Kapitola třetí: Jako červená nit

Nula-jedna

Práce hlídače robotů nebyla složitá ani fyzicky namáhavá, ale o to víc náročná na psychiku.

První měsíce se Derek choval k robotům jako k živým bytostem, protože měli na rozdíl od běžných mechanických sluhů humanoidní tvary. Po měsících neměnných odpovědí je z čirého zoufalství začal ponižovat. Uděloval jim nesmyslné úkoly a bavil se jejich marnou snahou je splnit.

Pak ho to přestalo bavit.

Byli svým způsobem elegantní, ale zrození pouze pro práci a nic víc. Skelety ze slitiny titanu měli schované pod karbonovými plášti lakovanými do neutrální šedé až bílé. Na výšku měřili rovné dva metry a vzdáleně připomínali figuríny používané kdysi v automobilovém průmyslu.

Tvarem hlavy se zase víc podobali speciálním jednotkám v taktických přilbách.

Jen místo automatických zbraní měli v rukou maximálně tak koště a hadr. Prostorové senzory měli umístěné tam, kde mají lidé oči. Byly však mnohem větší a slícované s pláštěm hlavy tak dokonale, že se zdálo, že jsou z jednoho kusu. Paže a chápavé prsty měli ohebné do všech směrů. Pod koleny se skrývala kolečka, díky kterým mohli roboti vyvinout až čtyřicetikilometrovou rychlost. Na jedno nabití zvládli pracovat celý týden. Uměli odpovídat na jednoduché otázky, byli víceméně samostatní a výborně dělali to, k čemu byli stvořeni.

Uklízet. 

Svých dvacet pater musel zvládnout nejpozději do šesté ranní. Pracovní plán byl v podstatě neměnný, ale časem přišel na způsob, jak ho ušetřit. Když měl službu Konrád, před půlnocí roboty odstavil a sjel za ním na kus řeči. Tenhle týden měl však Konrád denní. To si pospal nebo si četl.

Jeho práce byla dohlížet na roboty.

Nesměli zůstat bez dozoru, ale protože mu nikdo nestál za zády, přestal si s tím brzy lámat hlavu. Nikdy se nestalo, že by neodvedli práci včas a v očekávané kvalitě.

Kolem půlnoci se Derek přesunul do osmapadesátého podlaží. Uvelebil se v nejmenší zasedačce a sem tam je zkontroloval vysílačkou. Sklopil opěrák židle do maximální polohy a dal nohy na stůl. Chvíli se díval do telefonu na seriál, a když ho začal nudit, odložil telefon, dal ruce na prsa a na chvíli usnul.

Probudilo ho pípnutí z vysílačky.

Na displeji svítila Nula-jednička, vedoucí robot. Ten jediný mohl v případě potřeby upravovat pracovní postup a řídit ostatní. Zároveň mu vždy hlásil konec práce na podlaží.

„Nula-jedničko?“ zívl ospale do mikrofonu.

V éteru bylo ticho.

„No tak, jedničko! Haló, ty plechová hubo, ohlas se!“

Provolal ho třikrát, jenže ten zatracený robot ani nepípnul!

Otráveně se vysoukal ze židle a šel se podívat na chodbu. Roboti stáli u východu. Modrým světýlkem na temenech dávali znamení, že očekávají další rozkazy. Nula-jednička mezi nimi ale nebyl.

Chvíli trvalo, než ho našel.

Stál sehnutý nad deskou stolu na druhém konci patra a v ruce svíral holorámeček. Svítil červeně. Derek odklopil servisní dvířka na jeho zádech a na dotykové obrazovce naťukal sadu příkazů.

Autodiagnostika trvala nezvykle dlouho.

Nula-jednička byl nejstarší kus z čety, ale před měsícem se vrátil z velké revize, takže měl být v té nejlepší kondici.

Proces automatické diagnostiky dokončen.
Nastala kritická chyba!
Odesílám požadavek.
Odpověď NOK.
Automatická oprava není k dispozici.
Odesílám protokol.
Kritická chyba #0707.
Auditní data uložena.
Návratový kód chyby #0701.
Asistenční služba je dostupná.
Vyčkejte na operátora.

„Dobrý den, Human Vendor Technologies, s čím vám mohu pomoci?“ zanotovala mu operátorka do ucha příjemným hlasem a dokonalou angličtinou.
„Dobrý večer. Mám problém s Cé jedna. Kód nula sedm set jedna,“ odpověděl německy, aniž by si to uvědomil.
„Ano, vidím. Vydržte na lince prosím,“ odpověděla bezchybnou němčinou.

Derekovi docvaklo, že mluví s automatem.

„Hned vás přepojím.“
„…”
„Haló?“

Hlas na druhém konci zněl poněkud ospale.

„Zdravím. Mluvím s… člověkem?“
„Cože? Jo ták. No, manželka mi říká, že jsem prase, ale řekl bych, že jo.“
„Skvělý. Nějak se nám zasekla Cé jednička. Kód nula sedm nula jedna.“
„Nechte mě hádat. Dočista zamrznul a svítí jak lucerna z Kurfürstenstraße. A nebude to tak dlouho, co se vrátil z generálky. Nemám pravdu?“
„Přesně.“
„No jo, to už jste asi sto dvacátej. Řekněte mi adresu.“
„Bertolt-Brecht-Allee, Lambert Tower.“
„Bertolt-Brecht-Allee? Lambert Tower? A to je jako kde?“
„Přece technopark! Nejvyšší budova ve městě. Tu snad ani nejde minout.“
„Počkejte, počkejte, to bude nějaká mejlka! Řekněte mi, odkud že voláte?“
„Jak to jako myslíte?“
„No město!“
„Drážďany?“
„Aha! Tím se to vysvětluje. Zas to přepojili blbě! Tady Berlín. Zavolám do spádového a rovnou je tam pošlu.”
„Děkuji.”
„Tak do hodinky tam budou. Řeknu jim, o co jde, ale oni to už nejspíš věděj taky.“
„Bezva, díky moc.“
„Nemáte za co. Dobrou.“

Vypnul Nula-jedničku a spojil se s recepcí, ať mu dají vědět, jakmile dorazí servis.

* * *

Mechanik se zjevil za rozbřesku. Byl sám, obtěžkán kufry a mohlo mu být tak jednadvacet. Funěl, jako by těch osmapadesát pater vyklusal pěšky.

„Se strašně omlouvám,“ nemohl popadnout dech, „ale máme fofr.“
„V pohodě. Nic se neděje.“

Derek mu pomohl s kufry k robotovi.

„No, tak ten je dočista v dethu,“ řekl mechanik při pohledu na robota a dal ruce v bok.
„Co prosím?“
„Jako že je mrtvej.“

Derek se ušklíbl.

„No to bych asi nepoznal.“
„No nic, pustím se hnedka do něj.“
„Co s ním je? Vždyť byl nedávno v servisu.“
„Ňákej sajrajt se prej přimíchal do bio procáku nebo co. Nano, bio, techno, to je jako sice hezký, ale stačí takhle málo,“ naznačil prsty, „a je rázem k hovnu.“

Nula-jednička byl za chvilku bez hlavy.

„Jako blbý je,“ pokračoval, zatímco se hrabal v robotových útrobách, „že to kvůli tomu vodskákal skoro celej vnitřek. Ten je v podstatě na vodpis, ale prej to máme měnit. Jde to samozřejmě za firmou.“
„Jsem tu na hlídání a je mi fakt jedno, kdo to platí,“ pokrčil rameny Derek.
„No dyť tohle je stejně jedna korporace nebo ne?“
„Asi. Až budete hotový, dejte mi vědět. Budu o pár pater výš.“
„Jasnačka. Do hoďky bude v cajku.“

* * *

Netrvalo to ani hodinu.

„Tak tady, jeden autogram. No a je to! Bude se muset zkalibrovat. U toho už naštěstí bejt nemusím,“ zazubil se. „Možná se ještě uvidíme, jestli to nerozdejchá. Jo, kdyžtak já sem Adam.“
„Derek. Šlo to rychle.“
„Dyť je to lego,“ zašklebil se. „V noci se jich posrala snad miliarda. Lítáme po celým okresu. Tenhle je naštěstí poslední. Pomůžeš mi s těma kuframa?“

U výtahu se rozloučili.

„Dík. Jo, hele, kdybys potřeboval, mám fakt kvalitní matroš. Levně.”

Derek zavrtěl hlavou.

„Neva. Tak se měj a buď dobrej! Tschüss!“

Derek poslal četu do podzemního Depositu a vrátil se k osiřelému robotovi.

Zbývalo dokončit kalibraci. Potom musí rychle k Veronice. Ještě se nenastěhoval, ale byl u ní častěji než doma. Dnes pohlídá Tonnyho, protože přinesl ze školy plané neštovice a Veronika potřebovala na jeden den přerušit ošetřovatelské volno, aby mohla převzít nějakou agendu.

Měl nejvyšší čas, blížila se sedmá.

Za chvíli se začnou po patře trousit první zaměstnanci a podle interních směrnic by se neměl nacházet ani v budově. Derek se opřel o stůl. Čekal, až se robot zkalibruje a ze zvyku se rozhlédl, jestli je dobře uklizeno. Na stole v rohu se povalovala nějaká krabice z plastu, veliká asi jako karton cigaret.

Otevřel ji.

Uvnitř bylo naskládáno dvanáct součástek v transportních obalech. Jedna byla otevřená. No skvělý, to abych tu počkal, pomyslel si. Zavřel krabici a zamyšleně s ní poklepal o stůl. Ne, nebude to řešit. Přijde dneska dřív a dá to paní Altmanové. Ta už to vyřídí. Teď musí vypadnout, aby to stihl.

Vzal krabici do příručního skladu na padesátém podlaží. Kromě polic s čisticími prostředky tu měl skříňku. Hodil krabicí na dno, a když ji zavíral, nechtěně zavadil o ramínko s firemním oblečením. Viselo tu od doby, co nastoupil. Paní Altmanová ho nenutila ten nevkusný hadr nosit. Derek byl za to vděčný.

Tmavě modré tričko sklouzlo na dno skříně a zakrylo krabici.

Zamknul a vrátil se za Nula-jedničkou, který byl připravený k přesunu. Odeslal robota nákladním výtahem a mrknul na hodinky.

Bude to mít jen tak tak.

Peter

Derek zastihl Veroniku těsně před odchodem do práce.

„Promiň miláčku, problém.“
„Něco vážného?“ zeptala se starostlivě.
„Průšvih jako hrom. Nula-trojka je v tom a Nula-jednička neunesl, že jí to udělal Nula-devítka. Nevěřila bys, jako jsou ty plecháči žárlivý.“
„Broučku, ty mě umíš vždycky tak krásně rozesmát. Pa.“

Políbila ho.

„Oběd máš v lednici. Jo, a namaž Tonnyho pořádně! Bude se cukat, ale řekni mu, že mi zavoláš, jestli nebude poslouchat. Večer jsi ho měl slyšet. Měl takový hlášky, že jsem se smála ještě ráno.“
„Jaký?“
„Povím ti to večer,“ zamávala na pozdrav a zmizela v autobotu, který zastavil před domem.

Vůz se rozjel a Veronika poslala Derekovi skrz prosklené dveře polibek.

Zavolala odpoledne.

„Všechno v pořádku? Nevzbudila jsem tě?“
„Ne, už jsem dávno vzhůru. Betty je v pohodě a Tonny si hraje.“
„Bezva. A co, nezlobil moc?“
„Ne, vůbec.“
„Dereku nechceš za mnou přijet do práce? Pojedeme pak hned domů, ale chtěla bych ti ukázat kancelář. Co na to říkáš?“
„To tu mám Tonnyho nechat s mámou?“ podivil se.
„Sousedka přijde za chvíli, počkej na ni. Pro jistotu pustím elektronickou chůvu. Používám ji dva roky, a kdyby se cokoliv dělo, hned o tom vím. Kein problem.“
„Ok. Zavolám si bota a hned jsem tam.“
„Těším se na tebe, pa.“

Zavěsila.

Když mu po měsíční známosti prozradila, že pracuje v bance, udělalo se mu trochu nevolno, a když zjistil, že je to ta samá, ve které si vzal úvěr, polilo ho horko.

Ten jeho průšvih se ale odehrál v Chemnitzu, protože zdejší pobočka zrovna procházela rekonstrukcí. Stejně z toho neměl dobrý pocit, když vstupoval do budovy s vývěsním štítem Erste Gewerkschaft Bank. Nepříjemné vzpomínky odehnala Veronika, když ho dole přivítala. „Pojď,“ řekla a vzala ho za ruku. Vyjeli do šestého patra.

Neudržela se a vlepila mu pusu jako puberťačka.

„Je fakt skvělá! Mám ji celou jen pro sebe! Vlastní skříň a šuplíky, představ si,“ smála se a oči jí radostně zářily. „Já vím, já vím. Jsem trapná. Ale víš ty co? Zvednou mi plat a za ty peníze můžeme klidně na dovolenou! My všichni! Žádný ale,“ položila mu prst na ústa, když se ošil. Nemohl si to dovolit, a také nevěděl, jak se na to bude tvářit soudce. „Všechno jde na mě. Bez debat. Ende.“

Neprotestoval, protože jí nechtěl kazit radost.

Kancelář měla hezkou. Tedy, vlastně docela obyčejnou. V Tower byly hlavně open space, ale i kanceláře. Hezčí, modernější a prostornější. Pochválil jí staromódní vybavení, hezký výhled na park a pak se vrátili domů. Večer odjel do práce. Na krabici si ani nevzpomněl.

Byl šťastný, protože ona byla šťastná.

Byl pátek a Derekovi se nechtělo z vyhřáté postele. Veronika byla poslední den doma s malým a Derek by páteční večer trávil raději s ní než s plecháči. Zavolal paní Altmanové, jestli by si mohl vzít volno. Řekl popravdě, jak se věci mají.

„Hezky si to užij, Dereku. Seženu záskok.“

Milovali se celou noc. V deset se vzbudil Tonny a hned po něm Betty. Zase vyváděla. Veronice se podařilo ji zklidnit, a tak se mohli nasnídat. Řekl Veronice, že jí pomůže s krabicemi, co chtěla vzít dnes do kanceláře, aby se v pondělí mohla vrhnout rovnou do práce. Řekla, že je to skvělý nápad. Betty si šla po obědě lehnout.

Všichni tři vyrazili do banky.

Tonny chtěl mermomocí pomoct mamince se zvelebováním a hned se do toho pustil. Důležitě přejížděl prstem po nábytku a všechno důsledně otíral prachovkou. Nabíral neviditelnou špínu na špičku prstu a s výrazem plným znechucení kroutil hlavou přesně tak, jak to dělává babička. Veronika se smála Tonnyho hláškám a pitvoření.

Otevřeli okno a pustili dovnitř čerstvý vzduch smíchaný s paprsky jarního slunce.

Venku bylo nádherně. Všechno vonělo jarem a ptáci cvrlikali o sto šest. Derek zahlédl na polici dvě syntetické orchideje. Geneticky upravené květiny byly odolné, vydržely dva roky bez vody a také byly nesmírně drahé. Škoda, že nevoněly. Jeden takový květ stál minimálně tři stovky. Něco takového Nice jen tak brzy nekoupím, pomyslel si.

„Ty jsou od šéfa. K povýšení.”

Derek se mimoděk smutně usmál. Veronika si toho všimla.

„Copak je?”
„Nic.”
„No tak, vždyť to na tobě vidím.”
„Vážně nic.”
„Dereku, no tak. Copak se stalo, lásko? Snad bys nežárlil?“

Objala ho a vlepila mu pusu.

„To fakt nemusíš. Peter je fajn, ale je to můj šéf. Není zrovna můj typ. Je to sukničkář a taky hlavně…“ zašeptala Derekovi do ucha, aby to Tonny neslyšel, „přefiknul půlku banky. Nemám zájem být jeho další trofej.“
„Co je to přefiknul?“ zeptal se nevinně Tonny.
„On tam snad má radary,“ smála se.
„Sonary,” opravil ji Derek.

Veronika zaslechla přes dveře mužský hlas.

„Hele, to bude on. Seznámím vás, ať vidíš sám, že se nemusíš ničeho obávat,“ řekla, otevřela dveře a zamávala do chodby.

Když ho Derek viděl, napadlo ho, že se má sakra čeho obávat!

Byl urostlý a vysoký, s plavými vlasy na ježka, široké lícní kosti a bradu mírně vystrčenou. Nebyl jako většina těch, které potkali cestou nahoru. I když na sobě neměl naškrobený oblek s kravatou, působil seriózním dojmem. Decentně seprané džíny a lněné tmavě modré sportovní sako mu padly jako ulité. Pod ním měl světlemodrou košili s tenkými proužky a na nevtíravě vystrčených rukávech manžetové knoflíky z bílého zlata. Masivní švýcarské chronografy podtrhovaly efekt úspěšného muže.

První, komu příchozí věnoval pozornost, byl Tonny.

„Peter!“ vykřikl radostně, jakmile ho zaregistroval a okamžitě se mu pověsil na krk. Peter s ním hodil do vzduchu, chytil ho do náručí a poplácal po zádech. Pak ho postavil na zem a poškádlil ve vlasech.

„Že jsi zase vyrostl, že jo? Co to máš na obličeji? Hraješ si na indiány?“
„Mám něšťovice,“ prohlásil hrdě.
„Ty jo, ty se máš! Něšťovice, říkáš? No, ty jsem měl taky. Svědí, viď?“
„Kurefsky,“ přitakal nadšeně.
„Tonny!“ napomenula ho Veronika a rozesmála se. „Co chodí do školky, tak chytá snad všechna sprostá slova.“

Peter si všiml Dereka. Zdál se překvapený, ale přátelsky se na něj usmál.

„Já vás představím,“ řekla Veronika. „Dereku, tohle je můj skvělý šéf Peter. Petere, tohle je Derek, můj přítel.“

Peter napřáhl ruku k pozdravu, ale pak se zarazil. Skrz tvář se mu mihl stín a sněhobílý úsměv byl rázem pryč. V Derekovi by se krve nedořezal.

Byl to on.

Také ho hned nepoznal, ale teď už si byl jistý. Oba se od té doby změnili. Peter nebyl tehdy tak svalnatý a Derek nosil patku a vlasy měl až po ramena. „Ach tak,” řekl a dal ruku dolů.

Podíval se na hodinky a pak se otočil k Veronice.

„Už musím letět, za pět minut mám call s radou. Uvidíme se později. Hezký den, Veroniko.”

Pohladil Tonnyho po hlavě, řekl: „Ahoj, kluku,” a zavřel za sebou.

Na Dereka se ani nepodíval. Zaskočená Veronika zírala na dveře a pak se koukla na Dereka.

„Co se mu stalo? Rozumíš tomu? Já to nechápu.”
„To je on, Veru.”
„Kdo je on? Peter?”
„No on.”
„Kdo zas? Mluv jasně, lásko.”
„Ten, komu patřím.”

Ustoupila o krok.

„Ten…?“

Přikývl.

„Já myslela, že to bylo…? Ale vždyť… To přece…?“

Cestou domů neprohodili půl slova.

Zatracenej lhář

Byl to zvláštní víkend. I když se o tom Derek s Veronikou nebavili, viselo to mezi nimi ve vzduchu.

Uběhly dva týdny.

Chtěla se v práci potkat s Peterem, ale vždycky se jí nějak vyhnul. Potřebovala se ujistit, že se nic nezměnilo. Že je všechno při starém. Přece není její vina, že si začala zrovna s Derekem!

Jak si může něco takového někdo myslet?

Nebo ne?

Není to ničí chyba!
Stalo se!
Je to za námi.

* * *

To odpoledne se nečekaně zjevil u ní v kanceláři.

„Ahoj, máš chvilku?“

Zdál se být v dobré náladě. Veronice se ulevilo.

„Jasně,“ zkusila nasadit co nejnenucenější tón.
„Zajdeme na oběd?“
„Moc ráda.“

Zašli do restaurace kousek od banky. Peter přešel rovnou k věci.

„Veroniko,“ podíval se jí do očí, „chtěl bych, aby to bylo tak jasné, jak je to jen možné. Musíš mi věřit. Nemá to nic společného se mnou a tvým přítelem. Tohle jde mimo mě. Er-té-elko převezme Hohner.“

Něco takového čekala, ale stejně ji to dostalo. Nemohla tomu uvěřit.

„Cože? Co? Proč?”

Rozbušilo se jí srdce a stáhl žaludek.

„To mě chceš vyhodit?”
„Ale ne, co tě nemá! Podívej, Veroniko, tohle přišlo včera z vedení. V rámci sloučení retailu dojde k personálním změnám a chtějí někoho zkušenějšího.”
„Aha.”
„Vážně to nemá nic společného s tím… Víš, koho myslím.”
„Jmenuje se Derek.”
„S ním.”
„Takže co teda?” vyštěkla podrážděně, až se sama zalekla.
„Neboj se, nepůjdeš zpátky do back-office.”
„Tak jaké máš se mnou plány?”

Narovnala si záda a protáhla zatuhlý krk. Snažila se uklidnit. Už nesmí vybouchnout.

Neztrať tvář holka.
Buď v klidu!
Taková křivárna!

„Na nějaký čas bys mohla vzít hypo.“
„Schneiderová odchází?” podivila se upřímně.
„Ne, ne. Promiň, špatně jsem se vyjádřil. Převzala bys sektor jako její asistentka.”

No tady se snad někdo posral! 

„Ještě jednou? Promiň? To myslíš vážně?”
„Bylo by to jen na čas. Zůstaneš na stejných penězích. O to se postarám.”
„A když to nevezmu?”

Peter se zhluboka nadechl.

„Na valné hromadě odhlasovali snížení nákladů na příští rok. Bude se propouštět. Nijak drasticky, ale pár míst se zruší a některá se sloučí. Tímhle bys tomu jen nahrála. Jestli ti mohu radit, vezmi to. Podívej,” naklonil se k ní, „Hohner to má za pár. Za dva roky jde do důchodu. Nikdo netvrdí, že to potom nedostaneš.”

Jo, a budu zase lítat jako koště!
Od nevidím do nevidím. 

„A tomu mám jako věřit?“
„Co tím myslíš?”
„Za prvé, je to krok… Ne, to jsou dva kroky zpátky! Co můj kariérní postup? Vždyť jsem jako asistentka začínala! To mám ty čtyři roky zahodit? Uvědomuješ si, co po mně vlastně chceš? Proč jsem se celou tu dobu dřela jako kráva? Jen abych skončila, kde jsem začala?”

Veronice se rozklepala brada a do očí se jí vehnaly slzy.

Cítila lítost i vztek nad tou nespravedlností. Peter ji chytil za ruku. Nečekal, že se rozpláče. Vypadal, že je mu jí líto.

„Je mi jasné, jak to vypadá, Veroniko. Věřím, že je to jen dočasné. Tak na rok, ale neber mě hned za slovo. Udělám všechno proto, abys na tom nebyla finančně bita.“

Řekl to přesvědčivě. Zdálo se, že to myslí upřímně.

Nebo je jen zatracenej lhář.

* * *

Musí mu věřit! Co jí zbývá?

Večer se ozvala Inka. Kamarádka ze střední a zároveň asistentka generálního. Peter přišel s návrhem, jak ušetřit. Když zaslechla její jméno, nastražila uši.

Já to věděla!
Hajzl jeden!

Veronika přemýšlela, co udělá. Má dojít na HR a říct to? Ivu, tu studenou Češku, sice moc nezná, ale mohla by jí pomoct.

Ne, to bych nedělala.
To není dobrý nápad!

Peter má v bance velký vliv.

Nepatří úplně do top managementu, ale dveře k nim má hodně pootevřené. Především, generální je rodinný přítel jeho otce. To věděla od Inky. Často dělala rezervace kvůli výjezdním zasedáním, které se nacházely, světe div se, do vzdálenosti odpalu šestkou železem.

Marná snaha.

Musí se s tím smířit, nebo odejít. Jenže hledat novou práci zabere dva až tři měsíce a to si nemůže dovolit. To by finančně nedala. Navíc, nemá zase tak málo a začít někde od píky se jí nechtělo. Dříve jí výplata stačila.

Jenže pak se to začalo na baráku sypat.

Poslední měsíce sahala až moc často do rezerv. Tenhle měsíc asi naposledy, protože pak nebude na co. Kdybych na to nebyla pořád sama, povzdechla si. Seděla na kraji postele s tabletem a snažila se dopočítat. Ten nový kotel musí počkat. Starý nechá opravit. Snad to ještě půjde. Myšlenky ji náhle odvedly od tabulky k Derekovi. Kolik může asi tak přispět?

Může jí vůbec něco dát?

Jasně, že může, vždyť tam taky nebydlí zadarmo.
Sakra!
Chtěla jsem mu pomoct, a ne ho využívat!
Vždyť nejsem zlatokopka!
Nejsem.
Co bych asi tak u něj nakopala?

Život ji naučil. Musí bojovat! Když přišla o Frankieho, myslela, že to nezvládne. Jenže měla Tonnyho. A matku. Musela se o ně postarat! Mobilizovala všechny síly. První dva roky jela jako fretka. Nekoukala na hodiny ani na kalendář.

Veru, potřebovala bych, kdybyste byla tak hodná, podíváte se na ty reporty?
Ano, samozřejmě, ráda.
Jsem vám moc vděčná, Veroniko.

Jestli ty vzory smluv nedodáme do konce měsíce, tak nás nahoře pěkně sežerou.
Já se na to během víkendu podívám.
To jste hodná, Veroniko.

Tenhle nový systém nám byl čert dlužen! Ví vůbec někdo, jak se dostanu k formuláři DPH?
Ukažte, já si ten manuál přečtu.
No vy jste zlatíčko, Veroniko.

A tak pořád dokola. Pomalu, krok za krokem. Vyhrabala se z nejhoršího. Nejednou si na to šílené tempo zvykla. Pak potkala Juliana. Dost jí pomohl, ale kvůli matce vzal roha.

Zase na všechno sama.

Jenže to nevzdala. Dřela dál. Konečně si toho někdo všiml! Poskočila o příčku. A teď se měla dočkat zaslouženě další.

Tak ne.
Scheisse!
Kdyby tak…
Kdyby Frankie nezrušil tu pitomou pojistku, mohli jsme být v pohodě!
Bože, co to říkám!
Účty, účty a zase ty podělaný účty!
Mám refinancovat nebo mám ten barák prodat?

Rozplakala se. Derekovi nic neřekne, protože by si to vyčítal.

Tohle přece není jeho chyba!
Není to ničí chyba!
To Peter je hajzl!

* * *

Derek byl od posledně zamlklý a Konrád si toho všiml.

Pověděl mu, co se stalo. Konrád se ho snažil utěšit.

„Víš, kluku, když se to sere, tak se to sere, ale nikdy se nejí nic horký. Prostě to nějak dopadne. Nakonec, co horšího se může stát? Jestli jí bude dělat peklo, najde si jinou práci. Tak hloupej snad není, a kdyby jo, ať se obrátí na odbory. Víš co? Je to blbý. Co naděláš. Ale neboj, Dereku, to bude dobrý.“

Co pro tebe můžu udělat?

Blížila se pátá odpolední a Veronika se chystala z práce domů.

Přemýšlela, jestli má ty věci odnést a přesunout se na starou židli. Jenže tu už zasedl někdo jiný. Vždyť ji odsud vlastně nikdo nevyhodil! Co teď? Nechtěla v ní být. Vysněná kancelář jí najednou připadala cizí. V tom Veroniku něco napadlo.

Nebudu čekat!
Jdu za ním!

Instinkt jí napovídal, že to není dobrý nápad, přesto se podívala do jeho kalendáře. Zrovna mu měla končit schůzka.

Byl u sebe.

Neměla v úmyslu ho přemlouvat, aby jí to místo dal, prostě si o něj řekne, protože zatraceně moc dobře ví, co udělal! Ale tentokrát si zachová tvář a nebude na něj ječet, i když si to zaslouží.

Bude zatraceně klidná!

Nebo… Nebo to s ním zkusí nějak urovnat. Hlavou se jí mihlo, že by to mohla akorát zhoršit.

To rozhodně nepotřebovala.

Co bych měla vlastně narovnávat, do háje?
Sakra!
Nic jsem neudělala!
Ano, chápu, je to mrzuté, že zrovna můj přítel je ten, co tě zmrzačil, ale kdybys ses nechoval jako idiot, nemuselo se to stát!
Ach jo!
Tak takhle asi ne.

To mu nemůže říct.

Nedělala si iluze. Když se nad tím zamyslela, tak jí mohl zařídit vyhazov. Vlastně se zachoval fér, když jí slíbil stejné peníze.

Co to plácám?

Věděla dobře, co je zač. Stejně tak polovina banky. Všichni se usmívali, protože bylo výhodnější mít ho na své straně. S tlukoucím srdcem vyjela o patro výš. Před dveřmi se zastavila, jako by si to chtěla rozmyslet. Ne. Nenechá si to líbit! Rázně na ně zaklepala. 

Otevřel jí dveře. Usmíval se.

Zmetek jeden!

„Co pro tebe můžu udělat, Veroniko?“ zeptal se, jako by se nechumelilo.

Nadechla se. Věděla, že se jí bude třást hlas.

Ne, tohle vážně nebyl dobrý nápad!

„Ne… Nezajdeme… třeba na skleničku? Někam? Promluvit si?” vysoukala ze sebe, překvapená sama sebou, co jí vyletělo z úst.

Peter se podíval na hodinky a chvíli přemýšlel.

„Vlastně, proč ne?“

Sjeli dolů do prázdných garáží.

Většina parkovacích ploch sloužila jako kóje pro nepotřebné nebo dočasně odložené věci. Několik kójí zůstalo věrných původnímu účelu. Peter nevynechal příležitost, aby se nepochlubil novým přírůstkem do své sbírky. Jen roční pojistka na tohle Porsche a povolení jezdit v autonomní infrastruktuře stála jako její měsíční plat.

Vlastnit auto byla otázka prestiže.

Podle jeho názoru od určitého postavení dokonce nutnost. Plná nádrž do toho řvoucího nesmyslu, se kterým se mohlo stejně jezdit maximálně stodvacítkou, a to ještě jenom někde, stála skoro jako zpáteční letenka na Havaj v akci.

Nikdy nezapomněl zdůraznit, že tu devět-set-osmnáctku sehnal přes známé a že by byl hřích ji za ty peníze nekoupit.

Když téměř celá Evropa přešla na elektro nebo autonomní dopravu, luxusních sporťáků za pakatel bylo všude mraky.

Jenže ne takových.

Samozřejmě, všichni věděli, že s tou nízkou cenou pěkně kecá, protože, jak sám říkal, „tahle kráska je v merku všech sběratelů“.

Měl pravdu.

Motor naskočil, Peter láskyplně pohladil volant a několikrát zlehka přišlápl plyn. Garáží se roznesl typický rachot spalovacího motoru. Vyrazili. Akcelerace oba zabořila do sedaček. Za jiných okolností by to na ni udělalo dojem. Jenže teď měla v hlavě jiné věci. Pomyslela si, jestli si právě nezavařila.

Co to proboha dělám?

Jak rychle vyrazili, tak zase zpomalili. Autopilot se zapnul a Veronika se škodolibě usmála.

Teď je ti ten bourák k ničemu, co?

Peter pochopil Veroničin úsměv jinak.

Měl za to, že se jí to líbí. Auto se poslušně zařadilo do fronty před křižovatkou. Teď mohl kroutit volantem do bezvědomí. Mohl šlapat na plyn klidně jako blázen, ale nebylo by mu to nic platné. Systém řízený umělou inteligencí nedovolil převzít kontrolu nad vozem. 

Čekali na zelenou s bublajícím motorem a kolemjdoucí se obdivně otáčeli za nádherným stříbrným veteránem. Pořád to bylo něco! Tohle bylo nefalšované sportovní auto. Nebylo tak nudné jako autobot.

Jakmile opustili hranice města, palubní systém povolil manuální řízení.

Peter šlápnul na plyn. Za sedm a půl vteřiny se ve sto dvaceti ozvalo táhlé pípnutí a motor klesl do nízkých otáček. Teprve teď si uvědomila, že vůbec netuší, kam ji veze.

Peter měl kousek za městem srub. Pozemek s tenisovým kurtem.

A bazénem, pochopitelně.

Stavení vypadalo zvenčí poměrně skromně a nenápadně, ale zato uvnitř…

Luxus.
Trochu kýč.
Hlavně ten krb.

Co to tady krucinál dělám?

Promluv si s ním a pak ho popros, ať tě odveze!
Nebo si zavolej auto.
Kousek odsud je konečná dráhy.
Budu doma co nevidět.

Šel na to od lesa.

Neptal se, ale jakmile začala na téma Derek a práce, okamžitě stočil řeč jinam. V tomhle byl nepřekonatelný mistr.

Aniž by si to uvědomila, měla v sobě skoro čtyři skleničky bourbonu.

Cítila, jak jí alkohol stoupá do hlavy. Peter si přisedl. Byl nějak moc blízko. To se jí nelíbilo.

Musí rychle odsud!

Vstala a zamotala se jí hlava. Chytil ji za ruku, přitáhl ji k sobě, že si musela sednout.

Políbil ji.

Bránila se. Nejdřív slabě, protože to brala jako nejapnou hru.

Nepřestal.

Když už končila legrace, rázně ho odstrčila. Zapotácela se. Peter ji k sobě strhl. Tentokrát na klín. Tak mu jednu vrazila.

Pustil ji.

Postavila se. Peter se usmíval, jako by se to nestalo. Stoupl si, udělal půl kroku a strhl jí šaty z ramínek. Než se stačila vzpamatovat, začal ji osahávat.

Smysly měla otupené alkoholem, ale i tak do ní vjel vztek.

Co si to vůbec dovoluje?

Podívala se na něj pohledem, který říkal „vezmi si mě,” a když ji začal zase líbat, kousla ho do jazyka.

Vyjekl a vztekle ji odstrčil.

„Co si o sobě vůbec myslíš, ty krávo?“

„Tohle si nezvykej, frajere,“ podívala se na něj plná opovržení.

Jen co to dořekla, dostala facku. Byla to taková rána, že se jí zatmělo před očima a kolena vypověděla poslušnost.

Padla do sedačky a zakryla si tvář. V tu chvíli jako by snad vystřízlivěl. Asi si uvědomil, že to přehnal.

Nad jejím rtem se objevil malý pramínek krve. Sáhla si na tvář.

Naštěstí do nosu, a ne do obličeje, pomyslela si. Peter jí podal papírový kapesník.

Hučelo jí v hlavě, nebyla schopná myšlenky, a tak si ho od něj vzala. Otřela si nos a zmuchlala kapesníček do dlaně. Peter si k ní přisedl. Naklonil se a něžně ji políbil.

Nereagovala. Vůbec nevěděla, co má dělat. Ovládl ji strach. Peter zajel Veronice rukou do klínu. Nechala ho.

Všechno bylo v mlze.

Snažila se necítit jako oběť, ale jako nezúčastněný divák. Kalhoty měl na půl žerdi a ona vyhrnuté šaty. Vnímala, jak se přizvedla, když jí stáhl kalhotky. Vnímala, když do ní zajel. Vnímala, když se do ní udělal.

Když skončil, rozplakala se. Zeptal se jí, jestli chce odvézt. Řekla ne, že si zavolá auto.

Oblékla se a bez rozloučení odešla. Bála se ohlédnout. Modlila se, aby za ní nešel.

Začalo pršet.

Byla to obyčejná jarní přeháňka, přesto stačila zmoknout až na kost. Cestou domů zapracoval šok. Třásla se zimou. Doma se šla okamžitě vysprchovat.

Byla tam celou jednu hodinu.

Derek nepřišel, nenapsal, ani nezavolal. Pomyslela si, že je dobře, že tu dnes není. Než usnula, napsala mu, ať na víkend nejezdí. Nechtěla ho vidět.

Nechtěla vidět nikoho. Přála si spát a už se neprobudit. Chtěla na všechno co nejdřív zapomenout.

Paní Altmanovou tohle nejspíš nepotěší

Derek byl doma a spal jako zabitý.

Měl se sejít s Veronikou na stanici nadzemky, ale pořád se míjeli.

Zahlédl ji z perónu.

Držela se tyče v prázdném voze a nepřítomným pohledem se dívala ven skrz okno. Po tváři jí stékaly slzy. Vlak se začal rozjíždět. Rozběhl se a ze všech sil zabušil na okno. Neviděla ho. To už na ni křičel.

Byl to ale jen pocit.

Lapal po dechu a nedokázal ze sebe vydat jedinou hlásku. Nakonec se mu podařilo vykřiknout.

„Veroniko!“

I v tom snu věděl, že výkřik je jen v jeho hlavě.

Zoufale mlátil do míhajících se oken ujíždějícího vagónu, ale ani to nevydalo zvuk. Cítil, jak mu z úderů začíná hořet dlaň. Snažil se okno rozbít, ale začaly mu docházet síly. Neudrží tempo! Vlak jede moc rychle!

Už ne! Už ne! Ne, proboha ne!

Scéna se zastavila. Rychlostí japonského šinkanzenu se zprava přihnal opožděný zvuk.

Vše viselo nehybně v prostoru, včetně napřažené ruky, která se zastavila těsně nad povrchem okenní tabule. Ozvalo se skřípění brzd, zvuk dieselového motoru a bušení do skla. Pak přišel uši trhající výkřik, ve kterém poznal vlastní a strachem pokřivený hlas.

VERONIKO!

Skřek během dvou vteřin odezněl.

Veronika otočila hlavou. Dívala se na něj, oči vytřeštěné hrůzou. Pak zmizela i s vagónem v bílé mlze.

Absolutní ticho.

Měl zvláštní pocit, že on není on, ale někdo jiný. Kolemjdoucí, ale zasvěcený do děje.

Vlastně počkat! Je to on! Ano, ano! Je to on!

Z Dereka je divák, režisér i herec na place.

Mlha ustupuje a scéna ztrácí barvu.

Promítač v kině vytahuje filmový pás a nasazuje ho do promítačky. Na plechové krabici je nalepená cedulka.

Diana.

Nasazuje filmový pás a pouští surrealistické drama v plné barvě s prostorovým zvukem.

* * *

Probudil se zpocený, píchalo ho na prsou a těžce se mu dýchalo.

Jakmile svěrací kazajka povolila, uvědomil si, že ho pálí oči. Letmý pohled na hodiny na stěně jasně říkal, že má problém

Zaspal.

Přes aplikaci v mobilu vyslal roboty z Depositu. Cestou jim rozdal úkoly.

Do háje!

Celý zchvácený vyjel výtahem na čtyřiapadesáté podlaží. Roboti by tam touhle dobou měli být. Byli. Hlídal je záskok, který se ihned vypakoval, jen co vlezl do dveří.

Na Dereka čekalo nemilé překvapení.

Kontrola!

Jasně, mohl s tím přece počítat! Už tu dlouho nebyla.

Proč se mi tohle muselo stát zrovna dneska?
Proboha proč?

Komise složená z lidí od firmy a z ministerstva objížděla všechna podobná pracoviště, aby se přesvědčila, zda se dodržuje vyhláška.

Vždyť je to normální buzerace!
Jako by nestačilo, že mě sjíždějí bio-skenerem, jen co vlezu do baráku!
Jestli náhodou nejsem pod vlivem.
Teď ještě tohle!

Kdyby se kontroly prováděly v pozdních nočních hodinách, asi by se páni z ministerstva nestačili divit.

Kde to bylo jen trochu možné, dozor se neřídil podle nesmyslných směrnic. Derek přišel pozdě do práce úplně poprvé, ale zato pořádně. Měl tu být od osmi. Na patro dorazil skoro v jedenáct. Obyčejně chodily kontroly na devátou, ale na něj si speciálně počkali. Hlavně lidé z firmy se tvářili dost kysele.

Takže má průšvih.

Snad mě za to nevyrazí, pomyslel si. Je to přece jeho úplně první prohřešek!

No to snad ne!

Každopádně, paní Altmanovou to asi nepotěší.

Chystal se Veronice zavolat nebo aspoň napsat, ale bylo už pozdě. Rozhodně nechtěl zatěžovat dalšími problémy.

* * *

Další nemilé překvapení nastalo k ránu.

Nula-osmička ležel bezvládně na zemi v mastné kaluži, nehýbal se a on si na tom slizu, co z něj vytekl, málem rozbil hubu!

Prasklá hadice v podvozku, prohlásil postarší mechanik, který přijel nečekaně rychle. Derek si vzpomněl na krabici. Nejdřív se ale zeptal, co je s Adamem. Pomyslel si, že by mu mohl také přivodit nepříjemnost, že ji tu zapomněl.

Dostalo se mu neochotné odpovědi, že prý u nich už nepracuje. Vlastně byl na Dereka docela nepříjemný.

Pokrčil rameny a šel si po svém. Tu krabici mu hodí na hlavu, až milostivě skončí. Teď potřeboval kafe. Kýbl kávy. Nemá ji rád, ale ta jediná ho uklidní.

Měl toho akorát tak dost. Před chvílí mu přišla zpráva od Veroniky, ať nejezdí. Nic víc. Žádné vysvětlení. Netušil, co se stalo, ale vzpomněl si na sen a nálada byla okamžitě dole. Mechanik vypadl, aniž by se rozloučil a Derek pustil krabici z hlavy.

Tohle není jeho problém.

On za to nemůže

Derekovi se víkend bez Veroniky vlekl a přišly na něj chmury.

Pro jistotu si vzal dva prášky na spaní a celý den prospal. Večer zavolal Konrád. Kdy si milostpán udělá čas taky na něj, co? Derekovi se nikam nechtělo. Zalhal, že mu není dobře, a ať se nezlobí. Zavěsil dřív, než se na něj sesype lavina otázek.

„Bývalýho poldu totiž jen tak neočůráš, panáčku!“

V neděli se mu ozvala.

Veronika zněla smutně a unaveně. Něco se muselo stát!

„Povýšení se nekoná, že jo? Nebo tě snad vyhodil? Lásko!? Jsi tam?“
„Jsem.“
„Tak co se děje? Povíš mi to?“
„Ano.“
„Co ano?“
„Nepovýší mě.“
„Já to věděl!”
„Přišlo to shora. Peter za to nemůže. Nemůže s tím nic dělat. On za to vážně nemůže.“

Řekla, že se o tom nechce bavit.

Měla strach, že by mu nakonec řekla pravdu. Možná by mu pověděla, co udělal. Derek by mohl provést další hloupost. To by nebylo moudré. To by nepřineslo nic dobrého.

Měla čas přemýšlet.

Po tom, co jí udělal, se s ním nebude babrat. Nebude jednat v rukavičkách. Zítra mu dá nůž na krk. Tu pozici dostane, jinak ho udá! Nenechá se sebou vymetat!

To se mu nepovede!

„Přijedu,“ řekl Derek a zavěsil, aby ho nezastavila.

* * *

Derekovi vzápětí přišla zpráva, ale neotevřel ji. Nechtěl číst, ať nejezdí. Čekala na něj před domem ve dveřích. Dlouze ho objala. Později si zprávu přečetl. Stálo tam „Miluju tě.”

Prostě o tom přemýšlej

Hned po víkendu zašla Veronika k Peterovi. Vůbec si ale neuvědomila, že má pondělní status.

Vpadla do jeho kanceláře jako vichr, ale při pohledu na všechny ty udivené tváře se zarazila. Místo aby s omluvou odešla, vyhrkla, že s ním musí hned teď mluvit!

Všechny pohledy se upřely na něj. Vyhlásil přestávku. Při odchodu si nemohla nevšimnout pobavených pohledů.

„Copak se děje, Veroniko?“ zeptal se klidně.
„Mám k tobě jednu, vlastně dvě věci,“ řekla odhodlaně.
„Poslouchám.“

Peter přehodil nohu přes nohu a začal si rovnat ponožky.

„Dívej se na mě,“ řekla nasupeně.

Podíval se.

„Máš všechnu moji pozornost.“

Veronika polkla na prázdno.

„To místo mi prostě dáš! Nějak to udělej. Je mi úplně jedno jak to vysvětlíš! Zařídíš, že budu tam, kde jsi slíbil, že budu! Nic víc po tobě nechci. Nebo…“
„Nebo?”
„Nebo tě udám?!“
„A za co?“
„To si snad děláš legraci?“
„Ne, nedělám. Vážně nevím, o čem to mluvíš.“

Vypadal tak v pohodě.

To přece nemůže myslet vážně!?

Najednou z ní začala prchat bojovnost.

Teď to nesmíš vzdát!

„Znásilnění ti nic neříká?“
„Promiň, ale pokud mě paměť neklame, bylo to dobrovolně.“

Do Veroniky vjel vztek.

„No ty si snad ze mě děláš prdel, ty hajzle!“
„Veroniko, prosím, uklidni se! Tohle k ničemu nepovede. Posaď se, prosím.“

S lidmi to uměl, to se muselo nechat.

Vůbec nechápala, jak dokázal, že si poslušně sedá naproti vlkovi a poslušně čeká, až ji zardousí jako ovci.

„Tak podívej,“ řekl pomalu a sebejistě, „nemáš jediný důkaz. Každý průměrně schopný právník to rozbije. Pokud se to vůbec dostane k soudu. Takhle to funguje.“
„Asi s tím máš zkušenosti, co?“
„Mám. Nejsi první, kdo se mě pokouší vydírat přes postel.“
„Přes postel? Ty tomu říkáš přes postel?”
„A ty tomuhle neříkáš vydírání?”
„Já tě nevydírám! Já chci spravedlnost! Chci po tobě jen to, cos mi slíbil! Co jsem si za poslední roky musela vydřít! Zasloužím si to!“

Najednou toho bylo moc.

Rozplakala se. Chvíli ji mlčky pozoroval.

„Dej mi telefon,” řekl náhle.

Sáhla si do kapsy u saka. Hodila s ním na stůl, až z něj odletěl obal. Peter vzal telefon, vypnul ho a vrátil do obalu.

„Postav se prosím a dej si dolů tu blůzku.“

Veronika si otřela tváře od slz.

„Co prosím?”

Zvedl dlaně, jako by se omlouval.

„Musím se přesvědčit, že u sebe nic nemáš. Nic víc.“
„Já věděla, že jsi parchant! Ale netušila jsem, kam jsi ochotný zajít.“

Vzala telefon ze stolu a udělala dva kroky ke dveřím. Když brala za kliku, řekl „Tímhle ničeho nedosáhneš. Jak myslíš, Veroniko.“

Otočila se na něj a podívala se mu do očí pohledem plným nenávisti, zlosti i lítosti.

Tohle bylo pod její úroveň.

Pak zaváhala a pustila kliku. Dala dolů svršek a kalhoty.

Byla od něj metr. Ve spodním prádle.

„Spokojený? Co vlastně chceš? Dáme si to ještě jednou?” řekla nazlobeně a hodila mu oblečení do klína. Nevěděla, jestli nenávidí víc jeho nebo sebe. Měl nad ní moc a vůbec nechápala, jak je to možné.

„Raději zamknu.“

Vstal, aniž by se na ni podíval. Pak se posadil. Vypadalo to, že je mu to proti srsti, což ji mátlo. Prohmatal zběžně její věci a vrátil jí je. Když se oblékala, díval se jinam. Poprosil ji, ať se posadí. Veronika se roztřásla. V rozmazaných očích nebyla stopa chuti do boje.

Peter se nadechl.

„Veroniko… Podívej, já se ti omlouvám. Moc se ti omlouvám. Tak moc, jak to jen umím. Myslím, že ve skutečnosti nevíš, jaký jsem. Navzdory mojí pověsti. Nepřerušuj mě, nepopírám, co jsem udělal. Věř mi, že je mi z toho hrozně. Ještě nikdy jsem něco takového neudělal. Byl jsem opilý. Ne, ne, počkej, prosím! Já vím, že mě to neomlouvá.”

Odmlčel se a chvíli si kousal spodní ret.

„Já… Myslím na tebe už dlouho, Veroniko. Nemůžu tě dostat z hlavy. Tu pozici jsem ti nenabídl, že bych tě chtěl dostat, ale protože jsi vážně dobrá. Tohle mi věřit musíš. Zasloužíš si to místo. Když jsem zjistil, že máš přítele… Ranilo mě to. Bolelo to. Bolí to stále. To není o tom, že on… je ten, kdo mě připravil o oko. Není to o tom, že mě to stálo hodně utrpení, a ještě víc peněz. Za tu umělou sítnici,“ ukázal prstem na pravé oko „jsem utratil víc, než dá většina za dům. Peníze ať vezme třeba čert.“

Veronika na něj hleděla v němém úžasu.

„Veroniko, já jsem se do tebe zamiloval. Co jsem ti provedl, byla strašná chyba. Myslím na to pořád. Neměl jsem to dělat. Chci tě tak moc, že se mi asi zakalil rozum. Omluvit se to nedá a já to chápu. Od toho incidentu s tím tvým… Derekem, nenechám na sebe sáhnout. V životě jsem ženu neuhodil, natož abych… Mrzí mě to.“

Sklopil hlavu.

Najednou to nebyl ten sebejistý šéf, jakého znala. Dočista ji odzbrojil. Trvalo to ale jen chvíli.

Během okamžiku byl zase jako dřív.

„Teď s tebou chci mluvit o něčem jiném. Možná máš toho Dereka ráda. Možná ho dokonce miluješ. Zkus na to chvíli zapomenout, jestli to jde.”
„To ale nejde.”
„Zkus to. Dělej, že teď to nejsem já. Prosím.”
„Dobře.”
„Co jsem udělal, se nedá omluvit ani odčinit. Ale mohu zmírnit následky. To zařídím. Postarám se, abys to vzala za Hohnera. Nebudeš muset čekat, až půjde do důchodu. Dohodnu to s otcem. Od příštího měsíce ti zvednu plat o dvacet procent. Až povýšíš, bude to možná jednou tolik. To je jisté. Jenže já mám s tebou úplně jiné plány. Za tři čtyři roky, až převezmu západní oblast, navrhnu tě za sebe. Mám však jednu podmínku. Ne, nepřerušuj mě, netýká se to mě. Jdu ti z cesty. Nech ho být! Není dobrá partie. Ne pro tebe. Máš na víc. I když mi to nebudeš věřit, tohle už není osobní. On je prostě lůzr! Nula! Nestojí mi ani za to, abych o něj otřel boty. Tvůj Tonny si rozhodně zaslouží lepšího otce. Ne takového ubožáka, co se nedokáže postarat o sebe, natož o rodinu Ne, neodpovídej. Ne hned, ne teď. Promysli si to. Budoucnost máš ve svých rukou.“

Veronika od Petera nedokázala odtrhnout oči.

Bylo to tak kruté. Tak hnusné! Zároveň si uvědomovala, že má svým způsobem pravdu. Derek jí nikdy nebude moci nabídnout ani polovinu z toho, co jí Peter slíbil! Pak si uvědomila, co jí udělal a co po ní vlastně chce.

Tohle je snad zlý sen!
Nevěř mu ani slovo!

Chtěla něco říct, ale zarazil ji.

„Přemýšlej o tom. Prostě o tom přemýšlej.“

Formalita

Následující den našel Derek v práci v kuchyňce vzkaz.

Dereku, prosím, počkej tu na mě. Altmanová.

Takže má průšvih!

Na to může vsadit roční prémie, které se vyplácí všem zaměstnancům, dokonce i těm na úplném konci firemního žebříčku.

Paní Altmanová se objevila dřív než obvykle.

„Dereku,“ řekla a objala ho.

Bylo jí do pláče.

„Musím… Ach můj bože! Musím tě propustit. Je mi to tak strašně líto, Dereku, chlapče! Nepamatuji si, že by někdy někoho vyrazili za takovou hloupost. Vůbec se se mnou nikdo nechtěl bavit. Bože můj, co teď budeš dělat, Dereku?“

Důvodů k propuštění bylo víc.

Stálo to tam černé na bílém.

Hrubé porušení pracovní kázně. Snad vůbec poprvé se někdo zajímal o starší záznamy. Na některých během směny spal.

S okamžitou platností rozvazujeme s panem Derekem Ackerem pracovní poměr.

Tečka.

„Dereku, dávej na sebe pozor. Určitě si brzy najdeš jinou práci. Občas ti zavolám, abych věděla, jak se ti daří. Na, tumáš, tady máš peníze. Ne, koukej si je vzít! Není to moc, ale budou se ti hodit! Budu se za tebe modlit, chlapče.”

Musel odevzdat pracovní pomůcky.

Ostraha iniciativně sbalila všechny jeho věci a naházela je do černého plastového pytle. Derek vyšel z Lambert Tower jako zpráskaný pes a série jobovek neměla, zdá se, konce.

Jen co zavřel za sebou dveře od bytu, pípla mu pošta.

Výpověď z nájmu?

Za dva měsíce z něj bude bezdomovec, jestli si nenajde jinou práci. Proces výpovědi se rozjel automaticky, jakmile o ni přišel. Bydlení bylo totiž dotované radnicí a bylo vázané na pracovní smlouvu. V tom si uvědomil další nemilou věc. Firma všem zaměstnancům částečně hradí živobytí. Přispívá jim na energie, internet, a co byl u Lambertů nejlepší benefit – pravidelnou dovážkou potravin dvakrát do měsíce.

Dělat pro tuhle korporaci mělo své nesporné výhody.

I kdyby neměl ani cent, neumřel by hlady, protože by mu to strhli příští měsíc ze mzdy. Navíc nakupoval za ceny, o kterých by si mohl nechat jen zdát. Nehledě na to, že kvalitou byly leckdy lepší než ty z obchodu.

Další překvapení čekalo na dně pytle.

Ta tupá ochranka naházela do pytle všechny věci, jak jí přišly pod ruku! Polovina věcí byla od krému na ruce. Včetně té debilní plastové krabice, které se ne a ne zbavit! Chvíli zíral do stropu a přemýšlel, co dál. Ne, prostě se z toho nepodělá! Bude jednat. Najde si práci! Přece nemůže Veronice říct, že ho vykopli!

Řekne jí, co se stalo, až bude mít novou.

Kanceláře tu přece neuklízí jediná firma! Nebo snad jo?

S kvalifikací by problém nebyl.

Měl praxi, všechna potřebná školení, a hlavně, měl na to certifikát! Protože hlídat roboty, to přece není jen tak! Aby mohl komandovat stroje, na to člověk potřebuje razítko.

Pomyslel si, že svět spěje do pekel, když se prohraboval všemi těmi lejstry.

V první firmě měli stop stav. Ve druhé by ho vzali, ale měl se ozvat až koncem roku. Ve třetí se na něj usmálo štěstí. Zahlédl totiž známou tvář. Derek mu kdysi pomohl s rekvalifikací.

Jmenoval se Ozan.

Svérázný, ale rovný chlap, jeho bývalý spoluvězeň. Měl v plánu – jen co ho pustí, najít si „nějakou pěknou s velkýma kozama“ a nasekat jí tucet parchantů.

Derek ho zahlédl jako první. Nejdřív se chtěl otočit a odejít. Nedodržel totiž slib. Domluvili se, že se sejdou, jakmile budou oba na svobodě. Jenže Derek nechtěl s nikým odtamtud nic mít. Nakonec si řekl, že není čas na hrdinství, a šel přímo k němu, protože mu na recepci prozradili, že šéf úklidu je zrovna tamten pán.

„Jsi to ty, Dereku? No nazdar! Co ty tady děláš?“
„Hledám práci.“
„Aha. Tady? A co bys chtěl dělat?“
„Nechci říkat, že cokoliv, ale popravdě bych ji potřeboval rychle.“
„Hele, brácho, můžu ti nabídnout maximálně tak bachaře vysavačů. Nic jinýho nemám.“
„To jsem dělal.“
„Už tě to sralo, co? Se ti nedivím.“
„Vlastně mě vykopli.“
„Aha! Cos‘ proved?“

Rozhodl se přiznat barvu.

„Přišel jsem pozdě, zrovna když tam lítali z úřadu a sjeli si záznamy. Zjistili, že jsem si schrupnul.“
„Z toho si nic nedělej. Ty mrdky to tady taky občas zkoušej, ale poslal jsem je do prdele! Stačí říct, že jsou rasisti, a to máš vidět, jak odsaď mažou, hovada,“ zasmál se. „Pojď, Dereku,“ poplácal ho po zádech. „Pro dobrýho kluka, jako jsi ty, se tu vždycky něco najde. Nevěš hned hlavu.“

Derekovi se ulevilo. Má práci!

Zašli do jeho kanceláře a Ozan se hned dal do vyplňování formuláře.

„Formalita,“ řekl. „S jakejma mašinama jsi pracoval? Co tam mám napsat?“
„S Cé-jedničkama.“
„Hm, první liga. Jsou fakt šikovný, ale taky moc, moc drahý, takže budeš zklamanej, brácho. My máme jen střepy.“
„To je fuk,“ usmál se Derek.
„Dáš si čaj? Nebo kafe?“
„Čaj, díky.“
„Tak. Odesláno. Pokecáme, než mi ty kravaťáci odpověděj.“

Vyptával se, co po návratu z vězení dělal.

Derek mu řekl, jak přišel kvůli právníkovi o byt. Vyprávěl mu o odvykačce. Také o Dianě. Ozan byl upřímně smutný. Řekl mu o Veronice a Peterovi. Svěřil se, že ji nechce ztratit a že se své minulosti nemůže zbavit.

„Jo, to znám. Jednou, a už se vezeš,“ přikývl chápavě. „No dobře, tak dvakrát,“ ukázal na sebe a zase se zachechtal.
„Hele, už je to tady,“ mlaskl jazykem a podíval se skrz brýle do obstarožního monitoru.
„A do prdele!“

Podíval se na Dereka.

„Zamítnuto?“

Derek si povzdechl.

Na rozdíl od něj tušil, o co jde. Už o tom slyšel. Říkalo se tomu příznak. Bylo to nelegální, ale taky nedokazatelné. Jak ten příznak vypadá, nevěděl nikdo. Prý to mohla být i nevinná věta v posudku, jen správně poskládaná. Každopádně to znamenalo jedno.

„Tento člověk není spolehlivý.“

Teď už o slušnou práci nezavadí. Ozan chtěl někam zatelefonovat, ale Derek řekl, že to je zbytečné. Přesto zavolal.

Měl pravdu.

Ozan jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Takže nestačí, že tě vykopnou za píčovinu. Oni tě prostě zničí!“
„Nevím, co budu dělat,“ přemýšlel nahlas Derek.
„Hele, možná to vypadá, že jsi v prdeli, ale neboj! Něco vymyslíme. Stav se po víkendu.“