Kapitola jedenáctá: Intermezzo I.

Pino Gordo

O 21 let dříve.

Cesta z Cancúnu na Kubu byla pro Scottyho utrpením, protože jižní částí Mexického zálivu zmítaly celý týden náhlé bouře, které se objevovaly stejně tak rychle, jako zase mizely.

O’Driscoll nesnášel lodě a všechno, co s nimi souviselo.

Dostal mořskou nemoc a za posměšných pohledů najatých mexických rybářů nadvakrát vrhnul přes zábradlí včerejší pozdní večeři. Naštěstí pro něj se hladina brzy zklidnila, a tak před úsvitem konečně dopluli do malého přístavu v Arroyos De Mantua, nacházející se v zálivu Guanahacabibes, v severní části západního výběžku Ostrova svobody.

Dvanáct ozbrojených mužů v civilu vyskákalo na břehu z konvoje tří terénních toyot.

Přeložili z lodě jedenáct velkých kufrů a po krátké osobní prohlídce Scottyho posadili mezi dva ozbrojence na zadní sedačku prostředního vozu. Jen co se zabouchly poslední dveře, kolona vyrazila.

Začalo svítat.

Nikdo celou cestu nepromluvil. Jízda po vesměs prašné silnici do vesnice Pino Gordo netrvala ani deset minut. Zhruba v polovině osady, čítající dle Scottyho odhadu maximálně dva tisíce lidí, zabočili vlevo, minuli baseballové hřiště po pravé straně, a pak pokračovali několik set metrů až k nenápadnému, značně oprýskanému nízkému domu u silnice. Tam se cesta zužovala a končila kdesi v hustém porostu.

Kolona zastavila.

Muži utvořili kolem Scottyho koridor. Jeden ho doprovodil ke dveřím a otevřel je. Scotty vstoupil. Muž za ním je zase zavřel.

Uprostřed jediné a velmi spoře zařízené místnosti se nacházel stůl a čtyři židle.

Po obou stranách vchodových dveří byla uniformovaná stráž s odjištěnými kalašnikovy. U stolu stál vysoký muž v uniformě. Mohlo mu být něco přes pětapadesát. Na stole ležela brigadýrka a vedle ní kožená aktovka. Navzdory tomu, že šlo o nepřítele, působil sympaticky. Zároveň však nepřístupně.

Scotty mu nabídl ruku. Plukovník ji po krátkém zaváhaní přijal.

„Scott O’Driscoll. Podemos hablar español, si usted lo desea.“
„To nebude třeba, mluvím anglicky obstojně,“ odpověděl téměř dokonalou angličtinou s nepatrnou stopou přízvuku.
„Dobře.“

Plukovník naznačil, aby se posadili.

„Co přivádí čerstvě zvoleného amerického guvernéra do naší země?“

Driscoll se pousmál.

„Jdete přímo k věci.“
„Sí.“
„Předně bych rád dopředu zdůraznil, že přicházím výhradně jako soukromá osoba. V žádném případě nezastupuji vládu Spojených států. Troufám si tvrdit, že ani její zájmy.“

Plukovník přikývl.

„Není to příliš nebezpečné pro muže vašeho postavení? Kontaktovat třídního nepřítele?“
„Máte naprostou pravdu. Vzájemné vztahy nejsou zrovna ideální, nicméně vláda Kubu vyřadila ze seznamu nepřátelských režimů již dávno. “
„Proto jsem použil přívlastek třídní.“
„Chápu.“
„Proč jste tady?“
„Plukovníku, mohli bychom si promluvit o samotě?“

Věnoval mu dlouhý pohled. Pak naznačil strážím, ať odejdou.

„Děkuji.“
„Přejděte k věci.“
„Dobře. Jsem tu, abych vám pomohl.“
„Mně?“ podivil se, ale na jeho výrazu to nebylo příliš znát.
„Kubánskému lidu.“
„Prosím?“
„Rád bych, abyste zprostředkoval schůzku s vaším nadřízeným, generálem Alejandrem Castrem.“

To už mu obočím prolétl nefalšovaný údiv.

„Zastupujete snad CIA?“
„Ne. Jak jsem již řekl, nezastupuji žádným způsobem vládu. Ani žádnou agenturu. Jsem tu čistě soukromě.“
„Důvod?“
„Abych vám pomohl.“

Plukovník zavrtěl hlavou.

„Mluvte k věci, jinak ztrácíme čas. Možná si to neuvědomujete, ale riskuji podobně jako vy. Proč s ním chcete mluvit?“
„Rád bych, ale nemohu vám sdělit podrobnosti. Za prvé, neznám je všechny, a za druhé nesetkal bych se s ním já, nýbrž pan Heinrich Lambert.“
„Lambert? Neznám pana Lamberta.“
„Říká vám něco společnost Prediqa Limited?“
„Ne.“
„Je to technologická firma. Pan Lambert je jedním ze společníků a rád by se sešel s panem Castrem v záležitosti, která souvisí nejen s bezpečností vaší země, ale zároveň může nastavit směr, kterým se bude Kuba ubírat. Víc prozradit nemohu, i když bych rád. Přesně toto mám vyřídit.“
„Trochu málo. Příliš obecné, nemyslíte señor Driscoll?“
„Uznávám, nicméně více informací nejsem schopen poskytnout.“

Plukovník sáhl po čepici.

„Pak tato schůzka postrádá smysl.“
„Počkejte, prosím. Prosím!“

Skoro na něj sáhl. Věděl, že má jen jeden pokus. Heinrich mu kladl na srdce, aby ho získal.

„Dobře, plukovníku Martínezi. Řeknu všechno, co vím. Prosím, vyslechněte mě!“

Plukovník dal ruku dolů.

„Oba víme, jak špatně na tom jste. Embargo se uvolňuje velice pomalu, a i kdyby ho USA zrušilo úplně, nikdy se nepostavíte bez cizí pomoci na nohy. Váš systém měl zkolabovat dávno. Držíte se u moci jen zázrakem.“

Zdálo se, že ho Driscollova slova pobouřila.

„Nechtěl jsem vás urazit! Vykládám karty na stůl. Nyní je na čase, abychom společně odkryli zbytek.“
„Nikdy americkou pomoc nepřijmeme! Na to zapomeňte! Nepotřebujeme, aby nás ovládly vaše imperialistické zájmy!“
„Ne, tak to není. Pomoc nepřichází z Ameriky, ale od konkrétního člověka.“
„Čistě teoreticky, proč bychom měli pomoc přijmout, a především, proč by to někdo dělal? Zajisté ne nezištně.“

Driscoll se chytil okraje desky stolu, nepatrně se odtáhl a podíval se mu přímo do očí.

„Jde o nezištnou pomoc. Jakkoliv to zní neuvěřitelně.“
„Proč?“
„Protože Heinrich Lambert takový prostě je.“
„Nevěřím vám ani slovo.“
„Pane plukovníku, znáte Arnolda Schwarzennegera?“
„Toho herce a bývalého guvernéra?“
„Ano.“
„Pan Lambert ho obdivuje. Ani ne tak jako herce nebo politika, ale spíš jako člověka, který se vypracoval houževnatostí a neskutečnou pílí. Jako člověka, co si šel za svým, navzdory tomu, že ho všichni zrazovali od snu stát se nejznámějším a nejlépe placeným hercem na světě.“
„Jak to s ním souvisí?“
„Kdysi sledoval jeho motivační projev na univerzitě. Jedno z pěti pravidel pana Schwarzeneggera pro naplněný a úspěšný život je…,“ odmlčel se, jako by si nemohl přesně vzpomenout. „Jen neber. Vracej něco zpátky.“
„Co tím chcete říct? Pan Lambert má k naší zemi nějaký vztah?“

Driscoll zavrtěl hlavou.

„Ne. Pokud vím, tak vůbec.“
„Stále nechápu, co se mi snažíte říct.“

Driscoll se nadechl.

„Pana Lamberta označují za snílka. Já s tím nesouhlasím. Je to vizionář. Zároveň čestný a zásadový člověk. Má víc peněz, než potřebuje. Brzy jich bude mít mnohem, mnohem víc. Je jediný ze všech superbohatých lidí, které jsem poznal, kterému nejde jen o zisk. Zajisté teď namítnete, že za dobrodince může být i jinde, je to tak?“

Plukovník se poprvé pousmál.

„Nechce. S panem Lambertem sdílíme názor, že Amerika, a vlastně celý západní svět se nachází v úpadku. Nejen finančním, ale především morálním. Nechce, a nebude vyhazovat peníze oknem, protože základy našeho systému jsou skrz na skrz prohnilé. To není politický slogan, ale fakt. Společnost, která se honí pouze za zisky, nemá podle něj právo na existenci.“
„Pan Lambert je snad socialisticky smýšlející člověk? Nebo snad dokonce komunista?“
„Nenechte se mýlit. To rozhodně není. Z určitého pohledu je kapitalista jako každý jiný. Vytváří hodnoty, aby mohl expandovat a vydělávat, ale neshromažďuje majetek za účelem vlastního blaha. Ano, chová se tržně, protože to jinak v našem systému nejde. Pan Lambert chce změnit svět. Někde začít musí. Vy, jako kubánský lid, tato země, její izolace, a přesto blízkost, mu připadá ideální pro změnu k lepšímu. Chce ukázat světu, že to jde.“
„A to mu nevadí, že by se musel dát dohromady s námi? S komunisty? Nezlobte se, ale tomu těžko můžu věřit!“
„Budu naprosto upřímný. Máte pravdu. Vadí. Komunismus považuje za slepou a nebezpečnou ideologii, která se naprosto zvrtla. Také si však uvědomuje, že tomu nemohlo být jinak. Načasování, okolnosti a způsob, jakým se vaše idea šířila a šíří, tomu nikdy nepomohly.“
„Pan Lambert je blázen! Vy nejspíš také.“

Driscoll nehnul brvou.

„S jistotou mohu říci, že pan Lambert blázen není. Teď vyložte karty vy.“
„Co tím myslíte?“
„Tak já to udělám za vás, souhlasíte?“

Plukovník pokrčil rameny.

„Vy nejste na pokraji bankrotu, vy už se v něm plácáte hezky dlouho. Jakkoliv se to snažíte zakrýt. Vím to já, víte to vy, ví to každý průměrně inteligentní obyvatel této země. Je jen otázkou času, kdy váš režim zkolabuje. Vlastně je s podivem, že k tomu nedošlo vloni, po tom zničujícím suchu. Hladomor klepe na dveře. Žádná mezinárodní pomoc vás z toho srabu nevytáhne. Opozice v zemi sílí, vy nemáte prostředky na vlastní obranu, takže to nemůže skončit jinak než dalším krvavým převratem.“

Plukovník si zachovával kamennou tvář.

„Až vůdcové této země budou do jednoho zmasakrováni, vloží se do toho naše vláda, která na tom mimochodem pracuje. Čeká jen na správný okamžik. Pošle námořnictvo a nastane definitivní konec vaší ideje. Rusko pro vás nehne ani prstem. za to vám ručím. Vy to ale jistě víte. OSN? Ale no tak! Oba víme, jak to chodí. To by byla fáze číslo jedna. Po ní přijde fáze číslo dvě. Nastoupí naše, tedy americké zájmy. Velké korporace se třesou, až se jim otevře další nový trh. Fáze číslo tři. Svobodné volby, které ve svém důsledku rozdělí obyvatelstvo. Nepatrná část zbohatne, možná se k nim budete řadit i vy, ale ta větší, ta se bude nacházet naprosto ve stejných, promiňte mi ten výraz, sračkách, nebo možná i horších, i když to už asi není možné. To vše s pouhým rozdílem, že je nebude vyslýchat policie či dirigovat uliční výbor. Jistě, budou si moci dovolit lepší televizi, telefon nebo nějaké ojeté, zastaralé americké auto, které bude tisíckrát lepší než ty hromady muzejního šrotu, ve kterých stále jezdíte. Ale budete mít demokracii.“

Plukovník se zamračil.

„Stalo se to už tolikrát jinde. Nemám pravdu?“
„Možná. Proč my?“
„Je to jednoduché. V úvahu připadáte pouze vy. Severní Korea? Ne, dokud existuje Čína. Vy a oni jste poslední baštou pokřivené ideologie. Čínu nepočítáme. U kormidla se sice drží komunisté, ale v zemi vládne kapitalismus nejhrubšího zrna. Korea žije ve středověku. Změnit mentalitu tamního obyvatelstva potrvá staletí. Arabský svět je na tom dost podobně, navíc by se jim to nelíbilo díky zásadnímu náboženskému vlivu a názoru na Západ. Afrika? Jižní Amerika? Zatím nelze. Vy jste ostrov. Ostrov naděje nás všech.“
„Co za to?“

Konečně upoutal jeho zájem.

„Neobejde se to bez kompromisů, to je jasné vám, mně i panu Lambertovi.“
„Jen peníze nepomohou.“
„Máte pravdu. My, tedy pan Lambert má technologii, kterou vám poskytne. Ta zaručí, že se stane přesně to, na čem se pan Lambert a generál dohodnou. Na to se můžete spolehnout. Jak jsem řekl, pan Lambert je čestný muž. Naprosto chápu, že k nám nemáte důvěru. Přišli jsme o ni nezodpovědným chováním. Nejednoho spojence jsme hodili přes palubu, když se nám to hodilo. Pan Lambert ale není americká vláda! Ostatně myslím, že to pan Castro pozná sám.“
„Je vám jasné, že se naší ideologie nevzdáme?“
„Vlastně nebude třeba. Svým způsobem budete zemi řídit podobně. Jen to budete dělat lépe. Minimálně navenek.“
„Už jsem to sice řekl, ale jste blázen.“
„A já se budu opakovat. Ne, nejsem. Já ani pan Lambert.“
„Nic nemohu zaručit. Netuším, jak se na to Alejandro bude tvářit.“
„Jste dlouholetí přátelé. Přesvědčte ho. Proto jsme si vás vybrali.“

Plukovník se zamračil.

„Na důkaz, že to myslí pan Lambert vážně, pověřil mě, abych vám něco doručil. Můžete prosím říct svým mužům, ať přinesou jedno z mých zavazadel?“

Plukovník vyštěkl rozkaz a ve dveřích se za chvíli objevila dvoučlenná stráž s jedním kufrem.

Měl elektronický zámek. Zdál se být těžký.

Plukovník poručil, ať ho dají na stůl a odejdou. Driscoll vyndal z kapsy krabičku připomínající staré dálkové ovládání od auta a podal ji plukovníkovi. Naznačil, ať stiskne tlačítko. S mírnou nedůvěrou to udělal a zámky na kufru tiše cvakly.

Driscoll otevřel víko a ustoupil stranou.

„Deset miliónů v nových dolarech. Můžete si to přepočítat,“ usmál se. „Těch kufrů mám s sebou jedenáct. Tento je, bez ohledu na to, jak se teď rozhodnete, váš. Jako výraz díků za váš čas. Pokud nechcete domluvit schůzku s generálem Castrem, zbytek si odvezu a tím to končí.“
„Jak si můžete být jistý, že si je nenechám všechny? Že vás nenechám zastřelit?“

Driscoll se nervózně pousmál.

„To si samozřejmě nejsem. Jenže víme, že jste čestný člověk. Svou zemi milujete. Pochopitelně jsme si vás nevybrali náhodou. Určitě ne pouze proto, že jste blízký přítel pana Castra. Zbývajících sto miliónů je pro vaši, případně naši společnou věc. Zůstanou vám tak či onak, i když se pan Lambert s panem Castrem nedohodnou. Sto miliónů dolarů za hodinu generálova času. Celkem dost, nemyslíte?“
„Jak bychom se zkontaktovali?“

Driscoll vytáhl z kapsy saka malý satelitní telefon a podal mu ho.

„Nedá se zachytit ani odposlechnout, protože využívá síť našich vlastních satelitů. Nemáme úplné pokrytí, ale jakmile máte signál, máte zhruba dvacet minut do další hodiny, než naskočí nové okno. Stačí stisknout poslední volané číslo. Generál se dovolá přímo panu Lambertovi. Plukovníku Martínezi, jak se rozhodnete?“

Pořád se mračil, nicméně k Driscollově úlevě přikývl.

„Nechte to tady.“

Ty ses musel dočista zbláznit!

O rok později.

„Ty ses normálně zbláznil, Henry!“
„Nemyslím si. Snaž se být v klidu.“
„Jak se mám sakra uklidnit!? Řekni mi, jak se mám proboha asi tak uklidnit!? Heinrichu… ! Henry! Do prdele…! Henry!“

Ilai Shain se otočil k třetímu muži v zasedačce.

„Jayi, ty k tomu nic neřekneš?“

Jayesh Kulkarni se usadil do širokého křesla potaženého modrým velurem. Skoro do něj zahučel. Byl v šoku stejně jako Ilai, jen vypadal víc bezradně. Zdrceně.

Jediný, kdo se zdál být nad věcí, byl Heinrich Lambert.

„Víš, jak se tomu říká?“ vyštěkl na něj Ilai.

Heinrich Lambert se natáhl pro vysokou sklenici.

„Co myslíš?“

Napil se.

Ilaie jeho stoický klid rozhodil ještě víc. Zamáchal bezmocně pažemi.

„Ty ses vážně musel dočista zbláznit!“
„Vůbec ne. A sedni si už!“

Poslechl. Jen co si sedl, položil hlavu do dlaní.

„Říká se tomu velezrada, kdybys to náhodou nevěděl!“

Dal ruce dolů a podíval se mu do očí.

„Jak jsi to mohl udělat?“
„Musel jsem.“
„Musel!? Musel? Co to sakra meleš?“
„COMOCAS.“
„Ne! Ne, ne, ne, ne! Chceš mi říct, že si jednal na základě výsledků nedokončeného projektu? Děláš si z nás prdel!?“ neudržel se.

Zase vstal a chytil se za hlavu.

„Bral bych cokoliv, jen ne tohle!“
„Funguje.“

Jayesh na něj vrhnul překvapený pohled. Ilai upažil. Obličejem se mu prohnal nefalšovaný údiv. Trval asi pět vteřin.

„A kdys nám to hodlal říct?“ zeptal se nazlobeně Ilai
„Říkám vám to teď.“
„Henry… Heinrichu…, ty…! Jak jsi jen mohl?“
„Říkám, že funguje.“
„Na tom ale přece vůbec nezáleží! I kdyby to byla pravda!“
„Je to pravda,“ skočil mu do řeči Heinrich Lambert.
„Ne, ty teď mlč, Henry! Dobře mě poslouchej.“
„Okay.“
„Úplně pominu fakt, že poskytnutí finanční a technologické podpory komunistickému režimu je snad proti všem zákonům! Úplně pominu fakt, že je to posuzováno jako velezrádná činnost. Úplně pominu fakt, že je to proti zájmům země. Úplně pominu fakt, že jsme tím porušili smlouvy s vládou! Úplně pominu fakt, že za tohle je doživotí nebo možná  křeslo! Úplně pominu fakt, že nám zmrazí účty, že nám všechno vezmou! Nemůžu ale pominout fakt, že jsi tímhle vědomě ohrozil sebe, mě, i tady Jaye! Nejen to. Jde i o naše rodiny! Chápeš, co jsi provedl, Henry!?“
„Netvrdím, že to bylo snadné rozhodnutí. Dlouho jsem to promýšlel. Věř mi, Ilai.“

Ilai se posměšně ušklíbl.

„Jak dlouho? Pět minut? Podle toho, co jsi udělal, bych tomu víc nedával!“
„Několik měsíců. Pojistil jsem to.“
„Jak, proboha? Copak to jde?“
„Jde. Potřebuji vás oba. Musíte mi věřit.“
„Ty po nás teď chceš, abychom ti věřili?“ ozval se Jayesh poprvé od chvíle, co jim Henry oznámil, že financovali převrat na Kubě.
„Máš pravdu. Naprosto tě chápu. Proto musíme podniknout kroky, abychom zůstali všichni v bezpečí.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se Ilai.
„Našel jsem tři způsoby. Všechny jsou schůdné a celkem dobře proveditelné. Vím, jak udržet vládu v šachu. Nebo ještě lépe, jak ji drapnout za koule. Pojďme ty možnosti společně probrat.“

Heinrich Lambert sáhl na zem pro aktovku a vytáhl z ní tmavé projektové desky. Ve stříbřité barvě, velkým úhledným fontem na nich stálo COMPLEX MODELING CASE SYSTEM.

Nad obsahem dokumentů diskutovali dlouho do noci.

Vendor Lock

Čtyři roky, osm měsíců a dvacet pět dní od schůzky v Pino Gordo.

K hlavnímu vchodu společnosti Prediqa dorazila s jekotem pneumatik a skřípotem brzd kolona čtyř novotou zářících Chevrolet Suburbanů.

Z velkých černých aut vyskákalo dvanáct ozbrojenců v civilním oblečení a taktických vestách s nápisy FBI na hrudi a na zádech. Do sedmipodlažní budovy ze skla a betonu naběhli s namířenými zbraněmi. Až na dvě výjimky byli vyzbrojeni útočnými puškami.

V lobby se nacházelo asi deset lidí. Dva strážní se vydali komandu vstříc. Jedna z žen, které právě vystupovaly z výtahu, vykřikla. Zvedla ruce nad ramena, a přitom upustila aktovku. Ta s hlasitým plesknutím dopadla na mramorovou podlahu.

První z trojice nejrychlejších agentů křičel na ochranku, aniž by na zjevně vyděšené muže středního věku nepřestával mířit.

„Get down! Get down!

Na zem! Obličejem dolů! Na zem! Hned!“

Bez náznaku odporu zalehli na břicho a sami od sebe dali ruce za záda.

Jeden z mužů ve vestě je okamžitě spoutal bílou zatahovací páskou a odebral jim z pouzder zbraně.

Zbytek přepadovky mezitím stihl doběhnout k recepci. Postarší muž za pultem se chopil sluchátka, ale při pohledu do ústí hlavně ho zase pomalu položil.

Jediný, kdo z komanda neměl naspěch, byl jejich velitel. Zvedl ruku. Mával nějakým lejstrem nad hlavou.

„Všichni jste zatčeni! Nikdo neopustí budovu! Budova se zavírá! Připravte si všichni svoje ID!“

Poslední člen přepadového oddílu kryl svým kolegům záda u vchodu. Konečně našel tlačítko nouzového zastavení otáčecích dveří a stiskl jej. Dveře se zastavily.

Velitel přikázal muži za pultem, ať okamžitě přivolá všechny výtahy.

Recepční dělal, že neví, jak se to dělá.

Velitel se otočil na muže po jeho pravici a něco mu naznačil. Jeho podřízený obešel pult, odstrčil recepčního od počítače a asi deset vteřin se do něj díval. Pak začal jezdit myší po stole a čtyřikrát s ní kliknul. Potom se podíval na nadřízeného. 

„Hotovo.“

Za necelých deset sekund se ozvalo cinknutí zbylých dvou výtahů. které přistály v přízemí. Byly prázdné. Velitel ukázal na recepčního.

„Zajistit! Neuposlechnutí příkazu a odpor při zatýkání.“

Muž u počítače si ho otočil zády a svázal mu ruce plastovou stahovačkou.

„Jones, García, Nakamoto, nouzové schodiště! Cestou zablokujte všechny vstupy. Sejdeme se nahoře.“
„Jdeme!“

Jen co se za nimi zabouchly dveře od schodiště, velitel stiskl klíč vysílačky.

„Jak jste na tom dole, dvojko?“
„V garážích čisto. Pět osob, nikdo ze seznamu.“
„Rozumím.“

 Pustil klíč a vydal nové rozkazy.

„Castello a Page, vy to jistíte tady. Zbytek se mnou!“

Sedmero ozbrojených mužů se vydalo vzhůru hlavním schodištěm.

* * *

V potemnělé místnosti seděli za stolem dva muži.

V rohu vedle velkého obdélníkového zrcadla zabírajícího skoro třetinu stěny, stál stativ s nepřetržitě snímající kamerou.

V záběru byl čtyřicátník v pomačkané košili s pouty na rukou. Dopadal na něj ostrý kužel světla, jehož kontrast násobil jeho už tak zřejmou únavu. Vyslýchali ho bez přestávky osmnáct hodin.

„Jste v pěkné bryndě,“ řekl jiný muž sedící naproti. Jmenoval se Jeremy Holland. Muž s pouty na rukou pokrčil rameny.

„To už jsem slyšel.“
„Víme všechno.“
„Kolik je hodin?“
„Kdy jste se poprvé sešel s Alejandrem Castrem?“
„Kolik je hodin?“
„Podle našich zjištění,“ ukázal na tlustou složku před sebou, „napumpovala Prediqa přes offshore společnosti po celém světě do kubánského režimu přes tři miliardy dolarů. Po pravdě, myslíme si, že to bylo dvojnásobně víc. Neznáme všechny kanály, ale je jen otázkou času, kdy je odhalíme všechny. Kolik to ve skutečnosti bylo?“
„Kolik je hodin?“
„Tuhle hru můžeme hrát klidně donekonečna.“
„Řekněte, kolik je hodin a začnu odpovídat na otázky.“
„Proč to chcete vědět?“
„Kolik je hodin?“

Jeremy Holland se podíval Heinrichovi Lambertovi do očí.

„Budou tři ráno.“
„Máte pravdu, bylo jich víc. Necelých deset. Přesné číslo nevím.“
„Takže se doznáváte?“
„Už neexistuje důvod, proč bych to měl tajit,“ pokrčil Heinrich Lambert rameny.
„Na člověka, kterého čeká v tom nejlepším případě doživotní vězení v Gitmu, jste docela nad věcí.“
„Nezbývá moc času. Předpokládám, že za zrcadlem je ředitel Cooper. Ze svého ranče v Montaně by to měl stihnout. Chci s ním hned mluvit.“

Holland se pousmál.

„I kdyby náhodou byl, což není, tak evidentně ignorujete, v jaké jste situaci.“
„Dobře, ujasníme si tedy tu situaci. Pokud se s ním okamžitě nesejdu, stane se několik velice nepříjemných věcí. Víte, co znamená v mojí branži Vendor Lock?“

Holland se natáhl pro krabičku cigaret a jednu mu nabídl.

„Díky. Nekouřím.“

Zapálil si, a pustil na Heinricha Lamberta obláček kouře.

„Víte, pane Lamberte, jsem docela zklamaný. Od člověka vašeho formátu bych čekal víc. Vážně si myslíte, že když vaše předchozí společnost,“ nahlédl krátce do složky, „…3CodeBreakers, kterou před lety odkoupila naše vláda, dodala core systém, že nás můžete vydírat, nebo snad ohrozit? Vážně si myslíte, že bychom byli tak naivní? Nemáte nás ani naše systémy pod kontrolou.“
„To si myslíte jen vy. Už mě unavuje bavit se s kovaříčkem.“

Heinrich Lambert se naklonil přes okraj stolu.

„Chci mluvit s Cooperem. V jiné místnosti, bez kamer, bez odposlechu a bez pout. A chci karafu vody s čerstvě vymačkaným citronem.“
„A vykouřit byste nechtěl?“

Lambert se pohrdavě usmál.

„Nejste můj typ. Už zavřete tu klapačku, protože na primitivy nemám čas ani náladu. Říkám to dostatečně jasně a zřetelně?“

Heinrich Lambert se naklonil bokem a promluvil k zrcadlu.

„Coopere, jestli nechcete, aby se ráno dostaly životně důležité informace této země do rukou Rusům, Číňanům, Indům a Pákistáncům, tak si pojďme promluvit.“

Holland se sice usmíval, ale tentokrát vynuceně.

„Operace Hněv, Zásada, Cocomo, Zlatá tříska. Chystané operace v Jihočínském moři. Kompletní seznamy aktivních, neaktivních i spících operativců. Kódy k balistickým raketám. Zulu Charlie X-Ray devět devět tři, Echo, Foxtrot, Papa, Quebec, Yankee, jedna nula osm osm, Whiskey. Valhalla, Silo F, Texas. Kódy byly změněny před týdnem. Ověřte to. Mám pokračovat? Jestli je tam i ředitel Národní bezpečnosti, generál Keith, vezměte ho s sebou.“

Deset minut se nestalo nic.

Holland se ale přestal usmívat. Stihnul vykouřit další dvě. Pak se konečně ozvalo zaklepání za zrcadlem.

Holland vstal a odešel.

Heinrich Lambert se snažil držet výraz profesionálního hráče pokeru, ale uvnitř se chvěl jako osika.

Trochu se mu ulevilo, ale zároveň věděl, že bitva, která ho ještě čeká, není zdaleka vyhraná.

* * *

„Posaďte se.“

Heinrich Lambert vzal místo.

Ředitel CIA James E. Cooper a šéf Národní bezpečnostní agentury generál Aaron Keith se posadili naproti.

Zasedací místnost byla bez oken a ze stropu se valil příjemný chlad. Přesto se Cooper potil, jako by na něj pražilo slunce. Generál Keith vrhl na Heinricha Lamberta pohled, který studil víc než výdech klimatizace.

„Než začneme, chtěl bych vědět, proč?“ spustil Cooper, „Co se odehrálo v hlavě podnikatele, průmyslníka a průkopníka jako vy, vzoru úspěšných lidí, co věří v sílu trhu, demokracii a svobodu, že provede něco takového? Jak jste proboha mohl zradit vlastní zemi?“
„Řediteli Coopere, bohužel nemám čas pouštět se s vámi do debaty o věcech, jakou je demokracie a svoboda, zvláště pokud na ně máme různé pohledy. Předně jsem svou zemi nezradil. Kuba nepředstavuje hrozbu, nýbrž naději. Něco vám povím. Před dvanácti lety vlády světa na pokyn mocenských skupin spustily operaci Lockdown. Jak víte, k ničemu to nevedlo. Tedy vlastně ano. Zrodila se technokracie, která nabrala obludných rozměrů. Během poslední dekády došlo k uškrcení občanských svobod. Nejen to, ono…“
„Pane Lamberte, nečekal bych, že zrovna vy věříte konspiračním teoriím!“
„Nepřerušujte mě, prosím. Buďte si jistý, že vy, ani jako ředitel všemocné CIA, neznáte všechna tajemství. Na rozdíl ode mě.“
„To nemyslíte vážně!“
„Naprosto vážně.“
„Lidstvo se řítí do záhuby. Řeknu vám i přesné datum, kdy nastane kolaps, ze kterého se naše civilizace nikdy nevzpamatuje.“
„A vy jste nás, předpokládám, přišel zachránit,“ odsekl generál opovržlivě.

Heinrich Lambert mu věnoval dlouhý pohled.

„Ano. Ne, nejsem Mesiáš. Na rozdíl od něj mám informace podpořené statistikami a daty, které dokážu zpracovávat v reálném čase. Mimochodem, to datum je 16. listopadu 2058.“
„Umíte předvídat budoucnost?“ uchechtl se generál.
„Ano. Svým způsobem. Není pevně daná, ale vím, jak ji ovlivnit.“
„Jestli si myslíte, že to uhrajete na duševní poruchu, tak se šeredně pletete,“ řekl Cooper.
„Nic takového. Podívejte se, co jsme téhle zemi, a nejen jí, udělali. Nechci se teď bavit o ekologii, ani o tom, jak jsme naši planetu přivedli na pokraj katastrofy. Chci mluvit o Americe. Kam že to dospěla tahle země? Tři čtvrtiny obyvatel žijí v bídě a gramotnosti na úrovni dostatečné maximálně pro vykonávání podřadné práce, která mimochodem dochází, protože ji dělají naši roboti. Sociální nůžky jsou rozevřené tak, že to už asi není víc možné. Řediteli Coopere, vy jste se narodil v L.A. Vaše rodina se raději přestěhovala na sever. Proč asi? Protože tam je to ještě tak nějak v pořádku. Kam utečete příště? Vidíte sám, že Východní pobřeží je na tom dost podobně jako Kalifornie. Za chvíli nebude dost prostředků ani síly, všechny revolty potlačovat. Naší zemí zmítají nepokoje, slušná životní úroveň je jen pro vyvolené, nebo spíš jen pro ty slepě poslušné.“
„Tyhle kecy už odmítám dál poslouchat!“ vyštěkl Keith. „To vy jste se mimochodem vynesl na vlně, jak říkáte, technokracie!“
„Ano, to nepopírám.“
„Tak o co vám sakra jde? Přestáváte mě bavit. Jamesi,“ obrátil se ke Cooperovi, „vrátíme toho hajzla do výslechovky a moji muži se o něj postarají. Tenhle zkurvysyn nás přece nebude vydírat!“

Keith povstal.

„Sedni si, Aarone! Prosím.“
„Dávám mu dvě minuty. Jestli se nevymáčkne sám, udělají to za něj jiní.“

Nezdálo se, že by výhrůžka na Heinricha Lamberta zapůsobila. Rozhodně ne navenek.

„Dobře, máte to mít. Mám s Kubou plány, které vycházejí přesně tak, jak bylo předpovězeno. Kuba je referenční model. Jde to dělat i jinak. Funguje to.“
„Komunismus? Lamberte, vy jste blázen!“

Generál si povolil opasek.

„Ne, nejsem. Všechny kroky, které jsem podnikl, vycházejí ze systému pro modelování komplexních situací. Navíc režim, který tam byl nastolen, bych stěží nazval komunismem.“
„Lamberte, vy si snad nemyslíte, že my nic takového nemáme?“

Keith neskrýval své opovržení.

„Ano. Jenže proti tomu našemu, respektive mému systému, máte pouhou kalkulačku.“

Teď už se Keith tvářil, jako by polknul deset gramů nejsilnějšího kakaa.

„Já vám to řeknu, protože vy už to nebudete mít komu říct. Víte, proč jsem před devíti lety uspěli v tažení v Severní Koreji? Protože tohle máme dávno!“
„Ne, neuspěli. Měli jsme štěstí. Čína Koreu opustila, aby nás porazila jinak a jinde. Víte to vy, vím to i já. Pošlu vám analýzu, jestli chcete.“
„Vy si vážně myslíte, že budete běhat na svobodě?“
„Ano. Dokonce vás donutím nezasahovat a náš rozhovor neopustí tuto místnost.“
„Vy arogantní blázne!“ zachechtal se generál.

Heinrich Lambert se pousmál a vzápětí mu ztvrdly rysy.

„Jamesi,“ otočil se ke Cooperovi, „podstatná část aktiv vaší rodiny se opírá o naše společnosti nebo jste majiteli našich akcií na doručitele. Přestože vyplácíme každé dva roky vysoké dividendy, máte finanční problémy, které souvisí s vašimi firmami v Severní Dakotě a Wyomingu. Jak si asi myslíte, že to skončí, pokud se tohle dostane ven a naše společnosti půjdou ke dnu? Že přijdete o ranč, je asi to poslední, co vás trápí, nemám pravdu? Vaše daňová přiznání za poslední tři roky vykazují jisté nesrovnalosti. Vím, jak je to možné a jak se to stalo. Stojím za tím vším. I za vašimi problémy.“

Cooper začal rudnout.

„Snad si nemyslíte, že mě můžete vydírat? Že se dá něco takového ututlat?“
„Dá, a také vím jak. Stejně tak vím, jak dostat Cooper Oil a Cooper Gas z blížícího se bankrotu. A vy, generále,“ otočil se na Keitha, „… vy generále, jak to jen říct? Melissa Galvani. Milenka a agentka ruské GRU? Vážně to byla sebevražda? To ona je, tedy byla, také moje práce. Přesněji mého systému. Mimochodem, věděl jsem na den přesně, kdy si pro mě přijdete,“ usmál se.

Generál Keith zbělel jako křída.

„Co chcete?“ zeptal se Cooper přiškrceným hlasem.

Generál byl potichu. Vypadal, že se o něj pokouší infarkt.

„Něco si ujasněme. Nemíním vás držet v šachu ani vydírat. Nebudu po vás nikdy chtít jedinou protislužbu. Až na tuto. Jakmile se odsud připojím, předám vám instrukce, jak postupovat. Krok za krokem. Já a moji společníci budeme zproštěni všech obvinění. Mimochodem, kde jsou Ilai a Jayesh?“
„Pod naším dohledem. Zatkneme je, jakmile skončí ta vaše konference v Londýně.“
„Tu akci okamžitě zrušte.“

Cooper neodpověděl.

„Na oplátku dodám informace a postup, jak zachránit rodinný majetek rodiny Cooperů, a tady generál se přestane budit v noci, protože všechny důkazy svědčící proti němu budou nenávratně zničeny. K tomu obdržíte finanční odměnu v krypto měnách, jaké chcete. Řekněte rozumnou cifru a já vám ji bez mrknutí oka vyplatím. Vaše svědomí může být čisté, protože já nemám nic proti této zemi. Nechci jí škodit. Spíš naopak. Jenom vy to ještě nechápete.“

Místností se neslo hrobové ticho. První se osmělil Cooper.

„Sto miliónů. A dostanete mé firmy z potíží.“
„Máte to mít. A co vy, generále?“

Keith stále neměl barvu.

„To samé. Plus přístup k vašemu systému.“
„Peníze dostanete. To druhé ani omylem. Zkuste něco jiného.“
„Předpokládám, že jste schopen dodat kompletní seznam ruských agentů.“
„Ano. Nebude to hned, ale dostanete ho. Právě jsem si něco uvědomil. Informovali jste prezidenta?“
„Zatím ne,“ odpověděl Cooper.
„Dobře. To máme o starost méně. Kdo všechno byl přítomen výslechu za zrcadlem?“
„Jen my dva.“
„Také dobře. Nicméně, toho Hollanda se musíte zbavit. Mám se o to postarat?“

Oba se na sebe podívali.

„Zařídíme to sami,“ řekl generál. Barva se mu začala zase vracet.

Asi si neumíte představit, jak to bylo těžké

Jamaala byla v kuchyni a připravovala manželovi pozdní večeři. Zaslechla bouchnutí dveře od taxíku. O půl minuty později cvaknul automatický zámek hlavních dveří.

Jayesh byl doma.

„Miláčku, došlo víno. Zajedeš pro něj na stanici? Vezmi Pinot Noir.“
„Ok. Mám vzít ještě něco?“ ozvalo se z chodby.
„Možná něco k zakousnutí. Ořechy? Obyčejné, se solí.“
„Dobře lásko. Adesh je doma?“
„Je u Patricie. Volala, že u ní přespí.“
„Dobře, tak já letím. Za chvíli jsem zpátky.“
„Super! Jeď opatrně. Vezmi si moje auto. Je pod přístřeškem, ještě jsem ho nezaparkovala. Jo, a nefunguje autopilot, po posledním updatu zlobí! Psali, že už ho opravují. Zítra by měl zase normálně fungovat.“
„Ok.“

Slyšela, jak se zabouchly dveře, a vrátila se k vaření.

K dobíjecí stanici to měl ani ne tři míle. Na to, že bylo teprve září, bylo docela chladno. Začalo poprchávat. Sedl si za volant. Palubní systém ukazoval dvacet minut do desáté. Za dvacet minut bude zpátky. Potřebuje vypnout.

Konečně pátek!

Poslední dva měsíce byly doslova vyčerpávající. Hrozba doživotí byla zažehnána a zatím šlo vše podle plánu. Předtím tomu moc nevěřil. Vlastně vůbec nedoufal, že se podaří vládu udržet v šachu, přestože se Henry dušoval a COMOCAS zřejmě fungoval. Alespoň to tak vypadalo. Taky mu začalo dávat smysl, proč před dvěma lety trval na tom, aby se začali pomalu přesouvat do Evropy. Proto tak naléhal! Stále byl na něj naštvaný, protože je do téhle šlamastyky uvrtal.

Vysunul volant a jemně sešlápl pedál akcelerometru.

Dobíjecí stanice osiřela. Platební terminál zapípal a Jayesh sebral tašku z výdejního pultu. „Hezký večer, přijďte zas!“ popřál mu na rozloučenou umělý hlas terminálu. Odemkl auto, hodil tašku na sedadlo spolujezdce a pak ho obešel.

Jayesh si uvědomil, že potřebuje na malou.

Zelený poutač nad WC opodál signalizoval, že toalety jsou v provozu a volné. Zabouchl dveře od auta a popoběhl k záchodkům.

Začalo pršet.

Automatické světlo se rozsvítilo. Jayesh se spokojeně pousmál. Tady je vždycky čisto. Ne jako u jiné stanice, která je sice blíž, ale záchody tam vypadají, jako kdyby byly z minulého století, a navíc ta individua, čímž myslel lidskou obsluhu, často neumí anglicky.

Tady ho obslouží přesně, rychle, nic mu nevnucují a je tu čisto. Navíc dobije auto do plných za dvacet vteřin. Pravda ovšem je, že sem jezdí hlavně proto, že jim síť dobíjecích stanic ElectronX patří.

Přistoupil k pisoáru a začal močit.

Když byl zhruba v polovině, světlo zhaslo. Mávl levou rukou, aby ho pohybové čidlo zaregistrovalo. Trochu se tomu divil, protože osvětlení nemělo reagovat pouze na pohyb. Systém by měl vědět, že dosud neopustil toaletu, už kvůli teplotním čidlům. Také by neměl nikoho vpustit, když je obsazeno.

To zařídili před lety, protože záchodky byly častým místem, kde docházelo k přepadení. Systém byl napojený na centrální pult, a kdyby se dělo něco nekalého, vyhodnotí to a pošle sem okamžitě policii. Co to takto vylepšili, nedošlo v jejich síti k jedinému incidentu!

I proto se k nim zákazníci tak rádi vraceli.

Světlo se rozsvítilo a na pisoár z leštěné nerezi dopadl něčí stín.

Nestihl se leknout. Jeho spodinou lebeční projela devítimilimetrová olověná kulka s ocelovým pláštěm.

Náraz poslal Jayeshe obličejem na vykachlíkovanou stěnu. K podlaze šel obličejem přitisknutým k pisoáru.

Kašovitá hmota rudé barvy začala stékat dolů po zdi.

Střelec v černém overalu vzal jeho tělo zezadu v podpaží a odtáhnul ho do chodbičky k umyvadlům. Z kapsy na spodku kombinézy vyndal malý tablet a chvíli do něj ťukal.

Potom nacvičeným chvatem z pokleku hodil bezvládné tělo na ramena a vstal. Jayesh byl drobnější postavy, takže s ním neměl moc práce. Když se s tělem opatrně vytáčel v úzké chodbě, všiml si lesklé věci na dně pisoáru. Položil tělo na zem a šel se podívat.

Těsně před odchodem se rychlým pohledem na hodinky ujistil, že cyklus servisního čištění toalety je nastavený. Zbývalo mu třicet vteřin. Střelec s mrtvolou na zádech rychle vyklidil prostor.

* * * 

„Poslední zprávy z oblasti hovoří o masivním…“

Ilai vypnul televizi pokrývající celou stěnu, protože zvonila pevná linka.

Mohl to být jen Henry nebo Jay, protože nikdo jiný neznal číslo jeho pevné linky. Nikdo cizí by se sem nedovolal, protože pro normálního smrtelníka takové číslo neexistovalo.

Musí to být něco důležitého. Drží totiž zásadu, že pokud to nehoří, pátkem od šesté večer počínaje a pondělním ránem do sedmé zůstávají všechny pracovní záležitosti tabu. I proto si vypínají mobily, nebo aspoň ruší všechny notifikace.

Nemýlil se. Na drátě byl Henry.

„Co se děje?“
„Ilai…“
„Jo?“
„Jayesh… Jay… Je mrtvý.“
„Cože!?“

Zamotala se mu hlava a posadil se.

„Proboha! Co se stalo?“
„Zastřelili ho.“
„Kdy? Kde? Jak…? Proč? Myslíš, že kvůli…?“
„Stalo se to u dobíjecí stanice, kousek od jeho domu. Před chvílí mi to zavolali.“
„Panebože! Nemůžu tomu uvěřit! Bože můj!“

Na lince zavládlo ticho.

„Ilai?“
„Jsem tady. Promiň. Já…, já…, jsem v šoku. Poslouchám. Co…? Co budeme dělat? Myslíš, že je to odplata? Za… Kubu?“
„To nevím, ale nemyslím si. To by si nedovolili. Nedává to smysl. Pro jistotu jsem k tobě někoho poslal. Odveze tě na naše bezpečné místo. Na nějakou chvíli se uklidíme. Dokud nezjistíme, co se děje. Rodinu máš ještě v Evropě?“
„Jo, holky jsou teď v Praze.“
„Zajistím ochranu i pro ně. Pro jistotu.“
„Dobře. Dobře Henry, udělej to. Díky.“
„Rychle si sbal. Do dvaceti minut ho tam máš. Uvidíme se později.“
„Ok.“
„Tak zatím.“
„Dávej na sebe pozor, Henry.“
„Ty taky.“

Ilai začal rychle balit.

Snědl zbytek studené pizzy, protože za celý den se nestihl pořádně najíst a bylo mu jasné, že na to nebude čas minimálně do rána. Ne že by měl na jídlo pomyšlení.

Jenže s prázdným žaludkem mu to vůbec nemyslí! Teď bude potřebovat mozek. Taky se musí uklidnit!

Je to tady, pomyslel si. Počítal s tím, že po tom, co Henry udělal tu strašlivou blbost, půjdou nejspíš do vězení. Minimálně do doby než se prokáže, že on a Jay s tím nemají nic společného.

Tohle by ho ale ani ve snu nenapadlo.

Zatracený Henry!

Vždycky byl tak trochu snílek. Někdy je tak nezodpovědný!

Nicméně byl to Henry, kdo se ujal role tahouna, který má správné vize, které se jim koneckonců pokaždé vyplatily. Možná proto se nechali tak snadno ukecat, že s tím jeho COMOCAS má pravdu, protože výsledky, které vykazoval, nebyly vůbec optimistické.

COMOCAS rozebral staré i aktuální světové události. Jednou, dvakrát, stokrát, tisíckrát! Všechno to do sebe zapadalo. Co z něj dostali, bylo děsivé. Musejí rychle něco udělat!

Museli mu dát za pravdu.

Protože jestli nic nepodniknou, všechno půjde k čertu takovým způsobem, jakým se nikomu nezdálo ani v tom nejděsivějším snu. Přesto měli s Henryho plánem problém. Navzdory tomu, čím vším disponovali, byl jeho plán vysoce riskantní. To za prvé. Za druhé se jim vůbec nelíbilo, že je do takového průšvihu namočil, aniž by se poradil.

To je pro něj typické, pomyslel si, když tlačil kolenem na víko příručního kufru.

Interkom od dolních dveří se rozzbzučel.

Displej v hodinkách se rozsvítil a Ilai se ujistil, zda je to muž z ochranky. Ještě jednou se rozhlédl. Snad na nic nezapomněl. Většinu obsahu kufru tvořily papírové dokumenty. Musí je vzít s sebou. Bezpečnostní opatření. Takto citlivé informace uchovávají pouze v této podobě.

Přes všechna zajištění vlastních serverů si nemohli být nikdy jistí, jestli se cizí umělé inteligenci nepodaří překonat jejich bariéru. Konec konců, Rusům se to s tou jejich Natašou už jednou podařilo. Podle všeho se moc daleko nedostali, ale dost je to tehdy vyděsilo. Od té doby uchovávají velmi citlivé informace pouze v této, sice staré, ale léty prověřené formě.

Také kvůli tomu nechal Ilai doma nainstalovat důmyslný bezpečnostní systém. Dokázal detekovat vetřelce, ale také označit skrytou zbraň. Zároveň uměl analyzovat a předvídat chování případného útočníka pomocí jeho mimiky, tělesné teploty a míry stresu.

Přesně podle této specifikace se bezpečnostní systém zachoval i nyní. Hlásil přítomnost autorizované osoby, ale také ho upozornil na zbraň pod sakem a zvýšenou teplotu s vysokou hladinu adrenalinu.

Ilai ale toho muže zná. Zřejmě není ze situace o nic méně vystresovaný, než je on sám. Pustil muže nahoru. Za chvíli se ozvalo krátké zaťukání.

Ilai došel ke vchodovým dveřím a vzal za kliku. Těsně předtím než je otevřel, pomyslel si, že musí zavolat manželce. Ujistit se, že jsou obě v pořádku.

Jeho poslední myšlenka.

Ucítil ústí tlumiče na čele a dál už byla jen tma.

* * *

„Hotovo, pane.“

Na lince bylo ticho.

„Pane?“
„Ano?“
„Hotovo.“
„Děkuji.“
„V pořádku, pane.“
„Asi si neumíte představit, jak to bylo těžké.“
„Rozumím, pane.“
„Dobrou noc, Ezi.“

Heinrich Lambert zavěsil.