Na tuhle otázku by se totiž dalo odpovědět jednou větou. Ano, má. Ono je vlastně úplně jedno, kolik je vám let a co se snažíte dokázat. Jasně, když si ve čtyřiceti, padesáti nebo dokonce v šedesáti vzpomenete, že se chcete stát astronautem, je fakt pozdě.
Na druhou stranu, není to nemožné, i když v tomhle případě to budete mít zatraceně těžké. Protože se vůbec nevylučuje, že zbohatnete a budete si moct dovolit zaplatit cestu do vesmíru. NASA nebo ESA vás do svých řad i tak nevezme, ale technicky se tím astronautem stanete. No a pokud při troše štěstí nastane krizová situace a vy během mise zachráníte posádku, nebo se konečně lidstvo setká s mimozemskou civilizací, a vy se tím pádem automaticky stanete jedním z ambasadorů, pravděpodobnost přijetí se hodně zvýší. Je to přitažené za vlasy? Jasně že je. Je to o představivosti. Je to o vůli. Je to o tom, co všechno jste ochotni vašemu snu podřídit. A o té velké dávce štěstí. Ale jak se říká, i štěstí občas sedne na… Vždyť vy víte.
Já takové vesmírně-nesmírné ambice nemám. Ééé…
Jednou bych se rád vrátil na svoji domovskou planetu, ale to je jiný příběh.
Vlastně ani nemám ambice stát se veleúspěšným YouTuberem. Budu si teď na první dojem odporovat, ale snad mě pochopíte, když to dočtete do konce. Dokonce to není a ni o tom být známým a úspěšným spisovatelem, přestože jsem se do točení videí pustil hlavně kvůli tomu. Fakt mě nechápejte špatně. Pochopitelně si přeju, aby se lidi na moje videa dívali rádi, lajkovali, komentovali a občas mě někdo na ulici poznal, lidi rádi četli moje příběhy, nebo si knihy všimli v Hollywoodu a natočili podle ní film nebo ještě lépe seriál. To je ale spíš o egu než o cíli.
Odbočím k mojí maličkosti. Ve dvaceti jsem měl mentální blok. Žádná vize. Žádný cíl. Vydělat rychle prachy, utratit je za nesmysly a snažit se trochu vyrovnat úspěšnějším známým a kamarádům. Klidně i za cenu dluhů. Ani ve třiceti se to nezlepšilo. Vlastně bych i bez falešné skromnosti mohl říct, že jsem byl debil. Ne že by to bylo po čtyřicítce lepší. Pak mi Vesmír naznačil, že je čas se sebou něco dělat. Jenže jsem ty zprávy neslyšel, nebo je nechápal. Pořád jsem netušil, co se po mně sakra chce? S blížící se padesátkou se mi v hlavě mírně rozsvítilo. Protože jsem dostal pěstí. Ne od ožraly z ulice, ale od života. Došlo mi, že marním svůj čas. Který jsem pořád chápal jako „samozřejmost“.
Neztrácejte ho. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je vzácný. Jasně, mudrovat s pěti křížky na krku umí každý vůl. Já navíc ani v tom blbým Rusku nebyl. Takže bych měl držet klapačku a šoupat nohama někde v koutě? Ne, nemyslím si. Nakonec, nemusíte se mnou souhlasit. Je mi to jedno.
Nastavil jsem si zhruba před deseti lety cíl. Budu podnikat nebo si najdu dobře placenou práci. Vyhrabu se ze sraček a budu tak nějak „normálně“ žít. Byl to fakt cíl? Ne. Jen další utrácení času, pokud možno v mírně komfortní zóně. Podnikání se mi nepovedlo a musel jsem začít od začátku. Startovní pozici jsem měl tentokrát horší než ve dvaceti. Pochopitelně se mi v hlavě občas honilo – hlavně před usnutím v malém pronajatém pokoji na koleji, jestli to má cenu a jestli to nebude lepší „zabalit“.
Ne.
Mnoho úspěšných guruů tvrdí, že úspěch a peníze se dají definovat jako cíl. Ne, nemyslím si. Cílem hry zvaný život není vyhrát. Peníze a „úspěch“ vlastně nic neznamenají. Je to prostě hra, jejímž účelem je ji hrát. Nic víc. Tučné konto a lambo v garáži jsou boosty. Láska? To samé. Ano, je to ten nejsilnější motor, který vás dokáže vyhnat do červeného pole a držet rychlost, dokud to jen jde.
It‘s just a game.
V okamžiku, kdy jsem to pochopil, se mi strašně ulevilo. Rozhodně to neznamená, že ze svých cílů slevuji. Spíš naopak. Mačkám spojku, podřazuju za tři a šlapu na plyn, dokud na to mám.
Protože až budu jednou sedět někde na Golden Coast, dívat se na oceán a mlátit do klávesnice a užívat si přitom slaného vzduchu a slunce, budu vědět, že jsem něčeho dosáhl. Ale pořád to bude jen hra.
No a když to nevyjde? Vesmír se bude pořád rozpínat, galaxie se srážet a Země otáčet kolem osy a Slunce. Rozhodně lepší než na konci hry litovat, že jsem pro to něco neudělal.
Je jedno, jaký „cíl“ si nastavíte. Prostě ho mějte. Mějte vizi. Udělejte pro to „něco“. Hrajte tuhle hru nejlíp, jak dokážete. Nestavte si mentální bloky, nalámejte nad sebou hůl a vizualizujte si vlastní realitu.
It’s just a game. Play and enjoy it.
Press button to start.
Loading in progress…
