Tak jo. Dnešní blog bude mírně depresivní, takže pokud jsi osamělé srdce s žiletkama v ruce a hledáš smysl bytí, nečti dál. Nemá cenu si dobrovolně srážet zbytek serotoninu v mozku. Nebo možná klidně pokračuj. Třeba pochopíš, že nejsi jediný (jediná), kdo se v životě plácá od ničeho k ničemu a neví, co dál.

Není to tak dávno, co jsem zrovna na těchle stránkách napsal pozitivně laděný příspěvek, že na věku nezáleží, že je důležité se nevzdávat a jít si za svým snem.  Za tím si stojím. Na tom se nic nezměnilo.

Jen… zrovna teď… nevím, co se sebou.

Nejsem nešťastný.

Nemám se špatně.

Sice ne tak, jak si nejspíš myslí okolí, ale je to rozhodně lepší než třeba před osmi rokama, kdy jsem netušil, kde složím hlavu a jesti budu mít co do huby.

Doslova.

Na socky vystavujeme pochopitelně jen nejlepší hajlajty.

Realita bývá často jiná. Komu se chce postovat “jsem v hazlu”? Snad jedině v případě volání o pomoc.

Nevolám o pomoc.

Takže…

Nejsem v hajzlu.

Nejsem ani šťastný.

A otázku “jak se máš”, která není vyřčena jako bezvýznamový pozdrav, bych odpověděl “já nevím”.

Já-prostě-kurva-nevím.

Jsem unavenej, to jo.

Nejsem ale vyhořelej, to fakt ne. Vím to, protože jsem v životě už parkrát ukázkově vyhořel. Tohle je jiný.

Ale pocitově úplně stejně na hovno.

Myslel sem si, že za to může YouTube. Po každým vydaným videu cítím prázdnotu. Jako uvnitř. Cítím se jak… No, použitej kondom je asi zbytečně silnej výraz, ale tak nějak asi jo. Vysypaně, vyjebaně, bez síly a energie. Odkrveně a prázdně.

Stálo to úsilí za to?

Přitom natáčení a postprodukce mě vážně baví a užívám si je.

Já prostě nevím.

YouTube za nic nemůže.

Srát na vás, vy mrdky.

To si někdy myslím. Jenže kdybych se fakt dokázal na všechno a všechny vykašlat, asi bych neřešil tenhle problém s prázdnotou a vizí ničeho.

Psaní?
Na hovno.
Video?
Na hovno.
Vztahy obecně?

Ani nemluvit.

Kdybych teď vyhrál třeba sto mega…

Sen každýho lůzra. Takže nebuď lůzr a nesni o tom, jak bezpracně přijít k bohatství.

… nebo radši vydělal fakt balík…

Stejně mi to nebudete věřit, ale…

No a co jako? No dobře, koupil bych si auto.

Normální, blbý auto.

Jel bych na dva měsíce do Asie nebo jiný prdele na východ dál od Brna a hledal sám sebe?

Nejspíš.

Byl bych ale šťastnej?

Ne.

Dobře, odpadla by mi starost s důchodem. Měl bych vlastní střechu nad hlavou.

Ale já do píči nechci myslet na posranej důchod. Žiju kurva teď a tady.

Tik tak… tik tak… tik tak…

Možná jsem byl soudě dle komentářů na iDěsu apod. sraček jeden z mála, co Heřmánka chápal. Prostě ho to nejspíš nebavilo, sralo a tak to zkrátka zabalil. Neříkám, že to schvaluju nebo odsuzuju. Chápu ho. O týden a něco později to samé Radek Ptáček.

Sympaťák, vzdělanej, navíc psycholog.

No a prásk.

Vím v obou případech hovno, co se stalo.

Jen chci říct, že rozumím. Útěku od všeho, protože… Nic.

Na důvodech nezáleží. Je jedno, jestli jde o zdraví, bolest nebo průser na obzoru. Je to fakt jedno.

Prostě jen tak sedíte, slyšíte to a kýváte hlavou, protože víte. Protože TO chápete.

Jak se máš?
Já nevím.
Jak nevíš?
Nevím.

Ale jdi ty, máš se dobře, měl bys…

Nechodíš v mejch botách a svý rady si strč do prdele. Já prostě nevím a nemusím to před nikým obhajovat. Jasný?

Zním vyhořele. Chápu. Necítím se ale tak.

Tak jak se teda cítíš?

Já nevím.

Můj aktuální stav mysli.

Já prostě nevím.

Pozoruju, bilancuju a lituju jen věcí, který jsem neudělal.

Co dál?

Já nevím.

A je mi to prdele.

It’s just a game.

Tak teď prostě kempím a čekám na příležitost.

Až příjde, tak příjde.

Když ne, tak ne. 

Press any key to continue…