O autorovi

O mně, o psaní, technologiích, a tak vůbec

Vystřídal jsem několik profesí, než jsem se pustil do psaní. Začínal jsem v továrně u frézy a NC stroje, pokračoval k volantu náklaďáku i taxíku, odtud pak k prodeji aut, od nich oklikou k tvorbě grafiky a webů, až jsem nakonec zakotvil v korporátním IT.

Rok předtím, než jsem webařinu na volné noze pověsil na hřebík, dostal jsem vnuknutí.

Napsat knihu.

Jestli se ptáte proč, tak nejspíš proto, že to souvisí s etapou jedince, které se říká krize středního věku. Úspěšní muži a zvláště pak podnikatelé, si v této fázi života pořizují sportovní auto, o dvacet let mladší partnerku, rozvod a nezřídka další dítě. Já úspěšný rozhodně nebyl, rozvod jsem měl za sebou, auto jsem prodal a na nové neměl. Vlastně jsem neměl na žádné. Jednu dobu jsem se zbavoval osobních věcí, abych měl na složenky. Jediné, co jsem si mohl dovolit, byly běžecké boty z Lidlu.

Tak jsem začal psát a běhat. Trochu.

Myslím, že jsem vždycky chtěl něco napsat. Jenže jsem se o to moc nesnažil. Neměl jsem totiž dobrý námět. No a pak jednoho jarního odpoledne roku 2014 jsem prokrastinoval u seriálu a rozčílil se nad stupidní zápletkou dílu. Podíval jsem se na tehdejší přítelkyni Evu a prohlásil, že takovou blbost nemohl splácat ani amatér, protože i já bych to vymyslel lépe. Řekla: „No tak to udělej.“ „No to teda udělám,“ odpověděl jsem sebejistě.

Neměl jsem však páru jak.

Uběhlo pár dní a já to pustil z hlavy. Ležím si tak ve vaně, zírám do stropu, snažím se nemyslet, což není u chlapa v krizi nic těžkého, a najednou jsem měl námět. Znal jsem začátek, průběh a konec. A to všechno během vteřiny.

Fakt. Nelžu.

Stalo se něco nepopsatelného. Někdo tomu říká Múza. Jako kdyby ten příběh byl celou tu dobu v hlavě, jen kdosi otočil správný vypínač! Vyskočil jsem z vany a letěl si to rychle zapsat. V pětačtyřiceti totiž sice udržíte moč, ale s myšlenkami to bývá horší. Takže jsem to musel dát hezky rychle na papír.

Vznikla synopse na jednu stranu.

Od té chvíle jsem příběh rozvíjel. Nedokázal jsem na něj přestat myslet. Později jsem ho převyprávěl Evě. Je poměrně náročný čtenář, takže mě překvapilo a potěšilo, když řekla, že se jí to líbí! Pochopitelně mě to povzbudilo a zkusil jsem to i zrealizovat. Víte, co je na tom nejlepší? Tohle není ten příběh! Klaun původně vznikl jako povídka v rámci propagace.

Hned vysvětlím.

Tak ten příběh, co mě napadl ve vaně, má tři části a víc neprozradím, protože to teď není na programu dne. Podstatné je to, že jsem kvůli tomu vlastně seknul s tehdejší prací. Tak strašně jsem v něj a sebe věřil. Nebylo to příliš šťastné rozhodnutí. Nicméně, když se na tím zamyslím, dává to smysl a udělal jsem nakonec dobře.

Mělo se to stát.

Měl jsem naivní představu, že pro svou knihu rozjedu crowdfundingovou kampaň. Z vybraných peněz skromně vyžiji asi tak šest měsíců. Tolik jsem hrubým odhadem potřeboval času, abych dokončil první díl. Jednoduchá matematika. Prostě si řeknete, kolik to bude mít asi stránek, vydělíte to počtem stran, kolik si myslíte, že denně dáte, a je to! Jasné jak facka. Já vím, klidně se smějte. Jak údajně prohlásil Mike Tyson: Všichni mají nějaký plán. Než dostanou pěstí.

Tou jsem měl taky brzy dostat.

Oslovil jsem jeden crowdfundingový server. Kampaň mi schválili. No, ne že bych to nečekal. To dá přeci rozum! Můj příběh je tak skvělý, že se z něj všichni pose… sadí na zadek. Já vím, nic neříkejte. Asi tak týden před spuštěním jsme si s Evou vyšli na noční procházku po Břevnově a cestou jsme diskutovali nad možnostmi propagace. V té době jsem už něco napsané měl. Dokonce jsem něco po částech zveřejňoval na Wattpadu. Teď se ale fakt nesmějte, ano? Mezi záplavou young adult fantasy třináctiletých slečen jsem narazil i na dobré věci. Posbíral jsem na Wattpadu pár kladných ohlasů, moje ego dosáhlo neměřitelných hodnot a já věřil v úspěšnou dráhu profesionálního autora, po kterém skáče brzy Hollywood.

No jo, no. Já vím, já vím.

Během usilovného psaní jsem naťuknul jedno téma, které podle mě stálo za samostatné zpracování. No a při brainstormingu s Evou mě napadlo, co kdybych napsal na tohle konkrétní téma povídku, ať přispěvatelé vidí, že nekupují zajíce v pytli?

Dobré, ne?

Zároveň tak představím své obrovské čtenářské základně, čítající asi sto čtyřicet sedm fanoušků, svět, který jsem stvořil, aniž bych z původního námětu něco vyzradil. Protože mám super téma a nechci, aby mi ho někdo vzal!

To dá rozum. Chápete mě, ne?

Ztratil jsem rozum. Ale myslel jsem to vážně! Naštěstí jsem však nějakým zázrakem neztratil soudnost a na poslední chvíli kampaň zrušil. Díky Bohu! Tak za prvé, nedalo se to číst. Příběh super, dialogy ucházející, ale to bylo asi všechno. Provedení bylo děsné. Za druhé jsem záhy pochopil, že za tak krátkou dobu by tak obsáhlou ságu nedal ani King s Hemingwayem dohromady. Uvědomil jsem si, že se musím ve psaní podstatně zlepšit.

Prostě se vypsat. A taky se na to vyspat.

Uběhlo pět let, které by vydaly na samostatnou knihu. Vezmu to zkratkou. Vlastní naivitou a hloupostí jsem si podřízl větev u hlavního klienta. Pak jsem šel na operaci oka. To mě vyřadilo na dalších pár měsíců. Úspory mizely a já dělal, že to nevidím.

Nějak bylo, nějak bude.

Pokračoval jsem v psaní původního námětu a Klauna zároveň. Den co den, osm, deset, dvanáct, někdy i šestnáct hodin. Neustále jsem přepisoval. K životu mi stačil počítač, internet a čtyři housky se salámem na den. Začal jsem odmítat zakázky. Po pravdě, už jsem měl plné zuby dodávat grafiku a weby pod cenou. Také jsem ukázkově vyhořel. Dodnes mám k webům trochu averzi. Pak to přišlo. Předchozí rozhodnutí mě dohnalo a já dostal výše zmiňovanou pěstí.

Byla to taková pumelice, že jsem se z ní dostával další tři roky.

Na jaře 2016 jsem skončil v podstatě na ulici. Měl jsem sice novou práci, ale za juniorskou mzdu. Junior s blížící se padesátkou. Vtipné. Mně však do smíchu nebylo. Byl jsem bez peněz, s dluhy na sociálním a zdravotním pojištění, které později vyústily až v exekuce. Lepil jsem díry, jak se dalo.

Všechno špatně.

Navíc jsem měl překlenovací úvěr na krku, kvůli předchozí slibované, ale neexistující práci v zahraničí, díky které jsem se měl postavit zase na nohy.

Sbalil jsem pár svých pár švestek a přemýšlel, kde složím hlavu.

Nebýt kamaráda a později i laskavé kolegyně, asi bych skončil pod mostem. Nebo z něj skočil. Rok jsem nenapsal jedinou řádku. V jednu chvíli jsem chtěl psaní zabalit. Naštěstí se situace začala malinko lepšit. Tak jsem zase pokračoval. Derekův příběh se také začal lepšit. Začal mít hloubku. Někdy v souladu s tím, co jsem momentálně prožíval.

Byly dny, kdy jsem na Klauna nemohl přestat myslet. Jedno, jestli nad Excelem, nebo ještě hůř, při poradách. Občas jsem mlhavě tušil, o čem se jedná, protože moje myšlenky k němu neustále odskakovaly. Nemohl jsem se dočkat, až vypadnu z kanceláře a budu psát, psát a zase psát, protože Klaun je prostě bomba. Má jediná naděje, jak se dostat z toho srabu. Nemohl jsem si pomoct.

Představte si situaci, když jste k smrti unavení a málem si násilím držíte víčka. Stejně usnete s otevřenýma očima. Bylo to náročné období, jak v osobním, tak v pracovním životě. Splácel jsem dluhy a žil ze stravenek. Po roce „bezdomovectví“ jsem měl ale zase střechu nad hlavou a relativní luxus v rámci možností.

I když…

Pro někoho v mém věku není zrovna normální bydlet na koleji. Na druhou stranu, já si to v podstatě užíval. Věděl jsem, že mám na nájem, neumřu hlady a jednou za 14 dní mě může navštívit dcera a já nebudu muset přemýšlet, jestli ji můžu koupit nové boty.

Později jsem si potřeboval něco dokázat a rozhodl jsem se doplnit si vzdělání. Udělám si vejšku! Téměř všichni kolegové kolem ji měli, proč bych já měl zůstat „jen“ výučního listu? Měl jsem sice zkušenosti, ale cítil jsem se tak nějak „méněcenný“. Byla to hloupost, kterou jsem si, ani nevím proč, nasadil do hlavy.

Stálo mě to hodně sil. Víc než bych čekal. Trochu to odneslo zdraví a co hůř, neodváděl jsem dobré výkony v práci, protože jsem si přivydělával bokem grafiččinou a webařinou. Do toho se snažil dodělat tu „blbou“ maturitu, abych jednou na metu v podobě titulu, který stejně nikoho nezajímá, mohl vůbec pomyslet. Do toho jsem psal, abych Klauna dokončil, když už jsem mu věnoval tolik času a energie. Konec byl stále v nedohlednu. Jeden čas jsem měl na magnetické tabuli na zdi rozepsaný denní rozvrh po patnácti minutách, abych všechno stíhal.

I tak to byl punk jako prase.

Nakonec jsem to zvládnul. Dnes jsem za to rád a nesmírně vděčný.

Psaní je jízda jako na horské dráze. Jeden den se plácáte po rameni a druhý zase máte pocit, že musíte být po lobotomii. Vždyť se to zase nedá číst! Neustále hledáte vlastní styl. Musíte ho najít, jinak píšete mizerně. Když máte pocit, že jste ho našli, musíte ho pilovat do bezvědomí, abyste stejně nebyli s výsledkem úplně spokojení.

Psaní je také hraní si na Boha.

S postavami, kterým se snažíte vdechnout život a dát jim lidský rozměr, si můžete dělat, co se vám zlíbí. Na začátku. Protože jak si tak píšete, ti nevděční parchanti si začnou žít vlastním životem. Kašlou na vaše záměry. Často si připadám spíš jako divák, a ne jako režisér. To oni mě často vedou. Nemám je úplně pod kontrolou. To se pak jen modlím, aby se drželi mantinelů a nebourali mi kompozici nebo časovou osu. Tak lehce nad nimi ztrácím moc! Proto je miluji a nesnáším zároveň.

Když oni mě ale tak strašně baví!

Pokud se jako tvůrce nechci uchýlit k rozřešení stylem deus ex machina, zákonitě musím přemýšlet nad věcmi, o kterých jsem původně psát nechtěl. Protože ono vážně všechno souvisí se vším. To prý prohlásil jeden revolucionář ze země, kde zítra znamenalo včera. Byl sice dost svině, ale měl pod čepicí. Zjistil jsem, že pokud nechci psát s prominutím hovadiny, musím si nastudovat oblasti, kterým úplně, nebo dokonce vůbec nerozumím. No a že jich je! Pokud jste perfekcionista jako já, děláte si všechno složitější.

Někdy je to fakt na mašli.

Perfekcionismus není vůbec dobrá vlastnost! Vezměte si můj obor, IT. Tam je vysloveně nežádoucí. Zdržuje. Nežijeme v dokonalém světě, říká s oblibou jeden můj bývalý projektový manažer. Ono se to netýká jen informačních technologií. Takže co s tím, když nechcete vypustit knihu s vlastnostmi severokorejské tramvaje, která jezdí jen rovně? Proto mi to trvalo tak dlouho. Najít kompromis mezi reálnem a fikcí je hledání nemožného. My ajťáci jsme jistým způsobem autisti, víte? Ale něco bychom si měli hned ujasnit. Nemám věšteckou kouli.

Fakt ne.

Nicméně, hned jak jsem začal psát, začaly se dít podivné věci. Mám beta čtenáře. Jeden je zaměřený na technologie a trendy stejně jako já. Když jsem popisoval něco, co rok na to začalo být in, nebylo to nic neobvyklého. Prostě se o něčem mluví v odborných kruzích a pak se to přes média dostane k veřejnosti. Teď je to například umělá inteligence. Téma, které zažívá boom. Takže je jasné, že s jejím pokrokem musí nastat změny v legislativě. Musí. Dotkne se to jak daní, tak povinné, jak to jen nazvat? Zaměstnanotelnosti? Zaměstnatelnosti? Zaměs… Eh!

Vzpomeňte si, až to bude za pár let aktuální. Není těžké hrát si na věštce a vidět velký špatný. Na to často stačí selský rozum a mít trochu přehled. Dobře, něco jednoduššího. Vezměte si třeba automobil. Jen co z některých technologických gigantů uvede na trh skutečně autonomní systém a bude vybudována potřebná infrastruktura, čímž vůbec nemyslím dobíjecí stanice, protože nikdo netvrdí, že inteligentní automobil musí mít nutně elektropohon, které v Klaunovi nazývám autobot, přijde doba, kdy ho nebude, z pohledu financí, dávat smysl vlastnit a provozovat. Vlastní auto se stane otázkou prestiže. Netvrdím, že to bude za deset nebo dvacet let.

Ale ta doba jednou přijde, tím jsem si jistý.

Zpátky k příběhu. Měl by mít kontext. Postavy, ať kladné, nebo záporné, by měly mít uvěřitelné důvody. Obojí jsem měl. Chtělo to dodělat kulisy. Potřeboval jsem svět, který nebude úplně dystopický, ale taky nebude překypovat optimismem. Hned na začátku jsem psal o imigraci a o terorismu v západní Evropě. Podotýkám, že v roce 2014. V Německu i Francii tehdy ještě žádní „nepříčetní“ nebodali do lidí, nevjížděli do davů a brexit bylo neznámé slovo. Že jako první vezme z EU roha zrovna Velká Británie, jsem psal v prvních draftech. Potřeboval jsem mít v příběhu určitou geopolitickou a demografickou situaci. Kdo by se asi tak trhnul? Jednoduché. Občas jsem se prostě strefil.

Nic víc. Doufám. Kamarád Mirek Bochňák mi často říkal: „Nechceš začít psát něco jinýho?“

Některé technologie jsem si dle nejlepšího vědomí a svědomí vycucal z prstu. No asi ne tak úplně. Třeba Muskův neuralink. Věřte, nevěřte, vzalo mi to vítr z plachet, když jsem se dozvěděl o jeho neuralinku. Pojmenoval jsem ho totiž původně úplně stejně. Proto to v Klaunovi nazývám pouhým „neurálním rozhraním“. Nechci se dostat do případného sporu. Jako dost o tom pochybuji, ale jeden nikdy neví.

Rozhodně netvrdím, že jsem byl první, kdo název vymyslel. Slovní spojení neuro a link se nabízí de facto samo.

Kvůli Klaunovi jsem dokonce přestal chodit do kina a přestal se dívat na seriály. Proč?  Nechtěl jsem se dostat do situace, že bych tam našel „svoje“ téma. Tak za prvé, nechtěl jsem se nechat ovlivnit.

Je až s podivem, kolik kamarádů mi začalo radit, co bych měl do Klauna dát. Začínal jsem být s tím až trapný, jak jsem téměř pokaždé jen opakoval: „Mám.“

Za druhé jsem se bál, co bych lhal. I teď občas trnu, že mi příběh někdo vezme, nebo dokonce už vzal a já budu zase ten druhý. Nebo ještě hůř, budu za plagiátora.

Ne že bych se u Klauna neinspiroval. Hodně mě ovlivnil Neuromancer od Williama Gibsona. Mimochodem skvělá kniha, i když jsem ji v devadestých letech musel číst nadvakrát, abych ji pochopil. Nebojte se, můj příběh je jiný.

Jistě, neustále mě něco ovlivňuje. Ať už jsou to aktuální události, jako covid, nebo příběhy jiných. Těch, které jsem v životě potkal a potkávám.

V příběhu také operuji s bitcoinem a jeho hodnotou. Klauna jsem začal psát v době, kdy to nebyla sice jediná, ale zato asi nejznámější (pro mě určitě) a asi nejuchopitelnější kryptoměna. V době, kdy budete číst tuto knihu, bude mít pravděpodobně mnohem vyšší cenu. Nebo také ne. Už jsem to tak nechal. Není to totiž důležité. Ono vlastně nejde ani tak o jeho hodnotu, ale spíš o to, co bitcoin, potažmo blockchain, představuje. Čím se staly kryptoměny obecně a co všechno aktuálně ovlivňují. Jak v blízké budoucnosti zasáhnou do životů nás všech. Jde o překotný vývoj, a ano, za pár let může být všechno jinak. Nicméně zásah ze strany vlád mě napadl už tenkrát.

Jak to s bitcoinem a dalšími kryptoměnami bude dál, to nikdo neví. Já už vůbec ne. Nejsem znalec kryptoměn. Mám nějaké povědomí, asi jako většina lidí, co se zajímají o technologie. Nicméně pokud kryptoměny udrží kurz, kterým se vydaly, změny brzy pocítíme. Ať už jde o vnímání a pochopení toho, co představují, v budoucích zákonech, nebo jejich vliv na ekonomiku obecně.

Bitcoin je v příběhu jen jakýsi zástupce toho, co kryptoměny představují.

Mimochodem, jestli si myslíte, že jsem bitcoiny nakoupil v době, kdy se dal pořídit doslova za pár dolarů, a já zjevně předpokládal, že poroste… No, nekoupil. Možná jsem si měl využít úvěr na ně, a ne na neexistující práci staplerfahrera v Německu. Teď byl bych nejspíš za vodou. Ale! Zřejmě bych nikdy nedokončil tuhle knihu. Takže ne, nejsem věštec ani vizionář.

Spíš vůl.

Klauna jsem začal psát jako příběh o obyčejných lidech na pozadí současných a budoucích technologiích. Najednou jsem začal brousit do politiky. To je ošemetné, protože je nesmírně těžké do příběhu nepromítat vlastní světonázory. Jenže ono to do sebe začalo zapadat. Věci, které jsem na začátku původně pouze nastínil v rámci budování kulis,  začaly dávat smysl. Nebo přesněji, vystavil jsem oslí můstky, aniž bych dopředu věděl, proč a co to vlastně dělám.

Někdy mám pocit, že jsem cvičená opice, co buší do klávesnice a příběh píše někdo jiný.

To samé se týká kvantových počítačů, strojového učení a umělé inteligence. Pochopitelně jsem si o tom něco nastudoval. Jsem totiž analytik. Nemyslím z pohledu současné profese, ale obecně. Vždycky jsem nad věcmi přemýšlel, aniž bych si to uvědomoval. Jenže čím víc jsem začal „chápat“ (ty uvozovky jsou naprosto oprávněné), jak fungují, tím víc jsem začal propadal depresi. Uvědomil jsem si, že některé věci, jak je popisuji, by se zřejmě nestaly. Už jsem se zmínil, že nechci psát nesmysly. Měl jsem docela strach, že někteří kolegové znalí problematiky se mi vysmějí, jakmile si to přečtou. K mému překvapení se to (zatím) nestalo. Takže jsem to buď napsal dobře, nebo si také nejsou jisti.

Sebechvála smrdí, brzdi frajere, brzdi!

Naštěstí mi docvaklo, že pilíře dobrého příběhu jsou úplně někde jinde, a že touha po dokonalosti a vášeň pro detail hraničící s obsesí, jsou spíš na škodu než k užitku.

Jednou bych se rád psaním románů (u)živil. Chci se stát profesionálním autorem než „pouhým“ spisovatelem. Ano, je v tom rozdíl. Spisovatel je každý, kdo více či méně pravidelně píše. Autor svá díla dokončuje a vydává je.

Cesta na vrchol bývá dlouhá, ale každý výstup začíná první krokem.

Krok jedna.