Kapitola pátá: Dobře mířená rada

Nach Deutschland!

Kancelář vývojového a testovacího centra Human Vendor Technologies,
Tallahassee, Florida, Spojené státy americké

Michael zamával na kolegu u protějšího stolu, aby si dal sluchátka z uší.

„Kamale, můžeš prosím tě, aktualizovat report? Po zbytek dne mám schůzky a už se k tomu nedostanu. Docela to spěchá. Nahoře mě kvůli tomu tepou. Všechny nezanesený logy jsou na disku. Podíváš se na to? Díky!“

Kamal přikývl, Michael vzal laptop a vyběhl z kanceláře testovacího oddělení.

Kamal si vyčistil brýle, nasadil sluchátka a na mobilu nastavil maximální hlasitost. Moc toho nenamluvil, ale tuhle práci miloval. Rád se hrabal v datech. Byl posedlý šťouráním se v kódu a hledáním chyb. Drtivou většinu z toho by zvládl inteligentní software, ale on to nejraději dělal postaru.

Jeho prací byl dohled nad ním.

Nad tím. Nebo nad ní. Záleží, jak si člověk představuje umělou inteligenci.

Verze, se kterou pracoval, měla vypnutý hlasový výstup. Kamal s tím komunikoval zásadně textově. Neměl TO rád a ten přechytralý soft by s chutí odinstaloval, jenže to nemohl udělat. Kolega z jedniček a nul byl pro něj TO. Kdyby TO bylo člověk, pravděpodobně by ho nesnesl. Bylo to zvláštní, protože normálně umělé inteligenci lidské vlastnosti nepřisuzoval. Občas přemýšlel, proč si TO představuje jako Pákistánce, a ne bělocha nebo bělošku z východního pobřeží. Asi proto, že Pákistánce neměl v lásce.

Stáhl soubor z disku, spustil program a dal se do analýzy.

* * *

Michael měl za sebou třetí schůzku v řadě.

V jeho mobilu pípla vysvobozující zpráva. Kamalův nález vypadal důležitě. Jedna z Cé-jedniček první generace vykazovala po vzdáleném updatu chybu. To se stávalo celkem pravidelně, takže ho to nepřekvapilo.

Tato série prototypů první generace měla skončit původně ve šrotu, ale nahoře se rozhodli, že se budou testovat i po skončení první fáze projektu, ale pouze oblasti motoriky. Kamal našel v haldě dat nesrovnalosti.

Hardwarová konfigurace neodpovídala specifikaci.

Těch nesrovnalostí bylo nakonec víc. Softwarová oprava, kterou jejich oddělení naordinovalo 29. dubna, nezapříčinila u jiných C-1 problémy.

Až na jeden.

Po nezdařené instalaci operačního systému se měl robot automaticky vypnout nebo přehodit do nouzového režimu a vyčkat na příjezd technika z oblastního servisu. Jenže robot fungoval a přitom odesílal denně sérii chybových hlášení, a to až do 14. května, 4:14 místního času.

Hlášení nedávala smysl.

Podle nich se v systému nacházely kombinace chyb, které se vzájemně vylučovaly. Navíc zprávy nebyly posílány na německou centrálu, pod kterou stroj spadal, ale přímo sem, na Floridu. Nikdo si toho nevšiml dobré dva týdny!

Prostě bordel.

Kamala zarazil typ řídicí jednotky.

Nejenže neodpovídal specifikaci, ale když si ověřil kód identifikátoru, nemohl uvěřit vlastním očím. Byl tu příliš krátce, takže neměl úplně nejvyšší úroveň prověření a neměl šanci přijít do styku s experimentální technologií jakou je bio procesor.

A přesně na jeden takový právě narazil!

Kde se tam vzal, to nikdo netušil. Onoho 14. května přestal robot posílat chybová hlášení a už odpovídal pouze na pravidelné requesty z drážďanského servisu. Od té chvíle fungoval přesně tak, jak měl. Za normálních okolností by tomu nevěnoval pozornost, zvlášť když se to týkalo pobočky, která nespadá pod jejich unitu. Ale v tomhle issue figuroval nejvýkonnější umělý mozek, který kdy firma vyrobila! Normálně by zapsal defekt do evidence a poslal to k řešení lidem, kteří mají Evropu na starosti. Tento procesor mělo na starosti experimentální testovací centrum E.T.C.O. A Kamal si vždy moc přál u nich pracovat. Doufal, že jednoho dne ho k nim vezmou. Radostí skoro poskočil, protože tohle byla skvělá příležitost, jak na sebe upozornit!

Neměl ponětí, jaký vyvolal poprask. Proces bezpečnostních protokolů se rozjel a kolečka byrokratické mašinérie se roztočila. Zpráva doputovala k nejvyššímu šéfovi bezpečnosti. Ten zase informoval nejvyššího, samotného CEO a zakladatele společnosti, od kterého dostal jasné instrukce.

„Pověř tím Caseho.“

* * *

„Sbalte si, pánové. Vyrážíte do Německa! X-Jet už čeká v hangáru D. V pondělí ráno v devět se hlaste v Chemnitzu. Asi nemusím zdůrazňovat, že problémům s místními úřady se vyhněte obloukem. Rozumíte? Fajn! Očekávám hlášení na denní bázi. Podrobnosti máte ve zprávě. No a teď už raději jděte, ať to stihnete!“

Melik

Derek měl při vší smůle veliké štěstí. A to hned dvakrát.

Za prvé, kdyby procesory nabídl někomu jinému, pravděpodobně by skončil v policejní cele nebo na dně Labe. Za druhé, Yvo Hartmann byl ve skutečnosti štika digitálního podsvětí drážďanského okresu. Jeho identitu kromě dvou lidí nikdo neznal. V branži se pohyboval dlouho, ale na rozdíl od jiných se nikdy nenechal chytit. Interpol šel po Vigovi, což byla jeho přezdívka, už roky. Za jeho dopadení byla vypsána odměna sto tisíc.

Yvovi bylo jasné, že sehnat kupce nebude brnkačka, přestože šmelil skoro se vším, co v sobě mělo aspoň kousek křemíku. Jenže tohle je úplně jiná liga! Procesory na bázi synto-gliových buněk byly v žebříčku žádaných biotechnologií ta nejvyšší příčka. Název kvantový bio-optronický nebo optronický procesor byl nepřesný a vymysleli ho novináři. Nicméně se ujal. Tyhle „umělé” mozky byly samy o sobě impozantní brutálním výpočetním výkonem, ale to nejcennější se skrývalo uvnitř. Byla to nejen hmota, která vzdáleně připomínala šedou kůru mozkovou, ale nejcennější na nich byl software umělé inteligence. Ono to také nebylo úplně přesné, ale z marketingových důvodů se tohle označení používalo nejčastěji.

Na světě bylo jen několik firem zabývajících se optronickými čipy, ale jen dvě z nich dokázaly vyrábět čipy v kvalitě třídy tři. Jedna to dotáhla údajně až ke třídě devět. Třída pět, spadající pod standard D se nedala kopírovat a každý vyrobený kus byl svým způsobem unikát. Na černém trhu po nich byla velká poptávka, jenže normálním smrtelníkům byla taková technologie nedostupná.

Na to existoval i zákon.

Vlastnit či držet hardware nebo software ze strategického seznamu komodit byl trestný čin. Policie i tajné služby šly tvrdě po každém, kdo se je pokoušel získat.

No a teď to vypadalo, že se Yvo zázrakem dostal ke třídě šest! Možná dokonce k sedmičce! Podle jeho hodně střízlivého odhadu mohl mít cenu tři sta tisíc eur! Spíš ale víc. Za tyhle kousky se platilo doslova zlatem nebo australskými dolary. Yvo byl v pokušení. Přemýšlel, jestli by nebylo lepší zmizet s tím, co má našetřeno a co dostane za tohle. To by mu mohlo na splnění jeho snu stačit.

Do začátku dobrý.

Jenže stejně jako Derek si to vynásobil jedenácti.

Jen blázen by se vzdal takový škváry!

Yvo žil dvojí život.

Zastavárna nebyla jeho. Nechal se vykořisťovat majitelem za minimální plat, ale byl spokojený. Měl vlastní paralelní byznys, který opíral o síť obchodních kontaktů z dřívějška, i když kradeným zbožím z vloupaček si ruce už tolik nešpinil. Za těch pár tisícovek měsíčně to nestálo. Našel něco lepšího. Dohazování falešných identit a obstarávání nelegálního softu neslo mnohem víc. Bylo v tom sice riziko tvrdších trestů, ale Yvo měl několik zásad, kterých se držel, aby ho nechytli. Zatím se mu vyplácely.

Zásada číslo jedna: Lítej nízko!

Až na jedinou výjimku si nekupoval drahé hračky a nechodil ověšený zlatem jako jiní z jeho oboru. Věděl, že zastavárna je pod neustálým drobnohledem berňáku i policie. S některými policajty se časem skamarádil. Sem tam se od nich nechal pozvat na pivo a něco jim vždycky zadarmo pustil.

Nabídli mu spolupráci, tu ale rezolutně odmítl.

Zásada číslo dvě: Nezapleť se s poldama!

Neměl z toho finanční profit, ale občas se mu díky kontaktům s nimi donesly užitečné informace. Jednou málem vletěl do nastražené léčky, ale díky prořeknutí jednoho z poldů si dal dvě a dvě dohromady a do lákavého kšeftu nenaskočil.

Vyplácelo se mít přístup k informacím.

Hlavně ho strašně bavilo popíjet s poldama u jednoho stolu, zatímco neměli páru, s kým mají tu čest.

To, že jim sem tam hodím kost, neznamená, že jsem práskač!
Jasný?
Doba je zlá a konkurence veliká.
Tečka.

Pak tu byla zásada číslo tři.

Nebuď nenažranej!

Kdo chce moc, má kulový!

Díky svým zásadám se držel ve stínu. Neměnnou výší marže si brzy získal pověst spolehlivého partnera, co moc nesmlouvá a hlavně drží slovo. Chci to, tak tady za to máš co chceš. Chceš to? Tak mi naval, co chci já. Ber, nebo nech být!

Tentokrát však nepřiznal, že mají nejspíš mnohem vyšší cenu. Proto si nebyl úplně jistý, zda tuto zásadu právě neporušil. 

Protože takovej jeliman si snad ani nic jinýho nezaslouží!
Stejně dopadne blbě, páč v tom neumí chodit.

Ještě měl jednu zásadu, která s obchodem přímo nesouvisela. I když…

Nenech se zblbnout!

Ve vztahu k ženám to měl nastavené striktně. Nulové vztahy rovná se žádný pláč, konec nesmyslným útratám a hlavně, hlavně (!) žádní parchanti! Hodlal být absolutně nezávislý a už vůbec nestál o to, aby za někoho zodpovídal.

Vždycky mu vyhovovalo dělat věci po svém. Nehodlal na tom nic změnit. 

Žádná čubka mi nebude diktovat, jak mám žít!

* * *

Od začátku bylo jasné, že s tímhle musí za Melikem.

Znali se od dětství. Byl jen o něco málo starší, ale už tenkrát, ještě než se dali dohromady, Melik byl nejmladším členem pouličního gangu, který ovládal tři bloky v jeho sousedství a často mu znepříjemňoval život. Pár kopanců bylo asi to nejmenší, co mohl od něj nebo od jeho bandy čekat.

Jednoho letního podvečera, když otec odešel na noční, se Yvo poflakoval na okenní římse jejich přízemního bytu. Pozoroval cvrkot. Ve čtvrti právě probíhala policejní razie a on se škodolibým zadostiučiněním sledoval Melikovu snahu, jak v panice a s dvaceti dávkami fetu v batohu hledá flek, kam by se zdekoval.

Byl v pasti. Ten pitomec vběhl totiž na jeho dvorek! Ten byl na rozdíl od jiných neprůchozí. Melik neměl na výběr a skočil do poloprázdného kontejneru na odpad. Jen co se za ním zavřelo víko, vyběhli zpoza rohu dva policisté v uniformách a jeden v civilu. 

Yvo se nemohl dočkat, až toho vypráskaného Turka nebo snad Kurda lapnou, ale pak – sám nevěděl proč, se mu rozhodl pomoct. Zahvízdal na policajty a ukázal na rozbité sklepní okénko v domě naproti. Policajti naběhli do domu.

To byla Melikova šance.

Vyskočil a chystal se zmizet, jenže Yvo na něj zamával a vytáhl ho nahoru.

Razie skončila a Melik beze slova odešel.

Asi za týden, cestou ze školy, na něj a jeho kámoše narazil.

Nemělo smysl brát čáru. Stejně by ho dostali. Jako vždycky. Smířený s tím, že dostane po tlamě, se jim vydal vstříc. Byl připravený na výprask a pevně rozhodnutý nepustit slzu. Tentokrát se nerozbrečí! Jenže oni ho nechali projít! Od té doby měl pokoj. S Melikem se začal zdravit. Jednoho dne se dali do řeči a za nějaký čas se z nich stali přátelé. To bylo Yvovi deset.

O pár let později vyfasoval Melik čtyři roky za banální krádež, ale pustili ho už za dva. Netrvalo dlouho a převzal vedení gangu. Během dvou měsíců ovládl celou čtvrť, a dokonce obsadil část centra.

Yvo začal obchodovat s kradenými věcmi.

Zjistil, že má talent rychle otáčet horké zboží a z Melika udělal vrchního dodavatele. Jelikož to vynášelo a všechno šlo jako po másle, opustil slušně placenou práci v recyklačním centru, kterou mu dohodil otec, a začal se naplno věnovat byznysu. Zastavárna byla další logický krok v kariéře překupníka. Vlastnit ji ale nechtěl, i když by si ji mohl dovolit.

Začal rozjíždět kšefty ve větším.

To už neobchodoval jen s Melikem, protože ten své obchodní zájmy posunul víc k prodeji drog a vybírání výpalného. S tím Yvo nechtěl nic mít. Prodej falešných identit a nelegální soft se zdál lepší v poměru rizika výnosů. Tohle zboží se dalo těžko vystopovat a nepotřeboval k tomu logistické zázemí. Vždycky se našel kupec nebo zájemce. Díky tomu se seznámil s některými lidmi z undergroundové komunity. Často jim dělal prostředníka, ale jejich boj ho nezajímal.

Zajímaly ho pouze peníze.

Nicméně s Melikem dál udržoval kontakt.

Ten mu jednou dohodil zajímavý kšeft. Jeho kluci prý naťukli v přístavu kontejner s elektronickými součástkami do průmyslových robotů, a jelikož Melik neznal nikoho, komu by je nabídl, šel za Yvem. Ukázalo se, že to je výnosný obchod pro oba. Melikovi konečně došlo, že jednostranně orientovaný byznys není z dlouhodobého hlediska udržitelný, a tak rozšířil sféru zájmu a začal s Yvem sdílet obchodní příležitosti. Neměl problém přenechat Yvovi většinu ze zisku, protože věděl, že příště bude mít větší profit zase on. Důvěřovali si jako bratři. Díky společným aktivitám se jim podařilo rozšířit dosah obchodů na celé Sasko. S obchodními partnery východního původu jednal Melik. Yvo zase s lidmi s kořeny v západní Evropě.

K rozdělení kompetencí dospěli tak nějak přirozeně.

* * *

„Ahoj, Meliku.“
„Dáme oběd?“
„Pizza?“
„Ok.“
„Dobře. V kolik?“
„V sedm?“
„Domluveno.“

Byla to šifra, nicméně se skutečně sešli v pizzerii v centru. Melik poslední dva roky nevycházel z domu bez svých goril, ale když se měl sejít s Yvem, nechával je doma. 

Neviděli se dva měsíce. Melik byl poslední dobou zaneprázdněný a Yvo si dával chvilku oraz, protože nový šéf místních poldů se začal moc zajímat. To mu pustil jeden policajt, se kterým byl zadobře.

Melik byl zvláštní případ.

Věčně usměvavý a svérázný, přesto vážený boss místního podsvětí. Narodil se německé matce s ukrajinskými kořeny a tureckému otci s kurdskými předky. Jakmile se to před lety v Evropě začalo mlít, rodiče odjeli na čas do Turecka a on se staral o majetek. Když se nepokoje přehnaly, vrátila se do Německa jen matka, protože otec si stihl v domovině najít jinou, založil rodinu a s bývalou už nechtěl nic mít.

Melik se cítil víc Němcem než Turkem.

Byl to docela sympaťák. Nepatrně snědý, postavou spíš menší. Měl kulatý obličej a černé, husté vlasy, které už začaly šedivět. Nebyl muslim, i když okolí si to o něm myslelo. Bylo to hlavně kvůli matce, která ho vychovávala. Ona byla z pravoslavné rodiny, snažila se ho vést k Bohu, ale Melika náboženství nikdy nezajímalo. Neměl problém vydávat se za muslima, žida, nebo klidně jedie. Hlavně když to prospělo obchodu. Nicméně se občas pomodlil k panence Marii, ale jinak víru do obchodu zásadně netahal.

Melikova němčina byla perfektní a ani jeho turečtina nenesla známky přízvuku. Kromě toho mluvil obstojně anglicky, trochu arabsky a něco málo francouzsky. Dokonce se učil i hebrejsky.

Melik rozhodně nebyl primitivní gangster.

Nedokončil střední školu, ale nedostatek vzdělání řešil neskutečnou pílí a vůlí se sám vzdělávat. Byl na sebe tvrdý a zároveň pyšný. Měl být na co. V životě už něco dokázal. Naučil se pohybovat v prostředí, kde ho nikdo nechce brát za svého. Byl jako nenápadný predátor. Drážďany považoval za svoje město. V jistých kruzích si tady vysloužil zasloužený respekt.

Melik se na rozdíl od jiných kolegů v branži uměl přizpůsobit době.

Z provinčního města vyrostlo neskutečně rychle téměř velkoměsto a demografické rozložení se zásadním způsobem změnilo. Už tenkrát si byl jistý, že udělá dobře, když nezůstane jen u kurev a drog.

Přestože odbyt byl víceméně zajištěn.

Do pizzerie Corleone dorazili téměř současně. Přivítali se a hned se posadili. Objednali si jídlo a pustili se do nezávazné konverzace. Byznys musí chvíli počkat. Nastal čas dobře se najíst.

Nejvyšší utajení

Paul J. Goss, výkonný ředitel společnosti Aquarium Limited Europe, GmbH, měl kancelář zařízenou vkusně.

Když se v Německu zabydloval, každičkému detailu věnoval zvláštní pozornost. Dokonce i stehy koženého čalounění jeho křesla prošly před usazením trojí kontrolou. Paul se rád obklopoval luxusem.

Dělal mu dobře.

Jenže poslední dobou ani to nepomáhalo. Vrásky na čele mu dělaly hlavně firemní peníze. Přes všechny škrty utíkalo z rozpočtu pořád hodně peněz. Navíc s každým novým ránem si uvědomoval, jak to tady bytostně nesnáší. Poslední dva roky v Německu vysloveně protrpěl.

Taková díra!
Drážďany!
Prý nové Silicon Valley!
Pche!
Jen si to představte!

Přeložení z Kuby bylo za trest. Výsledky jeho divize byly mizerné, a tak ho z Havany vylifrovali. Původně měl dostat padáka, ale jeho tchán Dave ho z toho vysekal. Držel významný balík akcií, a kromě toho seděl ve správní radě. Takže díky němu neskončil na dlažbě. Moc dobře si uvědomoval, komu za to vděčí.

Paul dělal všechno pro to, aby si pozici udržel.

Jednou se určitě na Kubu vrátí. Nesmí to tady ale podělat.

Ze zásuvky masivního dubového stolu s leštěnou deskou vytáhl miniaturní sluchátko a dal si ho za ucho. Vedle rámečku, na kterém se střídaly záběry jeho milované jachty, ležel podepsaný baseballový míček.

Chvilku si s ním pohazoval a pak ho hodil směrem k prosklené zdi.

Holografické novodobé art deco se zavlnilo, když ho poslal skrz něj. Balón se odrazil od emitoru jako od pálky a prosvištěl zpátky. Míček se odkutálel ke dveřím a Paul se zamračil. Poklepal dvěma prsty na desku stolu a virtuální telefonní seznam se mu rozsvítil před obličejem. Dvěma prsty posouval obraz, dokud nenašel v seznamu kontakt, který hledal.

„Ahoj. Co děláš?“
„…“
„Aha. No, taky bych si dal říct.“
„…“
„Jasně, uvidíme se v sobotu. Ale musím pořídit nový železa.“
„…?“
„Olivie? Teď je pryč. Odjela do Dallasu. K mamá.“
„…?“
„No to taky. Takže nevím. Dave nebyl nadšený, že ji bude mít zase nějakou dobu nakvartýrovanou doma, ale zkusí jí prý domluvit. Dave je v pohodě. Zato Dolores, má drahá tchýně, bude zase na koni. Ale co se divím, nikdy mi nemohla přijít na jméno.“
„…“
„Přesně. Máš pravdu. Štěstí, že nemáme děti.“
„…“
Hmm.
„…“
Hm.
„…?“
„Víš co jednou řekl Dave? Všechno, co má aspoň jeden harddisk, dvě kozy nebo čtyři kola, s tím dřív nebo později nastane problém,“ zasmál se.
„…?“
„Ano, jistě. Chlapec si ani neškrtne. Hele, můžu se zeptat, co ti udělal?“

Paul naslouchal a sem tam něco prohodil.

„Aha. Takhle, jo? Vážně? U tebe doma? No tak to je síla!“

„Ehm, ehm,“ zaslechl za zády Gabrielu. Jeho asistentka stála opřená o zárubeň dveří a pohazovala si s míčkem. Paul nadzvedl ruce a nastavil dlaně. Hodila mu ho zpátky a on ho chytil.

„Musím končit. Zavolám ti později. Měj se.“

Zavěsil.

„Co se děje Gábi?“
„Máte návštěvu. Jsou to nějací dva ze sekjúúúrity. Přímo z,“ ukázala prstem vzhůru.
„Cože?“
„Ano, matka naše nejvyšší, šéfe,“ ušklíbla se.
„Proboha, co ti mi můžou chtít?“
„Tak to netuším. Mám je uvést?“
„Ano, jistě. Prosím.“

Hodil jí míček zpátky a ona ho schválně nechytila. Když se pro něj sehnula, schválně na něj vyšpulila zadek.

„Pan ředitel vás očekává.“
Do kanceláře vešli dva muži v dobře padnoucích oblecích.

Starší muž něco přes padesát se představil jako Ezekiel Case, bezpečnostní specialista. Ten druhý byl o dost mladší. Mohlo mu být něco kolem osmadvaceti. Na první pohled střelec se představil jako agent Cobb.

„Posaďte se, pánové. S čím vám mohu pomoci?“
„Zajímá nás jeden váš bývalý zaměstnanec,“ řekl Case a posadil se.

Cobb zůstal stát a rozhlížel se po kanceláři. Žvýkal.

„Samozřejmě. Proč ale nezajdete na personální?“
„Protože tu vedeme utajený vyšetřování,“ procedil skrz bublinu ze žvýkačky Cobb.
„Co kdybyste šli k věci. Kdo je to a proč vás zajímá? Na hádanky nemám čas.”

Cobb hlasitě splasknul bublinu.

„Tak si ho na nás uděláte! Budete dělat, co my budeme chtít a kdy to budeme chtít, je vám to jasný?“ vyštěkl zostra.

To jeho „my“ nedávalo prostor k diskusím. Zněl sebejistě a Paul pochopil, že bude lepší se s nimi dohodnout. Přece jen, přišli až z ústředí.

To nevěstí nikdy nic dobrého.

„Dobře pánové, možná jsme to vzali ze špatného konce. Co kdybyste mi řekli, o co jde?“
„Potřebujeme si něco ověřit. Co vám říká jméno Derek Acker?“ zeptal se Case.

Paulovi přejel po tváři na půl vteřiny škleb. Doufal, že si toho nevšimli.

„Nevzpomínám si,“ řekl a nehnul brvou. „Měl bych ho znát?“
„Osobně jste se zasadil o to, aby dostal výpověď,“ pousmál se Case, ale z jeho výrazu šel spíš mráz.
„Ach tak, ano. Máte pravdu,“ řekl, jako by si právě vzpomněl. „Musel jsem ho vyrazit, protože porušil hrubým způsobem pracovní kázeň.“
„Od kdy se výkonný ředitel stará o pracovní morálku člověka z úklidu?“ podivil se Case.

Paul se snažil uklidnit. Uvědomil si, že po něm nejspíš nejdou a nemínil si dělat problémy kvůli Peterovi, kterého znal sotva pár měsíců. Jasně, Peter je fajn, má slušný odpal, ale nic mu nedluží.

„Podívejte se pánové, věc se má takhle. Poprosil mě o to přítel.“
„Přítel jo? A má ten přítel jméno?“ ušklíbl se Cobb a udělal další bublinu.

Paul si povzdechl.

„Samozřejmě, že má. Řeknu vám ho, ale… Byl bych raději, kdybyste mě z toho vynechali.“
„Uvidíme.”

Case ho vybídl, ať pokračuje.

„Samozřejmě je v tom ženská. Tedy myslím, žena. Pan Acker mu lezl do zelí a byla v tom i nějaká osobní záležitost. Rozumíte, viďte?“

Case se místo očekávaného pochopení zachmuřil.

„To jméno.“
„Peter Hauck,“ řekl odevzdaně.

Vždyť co je mu vlastně po něm? Mít kvůli němu problém je asi to poslední, co potřebuje. Dave mu totiž slíbil, že pokud to v Německu rok dva povede bez průšvihů a nebude v červených číslech, zařídí, aby ho poslali zpátky na Kubu!

„Je manažer v První oborové bance. Můžu se zeptat, o co jde?“

Paul byl najednou jako mílius. Case ho se zájmem pozoroval.

„Naše vyšetřování má stupeň nejvyššího utajení. Postupujeme podle protokolu, takže vás máme seznámit. Jen vy víte, proč tu jsme. Kdyby se vás kdokoliv, opakuji, kdokoliv, ať z firmy, nebo zvenčí zeptal, odpovíte, že jsme tu kvůli bezpečnostnímu auditu. Rutina. Rozumíme si?“

Case kladl důraz na každičké slovo.

„Rozumíme.“
„Po poslední záplatě Cé-jedniček se u nás rozhoukal alarm. Nevíme proč,“ pokračoval pomalu Case, „ale zdá se, že v jednom z těch uklízečů je namontovaná součástka, která tam nemá co dělat. Podle záznamů prováděl montáž technik, po kterém se slehla zem a pan Acker s ním byl ve styku. Musíme ověřit všechno. Možná jde o planý poplach, ale také je možné, že máme vážný bezpečnostní incident. Zatím je to záhada, protože podle posledních datových vět je s robotem všechno v pořádku.“

Case si odkašlal.

„Mohu poprosit o trochu vody?“
„Jistě. Gabrielo!“

Přinesla skleničku, otevřenou láhev s perlivou vodou a odešla. Case si odlil, napil se a pak pokračoval.

„Na optroniky třídy pět a výše se vztahuje embargo pro půlku světa, ale to jistě víte. Vedení společnosti by bylo hodně nerado, kdyby se naše technologie ocitla v nesprávných rukou. A co možná ještě hůř, kdyby se to provalilo.“
„Chápu. Dělejte, co musíte. Kdybyste cokoli potřebovali, jsem vám plně k dispozici.“
„Budeme v kontaktu,“ řekl Case a vstal.

Cobb ukázal na holo rámeček na stole.

„Pěkná loďka.“

Pak udělal bublinu a hlasitě ji splasknul.

Muži odešli.

Gabriela nakoukla a vrhla na Paula zvědavý pohled. Pokrčil rameny.

Deposit

Dva muži v černém sjeli nákladním výtahem do Depositu, pátého podzemního podlaží.

Na spoře osvětlené ploše velikosti menšího hřiště stáli roboti ve skupinách po dvanácti četách. Každá četa se skládala z dvanácti kusů, srovnaných ve třech řadách po čtyřech vedle sebe. Roboti byli vypnutí a v první řadě druhé čety jeden chyběl. V koutě, hned vedle personálního výtahu, stál oprýskaný stůl s vyřazenou kancelářskou židlí a nad ním visela korková nástěnka s plakátem spoře oděné ženy. Na stole leželo nářadí a stoh zaprášených papírů.

Starší muž v overalu právě rozebíral chybějícího robota.

„Tak už?“ zeptal se netrpělivě Cobb mizernou němčinou a podíval se na hodinky.
„Vydržte, hned to bude.“

Poslední šroub nešel povolit. Pak se ozvalo patrem ostré lupnutí s mírnou ozvěnou. Mechanik si něco pro sebe zamumlal.

„A je to.“

Sejmul robotovi hlavu a pustil se do trupu. Chvíli se v něm vrtal a pak vytáhl součástku obdélníkového tvaru. Case k němu stál nejblíž.

„Tady to je,“ natáhl ruku, ale Case se věnoval plakátu.

Sňal jeden připínáček, přesadil ho, ustoupil o čtyři kroky, chvíli se díval na plakát. Přimhouřil oko a nepatrně přitom našpulil rty. Potom se vrátil a přesadil další.

Plakát konečně visel rovně. Case se zdál být spokojený.

Celou tu dobu to vypadalo, že mechanika nevnímá. Pak ještě jednou, asi pro jistotu, odstoupil o pár kroků a okem ho znova přeměřil. Spokojeně se usmál. Modelka ukazovala vnady v dokonalé rovnováze. Teprve pak se otočil k mechanikovi.

„Stačí, když nám řeknete, jestli to tam patří.“

Jeho němčina byla o poznání lepší. Mechanik znejistěl.

„Samozřejmě,“ řekl a podíval se na součástku obdélníkového tvaru zblízka. „Samozřejmě, že tam patří. Proč by neměl?“

Pro jistotu ale nakoukl do počítače a pak na čip.

„Aha! Je to kvé-osm-dva-trojka, revize nula-čtyři-dva-nula-čtyři-osm, výrobní číslo… já na to… nevidím. A sakra. Tady! Tři, tři, pět, dva, sedm, čtyři… Nó, tak to ale nesouhlasí! To je divný. Počkat… No jo, jasně! Tohohle dělal mladej Kirchner! Víte, on dostal padáka. Nebyl zrovna nejbystřejší a taky pěkný netáhlo. Já se radši zeptám, ať máme jistotu.“
„Ne,“ řekl Case. „Složte ho zase pěkně dohromady. A udělejte to prosím tak, aby to nikdo nepoznal.“
„Dobře. Můžu se zeptat…?“
„Ne! Ve vašem vlastním zájmu dělejte přesně to, co vám řekneme! A o tomhle neceknete, jasné? Jste rád, že máte práci? Chcete ji pořád mít?“ vmísil se Cobb dřív, než ho stačil Case zarazit.
„A… ano. Naprosto,“ řekl poslušně. „Ale nikdo mi předem neřekl, že tu budu montovat optroniku! Nemám s sebou správný vybavení. Já ho bez toho prostě nenakalibruju. Mohl by zlobit.“
„Do háje, to nám tak ještě scházelo!“

Cobb neměl evidentně nejlepší náladu.

„Klid, Daltone.“
„Víte, vlastně, jedině že bych…,“ ozval se mechanik nesměle.
„Copak?“ zeptal se Case.
„Já to můžu udělat jen s tím, co tu mám. To znamená podle tabulek, ale bude to trvat dýl.“
„Tak to udělejte.“
„Víte, no… Směna mi skončila. To mi jako nevadí, to ne, ale no, víte, moje žena má narozeniny a chceme na večeři, musím se převlíknout a jestli přijdu pozdě, tak…“

Case se pousmál.

„Tři stovky na ruku by jí spravily náladu?“
„To jo. Teda ano. Určitě, díky!“

Vidinou rychlých peněz v hotovosti znatelně pookřál.

„Ale počítejte s tím, že může trochu blbnout.“
„Pokud se z něj nestane další zasranej vůdce revoluce, tak je nám to u prdele,“ odpověděl Cobb anglicky a ušklíbl se.
„Pusťte se, prosím, do toho,“ řekl Case.

Vysázel na stůl šest padesátieurovek a poklepal na ně dvěma prsty.

„A když to urychlíte, přihodíme další dvě.“

* * *

O hodinu později seděli ve služební limuzíně směr Chemnitz. Cobb měl na klíně laptop a psal zprávu. Case se díval skrz tmavě zabarvené sklo a pozoroval krajinu.

„Je tu takový krásný klid,“ řekl zamyšleně.
„Ještě že to není tak daleko,“ odvětil Cobb, aniž by odvrátil zrak od vysunutého displeje.
„Je tady docela pěkně, nemyslíš?“ zeptal se Case.
„Já ti nevím, Ezi, Evropa mě nebere. Vlastně mě docela sere.“
„Německo? Vždyť je tu pohoda. Buď rád, že jsme nemuseli do Francie. Tam je to dost, jak bys asi řekl, husté.“
„Řekl bych hustý, ne husté. A je v tom rozdíl.“
„To je jedno. Dole na jihu je to taky na nic. Možná ještě horší než u nás doma.“
„Vážně? Já myslel, že je po všem.“
„Nemyslím si. Měl jsem tam kdysi… Něco na práci. Už je to dlouho. Tenkrát to bylo… vážně hustý.“
„Vzpomínáš na starý dobrý časy, Ezi?”
„Nevím, jestli dobré, ale staré určitě.”

Cobb zvedl oči od obrazovky.

„Co chceš dělat?“
„Uvidíme po poradě, ale tady jsme určitě neskončili. Zítra naklušeme hezky zpátky. Nejdřív musíme zjistit, kam zmizel ten Kirchner. Takhle se vypařit, vždyť je to skoro nemožné! Něco se mi na tom nezdá. Něco tu pěkně smrdí.“
„Co se ti nezdá?“
„Nevím, mám divný pocit. Taky je možné, že prostě stárnu.“
„Ale jdi ty,“ snažil se ho uchlácholit Cobb.
„Víš co? Otočíme to.“
„Kam?“
„Proklepneme nejdřív Ackera. Hned, ať mám klidný spaní.“
„Dobře. Kam?“
„Podívej se do složky. Bude to tam.“
„Ok.“

Cobb naťukal adresu do palubního počítače a limuzína se otočila. Pak pokračoval v psaní a chvíli nechal Caseho vlastním myšlenkám.

„Hele, věděls kdo je, teda byl, Kirchnerův tatík?“
„Ne. Kdo?“
„Dost známý neonácek.“
„Ukaž.“

Vzal Cobbův laptop a letmo se podíval na obrazovku.

„Aha. No vidíš.“

Pak ho vrátil a zavrtěl hlavou.

„Co?“
„Nemyslím si. Nejspíš vůbec nebyl. Pravděpodobně to byl normální chlap, co jen bránil rodinu a majetek. Tohle z něj udělala média. Je to tak vždycky. Když je po průšvihu, musí se najít obětní beránek. Nevěř všemu, co se píše.“
„Odkud tohle víš? Tys ho snad znal?“

Case se pousmál.

„Ne. Něco jsem slyšel. Stalo se to předtím, než se zřídila evropská centrála. Pověz mi, co ten Acker?“ změnil rychle téma. Přitom si promnul oči. 

Vypadal unaveně.

„Seděl, víš to?“
„Samozřejmě,“ zívl na plná ústa. „Četl jsem. Ten kluk měl fakt smůlu.“
„No do prdele, tak tomuhle neuvěříš!“ ujelo Cobbovi.
„Čemu?“
„Takže víš, za co seděl. Ale víš, kvůli komu?“
„Ne?“
„No, tak to se teď pobavíš! Peter Hauck. Náhoda? Nemyslím si,“ napodobil Caseho.
„Ukaž.“

Case si chvíli četl rozsudek a policejní zprávy.

„Svět je malý a cesty Páně nevyzpytatelné,“ řekl a znova vrátil Cobbovi laptop. „Ten Goss přece řekl, že v tom bylo i něco osobního. To bude nejspíš ono. Každopádně pana Ackera vyslechneme a taky zřejmě proklepneme Herr Haucka. Sicher ist sicher. Tak nějak to tady říkají.“
„Jawohl, Herr General, ale koukám, že až zítra. Právě přišla zpráva z operačního. Máme se dostavit. Jakože ASAP. Takže jak? Zase to otočíme nebo pokračujeme za Ackerem?“

Case nevypadal nadšeně.

„Ne. Už se nenechám vláčet Driscollovými komisemi. Dostali jsme befehl, takže nach Chemnitz. Otočíme.“
„Okey-dokey.”

Něco po tobě budu chtít

Veronika udělala snídani.

Betty musela zamknout v pokoji, protože od rozbřesku vyváděla a nehodlala se zklidnit. Do toho Tonny fňukal, že nechce do školky, a tak mu jich pár loupla na zadek. Derek se nabídl, že ho odveze. Veronika ho odbyla, že mu děkuje, ale dovede ho tam sama.

„Děje se něco?“
„Promluvíme si večer.“

Aniž by se na něj podívala, nazula Tonnymu boty a naštvaně mu utáhla tkaničky, až začal zase kňourat.

„Dobře. Přijedu asi později. Jdu si hledat práci.“

Věnovala mu krátký pohled.

„Dobře. Hodně štěstí! Pa.”

Vlepila mu pusu a zmizela i s Tonnym v autobotu, který zastavil před domem.

* * *

Derek měl v plánu oběhnout několik inzerátů, které si vytipoval u snídaně.

Některé vypadaly docela slibně. Ve třetí firmě získal pocit, že musí mít lepru. Bylo to jasné. Má příznak. O trochu lepší práci nezavadí. Scénář pohovoru byl dost podobný tomu, co zažil u Ozana.

„Ano, výborně! Tak vy máte zkušenosti, skvělé! C-1 říkáte? Hm, hm. To jsou pěkné strojky, ale jestli vám to nevadí, my nemáme tak chytré uklízeče. Nevadí? Tak super! Kdy můžete nastoupit? Hned? Výborně! Aha, aha. Hmm. Hmmm. Tak je nám líto, ale pozice je zrušená. Teď to přišlo. Nebo: Kolega mi píše, že přijal jiného kandidáta. Zapomněl mi to říct. Nezlobte se.”

Bude muset vzít cokoliv.

Bohužel u těch několika málo živnostníků, kteří nějakým zázrakem ustáli byrokracii, šílené daně, a přesto fungovali, se nemělo cenu ptát. Většinou to byly rodinné firmy.

Bylo pozdě odpoledne a na jeho seznamu zbýval už jen přístav.

Už potřetí v životě zaklepal u otlučených dveří buňky vysoko nad placem plným nákladních kontejnerů.

Svým způsobem se mu tam líbilo, musel si však zvyknout na dřinu, častou zimu nebo šílená horka.

„Hele, mladej, dám ti práci,“ řekl pupkatý předák. „Na tebe si totiž dobře pamatuju! Tys uměl máknout. Takovejch tu moc nezbylo. Tady je to v poslední době samá líná kůže a nebejt těch automatickejch nakladačů, šel by tenhle přístav do prdele. Příznak? Co to je? Já se na nějakej, jak ty říkáš, příznak, můžu z vysoka vysrat! Stejně nevím, o čem to mluvíš. Jenže teďka mám stopku. Ale protože bych tu pracanta jako ty potřeboval, aby honil ty líný negry do práce, tak to uděláme jinak. Vezmu tě načerno, mladej. Hele, ale musím o tom dát řeč s ředitelem. Natuty tě vezme časem i ofiko. Asi ne hned. Časem. Jen mi zase hned nepláchni, jo? Ale ofiko nejdřív tak po prázdninách, teď mi to určitě neschválí. Prachy na ruku. Tak co ty na to, mladej?“ 

Neřekl ne.

Řekl, že se staví následující pondělí. Derek si uvědomil, že musí za kurátorem, aby se s ním poradil a hlavně mu oznámil, že je bez práce, což už určitě věděl.

Asi ho pošle na úřad práce, který praskal ve švech, ale s podporou nemůže počítat. Zanedbal pracovní povinnosti. Začínal si uvědomovat, že i když má peníze a další jsou na cestě, jsou mu k ničemu, dokud nesežene legální práci.

* * *

Veronika odvezla Tonnyho do školky a pak vyrazila do banky.

Šla hned nahoru za Peterem, aniž by se mu podívala do kalendáře. Netušila, jestli je u sebe, nebo jestli nechodí po schůzkách. Byl u sebe. Hrabal se v lejstrech.

„Myslel jsem, že sis vzala dovolenou.“
„Už jsem se rozhodla,“ přešla rovnou k věci.
„Dobře.“

Vybídl ji, ať vezme místo.

„Přemýšlela jsem…“

Zhluboka se nadechla, jako kdyby se bála. Trpělivě vyčkával.

„Máš pravdu. Derek… Není pro mě… Partie.“

Neřekl na to nic. Zřejmě tušil, že to není všechno.

„Něco po tobě budu chtít,“ řekla odhodlaně, přesto mírným tónem. „Nebo vlastně… Mám na tebe velkou prosbu.“

Zeptal se jakou.

„Chtěla bych… Prosím tě… Nech zrušit ten rozsudek.“

Posadila se. Dívala se na něj, jako kdyby stála před porotou.

„Proč bych to měl udělat?“
„Protože… No, protože…“

Sakra, taky jsem si to mohla promyslet!

„Ty jeho peníze nepotřebuješ. Jeho ty splátky ničí. Navíc přišel o práci. Moc tě prosím! Nech ho být. Já ho… já se… Rozejdu se s ním. No a to… tamto mezi námi…,“ nevěděla, jak dál, „prostě se uvidí. Časem.“

Co mu to slibuješ?
Jsi úplně blbá, nebo co?
Vždyť je to hajzl!
Pamatuješ si vůbec, co ti udělal?

„Vyřeším to hned, než na to zapomenu,“ vzal do ruky masivní černé sluchátko starožitného telefonu.

Veronika se zvedla.

Pokusila se vděčně usmát, ale moc jí to nešlo. Jen co za sebou zavřela dveře, udělalo se jí nevolno. Nebyla si jistá, jestli je to kvůli Peterovi, nebo sobě.

Pak rychle doběhla na toaletu, kde se okamžitě vyzvracela.

Každý potřebuje přítele

Derek kurátora u soudu nezastihl.

Napsal Veronice, že přespí u Konráda. Ten měl zrovna volno a velkou radost, že Dereka zase vidí. Co dostal padáka, tak se mu vyhýbal. Ani ten blbý telefon mu nebral, takže se mu omluvil a v krátkosti vylíčil, jak se to má s jeho prací.

Konrád se vyjádřil, že se na ten příznak zeptá, a jestli to tak je, ať se ničeho nebojí. Že to tak nenechá! Stále má kontakty u policie. To by bylo, aby se na ten jeho případ někdo nepodíval!

Popili a dívali se na fotbal. Derek pookřál. Přesně tohle potřeboval.

Přítele.

Následující dopoledne oběhl Derek zbylé inzeráty. Vypadalo to lépe než včera. Jenže všechno bylo za málo. Z toho, co mu nabídli, by mu nezbylo pomalu ani na nájem! Ke všemu nesmí mít podle nového zákona dvě zaměstnání. Jídlo bude kupovat za plnou cenu, takže…

Na hovno.

Vyrazil za kurátorem.

Zastihl ho na poslední chvíli. Úředníkům zrovna končila pracovní doba. „Dobrý den, Dereku,“ přivítal ho milý Ind středního věku. Derekův pohnutý osud si pamatoval. „Zrovna jsem na vás myslel! Dnes to přišlo, mám to tady, podívejte. Budete mít radost! Do konce příštího týdne to budete mít doma oficiálně. Tohle vás potěší,“ usmál se. Podal mu do ruky několikastránkový dokument.

„Rozsudek ve jménu Spolkové republiky Německo…”
„Tímto se pan Derek Acker, narozen… 1. října 2017 bytem… bla, bla…”
„Zprošťuje s okamžitou platností…

Cože?

„… povinnosti hradit odškodné podle předchozího soudního rozhodnutí ze dne… číslo… dle rozsudku… bla bla bla…”
„Odůvodnění: Na žádost oprávněného Petera Haucka, narozeného… bytem… bla, bla, bla…, … ze dne 20. května 2048…”

Včera?
No to je mi ale rychlost!

Málem poskočil radostí.

Nebylo to jen o penězích, které mu zůstanou. Už se nemusí bát vězení za nedodržení splátkového kalendáře a zákazu pobytu! Má tedy pět měsíců čas si najít práci. Třeba v Berlíně, protože tímhle se jistě ruší dodatek o zákazu opuštění Saska. Protože kdyby byl bez práce půl roku, hrozilo by mu úřední vystěhování do některé no-go zóny. Toho se děsil úplně stejně jako kriminálu.

Konečně bude volný!

Veronika bude mít radost.

Zarazil se.

Proč to udělal?
Co se to tu sakra děje?

Zarovnáme to na tři míče

Na takové zboží byl i Yvo krátký. Jestli je to to, co si myslí, musí se zeptat Melika, jestli o někom neví.

Věděl.

Melik se znal s člověkem, se kterým udělal pár obchodů. Obchodoval snad se vším. Dalo se předpokládat, že když nebude mít zájem on, určitě bude o někom vědět. Trochu se na něj sice zlobil, protože mu posledně jednoho z kluků pěkně pochroumal. Na oplátku mu slíbil kontakt na Středním východě. To by se Melikovi docela hodilo. Ze svých kluků nedostal, co se stalo. Nechtěli o tom mluvit. Považoval tedy záležitost za vyřízenou.

Příště si však rozmyslí, jestli je ještě někdy někomu půjčí.

Yvo se Melikovi svěřil, že tohle je jeho největší a zároveň poslední kšeft. Pak odsud vypadne. Melik byl z té zprávy trochu smutný. Řekl, že jestli je to jejich poslední obchod, nevezme si ani cent.

Yvo měl sen.

Vlastní bar v Karibiku. Nejlépe na Kubě. Po násilném převzetí moci před dvaceti lety se z ní stal, velmi nadneseně řečeno, jednapadesátý stát USA. Trvale se tu usadilo mnoho bohatých a vlivných lidí z USA, ale i Evropy.

Kuba měla nicméně zvláštní status.

Embargo bylo zrušeno, přestože zemi vládl diktátorský režim s nevraživým postojem k nejstarší demokratické zemi na světě. Nicméně nový režim nějakým nepochopitelným způsobem prosperoval.

To bylo zvláštní.

Co bylo ale úplně nepochopitelné, nastolený systém dával lidem svobodu. Tedy, do určité míry, pochopitelně. Nicméně jak kdysi Kubánci prchali v primitivních člunech před komunistickým režimem za vidinou lepšího života do Ameriky, tak teď tomu bylo často i naopak. Protože kdo by nechtěl žít v zemi bez zločinu, v relativní svobodě s jasně nastavenými pravidly, v zemi s bezplatnou lékařskou péčí na vysoké úrovni, v zemi se spravedlivými a nízkými daněmi, v zemi bez korupce, kde má každý právo na střechu nad hlavou a zajištěné důstojné stáří?

Některá nezávislá média přesně takhle Kubu popisovala.

Yvo se dočetl, že dokonce zrušili vězení. Za menší prohřešky byla pokuta, ze větší vyhoštění a za těžké bez pardonu provaz. Pochopitelně, režim měl z pohledu Západu hodně vad, ale bylo jich překvapivě méně než kdysi, takže by se mohlo zdát, že Kubánci konečně vyhráli svoji revoluci.

Povolení k trvalému pobytu stálo hotové jmění a počet imigrantů podléhal přísným kvótám. Nicméně bohatí cizinci, zvláště z Evropy, byli vždy vítáni. Yvo na to bude brzy mít.

Od splnění dlouholetého snu je jen pouhý krůček.

Melik mu dohodl schůzku s člověkem, co se jmenuje Abir, na neděli.

Abir by se nejraději sešel hned, ale nechtěl vzbudit podezření.

* * *

Měli se potkat kousek za průmyslovou zónou, u slepého ramene řeky. Pro obchod s minimem svědků ideální místo. Kamerový systém pamatoval krále Artuše a o víkendech se tu pohybovaly maximálně tak rodiny s dětmi. Neděle byla slunečná, obloha azurově modrá a na popraskaný asfalt bývalého parkoviště pražilo slunce. Abir přijel v obstarožním, ale zato pečlivě udržovaném mercedesu s diplomatickou značkou. Yvo dorazil na motorce.

Abir měl s sebou pouhých sto padesát tisíc dolarů! To je zatraceně málo! Navíc v hotovosti!

„Přece jsem jasně vzkázal, že chci bity!“

Yvo měl představu, že za jeden dostane minimálně tři sta tisíc. Nejprve si řekl o půl miliónu. Abir se mu vysmál.

„Maximálně dvě stě.”

Jestli chce australské dolary, dostane v přepočtu na eura jen sto osmdesát. Dohadovali se asi hodinu. Víc prý ani ťuk. Yvo se rozčiloval, že s takovou nabídkou se může jít bodnout. Klidně si počká. Prodá to jinde!

Takhle blbě se zase oškubat nenechám.

Plácli si na 275 000 eur za kus v bitcoinech podle aktuálního kurzu.

Dají si vědět přes Melika.

Yvo mu dodá deset dalších kusů. Za to všechno dostane dohromady tři milióny a pětadvacet táců. Tři milióny zněly Abirovi lépe.

„Chceš se hádat kvůli dvaceti pěti tisícům?“
„Dobře, dobře, tak dobře! Zarovnáme to na tři míče. Ale ani o cent míň! Jasný?“

Židák jeden. 

Přesně 2,5 milionu v bitcoinech chce na anonymní kartě, zbytek hotově v eurech. Nebudou se kontaktovat jinak než přes Melika. Sejdou se za dva tři dny.

Abir se zdál být netrpělivý. Chtěl se potkat hned zítra, ale Yvo trval na tom, že vzkáže po Melikovi, kdy přesně. Neměl od Dereka zbytek. Hlavně potřeboval časovou rezervu.

Pro jistotu.

Jeden nikdy neví.

Hlavně mě neopouštěj!

Derek šel od kurátora domů pěšky.

Neměl z toho dobrý pocit. Vrtalo mu hlavou, proč to Hauck udělal. Něco za tím je! Ale co? Tomuhle musí přijít rychle na kloub! Než odjel za Veronikou, zastavil se u sebe. Ze stolku vytáhl krabici a otevřel ji.

Chvíli uvažoval, že to odpíská.

Zajde na policii a udá se. Možná to bude polehčující okolnost. Třeba vyvázne i bez trestu. Teď bude mít víc peněz. Kurátor sice řekl, že bylo zrušeno pouze ustanovení o odškodnění, ale v podstatě nic nebrání požádat soud o zrušení omezení pohybu.

Bude to dobré. Má slíbenou práci.

„Když nějakou budeš mít, ty idiote.“

Kámoš v hlavě se opět probudil.

„Ty jsi vážně nepoučitelnej lůzr! Do vězení se vrátíš, to každopádně. Pět let jen za to, že to máš u sebe. Dělej, jak myslíš. Kreténe!“

Co když má ten parchant pravdu?
Co kdybych o tom řekl Konrádovi?

„Jasně, řekni to bejvalýmu poldovi! Co myslíš že asi tak udělá? Zeptá se, a ty se vezeš! Nikdy nic nedotáhneš do konce, Dereku! Jsi nula! Nikdo! Jsi prostě sráč! Mohl jsi mít prachy. Ty ale budeš mít leda tak hovno! Půjdeš si hačnout! Ty jsi vážně šikula! Cha! Jo a kup si lubrikant, budeš ho potřebovat! Nemáš nikoho, kdo by tě chránil! Hulibrku. Přesně tak. Bude z tebe pěknej hulibrk.“

Vrátil krabici do stolku a odjel k Veronice.

* * *

Dovečeřeli. Betty si šla lehnout.

Veronika uložila Tonnyho a pak přišla za Derekem do kuchyně. Řekl jí, že si našel práci v přístavu. V pondělí jim to potvrdí. Neřekla na to nic. Jako by ji to ani nezajímalo. Zvláštní. Chtěl jí říct o zrušení odškodnění, ale pak si řekl, že s tím počká, až bude mít lepší náladu. Veronika se pustila do nádobí. Chtěl jí pomoct, ale ona nechtěla. Přistoupil k ní zezadu a objal ji. Jemně ho odstrčila.

„Co se děje, Niko?“

Položila utěrku na pult a otočila se.

„Dereku…,“

Nechal ji, ať větu dokončí.

„Nejde to.“
„Co nejde?“

Schovala obličej do dlaní.

„Prostě to nejde. Nejsme si souzení.“

Nevěřil tomu, co slyší, ale vlastně to čekal.

„Proč to říkáš lásko? Co je to za nesmysly?“
„Já… Já… to prostě nedávám, Dereku. Nezlob se.“

Přistoupil k ní blíž a pevně ji objal. Neodstrčila ho.

Ne, ne, ne, to ne, to ne!

Vzal jí hlavu do dlaní podíval se jí do očí.

„To zvládneme. Řekni mi co mám udělat a já to udělám. Jestli chceš, vrátím to. Půjdu s tím na policii. Asi mě zavřou. Ale udělám to, jestli chceš. Řekni, lásko, řekni! Prosím! Hlavně mě neopouštěj.“

Cítil, jak se mu do očí pomalu derou slzy.

„Ještě se rozbreč! Ty jsi vážně ubožák! Kdybych byl skutečnej, nejen v tý tvý debilní palici, dal bych ti takový dělo, že bys to nerozdejchal!“

Alter ego bylo vzteky rudé. 

„Možná by to bylo nejlepší, Dereku.“
„Dobře. Udělám to.“

„Jestli to uděláš, tak jsi vážně píča!“

Takhle řádit ho ještě nezažil. Dostal tik. Veronika si toho všimla.

„Je ti něco?“
„To nic, to jsou asi nervy.“
„Já ti nebudu radit, co máš dělat. Necítím se na to. Ale nic se tím nezmění. Chápeš?“
„Opouštíš mě?“

Hlas se mu začal chvět. 

„Ano,“ odpověděla. Hned na to se mu vrhla kolem krku.

Políbil ji. Nebránila se. Pomilovali se v ložnici.

* * * 

Snídaně proběhla klidně, ale ve vzduchu bylo cítit napětí.

Dokonce i Betty musela něco tušit, protože po celou dobu jen tiše ukusovala máslový rohlík. Ani když se napila, nezvedla oči od hrnku. Jediný, kdo byl v pohodě, byl Tonny. Vrtěl se na židli a bavil se tím, že po Derekovi cvrnkal drobky. Smál se, když musel uhýbat jeho rychlým salvám. Derek se po očku díval po Veronice. Chtěl vidět, jak se tváří. Vypadala smutně.

Zeptal se jí, jestli nevyrazí ven.

„Nikam se mi nechce.“
„Zoo!“ zavolal Tonny.
„Zoo! Zoo! Kurva, zoo!“ přidala se Betty.

Derek se na ni pousmál, pokrčil výmluvně rameny a ukázal na ty dva. Vyprskla smíchy.

„Tak dobře, vy jedni… Vy…“
„Hajzlové!“ zavřískla zvesela Betty.

Teď už se smáli všichni.

* * *

Jít se podívat na zvířátka byl skvělý nápad.

Derek na chvíli zapomněl, co mu včera řekla. Slunce už tolik nepražilo, vál příjemný větřík a Veronika se rozhodla, že půjdou domů pěšky. Cestou se drželi za ruce. Všechno se zdálo v pořádku. Jako dřív. Tonny s Betty šli napřed. Už byli skoro doma, když se ho Veronika zeptala, jak to má s prací v přístavu. Řekl jí, že by to bylo zatím načerno, což není sice úplně ideální, ale že ho časem zaměstnají oficiálně.

„Aspoň že už nemusíš platit.“

Zastavil se. Okamžitě si to uvědomila a nevědomky si dala ruku přes ústa.

„Jak to víš?“

Ještě jí to přece neřekl! Chtěl si to nechat na dnes. Po pravdě na to úplně zapomněl.

„No já… řekl mi to.“

Byl si jistý, že to není všechno. Najednou mu to došlo.

„Vážně si myslíš, že tomu věřím? Proč to udělal? A co ty s tím máš společného?“

Pustil její ruku.

„Je to složitější. Já… Proto se musíme rozejít.“
„Cože? Tak takhle to tedy je! Já jsem vážně idiot!“

„Nene, kdepak, ty jsi píča,“ zachechtal se přítel v hlavě. „Totální, blbá a tupá píča! Tady máš, cos chtěl! Idiote!“

„Tak on ti určuje s kým máš nebo nemáš být? Je ten hajzl vůbec normální? Ty ho posloucháš? Veroniko!?“
„Dereku, je to složitější! Nebudeme to rozebírat na ulici.“
„Máš naprostou pravdu! To rozhodně nebudeme!“

Nakročil do silnice a mávl na projíždějící autobot.

„Co chceš dělat? Kam chceš jet?“

Nechal ji tam stát a odjel.

Adresu si pamatoval z rozsudku.

Jsi jako kovadlina

Na zvonek u příjezdové brány nikdo nereagoval.

Derek před ní stál jako naježený tygr. Zvonil snad deset minut, ale interkom mlčel. Takže není doma. Nevadí! Rozhodl se, že si na něj hezky počká. Třeba celou věčnost! Uběhly dvě hodiny. 

Začalo se stmívat.

Posadil se na lavičku v parku naproti Peterovu domu. Měl odtamtud dobrý výhled. Nemusel se poflakovat na chodníku, kde by na něj časem někdo zavolal policii. Nacházel se v lepší čtvrti. Někdo by ho mohl považovat za tipaře nebo za zloděje.

U brány zastavilo auto dovážkové služby. Ručně kovaná vrata se pomalu otevřela.

Vůz zajel dovnitř. Derek doběhl k bráně a schoval se ve stínu pouliční lampy. Počká si až to auto vyjede.

Vrata se otevřela. Podařilo se mu proklouznout než se stihly zavřít.

Po dlážděné cestě došel k pečlivě udržovanému domu z minulého století. Chvíli marně hledal zvonek. Nenašel ho. Vší silou zabouchal na mléčné sklo dveří. Derek si všiml, že mu krvácí dlaň. Musel se o něco říznout, když se na poslední chvíli propletl bránou. V domě se rozsvítilo.

Skrz sklo viděl přicházet siluetu.

Peter otevřel v bílém tričku a sepraných džínách. Podíval se na něj a když si uvědomil, kdo to je, rozezleně se na něj obořil.

„Co ty tu chceš? Běž okamžitě pryč, nebo zavolám policii!“
„Tak ji klidně zavolej! Ty hajzle!“

Derek se rozmáchl, ale Peter se ráně vyhnul a jednu mu vrazil.

Derek ji dostal na bradu. Byla to pecka jako hákem od přístavního jeřábu. Šel k zemi.

Dopadl na záda a na tři vteřiny byl mimo. V hlavě mu hučelo a svět kolem se roztočil. To už Peter sahal po mobilu. Derek se však oklepal a vyskočil.

Šel po něm tvrdě, ale Peter mu zasadil další, tentokrát na levou líci. Tuhle ránu ale ustál. Vrhl se na něj. Podařilo se mu dostat Petera do kravaty. Peter mu začal bušit do žeber, ale Derek nic necítil. Podařilo se mu ho povalit. Mlátil do něj hlava nehlava.

Rány, které však od Petera dostával, byly však mnohem tvrdší než těch pár, které se mu podařilo zasadit.

Vtom zaječela odkudsi siréna. Na oba dopadl seshora kužel ostrého světla.

„Občané, okamžitě toho zanechte! Toto je policejní zásah! Uposlechněte výzvu nebo bude použito donucovacích prostředků!“

Za přivolaný policejní dron vděčili Peterově bezpečnostnímu systému.

Software napojený na kamerový okruh vyhodnotil situaci a zavolal policii, jen co se propletl vraty. Policejní dron vyrazil napřed. Hlídka už byla zcela jistě na cestě.

Derek se odvalil na záda. Peter pomalu vstal. Ustoupil stranou, zvedl dlaně nad ramena a díval se do světla. Derek zůstal ležet. Za tři minuty se skutečně objevila tříčlenná hlídka. Chtěli zavolat záchranku, protože Peter měl triko od krve. Byla však z Derekovy dlaně. 

Policisté si ujasnili situaci.

Jakmile zjistili, že nejde o vloupání a těm dvěma pitomcům vlastně nic není, usoudili, že nebude třeba volat posilu ani záchranku.

Jeden ošetřil Derekovi ruku šicí náplastí. Druhý se zeptal Petera, jestli chce podat trestní oznámení za napadení a nedovolené vniknutí.

Derek se viděl, jak ho odvádějí v poutech, ale k jeho překvapení Peter prohlásil, že to byla chlapská potyčka, která se nebude opakovat. Jestli je to možné, ať to vyřeší pokutou.

Policisté měli pochopení.

Oficiálně jim udělili pokárání bez pokuty a rozloučili se. Když odjeli a dron odletěl, chvíli se na sebe dívali. Derek se chystal odejít, ale Peter ho zarazil.

„Počkej tady, prosím. Hned budu zpátky.“

Vrátil se s broušenou láhví, dvě skleničky a vlhčenými ubrousky.

Derek si vzal dva a otřel si ruce a obličej. Ve spáncích mu bušilo jako o závod. Přesto vnímal absurdnost situace. Co může chtít? Peter si odlil, nalil i do druhé skleničky a podal ji Derekovi. Ten ji bezmyšlenkovitě přijal. Nenapil se.

„Podívej, nebudeme to protahovat,“ řekl Peter a smočil rty v bourbonu. „S Veronikou jsme si to myslím vyjasnili.“
„Co jste si vyjasnili?“

Peter vypadal překvapeně.

„Aha. Tak proč jsi přišel?“
„Proč jsi nechal zrušit odškodnění?”
„Ptal jsem se tě první.“
„Co máš co radit Veronice, s kým má nebo nemá být? Co je ti potom?“
„Nic a všechno. Já jí neříkám, co má dělat. Rozhodla se sama. Řekl jsem jí jen názor. To je vše.“
„To je vše? Názor? Názor!? O čem to kurva mluvíš!? Proč by se tě vůbec měla ptát?“
„Vyplynulo to z rozhovoru.”
„Z jakýho rozhovoru?”
„O její budoucnosti.“
„To mi chceš říct, že její budoucnost je závislá na tom, jestli se mnou bude, nebo ne? Dřív to povýšení nedostane? Tak jsi to myslel?“
„Tady vůbec nejde o práci, příteli. Jsi jako kovadlina. Táhneš ji dolů, ať se ti to líbí nebo ne. Vždyť se na sebe podívej! Co z tebe asi tak bude mít? Jen problémy. Nemáš nic. Jsi bez pořádného vzdělání, děláš podřadnou práci, a nebýt mě, nemáš ani na chleba! Nakonec skončíš na ulici nebo tam, odkud tě neměli vůbec pouštět.“

Derek si posměšně odfrkl, ale nezmohl se na slova odporu.

„Vidíš? Tohle je přesně ono! Přesně taková mrdka tě zašlápne! Kdy bude chtít! A víš proč, ty trotle? Protože on na rozdíl od tebe ty prachy má! Prachy, který ty nemáš! A nikdy mít nebudeš! Protože jsi sráááč. Přizdisráááč! Cha cháá.“

Derek nevěděl, koho má nenávidět víc. Petera, sebe nebo ten zkurvenej hlas v hlavě?

„Na něco jsem se ptal.“
„Myslíš, proč jsem to nechal zrušit? Nic za tím nehledej. Prostě mě o to poprosila.“
„A tys‘ jí jen tak vyhověl?“
„Proč ne? Nastínil jsem, jaké má možnosti bez tebe a co ji pravděpodobně čeká s tebou. Rozhodla se sama. Podle mě správně. Tak proč bych jí nevyhověl. Jen jsem jí to rozhodnutí usnadnil.“

Peter mířil jako vždy přesně.

Byla to ta nejtvrdší rána, kterou od něj dostal. Celou tu dobu si myslel, že mu jde o pomstu, ale teď mu došlo, že celou dobu mu jde o ni. Že se mu podaří Dereka utopit, to byl jen bonus. Peter cítil, že se mu podařilo zatít do živého. Možná mu ho v tu chvíli bylo i líto, ale nemínil ho nijak šetřit.

„Nech ji být, jestli ti na ní záleží. Veronika má před sebou budoucnost. Zaslouží si lepší život. Ale ne s tebou. Tak jí ho neber. Nekaž jí ho. Pokud ti na ní a na tom malém opravdu záleží.“

Derek do sebe obrátil sklenku a s pohrdlivým výrazem ji odhodil do trávy.

„Jmenuje se Tonny.“

Odkulhal do tmy.

Když se za ním zavřela brána, hádal, že minimálně dvě žebra bude mít nalomená.

Naposledy

Derek se u Veroniky nechtěl ukazovat.

Nestál o to, aby ho v takovém stavu viděla. Má napuchlé oko a psychicky je na dně. Ne, takhle ho nesmí vidět! Musel myslet na to, co mu řekl.

Ještě ho nikdy nikdo tak neponížil!

Peter se mu dostal pod kůži.

Najednou to začalo dávat smysl. Se svou minulostí a nejistou budoucností není pro Veroniku vhodný partner. Ona musí myslet na Tonnyho. Na mámu. Koneckonců i na sebe. Nemá jí co nabídnout. Nazvala ho zlodějem.

Kdoví, jestli ho někdy milovala.

Jsem k ničemu.
Chuďas bez pořádného vzdělání.

Pak v něm vzklíčilo semínko odporu. To to má jen tak vzdát?

Mám mu ji nechat jen proto, že je zazobanej?
Přece v těch sračkách nebudu věčně!

„Tak už nebuď, ty idiote! Nebuď do prdele pořád tak chudej!“

Ty mi dej taky pokoj!

V pondělí zajde do přístavu a pak se sejde s Yvem. Teď půjde domů. Snad mu ten kretén v hlavě dá pokoj.

Doma do sebe hodil dva prášky na spaní. Po dvaceti minutách usnul. Veronika se během víkendu vůbec neozvala.

Volal Konrád, ale tomu pro jistotu nezvedal telefon.

* * *

Derek tu práci v přístavu vzal. Slíbil předákovi, že nastoupí od prvního. V poledne zašel do zastavárny. Yvo ho přivítal skvělou novinkou. Derek však vypadal, jako by mu bylo všechno jedno.

„Co to máš s okem? Proč se tak belháš?“
„Mám asi nalomený žebra.”

Yvo nadzvedl obočí.

„Výměna názorů.“
„Jo ták! Oukej. Tak hele, máme kupce. Zaplatil zálohu. Kešem, ale to nebude problém, umím to když tak prohodit za bity. To je záloha pro tebe. Abys mi věřil.“
„Kolik?“
„Padesát tisíc dolarů.“
„Hm. Doufám, že aspoň v novejch,“ ušklíbl se.
„Jasně že novejch!? Hele, co je to s tebou? Budou prachy! Chechtáky, vole! Hodně! Ty nemáš radost? Uvědomuješ si, že to nebyla prdel? Myslíš, že to můžeš jen tak někomu střelit?“
„Mám radost.“

Neznělo to tak.

„No hlavně mi ty vole neříkej, že je v tom ženská! Já tenhle pohled totiž moc dobře znám! To bys mě fakt dojal! Hlavně, poslouchej mě dobře, když je v tom pochvička, vole, všechno, fakt mě dobře poslouchej, všechno, jde do prdele! Raz dva! A ono to pude do prdele, jestli nebudeš rozumnej!“

Yvo sepnul prosebně ruce.

„Takže hlavně, hlavně, žádný píčoviny! Kšeft je rozjetej! Nesmíme ho posrat, je ti to doufám jasný?“
„Jasný. Bez obav.“
„Kdy doneseš zbytek?“
„Zítra večer.“
„Hele, ne. Radši ráno, nebo nejlíp ještě teďka.“
„Dneska ne. Zítra ráno.“
„Dobře, dobře, draku! Tak sme domluvený, jo? Mysli na to! A prosím tě, jestli je v tom tvým utrápeným postoji kundička, pošli ji do prdele, protože jich po světě běhá miliarda. Možná dokonce tři.“

Derek se ušklíbl.

Tohle vážně tak potřeboval slyšet!

Rozloučil se.

Cestou domů ho napadlo, že zajede do Toweru za Konrádem, ale pak si to rozmyslel. Půjde se vyspat a zkusí nabrat sílu na večer.

Bude ji zatraceně potřebovat.

* * *

Veronika byla po dovolené první den v práci. Petera nepotkala. Proto ani nevycházela z kanceláře. Během volna se jí nakupila spousta papírování, a tak byla ráda, že na tom může v klidu dělat. Nikdo ji naštěstí nerušil. Pozdravila se s kolegy, zavřela dveře a pustila se do práce. Stejně musela myslet na Dereka. Taky na Petera, na mámu, na Tonnyho, na hypotéku. Pořád dokola.

Ke všemu jí nebylo dobře.

Ten oběd byl fakt mimořádně hnusnej.
Ach jo.

Opřela se lokty o stůl. Bradu přitom položila do dlaní. Proklínala se, jak se včera tak hloupě prořekla.

Jsem fakt kráva!

Derek odjel. Kam asi? K Peterovi? Těžko. Vždyť ani neví, kde bydlí. Nebo snad ano? To snad ne!

Derek.

Ukončí to.

Musí to ukončit.

Prostě to ukončí!

Proč jí všichni nedají sakra pokoj?

Proč?

Rozplakala se.

* * *

Derek strávil víkend u televize, civěním do stropu a bezesným spánkem. Blížil se večer a žaludek měl jako na vodě. Hodil krabici a balíky stodolarovek do tašky a vyrazil.

* * *

Betty a Tonny už spali.

Zeptala se, jestli nemá hlad. Poděkoval, že nebude jíst. Zeptal se, jestli může přespat. Kývla, že ano. Když šli nahoru, zeptala se, co to má s okem. Neodpověděl. Veronika ztišila rádio a posadila se na postel. Derek si sedl vedle. Nikomu se nechtělo začít. Nevěděli jak, ale dobře věděli, co přijde.

„Já to chápu, Veroniko,“ řekl tiše. „Jestli to tak chceš…,“ nedopověděl a sklopil oči. „Miluju tě.“

Podíval se na ni. Přisedla si k němu blíž a opřela se o něj. Byla smutná.

„Jenom láska nestačí,“ řekla pološeptem a oči se jí při tom zaleskly.

Derek si uvědomil, co to znamená. Zavřel oči jako by se chtěl přesvědčit, že se mu to jen zdá.

Je to jen sen.
Pitomej, blbej, zlej sen.

Musí to tak být! Protože až je otevře, podívá se na ni, ona se usměje, políbí se a pak se obejmou.

Svět bude zase v pořádku.

„Dereku, promiň,“ zašeptala. Ucítil její horkou a hebkou dlaň na tváři, srdce se mu rozbušilo a hruď se mu sevřela.

Ta známá němá bolest, co krade kyslík z plic, co drtí aortu jak svěrák, se vrátí. Veronika dala ruku dolů. Derek ji chytil a propletl prsty. Položil si její ruku na tvář a hladil se jako štěně, které odtrhli od mámy. Jako dítě, co se dožaduje lásky. Začala ho hladit. Uvolnil jí ruku a letmo konečky prstů laskal Veroniku po hřbetu dlaně.

Tak to měla ráda.

Milovala jeho doteky. Derek to věděl a udělal by cokoliv, třeba největší křivárnu světa, jen aby změnila názor. V tu chvíli si přál zastavit čas.

Otevřel oči.

Svět se nezdál v pořádku. Její duhovky, jejichž vzor a modrozelený nádech mu připomínaly cizí planetu, se zalévaly slzami. Zorničky měla rozšířené, oči tmavé a hluboké jako Mariánský příkop. Sklonila hlavu. Derek obrátil dlaň vzhůru a vtiskl do ní polibek. Chtěl, aby ho zase hladila.

Vjela mu rukou do vlasů.

Prohnal se jím výboj. Jiskřivě jasné záblesky vysokého napětí uvedly všechny jeho smysly do pohotovosti. Brzy nastane ta chvíle. Bolest trpělivě čekala opodál. Cítil ji.

Tohle zatraceně dobře znal.

Podívala se na něj. Nikdy nesnesl pohled na ženské slzy. Věděl, že se stejně jako ona rozbrečí. To nehodlá dopustit. Ne před ní. Už ne!

Tohle už nebude nikdy dělat!

Nikdy!
To se nesmí stát!

Ta chvíle přesto přišla.

Přestože ji čekal, intenzita ho překvapila. Vystřelila jako baracuda číhající na kořist a kousla do něj vší silou. Neměl šanci. Tvář se mu zkřivila žalem a z očí se mu vyhnal potok slz. V tu chvíli si vzpomněl na Dianu. Zase nemohl popadnout dech. Měl pocit, jako kdyby se atmosférický tlak v pokoji snížil na tisícinu normálu a krev v žilách se začala vařit.

Pomalu a s bolestnou rozkoší.

Tlak se vrátil do normálu a vakuum v srdci povolilo. Intenzivně vnímal její vůni a brečel jako malý kluk. Políbil ji a ona se nebránila. Jeho polibek opětovala s vášní hlubokou jako ještě nikdy předtím.

Asi proto, že tohle bude naposledy.

Ona to věděla, on to věděl. Snad proto, a navzdory silným emocím, vnímal jasně. Aby tuto scénu, čas i prostor, prostě tohle všechno, aby si to vryl nadobro do paměti. Stalo se. Nikdy na to nezapomene. Stejně jako nikdy nezapomněl na Dianu a její smrt, stejně jako nikdy nedokázal schovat myšlenky na nenarozeného syna. Veronika vnesla do jeho života naději a lásku, kterou se mu právě chystala vzít.

Z rádia se jako naschvál linula píseň, jejíž slova pálila jako sůl v čerstvé ráně.

What has happened to it all?
Crazy, someone say
Where is the life that I recognize?
Gone away

Milovali se s přestávkami celou noc. Bylo to poprvé, co se ani jednou neudělal. O to víc prožíval její orgasmy.

Pokaždé, když strnula v křeči, viděl svět v jiné perspektivě.

Přestali se mazlit až pozdě v noci. Leželi pod přikrývkou, nazí, unavení a propleteni jeden do druhého.

Rozhodl se, že odejde za svítání. Musí zmizet dřív, než se vzbudí Betty nebo Tonny. Přitiskl se k ní zezadu a chytil ji za ňadro. Potom ji chvíli hladil přes holé hýždě. Pak ji zase chytil za prso a jemně se k ní přitiskl. Spala. Nebo si to myslel. Pak ho začalo bolet rameno a tak opatrně uvolnil dlaň.

Veronika ho vzala za ruku a položila ji zpátky.

„Co se děje, lásko?“ zamumlala.

Vysoukal se o kousek výš, opřel se o loket a pozoroval ji, jak oddychuje. Vypadala klidně, skoro až šťastně. Vydržel by se na ni dívat věčnost, ale křeč v rameni se nedala ignorovat. Opatrně vytáhl ruku, políbil ji na tvář a pak zašeptal do ucha.

„Musím se otočit. Spi.“
„Dobře, miláčku. Hezky se vyspi.“

Otočil se k ní zády a Veronika k němu natáhla ruku, jako by se chtěla ujistit, že tam pořád je. Nemohl usnout a zase se mu chtělo brečet. Bylo toho nějak moc.

Vždyť to nedává smysl! 

Lásko, miláčku.

Řekla to, jako by se nic nestalo!

Nakonec se mu podařilo na chvíli usnout.

* * *

Displej na hodinkách se rozzářil a zápěstí zlehka zavrnělo.

Bylo skoro sedm.

„Budu muset jít,“ zašeptal.
„Dobře.“ 

Zřejmě už byla nějakou dobu také vzhůru.

„Počkej, půjdu s tebou.“

Teď by si přál zůstat.

Na jednu stranu nechtěl, aby ho šla vyprovodit, na druhou si neuměl představit, že bude jen tak ležet, zatímco on se oblékne, a pak se prostě sebere a už ji nikdy neuvidí. To přece nemůže být pravda! Nevěděl, co bude lepší, a tak neřekl nic.

Veronika se opřela zády o čelo postele, nohy měla přikryté a pozorovala ho, jak se navléká do džín.

Do dvou minut byl oblečený.

Zalitoval, že byl tak rychlý. Ne, už to nebude protahovat! Nebo snad ano? Mohlo by to trvat věčnost.

Celou věčnost!

Když se oblékal, ani jednou se na ni nepodíval. Veronika vstala. Byla nahá a v jeho očích krásná. Perfektní. Dokonalá.

Tak ji vnímal.

Úžasná bytost.

To jí říkával v intimních chvílích. Sehnula se pro noční košili a rychlým pohybem ji hodila na sebe přes hlavu.

Dveře ložnice vrzly, když je otevřel.

Sešli po schodech.

Veronika otočila klíčem v zámku a ustoupila stranou. Derek se zastavil a civěl na ně. Jakmile se otevřou…

Game over.

Tak tam jen stál, hypnotizoval kliku a cítil její pohled v zádech.

Otočil se k ní.

Vrhla se mu kolem krku a pak ho dlouze políbila. Nakonec udělala Derekovi křížek na čele, stejně jako to dělala paní Altmanová. „Sbohem,“ řekla. Vytáhl ruku z kapsy u bundy a pohladil ji po tváři.
„Miluju tě, víš to?“
„Vím.“

Otevřela dveře. Vyšel ven.

Ještě jednou a naposledy se ohlédl. Stála tam, v brzkém chladném ránu, krásná, milovaná, pouhého půl metru od něj. Přesto se zdála být dál než Slunce od Země.

Než zavřela dveře, všiml si, že pláče.