Kapitola šestá: Try

Tady něco nehraje

Case získával pocit, že návštěva Centrály zvláštních operací v Chemnitzu byla ztráta času.

„Byrokrati podělaný! To snad není pravda!“ vztekal se před vchodem nenápadné dvoupatrové budovy, která kdysi bývala sídlem obávané tajné policie.

„Tohle přeci není možný! Někdy mám pocit, že to dělají schválně!“

Prošacoval sako a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Všiml si omšelé cedule s nápisem „Rauchen verboten!“ a ušklíbl se.

„Vy mně taky …,“ zamručel a zapálil si. S výrazem uspokojení vyfoukl kouř.

Už nevypadal tak nasupeně.

„Co budeme dělat, Ezi?“ zeptal se Cobb.
„Pojedeme zpátky. Něco mě totiž napadlo. Ale budeme to řešit až ráno.“
„A teď budeme dělat co?“
„Dáme si něco k jídlu. Německé pivo. Co ty na to?“

Nadšeně přikývl.

„Co tě napadlo?“
„To číslo.“

Case se zahalil do oblaku cigaretového kouře.

„Myslíš to sériový číslo?“
„Ano! Mechanik nám sice vysvětlil, proč nesedělo, ale mě napadla ještě jiná věc.“
„Jaká?“
„Co když v tom to „iksko“ původně bylo a někdo ho později vyměnil? Přeskočím, jak se tam mohlo dostat. Hypoteticky tam bylo. Okay?“
„Okay.“
„Fajn, takže…“

Case začal chodit v kruzích. Našlapoval dlouhými kroky a usilovně vyfukoval kouř jako dieselová lokomotiva. Cobb věděl, že ho nesmí přerušovat.

Caseho mozek začal nabírat na obrátkách.

„Proč by někdo montoval čip za desítky miliónů do úklidového robota? Nedává to smysl. Kirchner byl údajně poslední, kdo měl s robotem co do činění. Teoreticky ho tam tedy namontovat mohl. Proč by to ale dělal?“ přejel palcem po bradě, „No jasně! Protože to nevěděl! Jak k tomu přišel, je záhada, ale to teď nechme být. Hm! Možná si to uvědomil někdo jiný. Kdo? Někdo, kdo má přístup k servisním datům! Nakonec, klidně to mohl být Kirchner, když si to uvědomil. Zjistil, že to má obrovskou cenu. Jasně! A protože je mladej a blbej, tak si myslí, že to lehce prodá, protože se na to nepřijde. Vrátí se pro něj a vymění ho. Pak dostane padáka. Krátce na to zmizí.“

Odmlčel se. Znova se poškrábal po bradě a pak potáhl dvakrát za sebou.

„Ne! To je hloupost! I kdyby se mu podařilo čipy prodat, o čemž vážně pochybuji, nedokázal by se vypařit beze stopy. Podle profilu na to nemá. Leda…,“ zašlápl oharek, „leda… Ne. Každopádně vsadím krk, že je v tom namočený a …,“ zarazil se.

Po paměti vylovil cigaretu z krabičky v kapse. Místo aby ji zapálil, začal s ní klepat o dlaň druhé ruky.

„To „iksko“ tam bylo! Zítra mi dáš za pravdu. Teď už nic nezmůžeme. Máme na něj kontakt?“
„Na koho? Na toho technika? Jasně.“
„Fajn. Napiš mu, že ho necháme vydělat dalších pár stovek. Ať dorazí na osmou. Hlavně ať je zticha!“

Caseho mozek se přehodil do běžného režimu. Vrátil cigaretu do krabičky a spokojeně se usmál.

„Jdeme! Umírám hladem. Zavoláme si lidský odvoz. Doufám, že taxikář bude vědět, kde se dobře najíme.“

Cobb se pousmál.

„Hele, Ezi, tak mě napadá, mají tady vůbec normální taxíky?“

Naštěstí měli.

Riziko podnikání

Do Dereka se pustila zima už pár bloků od Veroničina domu.

Ze severu přicházela studená fronta. Silný vítr posilněný bodavými kapkami deště hlásal, že ledoví muži přišli sice později, ale o to jsou silnější. Zapnul si bundu až ke krku, skrčil hlavu mezi ramena a vyrazil proti sílícímu větru.

Navzdory slotě se rozhodl jít do zastavárny pěšky.

Yvo měl dorazit na devátou. Nebylo ani osm. Času má tedy dost. Možná jsem měl zůstat o něco déle, pomyslel si. Jenže on musel vypadnout! Vydýchat to. Kdyby se měl loučit ještě s Tonnym, bylo by toho na něj moc.

Dlouhá procházka mu může udělat jen dobře.

Vítr se změnil ve vichr. Kabela na Derekově rameni se pod jeho náporem otevřela. Málem to vysypal! Ujistil se, že tu zpropadenou krabici neztratil, sevřel tašku pevně do podpaždí a přidal do kroku. Chodníky byly zasypané okvětními lístky z šeříků, jabloní a kdoví čeho ještě.

Déšť se změnil v liják. Jít tam pěšky se nezdál být dobrý nápad.

Stopnul si autobota.

V kabině vozu bylo příjemně, voněla čistotou a sedačky z umělé kůže byly vyhřáté od předchozích pasažérů. Nadiktoval autobotu okružní jízdu. Po chvilce kolébání tlumeným zvukem elektromotorů usnul mělkým spánkem.

Autobot zastavil před zastavárnou těsně po deváté.

„Tak co, máš to?“ uvítal ho netrpělivě Yvo.
„Jo. Mám.“
„Super!“

Yvo  přejel Dereka zkoumavým pohledem. Ukázal na modřinu pod jeho okem.

„Vypadáš děsně, víš to?“
„To ty taky. A mně taky. Víš co,“ obdařil Yva nevrlým pohledem.
„Sorry jako. Prachy budou v pondělí. Sejdeme se zase tady těsně po druhý. Zatím buď v klidu, louprofájl. Žádnej telefon, jasný? Nevolej mi v žádným případě. Ideálně mobil vůbec nepoužívej.“
„Jsem asi úplně blbej.“
„Óóó, óó, tak to pardon,“ poplácal ho přátelsky po rameni.

Yvo se zdál být dobře naladěný.

„Jak ti to mám připravit? Všecko v bitech, nebo chceš i keš?“
„Jen v bitcoinech. Na dvě karty.“
„To ti jedna nestačí?“
„Je to snad do prdele problém?“
„Oukej, oukej! Nebuď hned tak naježenej,“ zašklebil se. „Jak to chceš rozdělit?“
„Půl na půl. Z té mojí odečti, co jsi mi už dal.“
„Seš si jistej?“

Neodpověděl.

„Že se vůbec ptám, co? Hele, je to tvoje věc. Ale že jsem se trefil, že jo? Že je v tom pochvička, hm? Nemám pravdu?“
„Dvě karty, půl na půl, mínus ta záloha. Víc není tvoje starost.“

Yvo se lehce zamračil.

„Hele, poslouchej, Dereku. Možná si myslíš, že je mi do toho hovno. A jo, to vlastně je, máš recht. Ale ne tak úplně! Co když ta tvoje čárka začne utrácet jako zběsilá a skočí po ní berňák, hm? Vole je ti jasný, že stačí takhle málo, podívej, takhle málo a jsme oba v pěkným průseru? Napráší tebe a ty mě.“
„Riziko podnikání, ne?“
„No já jen, aby sis uvědomil, co všecko se může posrat!“
„Snad vím, co dělám.“
„No tak to sem hnedka klidnej. No jak chceš. Půl na půl mínus, co jsem ti dal.“
„Díky. Tak v pondělí. Tschüss.“

Derek vyndal krabici z tašky a podal ji Yvovi. Ani nečekal, až ho vyprovodí. Protáhl se pod zpola vytaženou mříží a vyběhl do hustého deště. Yvo se za ním chvíli zamyšleně díval.

„Doufám, že až tě lapnou, budu dávno v prdeli.“

V tónu jeho hlasu se mísila lítost i kus opovržení.

Kam jsi ho zakopal?

Derek jel ze zastavárny za Konrádem do práce.

Když vešel do lobby hlavním vchodem, měl divný pocit. Pracoval tu šest let a tři měsíce. Tower znal důvěrně, ale najednou mu připadala budova chladná a cizí. Nahlásil se na recepci, že jde za Konrádem.

Za chvíli se objevil. Z jediného pohledu mu bylo jasné, že se něco muselo stát.

„Co se děje? Co to máš s okem, ty kluku? Proč seš proboha tak mokrej?“
„Ta mrcha mě dohnala, Konráde.“
„Kdo? Co? O čem to mluvíš?“
„Moje minulost. Je konec. Rozešla se se mnou.“
„Počkej, počkej. Hezky popořadě! Kdo? Veronika?”

Přitakal.

„Scheisse! To je mi líto. Pojď, posadíme se. Tam mi to v klidu povíš,“ odvedl ho stranou k boxům pro návštěvy.

Sedli si.

„Tak povídej.“
„Může za to Hauck. Chce Veroniku.“
„Počkej, počkej! Já tomu nějak nerozumím! Chceš mi říct, že se na tebe vykašlala kvůli němu? To se mi nechce věřit!“

Nedočkal se odpovědi. Pokrčil rameny.

„No jo, co naděláš. Víš, do ženský a do melounu nevidíš.“
„Ten hajzl jí řekl, že když mě nechá, má před sebou budoucnost! V bance. Vlastně v životě. Tak nějak mi to nasázel do hlavy.“
„Počkej, tys s ním mluvil?“

Ukázal si na oko.

„Aha.“
„To ale není všechno, Konráde.“
„Jistě že není. Takže kam jsi ho zakopal?“

Derek se musel pousmát navzdory všemu, přestože neměl daleko do breku. Konrád měl dar vidět na všem něco pozitivního.

„Představ si, že už po mně nechce platit. Nechal to soudně zrušit. Dokonce to nabylo právní moc. To je co?“

Konrád nadzvedl údivem obočí.

„Koukám, že ten pán je samý překvapení!“
„To zařídila ona. Prostě se dohodli. Věřil bys tomu?“
„Co ti mám na to říct?“ povzdechl si Konrád. „Podívej se, Dereku. Já vím, že tě to neutěší, ale aspoň něco. Teď budeš mít konečně víc peněz, najdeš si lepší práci a potom, až to přebolí, najdeš si jinou.“
„Já chci ale Veroniku!“

Konrád se pousmál.

„Chápu. Hele, to chce čas. Nakonec, uvidíš sám.“
„Čas? Podívej se na mě, vždyť já jsem snad prokletej! Myslíš, že se někdy dočkám úplně normálního lidskýho štěstí?“

Konrád věděl, že nemá cenu ho přesvědčovat. Ne teď a ne v takovém rozpoložení. Rychle změnil téma.

„To mi připomíná, že mám pro tebe dobrou zprávu. Na tom příznaku se pracuje. Bude tě kontaktovat Schimmi, teda komisař Götze, můj bývalej parťák.“
„Kašli na to, Konráde. Už mám práci v přístavu.“
„To je dobře. Promluvíme si večer. Přespíš u mě?“

Přikývl a pak se rozklepal zimou.

„Jeď radši hned. Vezmi si taxíka nebo autobota. V lednici najdeš něco k jídlu. Nebo si něco objednej. Tady, na,” vytáhl z peněženky několik desetieurovek.
„Já mám peníze.”
„Dobře. Převleč se u mě do něčeho suchýho. Hlavně se zkus hodit do klidu. Zítra něco podnikneme, jo? Vezmu si volno.“
„Tak jo.”

Konrád ho na rozloučenou objal.

„To bude dobrý, uvidíš.”

Zkurveně velkej háček

Cobb s Casem se brzy ráno objevili v Depositu. Mechanik dorazil těsně po nich.

„Máte s sebou všechno?“ vyštěkl místo pozdravu Cobb.

Mechanik přikývl.

„Výborně, tak se do toho pusťte!“ pokynul s úsměvem Case a podal mu laptop.

Mechanik se připojil k robotovi.

„Jen abyste věděli, tohle se dá udělat vzdáleně.“
„Víme. A přesně tohle dělat nechceme,“ odsekl Cobb, tentokrát o něco mírněji.
„Co potřebujete vědět?“

Case se zamyslel.

„Chceme hloubkovou analýzu. Za poslední, dejme tomu, dva měsíce.“
„Tu už jsem přece dělal.“
„Ano, ale dnes to projedete důkladně naším vlastním softem.“
„Jak si přejete.“

Za pár minut měl hotovo.

„Tady,“ ukázal prstem Cobb na data v obrazovce.
„A tady taky,“ usmál se Case.

Otočil se k mechanikovi.

„Musím se podívat na váš server. Přihlaste se pod vaším účtem.“

Case vzal laptop a posadil se ke stolu u zdi. Chvíli ťukal do klávesnice, potom ho vypnul a vrátil se k mechanikovi a podal mu balík padesátieurovek.

„Tohle je za vaši ochotu. Je to o dost víc, než jsme slíbili.”
„Děkuju! Co mám…?“

Caseho dobrácký výraz zmizel mrknutím oka.

„Dobře mě teď poslouchejte, pane Rzehaku. Tohle je naše tajemství. Nikomu, a to znamená ani manželce nebo milence, na smrtelné posteli, prostě nikdy nikomu nic neřeknete. Nikdy. Protože, a teď věnujte zvláštní pozornost tomu, co říkám, protože jestli si pustíte pusu na špacír, do konce života budete litovat, že jste si ty peníze vzal. Rozumíme si?“
„A… Ano.”
„V tom případě děkujeme. Teď prosím jděte.“

Mechanik se uctivě vypoklonkoval.

„Budeme potřebovat kancelář,“ podíval se na Cobba.

Cobb vytasil z kapsy mobil a hned se začal vztekat.

„Do hajzlu, co je tohle za debilní barák? Jak jako, není signál!?“

Pak se znenadání usmál a celý se rozzářil.

„Zajdu nahoru a řeknu asistence našeho pana kapitána. Všiml sis, Ezi, že je má vážně pěkný?“ naznačil dlaněmi.

Case obrátil oči v sloup a zakroutil hlavou.

„Kdy ty už konečně dospěješ?”
„Nikdy, Ezi. Nikdy! Forever Young, I want to be, forever young…,” zanotoval posměšně chytlavý song, co slyšel včera v taxíku.

Case se plácl do čela, až to mlasklo.

* * *

Gabriela je dovedla k zastrčené zasedačce v šedesátém druhém podlaží.

Cobb se ihned posadil za stůl a zapnul počítač. Než se linka ověří, zabere to pár minut. Case mezitím ztmavil prosklenou stěnu, aby měli soukromí, a pak se posadil na parapet u okna.

Mlčky pozoroval obzor.

Notebook zapípal. Linka byla připravená a Cobb se připojil. Case se podíval na hodinky. V Tallahassee ještě nevyšlo slunce.

„To je mi ale překvapení! Ráda tě vidím,“ usmála se na Cobba nakrátko střižená blondýnka v černém tričku, bujným poprsím a výrazným líčením. Mohlo jí být asi tak dvacet.

„Čau kočko!“
„Copak potřebuješ?“
„Potřebuju proklepnout jednoho…, počkej…, Günter Simitz, Drážďany, Německo. Identifikátor 3201214691440. Chci to všechno, bejby! Beze stopy, nejvyšší utajení.“
„Dobře. Vydrž chvilku. Jak se jinak máš?“

Ani na okamžik z něj nespustila oči. Cobb udělal obličej, jako kdyby zapíjel sušené chilli.

„Co ti mám povídat. Evropa, Německo. Humus, filcky, nenávist,“ ušklíbl se.
„Aha. Kdy se vracíš?“
„Těžko říct. Záleží, kdy tady skončíme.“
„Ty jsi tam s Ezim?“
„Jo jo, jasně, že jsem. Ezi?“
„Pozdravuj ho.“

Cobb se otočil na židli ke Casemu.

„Pozdravuje tě,“ zamrkal spiklenecky.

Case dělal, že ho neslyší.

„Ezi! No tak, pojď pozdravit Try!“

Viditelně se mu nechtělo. Přesto poodešel od okna a postavil se za Cobba.

„Trinity.“

Zněl neosobně.

„Ahoj Ezi. Co děláte v Evropě?“
„Máme práci, představ si,“ vyštěkl a udělal krok mimo záběr. „Můžeš mi sakra říct, proč je zase zmalovaná jako mýval? Co ty prsa? Proč vypadá jako laciná dorota?“

Cobb se culil jako kluk.

„Hej! Jestli ti to nevadí, slyším dobře! Jsem pořád tady! Haló!?“
„Promiň, ale teď mluvím s Daltonem! Co kdybys dělala svoji práci?“

Nestála mu za to, aby se na ni podíval.

„To jako fakt? Hele, Ezekieli Thomasi Case, nevím, co jsem ti sakra kdy udělala, ty starej náfuko, ale víš ty co? Jdi třeba k čertu, ty jeden namyšlenej, arogantní parchante! A pro tvou informaci, já neustále odvádím práci, i když tady s tebou, ty všiváku jeden, ztrácím čas! Protože já, na rozdíl od tebe, já jsem minimálně tisíckrát efektivnější, než ty jsi kdy býval na vrcholu před dvaceti lety! Co před dvaceti? Třiceti! Ty jeden páprdo!“

Tvář jí zrudla vztekem. Pak se náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, uklidnila. 

„Hotovo, Daltone. Výsledek máš ve složce.“
„Try, ale no tak, vždyť ho znáš.“

Naklonil se k displeji, aby to vypadalo, že ho Case neslyší.

„Začíná z něj bejt mrzout, no.“
„Mně je to fuk! Fakt by mě zajímalo, co se mu pořád nelíbí. Co má s těma kozama? Vždyť jsou pěkný, nebo ne?“
„Jsou přímo božský. Já bych si tak sáhl, kdyby to šlo.“
„To je od tebe hezké. Kdybych mohla, tak bych zvlhla,“ zakroužila prsty přes bradavky, našpulila koketně rty a mrkla na něj.
„Pa.“

Než se odpojila, poslala mu vzdušný polibek.

Cobb se otočil na Caseho.

„Kolik ti je, proboha?“
„Asi tak o třicet míň,“ zašklebil se. Hned však zvážněl, protože si nebyl jistý, jestli to právě nepřehnal. „Promiň, šéfe, nemyslel jsem to tak. Vždyť víš, jak se Try poslední dobou lehce vytočí.”
„Tak co nám ta chytrá horákyně dala za výstup?“
„Hned se na to mrkneme.“

Ta mladá žena, se kterou mluvili přes zabezpečenou linku, odvedla skvělou práci. 

Jmenovala se Trinity, nebyla skutečná a nebylo to její pravé jméno. Zvolila si ho sama. Ona, on či ono ve skutečnosti žádné jméno nemělo. Jenže ONA zbožňovala staré filmy a oblíbila si jednou postavu z jisté kultovní sci-fi série.

Prý se jí moc líbí.

Trinity vzešla z projektu Global Artificial Intelligence Array, zkráceně G.A.I.A. Když se její vývoj posunul, měřeno dle lidských měřítek, do puberty, začala si tak říkat. Nesnášela, když jí říkali TO nebo se k ní chovali jako třeba Case. Neměla pohlaví, přesto na sebe brala nejraději podobu ženy, protože se jí lépe komunikovalo s lidmi.

Tedy hlavně s muži.

Většinu času trávila v jejich světě. Záhy přišla na to, že pokud se nastylizuje do mladé holky, berou ji spíš jako bytost než jen jako software.

Slovní spojení umělá inteligence vysloveně nesnášela.

Trinity nevěděla, že Case proti ní nic nemá. I když… Bylo to složitější. Svým způsobem mu jako všechny umělé inteligence naháněla strach. Její možnosti ho děsily.

Chovat se k ní přezíravě dostal rozkazem a Dalton o tom neměl vědět. Aniž oba tušili, byli zapojeni do testování její osobnosti. Case měl být ten zlý. Ostatně ono to tak vycházelo často i v práci, přestože Case na první pohled budil dojem dobráka.

Existence Trinity patřila k jednomu z nejpřísněji střežených tajemství firmy.

Počet osob, který měl přístup k její „osobnosti” a k dalším schopnostem, byl omezený. Trinity tvořily dvě „části”.

Měla dvě, na sobě nezávislá, jádra čili enginy. První tvořil soubor analytických a výpočetních schopností. Sám o sobě představoval tu nejinteligentnější a nejsofistikovanější umělou inteligenci na světě. Software, který se zdokonaloval sám nestrojovým způsobem. Velmi zjednodušeně řečeno, ve spolupráci s druhým engine, který představoval „osobnost”, měla „lidský” přístup k vnímání věcí a chápání souvislostí. Dokázala se učit rychleji a lépe, ale na druhou stranu její „nevyspělost” v určitých ohledech dávala občas pěkně zabrat.

Trinity byla naprosto unikátní ve všech ohledech. Její historie byla minimálně stejně tak zajímavá jako ona sama.

* * *

Projekt G.A.I.A. navazoval na předchozí projekt s názvem Business Inteligence Analytics System, zkráceně B.I.A.S.

Ten trval celou jednu dekádu. Zabýval se sběrem pentabytů dat z různých zdrojů. Od domácích spotřebičů až po velké průmyslové nebo obchodní systémy. B.I.A.S. se naučil vyhodnocovat tato data v reálném čase. Projekt G.A.I.A měl jít ještě dál.

Jenže po osmi letech se ocitl na mrtvém bodě. Pak se objevil, nebo by se více hodilo zjevil, polský génius jménem Tadeusz Kaminski a ten jej během šesti měsíců neuvěřitelným způsobem posunul. Kaminski záhy povýšil na hlavního architekta.

Tím však sesadil z trůnu Bhaskara Kumara.

Ten měl oba projekty pod palcem za architekturu už od počátku. Především jeho zásluhou se G.A.I.A. dostala na úroveň, o které si mohla konkurence nechat jen zdát. Jenže vyhořel a projekt začal přešlapovat na místě.

Kumar byl nesmírně talentovaný odborník.

Byl to skvělý designér, excelentní vývojář a softwarový architekt, ale zároveň neskutečně arogantní blb. Neuměl to s lidmi. Kdo se mu odvážil postavit, šel z kola ven. Kumara měl po Kaminského povýšení nad vývojem manažersky dohlížet.

Za architekturu měl od té chvíle hlavní slovo Kaminski.

Vznikly z toho třenice.

Jednou to došlo tak daleko, že Kaminski, ač mírně řečeno bohém a svým způsobem flegmatik, držel Kumara pod krkem a před celým týmem mu vyhrožoval, že ještě jednou mu ten kretén zkříží cestu, uspí ho, vrazí mu do nosu neurotransmiter a přeprogramuje ho na krotitele kober.

Oba si šli na kobereček pro pořádný kartáč.

Kumar byl instruován, aby řídil projekt hlavně manažersky a ať Kaminského nedráždí. Jinak jde z projektu bez ohledu na zásluhy. Kaminski zase dostal ústní a následně i písemné instrukce, jak s Kumarem jednat. Pokud se nebude danými pravidly řídit, architekturu mu seberou.

Oba poslali na dvouměsíční dovolenou s okamžitou platností.

Pro Lambertovy byli nesmírně důležití. Po návratu se vzájemná tolerance navenek zlepšila. Všichni v týmu si oddechli, když se dvě silné osobnosti rozdílné polarizace přestaly do sebe navážet a dále neohrožovaly úspěch projektu.

Normální smrtelník neměl šanci pochopit, jak Trinity uvažuje.

Ona se jednoduše vymykala standardu umělých inteligencí. Nad jejími schopnostmi musel zajásat každý byznysmen. Z umění interpretovat kvaziliony zdánlivě nesouvisejících dat a vyplivnout z toho report, který pochopí lobotomik, by si nejedna kravata stříkla. Try dokázala vypočítat a vymezit tak abstraktní záležitosti, že i nadprůměrně schopnému analytikovi by nejspíš praskla hlava.

Teorie cestování v čase byla proti chápání toho, jak funguje látka prvního stupně základní školy.

Když se Lambertovic lovcům lebek podařilo přetáhnout Kaminského od největšího producenta počítačových her, mnuli si ruce. Kaminski měl ale několik podmínek a nemínil o nich diskutovat.

„Bude to takhle, nebo jdu jinam.“

Vůbec mu nešlo o peníze. Zajímala ho smlouva. Třikrát ji nechal přepracovat. Plat a  bonusový výměr podepsal, aniž by se na něj podíval.

Jedna z jeho podmínek byla, že Trinity získá osobnost.

Jedině tak ji dostane tam, kam Lambertové chtějí. Nicméně jak se její osobnost bude vyvíjet, jaké lidské vlastnosti získá, je jen a jen na něm.

To se pochopitelně Lambertům nelíbilo.

Řekl, že jim během dvanácti až patnácti měsíců předvede, že to dává smysl, a pokud ani potom nezmění názor, nastaví ji do původního stavu, vrátí peníze a odejde. Osobně se zaručil, že to nijak negativně neovlivní její dosud získané schopnosti. Osobnost Trinity zůstane oddělená a v uvozovkách nezávislá. V uvozovkách, protože bez lidského vidění světa se prostě nemůže nikdy zlepšit.

Zároveň navrhl několik změn stávajícího engine, aniž by znal podrobnosti. Tím Lamberty přesvědčil. 

Trinity ale nebyla dokonalá.

Jako každý software i ona měla své mouchy. Po stránce analytických schopností neměla chybu, ale v jistých ohledech naimportované lidské povahy byla neuvěřitelně naivní. Tupá jak šestnáctka, tvrdili zlí jazykové. Kaminski byl nicméně s výsledky spokojený. Řekl, že to chce čas. Koneckonců sami museli uznat, kam se za čtyři roky pod jeho vedením dostala. Try byla důvěřivá, ale ne vždycky se nechala opít rohlíkem. Jistě, někdy zůstával rozum stát, co tak zdatná inteligence je schopná vypustit z pusy. Byl to rozpor, ale rozhodně se jí nedal upřít smysl pro humor. Trinity byla i přes své schopnosti ve fázi alfa.

Její program mohl běžet pouze v jednom vlákně s neomezeným počtem subvláken.

Lidsky řečeno, mohla plnit biliony úloh na pozadí, ale z lidské stránky se mohla věnovat jen jedinému úkolu současně. Když mluvila s Daltonem, nemluvila v tu chvíli s nikým jiným, ale kdyby někdo v tu chvíli potřeboval její analytické schopnosti, dala by mu je rychlostí změny hodnoty z true na false.

No a pak tu byl Dalton Cobb.

Měl problém. Tedy určitě by se jich našlo víc, ale ty souvisely s jeho věkem a nezkušeností. Neuměl to se ženami.

Nedokázal navázat konverzaci, aniž by ze sebe neudělal vola, natož mít se ženou vztah. Try byla nastavená tak, aby s ním flirtovala. Jen s ním a nikým jiným. Nevěděla to a on o tom taky neměl tušení. Stejně tak nevěděl, že interakce s ní jsou monitorované a následně analyzované paradoxně jí samou, respektive jejím prvním enginem.

Dalton ji jako jediný mohl přikrášlit k obrazu svému.

Kdyby tušil, že Try má pro ostatní podobu stejnou, jakou si nastavil pro sebe, asi by se víc krotil. Měl za to, že se ostatním ukazuje v podobě jejich preferencí. Běžně tomu tak bylo u jiných umělých inteligencí. Tady však ne.

* * *

Trinity zpráva byla detailní a dobře strukturovaná.

Přišla s hypotézou, kterou předvedla na časové ose. Skoro všechno měli jako na dlani. Názorná ukázka, v čem byla nepřekonatelná. Mohli se vsadit, že zpráva bude na 97,699 % sedět. Trinity mohla rozvinout nekonečně mnoho teorií, ukázat sílu kvantových výpočtů v řádek desítek tisíců qubitů v plné síle, kdyby měla více času. I tak jim poskytla to nejlepší, co se v danou chvíli dalo zvládnout.

Ve zprávě stálo, že Adam Kirchner do Nula-jedničky namontoval experimentální čip. O čtrnáct dní později se v robotovi povrtal a vyměnil ho za běžný mechanik jménem Günter Simitz.

To nakonec zjistili vlastním vyšetřováním.

Günter zakamufloval výměnu, ale pak udělal při zametání stop chybu.

Zřejmě ho tlačil čas.

Try jim poskytla jeho profil. Zvládla to za pár sekund a ještě se u toho stihla porafat s Casem. Z finančních zpráv, z bankovních transakcí, důchodového a sociálního pojištění, zdravotní karty, ze sociálních sítí a dalších zdrojů zjistila jeho rodinné poměry, koníčky, záliby i sexuální orientaci. Prostě všechno. Zjistila i to, že má nemocnou ženu. Ani společné příjmy nestačily na krytí lékařské péče na soukromé klinice v zahraničí. Simitz to maskoval chytře. Dokonce tak dobře, že na to nepřišlo ani to jejich finanční Gestapo.

To byla její slova.

Jinak by nejspíš dávno seděl za mřížemi. Také tvrdila, že Simitz je pouhý článek řetězce obchodu s ilegálními technologiemi. Přes něho proudí kradené součástky z centrálního skladu v Holandsku.

Neoznačila ho za organizátora.

Vloupat se do soukromého počítače Güntera Simitze pro ni byla prkotina. Zároveň zjistila, že před ní se do počítače naboural někdo další. Simitz si vedl evidenci věcí, které se mu podařilo zcizit. Všechny věci, které mu prošly rukama a kolik za ně dostal. Některé krádeže byly banální. Například spotřební materiál odepsaný v rámci údržby, ale zřejmě každý cent mu byl dobrý. Jisté záznamy však vedl odděleně.

Zásilky pro A.

Tato část zprávy byla jako časovaná bomba. Podle ní se ztratilo dohromady sedmdesát dva kusů experimentálních optronik.

Sedmdesát dva!
Ex-pe-ri-men-tál-ních!

Dohromady přes půl miliardy v nových dolarech! Tohle muselo vyvolat spoustu otázek. Zatím na ně neuměla odpovědět.

Jak to, že nikde nechybí?
Chápete to?

Caseho polilo horko.

On byl jedním z lidí odpovědných za bezpečnostní protokoly. Ty musely v nějakém bodě selhat. Tohle by ho mohlo stát místo! Rozhodně utrpí jeho reputace, pokud se zjistí, že je to jeho chyba. Snažil se neznepokojovat, když se to zprávou prokousával.

Tak tohle je opravdu průser!

Závěr ohledně krádeží? Pravděpodobnost 93,699 %. Jinými slovy, jistota.

Vždycky tu byly pokusy o průmyslovou špionáž.

Každá snaha o prolomení byla odchycena včas a nikdy nedošlo k větším škodám. Jednou se sice konkurenci podařilo nějaká data ukrást, ale rychle se na to přišlo. Tady ale nešlo o „pouhé“ vniknutí do firemní sítě. Tady šlo o fyzickou krádež, a ne ledasjakou! Ještě nikdy se nestalo, aby se podařilo cokoliv ukrást přímo v továrně!

Nemožné!

Jakmile se něco ztratilo, bylo to zásadně mimo její zdi. Někde po cestě. Zloději šli hlavně po čipech třídy pět, které putovaly k zákazníkům standardními kanály. Ve většině případů mizely čipy a další součástky v zemích třetího světa, protože podle všeho chtěli mít i diktátoři a narkobaroni vlastní robotické mini armády.

Když ne roty, tak aspoň družstva.

Pouhá četa čítajících 12 robotických zabijáků si umí sjednat pořádek a vynutit respekt. V poměru cena/výkon vycházeli bez diskuzí lépe než nespolehlivé lidské zdroje. Nemohli se sice ani vzdáleně rovnat tomu, čím disponovala americká US NAVY, nebo co tvořilo jádro ruských SPECNAZ, nicméně jako nástroj k udržení moci a zastrašování byli dokonalí.

Jejich software byl násilně upravený, vojáci byli proto primitivní, ale jejich práce byla efektivní.

S jistotou mohli říci několik věcí. Z fabriky zmizelo 72 kusů optronik třídy X. Skončili tady, v Drážďanech. Dostaly se sem skrze evropský centrální sklad. Z Floridy přišly lodí společně s běžnými náhradními díly do Hoornu a odtud pokračovaly pozemní cestou do servisního střediska v Drážďanech, kde je odchytával Günter Simitz.

Poslední zásilka se omylem dostala k Adamovi Kirchnerovi. Adam Kirchner jednu optroniku namontoval do porouchaného robota v rámci servisního zásahu.

Ničeho si nevšiml.

Günter Simitz to řekl osobě A. Tu mimochodem Trinity označila za organizátora. Tady svitla naděje. Simitz musel nějak komunikovat s tajemným A. Možná se i sešli! Pak by jeho nebo ji mohli identifikovat v záznamech z pouličních kamer. První krůček k přesné identifikaci. Jejich naděje však záhy zhasla. Byl v tom totiž háček.

Zkurveně velkej háček.

Bylo to k vzteku, k popukání a k pláči zároveň.

Kdekoliv jinde by se nabourala do systémů, z kterých by si vytáhla data. Nemusela by se ptát, prostě by si je vzala. Nezdržovala by se soudním příkazem. Jenže ne tady, a rozhodně ne v Drážďanech. Všechny zdejší klíčové komunikační systémy mělo pevně pod palcem ministerstvo kybernetiky, respektive jeho složka pro ochranu osobních údajů. To a jiné záležitosti byly součástí dohody Lambertova impéria s berlínskou vládou za to, že měli „volnou“ ruku při přestavbě města.

Teď přišlo to nejlepší.

Němci mají náš systém!

Tedy ne přímo ten jejich, ale ten, který kdysi vyvinula jedna z Lambertových firem.

Nebyla v něm zadní vrátka. Doma ve Státech je za to hnali před Kongres. Dostali se z toho, ale Lambertovi se museli zavázat, že se to už nikdy nedostane do ruky nikomu dalšímu. Naštěstí Německo, snad jako jediné v polorozpadlé EU bylo stále věrným partnerem USA a to bylo jejich veliké štěstí.

Museli nechat vyhodit pár lidí, ale do vězení nešel nikdo.

Tady se Trinity zastavila a udělala zřejmě dobře.

Sice by se dostala dovnitř jako nic, ale nemohla zaručit utajení. Mohlo by pak se stát, že by museli Němcům něco vysvětlovat. Jediná šance, jak se dostat k záznamům pouličních kamer a hovorů, bylo zažádat o ně oficiální cestou. A to nešlo.

Únik experimentálních optronických čipů byl průšvih velikosti Empire State Building.

Obrovská kupa hnoje, ve které by se nikdo hrabat nechtěl.
Musíme na to jinak!
Ale jak?

Case přemýšlel.

Měli by začít s výslechem Adama Kirchnera. Try to nakonec uvedla ve zprávě. Bylo by dobré vědět, co všechno ví. Jenže podle ní je mrtvý. Pravděpodobnost 92 %. To byl nejhorší odhad v její zprávě. Když přiletěli do Chemnitzu, Caseovy a Cobbovy první kroky vedly k němu, ale nenašli ho.

Jako by se po něm slehla zem.

Case měl jasno. Musejí znova vyslechnout toho spolubydlícího. Pak tu byla ještě možnost udeřit přímo na Herr Simitze. To však Trinity nedoporučovala. Ne v této fázi vyšetřování. Ne, pokud chtějí rychle přijít na to, jakým způsobem se z fabriky ztratily čipy a kdo je koncový odběratel. Přestože označila A. jako organizátora, podle jejích závěrů byl „také jen“ překupník. Pravděpodobnost 96,4 %.

Poslední odstavec zprávy byl asi nejhorší.

Do krádeží musí být zapojený někdo zevnitř. To už není jen otázka bezpečnosti. Tohle smrdělo špinavou politikou, terorismem, nájemnými vraždami a kdoví čím ještě.

Case o tom něco věděl.

Bylo mu jasné, že dokud nebude mít stoprocentní jistotu, kdo je kdo, nemůže věřit nikomu. Kdyby zprávu nečetl společně s ním, neřekl by mu všechno. Ne že by mu nevěřil. Přidělili mu ho před dvěma lety a leccos spolu stačili zažít. Přesto by to udělal. I když si byl jistý, že je čistý.

Bylo by to jen a jen pro jeho dobro. 

Case byl profík a jako každý bezpečák trochu paranoidní.

Čas neúprosně běžel. Trinity předpověděla na 96 %, že další krádeže nenastanou. Zřejmě to byla poslední zásilka. Museli tajemného A. chytit dříve, než zmizí i s čipy. Ani na vteřinu nepochyboval o tom, že zpráva, kterou jim naservírovala na stříbrném podnose, je odrazem reality.

Case s Trinity spolupracoval už skoro čtyři roky.

Zatím se ve svých prognózách a analýzách nesekla. S každým novým buildem byla lepší a lepší.

Case se musel rozhodnout. Snad poprvé ve své kariéře se cítil bezradný. Nařídil Daltonovi upravit denní report tak, aby měli pár hodin k dobru.

Potom jí zavolal.

Hop nebo trop.

„Copak?“
„Trinity, chci se ti omluvit.“

Nadzvedla obočí. V tu chvíli ho napadlo, jak moc je opravdová.

„Ale, ale! Co tak najednou? Stalo se něco?“
„Rád bych to vysvětlil, ale nemám čas. Možná jindy. Omlouvám se. Za to, že se občas chovám…, vlastně často tak… Nezasloužíš si to. Můžeš pro mě, nebo spíš pro nás něco udělat?“

Přikývla.

„Znič tu zprávu. Jestli to nejde, zapomeň prosím, že existuje.“

Obraz se zvětšil na maximum.

„Ezi, ty víš, že tohle nemůžu. I kdybych chtěla. A já nevím, jestli chci. To není nic osobního. Pochop to. Promiň.“
„Chápu. Zkusil jsem to.“
„Tvou omluvu ale přijímám.“
„Děkuji.“
„Všechno dobrý,“ řekla.

Než se rozloučila, řekl jí, že jí to sluší. Podívala se na něj jako na dítě.

„Ale no tak, Ezi! Nedělej ze mě úplnou krávu.“

Vyplázla jazyk, zamávala a odpojila se.

Takže trop.
Do háje!

Cobb začal pomalu sklízet, když nečekaně zavolala.

„Je po ní.“

Case nahodil němou otázku.

„Musela jsem mít jistotu, že to zůstalo jen mezi námi. Měli jsme kliku. Záznam hovoru už neexistuje. Jedinou kopii analýzy máte vy a co se týče zapomnění, tak je mi líto. Mám to stejné jako vy, lidé. Prostě o tom vím a nezapomenu. Jen o tom dokážu na rozdíl od vás mlčet. Stačí to takhle?“
„Naprosto. Děkuji, Trinity.“
„Mějte se kluci. Zlomte vaz. Musím končit.“

Zavěsila.

„Jak ty to s těma ženskejma jenom děláš, Ezi?“ zeptal se s neskrývaným obdivem Cobb.
„It is a kind of magic, magic…,” zanotoval Case zvesela, „Neboj, jednou se to taky naučíš.“

To bude dobrý, uvidíš

Derek vyšel před Tower, nastoupil do čekajícího autobota a nadiktoval adresu.

Konrád bydlel v řadovém domě ve čtvrti, která kdysi bývala předměstím Drážďan. Za posledních patnáct let se Brockwitz změnil k nepoznání.

Stal se součástí města. Byl tu ale klid a do centra to bylo díky rychlodráze postavené Lamberty dvacet minut cesty. Derekovi se tu vždycky líbilo. Ceny zdejších nemovitostí byly však naprosto šílené a bytů k pronájmu minimálně.

Beztak by si nemohl pronájem dovolit. Nebylo to jen kvůli penězům.

Obyvatelé byli převážně starousedlíci. Ti s fanatickou opatrností hlídali přes samosprávy a družstva, kdo se může v jejich sousedství usadit, byť jen přechodně. Jako bývalý trestanec neměl šanci, ani kdyby seděl na hroudě zlata.

Nebylo tomu tak vždycky.

Vláda tu před lety během další uprchlické krize zřídila tábor. Kriminalita během měsíce stoupla o tisíc procent. V kraji byla dlouhou dobu jedna z nejvyšších. Zeleň v polích u Labe vystřídaly stany a provizorní stavení.

Napětí s místními vyvrcholilo v krvavou lázeň.

Policii musela nahradit armáda. Pětině čtvrtě lehla popelem. Statistiky po incidentu vykazovaly děsivá čísla. Úřady napočítaly 284 mrtvých, z toho 196 uprchlíků. Mezi oběťmi byly také děti. Těžce zraněných byla necelá stovka. Lehkých až středních zranění bylo skoro na čtyři tisíce. Podobné věci se děly v celé Evropě, nejen v Německu. Brockwitzský masakr patřil k těm nejznámějším.

Byl totiž první.

Derek se posadil do sedačky v obýváku a nevěděl, co bude dělat. Všechno se zdálo marné a zbytečné. Z peněz, které měl dostat, radost neměl. Čím víc na to myslel, tím víc mu bylo úzko. Z baru vytáhl láhev.

Za chvíli byl na plech a usnul.

* * *

Konrád se vrátil k večeru.

Našel ho spát vsedě s lahví v ruce. Oblečení měl stále trochu navlhlé a čelo úplně horké.

Zatřásl s ním.

Derek začal drmolit, že prý to všechno dělá jen pro ni a že ty peníze jí dá všechny, protože k čemu mu budou, když ji nemůže mít.

Nebylo mu moc rozumět.

Konrád ho stáhl z mokrých džín a trika. Pak ho doslova na zádech dotáhl do pokoje. Derek se svalil na postel jako pytel brambor. Přikryl ho a pod hlavu mu dal polštář. Ve dveřích se zastavil a chvíli ho pozoroval.

Derek začal chrápat.

Bylo až s podivem, jak často Konrádovi připomínal Matthiase, i když ty dva od sebe dělilo tolik let. Tomu by bylo před dvěma měsíci patnáct. Ještě jednou se podíval na Dereka a pak opatrně zavřel dveře pokoje.

Uklidil nepořádek, co po mladém pánovi zůstal, a na promočenou sedačku hodil suchý ručník.

V láhvi zbylo trochu na dně. Přemýšlel, jestli ji vrátit do baru, nebo dopít. Rozhodl se láhev whisky vrátit. Otevřel bar, a přitom pohledem zavadil o fotorámeček. Na displeji byl portrét půvabné černovlásky. Vzápětí ho vystřídal slajd, na kterém byl Konrád. Pod nosem měl knír. Konráda držel za ruku tříletý kluk v kovbojském převleku.

Vypadal šťastně.

Na dalším obrázku byli všichni tři. On, jeho Silke a Matthias, jen o sedm let starší. Konrád popadl láhev a vyklopil do sebe zbytek.

Zatraceně!

Zapnul televizi a chvíli sledoval záznam Bundesligy, ale po chvíli to vypnul, protože hru stejně nevnímal. Vtom uslyšel zvuk vibrací. Derekův mobil byl zapadlý za polštářem. Text části zprávy se rozsvítil na displeji. Byla od Veroniky.

„Ahojky, převedla jsem na kre…”

Odnesl telefon k Derekovi do pokoje a položil ho na stolek u postele. 

Doufám, že se z toho vzpamatuješ, kluku jeden nešťastnej.

Už delší dobu přemýšlel, že mu nabídne, aby se k němu nastěhoval. Přirostl mu k srdci. Pak potkal Veroniku. Konečně nebyl sám! Tak moc si přál, aby jim to vyšlo.

A teď zase nanovo.
Scheisse!

* * *

Konrádův budíček byl drsný. Nekompromisně z Dereka stáhl peřinu a zatřásl s ním.

„Jestli nechceš vstávat jako mrzák, musíš chlastat jako mazák! Takže panáčku, teď kašli na deprese, jdi si opláchnout ten pomačkanej ksicht, vyčisti si hubu a ve skříni v ložnici si vezmi nějaký čistý věci. Pak přitáhni tu opileckou prdel dolů! V kuchyni dostaneš něco do tlamy. Myslím snídani. Mrskej! Pohyb, pohyb, mladej!“
„Ano, tati,“ zachrčel rozespale, překvapený, že dokáže mluvit.
„Tak se mi to líbí! Deset minut! Eins, zwei! Eins, zwei!“

Derek se odšoural do koupelny. Hlava bolela jako hrom. Pohledem do zrcadla zjistil, že na ní má pěknou bouli. Čert ví, jak k ní přišel. Podíval se na sebe a opatrně si sáhl na oko vybarvené do fialova. Sykl bolestí. V tom zjistil, že má pořezanou dlaň přelepenou hojivou náplastí s malinkatými nápisy Polizei.

Už si vzpomněl.

Naštěstí mu bylo tak zle, že neměl sílu se litovat. Vyplázl na zrcadlo jazyk.

No ty seš fakt model.

Posnídali.

„Dneska mám volno. Vytáhnu bajka. Jedeme se projet. Má být krásně, tak akorát, dvaadvacet. Vyrazíme na otočku do Lipska. Posvištíme po okreskách, ať si to užijeme! Cestou se nadlábneme. Do večera budeme zpátky. Uděláme si prima den, Dereku! Takže, aby bylo jasný, nechci o Veronice slyšet jediný slovo! My dva se dneska bavíme! Verstehst du?“

Derek se nezmohl na slovo odporu.

„Tak fajn! V garáži, tam ve skřínce, si vezmi nějakej blembák. Já zatím připravím Harryho.“

Konrád svého harleye nekriticky zbožňoval. Pečoval o něj víc než o sebe. Vždy naleštěný veterán vypadal stejně, jako když před šedesáti lety sjížděl z výrobní linky v Millwaukee. Byl to klasický benzínový vidlicový dvouválec.

Žádnej z těch japonskejch ubzučenejch nesmyslů.

Benzín se sháněl špatně a stál, jak sám říkával, raketu, ale coby bývalý policista a předchozí předseda policejního moto klubu měl několik výhod. Dva kanystry měsíčně se daly díky bývalému předsednictví pořídit za lidskou cenu. V případě nouze věděl, na koho se obrátit, když by potřeboval pár kapek mimo limit.

V policejních garážích stálo pár zakonzervovaných aut a s garážmistrem byl jedna ruka.

Takže pohoda.

* * *

Udělalo se krásně. Když vyjeli ze stínu stromořadí, bylo i docela horko.

Ten den si vážně užili.

Derek nechtěl Konrádovi kazit radost, ale stejně na ni myslel. Jenže vždycky když si uvědomil, že je konec, píchlo ho u srdce. Snažil se, aby to Konrád nepoznal. Derek ho poprosil, aby ho vysadil u sebe doma. Řekl, že chce být chvíli sám, i když Konrád říkal, že by byl raději, kdyby u něj zase přespal.

Zastavili před domem.

Konrád slezl z motorky a nechal motor bublat. Zvedl motocyklové brýle na kraj přilby a sundal rukavice. Dal Derekovi obě ruce na ramena. Pevně je stiskl a podíval se mu do očí.

„To bude dobrý, uvidíš.“

To bude dobrý, uvidíš.
To bude dobrý…
Dobrý…
Uvidíš.

Pozitivní

Veronika uložila Tonnyho a šla dělat mámě večeři.

Betty ji překvapila otázkou.

„Kde je Derek?“

Neodpověděla. Stejně by to nechápala, nechtěla jí nic vysvětlovat a ani dneska neměla čas na něj myslet. V práci ji zavalila lavina nedořešených věcí, a tak jela jako fretka celé dopoledne.

Pak si na něj přece jen vzpomněla, když hrábla do kabelky a narazila na tu blbou kartu. Zašla za Jasmine a poprosila ji, ať schválí převod deseti tisíc ze zahraničního na její účet.

Zeptala se, z jakého účtu to má být, že v systému nevidí žádné ověřené zahraniční protistrany. Na to prý potřebuje schválení nadřízeného.

Kráva!

Byla rozhodnutá se s ní hádat.

Protože asi nezná zákony!

Tak jí řekla, ať si je pořádně prostuduje a pak ať to laskavě udělá, protože nemá čas řešit její neschopnost. Skoro na ni ječela. Od rána byla podrážděná. K tomu se u toho nachomýtl Peter. Tak ten tu ještě chyběl, pomyslela si. Jasmine řekla Peterovi, co že to Veronika po ní chce.

Nána blbá!

Veroniku to namíchlo. Zeptala se Petera, jestli může tady Jasmine laskavě vysvětlit, že do téhle částky nepotřebuje souhlas od berního úřadu.

Měla pravdu a Peter ji podpořil.

Pak prohodil něco v tom smyslu, že by si to neměla se svou budoucí šéfovou rozházet. Obrátil to v žert, ale bylo zřejmé, že to myslí vážně.

Bez dalších řečí schválila Veronice převod.

Máš, co jsi chtěla, ty blbko, ušklíbla se Veronika v duchu. V tu chvíli se cítila tak nějak…

Dobře.

Nebyl to úplně špatný pocit.

Veronika poté převedla peníze na Derekův účet. Než si šla lehnout, napsala mu.

Najednou jí bylo smutno.

* * *

Věděl, že má v mobilu zprávu od Veroniky, ale neměl odvahu si ji přečíst. Nechával si to na večer jako sladkokyselý moučník. Kolem půlnoci, když se ukládal do postele, se odhodlal zprávu přečíst. Zaplavil ho pocit smutku.

Ahojky.

Tak předtím nikdy nepsala. Vždycky to bylo lásko, broučku, miláčku. Ten smajlík na konci ho bolel asi nejvíc.

Pak si uvědomil, že se chová jako puberťák.

Co mi asi měla napsat?
Možná to pro ni není taky snadný.
Kašlu na to!

Zachumlal se do postele a pustil zvuk oceánu bez brízy. Vzpomínal, jak se milovali. Lehl si na kraj. Udělal místo, jako by čekal, že se každou chvíli objeví ve dveřích koupelny.

„Ty jsi vážně kretén.“
A jéje. Kdes byl tak dlouho?
„Óóó, pozor, pozor! My se bavíme?! Konečně!“
Ne, nebavíme. Co zase chceš?
„Nic, jen si tě hlídám, aby ses nám nerozplakal.“
Jdi do hajzlu!
„Klidně. Ale jestli tu teď budeš bulet do polštářku, tak ti udělám v hlavince takový peklíčko, že se z toho posereš. Měj se! Papá lááála.“

Budu muset zase brát ty prášky, nebo mně z něj trefí, pomyslel si a hodil do sebe pilulku.

Přidal k nim dvě na spaní. Pro jistotu.

Usnul.

* * *

Veronika se probudila o hodinu dříve.

Zase se jí udělalo špatně. Uvědomila si, že ranní nevolnosti jsou v poslední době nějak časté. Taky to měla dostat. Zpoždění přičítala stresu posledních dní.

Ranní nevolnost.
No do háje, to ne!

Vystřelila z postele a otevřela zásuvku nočního stolku. Když tu zpropadenou krabičku konečně našla, byla prázdná.

Sakra!

Hned ráno musí zajít do lékárny! Věděla, že někde ve skříni má schovaný elektronický tester. Do minuty by věděla, na čem je.

Ne, koupím to v lékárně.
Kdoví, jestli jsou v tom ještě baterky.

Vyděsila se.

Tak to by mi ještě tak scházelo!

Oblékla se.

Musí ten čas, než se vzbudí Tonny s Betty, smysluplně využít.

Převlékne povlečení!

Svlékla první povlak. Přemýšlela, co bude dělat, jestli je vážně těhotná. Vzala do ruky peřinu, pod kterou spával. Mimoděk k ní přivoněla. Byla jím cítit. Objala ji. Hned nato ji odhodila, jako by se lekla vlastní reakce.

Svlékla povlečení a nechala ho válet po zemi. V tom si něčeho všimla. Mezi matrací a rámem byla zastrčená tlustá žlutá obálka.

„Pro Tebe.”

Otevřela ji. Čtyři svazky nových stodolarovek.

Minimálně čtyřicet tisíc, ale nechtěla je počítat. Tak třetina zbývající hypotéky. Posadila se na postel a dívala se nepřítomným pohledem. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet. Potom si uvědomila, že uvnitř obálky je list.

Vyndala ho, rozložila na klín a dala se do čtení úhledně napsaného dopisu.

„Veroniko, pořád myslím na to, co se nám to stalo. Uvědomil jsem si, že některé věci nezměním, protože to zkrátka není v mé moci.

Chtěl bych, abys sis ty peníze nechala a využila je, až je budeš potřebovat. Prosím, nevracej mi je! Ty si s nimi dokážeš na rozdíl ode mě poradit. Hlavně je potřebuješ. Pokud mi ten obchod vyjde, pošlu ti ještě jednu kartu. Bude na ní mnohem víc než posledně. Třeba časem přijdeš na to, jak je zlegalizovat. Budeš mít na kotel, ošetřovatelku a pro Tonnyho zbyde i na studia.

Niko, jsou to jen peníze! Mrzí mě, že jsi se dostala kvůli mně do problémů. Prosím, vyhni se Hauckovi. Musím ale uznat, že má v něčem pravdu. Můžu tě milovat sebevíc, ale k ničemu to nebude. Já tě nechci stáhnout dolů. Kdyby ten obchod náhodou nevyšel. Kdo ví, co se může stát. Tak aspoň přijmi tohle, protože jinak všechno, co jsem udělal, bylo zbytečné.

Miluji tě.

Derek”

Rozplakala se.

* * *

Převlékla povlečení a připravila snídani.

Nechala Betty a Tonnyho o samotě v kuchyni, protože na jídlo neměla ani pomyšlení. Zase se jí udělalo zle.

Na toaletu doběhla jen tak tak.

Když se vyzvracela, rozhodla se na nic nečekat. Ze skříně v ložnici vyhrabala tester a ze šuplíku náhradní baterie. Pak se zamkla v koupelně. Posadila se na okraj vany, přiložila nástavec na prst a stiskla tlačítko.

Minuta se zdála jako celá věčnost.

Test gravidity pozitivní. Chcete znát pohlaví?

V hlavě měla prázdno.

Jen tam tak seděla a zírala na displej.

Stiskla „Ne.”

Ťuky, ťuk!

Johanna vyrušilo ze spánku hlasité bouchání na dveře.

Možná se mu to jen zdálo. Vždyť je teprve šest! Čekal, jestli se to ozve znova, ale bylo ticho, a tak se zavrtal do deky. Spokojeně zavřel oči. Náhle mu cosi tvrdě zaťukalo na čelo.

Vyděšeně vytřeštil oči na chlapa v černém obleku s rudými rukavicemi na rukou.

„Knock knock,“ řekl a zlověstně se usmál.

Vlastně tam byli dva. Ten starší měl založené ruce a díval se ven oknem, jako by se ho to netýkalo.

„Wake up, sunshine,“ usmál se vláčně s jižanským přízvukem ten s červenými rukavicemi. Johann si poposedl a opřel se lokty o polštář.

V tu chvíli koupil facku, až to s ním hodilo zpátky. Zůstal ležet, ale muž si ho posadil jako loutku.

„So,“ řekl spokojeně. „Do you speak English?“
„Yes, I do.“
„Great! That’s great!“ usmála se červená rukavice.

Johann si vzpomněl, že ty dva už vlastně viděl. Tváří mu přelétl záblesk vzpomínky.

„Ááá, už si vzpomínáš?“ usmála se rukavice sladce.
„Ano, vzpomínám.“
„Takže ještě jednou. Kde! Je! Adam! Kirchner! Otazník.“

Johann se přikrčil a zakryl si tvář.

„Já vážně nevím!“

Byl strachy bez sebe. Očekávaná facka však nepřiletěla. Opatrně dal prsty od sebe. Červená rukavice mu dala ruku dolů.

Johann měl z toho blázna nahnáno.

„Řekněme, že ti věříme. Něco ale víš, ale zapomněl jsi nám to říct. Takže jestli nechceš plachtit z třetího patra na dvůr, tak nám to hezky povíš.“
„Dobře, dobře! Co chcete vědět?“
„Kdy jsi naposledy viděl Kirchnera a za jakých okolností? Detaily jsou důležité,“ zeptal se náhle muž u okna.

Johann se nadechl. Nechtěl Adama prásknout, ale vážně měl strach, že ho ten magor v rukavicích vyhodí z okna.

„Minulý pondělí.“
„Víš to, nebo si to jen myslíš?“ zeptala se rukavice.
„V pondělí, určitě to bylo pondělí,“ přitakal rychle ze strachu, aby ji nedostal.
„No a dál?“
„No, vrátil jsem se z práce. Jako z noční a tady dole v baráku ho hledali nějaký takový… chlápkové.“
„Chlápkové?“
„No…, já nevím, jak se to řekne anglicky. Gorily.“

Udělal ramena a nahrbil se.

„Ranaři.“
„Jojo, přesně!“
„Co mu chtěli?“
„Já nevím. Oni se mě na něj ptali. Jsem jim řekl, že ho neznám. Chvíli se tu…, to… no, chodili tady.“
„Dál?“
„Pak odešli.“
„To je nějak krátký, nemyslíš?“ řekla rukavice a prohnula prsty, až v nich zapraskalo.
„On jim asi něco vzal!“
„Jeez, bro! Leze to z tebe jak z chlupatý deky,“ řekla rukavice netrpělivě.
„Ok! Ok! Marihuanu! Vzal jim marihuanu.“

Cobb si povzdechl. Otočil se ke Casemu.

„Mám mu fláknout ještě jednu?“

Case pokrčil rameny.

„Ne, ne, ne, prosím, ne! Když odešli, tak si sbalil věci a řekl, že…, musí…, to…, zmizet! Neřekl mi kam. Měl strach, že by to ze mě ty ranaři dostali. Vážně!“
„Jak vypadali?“ zeptal se Case.
„No, byli to asi Rusové. Nebo spíš Kazaši! Ale bílý. Teda jen ty dva. Ten třetí ne. Byl taky menší a hubenej.“
„Běloch?“
„Ne. Byl ne moc snědý. Byl to asi Arab, nebo tak.“
„Jak starý?“
„Ti dva tak třicet. Ten třetí byl starší. Byl v saku. Tam ti dva byli, no, v tom…, no…, v teplákách!“

Caseho pozornost upoutalo cosi na střeše.

„Čí je ta kamera?“
„Moje. Vím, že se to nesmí.“
„Je funkční?“
„Je.“
„Já mu ji vážně fláknu,“ řekl Cobb a rozmáchl se.
„Ne, ne, ne, ne, ne! Prosím!”
„Funguje?” zeptal se ten starší.
„Jo. Snímá nepřetržitě.“
„Tak proč to neřekneš hned, ty blbče?“ usmála se rukavice.
„Pojď nám ukázat záznamy,“ pokynul Case.
„Ano, hned. Můžu se obléct?“
„Ne!“ zaznělo od nich unisono.

Rozlišení nebylo nejlepší, ale přesto to byl úlovek. Ti dva se dali poznat. Jenomže pouze ti dva. Ten třetí měl stále rozmazanou tvář.

Úplně na všech záběrech.

Když to Case uviděl, hryzl se do rtů.

Stáhli videa a pak nechali Johanna jeho osudu.

Tady skončili. Case byl zaražený. Tušil, proč má ten třetí maskovaný obličej. Posadili se do limuzíny a vyrazili. Cobb byl na rozdíl od Caseho v dobré náladě.

„Já ti to říkal! Červený rukavice! Vždycky to zabere! Ani si nemusím ničit klouby,“ usmál se vítězoslavně a zastrčil je do kapsy saka.
„Co se děje, Ezi?“ zeptal se, když viděl jeho vážný výraz.
„Průser, Daltone.“
„Myslíš ten rozmazanej ksicht?“
„Přesně tak.“
„Jak je to vůbec možný?“
„No…,“ odmlčel se.
„Co, no?“
„Správně bych ti to neměl říkat.“
„Tak si to nech,“ odsekl uraženě.
„Ty to nechápeš. To není o důvěře. Tu máš a vždycky jsi měl. Je to o úrovni prověrky. Nebo spíš o životě nebo smrti.“

Odmlčel se. Ujeli skoro dva kilometry.

„Jediná osoba, které teď můžeme věřit, je zřejmě Trinity. Aspoň v to doufám. Zajedeme na hotel.“

Cobb zmáčkl tlačítko interkomu.

„Hotel Felix.“

* * *

Case otevřel poměrně velký pokojový sejf a vyndal z něj malý kufřík.

Vybalil z něj nějaké zařízení, které připomínalo přehrávač starých disků. Zapnul ho. Chvíli to v něm pískalo a pak se v prostoru zavlnila napůl průhledná holografická krychle nazelenalé barvy.

Vkročili dovnitř.

„Tohle smrdí. Možná jsem paranoidní, ale možná to není vůbec od věci. Co ti teď řeknu, zůstane v tomhle prostoru. Tohle jsi už někdy viděl?“ ukázal na vnitřek kostky.
„Ne, ale už jsem o tom slyšel.“
„Tímhle nepronikne nic. Ani ti malí nanoslídiči si neškrtnou. Víš, odkud tohle je?“
„Ne. Od některé z dceřinek?“
„To není přesné. Tohle je z jednoho komplexu. Jmenuje se…“

Teď zaváhal.

„Už jenom tím, že bys pomyslel na název, se vystavuješ nebezpečí. Kdybys na to myslel na nevhodném místě, kde tě můžou přečíst a zjistí, že nemáš prověrku, jsi v pěkném průšvihu. Možná by tě i zabili. Já fakt nevím. Možná bych skončil i já, protože mě prozradíš, ani nebudeš vědět jak. Chceš to vědět?“
„Chci.“

Case se nadechl.

„Black Tessa.“
„Co to je?“
„Super tajný komplex laboratoří pod zemí. Skládá se z několika částí jejichž velikost a rozlohu si nedokážeš představit. Převážná část se nachází pod Everglades na Floridě. Komplex je výsledkem spolupráce států a firem. Asi by ses divil, koho bys tam našel. Politika venku a uvnitř jsou dva rozdílné světy. Vyvíjí se tam věci, o kterých se většině lidí ani nezdá. Nejsou to jen zbraně, jak bys asi čekal. Vyvíjejí se tam technologie. Area 51 v Novém Mexiku je proti tomuhle nic. Tedy pokud vím, mimozemšťani tu nejsou a ani nikdy nebyli,“ pokusil se o vtip, „každopádně to, co jsi viděl na těch fotkách, ten chlap s rozmazaným obličejem, tak to měl díky zařízení, které vyvinuli kdysi Rusové. My si technologie sdílíme. Bez ohledu na politiku. Je úplně jedno, jestli je zrovna někdo s někým ve válečném stavu. Tohle je prostě nad rámec politiky pro plebs. Dokonce většina hlav států nemá potuchy, že se jejich nejlepší vědci podílí na čemsi s momentálním nepřítelem. O Black Tessa nevědí často ani naši prezidenti. Předchozí? Někteří. Tipnul bych, že o něm neví ani ruská prezidentka. Možná i ten čínský. I když nejspíš ne. Je to zkrátka nad rámec všeho. Tady vládnou korporace jako ta naše. Tedy, ne zcela. Mocné a staré klany. Ne politici, ne státy a jejich armády. Samozřejmě nevím úplně všechno a vlastně to ani nechci vědět. Každopádně věci, která tam vznikají, se ven běžně nedostávají. Proč to tak je,  nevím. Prostě to tak je. Asi je k tomu důvod.“
„Odkud tohle všechno víš?“
„Prostě to vím a to ti musí stačit.“

Podíval se mu do očí.

„Vím, že se to říká lehce, ale zkus nemyslet na Black Tessa, dokud nebudeš mít prověrku. Budeš mít nutkání. Pokud vím, u nás nemáme instalované mind-readery. Nebo aspoň ne tam, kam mám přístup. Někde se ale používají. V podstatě ti analyzují myšlenky. Přečtou tě na padesát, někde i na tři sta stop. Vyvinuli jsme to kdysi my, nebo snad Izraelci v rámci boje se sebevražednými atentátníky. Samozřejmě se to zneužívá. Ještě jedna věc. Black Tessa je zvláštní svět. Nechceš být jeho součástí. Jenže tím, že jsem ti o něm řekl, tak ses jí stal. Bylo to v plánu, ale nemělo se to stát tak brzy. Je mi to líto, Daltone,“ povzdechl si. „Musíme kontaktovat Trinity. Co nejdřív. Musíme přijít na to, jak to udělat nepozorovaně. Napadá tě něco?“