Kapitola první: Údolí Castillo

Uděláme z tebe seniora

Zasedací místnost The Mountain Meadow,
 Lambert Tower, Drážďany, Německo.
25 měsíců a 14 dní před výbuchem v Augustuswegu.

Dubnové slunce narušovalo přítmí zasedačky pro dvacet lidí nedotaženými lamelami venkovních žaluzií. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, za kterým proti sobě seděli dva mladí muži v bílých košilích. Saka od byznys obleků měli ledabyle přehozená přes opěradla hypermoderních křesel a na stěně oddělující zasedačku od chodby běžela ve smyčce prezentace plná tabulek, ukazatelů a grafů. Muži se zdáli být dobře naladěni, neboť data vypadala optimisticky.

„Co máš proti pornu, Tomino?” uchechtl se muž s vousy sedící zády k oknům.
„Nic,” ohradil se jeho hladce oholený protějšek. „Já jen…”
„Co?”
„Zapomeň na to, Filippo. Nemá smysl vést s tebou diskusi na tak vážné téma, když si ze všeho děláš legraci,” ušklíbl se, vstal a vypnul prezentaci. Mléčně bílá stěna zprůhledněla jako ustupující mlha a odhalila překvapené procesí procházející chodbou. Dvacet párů očí včetně asistenty HR oddělení Stefanií se na ně zaměřilo. Stefanie okamžitě nakoukla skrz prosklené dveře.

„Děláte si legraci? Na jak dlouho to máte, Tomáši?“
„Do oběda, Steffy. Pokud se něco uvolnilo, přesuneme se.“
„To by bylo od vás moc hezké. Dobře víte, že první den v měsíci provádím nováčky a vy mi klidně zaberete velkou zasedačku,“ odsekla téměř podrážděně.
„Promiň, tahle byla volná a…“
„Není snad jediná na patře,“ skočil Tomášovi do řeči Filippo. „Zasedačku máme zabukovanou v kalendáři týden, takže jsi měla dost času se ozvat. A teď nás omluv, máme práci.“

Filippo se natáhl pro ovladač, namířil s ním na Stefanii a stiskl tlačítko. Stěna včetně dveří se zalila do neprůhledné bílé. Stefanie za sebou uraženě práskla dveřmi.

„Vážně by mě zajímalo, co si o sobě vůbec myslí? Neuvěřitelný! Tak kde jsme to přestali? Fakt jsi takovej puritán?”

Tomáš se pousmál.

„Nejsem. Nepochopil jsi to. Stojím si za názorem, že pornografie je zlo. Nikoliv kvůli nahotě nebo samotnému aktu, ale ničí všechno hezké. Prostě to neřeš. Prosím.”

Filippo se naklonil nad stůl.

„Podívej, mýlíš se. Porno je pozitivní. Chápeš? Jen se nad tím zamysli! Nejsou v něm vraždy, násilí ani války! Rasismus prakticky neexistuje. Všichni makají na happy endu! V pornu je tolik boží lásky! Chápeš?”

Filippo měl zase „ten” výraz. Tomáš si nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo si z něj zase utahuje.

„Víš, co je na něm nejlepší?”

Tomáš obrátil oči v sloup.

„Ne.”
„Je úplně fuk, v jaký minutě se začneš dívat. Děj ti bude vždycky jasnej.”

To už se Tomáš neudržel a vyprskl smíchy.

„Bože, ty jsi… vůl.”
„Stefanie by s tebou nejspíš souhlasila.”
„Co vy dva proti sobě máte?“
„Já nic. To ona má problém. Já zkrátka nemusím tyhle přemotivovaný, frustrovaný a zřejmě i sexuálně nevyhraněný korporátní čubky.“

Tomáš udělal neutrální gesto, které spočívalo v přikývnutí a pokrčení ramen současně. Nebylo to poprvé, co ho kolega poctil neobvyklou upřímností. Nebyl si jistý, jak reagovat. Na jednu stranu mu lichotilo, že je zřejmě jediný, s kým Filippo mluví narovinu, ale na druhou se za žádnou cenu nechtěl zaplést do drbů nebo pomluv.

„Já ti tak závidím, Tomino,“ změnil téma Fillipo.
„Mně? Copak mi závidíš?“ podivil se Tomáš.
„Jak dlouho jste spolu s… Petrou?“

Nemusel počítat. Věděl to přesně.

„Od střední. Příští měsíc to bude deset let a na podzim tři roky, co jsme se vzali.“
„Změnilo se mezi váma hodně?“
„Jak to myslíš?“
„Je to lepší nebo horší? V čase?“
„Nejlepší.“

Fillipo se smutně pousmál.

„Máš obrovský štěstí. Najít správnou partnerku je jako výhra v loterii. Ne, je to lepší.“
„Možná lovíš ve špatných vodách,“ pokrčil rameny Tomáš. „Být tebou, vykašlal bych se na seznamky.“
„To jsem udělal dávno. Mám pocit, že přifouknutý pysky, silikonový kozy a vrtění zadkem je jediná featura, kterou na seznamce najdeš. To se nedá. O normální holku nezavadíš. Jen o zoufalky nebo nadržence. To jsem slyšel, ne že bych hledal kámoše do nepohody,“ uchechtl se posměšně. „Pak je tam pár pitomců, co chtěj lásku, ale nemaj na ni dost peněz, nebo za ni nechtěj platit. Například¨ já.“
„Jestli před nimi mluvíš takhle, tak se nediv.“
„Vůbec ne. Víš, chci obyčejnou ženskou, dobře, tak ne úplně obyčejnou, zkrátka holku, co se umí zasmát, peníze pro ni nejsou důležitý, která o sebe trochu dbá a nehoní se jen za kariérou. Už jsem tak zoufalej, že jsem na whitelist přidal i rozvedený maminy. Ve dvou ze tří pokusů jsem pochopil, že hledá troubu, kterej bude hlavně vycházet s jejíma dětma a podílet se na financování obřího dluhu. Hypotékovejch milfek zklamanejch životem jsou tam mraky. Svobodný holky nemaj zase zájem o takový týpky jako já. Když je náhodou bez dětí, dluhů a měla by zájem, váží přes metrák, má tři brady, dvě kočky nebo aspoň jednoho psa. Abych nezapomněl, nejspíš je veganka a z jazyků má nejradši Javu. Je to na prd. Možná jsem neměl makat na cé-jedničkách a vzít tu práci na Tajwanu.“

Filippo předpažil a křečovitě zamával nataženýma rukama na Tomáše. Když s nimi hýbal, napodoboval syntetizovaný hlas s výrazným asijským přízvukem.

„I am your automatic lover. Give it to me, daddy! Give it to me! I am so horny! I am so dirty!“

Tomáš se musel smát. Filippo dokázal napodobit porouchanou robotickou figurínu na postelové hrátky naprosto dokonale. Když se oba přestali chechtat, Tomáš se o poznání vážněji zeptal:
„Co kdybys zkusil hledat mimo obvyklý okruh?“
„Myslíš jako mimo IT?“
„Ano.“
„Dobrá rada. Jaký že je obor tvojí ženy?“
„No dobře, to přeci není pravidlo.“
„Pro holky mimo jsem něco jako autista. Vím to. S prodavačkou ze supermarketu si nemám za chvíli co říct. Vyzkoušel jsem všechno, Tomino. Je to na prd.“
„To je mi líto. Však se dočkáš, neboj se. Prostě vydrž,“ snažil se ho povzbudit, ale Filippo vypadal, že je nad věcí. Zalovil v aktovce pro krabičku a vytáhl dvě cigarety. Jednu položil před sebe a další postrčil před Tomáše. Tomáš zavrtěl hlavou.

„Jestli to nebude dokonalé, Judith nás sežere. Je ti to jasné? Chápeš?” zaparodoval ho, ale nevyznělo to tak vtipně, jak to dělal Filippo.
„Klid. Martenska je do druhé na boardu. Máme to hotové. Jsme safe.”

Vložil cigaretu do úst, přivřel oči a předstíral, že kouří.

„Dobře, dáme si jednu a pak to znova projdeme. Souhlas?”
„Si, Padre.”

* * *

Judith Martens proletěla patrem oddělení robotiky jako vítr. Kdo zahlédl její červený kabátek, klidil se z dohledu. Judith uměla být milá, ale i nepříjemná, zvlášť když jí nadřízení šlapali na paty kvůli pozdním dodávkám. Judith byla tentokrát očividně v pohodě.

„Neviděl jste někdo Tomáše?” houkla do kuchyňky, a když se jí dostalo zamítavé odpovědi, zmizela svou typicky ostrou chůzí za rohem. Tomáš jí padnul do rány u výtahů.

„No konečně!” zvolala s úsměvem.

Je to dobré, oddychl si. Jeho poslední report nestál za moc, jelikož po nocích ladil testovací strategii a na tyhle věci mu nezbyl čas. Prezentaci odflákl, což normálně nemíval ve zvyku. Byl puntičkář a vždy udělal něco navíc. K jeho smůle si na to někteří kolegové zvykli. Neuměl říct ne. I to byl jeden z důvodů, proč byl oblíbený.

„Pojď, potřebovala bych s tebou něco probrat.”
„Jasně. Děje se něco?”
„Tady ne. Půjdeme ven.”

Sjeli výtahem do lobby a vyšli hlavním vchodem na náměstíčko před budovou. Judith si zapálila. Nabídla Tomášovi cigaretu, ale odmítl. Nechtěl před ní kouřit, i když ho už viděla. Tehdy se tomu podivila, jelikož ho prý má za slušňáka bez neřesti. Bylo to míněno pochopitelně v žertu, ale Tomáš měl pak kvůli tomu výčitky svědomí.

Poslední projekt dal Tomášovi zabrat. Díky Filippemu sáhl občas po nikotinovém dopingu. Tomáš pocházel z vísky poblíž polských hranic, kde dát si po ránu něco na posilněnou není nic proti ničemu, ale cigarety se doma netrpěly. Alkohol Tomášovi nic neříkal.

„Mám pro tebe skvělou zprávu, Tome. Uděláme z tebe seniora.”

Tomáš očekával kartáč. Rozhodně ne povýšení.

„Aha?”
„Bunny mi to odsouhlasil.”
„Skvělé,” dodal rychle, jako by si uvědomil, že nevypadá nadšeně, ale zaskočeně.
„Co ty na to?”
„Tak dobře.”
„Super! Hned máš projekt!”
„Jaký?”
„Bude se ti líbit. Je to něco jako další slajs Cé-jedničky.”
„Vždyť jsme to konečně uzavřeli,” podivil se.
„To ano, ale tohle je něco úplně jiného. Všechno se dozvíš.”

Podívala se na hodinky a dvakrát rychle potáhla. Vyfoukla kouř stranou, odhodila nedopalek na chodník a zašlápla ho špičkou křiklavě červených bot.

„Aktuálně probíhá poptávka od amerického Ministerstva obrany. Ty se zúčastníš přípravného kola pro výběrové řízení. Každopádně přecházíš pod Bunnyho, protože on má tohle RFP pod palcem, tedy myslím za nás. Jinak projekt jde napříč firmou, určitou formou se na něm podílí každá unita včetně dceřinek. Projekt je ve Státech a nejde dělat remote. Fyzická přítomnost je vysloveně vyžadována. Promiň, mám frmol, za dvacet minut mi to jede. Z Prahy se vracím pozítří. Detaily probereme potom.“

Tomáš nestačil zalapat po dechu. Judith pokračovala, jako by o moc nešlo.

„Nebudu tvoje manažerka, ale to nám nebrání na to kafe konečně zajít. Udělám si na tebe čas. Slibuju,” usmála se.

V zálivu před budovou zastavil autobot.

„Můj odvoz.”

Doprovodil ji k vozidlu. Na Tomášovi bylo vidět, že to zpracovává.

„Brzy se uvidíme. Prosím tě, Tome, málem bych zapomněla! Nech si to pro sebe! Tohle je projekt v utajení. Prověrku budeš mít před odjezdem hotovou. Formálně začal proces před dvěma měsíci, tak se nediv, kdyby něco.”

Judith zavřela nešetrně dveře a mávala na rozloučenou. Ještě než se autobot rozjel, už měla telefon u ucha. Tomáš vyčkal, dokud nezmizí z očí a vrátil se do budovy. Přemýšlel, jestli je to dobrá zpráva. Povýšení znamená víc peněz. Těch není nikdy dost. Krůček ke splněnému snu. Nebyl si však jistý, zda z toho bude mít radost i Petra. Dnes si budou volat, ale raději si to nechá až na víkend doma.

Byt manželů Heczkových,
Praha-Stodůlky, Česko.
O čtyři dny později.

Po večeři jí řekl o novém projektu.

„Je to na pět až sedm měsíců.”
„Miláčku, já přece nemůžu letět! Termín máme ani ne za čtyři měsíce! Přece jsme se dohodly, že budu rodit tady. Rozhodně ne ve Státech!”
„Já vím.”
„Takže pojedeš?”

Petra měla slzy na krajíčku.

„Lásko, no tak…”
„Promiň, to jsou ty blbý hormony. Přijedeš aspoň na porod?”

Tomáš se nadechl.

„Probíral jsem to s Judith, ale nemůže to zaručit. Spíš ne.”
„Zatraceně,” hlesla nešťastně.
„Udělám pro to maximum,” snažil se ji ukonejšit. „Až se nám to narodí, hned jak to půjde, přiletíte za mnou. Pojedeme na výlet a najdeme si ten pozemek.”
„Dobře. Ach jo.”
„Uteče to jako voda.”
„Kdy se máš sbalit?”
„Do konce měsíce mám placené volno. Jestli chceš, můžeme zajet k vašim do Hlučína.”

Vztáhla ruku ke krabici s kapesníky a vysmrkala se.

„Ne, raději bych zůstala doma.“

Pohladil Petru po vlasech a pak jí na ně něžně políbil.