To je tvoje největší slabina.”
„Podívej Chrisi… Ty jo, já jsem se snad máznul po dvou pivech! No, hele. Asi takhle. Já vím, že mi dáváš nejlepší rady a fakt jsi mě hodně naučil, jsi fajn chlap, ale taky vím, že nejsi opravdový přítel. Takže se ptám, proč? Proč to děláš? Zatím si mě nepřesvědčil.”
„Líbí se mi, jak přemýšlíš. Tímhle kurzem prošla spousta lidí. Všichni jsou jeden jako druhý. Ve své podstatě hloupí. Jdou za vidinou rychle vydělaných peněz nebo za dobrodružstvím, o kterém mají zkreslené představy. Spojuje je jedno. Nemají cíl. Víš jaký je největší zločin, který sami sobě provádíme?“
„Ne.“
„Uléhat beze snů a probouzet se bez účelu s vědomím, že další den bude jako ten předchozí. Oni bývají znudění životem, což je k jejich průměrnému věku směšné. Také často před něčím utíkají.”
„Tak to tě musím zklamat. Nemám cíl a jsem na útěku.”
„Ale máš. Chceš mít domov. Rád bys zpátky Veroniku.”

Derek se přestal usmívat.

„Jak tohle víš? Nikdy jsem ti to neřekl!”
„Ale ano, řekl.”
„Tak to bych si snad musel pamatovat, ne?”
„Vedli jsme spolu před pár měsíci dlouhý rozhovor. Tam,” naznačil bradou.
„Nic takovýho si nepamatuju!”
„Názorná ukázka selektivního mazání vzpomínek.”

Derek se zamračil.

„To jsem ti asi nevykvákal dobrovolně, že jo?”
„Ne. Dostal jsem tě do určitého stavu vědomí. Použil jsem na tebe vlny se vzorem, co má podobný účinek jako sérum pravdy. Dělám to tak s každým. Musím. Není to jen kvůli výzkumu. Omlouvám se, jestli se tě to dotklo.”
„To si sakra piš, že se mě to dotklo!”

Znechuceně dopil zbytek.

„Nezlob se, prosím. Chci tě o něco poprosit, ale zítra ti to zase vymažu.”
„Potom ale nechápu, jaký to má smysl? A hlavně, proč bych si to měl nechat líbit?”
„Protože je to i ve tvém vlastním zájmu, Dereku.”
„Tak proč tohle divadlo, když už jsem ti stejně všechno vyžvanil?”
„Chtěl jsem mít jistotu. Že jsi ten, za koho tě mám.”

Zamyslel se.

„Dobře. Poslouchám.”

Složka

Caseho pokoj nepřipomínal sanatorium ani hotel. Byl moderně zařízený. Přesto v něm bylo cosi domáckého.

„Tak jak to jde?” optal se ho padesátník v dlouhém bílém plášti.
„Dobře. Vlastně skvěle.”
„Jak vám jde běh, pane Casei?”
„Na pásu zvládám dvě a půl míle za 31 minut,” pochlubil se.

Spokojeně se přitom usmál.

„To je skvělé! Jean se mi zmínil.”
„Je mi velmi nápomocný. Ještě jednou díky. Díky vám všem.”
„Bylo nám potěšením. Zvlášť když jste tak vzorný pacient.”
„Neberte to špatně, pane doktore. Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu.”
„Naprosto vám rozumím. Už vám někdo řekl, kdy si vás odvezou?”
„Ještě ne.”
„Jsem si jistý, že nejpozději do konce týdne se to dozvíte. Pobyt vám končí posledního.”
„Uteklo to jako voda.”
„Ještě vás bude čekat půlrok domácí rehabilitace. Neočekávám žádné komplikace. Odhaduji, že za rok si na to ani nevzpomenete.”

Case se smutně pousmál a pak se zachmuřil.

„Nezapomenu na to do konce života.”
„Ano, jistě. Ještě jednou se na to s dovolením podívám.”

Přistoupil k němu blíž a dvěma prsty Caseovi přizvedl tvář za bradu.

„Jste skoro bez jizev. Hojí se velmi pěkně,” řekl uznale. „David, tedy kolega Fisher, odvedl skvělou práci. Když si vzpomenu, jak se celebrity stále hyzdí botoxem,” ušklíbl se. „Jste svobodný, pane Casei?”
„Rozvedený.”
„No, tak teď s tím obličejem hlavně opatrně. Jelikož naše procedura je utajená, budete muset tvrdit, že jste mnohem mladší,” uchechtl se.
„Mám přítelkyni.”
„Stejně starou? Ach, promiňte. Jistě víte, jak to myslím.”
„Je o šestnáct let mladší.”
„Vida, vida! Tak teď budete vedle ní vypadat jako vrstevník,” zažertoval.
„Snad se jí budu líbit.”
„Ona vás ještě neviděla?”
„Ne.”
„Ach tak.”
„Pracovní povinnosti.”
„Tak ji ode mě pozdravujte,” usmál se mile.

V kapse pláště mu něco zavibrovalo.

Sáhl do ní, vyndal mobil a přijal hovor. Omluvně se na Caseho podíval a pološeptem dodal: „Uvidíme se později.”

Pak se otočil a vykráčel ven dlouhými kroky.

Caseho čekal videocall s Mirel.

Přemýšlel, jestli se nemá převléknout do obleku, nebo aspoň do košile. Nebyl si jistý, jak bude na jeho novou podobu reagovat. Tak nějak předpokládal, že bude nadšená, nicméně cítil jistou nervozitu, protože mu vždycky tvrdila, že všechny jeho vrásky, dokonce i to bříško zbožňuje. Připadal ji mužný. Seriózní, přitom strašně sexy. I když předtím vypadal minimálně – nebo aspoň podle okolí, o deset let mladší, přece jen, teď by mu hádali sotva čtyřicet.

Od událostí v Praze shodil patnáct kilo.

K poslednímu listopadu to budou čtyři měsíce a pět dní, co ho tu začali dávat dohromady. Před dvěma měsíci začal usilovně cvičit. Den co den, dvakrát tři hodiny. Dokonce nabral trochu svalů.

Za normálních okolností by byl se sebou spokojený.

Caseovi bylo jasné, že jen na tu plastiku by mu nestačily všechny úspory. Nemluvě o tom, že zase chodí! Pokaždé, když si na to vzpomněl, zalil ho smíšený pocit. Neskonalý vděk k panu Lambertovi, že se o něj postaral a nenechal ho shnít někde v domově pro veterány, prosolený bolestí a lítostí, že už nikdy neuslyší Daltonovo remcání, a okořeněný hlubokou nenávistí k Siegelovi. Přísahal, že se pomstí za Daltona i za sebe. I kdyby ho měl pronásledovat do konce života. Ze skříně vytáhl oblek a převlékl se z teplákové soupravy do kalhot a košile.

Volala přesně načas.

Case nechal kameru vypnutou.

„Miláčku?”

Už skoro zapomněl, jak zní její hlas.

„Nemám obraz.”
„Já vím, lásko.”
„Děje se něco?”
„Musím tě na něco připravit.”
„Zapni ji, Ezi. Jizev se nebojím. I kdyby to bylo tak strašné, pořád tě budu milovat.”
„Tak dobře.”

Case se dotkl ikony na malém proužku kontextového displeje nad klávesnicí. Dioda nad obrazovkou zezelenala.

Nešlo si nevšimnout jejího překvapení. Dala si ruku před ústa, ale jako by si to hned uvědomila, a dala ji rychle dolů.

„Kieli? Jsi to… Jsi to vážně ty?”

Case se téměř provinile usmál.

„Jsem to já.”
„Spíš tvoje mladší kopie. Kdybych nepoznala tvůj hlas…, i když…, nevím jestli je to tím přenosem, ale zníš nějak jinak. Máš ho nepatrně hlubší.”
„Přišel jsem o čelist. Schytal to i hrtan. Tihle doktoři dokážu zázraky, nevěřila bys…”
„Kieli, lásko.”

Schovala hlavu do dlaní a rozplakala se.

„Mirel, prosím, neplač.”

Přiložila dva prsty na oči, jako by chtěla zatlačit slzy.

„Sakra, nemám kapesník,” usmála se omluvně.

Řasenka se jí trochu rozmazala.

„No, hezký. Teď určitě vypadám jako to chlupatý zvíře, tam od vás.”
„Jaké máš na mysli?”
„Nemůžu si vzpomenout. Kieli, já se o tebe tak strašně bála!”

Case se pokusil o povzbudivý úsměv, ale vyšel z toho spíš škleb. 

„Auvajs.”
„Copak? Bolí to?”
„Ještě se nemůžu pořádně smát. Mimochodem, asi jsi měla na mysli mývala.”

Casemu se při té představě chtělo smát, což ale vyvolalo bolestivou reakci, takže se střídavě chechtal a do toho sykal bolestí. Mirel se při pohledu na něj objevil ve tváři úsměv, a když Case udělal grimasu, že vypadal jako komiksový Joker, vyprskla smíchy. U nosu se jí udělala bublina. To bylo dobré znamení. Její smích neměl však daleko k přechodu do pláče.

„Už přestaň, lásko.”
„Dobře.”
„Musím ti ale něco vyčíst, a chci to udělat hned, a taky se k tomu nechci nikdy vracet.”
„Dobře, Miriam.”

Tak ji oslovoval, jen když přišla řada na vážné věci.

„Mrzí mě, že jsi mi nedovolil, abych za tebou hned jela.”

Case se přestal šklebit.

„Nechtěl jsem, abys mě takhle viděla. Nechtěl jsem, abys ses trápila. Nechtěl jsem, abys myslela na to, že už třeba nebudu nikdy chodit. Nechtěl jsem, abys viděla, jakou ze mě to zranění udělalo zrůdu. Miriam, tohle bych nikdy nedopustil.”
„Co bys nedopustil?”
„Abys byla postavená před volbu.”
„Jako volbu? O čem to mluvíš?”
„Aby ses se mnou musela rozejít.”
„Já bych se s tebou přece nerozešla! Co to plácáš, proboha?”
„Já vím. Vím, že bys to neudělala. Jenže já bych ti nedokázal kazit život.”
„Ezekieli, ty bereš nějaké léky?”

Case se ošil.

„Ne, neberu.”
„Tak o čem to tu sakra mluvíš? Co bys jako udělal?”
„Ukončil bych to.”
„Rozešel by ses ty se mnou?”
„To jsem zrovna nemyslel.”

Podívala se na něj, jako by právě spadl z Měsíce. V očích se jí mihl záblesk.

„Už mi nikdy takové věci neříkej!”
„Nebudu. Moje stanovisko k tomu ale znáš.”

Chvilku mlčeli. Ani jeden nevěděl, jak navázat hovor. První se osmělila Mirel.

„Možná máme stopu.”
„Máme? Kdo? Jakou?”
„My.”
„O čem se bavíme?”
„O člověku, co ti to udělal.”
„Tobě…, tedy vám, o mně a o Daltonovi někdo řekl? Bavíme se skutečně o tom samém?”
„Proboha! My mluvíme jako na konspirační schůzce. Abir Siegel.”
„Jak vy o něm víte?”
„Zapomínáš, pro koho dělám, Kieli?”
„Mohlo mě to napadnout. Co o něm víš? Víte?”
„Kromě toho, že je to pěknej parchant?”
„Ano.”
„Po tom, co se přidal k Palestincům, se přesunul ze seznamu kriminálníků na politicky exponovanou osobu, takže jsme si na něj víc posvítili. Předtím to byly víceméně drobnosti, tedy z našeho pohledu, ale když začal rabovat sklady IDF, začali jsme ho brát vážně. Tomuhle člověku se podařily věci, nad kterými bychom si museli dlouze lámat hlavu. Má mocného spojence. Zatím nevíme koho. Nejsme si jistí ani jeho podobou nebo minulostí. Víme pouze jistě, že byl před pár lety na plastice a dnes vypadá jinak.”

Case se nadutě pousmál.

„Vím přesně, jak vypadá. Viděl jsem ho na vlastní oči. Dokonce mám jeho fotky v počítači. Jenže ten mi zabavili v Praze a nemají se k vrácení. Sice se do něj nedostanou, ale já také ne, takže ho nemůžu vymazat na dálku a zničit, protože se ani jednou nepřipojil.
„To můžu zařídit. Dostaneme se k němu.”
„Ne, Mirel. Jestli se k němu dostanete, tak mi ho musíš hned vrátit.”
„To ti nezaručím.”
„Jinak ho neodblokuji.”
„To má znamenat jako co?”
„Mám pádné důvody. Za prvé, nepatří mi. Firemní tajemství. No a za druhé…, jak to jen říct. Pamatuješ na naši poslední dovolenou?”

Trvalo jí dvě vteřiny, než jí to docvaklo.

„Bože můj, Ezekieli! Ty jsi ale pitomec!”
„Na druhou stranu, ty tam vypadáš jako modelka, kdežto já jako vypasený vepřík.”
„Nikdy bych nevěřila, že uděláš takovouhle blbost! Kolik ti je? Služební počítač? To to nestačilo nechat v telefonu?”
„Kde jinde by měly být naše krásné vzpomínky v bezpečí?”

Poznal, že je naštvaná, ale také, že to s tím zlobením nebude tak horké.

„K tomu nemám co dodat. Je ti jasné, že jestli se k nim dostanu, smažu je?”
„Nevadí. Uděláme si nové. Vypadám mnohem lépe. Všude,” zamrkal spiklenecky, vyhrnul si košili, a poplácal se po téměř plochém břiše.

Mirel se ušklíbla.

„Máš štěstí, že tě tak miluji.”
„Já vím, lásko. Taky tě miluji. Moc.”
„Stejně se mi to nelíbí.”
„Co?“
„Jak vypadáš.“
„Nechápu.”
„Za chvíli budeš vypadat mladší než já.”
„Pro mě budeš pořád ta nejkrásnější.”

Potom mluvili o společných plánech další dvě hodiny.

* * *

Následující den těsně po obědě měl video hovor z neznámého čísla.

„Dobré poledne, Ezekieli.”
„Pane Lamberte?”
„Heinrichu, prosím.”
„Rád vás vidím, p… Heinrichu.”
„Já také. Chci se vám nejprve omluvit.”
„Za co, pane? Heinrichu.”
„Že jsem vás nenavštívil ani nezavolal.”
„To je v pořádku, p…”
„Ne, není.”
„Postaral jste se dost. To vám nikdy nedokážu dostatečně splatit.”
„To už jste udělal dávno, Ezi. To já jsem vaším dlužníkem.”
„Pane?”
„Měl jsem alespoň tušit, kdo ten Siegel je. Měl jsem po něm jít přes Alfu. Použít hrubou sílu bez ohledu na vedlejší škody. Ten člověk je evidentně nad vaše síly. To říkám při vším respektu, který k vám chovám.”
„Nikdo z nás to nemohl vědět. Zřejmě má mocného spojence.”
„Proč si to myslíte?”

Pověděl mu, co věděl od Mirel.

Když se zeptal, od koho to všechno ví, řekl mu to. I o tom zabaveném počítači. Heinrich Lambert pozorně naslouchal. Case si přitom povšiml, že nějak zestárl. Měl bezchybnou pleť, ale výraz tváře prozrazoval víc. Možná mu i nějaké roky přidal.

„Ezi, ten počítač se nesmí dostat do rukou Mossadu.”
„Smím se zeptat proč, p…?”
„Mám takovou zkušenost, Ezi. Jakmile se do toho nas…,”

Heinrich Lambert si přejel prsty přes víčka podobně, jako to dělával on sám, když bývá unavený.

„Omlouvám se. Jakmile se do toho, vlastně do čehokoliv namontují Izraelci, vždy to zavání pořádným průšvihem. Tou svou drzostí a neomaleností, kterou ve své aroganci a nadutosti považují za nedostatek strachu, jsou horší než CIA. Izraelci jsou mazaní a věřte, že si budou chtít přisadit. Nesmějí Siegela dostat. Nevíme, co všechno o těch čipech ví. Nemůžeme to riskovat.”
„Co by o nich neměl vědět?”

Heinrich Lambert se nadechl a pak se Casemu podíval do očí. Obraz byl ostrý jako břitva.

„Považujete se za mého přítele, Ezi?”

Přivedl ho do rozpaků.

„Nikdy jsem o tom takto neuvažoval, pane. Já…, víte, že jsem vám plně oddán.”
„Vím. Otázka zněla jinak. Považujete se za mého přítele?”
„Rád bych jím byl, pane. Heinrichu.”
„Dobře. I já bych byl rád vaším přítelem. Ezi?”
„Ano?”
„Tyto konkrétní optronické čipy znamenají zásadní průlom. Mohou změnit svět. Obávám se, že v nesprávných rukou jinak, než bychom si my dva přáli. Zvláště pak Izraelci se k nim nesmí dostat. Oni se nesmí dostat do rukou ani Arabům. Sice uzavřeli smír a navenek vzájemně spolupracují, ale věřte mi, navzdory všem těm oslavným článkům v médiích o vzájemném respektu a spolupráci, jakmile se jedni nebo druzí dostanou k téhle technologii, půjdou si po krku. Víte, za tohle by mě už asi ukřižovali, co vám řeknu. Oni… Jeden jako druhý to mají v sobě. Izraelci sice po všech těch letech umožnili vznik Palestinského státu, ale jen se zaťatými zuby. Uvnitř Knesetu existují dvě silné frakce. Jedna si přeje zadupat samostatnou Palestinu a druhá zase zpochybňuje právo na existenci Izraele. Nikdy jsem to nepochopil. Palestinci naříkají, že je Izrael utiskuje ekonomicky, a že je má v hrsti. Pravda je taková, že po letech podpory ze strany arabských států a Evropské unie nejsou Palestinci schopni myslet ekonomicky, protože je to nikdy nikdo nenaučil. Znají pouze korupci a natažené ruce. Nikdo se to neodváží říct nahlas. Všichni politici, bankéři a byznysmeni si kryjí varlata, mají plná ústa podpory ekonomiky, ale ve skutečnosti jim ten prohnilý systém, který se zrodil po Šestidenní válce, naprosto vyhovuje. A je to tu zase. Opět určitá skupina lidí bohatne na úkor a neštěstí druhých. Do toho stojí Židé opodál a tiše se smějí, protože čekají na okamžik, až budou moct říct, my vám to říkali! Místo toho, aby jednali fér. Ne že by obyčejní lidé v Izraeli nebo Palestině nechtěli po všech těch letech žít v míru. V Gaze je konečně klid. Na izraelském území také. Už žádné nálety podomácku vyrobených raket, už žádná zničená úroda horkovzdušnými balóny. Palestincům zase na oplátku Izraelci neboří domy. Až na občasné excesy je v oblasti mír a klid. Jenže uvnitř jinak vyspělého demokratického státu operuje banda ortodoxních bezmozků, a protože se Izrael neřídí ústavou, ale pravidly vycházejícími z Bible, tak se jim donekonečna ve jménu Boha ustupuje. Všude je to stejné, Ezi. Náboženství. Podělané náboženství. Křesťané, židé, muslimové, buddhisté, všechno je to jedno. Náboženství je zlo, Ezi. Víte, Ezi, já nepopírám existenci Boha. Já v něj dokonce věřím! V mých očích není ani jednoho z vyznání, která existuji. Něco vám teď prozradím. Podle jména usuzuji, že máte židovské kořeny. Je to tak?”
„Mám jméno po dědovi. Ano, byl nepraktikující žid. Má babička byla protestantka, takže vlastně žid nejsem. Oba byli v podstatě nevěřící. Stejně tak rodiče. Mám to s vírou dost podobně.”
„Víte, Ezekieli, i já mám v sobě židovskou krev. Ostatně, kdo ji dnes nemá. Mé praprababičce se po Křišťálové noci podařilo, společně s jejím tehdejším mužem, Židem, utéct do Francie. Později se z neokupované části přes horoucí pekla dostali až do Ameriky. Doma, tam v Německu, jim jejich sousedé, kteří k nim předtím chodili nakupovat, zapalovali střechu nad hlavou. Hrozili jim smrtí. Cítím snad proto nenávist k Němcům? Ne. Cítím lítost k Židům za to, co se jim dělo? Za holokaust? Vlastně ne. Je mi to všechno naprosto ukradené. Nehodlám žít v minulosti a spáchaných křivdách. Tohle nikdy nikam nevede! Měli bychom si pamatovat historii, poučit se z ní a jít dál! Protože pravda má vždycky dvě strany. Největší ironii šóa je sám Hitler. Tomu kolovala v žilách také židovská krev. Nacionalismus i náboženství je zlo, Ezi. Jde ruku v ruce s rasismem. Vždyť my všichni jsme ve své podstatě stejní. Bohužel ne všichni máme dobré karty. Chci to změnit. Jestli se dostanou do rukou Izraelcům, je po všem. Věřte mi, že vím, o čem mluvím”

Case poslouchal Heinricha Lamberta se zatajeným dechem.

Viděl mu v očích tu jiskru, jakou míval kdysi, když představoval veřejnosti nové produkty. 

„Řekněte, co mám udělat.”
„Jsem rád, že jsem se ve vás nespletl. O tom počítači jsem bohužel nevěděl. Dostaneme ho zpátky. Nevěřím, že se do něj dostanou, ale riskovat to nebudeme.”
„Jaký mám úkol?”
„Ten jste splnil. Momentálně pro vás nic nemám. Vlastně ano. Musíte se uzdravit. To je váš hlavní úkol a na jeho splnění trvám,” pousmál se. „Pošlu vás na Guantanámo. Budete si užívat podnebí, cvičit a odpočívat. A abyste se nenudil, občas dohlédnete na transporty do Black Tessa. Tam se ostatně brzy potkáme. Mimochodem, vážně vám to sekne.”
„Díky, pane.”

Heinrich Lambert posmutněl.

„A teď mi prosím povězte, jak přesně se to stalo.”

* * *

Ten samý večer měl Case další telefonát. Neznámé číslo a pouze audio.

„Ahoj Ezi.”
Kdo je to?”
„Trinity.”

Nikomu nepatřím

Měli za sebou sedm ostrých připojení.

Stejný počet dní zbýval do Štědrého večera. Cílem posledního cvičení bylo navázat kontakt s někým mimo kurz a neprozradit se. Planche jako obvykle všechno sledoval v paralelních vláknech.

Dnes ho jistila ona.

„Dereku?”

Okno soukromého kanálu naskočilo. 

„Jo?”
„Jsi nervózní?”
„Ne a nevyrušuj, jestli k tomu nemáš důvod.”

Obraz se smrsknul a zmizel. Napadlo ho, jestli neudělal chybu, když Beatrix ve slabé chvilce prozradil pravé jméno. Na Dietera si nezvyknul a používat přezdívku, to mu po tom všem přišlo divné. Nebylo to však jediné pravidlo, které porušil.

O deset hodin dříve.

Měl v plánu si znovu přečíst Christoffelovu knihu. Minimálně mu přišla zajímavá. Hodně věcí z ní ale nechápal. Spoustu informací musel vyhledat na internetu, aby měl alespoň tušení, o čem se v ní píše. Uvelebil se na židli, hodil nohama na noční stolek a otevřel ji. Přeskočil úvod a pustil se rovnou do první kapitoly s názvem Asynchronní souvislosti.

Ozvalo se jemné ťukání na dveře. Šel otevřít.

„Můžu?”

Pokrčil rameny a ukázal jí, ať jde dál.

Nemohl si nevšimnout, že po něm Beatrix jede. Poslední týdny nevynechala jedinou příležitost, jak s ním prohodit alespoň pár slov. Nejlépe v soukromí. Na jednu stranu mu to lichotilo, na druhou mu trochu lezla na nervy.

„Dáš si se mnou?” zamávala lahví vína.

Zaváhal, ale nakonec kývl. 

„Kdes k tomu přišla?“
„Když víš jak,“ ušklíbla se vítězoslavně, „můžeš mít všechno. Teda skoro. Radši bych pravý portský, ale budeme se muset spokojit s tímhle španělským švindlem. Nevadí?“
 „Stejně to nepoznám.“
 „Tím líp,“ usmála se a zavřela za sebou.

Nemohl říct, že by se mu nelíbila.

Vlastně byla hezká. Trochu mu imponovala tou nevymáchanou děsně sexy pusou, i když už od první chvíle měl pocit, že přidrzlým postojem jen maskuje vlastní nejistotu. Pak tu byla další věc, proč na všechny náznaky nikdy nereagoval.

Nebylo to Veronikou, jak by si myslel Planche.

Stýskalo se mu po ní, to ano, ale důvod byl překvapivě jiný. Konečně si uvědomil Achilovu patu.

Snadno se zamiluje.

Veroniku nikdy nemiloval jako Dianu. Jasně, měl ji rád a vždycky ji mít bude, ale skutečná láska to nebyla. Byl to spíš vděk. Kromě toho Veronika dokázala uspokojit jeho potřebu být milován. Byla na něj hodná. Chtěla mu pomoct.

V ten den, kdy si to přiznal, se mu ulevilo.

Nechtěl, aby ho něco podobného potkalo znovu. Od operace se hodně změnil, jasně to cítil, ale přesto se nehodlal pouštět na tenký led, protože:

To bych nebyl já, abych se hned nezamiloval.

Beatrix odložila láhev a plastikové skleničky na noční stolek. Hodila sebou naznak na postel. Stejnoměrně a pečlivě natažený přehoz se pomuchlal.

Derek se zamračil.

„Tak jo, buď jako doma. Mimochodem, nemám vývrtku.”
„Ale já jo,” usmála se a sáhla do zadní kapsy džín, které možná až příliš zdůrazňovaly její dlouhé a štíhlé nohy.

Kapesní nožík s helvetským křížem ladným obloučkem přistál v jeho dlaních.
„Zvládneš to?”
„Ne, jsem úplný dřevo.”

Nalil oběma do půlky. Beatrix se posadila. Derek si přisedl.

Přiťukli si.

„Na dobrou aukci,“ řekl.
„Ne. Na tebe a na mě.“

Napili se.

Jemně nasládlý alkohol ho polechtal na jazyku. Podíval se na Beatrix. Zlehka smočila ostře řezané rty a usmála se. Její bílý úsměv mu připomněl Dianu. Odložila skleničku na noční stolek. Přitom se přes něj trošku natáhla. Cítil květinovou vůni jejího šampónu. Ten mu zase připomněl Veroniku.

Ne!

Vystřelil na nohy.

„Děje se něco?“
„Asi bys měla jít.“
„Udělala jsem něco špatně?“

Dlouhá ofina jí spadla. Překryla polovinu její tváře. Odsunula si ji stranou a zlehka přitom pohodila hlavou.

Způsob, jakým to udělala, v něm probudilo něco, co nechtěl. Chtíč.

Chtěl jí. Chtěl ji hned teď a tady. Měl tisíc chutí hrábnout ji do vlasů, chytit ji vzadu za šíjí, přitáhnout ji k sobě a vtisknout dlouhý polibek. Cítil se omámený a trochu bezmocný.

Věděl, že si s ním hraje.

Nedělej to!

„Musíš odejít.“
„Nebo?“

Teď už měl jistotu.

Nahodila vějičku, protože do něj vidí! Nikdy neuměl maskovat vnitřní pocity. Beatrix vstala. Přistoupila k němu, políbila ho na tvář a hlesla pološeptem.

„Naše cesty se brzy rozejdou. Tak na co ještě čekáš? Vím, že mě chceš.“

* * *

Hodinu od připojení.

„Sakra! Kurva! Do prdele práce!“
„Jsi v pořádku?“
„No to teda nejsem!“

Derek mrsknul odpojený konec optiky do držáku. Kopancem do vypínače odstavil konzoli.

„Dej pozor, ať ji nerozbiješ,“ snažil se ho uklidnit Planche.
„Vážně!? To jako vážně?“
„No tak, uklidni se! Ničemu tím nepomůžeš!“
„Co to…? Co to kurva…? Proč!?“
„Nevím. Tohle se nikdy nestalo.“

Derek se chytil za hlavu. Odpoutal se a vyskočil z křesla.

„Co ti řekla?“
„Že nikomu nepatří.“

Planche se zamyslel.

„Proberu to s Kasimem. Nikomu to neříkej.“

Planche ho objal.

„Kde je teď?“
„Ve vedlejší učebně. Postaráme se o ni.“
„Chci ji vidět!“
„To nejde, Dereku.“
„Co to do ní sakra vjelo? Co to do ní vjelo, Chrisi?“

Derekovi se zaleskly oči.

„To kdybych tak věděl.“

Možná to znamená, že jsi pořád člověk

Case se kochal výhledem na zátoku.

Ještě nikdy v životě mu nebylo po fyzické stránce tak skvěle. Dokonce ani na domnělém vrcholu sil. Heinrich pro něj udělal ještě jednu věc. Prodloužil mu pobyt v sanatoriu, takže na Guantanámo odjel později. Tentokrát se jeho kúra netýkala ani plastické operace, ani pohybového ústrojí, nýbrž resekvencí buněk.

Konečně znal tajemství mládí, které si Lambert nejstarší dvakrát ročně dopřával.

Stejně jako on měl sil na rozdávání. Case se nemohl dočkat, až za ním přijede Mirel, protože, a na to se těšil asi nejvíc, libido se zvedlo snad o tisíc procent. Musel se mimoděk usmát. Je silný a zdravý. Stále při chuti jako medvěd. Dokonce přestal kouřit, protože se rozhodl nehuntovat si omlazené orgány, zvlášť když je má ve stavu pětadvacetiletého sportovce.

Ze spokojených myšlenek ho vytrhl mobil.

„Dobrý den, Heinrichu.”
„Zdravím vás, Ezi. Jak je na Kubě?”
„Nebudu lhát, úžasně.”
„Mám pro vás úkol.”
„Sem s ním, pane.”
„Vyskytly se potíže s vaším vybavením. Nedostanu se k němu. Přesné zadání vám hned pošlu.”
„Do hodiny mám sbaleno.”
„Ne, Ezi. Vaše rekonvalescence není u konce. Jistě se cítíte v kondici, ale věřte, ono to není tak jednoduché. Dělejte, co jsem vám řekl. Cvičte dvakrát denně aspoň hodinu a odpočívejte. Dlouhé procházky jsou také fajn. Nepřepínejte se, i když se cítíte fit. Vím, o čem mluvím. Teď po vás chci jen administrativní záležitosti. Věnujte se logistice. Na tenhle úkol pouze dohlédněte. Nic víc.”
„Dobře, pane. Co mám udělat?”
„Prostudujte si to. Pak tím pověřte vaši chráněnku.”
„Dobře.”
„Dohlédněte na to.”
„Hned se do toho pustím.”
„Nesmí to pokazit, Ezi. V sázce je příliš mnoho. Vás tam poslat nemohu, ani kdybych chtěl.”
„Rozumím, pane.”
„Tak to je zatím vše. Informujte mě.”
„Samozřejmě pane. Jako by se stalo.”
„Děkuji, Ezi.”

Heinrich Lambert zavěsil.

* * *

„Oui?”

Její francouzština zněla vždycky tak krásně a melodicky.

„Ahoj Romaine. Tady Case.”
„Vydrž, prosím.”

Slyšel, jak zatleskala.

Dětský smích a rošťácké pokřikování ustalo. Pak ještě něco řekla, ozvalo se mírné bouchnutí dveřmi následované ozvěnou kroků.

„Poslouchám.”
„Tentokrát nepřijedu.”
„Ok.”
„Pošlu ti instrukce.”
„Dobře.”
„Máš se?”
„Mám novou práci.”
„To jsem rád.”
„Vážně nemůžeš?”
„Teď to bohužel nejde.”
„Škoda.”
„Jakmile to bude jen trochu možné, přijedu. Chci vidět, jak se ti daří.”
„Budu se těšit. Daří se mi docela dobře.”
„Nějaký přítel?”
„Ne. Pořád to bolí.”
„To mě moc mrzí, Romaine.”
„Co ty?”
„To je na delší povídání. Upřímně, sám nevím.”
„Tak mi to pošli.”
„Během zítřka dopoledne tvého času. Zatím se připrav.”
„Je to daleko?”
„Přímou linkou dvě hodiny.”
„Na jak dlouho to odhaduješ?”
„Tak to zatím netuším, ale budu to vědět. Týden, asi. Mám někoho k ruce a ten mi to řekne přesně.“
„Aha. Nějak si to zařídím.”
„Dobře. Brzy se zase ozvu.”
„Chybíš mi.”
„Ty mě taky.”

Zavěsil.

* * *

Učebna byla plná.

„Tak vážení, a je to tady. Připojte se,” řekl Planche.

Bylo vidět, jak moc je nervózní. O nic méně než jeho studenti.

Připojili se.

Ocitli se v čistě bílé holé místnosti velikosti tělocvičny. Během pěti vteřin se začala plnit dekoracemi a zařízením. Postupně se v ní objevovaly další věci. Jako třeba pódium a červený závěs. Zřejmě to dělají za pochodu, pomyslel si Derek.

Prostředí věrné kopie londýnské Sotheby’s bylo za dvacet vteřin hotové.

Muž za pultem představil první kus.

Big Mac, vyvolávací cena 250 000 nových amerických dolarů. Rok kontraktu. Na holografické kostce před červeným saténem se odvíjely sestříhané scény z výcviku a pod ním běželo jeho skóre v různých disciplínách.

Vše krásně graficky znázorněné.

Nebyl na tom špatně. Těsně v první polovině žebříčku. Nikdo nepřihazoval. Ani napodruhé, ani napotřetí. Aukcionář snížil cenu. Teď bylo ve hře dvě stě čtyřicet tisíc.

První nesmělý příhoz.

Těsně před posledním odklepnutím kdosi přihodil pět. Pak jiný přihodil deset. Cena se začala zvedat po deseti.

Ke konci o statisíce.

Příhozy šly nejprve rychle za sebou, pak se tempo zvolnilo.

Odklepnuto.

Výsledná cena dva miliony osm set tisíc. Garantovaný kontrakt jeden rok. Potom přišly na řadu slabší kusy. Nikdo ale neskončil s cenou pod dva miliony. Derek netušil, ostatně ani Chris to prý neví, kdy přijde na řadu.

Dražba není v jeho, ani v Kasimově gesci.

Opět se vybírali ti lepší. Taxi byl prodán za rovných tři a půl! Na scéně se mihla Beatrix, ale muž za pultem ji rychle stáhl, když mu na obrazovce přistály nové informace.

Dereka při pohledu na její video polil smutek.

„Je mi to líto, Dereku.”
„Co ty tu zas chceš?”
„Cítím, že jsi smutný. To je dobře.”
„Co je na tom sakra dobrýho?”
„Možná to znamená, že jsi pořád člověk.”
„Jdi do hajzlu!”
„Jsem tu, kdybys mě potřeboval.”
„Jdi pryč, sakra!”
„Dobře. Víš, kde mě najdeš. Následuj sny.” 

Uběhla hodina a půl z vražedného tempa aukce.

Zbývali poslední tři. Šampion, Flexi a Cestovatel. U Šampiona se vyvolávací cena stanovila na rovný milión. Na desátý příhoz se poprvé přehoupli přes čtyři. Pak se přihazující zbláznili. Výsledná cena rovných pět. Pět milionů dolarů!

Dva roky kontraktu.

Slušná cena.
Jasně, tolik Champy nedostane.
Ty peníze nejdou jemu.

Ale co věděl Derek od Chrise, odměna pro klauny, což bylo označení, které Chris bytostně nesnášel, se pohybovala někde mezi deseti až dvacet procenty z vydražené částky. Za rok práce!

Takže dobrý.

Na řadu přišel Flexi.

Vyvolávací cena stejná.

Pět minut horečného přihazování.

Nyní se přihazovalo po menších částkách. Nicméně čtyři celé osm miliónu byl velice uspokojivý výsledek. Kasim se tvářil nadšeně.

Derek po očku pozoroval Plancheho.

Zdálo se, že je mu to jedno. Mohl si sice nastavit výraz, ale pravděpodobně odrážel skutečnost.

Všiml si jeho pohledu.

Derekovi neušlo, že zatnul ruce v pěst. Akcionář oznámil poslední kolo. Derekovi se rozbušilo srdce.

„Cestovatel. Vyvolávací částka čtyři milióny amerických dolarů!”

Bylo to rychlé. Přihazovali pouze dva. Tři příhozy. Sedm a půl. Derek si oddechl. Má to za sebou.

Místnost se vyčistila a pak se odpojili.

* * *

Derek ležel natažený v posteli. Někdo zaklepal na dveře.

„Dále!”

Odložil knihu a vysoukal se z postele.

„Ahoj, neruším?”
„Jasně, že ne. Pojď dál, Chrisi.”
„Dopadlo to nad očekávání dobře, viď?”
„Proto jsi nepřišel.”
„Máš pravdu. Chtěl jsem… Hele! Ty čteš moji knihu?” podivil se.
„Jo.”
„A rozumíš tomu? Neber to prosím špatně.”
„Vlastně ne. Ale snažím se. Čtu ji už po druhé.”
„Možná začneš chápat, až strávíš víc času v prostoru.”
„Možná. Co se děje?”
„Něco jsem ti přinesl.”

Planche mu podal zalepenou žlutou obálku. 

„Co to je?”
„Naše dohoda.”
„Dohoda? Jaká?”
„Před třemi týdny jsme se na něčem domluvili.”
„Nemám zdání, o čem to mluvíš.”
„Já vím. Nemůžeš si to pamatovat. Bylo to v plánu. Řeknu ti domluvené heslo, abys mi věřil.”
„Ok.”
„Devětačtyřicet pro Niku.”

Derek obdařil Plancheho zkoumavým pohledem a vzal si od něj obálku. Chtěl ji otevřít, ale Planche ho zarazil.

„Teď ne.”
„Kdy?”
„Až nastane čas. Poznáš to. Do té doby ji pečlivě schovej. Hodně na tom záleží. Vím, že si to nepamatuješ, a chápu tvou nedůvěru, takže mám ještě říct: Bude to dobrý, uvidíš. Teď už mi věříš?”

Derek přikývl.

„Ovládáš čas i mimo matrix nebo co?”

Planche se pousmál.

„Uděláš to pro mě?”
„Udělám.”

Derek vložil obálku pod matraci.

„Nemám ji kam schovat.”
„Nechám ti donést kufr. Hlavně ji tu nezapomeň. Prosím. Půjdeš slavit s ostatními?”
„Nemám na to náladu.”
„Myslel jsem si to.”

Měl se k odchodu.

„Ale s tebou bych klidně na jedno zašel.”
„Rád bych, ale vracím se domů.”
„Asi se vidíme naposledy, nemám pravdu?”
„Hodně štěstí, Dereku.”

Podali si ruce a pak ho Planche objal.

„Ty na to máš. Nezklam mě.”

Ve dveřích se otočil.

„Vzpomeneš si, neboj. Mysli na slib. Děkuji ti, Dereku.”

Za způsobené potíže se velice omlouváme

Petr do zasedačky doslova vletěl jako vichr.

Dva mladší kolegové právě rozebírali včerejší večírek a pomalu, ale jistě blížící se Vánoce.

„Neviděl jste někdo Kačku?”
„Čau Petře. Ne, neviděli. Počkej, nevyslýchá ve trojce?”
„Ne. Kdyby se tu ukázala, ať mi hned zavolá! Musím na Smícháči něco zařídit.”
„Neboj, řekneme.”

Když za sebou zavřel, skoro s těmi dveřmi praštil. 

„Ten má zase náladu.”

Starší z dvojice udělal obličej a pokrčil rameny.

„Co mu zarazili postup, je takovej.“

„Neviděl jste někdo Katku?” zahulákal Petr do chodby a málem přitom vrazil do nadřízeného v nepadnoucím obleku.

„Co se to tu děje?”
„Sháním kolegyni Arnotovou.”
„A to u toho musíte tak řvát?”
„Ne, nemusím,” ušklíbl se.

Ti dva si vykali, protože se nesnášeli. Plukovník Kaďaba zmizel za rohem.

Ale chci.

„Kačenóóó!”

* * *

Katka neodpovídala na zprávy a nezvedala telefon.

Blížila se třetí. Ještě o sobě nedala vědět! Přece se jasně domluvili! Měla mu to přivézt, jinak to nevrátí včas a bude mít malér. Že by mu o sobě nedala echo? To nemívala ve zvyku. Pak si vzpomněl, že s ním sdílí polohu.

Její telefon se naposledy přihlásil kolem jedenácté.

Břevnov.

Podle všeho byla doma.

Rozhodl se, že nebude čekat a pojede zjistit, co se s ní sakra děje, přestože dobře ví, že ho tímhle může dostat do maléru! Když se konečně vydrápal z věčně zasekaného tunelu, přišla mu zpráva.

S Oi s. .

Čas odeslání jedenáct nula tři.

Volal jí zpátky, ale nebrala to. Když mu došlo, co ten text nejspíš znamená, srdce se mu rozbušilo. Sešlápl plyn k podlaze a vyletěl kopcem kolem hotelu, že se jen tak tak vyhnul vozidlům čekající na zelenou.

Riskantní manévr mu sice vyšel, ale urazil přitom o zaparkovanou dodávku pravé zrcátko. Proletěl křižovatkou na červenou a jen o vlásek ho minulo spřáhlo tramvaje zleva. Na příští to vzal doprava rovnou na chodník, protože nějací dva pitomci se neuměli dohodnout, kdo z nich bude couvat.

O poslední pouliční lampu v řadě před další křižovatkou urazil i to druhé zrcátko.

Zatočil prudce vlevo do svahu v protisměru a s charakteristickým zvukem aktivního ABS doklouzal po mokré dlažbě do jediného volného chlívku u vjezdu do garáže. Zapnul varovná světla, stiskl tlačítko ruční brzdy a vystoupil. Jenže zapomněl, že před týdnem začala magnetická brzda zlobit, takže jen co zavřel dveře, auto začalo couvat a zastavilo se až o stříbrný mercedes o dobré dva metry dál.

Ozvala se tupá rána a praskot plastů.

Do prdele.

Přeběhl na druhou stranu a vyklusal těch pár metrů do kopce. Naproti se v druhém patře objevila v okně žena, podívala se ven a zase zalezla. Po ní se ukázal muž středního věku, a když viděl dvě auta v sobě, začal na něj křičet.

„No ty ses snad posral, frajere!“

Petr to ignoroval a zalomcoval klikou. Dveře byly zabouchnuté, ale ne zamčené. Otvíraly se dovnitř. Naštěstí se stačilo opřít a zámek povolil. Vběhl do domu. Už nestačil zaslechnout, jak za ním chlap z druhého patra křičí.

„Počkej, ty debile, hned teď volám policajty!“

Muž nevěřícně rozhodil rukama a otočil se.

„No chápeš to, Maruško?“

Věděl, že Katka bydlí v podkroví. Sice ho ani jednou nepozvala, ale i tak měl celkem jasnou představu, jak to u ní vypadá, z jejího popisu. Na konci posledních schodů mu téměř došel dech. Na chvíli se zastavil. Zpocený až na zádech se musel třikrát a v předklonu zhluboka nadechnout a chvíli počkat, až mžitky před očima zase zmizí. Zabušil na dveře, ale nikdo neotevíral. Vytáhl mobil, a když zaslechl vyzvánění, vzal za kliku. Bylo odemčeno.

* * *

 O den dříve.

„Je mi líto, Peťas, ale naši kluci si s tím nevědí rady.“
„Aha. Měl jsem za to, že ve zpravodajským aj-tý nejsou žádný béčka, Jendo.“
„Taky že nejsou,“ ohradil se major Jelínek.
„Tak se hned nečil, Jendo. Vážně s tím nejde nic udělat? Nic z něj nedostanete?“
„Hele, ne. Tohle musí být prototyp. Navíc hodně zvláštní.“
„A v čem?“
„No úplně ve všem. Podívej.“

Pohnul myší a obstarožní displej na stole se rozsvítil. 

„Kluci to nafotili. Mrkni.“

Na prvním obrázku byl rentgenový snímek základní desky.

„Už tady to začíná být zajímavý.“
„Co to je? Není tam toho nějak moc?“ podivil se Petr.
„Máš pravdu, je. Na první pohled tak třicet, třicet pět let starej koncept. Podívej, tady a tady a tady,“ čmáral prstem po obrazovce. „Procesor, bridž, paměti, úložiště. Tohle dole je nejspíš neural endžin. Žádnej SOC, všechno hezky oddělený.“
„Hm. Celý večery nedělám nic jinýho, než že se hrabu v kompech. Jendo, vždyť víš, že tomuhle pikaču rozumím.“
„Jasně. Prostě se to už minimálně třicet let nedělá. Když se podíváš do dnešního notebooku, samotný počítač zabere tak deset procent místa maximálně. Nejvíc místa ukousne zobrazovací hradlo, pokud máš holo projektor. A baterka. Velikost dnešních počítačů určuje vlastně klávesnice a velikost zobrazovacího panelu.“
„Ok. A?“
„No a teď to nejzajímavější. Tohle baterku nemá. Ne takovou, jak si ji představuješ.“
„Jak nemá?“
„Hele, tady dole,“ ukázal na součástku velikosti krabičky cigaret. „To je optronický čip. Třídu neznáme. V počítačích se nepoužívá, protože to nedává smysl. Asi jako kdybys narval do malý cessny motor ze stíhačky.“
„Ok. A k čemu to tam teda je?“
„No, zdá se, že částečně komunikuje s klasickými komponentami a slouží i jako jejich zdroj. Jeho primární účel bude nejspíš verifikace. Jaká, to vysvětlím později. Myslí si to Filip, náš analytik. Taky si myslí, že ta optronika je zároveň hlavní paměť a úložiště. Ten počítač je hybrid. Dva v jednom. Konvenční a kvantový.“
„A jsem mimo. Nemám tušení, o čem to mluvíš.“
„Vydrž ještě. Asi tě zajímá, jestli jsme v něm našli nějaký data.“
„Konečně se dostáváme k věci!“
„Nevíme.“
„Jak nevíte?“
„Říká ti něco Schrödinger? Teorie s kočkou v krabici?“
„Jo, už jsem o tom slyšel. Jako že může, ale taky nemusí bejt chcíplá.“
„Přesně.“
„A jak to souvisí s tímhle bazmekem?“
„Podle Filipa to nejspíš znamená, že někdo má reálnej kvantovej počítač. Víš, co by to znamenalo?“
„Nejsem v těhle věcech zrovna zběhlej. Soudě z tvýho výrazu, asi pěknej průser.“
„Tajemství přestanou existovat. Na nic se nemůžeš spolehnout. Dám ti příklad. V podstatě bys ses mohl připojit, kam si vzpomeneš. Někam, kam jako normální smrtelník nemáš přístup. Pak by ses třeba jako Franta z Hlubočep naboural do naší databáze. Znal bys probíhající i plánovaný operace, měl bys seznam operativců a my o tom neměli nejmenší tušení. Nejen to. Teď to trochu přeženu a zjednoduším, ale ne zas tak moc. Klidně by sis naklikal peněz, kolik bys chtěl. Nebo bys mi sebral barák pod zadkem jedinou změnou v katastru. Konec kryptografie. Všechno šifrování k ničemu. Víš, co je to blockchain?“
„Jasně. Jsem dlouholetej člen jejich fan klubu.“
„Promiň. Pohledem laika je to vlastně druh decentralizovaný, přesně řečeno distribuovaný databáze s neustále rozšiřujícím se počtem záznamů. Ty jsou chráněný proti neoprávněnýmu zásahu jak z vnějška, tak z vnitřku. I když máš přístup do takový databáze, nemůžeš v ní nic změnit. To prostě nejde. Tedy teoreticky jo, ale hned se na to přijde a takovej záznam se označí za neplatnej. Rozumíš mi?“
„Trochu.“
„No a teď si zkus domyslet ty následky. Počátek konce. Kolaps celosvětový ekonomiky.“
„Ale já už o nich slyšel. Vždyť kvantový počítače existujou, nebo ne?“

Major zavrtěl hlavou.

„Asi takhle. Ne. Pořád to není kvantovej počítač ve smyslu normálního počítače. Spíš je to podpůrnej systém, kterej funguje na chemickým základě. Operuje s teplotama blížící se absolutní nule. Je to technika pro optimalizování úloh s tisícema, miliónama, nebo klidně miliardama proměnnejch. Výpočty, který by, v uvozovkách, normálním počítačům trvaly tisíce nebo i o řád víc let. Využívá se to třeba pro vysoce abstraktní modely ve fyzice nebo astrofyzice. Další věc je operační systém, kterej by ho řídil. Myslím jako běžnej, normální počítač. Umíme si představit fakt chytrou umělou inteligenci.“

Pohledem se ujistil, zda ho Petr stále pobírá. Vypadalo to, že ano.

„Ještě k tomu blockchainu. Ten se, pokud víme, nepodařilo nikdy zlomit. Na něm totiž stojej nejen kryptoměny, takže si umíš představit, co by asi nastalo, kdyby to někdo dokázal překonat. Možná bys pak musel v Tescu platit zlatejma šupinama.“

Uchechtl se, ale hned zase zvážněl.

„Jestli má ten náš génius Filip pravdu, jsme pěkně v prdeli. Jakože všichni.“
„Fakt si myslíš, že tohle tamta věc umí?“
„Ne, tohle rozhodně ne. Podle Filipa je to jen terminál.“
„Ty vole. To zase znamená jako co?“
„Teď se dostáváme k tý tvý první otázce. S tímhle se k takovýmu kvantovýmu počítači připojíš. Pravděpodobně to běžným počítačem ani nejde. Asi i z bezpečnostních důvodů. K tomu nejspíš slouží právě ten optronickej procesor uvnitř toho notebooku.“
„Aha. A ten kvantovej supernesmysl je jako kde?“

Pokrčil rameny.

„Máme jen tušení. Všechno, co tu teď říkám, je naše teorie. Mimochodem, náš rozhovor nesmí opustit místnost, jasný?“
„Samozřejmě.“
„Není to poslední zajímavá věc, kterou jsme našli.“
 „Povídej.“
„Je toho víc. Tak předně, tenhle optronickej procesor je asi hodně háklivej na rentgen, proto má zřejmě tak silnej plášť na olověný bázi. Normální optroniky tohle nemaj. Co je ale mnohem zajímavější, v tom počítači nenajdeš jediný sériový číslo. Žádnej nápis, jméno výrobce, prostě nic. My jsme ale stejně něco našli. Mikroskopický logo na optronice. Tady, podívej.“

Na novém slajdu se objevila zvětšenina.

„L.A.T.I. Co to je?“
Lambert Advanced Technology Incorporated. Armádní kontrakty.“
„Nic mi to neříká.“
„Máš doma něco od Aquariusu?“
„Asi jo. Teda já už ne, ale nebožka jo. Kávovar a ten přechytralej vysavač.“
„Kdy máte stání?“
„Příští tejden.“
„Tak držím palce. Aquarium Limited, stejně jako spousta dalších, ať přímo nebo přes různý holdingy, spadá do skupiny Lambert Industries. Ta patří rodině Lambertů. L.A.T.I. je taky jedna z nich.
„Počkej, hele, nejsou to ti co vybombardovali Drážďany?“

Major se pousmál.

„Pan vtipnej. Hele, nebylo to tak hrozný. Byl jsem tam asi měsíc po tom výbuchu. Ale máš pravdu. Jsou to oni.“
„A pomůže nějak, že víš, komu to nejspíš patří?“
„Docela zásadně. Vlastně i tobě. Mister Case i ten mrtvej Cobb jsou jejich zaměstnanci. Dalo to práci zjistit, ale Němci jsou naštěstí na Lamberty vysazený, takže byli výjimečně sdílný, i když se k nám občas chovaj, jako bysme byli pořád protektorát.“
„Takže to nejsou špióni?“
„Zřejmě ne. Patří k Security Departmentu. V Jů-Es-Ej mají docela veliký pravomoce. Nikdo tomu nerozumí, jak je možný, aby privátní korporace měla tak volný ruce, ale v tý podělaný Americe je možný nejspíš úplně všechno. Viz ten jejich FED.“
„No co s tím teda?“
„Další věc. Budeš mi ho tu muset nechat.“
„To nejde, Jendo.“
„Obávám se, že nemáš na výběr. Ještě jsem s tím nahoru nešel, ale musím. Zrovna píšu hlášení.“
„Tak to mám velkej problém.“
„Jak to?“

Petr se podrbal na bradě.

„Musím ho vrátit do evidence. Dřív, než mi na to Kunďaba přijde.“
„Kdo?“
„Starej.“
„Hezký. Tys ho seknul ze skladu?“
„Tak trochu.“
„To je blbý.“
„Za to mě vyhodí.“
„A do prdele.“
„Přesně tam skončí jeho bota. V mojí prdeli.“

Major Jelínek se zamyslel.

„Vrať ho a já si najdu cestu, jak se k němu dostat.“
„Hodně štěstí, Jeníku. Víš, proč mi ten případ de facto sebrali?“
„Ne.“
„Stopka přišla přímo z Hradu na požadavek ministerstva zahraničí. Na to budeš malej pán i ty.“
„To se ještě uvidí!“

Petr si povzdechl.

„Něco vymyslím, neboj.“
„Co ten druhej?“
„Nic zvláštního. Ten se nám podařilo rozkódovat. Vlastní systém na linuxovým jádru, ale to je asi tak jediný, co je na něm zajímavý. Někdo se s ním připojoval na univerzitu v Tallahassee. Což našeho geniálního analytika vede k domněnce, že tam se taky nejspíš nachází ten kvantovej počítač. Našli jsme v něm jen upravený videa, který nám nejdřív nedávaly smysl. Zdroj pochází z internetu. Chceš ho vidět?“
„Jasně.“

Dívali se na začátky několika patnáctiminutových záběrů vnadné ženy středního věku v plavkách u bazénu. Byly pořízené z dronu. Na konci záznamu se mihla tvář pravděpodobného majitele, asi tak patnáctiletého kluka. 

„To už jsem viděl. My ten dron totiž máme. Jako jedinej měl v sobě paměťovku. Vlastně máme ve skladu čtyři. Tři se dají normálně koupit, no a ten čtvrtej tě bude asi taky zajímat. Má v sobě malorážku[ Dron použije Petr při pátrání po Romaine.] na tři rány. Taky jsme zajistili tři počítače v hotelu, z toho dva nevybalený. Nic v něm není, kromě programu pro letovej provoz. Ani nebyl zaheslovanej.“
„Sledovali palestinskou ambasádu,“ usmál se major. „To video mělo zřejmě v případě odhalení maskovat účel.“
„To dává smysl. Víš, co si ale myslím, Jendo? O počítač tomu Siegelovi nešlo. To by si ho nejspíš vzal. Ze záznamů z garáží je vidět, že měl dost času. Tak mě napadá, to stealth maskování, vy taky něco takovýho používáte?“
„Zlatý voči, kamaráde. Je to drahý a naši slavní američtí spojenci jsou na takovou technologii skoupí. Navíc nám rok co rok holí rozpočet. Vždyť se podívej na tenhle barák! Ostuda,“ pousmál se smutně. „Za padesát let ho zmodernizovali jen jednou. Ústředí zpravodajský služby? Chápeš to? Jednou?“
„Tak to si asi nemá cenu stěžovat, že jezdím dvacet let starou plečkou. No, za to si nejspíš můžu sám. Kunďaba řekl, že já mám na novej auťák nárok možná tak v příští dekádě.“
„Ale výsledky by chtěl, co?“
„To jo. Kokot.“
„Ještě mi řekni, proč do toho vrtáš, když chceš skončit?“

Petr se nepřítomným pohledem podíval z okna. Podepřel si levou rukou loket a pravou přejel po bradě.

„Vlastně nevím. Prostě mě to tak nějak sere. Chtěl jsem to vyřešit. Po tý sviňárně jsem to nějak vzdal. Chci těch dvacet let doklepat. Jenže pak mi ego nechce dovolit fláknout flintu do žita. Mám to na vážkách. Chvíli jo, chvíli zase ne. Dělali jsme na tom s Kačenou celý léto. Chtěl bych opustit sbor s čistým stolem.“
„Chápu. Nepůjdeme na oběd?“
„Sorry, Jeníku. Dneska ne. Slíbil jsem Kačeně, že skočíme na kuličky do Ikey. Už mi píše, že tvrdne na Butovicích u metra. Budu muset jet, ať tam nemrzne. Zajdeme příště.“
„Ok, tak jo. Do pondělka zkusím vymyslet, jak tě z toho vynechat. Pak ale budu muset zažádat oficiální cestou.“
„To bys byl hodnej. Tak já jdu.“
„Mimochodem, udělal jsi moc dobře, že jsi ho donesl v odstíněným boxu.“
„Copak, někdo se ho pokoušel vymazat na dálku?“
„To s jistotou nevíme. Ale víme, že by stačil jedinej telefon nebo hodinky v dosahu a všechno se vymaže, aniž by se musel nahodit nebo připojit. Navíc kluci si myslí, že jakmile do něj hrábneme, všechny ty nestandardní obvody degradujou v kus bezcennýho šrotu.“
„Přesto to zkusíte?“
„Můžeme jen získat.“

* * *

„Ten náš vehikl je slyšet už z dálky. Do prdele, kdy konečně dostaneme nový auto?“ ujelo jí, když se ani na podruhé nedařilo zavřít dveře.
„To vím docela přesně, Kačenko. Nikdy.“
„Už mám hlad jako vlk a jsem promrzlá jako… psí lejno.“
„Myslíš jako psí hovno na perónu v Charkově na nádraží?“

Rozesmál ji.

„Zvláštní, jen o pár metrů výš a je to tu jako na horách. A u nás ani ťuk.“

Petr se zarazil.

„Hele, musím nejdřív něco vrátit do skladu. Nechci to nechávat v autě a už vůbec to nechci tahat s sebou. Při mým štěstí by nás někdo vybrabčil. Lidi blázněj s vánočníma nákupama a na parkovišti to bude samej poberta. To bych nerozdejchal.“
„Ach jo. No dobře. Co musíš vrátit?“
„Dva kompy. The case from the Case’s case.“

Zamyslela se. Pak vytřeštila oči.

„Tys porušil přímý rozkaz? Chceš, aby tě Kaďaba vyrazil? Chceš přijít o penzi? Přeskočilo ti? Vždyť víš, že plukovník na nic jiného nečeká! Ono ti nestačí, že ho pořád provokuješ těmi přihlouplými tričky?“
„Stálo to za to.“

Katka se plácla do čela.

„Ach jo. Jak to? Nebo ne, raději nic neříkej.“
„Ok.“

Otočil to uprostřed křižovatky a auto za nimi zlověstně zasmykovalo. Petr zvedl omluvně ruku a sešlápl plyn. Superb neposlušně zabzučel, ale pak jako okřídlený šíp vyrazil břečkou, která byla před chvílí sněhem.

„Tak co? Řekneš mi to konečně?“
„Vždyť to nechceš vědět.“
„Neser, Petře! Bože můj, promiň. Asi bych si měla vypláchnout pusu. Jsem od rána v ráži.“
„A já si do teď myslel, že zrovna ty bys sprostý slovo neřekla ani za pytel sraček.“

Zase ji rozesmál.

„Tak proč to stálo za to?“
„Jenda tvrdí, že ten větší není úplně obyčejný počítač. Vyžádá si ho.“
„Možná to byli fakt špióni.“

Pokrčil rameny.

„V tom případě nám případ určitě nevrátí.“
„Ne. Ale aspoň se ukáže, že jsem měl pravdu,“ usmál se.
„Ty máš nějak dobrou náladu. Copak? Ex ti kývla na vyrovnání?“
„Kéž by.“
„A vytáhli z nich něco?“ 

Zavrtěl hlavou.

„Může za to Schrödinger.“
„Co?“
„Nic, prostě se do toho velkýho ještě nedostali. Mimochodem, dobře, že jsme ho dali do klece. Jestli se po něm někdo pídí, jako že si myslím, že jo, tak se nejspíš vymaže.“
„Dost na houby.“
„Souhlas. Snad z něj něco dostanou a já to pak budu moct starýmu omlátit o hlavu. Zajedu ho vrátit a pak se pojedeme najíst.“
„Tak jo. Co nadělám.“

Ujeli asi dva kilometry, když ho něco napadlo.

„Do prdele!“
„Co?“
„Dneska to nepůjde. Na důkazním dneska sedí ten vocas. Musím až tam bude Marcelka.“
„Ta černovlasá? Ne počkej, že je to ta zrzka?“
„Jo.“
„Myslela jsem si to.“

Hodil po ní udivený pohled.

„No jen se nedělej.“
„Co se nemám dělat?“
„Ty s ní něco máš!“
„To se nikdo nedozví, ty můj kvítku medový,“ zanotoval zvesela.
„Víš, že je vdaná?“
„Ani její starý se to nedozví, jen jáááá… No a teď i ty.“

Musela uznat, že ač byl starší a nebyl její typ, a k tomu všemu chodil oblečený jako vágus, něco na něm asi je.

Asi ty ženské ukecá.

„Vědí to všichni. Včetně šéfa.“
„Aha. Tak to by leccos vysvětlovalo.“
„Tak co teď s tím?“
„Necháme to u tebe a pak pojedeme na gáblík. Vezmeš mi to zítra?“
„Co s tebou mám asi tak dělat? Hlavně na to šlápni, nebo ti tu hlady omdlím.“

* * *

Petr nakročil do Katčina bytu.

Malinká předsíň vedla do chodby, ze které se vcházelo do dvou pokojů po levé straně. Do koupelny s toaletou se chodilo vpravo.

Z prvního pokoje se nesla tichá píseň z rádia.

Petr vytáhl z podpažního pouzdra pistoli a přitiskl se k zárubni dveří. Levou nohou je jemně odstrčil. S krátkým vrznutím se otevřely dokořán. Nakročil s namířenou zbraní a přejel očima po místnosti.

Kuchyň byla prázdná.

Vtom se mu zdálo, že z vedlejšího pokoje zaslechl tlumenou ránu.

Druhý pokoj sloužil evidentně jako pracovna, ložnice a obývák dohromady. Byl zhruba třikrát tak velký.

S prosklenými dveřmi na terasu si pohrával průvan.

Při pohledu na složené lehátko pod přístřeškem s včerejším popraškem sněhu na vrchu a na dvůr bohatě osázený keři se vzrostlými stromy si pomyslel, že v létě je odsud pěkný výhled. Zavřel je a rozhlédl se. Oblečení, ve kterém chodila Katka do práce, bylo přehozené přes stojan.

„Katko?“

Odpovědí mu bylo ticho a praskání starobylého radiátoru ústředního topení. Pak si všiml, že se za ním táhnou tmavé stopy.

Našel ji v koupelně. Katka ležela na zádech v koláči zasychající krve. Oči měla otevřené. V levé ruce svírala telefon. Na krku měla ošklivou ránu, která se táhla přes celé hrdlo. 

* * *

O čtyři hodiny dříve.

„Non non non, ma petite! Ne pleure pas, ma chérie. Tout va bien. Tu n’as rien à craindre. Ton amie va bien. Tout va parfaitement bien. N’aie pas peur, n’aie pas peur! Ne pleure pas, s’il te plaît, surtout ne pleure pas, je t’en prie. Ne crie pas, reste bien calme pour que personne ne vienne et tout ira bien. D’accord? Tu comprends ce que je te dis maintenant? Oui, ma chérie? Surtout tu ne peux pas commencer à pleurer, d’accord? Tu vas le faire pour moi, n’est-ce pas? Tu me le promets? D’accord? Dieu, que tes yeux sont beaux et grands! Regarde ici, j’ai quelque chose pour toi. Tu le vois? Prends-le, ma chérie.“

Tmavovlasá žena věkem mezi třiceti až pětatřiceti, štíhlé, vyšší postavy v černém kabátě do pasu, tmavých kalhotách a vlasy sestříhanými do mikáda se snažila pološeptem nerozrušit zhruba dva a půl roční holčičku s modrýma očima a překrásně tvarovanými rty.

Vypadala, že spíš potřebuje uklidnit hlavně sebe.

Hladila děvčátko levou rukou po tváři, zatímco pravou rukou za zády se snažila schovat břitvu do kabelky. Jen co se jí to podařilo, přehodila si kabelku zezadu na levé stehno a zašmátrala pro plyšovou figurku Mickeyho Mouse s logem Disneylandu.

Vtiskla holčičce hračku do dlaně.

Teď byla za tu hloupou věc, co si nechala vnutit stejně jako většina cestujících z první třídy, ráda. Tohle se nemělo stát! I ona má své limity! Pak odložila kabelku a vzala její hlavičku do dlaní. Palci jí jemně jezdila přes líčka a dívala se jí přitom do očí. Snažila se vykouzlit na rtech děvčátka úsměv, ale moc jí to nešlo.

S dětmi to přece umí!

Hlavně ať se nerozbrečí!

Bože, prosím tě, pomoz mi!
Ať nepláče!
Prosím tě, Bože, ať nepláče!

O šest minut dříve.

„Neviděla jsi Klárku, mami?“
„Chtěla jít ke Kátě, ale poslala jsem ji umýt si ruce. Teď se tu mihla. Asi si šla pro hračky.“
„Jasně, díky, mami! Klárinko, kdepak jsi?“
„Tady jsem, maminko.“

Dvoje dveře o podlaží níž se zabouchly.

První větu překladač v uchu nezachytil, ale zbytku už Romaine rozuměla. Zpáteční cestu má tedy volnou.

Vchodové dveře nebyly zamčené.

Skener ukazoval, ve které části bytu je počítač, a kde se momentálně nachází jeho majitelka. Věděla, s kým má tu čest.

Žena, která si právě suší vlasy v koupelně, má výcvik.

Na ten její nemá, ale i tak ji nebude podceňovat. Nikdy to neměla ve zvyku. Na to ji přece vycvičili. Půjde to hladce, vezme počítač a zmizí. Nemusí ji hned zabít. Ne že by s tím měla problém. Stejně tak jí to nedělalo radost. Většinou. Konec konců, je to jen práce. Drtivá množina cílů si to zasloužila.

Tahle se však provinila pouze tím, že je ve špatnou dobu na špatném místě.

To bylo vůbec poprvé. Možná ji obměkčily všudypřítomné koledy, kdo ví. Sice by bez překladače nerozuměla ani slovu, ale i tak bylo nad slunce jasné, že rolničky jsou prostě všude. 

Dveře do koupelny byly zavřené.

Protáhla se kolem nich a vstoupila do pokoje. Měl by být někde u okna. Nebyl! Nicméně na stole ležel hliníkový kufr s kódovým zámkem. To bude ono! Už za něj chtěla vzít, ale všimla si, že je připoutaný k topení.

Sakra! Na tohle nemá čas!

A tak krásně jí to vycházelo! Nemusela přemýšlet, jak se dostat do ostře střeženého policejního skladu, protože měla krásnou příležitost využít situace.

Stačí popadnout ten zatracený počítač a vypadnout!

A teď tohle, sakra! Rozepnout policejní klepeta s rukama za zády jí nikdy netrvalo víc než sedm vteřin. Osobní rekord byl pět.

Bude snazší ho odepnout, než vypáčit.

Těch vteřin uběhlo patnáct, než konečně vylovila tu zatracenou sponku.

Pistoli s nasazeným tlumičem si strčila dozadu za kalhoty. Odemčení pout devět.

Cvak!

A je to!
Rychle, sakra, rychle!
Popadni to a zmiz!

Vzala za něj. Byl nezvykle těžký. Trochu to nečekala, a tak s ním zavadila o židli. Povalila ji na podlahu.

Tři vteřiny trvající úlek.

Fén v koupelně stále hučel. Je to dobrý, je to dobrý! Vzala kufr do levé a pravou rukou vytáhla zbraň. Dveře do koupelny byly zavřené. Šest dlouhých, kočičích kroků ke dveřím. Opatrně vzala za kliku a otevřela je.

Skoro do té holčičky s panenkou Barbie vrazila.

Roztomilý úsměv pomalinku hasl a její výraz začal přecházet z překvapení k nevyřčené otázce. Žena se na ni usmála, ale ona to neopětovala.

Jen se na ni dívala.

Dlouhých pět vteřin.

„Co tu děláte?“

Žena v domácím úboru s mokrými vlasy spatřila Romaine, Petrův kufr, zbraň v ruce a dítě na zápraží. Zvedla ruce nad ramena a udělala půlkrok vzad.

„Prosím, neubližujte jí.“

Romaine by rozuměla i bez překladače.

Co teď?

Musí jednat. A to sakra rychle! Položila kufr na zem, otočila se k děvčátku, popadla ji za svetr a rychle ji vtáhla dovnitř. Jemným kopnutím zavřela vchodové dveře a zajistila je na řetízek. Celou tu dobu z ženy za sebou nespustila oči a nepřestávala na ni mířit.

Naznačila zbraní, ať se otočí. Poslechla. Pak se obrátila k holčičce. Byla v šoku.

Romaine věděla, že tohle dlouho nevydrží. Pak nejspíš začne plakat. Nebo hůř, křičet! Nemá čas ani prostor na lítost či sentiment. Viděla ji. A to je špatně. Vlastně hodně špatně.

Všechno je tu špatně.

Bylo to rychlé, tiché zabijácké kombo. Jedním pohybem otočila dívku obličejem ke dveřím. Druhým pohybem vytáhla z pouzdra u kotníku keramickou břitvu ostřejší než samurajský meč.

Dva kočičí přískoky.

Zezadu a naučeným, precizně provedeným pohybem podřízla ženě hrdlo.

Katka se otočila ke své vražedkyni, držela se za oběma rukama za krk a s tichým chraptěním zalapala po dechu. Krev se jí drala přes hřbet dlaně. Snažila se to zastavit, ale bylo to marné.

Věděla to.

Život z ní pomalu vyprchával, přesto k ženě s břitvou natáhla ruku. Uvědomovala si, že ta žena, která jí to udělala, kryje jednou rukou Klárce oči. Možná proto se na svou vražedkyni pousmála. V naději, že jí neublíží. Poslední myšlenky patřily právě jí. 

Romaine za normálních okolností viděla zhasínat cíl skrze optiku. Jemné cvaknutí spouště, cuknutí v rameni a pak dvě až tři vteřiny nic. Záleželo na vzdálenosti. Objevil by se růžový opar a někdy, velmi zřídka, výraz překvapení. Ještě nikdy se ale nedívala své oběti zblízka do očí. Přísahala by, že zahlédla, jak se té blondýnce mihnul přes rty úsměv.

Jistá si ale nebyla.

Dívala se na Katku, jak z ní prchá život a nic necítila.

Vlastně ano. Čísi jemné vlasy a horko v dlani. Uvědomila si, že zakrývá té malé ústa i nos. Najednou dostala strach, aby ji neudusila.

Romaine nevěděla, zda ji víc neděsí myšlenka, že i tenhle problém bude muset vyřešit.

Teď ale jedno po druhém! Nejdřív tu ženu! Dveře na toaletu byly pootevřené. Směrem dozadu a dovnitř, to je dobré! Musí to udělat dřív, než se jí tu složí. Dala ruku dolů a přiskočila k ženě. Rozrazila dveře loktem a doslova s ní hodila dovnitř a zavřela je.

Pak obrátila pohled ke vchodovým dveřím. Holčička ji pozorovala velkýma modrýma očima zpoza dlouhých plavých vlasů. Oči se jí zúžily.

Je to otázka času, než propukne v hysterický pláč. 

Merde!

Takhle to podělat! Sakra! Kdyby prostě otevřela ty blbý dveře a střelila tu ženskou do hlavy, jen co vešla dovnitř, udělala by líp! Takovýhle svinčík! Sakra!

Jako nějaká amatérka!

Merde!
Merde!
Merde!

Tohle se jí ještě nestalo.

Ne že by šlo vždycky všechno podle plánu, ale takhle to zpackat? Kvůli těm dvěma ženským, co ji vyrušily, když šla nahoru, si zapomněla navléknout rukavice! Kdoví, jestli se něčeho nedotkla!

Nána jedna blbá!

Za to ji Ez nepochválí, až mu řekne, jaký tu nadělala bordel. Navíc… navíc… Musí… Bože! 

Musí to udělat. 

Vážně musím?
Musíš.
Taková jsou pravidla.
Merde! 

Merde!
Merde!
Merde!

* * *

Petr se skláněl nad Katkou. Vždycky se považoval spíš za cynika než za chladného. Proto se s ním chtěla Lenka rozvést. Jeho zálety jí až tolik nevadily.

„Nejsi nic jinýho než cynickej parchant!

Nebo:

„Proč neumíš projevit city, Petře?“

Teď mu ale po tvářích div nestékaly slzy.

„Kačí… Kačenko… Káťo moje… Bože můj, ne!“

Petr dal hlavu do dlaní.

Utřel si vlhké oči do rukávu. Přemýšlel, čím by ji zakryl.

Věděl, že se to nemá a že je to ta nejhloupější věc, jakou může udělat, protože kontaminuje místo činu. On ji ale takhle nemůže nechat! Zakryje jí aspoň tvář. Nemůže ji tu jen tak nechat! Ne, to nemůže.

Vzal ze sušáku ručník, složil ho do čtverce a opatrně ji zakryl obličej.

* * *

Petr vyšel před dům.

„To vy jste ten idiot, co mi naboural auťák?“

Otočil se.

Vzteky rudý majitel mercedesu měl asi sto třicet kilo a sotva popadal dech. Neměl chuť mu něco vysvětlovat, a tak jen vytáhl průkaz.

„Služební číslo 775 327.“
„A tím si mám jako vytřít prdel, nebo co?“
„Zkuste to.“

Přestal si ho všímat, zapálil si cigaretu a vytáhl z kapsy telefon.

„Čau.“
„…?“
„Seber kluky a vyjeďte na Břevnov. Heleny Malířové 3.“
„…?“
„Jo, tady bydlí naše Katka.“
„…?“
„Vezměte koronera.“
„…!?“

Zavěsil. V tom pípla zpráva.

„Vážený kliente, zaregistrovali jsme několik výpadků mobilní sítě a za způsobené potíže se velice omlouváme. Přejeme hezké Vánoce!“

* * *

Dveře pohřebního vozu se zabouchly.

„Končíme, Petře. Nechcete hodit domů? Neměl byste být sám. Ani řídit.“
„Jsem v pohodě. Zvládnu to. Díky.“
„Tak tedy… dobrou.“
„Dobrou, šéfe.“
„Vezměte si volno.“
„Uvidíme se zítra, plukovníku.“
„Ne a to je rozkaz.“

Dívali se za černou dodávkou, jak odjíždí.

„Zítra vám zavolám.“

Plukovník Kaďaba natáhl ruku, jako by ho chtěl poplácat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Pak mu ji ale položil na rameno a stiskl ji.

„Je mi to líto.“
„Já vím, šéfe. Já vím.“
„Jděte se vyspat. Zítra se domluvíme, kdybyste chtěl doplnit výpověď.“
„Rozkaz.“

Poslední z výjezdovky nasedli do aut a odjeli.

Petr zůstal na chodníku sám. Zapálil si. Zaklonil hlavu, pokuřoval a pozoroval večerní oblohu, která byla mimořádně jasná.

Měsíc byl skoro v úplňku.

Z myšlenek ne-myšlenek ho vyrušila žena pozdně středního věku. Byla zachumlaná do dlouhého svetru a celá se třásla, ačkoli nebyla navzdory ročnímu období vlastně vůbec zima.

Na dva dny před Štědrým večerem bylo nezvyklé teplo.

„To je strašný! Já…, já… Nemůžu uvěřit, co se to Kačence stalo!“

Podíval se na ni nepřítomným pohledem.

„Já… jsem… Karasová. Sousedka. Vaši kolegové už u nás byli.“

Sotva znatelně přikývl. Neměl sílu ani chuť si povídat. Zároveň nechtěl být hrubý.

„Víte, než jste přijeli, Klárka, moje vnučka, se vrátila v poledne celá zaražená. Ona chodí často nahoru za Káťou. Teda chodila.“

Zpozorněl.

„Ano?“
„Řekla, že chce jít spát, což bylo divný. Tak jsme si myslely, že na ni Káťa nemá čas, a proto brečí. Teprve teď se probudila a tohle nám dala.“

Z kapsy vytáhla plyšovou hračku.

„Že to dostala od té paní, která byla na Kačenku zlá. Tak jsem vám to hned přišla říct.“

Petr odhodil cigaretu.

„Můžu s ní mluvit!?“
„Dneska už asi ne. Teď z ní nic nedostanete. Pláče, protože chce za Káťou.“
„Musím s ní okamžitě mluvit!“
„Teď ne, nezlobte se.“

Petr si přejel dlaní po tváři.

„Promiňte. Je to důležité. Když nebude chtít, nechám toho.“
„Tak teda pojďte, můžete to zkusit.“

Řekni, že mě miluješ

Kasim navštívil Dereka na pokoji. V ruce měl černé desky z plastu.

„Tady máte vízum, letenky a pas. V obálce je hotovost na taxi a debetní karta se dvěma tisíci dolary. PIN jsou první čtyři čísla karty. Zítra ráno v 6:00 vás vyzvedne taxík. Let číslo TK 1908 ve 14:30. Bohužel se nepodařilo zamluvit navazující spojení, takže se ubytujete v hotelu na letišti. Další den odpoledne nasednete na let EY 2317 v 16:05. Budou vás čekat.“
„Díky.“
„Jestli se potřebujete na něco zeptat, teď je ta pravá chvíle.“
„Kdo je to?“

Kasim vyrobil grimasu, která se vzdáleně podobala úsměvu.

„Tak to je asi to jediné, na co neodpovím.“
„Nevíte?“
„I kdybych věděl, nesmím vám to říct. Pro případ, kdyby vás zadrželi.“
„Jaká je pravděpodobnost?“
„Velice nízká. Přesto to není nemožné.“
„A co pak?“

Pokrčil rameny.

„Nemám nejmenší tušení.“
„To mě má povzbudit?“
„Není se čeho bát. Vaše krytí je neprůstřelné. Dieter Hass existuje, lépe řečeno existoval. Oficiálně nikdy nezemřel a švýcarské úřady bio implantáty nezajímají.“
„Používáte identity mrtvých? Ne že by to teď nebylo jedno, ale ten člověk neumřel kvůli mně, že ne? Nebo snad ano?“

Kasim nadzvedl obočí.

„Možná byste se měl méně věnovat televizi.“
„Jen jsem se zeptal. Rád bych se ujistil, že víte, co děláte. Už mě nebaví být něčí loutka.“

Kasim narážku ignoroval.

„Samozřejmě že víme, co děláme.“
„Víte, že můžete být upřímný, protože ráno si nic z toho nebudu pamatovat. Nemám pravdu?“

Tváří hráče pokeru se mihl stín.

„Christoffel má pravdu. Jste bystrý. Ano, přesně tak. Nevzpomenete si na zdejší pobyt, na mě nebo na něj. Na nikoho, koho jste tu potkal. Ani na slečnu Beatrix van den Meer.“

Teď si na malou chvíli nebyl jistý Derek.

„Vy to víte?“
„Pochopitelně. Víte, měl bych se zlobit hlavně na vás. Svým způsobem jste za to zodpovědný. Mimochodem, připravil jste nás o spoustu peněz, pane Hassi.“

Derek se ušklíbl. 

„Takže si ušetříme čas a až vám dám napít, bez řečí to vypijete.“
„Co kdybych řekl ne?“
„Pane Hassi…“
„Ackere, jmenuji se Acker.“
„Pane Ackere, váš postoj není rozumný. Nemyslíte, že to umím i po zlém? Věřte, že takhle to řešit nechcete.“

Neměl v úmyslu dělat potíže, ale Kasim ho štval už delší dobu.

„Nechci. Možná mě baví vás vytáčet.“
„To už jste domýšlivý. Pane Ackere.“

Derek se posměšně zasmál.

„No tak! Přiznejte barvu. Vidím, jak vám brnkám na nervy. Kasime.“
„Možná jste bystrý, ale zřejmě se rád chováte jako hlupák.“
„Možná jo,“ pokrčil rameny.
„Tak v tom případě je to vše.“

Kasim vytáhl z kapsy od kalhot neoznačenou plastikovou tubu.

„Máte čistou vodu?“
„Támhle,“ ukázal na stůl na nedopitou láhev balené vody.

Kasim odlil do skleničky a vhodil do ní žlutou tabletu. Když došuměla, zakroužil s ní a podal mu ji.

„Co v tom je?“
„Do dvaceti minut usnete. Pak si nebudete nic pamatovat. Je to bezpečné.“
„To ale nebude tím práškem, že?“
„Ne. Působí podobně jako prášky na spaní. Jakmile se dostanete do fáze hlubokého spánku, alfa vlny spustí naprogramování.“
„Díky, že jste mi to řekl.“
„V pořádku. A teď to vypijte.“

Derek přidržel sklenici před ústy.

„Proč mi nemůžete říct, kdo je můj klient? Vždyť si to stejně nebudu pamatovat.“
„Protokol. Opatrnosti není nikdy nazbyt.“
„Chápu.“

Vypil obsah. Měl pomerančovou příchuť. Šimral na jazyku stejně jako obyčejný šumivý multivitamín.

„Zítra vás bude trochu bolet hlava. Brzy to přejde. Budete unavený a ospalý, ale cestou to jistě doženete.“
„Řekněte Kasime, proč to udělala?“
„Řekl bych, že za tím bude psychická nevyrovnanost a složitá povaha.“

Derek mlčky přikývl.

„Asi.“
„V 5:15 vás někdo vzbudí. My se vidíme naposledy. Sbohem, pane Ackere.“

Podal mu ruku. Krátce si potřásli.

„Hlavně ať vás nenapadne to vyzvrátit. Jen byste si ošklivě ublížil.“

Ve dveřích se ještě jednou otočil.

„Pane Ackere?“
„Ano?“
„Hodně štěstí.“
„Děkuji.“

* * *

Recepčnímu se podařilo Dereka vzbudit až na potřetí.

Bolela ho hlava, žaludek měl na vodě a jednu chvíli si myslel, že se pozvrací. Takovou kocovinu nezažil! Proč vůbec pil? Vzpomínky na včerejší den se jaksi ztrácely v mlze. Někde tam byly, ale neuměl je rozklíčovat. Recepční řekl, že taxi tu bude do půl hodiny.

Taxi?
Aha.

Pamatoval si, že někam musí.

Asi za prací. Za jakou a proč, to si nedokázal vzpomenout. Přemýšlet zatraceně bolelo. Nebude to řešit. Nicméně jedno věděl jistě. Musí si okamžitě vyčistit zuby a vypláchnout pusu.

Z toho zápachu z úst a podivné chuti na jazyku se i jemu samotnému dělalo zle.

Mohl bych někoho zabít.

Vyčistil si zuby a pak si dal sprchu.

Teplá voda mu nedělala dobře, a tak si se zaťatými svaly pustil na chvilku studenou. Vyjekl jako děcko, nicméně ledový příval snesl necelou minutu.

Osušil se.

Teď už se cítil lépe. Konečně může fungovat, a ne se tu motat jako zombík! Takže co teď?

Nejprve by měl na sebe něco hodit.

Sbaleno má asi od včerejška, přestože si neuvědomuje, že by to udělal. Oblečení na židli bylo nové a úhledně nachystané. Šedé spodní prádlo a ponožky, čistě bílé triko, světlé džíny, navrch slabý modrý svetr bez vzoru a černá péřová bunda s kapucí lemovaná umělou kožešinou. Kromě kotníkových šněrovacích bot s vysokou podrážkou našel i tmavě modrou čepici, jakou nosívají rybáři na Baltu.

Vůbec netušil, jak k tomu všemu přišel.

Vrátil klíč od pokoje. Recepční mu na rozloučenou dal balíček na cestu.

Mrzlo a nachystaný taxík nebyl vytopený. Hodil tašku na podlahu a zeptal se řidiče, jestli by mu nevadilo, kdyby se vzadu natáhnul. Taxikář byl ochotný. Dokonce mu půjčil cestovní deku a polštář.

Vyrazili.

Probudil se za Bernem.

Stáli v koloně kvůli dopravní nehodě asi kilometr před nimi. Taxikář ho uklidnil, že mají čas. Derek dostal hlad, a tak se s povděkem pustil do obložené bagety se sýrem společně s plechovkou čaje, které našel v papírovém pytlíku od recepčního.

Bolest v hlavě byla o něco snesitelnější a vzpomínky na včerejší noc byly čím dál tím víc zastřené. Průjezd severní částí města směrem k letišti proběhl bez dalších komplikací.

Poděkoval taxikáři, dal mu štědré spropitné a rozloučil se.

Bylo deset.

V kolik že mi to letí?

S taškou na rameni bloumal letištní halou, dokud nenašel vhodné místo k dospání. Téměř osiřelý kout s výhledem na ranvej se zdál být pro nerušený odpočinek vhodný.

Sedl si a tašku hodil pod nohy.

Pro jistotu ji omotal o nohu křesla popruhem. Zachumlal se, protože navzdory příjemně vytopené hale se do něj pustila zima. Dal bradu na prsa a za chvíli usnul.

* * *

Ocitl se na dlouhé, místy dva pruhy široké jednosměrné ulici. Po pravé straně ji lemoval park. Vedlo k němu několik přístupových cest, ale všechny byly zavřené. Instinkt napovídal, že tudy neprojde, přestože ho zeleň lákala víc než liduprázdná ulice plná opuštěných a blikajících aut, povětšinou křiklavě žlutých taxíků. Z nějakého důvodu ho to táhlo právě tam, ale věděl, že to nemá cenu. 

Modrobílou pásku s nápisem Lambert nelze strhnout, přelézt, podlézt ani obejít.

K tomu měnící se hloubka ostrosti dávala tušit, že park je pouhou kulisou. Zabočil vlevo a vydal se středem příčné ulice se stromořadím po obou stranách.

Míjel vchody obytných domů, také jeden hotel a dvě restaurace. Skrz výlohy mohl vidět prostřené stoly a nedojedené či čerstvě naservírované pokrmy. Poloprázdné džbány a nedopité sklenice naznačovaly, že si hosté jen někam odskočili. Vtom si uvědomil, že ví přesně, kde je.

New York.

Nikdy v životě tam nebyl, přesto měl důvěrný pocit, že město dobře zná. Minul Park Avenue, ale pokračoval dál třiasedmdesátou až na roh s Lexingtonskou. Zabočil vpravo. Nevěděl, proč zrovna tudy, ale byl si jistý, že jde správně.

Prošel několik bloků. Na chvilku se zastavil. Rozhlédl se po liduprázdné ulici a zhluboka se nadechl. Vůně vzduchu připomínala navoněný obchoďák. 

Pokračoval v chůzi. Výškových budov začalo přibývat. Na všech semaforech svítila červená a chodcům symbol zvednuté dlaně. Věděl, že jen pár bloků odsud se nachází Rockefellerovo centrum. To ho ale nezajímalo.

Na čtyřiatřicáté to vzal vpravo a pokračoval rovně, až se ocitl u Empire State Building. Vždycky ho chtěl vidět. Teď stál přímo u jeho paty. Z mrakodrapu si mohl vykroutit krk. Musí dovnitř!

Chvíli trvalo, než našel správný vchod.

Přízemí ho uchvátilo okázalostí nepostrádající ducha let dávno minulých. Neměl čas kochat se mramorem s nádechem barvy zlata a vší tou mosazí a chromem. Musí nahoru! Nechal se vyvézt do padesátého.

Styl a sloh se změnil. Ocitl se uprostřed podlaží v bludišti nekonečné řady pravoúhlých uliček openspaceů. Dlouhé minuty ji hledal, ale nakonec tu správnou kóji našel.

Za stolem a zády k němu seděl muž. Jezdil s myší po stole, zběsile klikal a upřeně se díval do obrazovky. Derek mu nakoukl přes rameno. Na záznamu z bezpečnostní kamery spatřil sebe v zastavárně, jak Yvovi podává krabici s čipy.

Muž se na něj otočil. Vypadal trochu jinak, ale byl to on.

Konrád. Usmál se, ale jeho úsměv byl plný smutku a výčitek.

Ne!

Otočil se a utíkal směrem k výtahům. Jenže tam, kde měly být, žádné nejsou! Kudy? Tady!

Nouzový východ!

Vzal za kliku. Bylo odemčeno.

Kulaté schodiště. Z pohledu přes zábradlí se mu zamotala hlava.

Schody v nekončící spirále bral po dvou. Čím víc se blížil k přízemí, tím byly jeho nohy těžší. Bylo to jako zdolávat poslední metry Mount Everestu se čtyřiceti kily zátěže na hřbetu.

Konečně je dole!

S bušícím srdcem se vyřítil na ulici plnou lidí a troubících aut. Všechno kolem se rozostřilo. Najednou stál na rohu Páté a Třiasedmdesáté.

Místo, odkud vyšel.

Zrak se vracel. Všechno bylo najednou ostré.

„Svobodu! Svobodu! Svobodu!“

Skandování přicházelo z parku. Pásky zabraňující vstupu byly pryč. Rozeběhl se po asfaltové cestě, na jejímž konci stál řečník na provizorním pódiu z kontejnerů s logem rozesmátého citrónu požírajícího kousek sama sebe.

Kolem řečníka postávali lidé.

Nedokázal spočítat, zda jich je dvacet, nebo tisíc. Muž z pódia neustále cosi vykřikoval, ale nebylo mu rozumět.

V tu chvíli  si uvědomil, že lidé ani samotný rétor nemají tváře. Někdo zavolal jeho jméno.

„Dereku!“

Plavovláska s modrýma očima se mu vrhla kolem krku.

„Diano?“
„Podívej, kdo je tu se mnou!“

Zvonivý smích umocňovaly krásné bílé zuby. Vypadala šťastně. Ukázala směrem, kde si hrálo třináct stejně oblečených dětí.

„Pojď, musíš ho vidět!“

Vzala ho za ruku.

Rozeběhli se k pískovišti. Na půli cesty zaslechl policejní píšťaly a jekot sirén. Ozvala se střelba.

Nastal chaos.

Dav vyděšených lidí mu ji vytrhl z ruky.

Ztratil ji.

„Diano!“
„Diano!“

„Lásko!“
„Tady, tady jsem!“

Rozhlédl se.

„Veroniko!?“
„Honem, než nás dohoní!“ vykřikla hystericky.

Vzala ho za ruku. Utíkali.

Rychle! Pálí to, strašně to pálí! Veronika se neustále ohlížela přes rameno. Nebylo zřejmé, kdo je pronásleduje. Jenže ho jasně cítil v zádech.

Peter!

Proběhli parkem po Terrace Drive až na Dvaasedmdesátou. Překřížili Broadway a pokračovali k Riverside. Zvolnili.

Zdálo se, že se jim ho podařilo setřást.

Došli k řece. Nebo spíš k místu, kde se měla nacházet. Hudson tam ale nebyl.

Nebylo tam nic.

Jen oslnivě bílé světlo. Bylo to jako v počítačové hře, ve které se designérům zdánlivě otevřený svět nechtělo dokončit. Zastavili. Otočila se na něj.

Nebyla to Veronika. Byla to Beatrix.

„Řekni, že mě miluješ.“
„Cože?“
„Prosím, řekni, že mě miluješ.“
„To přeci nejde.“

Vytrhla se Derekovi z ruky. Oči měla prázdné, jako by v nich chyběl život.

„Nikdy mě nikdo nemiloval. Nikomu nepatřím.“

Zavřela oči, rozpažila ruce a po zádech padla do bílé tmy.

Její uši trhající výkřik Dereka probudil.

* * *

Žena sedící vedle se ho zeptala, jestli je v pořádku. Podíval se na hodinky a pak pod nohy. Nezaspal a neokradli ho. Oddechl si. Z tašky vytáhl tablet. Věděl, že ho má, ale už si nepamatoval, kdo mu ho dal. To není důležité. Musí si něco ověřit, dokud to má v hlavě. 

Spustil mapu a vyhledal si New York.

Čím déle jezdil prsty po obrazovce, tím víc ho poléval pocit úzkosti a sílil v něm pocit chladu.

* * *

Pasová kontrola a boarding na let do Istanbulu proběhly bez sebemenších problémů. Slečně u přepážky se asi líbil, protože mu nabídla upgrade do byznys třídy zdarma.

Neodmítl.

Z euroasijské metropole si nic neužil. Ubytoval se v hotelu u letiště, přesně jak mu kdosi přikázal, a na Štědrý den sedl na let do Rijádu.

Hodnocení kapitoly

0.0
0 hodnocení
Super0%
Líbí se0%
Ujde to0%
Nic moc0%
Hrozné0%

Prosím ohodnoťte tuto kapitolu

Prohlédnout všechna hodnocení

Dosud nebylo udělené žádné hodnocení. Buďte první, kdo to udělá!