Kapitola první: Země zaslíbená, část první

Kliknout a zapomenout

Timorské moře – Indický oceán, 210 námořních mil od australské pevniny,
02:14 Severního teritoriálního času.

Moře bičoval hustý déšť a viditelnost se blížila nule.

Dvě štíhlé motorové jachty s vyvažovacími plováky po stranách prchaly nocí po hřebenech vln směrem k australskému pobřeží. O dva a půl tisíce mil dál, v rušném operačním středisku hraničních sil se na obrazovkové stěně se siluetou kontinentu rozsvítil další žlutý bod. Severní pobřeží jimi bylo doslova poseté. Na Mitchella Higginse čekali ve frontě půl tuctu takových bodů k odbavení.

„Vezmeš to na chvilku? Dal bych kouřovou,“ obrátil se k němu Ryan.
„Jasně.“

Ryan se zvedl z otočného křesla a sáhl po krabičce cigaret na stole. Mitchell přestal minulý týden asi po tisící páté kouřit, a když ji uviděl, do nosu ho klepla imaginární vůně tabáku a pocit prvního práska. Dostal příšernou chuť si zapálit. Už mu bylo jasné, že jakmile se Ryan vrátí, jeho předsevzetí vezme rychlý konec. Jen co zmizel z dohledu, jeden z Ryanových bodů se rozblikal. Rozhodl se, že jej vyřídí přednostně, protože ho napadlo, že možná od něj cigaretu vyžebrá a obejde se to bez řečí. Najel kurzorem na bod a kliknul myší.

Obrazovka se rozdělila na čtyři plochy. V levém horním rohu se zobrazily satelitní snímky. Kvůli špatnému počasí se na ně nechtěl spoléhat, a tak pro jistotu zkontroloval autorizační seznam plavidel. Podle něj se však na aktuálních souřadnicích nemělo žádné nacházet.

Mitchell kliknul na ikonu s názvem INVESTIGACE.

Jeho příkaz se skrz satelitní spojení dostal na plovoucí plošinu vzdálenou šedesát námořních mil od pozice bodu k dronu třídy Guardian. Nastartoval motory. O třicet vteřin později se vznesl k nebi, udělal půlobrat a nabral kurz k cíli. Digitální hodiny na obrazovce začaly odpočítávat čas. Podle nich zbývalo do přiblížení necelých šest minut. Mitchell sledoval data míhající se po displeji.

Obrazovka palubního videa ještě nesvítila a v okně cíle pomrkával nápis NEZNÁMÝ OBJEKT.

Stroj se hlásil na souřadnicích a žlutý bod na radaru změnil barvu. Zčervenal, třikrát zablikal a pak se rozdvojil. Obraz palubní kamery konečně naskočil. Infračervené video ukazovalo dvě lodě plující vysokou rychlostí.

Mitchell nařídil strojům provést dva oblety. Jeho povinností bylo ujistit se, že systém správně identifikoval vetřelce. Palubní světlomety dronu se rozsvítily ostrým světlem a video se přepnulo do normálního režimu. S ohledem na probíhající bouři dostával poměrně slušný obraz. Lodě měl za třídu seahunter, ale systém je identifikoval jako sportovní jachty čínské výroby.

Neměly označení, nepluly pod vlajkou a tmavé lakování trupu bylo neklamnou známkou aktivního maskování. Programovatelná svrchní vrstva laku uměla simulovat různé objekty. Kus skály nebo také tank s tepelnou stopou. Systému chvilku trvalo, než vyhodnotil situaci a na displeji vyskočil nápis POTVRZENO. Důvod: Variabilní kamufláž. To díky ní se pašerákům dosud tak dařilo. Jenže to se teď mělo změnit. Minulý týden se modernizovala záchytná síť a míra úspěšné detekce vylétla během jediného dne o tisíc procent. Mitchell vyslal éterem sérii varování.

Nikdo na výzvu nereagoval.

Lodě se od sebe oddělily. Po displeji začala létat telemetrická data a Mitchella napadlo, jak to s lidmi na palubě musí asi házet. Vyslal poslední varování, ale i to zůstalo bez odezvy. Najel myší na ikonu vykřičníku a kliknul. Guardian vypálil fosforeskující dávku před první loď. Minula její příď asi o deset metrů, ale loď držela rychlost i směr. Mitchell kliknul na ikonu s nápisem AUTO. Dron znova vystřelil. Tentokrát minul příď o méně než dva metry. To nemohli přehlédnout.

Z plošiny mezitím vystartoval druhý stroj.

Podél severní hranice bylo takových samoobslužných plošin nainstalováno přes dva tisíce. Každá nesla tři stroje. Dva na akci a třetí jako záložní nebo pro případ napadení platformy. Druhý dron vzlétl, protože to vyžadoval protokol. Kdyby první nemohl dokončit misi z důvodu poruchy nebo kdyby se ho pašerákům podařilo sestřelit.

Vetřelci se měli podle směrnic eliminovat co nejdál od pobřeží, aby se snížila pravděpodobnost nežádoucích svědků. Mohla to být rybářská loď nebo nedej bože aktivisté. O to nikdo nestál. Vynucené zastavení, jak se tohle oficiálně nazývalo, bylo legální a posvěcené referendem. Jenže proč dráždit veřejnost, když jen tak tak prošla tvrdší varianta řešení?

Dron se po poslední varovné střelbě stáhl. Vystoupal do tří set stop a vyčkával v závěsu. Po pár minutách se k němu připojil druhý stroj. Vytvořily formaci, klesly na sto stop a zakroužily kolem lodí jako párek supů. Mitchell se naposledy ujistil, že všechno probíhá podle protokolu. Nápis se změnil na PROBÍHAJÍCÍ AKCE. Ještě to mohl odvolat. Stačilo stisknout STORNO. Jakmile však zešedne, stroje se pustí do akce a on se může jen dívat.

Mitchell měl ve zvyku dávat lodím šanci navíc.

Občas se to vyplatilo. Vyslal k lodím na námořních frekvencích poslední varování ve všech světových jazycích, ale jeho gesto byl jako výkřik do tmy.

Tlačítko zešedlo.

Vzpomněl si na dřívější incident. Dva jeho kolegy to stálo místo. Zastaralý systém nesprávně identifikoval rybářskou loď a operátor, nezkušený nováček, místo toho, aby požádal o kontrolu čtyř očí, iniciativně ji poslal ke dnu. Navíc bez varování. Možná by se to ututlalo, ale jeden rybář útok přežil a levicová média měla hody. Stejně se nic nezměnilo. Plán ministerského předsedy Adamse na zastavení migrace pokračoval navzdory sílícím protestům. Vystříkaly se galony slzného plynu, vystřílelo několik stovek gumových projektilů, ale tím to zhaslo, navzdory několika obětem. Operátoři museli projít novým školením a nebožák, který to spískal a vedoucí směny dostali padáka.

Mitchell shodil video do lišty. Kvůli počasí by toho moc neviděl, jenže on se hlavně nechtěl dívat.

Už nikdy.

„Tak co, průser na obzoru?“ vylekal ho nečekaně za zády Ryan.
„Sakra, tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se lekl? Jsi tu rychle.”
„Promiň.”
„Právě jsem vyřídil tvůj task.“
„Dík!“
„Máš tam ještě dva prioritní. Sektor A122 a B110.“
„No jo no. Co naděláš? Když je to pořád baví,“ rozhodil bezradně rukama a cynicky se zasmál.

V ABF sloužil třetí rok a patřil ke služebně nejstarším. Začíná se to na něm podepisovat, pomyslel si Mitchell, když se Ryan usadil na svou židli v řadě před ním a chopil se klávesnice.

„Můžu tě poprosit? Dáš mi jedno?“ osmělil se Mitchell.

Ryan hodil cigarety za sebe, aniž by se na něj podíval. Mitchell si jednu vzal a krabičku mu vrátil poklepáním na rameno.

„Že se na to radši nevysereš,” ušklíbl se, aniž by odvrátil zrak od obrazovky.
„Na co? Na kouření?“
„Ne. Na ty tvý debilní pokusy s tím přestat! Stejně to k ničemu nevede. Řekni, nemám pravdu? Podívej, nějakej zlozvyk přece mít musíš. Jinak ti brzy hrábne. Nebyl bys první ani poslední. Takže kuř, kuř, dokud máš čím. Nebuď hrdina, Mitchi.“
„Vezmeš to tedy na chvíli?“

Ryan se otočil na židli.

„Jasně. Nekvaltuj. Dej si na čas, mám to tady všecko hezky pod kontrolou,” kliknul teatrálně myší naprázdno. „Vidíš? Klik, klikyty, klik! Vždyť je to jako střílet vombaty v sudu! Prostě zmáčkneš a zapomeneš.”

Znělo to jako povzdech, ale Ryan se vrátil do své obvyklé a cynické nálady. „No řekni, nejsou to easy money? Někdy je mi až blbý, kolik mi za to platí. Jdi už!”

Pak několikrát cvaknul myší a dva stroje vracející se na plošinu nabraly kurs k novému bodu. 

Mitchell vyjel výtahem nahoru na terasu. Ve dne tu bývá plno. Nejen kvůli čerstvému vzduchu a výhledu pod palmami v květináčích, které poskytovaly příjemný stín. Opodál stál párty gril, kde jeden dostane několikrát denně zdarma steak té nejvyšší kvality. Sněz kolik chceš! Jeden z mnoha benefitů práce v ABF.

Teď byla terasa opuštěná a výhled mírně depresivní.

Polovina města byla kvůli úsporným opatřením zahalena do tmy. Mitchell si zapálil. Konečně! S pocitem uspokojení vydechl kouř a opřel se zády o zábradlí. Zaklonil hlavu a podíval se na nebe pokryté miliardami hvězd. Mimoděk se zachvěl. Připomínaly mu mapu plnou žlutých a červených bodů.

Mapu plnou zmařených životů.

Tak kolik jich bylo dneska? Dvacet tři?

Snažil se na to nemyslet. Nešlo to.

Posraná práce!

Mitchell byl civilista jako většina zdejších operátorů. Práci mu dohodil O’Neil, kámoš za střední. Udělal v armádě kariéru. Docela se vyšvihl. Na to, jaká to byla vždycky lemra, ušklíbl se v duchu.

Potkali se na třídním srazu a pořádně se lízli. Mitchell si mu postěžoval. O pořádný flek nezavadil, co vylezl z univerzity. Lepší džob jak prodejce aut nesehnal. Teď bude brzy na dlažbě a do toho čekají dalšího sviště.

„Clarice Irwingová? Ty sis fakt vzal tu kočku?”
„Jo.”
„A jaký to je? Bejt ženatej?”
„Dobrý, vlastně skvělý, ale zrovna teď… se nějak jen hádáme. Hlavně o penězích.“
„Hele, Mitchi, něco bych pro tebe měl. Budeme nabírat.“
„Díky, ale já k vám nechci. To není nic pro mě.“
„Ale prdlajs! To nebude nutný. Je podstav jak prase, takže nabíraj i cé-éčka.“
„O co jde?“
„Nechceš lítat s dronem? Je to dobře placený a nenadřeš se. Dobrý benefity. Nadstandardní zdravotní pojistka, půlroční bonusy a náborovej příspěvek deset táců. Můžu ti zařídit pohovor. S tvým vzděláním to nebude problém. Co ty na to? Nechceš to zkusit?“

Přiťukli si.

„To nezní špatně. Tak se zeptej.”

Najednou měl perspektivní práci.

Práci…

Spousta operátorů odcházela po roce a půl, jen co jim vypršel závazek. Silnější nátury vydržely déle. Jako třeba Ryan. A vlastně i Mitchell. Včera podepsal další turnus. 

A co mám do prdele dělat, když pořádná práce není a takový peníze nikde jinde nedostanu?

„První zářez“ se mu podařil tři dny po nástupu. Měl denní, bylo slunečno, bezvětří a hladina se leskla jako zrcadlo. Bylo to poprvé a naposled, kdy se na to koukal. Měsíc nemohl spát. Dlouhou dobu měl tu paseku, kterou nadělá třicetimilimetrový kanón, před očima.

Musel na to jinak.

Varovat!
Třikrát!
A ještě jednou!
AKCE, shodit video.
Varovat, AKCE, vypnout obraz!
Varovat, AKCE, vypnout!

Do hajzlu!

Byly chvíle, kdy na tu proklatou ikonu nemusel klikat týdny. Svět se zdál pak o něco veselejší. Z hlubokých myšlenek ho vyrušil zvuk vrtulníku v dáli. Jakmile ztichl, cikády rozjely bezstarostný koncert naplno. Odehnal myšlenky a pozoroval hvězdy. Stejně se tomu neubránil, protože se mu vybavil dokumentární film, na který se nedávno díval. Napadlo ho, jaký je asi rozdíl mezi ním a dozorcem ve vyhlazovacím táboře někde v Polsku před sto lety.

Byla to taky jen práce? Prý to byli normální lidé. Aspoň na začátku. Asi ne všichni, pochopitelně. Dělaly to i ženy. Často jim nebylo ani pětadvacet. A pak skončily s hlavou v oprátce.

Otočil se, naklonil se přes zábradlí a znechuceně si odplivl. Chtělo se mu zvracet. Ze sebe, z pachuti po cigaretě a z toho, co na něj dole čeká.

Proč sem pořád lezou?
Copak do prdele nevědí, co se to tu děje?

Manželce nikdy neřekl, co v ABF dělá. Nikdo to nesměl vědět! Úplně si uměl představit, o kolik přátel by přišel. Možná by ho i opustila.

To nehodlal riskovat.

Nakukal manželce, že má na starosti administrativu v podatelně. Mitchellův denní chleba je třídění pošty, ne rozhodování o životě a smrti.

Spíš smrti.

Dvojice lodí čtyři tisíce kilometrů daleko byla najednou tak blízko. Odcvrnknul nedopalek a naposledy si odplivl. Oharek cestou k zemi zářil jako svatojánská muška a po dopadu vyrobil malinkatý ohňostroj, který rychle zhasl.

Kliknout a zapomenout.

Jatka

Střely se odrážely od pláště lodě.

První dávka jim nijak neublížila a kapitán si pomyslel, že se mu investice do speciálního plátování vyplatila. Spokojený úsměv nevydržel dlouho. Inteligentní software vzájemně spolupracujících strojů vyhodnotil situaci a zvolil jiný typ střeliva. Rotační kulomety se schopností vypálit 4200krát za minutu rozmetaly palubu na tisíc kousků během několika sekund. Salva olova obohaceného uranem prolétla skeletem jako nůž roztátým máslem. Kapitánovi to utrhlo hlavu a z jeho těla nadělalo kaši konzistence náplně fastfoodových hamburgerů.

Můstek se zahalil do růžové mlhy.

Rozbouřené moře polykalo zvuk střelby připomínající sbíječku v ostrém rytmu staccata.

Život třiceti lidí, z toho šesti dětí, vyhasl během dvaadvaceti vteřin.

Moře se zavřelo za jachtou a na hladině se objevilo několik trosek a plastikových lahví. Zatímco drony s pomocí světlometů a senzorů pátraly po případných přeživších, druhé lodi se podařilo vzdálit. Udělaly oblet a pustily se za ní. Vystřelil ale jen jeden. Během dvou vteřin útok skončil, stroje se otočily a nabraly zpáteční kurz. Sto čtyřicet střel, které stihl vypálit, stačilo na rozmetání horní paluby.

Z můstku zbylo torzo. Rozervaným stropem padal hustý déšť.

Ve vzduchu byl cítit střelný prach, roztavená ocel a zápach z vyhřezlých vnitřností. Horní paluba v podstatě neexistovala, přesto vnitřní osvětlení nějakým zázrakem fungovalo. Zhruba šedesátiletý muž v kostkované košili s obličejem od krvavé fašírky se začal třást.

Linie střelby končila jen pár desítek centimetrů před ním.

Kus karbonového plátování posílené voštinovou strukturou na molekulární úrovni amputoval ženě sedící vzadu ruku v předloktí. Nejprve v němém úžasu zírala na obnaženou kost, cáry visící kůže a potrhané tepny. Pak vykřikla a omdlela.

Jako první se vzpamatoval muž v kožené bundě, sedící vedle muže v košili. Chvilku zápasil s přezkou pásu a když se mu podařilo odpoutat, vydal se na pomoc.

Rozdivočelé vlny si hrály s jachtou, jako by byla z papíru.

S velkými obtížemi se mu podařilo k ní dostat. Pak si svlékl bundu a nakonec i triko, které roztrhal na tři cáry a pak se provizorním obvazem snažil zaškrtit pahýl, ze kterého ve vteřinových intervalech tryskala krev jako z fontány.

„Lékárnička! Nevidíte někde lékárničku?“

Snažit se překřičet bouři, ale byla to marná snaha. Vtom si uvědomil, jaké měl štěstí. Polovina pasažérů byla po smrti. Na pravoboku v trojsedačce seděli připoutaní lidé. Měli hlavy dole. Všem chyběly končetiny.

Muž se zakrváceným obličejem si ho otřel do košile. Podíval se na ženu po jeho levici. Byla v šoku. Zběžně ji prohlédl, stiskl jí ruku, políbil na čelo a pak se odpoutal. Vydal se mladému muži na pomoc.

„Jsem lékař!“

Ten ho přes příval vody a burácení bouře neslyšel, ale došlo mu, že mu chce pomoci a vydal se mu naproti. Chytil ho za ruku a pak se společným úsilím přesunuli ke zraněné. Byla stále připoutaná v sedačce.

Lidé v zadní části se začali odpoutávat. Nikdo z nich nepřišel na pomoc.

Mladší muž ženu odpoutal, vzal do náručí a odnesl na volnou lavici u nepoškozeného levoboku. Položil ji a starší jí rychle zaškrtil ránu. Zkusil jí nahmatat tep. Podíval se na svého kolegu a z plna hrdla na něj křičel.

„Musíme zastavit krvácení!“
„Zkuste se podívat po peánu!“
„Vypadá jako nůžky!“
„Pospěšte si!“

Žena otevřela oči. Pak nadobro zhasla.

„Što my dělajem? Gde Vitalij?“ naříkala žena středního věku.

Muž, sedící po její pravici se odpoutal a vstal. Musel se přidržovat opěrky, protože se mu podlomila kolena a zbledl jako křída. V místech, kde před pár minutami byla toaleta, zůstaly jen trosky.

Rudá hmota pomalu stékala po sněhobílém laminátu.

„Bože, nět!“

Zhruba čtyřicetiletý Číňan ukázal směrem k přídi.

Za chvíli měli vody až po kolena.

Loď na obzoru!

O deset hodin později,
150 námořních mil od australského pobřeží.

Moře se zklidnilo a skrz skulinu v hustých mracích vykouklo slunce. Seržant McKinsley sjížděl šedý horizont dalekohledem. Měl pocit, že cosi zahlédl.

„Vypadá to na záchranný člun, pane. Mám vypustit sokolíka?“
„Proveďte!“

Ze zádi opancéřované lodě vystartoval čtyřvrtulový průzkumný dron. Za tři minuty se už vznášel nad oranžovým nafukovacím člunem. V prostoru pro osm lidí se jich tísnilo čtrnáct. Stěží se drželi nad hladinou. Žádný v člunu na sobě neměl záchrannou vestu.

Poručík provedl dva nízké průlety.

Nesměle zdvižená ruka zamávala na pozdrav.

„Vetřelci, pane!“
„Kolik?“
„Vydržte.“

Poručík provedl další oblet.

„Čtrnáct! Nabírají vodu. Má to řešit operační?“

Kapitán stěží skrýval nelibost.

„Nemáme jistotu, Kinsley!“
„Jistě, pane.“
„Ukažte!”

Poručík mu podal tablet. Kapitán se do něj podíval. Otočil se ke kormidelníkovi.

„Naveďte nás, Shifty.”
„Rozkaz, pane.”

* * *

„Tady Australská pobřežní stráž, dejte ruce nad hlavu!“ ozvalo se z ampliónu. Dva lidé ve člunu zvedli ruce a zbytek je nesměle následoval.

Voják na levoboku hodil do vody záchranný kruh a když ho zachytili, přitáhl je. Jednoho po druhém vyzvedli na palubu a pak další voják rozstřílel člun dávkou z automatické pušky.

Jedna ze zachráněných vykřikla.

Odvedli je do jídelny, kde jim dali suché deky.

Kapitánovi mohlo být něco přes šedesát. Jako prvního vyslechl mladého muže svlečeného do půli těla.

„Posaďte se,” ukázal na židli a usedl k malému skládacímu stolku.

„John Stenton. Jak se jmenujete vy?“
„Dieter Hass.“
„Evropan? Němec?”

Muž přikývl.

„Máte dokumenty?“
„Ne.“
„To není dobré.“
„Ono to může být i horší?“

Podíval se na něj, nicméně muži neodpověděl.

„Co s námi uděláte?“
„Řeknete, co se stalo?“
„To myslíte vážně?“
„Předpokládám, že vás zachytil dron.“
„Pokud říkáte masakru zachycení, tak ano. To si pište, že nás něco zachytilo!“

Kapitán si promnul oči. Vypadal jako někdo, koho tenhle rozhovor netěší.

„Víte… nestává se, že by… někdo přežil. Jste… všichni v pořádku?“
„Ne, to nejsme.“
„Chápu. Kolik vás bylo?”
„Nevím. Asi třicet. Plus posádka. Tři nebo čtyři.”
„Kolik lodí? Jen vy?”
„Z Kuala Lumpur jsme vyrazili za tmy. Nahnali nás do podpalubí, ale myslím, že jsme vypluli ve dvou. Možná ve třech. Nejsem si jistý. Sami jsme určitě nebyli.”
„Víte, co se s nimi stalo?“
„Předpokládám, že neměli takové štěstí jako my. Kapitáne, proč vás zajímá, kolik nás bylo? Myslíte, že je v pořádku vraždit běžence? Jste vůbec…?“
„Podívejte,“ přerušil ho rázně, „zatraceně dobře jste museli vědět, co vás tu potká, jakmile překročíte linii! Pokud to nevíte z novin, televize, internetu, tak na každé té zasrané bóji kolem pobřeží je jasné varování! Zóna má na šířku skoro sto padesát mil! Vsadil bych se, že jste dostali šanci to otočit!“
„Já loď neřídil, takže vám to nepovím.”

Kapitán vstal ze židle a otočil se k malému oknu se zakulacenými rohy. Mlčky pozoroval uklidňující se moře. Pak se k němu otočil.

„Říkal jste dvě?“
„Asi. Kapitáne, neodpověděl jste. Je podle vás v pořádku zabíjet civilisty? Prostě jen tak?”

Kapitán se mu zpříma podíval do očí.

„Není to jen tak, pane Hessi.”
„Hass.”
„Pane Hassi. Víte, ono je úplně jedno, co si o tom myslím. Můžu s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno. Jsme za barbary, ale ať si! Jistě jste slyšel, čemu čelil Nový Zéland po těch událostech na Středním východě, viďte? To my tady nedopustíme! Vyslali jsme světu jasný vzkaz. Nechceme tu další lidi. Víte proč? Náš systém není připraven na další exodus. Vždyť sami máme co dělat, abychom to zvládli! Ano, Austrálie se může zdát dost velká a pár desítek miliónů lidí by se sem jistě vešlo. Co tu ale chcete sakra dělat? Víte, že třetina kontinentu dvakrát do roka hoří a že máme takové sucho, že vodu musíme vyrábět i ze vzduchu, protože odsolování nestačí a úrodu sklízíme v podstatě jen ve sklenících? Chápu, pořád jsme na tom mnohem lépe než jinde. A víte vy proč? Protože my si vlastní domovy neničíme! To ti zatracení Američané, i vy Evropané, jen drancujete! Vysáli jste naše zdroje, vedete nesmyslné války a teď byste to chtěli zatáhnout k nám? Teď se na mě dobře podívejte, pane Hassi. To se nestane!”

Pak se odmlčel.

„To se nestane. To se vážně nestane,“ dodal už o něco mírněji, přesto stále rozhodně. „Drtivá většina uprchlíků jsou slušní lidé, kapitáne. Utíkají před válkou, před hladem a smrtí!”
„Já se s vámi nehádám. Věřím, že to tak je. Vy ale přehlížíte jeden zásadní fakt. Všichni umřeme. Nepochybně brzy. Protože jsme naši planetu zabili! My. Naše civilizace. Tady v Austrálii, se snažíme čas, který zbývá, dožít tak nějak… v klidu. Jsme za bodem nula, už není návratu. Máme čas tak sto padesát, maximálně dvě stě let. Desátníku!”

Dveře do kajuty se otevřely.

„Přiveďte další.”

* * *

Trosečníky hlídala smíšená dvojice. V místnosti, která evidentně sloužila jako jídelna, bylo teplo, přesto se třásli zimou a vyčerpáním.

Byli podchlazení, měli žízeň a hlad. Voják se tvářil neúčastně, zato vojanda měla viditelný problém. Její kolega na prosby o jídlo a vodu nereagoval.

„Se na to můžu akorát tak vysrat!“

Odběhla, ale ve dveřích se na chvíli zastavila.

„Hlavně buď od tý lásky, Lasky, a nedělej píčoviny!”

Jakmile zmizela z dohledu, položil prst na spoušť, jako by se chystal ukončit náznak odporu už v samotném počátku.

Asi za dvě minuty byla vojanda zpátky se dvěma kartony balené vody.

„Co čumíš jak kokot? Mám to snad do prdele tahat sama? Mazej kurva pro bufet!“

Nechtělo se mu, ale pak se otočil na podpatku a přišel s tácem plným sendvičů. Podal ho seržantce.

„Ty jsi vážně kokot,“ řekla o poznání smířlivěji a začala je rozdávat.

Ve dveřích se objevil mladý muž s ozbrojeným doprovodem. Voják ukázal na ženu.

„Vy! Pojďte se mnou.“

K smrti vyděšená odložila nedojedený sendvič.

„Horší to nebude,“ snažil se ji uklidnit mladý muž a s povděkem sebral z tácu jeden obložený chléb a zakousl se do něj.

* * *

Kapitán všechny vyslechl, sepsal hlášení a nařídil zřídit v jídelně provizorní noclehárnu. K večeru zakotvili v přístavu. Rovnou z lodě je odvedli do policejního antonu, který je odvezl na stanici, kde je vsadili do cely. Na lavici vyspával opici zanedbaný muž neurčitého věku. Když stráž odešla, vzbudili ho. Muž hovořící anglicky se ho začal vyptávat, ale otrhanec se na něj díval, jako by přiletěl z jiné planety.

„Co jste u všech čertů, zač? Jak jste se sem probůh dostali?“

Než si pro něj přišli, stačil z něj dostat, že jsou v Darwinu.

Nemá cenu se trápit

Do cely se mohlo vejít až 40 lidí.

Byla obložená šedivými, bílými a křiklavě zelenými kachličkami do výšky dvou metrů. Uprostřed stály dvě dlouhé lavice z nerezu, připevněné k podlaze a opěradly k sobě.

Trosečníci se rozdělili na čtyři skupiny. Někteří si tiše povídali. Mladý muž s dekou přes ramena se stranil. Sedl si na studenou zem v rohu a opřel se o zeď. Pozoroval je.

Napočítal tři Evropany. Skotského lékaře s manželkou a pak sebe. K tomu čtyři Američany, tři muže a jednu ženu. Všichni byli běloši. Potom ta čtveřice mužů, asi Číňané. Tamten, co stojí také stranou a sám, bude ze středního východu. No a pak indický manželský pár.

Jedenáct mužů, tři ženy. Žádné děti.

Počkat!

Zamyslel se.

Ne, v lodi nějaké přece byly!
No jasně!
Ti Rusové měli kluka!
Jen oni?
Ne!

Muži se před očima rozjel černobílý film.

Žena se drží kraje člunu. Vykřikne, ale je umlčena přívalem vody. Stahuje ji pod hladinu. Pak je tam její muž. Drží se vedle. „Galina!“ zavolá a potopí se.

Dvě nekonečné minuty.

Vyplave o kus dál. Nadechne se a znova se potopí.

Už nevyplave.

Člun se od nich vzdaluje. Jiní dva se drží zuby nehty na opačné straně člunu.

Chtějí dovnitř.

Rychle! Žraloci!

Žádní tu nejsou. Jen panikaří.

V lodi ale není dost místa!
Nemuseli jste ten váš potopit vlastní blbostí!
Váš problém, že neumíte zacházet se světlicí! Signální pistole není totiž hračka, vy idioti!
Vždyť takhle se tu všichni utopíme! Udělejte s tím sakra někdo něco! Udělejte už proboha někdo něco!

Někdo! Něco!

Ale co!?

Ti Asiaté jsou zvláštní sorta, pomyslel si.

Myslíš bezcitní parchanti?
Fakt?
Cit? Emoce?
„Ty je snad v sobě ještě máš?“

Mužovu pozornost upoutal jeden ze čtveřice Asiatů. Zuřivě gestikuloval. Záblesk paměti vylovené z nejzazšího kouta mysli se dostavil.

Jak to říká Diana?
Svědomí je otravnější než opilá šlapka?

Všiml si jeho zkoumavého pohledu. Asiat zkřivil ústa, jako by se chtěl snad usmát, ale místo toho se zamračil a obrátil se k němu zády.

No jasně!

Do muže na zemi vjel vztek. Mimoděk zaťal pěsti. Měl sto chutí vyskočit a vymlátit z toho hajzla duši.

Jenže nemá právo něco takového udělat!

Nešlo o to, že by mu zlomil vaz jako nic a vražda by mu asi přitížila, ale spíš, že ten bastard zachránil všechny v člunu!

To on těm dvěma, na jejichž tváře si odmítal vzpomenout, nedovolil vlézt do člunu.

Prvního se zbavil rychle.

Dva kopance do ksichtu.

Pak si konečně vzpomněl.

Ten druhý… ten druhý? Druhý? To byl… Ale vždyť to byla holka! Kolik jí jen mohlo být?

Patnáct?
„Šestnáct.“

Seděla vzadu.

Vlastně ne, seděla vpředu s rodiči a se sestrou. Ano, s tou, co přišla o ruku!

Vyměnila si s ním sedadlo.

Protože…, protože si chtěla povídat s tou užvaněnou Američankou, vedle které původně seděl. Poprosila ho, jestli si to s ní na chvíli nevymění.

Zachránila mu tím život.

A tenhle parchant ji utopí jako kotě?
„Tak proč si s tím něco neudělal, ty zbabělče?”
Neměl jsem šanci!
„Neměl jsem šanci! Neměl jsem šanci! Neměl jsem šanci! Jdi už do prdele s takovejma kecama!”
Neměl jsem šanci, neměl jsem jedinou zkurvenou šanci! 

Muž uhodil zátylkem třikrát o zeď.

Cos mi to zase nabulíkovala, Diano?
Musela jsi přece vědět, že to nezvládneme!
Ty mrcho!

Nikdo si jeho zoufalého gesta nevšímal.

Muž sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl z ní zlatý řetízek s přívěskem. Žmoulal ho mezi prsty a tiše se začal modlit.

* * *

Ráno se zdálo milosrdnější. Stráž jim donesla vlažný čaj mdlé chutě, tác suchých keksů a obnošené oblečení.

Nechali je najíst.

Pak je naložili do mikrobusu. Vypadal nezvykle civilně. Dokonce neměl mříže a nebýt na bílých bocích modrý nápis Local Court of the Northern Territory, dalo by se říct, že je to výletní autokar.

Tedy až na ta pouta v opěrkách.

Budova okresního soudu se nacházela kousek od městského parku. Sněhobílá, vcelku moderní stavba nepůsobila skličujícím dojmem. Spíš naopak. Justiční stráž už čekala před vchodem.

Soud prý začne za hodinu. Odvedli je do suterénní místnosti bez oken.

Za půl hodiny se dostavil muž v obleku. Představil se jako DeWitt, obhájce ex-offo. Jsou obviněni z nepovoleného vstupu na australské území, což se podle nového zákona považuje za závažný přečin.

Požadavek na překladatele nemá cenu vznášet, bude zamítnut. Nebojte se, bude to rychlé, snažil se je uklidnit.

Nelhal. Za deset minut bylo po všem.

„Povstaňte!“

Soudkyně přečetla obvinění a zároveň rozsudek. Deset lidí zleva je odsouzeno k deportaci do Zóny. Co to znamená, nevysvětlila. Justiční stráž těch deset vyvedla ven. Zbytek se odsuzuje k nuceným pracím na pět let.

„Do zítřejšího rána se budete hlásit v pracovním táboře! Podrobnosti vám sdělí obhájce.“

„Soud skončil!“

Mladého Němce, skotského doktora s manželkou a muže s řídnoucími vlasy středovýchodního vzhledu odvedla stráž do strohé kanceláře se dvěma židlemi, jedním stolem a prosklenou skříní, za jehož deskou seděla nesympatická žena pokročilého věku. Před sebou měla čtyři skleněné ampulky.

Stráž odešla a žena otevřela skříň, ze které vzala nějaký přístroj a udělala s ním Němci sken.

Zapípal.

„Tady to nebudete potřebovat.”
„Když myslíte.”

Navlékla si rukavice, postříkala mu ruku sprejem a pak udělala skalpelem malý řez. Vyndala čip a poloautomatickou sešívačkou zašila ránu. Jiným nástrojem mu vstřelila podobný čip, jen do ramene. To samé udělal těm třem. Pak je vykázala na chodbu, kde na ně už čekal obhájce.

Stráž sňala všem pouta.

Obhájce přinesl nějaké dokumenty, které museli podepsat. Prostě to podepište, řekl. Potom jim ukázal, ať jdou za ním. Následovali ho jako poslušné ovce. Kousek od budovy, na kraji parku stál pojízdný stánek s občerstvením.

„Musíte mít hlad. Zvu vás,” usmál se.

Koupil jim hot dogy a plechovky místní coly. Pak se přesunuli k stolu ve stínu vzrostlého stromu. Bylo to absurdní. Nezmohli se na slovo, ale pak se osmělil skotský doktor. Tak jsou na svobodě, nebo ne? „Ne,“ odpověděl.

Už se tolik neusmíval.

„Co s námi bude?”
„V klidu se najezte a já vám to pak řeknu.”

Tak se tedy najedli.

Plavovlasý čtyřicátník se začínající pleší, trochu při těle jim řekl, že mu mají říkat křestním jménem.

Marteen byl původem z Holandska.

„Asi jste pochopili, že jsem tu spíš pro formu,“ řekl a s chutí se zakousl.

Mluvil hlavně o sobě.

Přistěhoval se před dvaadvaceti lety, když se to v Evropě, jak doslova řekl, „posralo“. To se ještě dalo do Austrálie dostat legálně. Sice to nebylo snadné, ale ne nemožné. On měl kliku a oni ji mají svým způsobem také.

Co ti druzí?

Mají prostě smůlu a nemá cenu se jimi trápit.

Co je to ta Zóna?

Něco jako uprchlický tábor. Jen na vodě. Časem se to dozví, ale přece si nebudou kazit tak krásný den, ne? Nicméně, důrazně je varoval.

„Pokud budete dělat hlouposti, skončíte přesně tam a to nechcete. Mimochodem, utíkat z kempu nemá smysl. Není totiž kam, víte? Do dvaceti minut vás dostanou a bez pardonu eskortují do Zóny. Nebyli byste první. Jasné?”

Pak jim konečně vysvětlil, na co se mají připravit a co je v táboře čeká.

Hodnocení kapitoly

0.0
0 hodnocení
Super0%
Líbí se0%
Ujde to0%
Nic moc0%
Hrozné0%

Prosím ohodnoťte tuto kapitolu

Prohlédnout všechna hodnocení

Dosud nebylo udělené žádné hodnocení. Buďte první, kdo to udělá!