Kapitola první: Údolí Castillo – pokračování

Co nám ta tabulka říká?

Vojenská základna v Tallahassee, Florida,
Spojené státy americké.
O čtyři týdny později.

Půvabná asistentka s dlouhými vlasy a kůží jako karamel doprovodila Tomáše ke dveřím a vybídla jej, ať vstoupí. Generálova pracovna nebyla honosná ani prostorná. Místo generála ho přivítal civilista v saku. Byl jen o něco starší než Tomáš. Potřásli si rukama.

„Dean Harris, projektový manažer z L.AT.I. Generál si odskočil. Jaký jste měl let?”
„Úžasný. Ze shora vypadá Země úchvatně. Navíc člověk nezná jet lag. Nezapomenutelný zážitek.”
„Letěl jste poprvé?”
„Firemním nízkoorbitálním letadlem běžně nelétám,” usmál se.
„Za tři roky to bude běžný způsob dopravy. Nebude to samozřejmě pro každého, ale určitě se to přiblíží normálnímu létání.”
„Doufejme.”

Ozvalo se spláchnutí toalety a zdvořilostní fráze ustaly. Po chvilce menšími dveřmi, na kterých bylo zavěšené generálské sako s barvami hýřící mozaikou stuh, vstoupil vysoký, zhruba padesátiletý urostlý černoch v bílé košili a tmavě modrých kalhotách se zlatými lampasy. 

„Jim Cordwood,” vycenil mírně nažloutlé zuby a málem rozdrtil Tomášovi ruku. „Vítejte v Tallahassee.”
„Děkuji. Velice mě těší, generále. Tomáš Heczko.”
„Hetskou?”
„Ano, tak nějak.”
„Okay, mister Hetskou. Povězte, vážně jste studoval na kněze?”
„Přání rodičů. Dlouhý příběh. Změnil jsem obor, jak vidíte.”
„Jistě.”

Nevyptával se, přestože je poněkud nezvyklé, že člověk se střední katolickou vystuduje robotiku. Tomáš byl rád, že nemusí nic vysvětlovat.

„Co víte o projektu Geneze?”
„Geneze je upgrade pro armádní účely a nepřímo navazuje na projekt BiomechaniX.  Jednotky C-1 se používají převážně ve veřejných službách. Prototypy první generace uklízejí naši centrálu v Německu.”
„A dál?”
„C-2 mají robustnější konstrukci. V některých ohledech se shodují.”
„Na C-1 jste dělal konkrétně co?”
„V mých dokumentech to není?” podivil se Tomáš.
„Je,” pousmál se Cordwood, „ale rád bych to slyšel od vás.”
„Podílel jsem se na zpracování dokumentace, komunikoval s byznysem, přípravoval E2E testy a částečně jsem se podílel na testování motoriky.”
„Takže jste nevedl testování?”
„Ne, pane. Team leader, to ano, ale testování jsem nevedl.”

Judith ho na to připravila. Mlžení mu nikdy nebylo po chuti, ale slíbil, že se bude řídit jejími instrukcemi. Generál se netvářil nadšeně.

„Stále stejná písnička. Dodavatelé mají tendenci lhát, i kdyby mohli mluvit na rovinu. Bez urážky.  Předpokládám, že práci rozumíte.”
„Ano, pane.”
„Toho pana si nechte. Máme specifické požadavky na utajení. Budete pracovat pouze s naším vybavením. Žádný dokument nebo zařízení nesmí opustit základnu. Osobní a firemní techniku odevzdáte a do konce testování se k ní nedostanete. Veškerá, a tím myslím i osobní komunikace je monitorována, tak s tím počítejte. S testovacím týmem za naší stranu budete pracovat vzdáleně. Za dodavatele jste byl schválen vy a tady pan Harris.”

Generál otevřel zásuvku a položil na stůl papírové desky.

„Umíte psát na stroji?”
„Na stroji?”
„Ano, na tomhle,” ukázal za sebe na elektrický psací stroj z minulého století.
„Asi ano.”
„Reporty budete psát na podobném zařízení. Prostudujte si materiály. Máme vlastní systém pro dokumentaci a reporty, tak se s ním rychle sžijte. Moje asistentka s vámi vyřídí papírování a provede vás po základně. Kanceláře vám ukáže tady pan Harris. Původně jste měl být ubytovaný na zakládně, ale z organizačních důvodů to nejde, takže jsme vám zajistili vládní hotel pět minut jízdy odsud. Pracovní doba je od pondělí do pátku. Začínáme bez výjimky v nula osm nula nula. Během pauzy nesmíte opustit základnu. Nějaké otázky?”
„Ne, pa… Ne.”
„Tak to bude nejspíš všechno.”

Generál podal Tomášovi složku. Harris naznačil, že je čas. Jakmile se za nimi zavřely dveře, generál Cordwood si posměšně odfrkl.

„Kněz? To mě poser.

* * *

O tři měsíce později.

Bylo pět minut do konce pracovní doby. Harris s Tomášem seděli ve svém boxu středně velkého open space bez oken, kterému místní přezdívali „garáž“. Kvůli hlučné klimatizaci by se spíše hodilo říkat „lednička“.

„Co nám ta tabulka říká?” zeptal se Harris.
„O kolik musíme posunout termín.”
„Jinými slovy, jak moc jsme v prdeli.”
„Záleží, jak se na to díváš.”
„Kolik máme chyb? Jedniček?”
„Naštěstí žádnou.”
„Dvojek?”
„Šestnáct.”
„Do hajzlu,” ulevil si Harris. „Tome, takhle ty KPI nedáme. Limit je žádná jednička, patnáct dvojek a do dvaceti trojek. Je to tak? Říkám kritéria správně?”
„Ano.”
„Nemůžeš se na ty priority mrknout ještě jednou, prosím?”

Tomáš se ošil.

„Už jsem to dělal třikrát.”
„Takhle se ale k předváděčce nedostaneme!”
„Zatím to tak vypadá, ale třeba s tím vývoj přes víkend pohne.”
„Tome, nahoře se poserou do vejšky. Leda…”
„Co?”
„Dej to sem,” řekl Harris a posunul Tomášův laptop před sebe.
„Deane, to přece…!”

Harris nadzvedl obočí.

„Co?”
„To nemůžeme! Jestli upravíme výsledky, končím!”

Harris odsunul znechuceně laptop.

„Podívej se, Tome. Klid. To chce klid. Kašlem na politikaření, dobře? Budeme mluvit v číslech. Jak nám vychází latence? Kolik to dělá?”
„5,4 milisekund.”
„Kolik bylo požadováno?”
„5,3.”
„Schválně, změň parametry pro priority.”

To se Tomášovi nelíbilo.

„Zkus to, prosím.”
„Nemysli si, že mě to nenapadlo. Stejně bychom neprošli. Ubydou nám sice dvojky, ale budeme mít o jednu trojku navíc.”
„S jakou severitou jsou ty trojky?”
„Jedna vyšší, dvě střední.”
„Čeho se týká ta vyšší?”
„Prioritizace cílů v závislosti na výpočtu možných ztrát.”
„Test case?”
„6247.”

Harris si přisunul počítač zase k sobě. Začal ťukat do klávesnice a chvíli si četl.

„Kdo to psal? Tohle je jejich scénář?”
„Ne, náš.”
„Vždyť to nemůže být win-win! Proč jsou ty parametry tak těsný, do prdele?”
„Protože to tak požadovali a tak nám to i schválili.“
„Zřejmě vědí kulový, jak to v IT chodí.“
„To si nemyslím. Jejich lidi jsou dobří nejen na papíře.“
„Fakt s tím nejde nic dělat? Máme tam toleranci za nás?“
„Máme. Jenže pokud nastavíš takovou, jakou doporučuje stream optroniky, hodí to fail u dvou testů.”
„A co s upravenou hodnotou?”
„Taky neprojde.”
„O kolik?”
„O bod.”
„O jeden bod?”
„Ano.”
„Uvědomuješ si, že jsou to jen podělaný simulace?”

Tomáš si povzdechl. Bylo mu jasné, kam tím Harris míří.

„Tome, my se potřebujeme posunout k předváděcím testům! Když to řeknu natvrdo, jde o hovno. Kluci z vývojovýho budou mít čas na tom zamakat. Vždyť o nic nejde!”
„Nejsem zodpovědný jenom za kvalitu, Deane. Uvědomuješ si, co po mně chceš? Vždyť tu jde o životy! Všechno to půjde za mnou!”
„Podívej, kdyby jen takhle,“ naznačil palcem a ukazováčkem, „takhle zkurveně malinko hrozilo, že se může někdo zranit, netlačil bych. Ale kvůli jedinýmu podělanýmu bodu, který je navíc dost spornej, nechci nahoře vysvětlovat, proč jdeme k předváděčce o tři měsíce pozdějc. Minimálně o tři měsíce. Pokud vůbec! Tímhle jen nahrajeme těm bonstoskejm kreténům! Stejně mám pocit, že jsou to Cordwoodovy koně.”

Tomáš se nadechl. Podobným tlakem si procházel často. Patřilo to k jeho práci. Manažeři si  rádi pohrávají s čísly, ale když se něco pokazí, kdo to asi tak odskáče?

Nenechám se ukecat.

Telefon v kapse zavrněl a hodinky na ruce zavibrovali. Tomáš se podíval na displej a vstal ze židle.

„Vydrž, Deane. Tohle musím vzít. Ano, lásko?”
„Máme kluka, Tomášku!”
„Co!? Cože? Jak to? Už?”

Úplně ji viděl, jak se usmívá.

„Ano, už. Nestihla jsem zavolat. Praskla mi voda, ale naštěstí tu byla ségra. Odvezla mě do Podolí.”
„Já…, já, nevím co říct. Vlastně… Máme kluka! Já mám syna! To je tak úžasný! Jste v pořádku?”
„Ano. Tomíku, on je takový drobeček! Dali ho do inkubátoru, ale neděs se. Není na přístrojích, jen ho přihřívají. Zatím je všechno v naprostém pořádku.”
„Bože miláčku, já jsem tak šťastný!”

Tomáš cítil, jak se mu do očí derou slzy.

„Tomášku, budu končit, jsem strašně unavená. Zavolám večer. Myslím našeho času.”
„Ano lásko. Jasně, volej kdykoliv. A odpočiň si! Budu čekat!”
„Zavolám ti. Miluju tě, papa.”
„Taky tě miluju.”

Zavěsila a Tomáš se začal usmívat. Harris sice nerozuměl slovu, ale protože se Tomáš svěřil, že čekají přírůstek, dovtípil se.
„Syn? Dcera?”
„Já mám kluka!” vykřikl nadšeně a chytil se za hlavu.Vyšel z boxu a začal pochodovat v uličce. Zpracovat nával štěstí bylo nad jeho síly.

„Tak já mám syna!” vykřikoval samým vzrušením česky.

Harris vyšel za ním a potřásl mu rukou. Pak ho objal a poplácal po zádech.

„Gratuluji! Vítej v klubu! Jdeme to zapít! Teď se na to vykašleme, vyřešíme to zítra. Komise zasedá příští pátek a my se s tím nějak poperem.”

Tomáš se vrátil do boxu, naklonil se nad počítač a podíval se na Harrise.

„Deane, slib mi, že na to osobně dohlédneš.”
„Máš mý slovo.”

Tomáš zaťukal do klávesnice a zavřel víko od počítače.

„Prošli jsme. S odřenýma ušima, ale prošli.”

Harris zatnul pěsti a ukázal dva zdvižené palce. Zamknuli techniku do skřínek a vyšli směrem k výtahům. Harris s ním po celou dobu nadšeně třásl za ramena.