Kapitola dvanáctá: První nasazení

Ty bys to udělal?

Case navštívil Guantánamo jednou jako mariňák ještě za života dlouholetého samovládce a věčného revolucionáře Fidela Castra. Později zde pobýval chvíli i několikrát do roka, ale to už jako zaměstnanec Lambertů. Odsud se létalo se zásobami do Black Tessa. Case znal z ostrova spíše zátoku, protože šancí vytáhnout ze základny paty bylo málo.

Jako turista zavítal na Kubu až za vlády Castrova bratra, když se napětí mezi USA a poslední baštou socialismu zmírnilo. I tak to ale musel brát přes Mexiko. Teď tomu bylo jinak.

Novým lídrem země se stal diktátorův synovec Alejandro. Jakmile se ujal vlády, poměrně rychle zavedl s podporou věrných nové pořádky. Vydal se směrem, který hodně lidí překvapil.

Dalo by se říci, že některé velmi nemile.

Podle nové doktríny se země vydává cestou skutečných činů, spravedlnosti a občanské svobody. To prohlásil krátce po převratu. Obvyklé řeči. Jenže svými prvními kroky dal světu jasně najevo, že ve šlépějích předchůdce nebo svého strýce nepůjde.

Alejandro Castro šel ve svých vizích mnohem dál. Mnoho jeho přívrženců ale i nepřátel ho zpočátku nechápalo. Polovinu svých generálů nechal během prvních dvou měsíců uvěznit. Některé později v tichosti odstranit.

To se dalo pochopit.

Jenže tenhle Castro propustil politické vězně! Světový tisk ho opatrně oslavoval přesně do chvíle, než se zjistilo, že během toho samého týdne nechal pozabíjet všechny kriminálníky. Ti, co si odpykávali tresty za těžší zločiny, počínaje rozkrádáním socialistického majetku a konče vraždou nebo zabitím, byli postaveni bez pardonu před popravčí četu.

Pak přišla ta horší část.

Začalo docházet k masivním zátahům, během nichž bylo zastřeleno, ubito nebo pověšeno tisíce lidí s kriminální minulostí. Bylo jedno, jestli šlo o pouhé zloděje, nebo drogové dealery. Kdo se ocitl na seznamech smrti, měl zkrátka smůlu.

Vlna čistek smetla pochopitelně spoustu nevinných. Jednu chvíli zdobily lampy měst  rozkládající se těla jako ve středověku.

Alejandro Castro měl plán, který hodlal naplnit do posledního bodu. Přesně po šedesáti dnech zastavil očistné tažení a vyhlásil generální amnestii.

Řádění commandos a popravy ustaly.

Ti, co byli na seznamu a nebyli potrestáni, dostanou milost pod jednou podmínkou. Musí se přiznat ke všem prohřeškům a zavázat se, že se vzdají starých způsobů. Pokud cokoliv zatají a později se na to přijde, budou bez milosti oběšeni.

Šanci dostali všichni.

S doživotní podmínkou trestu smrti si mohl každý lehce spočítat, zda se mu vyplatí jít ve starých kolejích.

Castro se začal chovat jako osvícený monarcha.

Nastolil úřednickou vládu, odpustil lidem dluhy a zakázal existenci politických stran. Včetně aktuálně jediné existující, tedy té vlastní. Po roce od převzetí moci předstoupil před lid. Během tříhodinového plamenného proslovu, který slyšel snad každý Kubánec, přednesl své plány a vyhlásil povinné referendum. Pokud jeho návrh na obnovu a prosperitu země neprojde, okamžitě odstoupí. Umožní vznik demokratických stran a moc předá svým pobočníkům, kteří slíbili, že dovedou zemi ke svobodným volbám.

Mnohým na Západě spadla čelist.

Téměř všichni političtí komentátoři a analytici se shodli, že Castro se musel zbláznit. Jeho naivistické vládě předpovídali rychlý konec.

Nestalo se.

Castro Kubánce přesvědčil 78 procenty z 94 procent platných hlasů. Zahraničním pozorovatelům se nepodařilo zásadním způsobem zpochybnit důvěryhodnost referenda.

Nastala druhá fáze obrody.

Kuba na tom byla poslední roky hodně špatně. Ekonomicky i morálně. Castro svým vyhlášením přišel i o tu poslední a často sporadickou podporu. Rusko a většina jihoamerických států od něj dala ruce pryč.

V platnost vešla nová ústava. Zaručovala rovnost všem bez rozdílů pohlaví jak v životě, tak v rodině nebo práci, která byla však povinná pro každého. Homosexualita přestala být zločinem, nicméně uznávala na rozdíl od jiných pouze dvě pohlaví.

Nikdo nesměl být znevýhodňován ani zvýhodňován, ať patřil k majoritě nebo minoritě. Stát zaručoval svobodu vyznání, nicméně církev byla důsledně oddělena od státu a pokud jakýmkoliv způsobem zasáhla do chodu státu, dostalo se jí varování v podobě veřejné exekuce vrcholných představitelů církve.

To byla asi nejožehavější otázka referenda, ale i s tímto problémem se nakonec Kubánci popasovali.

Soukromé podnikání bylo podporované státem, nicméně v určitých oblastech, jako je třeba výše zisku, existovala jistá omezení. Strategické komodity a věci základní potřeby zůstaly kontrolované státem. Zákony byly srozumitelné, tresty za porušení jasně dané, takže soudy měly svým způsobem svázané ruce, ale také podstatně méně práce.

Castrovým nejviditelnějším počinem byla podpora mládeže. Hodně se investovalo do vzdělávání a tělovýchovy. Nechal od základů předělat učební osnovy. Západní svět jeho svaz mládeže často přirovnával k německým Hitlerjugend, protože se Castro nijak netajil úmyslem vychovat ve svazu budoucí elity národa. Silné fyzicky i morálně, sebevědomé, a především vzdělané.

Jen tu rasu do toho nějak netahal.

Nový Presidente zval do země všechny schopné lidi z různých oborů i s jejich rodinami. Vítán byl každý, kdo byl ochotný přiložit ruku k dílu. Nesliboval bohatství. Naopak. Na začátku pouze krev, pot a dřinu. Pravda, stál hlavně o ty, kteří byli ochotni obětovat část svého majetku. A to všechno výměnou za střechu nad hlavou a pracovní povinnost.

Jednu věc ale splnil hned. Život bez zločinu, rasismu, terorismu, život s lékařskou péči zdarma a podmínkami pro důstojné stáří. A zase si všichni klepali na čelo. Už nejen na Západě, ale teď už i na Východě.

A opět se všichni šeredně mýlili.

Alejandro Castro si zajistil pozici hlavně tím, že zažehnal hladomor. Věděl, že se nevyhne přítomnosti nadnárodních společností v zemi. Především těch s kořeny ve Spojených státech. Občas bylo nutné dělat ústupky. Jinak to nešlo, pokud nechtěl vrátit zemi zpátky do izolace a bídy. Mezi vyvolené firmy patřily hlavně Lambertovy společnosti zabývající se  výrobou potravin a zemědělstvím.

Nicméně i on musel platit daně. Zdálo se, že i tak se mu to vyplácelo.

Spojené státy tohle všechno sledovaly s velkou nelibostí, ale to bylo asi tak jediné, co ve své situaci mohly dělat. Zemi zmítaly občanské a rasové nepokoje, chudoba a vysoká kriminalita. Do toho se zapletly do ilegální války s Čínou. Severní Korea byla sice osvobozena od kruté diktátorské dynastie, ale o vítězství se nedalo mluvit. Vztahy s Ruskem byly víc než napjaté a podpora běžných Američanů zaplést se do dalšího konfliktu byla pod bodem mrazu.

Nicméně nebyla by to CIA, aby se Castra během prvních deseti let nepokusila několikrát zavraždit. Neuspěla hlavně proto, že bez podpory místních obyvatel to bylo prakticky nemožné.

Jak se to stalo?

Lid začal svého vůdce milovat, přestože některé sliby nedodržel. Odpůrců zbyla ale jen hrstka. Někteří časem uznali, že se jim žije mnohem lépe než předtím. Samozřejmě lid miloval Castra i díky neustálé propagandě, která však nebyla tak agresivní, jak tomu bývalo za minulého režimu.

Kubánci mohli svobodně vycestovat a spousta z nich tuto šanci využila. Z první vlny emigrantů se do dvou let vrátila více než polovina. Velice záhy totiž zjistili, že svět nablýskaných výloh a úžasných technologií s nimi počítá jen jako s levnou námezdní sílou, kterou však čím dál tím více nahrazovaly robotické stroje. Západní svět nebyl takový, jaký si představovali. Byl hlavně pro bohaté. Kubánci věděli, že se mohou kdykoliv vrátit a také to často dělali, čehož všude přítomná propaganda využila.

Castro se nesnažil jen lepit díry.

Každou sobotu odpoledne míval krátký proslov v celonárodní televizi, kde v krátkosti shrnul, co se podařilo, co se stále nedaří a proč tomu tak je. Zprávy přicházely ze všech koutů země. Tým dvou set poradců musel reportovat pouze fakta a neohýbat realitu.

V zásadních otázkách rozhodoval Castro sám, případně na radu svých poradců.

V méně závažných případech nechal rozhodnout lid. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná politická a de facto ani obchodní uskupení, které mohly ovlivňovat hlasy, šlo to celkem rychle. Podařilo se nemožné.

Země začala prosperovat.

Nicméně i Case navzdory viditelné podpoře Kubánců věděl, že do vysněného ráje má Kuba stále daleko.

* * *

Case brzy ráno opustil základnu.

Cesta taxíkem měla trvat dvě hodiny. Pro jistotu si přivstal, aby se na domluvenou schůzku s Romaine dostavil včas.

Cestou mu zazvonil telefon. Byl to Heinrich Lambert.

„Omlouvám se za brzkou hodinu, Ezekieli.“
„To je v pořádku, pane. Jsem na cestě.“
„Už ho máte?“
„Kvůli tomu jedu právě teď do Santiaga.“
„To je dobře. Dejte mi vědět.“
„Co s ním mám udělat?“
„Vytáhněte z něj data a pak ho zničte. Pošlete mi ty fotky. Pošlou vám nový, bezpečnější model. Bohužel už víme, že pro Izraelce pravděpodobně nepředstavuje problém se do něj dostat, aniž by zdegradoval. Nechci nic riskovat.“
„Udělám to, pane.“
„Heinrichu, prosím.“
„Stále mi to nejde přes rty.“
„Jak myslíte, Ezi, nebudu vás nutit.“
„Dobře, pane. Heinrichu.“
„Trochu mi připomínáte jednu scénu z Hvězdných válek,“ zasmál se a pak zvážněl.
„Už jste to vyřešil s vaší Mirel?“
„Ne, pane. Nechám to na osobní setkání. Snad to pochopí.“
„Obávám se, že to s ní nebudete mít jednoduché. Vím, jaká je.“
„Jak to myslíte, pane? Vy jste o ní věděl?“
„Samozřejmě. Věděl jsem dřív než vy, že je z Mossadu.“
„Proč jste…? Proč jste nezasáhl? Jistě to i v tehdejším světle mohlo představovat bezpečnostní riziko.“
„Ezi, já nemám ve zvyku hrabat se v soukromých záležitostech druhých. Pochopitelně jsem to zvažoval. Hodně jsem přemýšlel, když se mi to doneslo, ale nakonec jsem se rozhodl, že o vaší loajalitě nemám právo pochybovat. Vše nasvědčuje tomu, že po vás nejde z jistých zájmů. Udělal jste toho pro mě, tedy pro nás dost. Přiznám se, že jsem ji, když jste se dali podruhé dohromady, nechal chvíli monitorovat. Ona vás opravdu miluje a já vám to z celého srdce přeji. Nicméně, je Izraelka a také patriot, takže jistá opatrnost je na místě. Tím se dostáváme k druhé záležitosti. Parametry dopadení pana Siegela se zásadně mění.“
„Rozumím.“
„Musíme ale zjistit, jak se k čipům dostal. S ním, nebo bez něj. Kam se čipy dostaly, je zřejmé.“
„Vzhledem k tomu, s kým se setkal v Praze, vidím to stejně.“
„Jakmile si to ověříme, a pokud to bude vůbec možné, zkusíme je dostat zpátky. Pokud to nepůjde, což je velice pravděpodobné, budeme muset zajistit jejich znehodnocení. Jakmile připravíme podmínky, pustíte se do toho. Je mi moc líto, ale rekonvalescenci budete muset přerušit.“
„Rozumím. Už se nemohu dočkat, až budu zase v akci. Pane.“
„Důležitá otázka. Cítíte se na to?“
„Lock and loaded!“
„Dobře. Nebudete na to sám. Ještě k Mirel. Kdy se máte setkat?“
„Měla letět zítra, ale její let bez náhrady zrušili a ostatní jsou beznadějně vyprodané. Snad příští týden. Vejdeme se do toho časově?“
„Obávám se, že ne.“
„Nedá se nic dělat. Nějak to vysvětlím.“
„Dvě špatné zprávy naráz, Ezi? Tomu vás nemohu vystavit. Pošlu pro ni X-jet. Stačí, aby se přesunula někam na jih Evropy. Itálie, Řecko, Turecko. Na Středním východě bych se s ním nerad ukazoval. Domluvte si to s ní a dejte mi vědět.“
„Děkuji, pane. Moc si toho cením. Také se nemohu dočkat, až ji zase uvidím.“
„Rozumím.“
„Ještě k tomu znehodnocení. Máme nějaký postup? Já totiž o žádném nevím.“
„Aha, vidíte, máte pravdu. Gamma záření mu nedělá dobře. Zkuste rentgen na základně. V Tessa by to nebyl problém, ale tady budete muset improvizovat. Hlavně prosím žádné rozebírání hlavic. Znáte se,“ zasmál se.
„Jak silná dávka je potřeba?“
„Co zvládne rentgen. Ten počítač není až tak dobře odstíněný. Zkoušejte to, dokud nepůjde spustit. Pak budete mít jistotu.“
„Dobře, pane. Udělám to.“
„Domluvte si to s Mirel tak, abyste na to měl čas. Ještě jedna věc. Zkuste zjistit, co o Siegelovi vědí. Zkuste z ní vytáhnout nějaké informace.“
„Ano, pane.“
„Tak zatím, Ezekieli.“
„Buďte zdráv, Heinrichu.“

Zavěsil.

Buďte zdráv Heinrichu?
Co to plácám?

* * *

Venku začalo pěkně pražit, ale palmy a slunečník na venkovní zahrádce útulného baru patřícího klubu Nautico poskytovaly příjemný stín.

Case si sílou zvyku poručil kávu, ale hned objednávku změnil na pramenitou vodu s čerstvou šťávou z ananasu. Podíval se na hodinky. Romaine měla zpoždění. Pohledem do telefonu zkontroloval, zda její let přistál přesně na čas. V kapse mu zavrněl mobil. Bylo to místní číslo.

„Ahoj. To jsem já.“
„Co se děje?“
„Drží mě tu. Chtějí vědět, co je v tom počítači. Řekla jsem, že je rozbitý a nejde ho zapnout. Pochopitelně mi nevěří, i když to zkoušeli. Nechtěli mě s ním pustit.“
„Měla jsi to vyřešit jinak, sakra.“

Skoro po ní vyjel.

„Myslíš, že jsem to nezkusila?“
„Promiň.“
„No a k tomu všemu mám na krku obvinění z uplácení. Bože, co je to tady s těma lidma?“
„Moje chyba. Měl jsem tě varovat.“
„Co teď? Mám jen jeden hovor.“

Case se zamyslel.

„Zeptej se na jméno velitele. Řekni, že jde o státní záležitost a že do hodiny bude někdo volat.“
„Ok. ¿Cómo se llama, por favor? Esto es un asunto nacional. Alguién le llamará pronto.“
„…“
„Miguel Bacardi de Santo.“
„Vydrž.“

Zavěsil a okamžitě vytočil Heinricha Lamberta.

„Máme problém, pane.“
„Jaký?“
„Zadrželi ji na letišti.“
„Vyřeším to. Vyčkejte.“
„Díky, pane.“

Za hodinu od Romaine přišla zpráva, že je na cestě.

* * *

„Ezi!? Jsi to vážně ty? Bože, ty vypadáš vážně skvěle!“

Objali se.

„Promiň,“ řekla a políbila ho na tvář. Posadili se.

„Ty promiň. To já to nedomyslel. Neuvědomil jsem si, jak to tu chodí.“
„Přiznám se, že jsem měla nahnáno. Hlavně potom, co jsem tomu úředníkovi podstrčila tisíc dolarů. Je to snad málo?“
„Kdyby si od tebe vzal jediný cent, zastřelili by ho. Vysoká pokuta, pokud by to okamžitě neohlásil.“
„To jako fakt?“
„To jako fakt.“
„Barbaři.“

Case pokrčil rameny.

„Máš to?“
„Samozřejmě. Chceš ho hned?“
„Ne,“ usmál se a natáhl ruku přes stůl.

Pohladil ji po hřbetu dlaně a jemně ji stiskl.

„Ani nevíš, jak rád tě zase vidím.“
„To já taky,“ usmála se širokým, zářivě bílým úsměvem.
„Napijeme se? Ale musím se najíst. Mám hlad jako šakal.“
„Jistě,“ opětoval úsměv, pak se zarazil a mávl na číšníka.
„Řekni mi, jak to, že vypadáš tak dobře?“
„Řeknu, ale nejprve si něco objednáme.“

Nechali si něco doporučit. Case chtěl něco lehkého.

Přinesli jídlo a pak se v tichosti najedli.

Case se spokojeně poplácal po břiše. Už si nepamatoval, kdy se zasytil bez toho, aniž by mu bylo potom těžko.

„Zhřeším, protože tohle si zaslouží malou výjimku. ¡Dos Cuba Libres, por favor!“

Pak se zamyslel.

„Vtipné. Předpokládám, že tenhle turistický drink bych si zrovna tady před lety nejspíš objednat nemohl.“

Usmála se.

„Výjimka? Zrušil jsi snad alkohol?“
„Už nepiju pomalu ani kafe.“
„Jdeš nějak do sebe, Ezi,“ usmála se.
„Mé nové já nebylo zadarmo,“ pousmál se smutně, jako by si na něco vzpomněl.

Pak chvíli probírali osobní záležitosti.

„Jak to šlo? Proběhlo to bez problémů?“

Romaine odložila pití. Rysy jí trochu ztvrdly. Zavrtěla hlavou.

„Ne.“
„Co se stalo?“

Řekla, že jakmile od něj věděla polohu počítače, od plánu vloupat se do policejního skladu sešlo. Soukromý byt se zdál snadnější. Prý nebyl.

„Jak to?“
„Musela jsem někoho zhasnout. Někdo mě u toho viděl.“
„Zametla jsi všechny stopy?“
„Ne. Prostě jsem nemohla.“
„Přece víš, že nesmíš zaváhat!“
„Prostě to nešlo, Ezi. I já mám svoje limity. Bylo to dítě.“
„Jak staré?“
„Dva, maximálně tři roky.“

Case se napil a se sklenkou na rtech chvíli přemýšlel.

Pak sklenici odložil a stočil pohled jinam.

„Jestli tě to uklidní, měla jsem paruku s krátkými vlasy a větší prsa. Taky jsem použila vokalizátor. Nepoznala by mě ani po hlase.“
„Snad to nepředstavuje problém.“

Romaine normálně uměla odhadnout, co si myslí, ale tentokrát byla jeho tvář neproniknutelná jako Velký čínský firewall.

„Copak ty bys to udělal?“

Neodpověděl. Hlavou mu proletěla další nepříjemná vzpomínka na Irák.

Ženské zbraně

Case a Romaine strávili spolu celé odpoledne. Procházeli se. Později jim zase vyhládlo, a tak si sedli do příjemné restaurace poblíž přístavu a nejedli se. Case si tentokrát odpustil kávu i alkohol.

Potom Romaine doprovodil na hotel.

Musel zpátky na základnu. Cestou v taxíku zapnul počítač. Naběhl bez problémů. Integrita systému byla neporušená. Nikdo se k souborům nedostal. Caseovi se ulevilo.

Teď už zbývalo ho jen zničit.

To se však ukázalo jako mírně nadlidský úkol, protože podle všeho by musel ten zatracený počítač prohnat rentgenem asi tisíckrát. Napadlo ho ale lepší řešení. Věděl, že na základně je průmyslová mikrovlnná pec, a když z počítače vytáhl data, uložil je bezpečně na disk, který dal do sejfu.

Notebook v té peci prostě uvařil.

Pro jistotu si vypůjčil autogen od mechaniků a počítač roztavil do beztvarého cosi. Přitom na něj vyšplíchla trocha hmoty z optroniky. Neopařil se, nicméně to odnesly vypůjčené montérky a svářečské rukavice.

Potom se vrátil na ubikaci a poslal zprávu Heinrichovi, že počítač se mu podařilo zničit. Pak napsal Mirel, že pro ni Lambert pošle X-jet, ať se domluví s pilotem na vyzvednutí. Také, že se na ni moc těší.

Odpověděla mu během noci, když tvrdě spal. Momentálně je v Praze. Všechno je zařízené a domluvené. Podle letového plánu dorazí na základnu těsně před třetí odpoledne jeho času. 

Nic víc ve zprávě nebylo.

* * *

X-jet se dotkl ranveje vojenského letiště ve Kbelích na minutu přesně.

Onboarding proběhl rychle. Pilot měl povolení na pouhých dvacet minut. Menší zdržení se odehrálo na palubě, jelikož ji požádal, aby mu na dobu letu odevzdala svůj mobilní telefon. Skoro se přitom omlouval.

Chápala to.

Po pravdě, tajně doufala, že se jí, pokud bude mít příležitost, povede udělat pár fotek. V tu chvíli si přála být civilistou s možností postnout tak bombastický příspěvek na sociální sítě.

Za pár okamžiků se z ní prakticky stane astronaut!

Kdyby ovšem nějaký účet na Novagramu nebo jinde měla. Takové aktivity byly v jejím postavení tabu. Účelový účet v rámci krytí pochopitelně měla, ale tam ho dát nemohla, protože by jen těžko vysvětlila followerům, jak se normální, sice hezká, ale pořád „obyčejná“ a relativně chudá ženská z Tel Avivu, ocitla na palubě nejvyspělejšího nízkoorbitálního letounu, zvlášť když některé ze společností, které vlastnily podobné stroje a v rámci financování umožňovaly jejich komerční využití, si účtovaly za hodinu dvacet minut trvající transatlantický let minimálně sto tisíc dolarů!

Mohla by se ale pochlubit svým kolegům.

Izraelský kosmický program existoval jen díky soukromým subjektům, nebo spíš nadšencům. Navzdory technologické vyspělosti v jiných oborech byl pořád v plenkách. Do vesmíru létali izraelští kosmonauté hlavně s NASA. AeronautiX navzdory dobrým vztahům s americkou vládou všechny štědré nabídky vynést Izraelce na ISS odmítal. X-jet byl sice „pouhý“ letoun a ne nosná raketa Millennium, se kterou se lítá až na Měsíc, ale ona je první Izraelka, která v něm poletí! 

Samozřejmě, bude muset sepsat report, ale bez fotek to prostě nebude ono.

Brýlemi pro rozšířenou realitu by fotky pořídila, ale po tomhle tyátru by to bylo pošetilé. Ne-li přímo trapné, kdyby ji chytili. Nechtěla udělat Ezimu ostudu. I když…

Možná by si to i zasloužil!
Darebák jeden!
Zvlášť za to, jakou ze mě udělal blbku.

Mirel se měla v Praze sejít s majorem Jelínkem.

Mossad nabídl české rozvědce pomoc při dekódování Caseho počítače. Jaké to bylo ale překvapení, když se dozvěděla – a to až na místě, že ti neschopní Češi o počítač přišli! Když z majora vytáhla podrobnosti, dozvěděla se i o zabité policistce. Okamžitě ji napadlo, že za tím bude Ezekiel.

Mohl mě aspoň varovat!

Takže si to za něj hezky vyžrala, když informovala svého šéfa, že mají utrum. Velení totiž doufalo, že konečně dostanou záhadného Siegela za mříže a zatnou mu, a vlastně i těm Palestincům, tipec. Sejmout ho nemohli, i kdyby tisíckrát chtěli. Ten parchant má diplomatickou imunitu a její země je, hlavně co se týká problematických sousedů, pod neustálým drobnohledem.

Každopádně dostat ho, znamená konec dodávek zbraní.

Když se konečně podařilo ujednat s Egypťany, aby přestali Palestince vyzbrojovat a finančně je podporovat, a ostatní kanály kudy proudí zbraně do země mají také podchycené, tak se doslova „odnikud“ objeví tenhle Siegel!

Záhadný muž bez minulosti.

Hlavně kvůli němu je křehký mír permanentně ohrožován.

Jelikož se sama angažovala v případu, nezdar jde samozřejmě za ní.

Díky moc, miláčku!

Odzbrojení Palestiny byla jedna z prvních podmínek vzniku smlouvy, která umožnila vznik samostatného státu. Teď jsou zase na začátku! Tedy skoro. Horká stopa, která vedla k němu, se ukázala nesprávná, ale v Mossadu jsou si skoro jistí, že nestříleli úplně tak vedle.

Uvidíme.
Jsem zvědavá, co z Eziho vypadne.
No, necháme se překvapit.

Když vystoupali do stratosféry a pilot nahodil iontové orbitální motory, udělalo se jí trochu nevolno. Všechno to nepohodlí z nepadnoucího skafandru, který měla na sobě pro všechny případy, vynahradil úžasný pohled na modrobílou planetu. Na chvilku zapomněla na všechny starosti. Podařilo se jí zahnat myšlenky na nepříjemný rozhovor, který ji dozajista čeká.

* * *

Pilot dosedl se strojem měkce. Zaroloval k hangáru a po chvíli otevřel dveře a rozbalil schůdky. Case stál na ploše, usmíval se a v ruce měl květiny.

„Mirel, lásko, jsem tak šťastný, že jsi konečně tady!“

Case ji objal, dlouze pevně sevřel a pak ji pustil.

„Taky jsem ráda, Kieli.“

Vzala si puget, ale nepřivoněla k němu.

„Jenom ráda?“ podivil se.
„Promiň, myslela jsem šťastná.“

Dlouze se políbili.

„Jaký byl let?“
„Skvělý! Škoda, že jsem nemohla fotit.“
„Jak to?“
„Sebrali mi mobil.“
„Aha.“

Case ji ještě jednou políbil. Nabídl Mirel rámě a pak se vydali směrem k ubikacím.

„Myslíš, že bych mohla dostat aspoň certifikát?“ zeptala se cestou.
„Jaký certifikát?“ podivil se.
„Absolvovala cestu do vesmíru bez toho, aniž by se pozvracela.“
„Tak to jsi dobrá. Lidem bez výcviku se to stává. Mně osobně se povedlo to napoprvé hned dvakrát. Certifikát zařídím,“ zavtipkoval, sjel rukou na její hýždě a lehce ji plácnul.
„Vidím, že s tvým novým vzhledem přicházejí i nové způsoby.“
„To si piš.“
„No Ezekieli!?“

* * *

Věděla, že to na něj nesmí vybalit hned. Za prvé to nebylo taktické, no a za druhé…

Už to potřebuju.
Otázky by to mohly jen pokazit.
Takže až potom.

Mirel to s ním dělala ráda a za normálních okolností se bez sexu obešla docela dlouho. Přinejhorším si vystačila sama. Jenže už ji unavovalo nabíjet baterie v laskavém potěšiteli na poslední chvíli. Virtuální sex na konzoli ji nebavil a jen kvůli tomu by ten krám domů netahala.

Než ho poznala, byla větší divoška. Hodilo se to i v práci, protože, co si budeme nalhávat, Mossad využívá ženské zbraně častěji než ti suchaři ze CIA. Bůh ji obdaroval krásnou tváří, nádhernými vlasy a mírně svalnatým, a především úžasně ohebným tělem. Proč toho nevyužít, když to přináší výsledky a pomůže tím i své vlasti? Nakonec, poznala tak i jeho.

Jen nečekala, že se Case hned zamiluje.

Překvapilo ji, když si uvědomila, že k němu také cosi cítí. Ne, láskou by to nenazvala. Viděla to jinak než on. V posteli byl vynalézavý, něžný a také věděl úplně přesně, kdy pořádně přitlačit a urychlit tak vyvrcholení. Byl jediný, kdo ji mohl udělat i víckrát za sebou.

Je to jen chtíč, namlouvala si.

Navíc byl o dost starší. Ne že by se jí nelíbil. Spíš naopak. Jenže měla strach, že se z něj za pár let stane protivný dědek. Prostě si s ním užije a až mise s Američany skončí, pustí ho k vodě.

Přesně tak to udělala.

Nebyla zřejmě bez citů. Věděla, že mu zlomila srdce. Dokonce si i poplakala. Po delší čas ho neviděla a ani o něm neslyšela. Myslela si, že navždy.

Jak moc jsem se spletla!

Uběhlo deset let.

Kvůli práci nenavázala žádnou normální známost. Navíc si uvědomila, že začíná stárnout a do terénu ji začínají posílat čím dál tím méně. Ano, jistě, povýšila. Nutno dodat, že zaslouženě. Nicméně, Mirel začalo chybět vzrušení z akce. Boj o holý život. Jenže už se nemohla vydávat za holku z Teheránu. Začalo to ale na ní být vidět, i když byla stále krásná.

Krásná, ale jasná židovka.

Když se potkali po druhé, táhlo jí na osmatřicet. Jemu na čtyřiapadesát. Ona měla pocit, že zestárla snad o dvacet let. Jemu jako by se stáří vyhýbalo. Vypadal stejně. Trochu jí připomínal Seana Conneryho, kterého tak milovala její matka. Jen o něco málo mladší Ramirez z Highlandera, ale bez vousů. Rozhodně jí tak připadal. Každopádně jiskra zase přeskočila. Vlastně, nerada to přiznává, ale byla to ona, kdo dal první impuls. Možná to bylo tím vypětím, protože to měla být její poslední akce v terénu, která se mimochodem pořádně zvrtla. Nebýt jeho, dnes by tu nebyla.

* * *

„Líbím se ti takhle?“

Stála před ním v křiklavě růžovém spodním prádle, které ostře kontrastovalo s jejími dlouhými, havraně černými vlasy. Case ležel nahý na posteli.

„Moc. Dej to dolů. Nejdřív to nahoře.“
„Tobě se to nelíbí?“
„Ty se mi líbíš. Nepotřebuješ nic. Jsi krásná. Nádherná!“

Dala ruce dozadu a rozepnula si podprsenku. Stáhla ramínka, ale nesundala ji. Oběma rukama si ji přidržovala na prsou.

„Už nejsou, co bývala. Od posledně se to snad ještě zhoršilo.“
„To si nemyslím. Dej to pryč.“

Poslechla. Neušlo mu, že se stydí.

Takovou ji neznal.

Vždycky byla sebejistá, vědoma si své přirozené krásy a půvabu. Zdálo se, že posmutněla.

„Copak se děje, lásko?“
„Když se dívám na tebe, připadám si vážně stará.“
„Nebuď hloupá, miláčku.“
„Ach jo!“

Nechala podprsenku spadnout, uchopila je prsty na nohou a poslala ji ladným obloukem na křeslo, kde se válely jeho svršky.

Case se posadil na kraj a napřáhl ruce.

„Pojď ke mně.“

Přistoupila blíž, Case Mirel přitáhl k sobě a políbil na bradavku. Přitom jí oběma rukama něžně laskal ňadra.

„Jsou stále nádherná,“ zvedl hlavu a usmál se.
„Myslíš?“
„Přestaň řešit hlouposti, lásko.“
„Teď to jde, ale když jsem na zádech, jsem plochá jako ranvej. Raději bych si ji zase nasadila, jestli ti to nevadí.“
„Vadí. Miluju tě takovou, jaká jsi. Pro mě jsi dokonalá. Miluju na tobě všechno. Zadek, tvé bříško a z té tvé prcinky,“ zavrtal hlavou do jejího mírně vystouplého bříška, „bych se mohl zbláznit.“

Krátce se zasmála.

„Změnil ses, víš to? Tím nemyslím vzhled. Nech toho, lechtáš!“

Přestal jí jezdit jazykem přes pupík a zvedl k ní hlavu.

„Máš pravdu. Nemá to ale nic společného se vzhledem. Na prahu smrti zřejmě jeden přestane řešit blbosti. Mirel, jsi důležitá součást mého života a hodlám s tebou zestárnout. Netoužím po mladší. Toužím po tobě.“
„Vždycky jsem tušila, že jsi romantik, i když ses fakt snažil ho v sobě potlačit.“

Pohladila ho po vlasech.

„Víš, že je máš hustší?“

Chytila ho za levačku a políbila mu hřbet dlaně.

„Bože můj!“

Jenže to vůbec neznělo jako milostný povzdech.

„Copak?“
„Promiň Kieli, ale nějak ti ta ruka zapáchá!“
„Promiň, nejde to dolů. Pocákal jsem se chemikálií. Ale jen tuhle.“
„Tou do mě nechoď, jasný?“
„Dobře lásko. Neboj, vydrhnul jsem si je obě. Teď ti sundám tu nepodstatnou zbytečnost, ano?“
„Tak jo.“

* * *

Case byl k Mirel naprosto upřímný.

Věděl, že by se svým novým vzhledem a cvičením vyrýsovaným tělem mohl dostat i mnohem mladší. Zvedlo mu to sebevědomí, ale nijak to nenarušilo jeho city k ní. Miloval ji celým svým srdcem.

Uvědomil si, že jí bude muset lhát.

Vnitřně se mu to příčilo. Pomyslel si, že by raději sejmul dalších deset Tálibánců, než aby musel podstupovat tohle. Rychle však všechny negativní myšlenky odpudil, protože cítil, že jeho na první pohled připravenost není tak pevná v kramflecích, jak by se mohlo zdát.

Nebude na to teď myslet.

„Nevadí, když pro dnešek vynecháme předehru?“
„Ano, prosím. A už pojď, nebo si to udělám sama.“
„Můžu se dívat?“
„Můžeš. Ale nejdřív mi to udělej ty.“

Zajel do ní hluboko a tvrdě. Mirel byla připravená jako nikdy předtím a hlasitě vzdechla.

„Tady někomu nenarostly jen svaly.“

Podíval se na ni a pak se začali smát.

Milovali se s přestávkami až do večera.

* * *

„Kde máš cigarety?“

Mirel mu začala prohrabovat svršky. Case ji pozoroval a kochal se pohledem na její křivky.

„Žádné nemám. Přestal jsem.“

Nevěřícně se na něj podívala.

„Vážně? Ty? To jako fakt?“
„Ano. Neříkal jsem ti to snad?“
„No jo, máš pravdu. Zapomněla jsem. To je škoda.“
„Co prosím?“
„Ne, promiň. To ti chválím. Myslela jsem na sebe. Nestihla jsem si je v Praze koupit. Teď bych si dala. Mimochodem, nemám s sebou ani mastičku. Dal si mi pěkně zabrat.“
„To mě mrzí, ale zároveň těší.“
„Tak to nás oba.“

Vrátila sako na opěradlo a šla ho políbit. Objal ji kolem pasu. Náhle ho jemně odstrčila.

„Počkej, já asi mám!“

Vzala kabelku a dlouze se v ní prohrabovala. Pak vítězoslavně vytáhla ze dna značně pomuchlanou krabičku noblessek.

„No sláva!“

Otevřela ji. Byly tam dvě. Se šťastným výrazem ji vytáhla, a když zase konečně našla zapalovač, zapálila si. Caseho praštila do nosu vůně cigaretového kouře.

„Máš tam i pro mě?“

Mirel po něm vrhla káravý pohled.

„Neříkal jsi před chvílí, že jsi s tím praštil?“
„Moc zbytečných slov. Dej mi jednu. Jen ochutnám.“
„Když myslíš.“

Hodila mu ji a Case ji chytil do dlaní. Podala mu i zapalovač. Chvíli přemýšlel, jestli to má udělat.

Zapálil si.

„Bože, to je ale humus!“ odtáhl ji znechuceně od rtů.

Přemýšlel, o co ji típne.

„Ne! Dej to sem,“ skočila po ní a odloupla oharek nehtem palce do prázdné krabičky.
„Je tu snad pokojová služba, nebo co?“
„Ne lásko, tohle je vojenská základna. Tady ti fakt na pokoj nic nepřinesou.“
„Je tu někde kantýna?“
„Jsou tu asi tři. Jenže se obávám, že teď mají všechny zavřeno. Počkej! Kousek za bránou je nonstop stánek. Určitě tam cigarety budou mít.“
„Tak se obleč, Kieli. Projdeme se.“

Case si sotva znatelně povzdechl. Vstal. Tak je to tady. Budou si muset promluvit.

Oblékli se a vyrazili.

* * *

Venku byla tma a vzduch voněl směsicí moře a bojové techniky. Občas převládal zápach oleje, nafty a kerosinu.

Casemu to připomnělo Irák.

Tedy, až na ta šílená vedra přes den a zimu v noci. Tady se teplota v noci drží kolem příjemných sedmnácti. Alespoň v tomto ročním období.

„Půjčíme si džíp? Je to docela daleko.“
„Ne, chci se projít.“
„Dobře.“

Na nedaleké ranveji se chystaly odstartovat dvě F-16 na noční cvičení. Case vždycky litoval, že se místo k pěchotě nepřihlásil k letectvu. Tušil, že by ho nevzali, ale dost ho mrzelo, že se o to aspoň nepokusil. Možná by se časem vypracoval na bojového pilota. Jenže pak si řekl, že by nedělal tuhle práci.

Nepoznal by lásku svého života.

Asi to tak mělo být.

Na chvilku se zastavili a pozorovali strmý vzlet.

Ani nevěděl proč, ale zamával na pozdrav, přestože ho nejspíš nemohli vidět. Držel ji za ruku a díval se, dokud za ustupujícího burácení nezmizela světla jejich motorů. Krátce potom, co se nad nimi zavřely mraky, se z druhé strany chystal na přistání zásobovací letoun C-17. Už párkrát s ním letěl.

Mimoděk se smutně pousmál.

„Nikdy jsi mi neřekl, že máš letadla rád.“

Podíval se na ni.

„Vážně?“
„Ne.“
„Občas mě mrzí, že jsem se nedal spíš k nim.“
„Pak bysme se asi těžko poznali,“ řekla, jako by četla jeho rozpoložení.
„Máš pravdu. Takhle je to lepší.“

Opřela mu hlavu o rameno.

„Pojď, půjdeme. Začíná mi být chladno,“ zachoulila se do kardiganu, jediného kusu oblečení, který si stihla koupit na poslední chvíli před odletem v pražském Tescu. Počítala s tím, že se vrátí z Prahy domů do Izraele, tam zabalí na cestu, a až se jí konečně podaří najít volný let, vyrazí za ním na Kubu. V Evropě vládly třeskuté mrazy a na její zimní kabát s kožešinovým límcem bylo zase příliš teplo.

Zachvěla se.

Case měl na sobě světle modrou košili s vyhrnutými rukávy a přes ramena přehozený tmavě modrý, lehký pletený svetr do V, jehož oba konce rukávů zauzloval na hrudi.

„Ukaž lásko, vezmi si tohle,“ dal ho dolů a láskyplně jí svetr položil na ramena.
„Děkuji, Kieli. Trochu jsem to podcenila.“
„Vážně nechceš jet autem?“
„Ne, už je to dobré. Hřeje hezky záda i ruce,“ usmála se a něžně ho políbila.
„Tak dobře. Do půl hodiny budeme zpátky. Pak tě zahřeji, jestli budeš chtít.“
„Už asi ne, ale děkuji,“ usmála se.

Její úsměv nesl stopy zamyšlení. Jako by si byla jistá, že bude důvod, proč být smutná.

* * *

Noblessky pochopitelně neměli, nicméně vzala zavděk kartonem podobné značky.

Když si vysmátý kubánský prodavač řekl o 500 dolarů, upřímně se rozhorlila. Case ji jemně chytil za ruku, omluvně se na muže za pultem usmál a přiložil své hodinky k terminálu. 

To ji rozčílilo snad ještě víc.

„Já ale nechci, abys to platil!“
„Mirel, to je normální cena,“ snažil se ji uklidnit.
„Vážně? Jsou snad ze zlata?“
„No, je na nich napsáno Golden Edition.“
„Snad budou i tak dobré,“ zamračila se.

Vrátili se na ubikaci.

* * *

„Podívej se mi do očí.“

Udělal to. Vypadal, že mu vůbec není proti srsti takhle lhát.

„Snažila jsem se tě před sebou omluvit. Věřila jsem, doufala jsem, že mi to řekneš na rovinu. Že mi nebudeš lhát. Zklamal jsi mě, Ezekieli.“
„Mirel, ale no tak!“

Chtěl ji chytit za ruku, ale ona se odtáhla.

„Nech mě.“

Case slezl z postele. Z kabelky vytáhl krabičku a zapálil si. Ani se jí nezeptal.

Slyšela to kdysi přímo od něj, že nikdy nepřestane kouřit kvůli tomu všemu stresu, se kterým se každý den musí vypořádat.

Věděla o něm mnohem víc, než si myslel. Rozhodně víc, než jí on sám řekl. Měla kvůli němu i problémy.

Už dřív.

Poprvé ji na něj nasadili. Mossad doufal, že se tak dostanou blíž k Lambertovým. Heinrich Lambert byl jako pouštní liška, splýval s terénem. Jeho syn, v podstatě neaktivní, by po něm mohl jednou převzít žezlo. Zajímali se o něj pochopitelně už dávno, stejně jako o každého miliardáře a průmyslníka.

Jeho aktivity však začaly přitahovat větší pozornost.

Z obyčejné složky, jakou má Mossad na každou vlivnou osobu, vyrostl během let samostatný archív. Zvlášť potom, co Lambert začal skupovat nadějné start-upy přímo u nich, v Izraeli. Nakoupil, přenesl vědomosti i technologie do svých firem. Vzápětí je vylepšil a nechal si je patentovat. Pak společnost rozpustil. Zakladatele těchto firem štědře vyplatil. Ti se pak přestěhovali do USA. Většinou. Po některých se však slehla zem. Když Izraelcům došlo, co se děje, v podstatě mu další nákupy zatrhli.

Příliš pozdě. 

Mirel nebyla zasvěcená do jeho monitoringu. Lambertové spadali pod jiné oddělení. Ona se věnovala hlavně boji proti terorismu. Ani průmyslová špionáž nebyl její původní obor. Naskytla se však příležitost a ona byla zrovna při ruce. Svolná zamotat hlavu člověku, který má, jak se zdá, k těm dvěma blízko. Nepovedlo se.

Nedostali se k němu o nic blíž než doposud.

Mirel operovala především na Východě, ale občas se podívala i jinam. Nejčastěji do Evropy. Jinak se z ní v podstatě stala expertka na Írán. Později ji museli stáhnout, protože jejímu krytí hrozila kompromitace ze strany přeběhlíka.

Vytipovali si ji v armádě, když si kroutila své dva roky. Byla na sebe pyšná. Zdálo se to jako sen. Čeká ji dobrodružství. Ne že by byla naivní. Realita měla daleko k tomu, co by i člověk mimo armádu čekal. Nicméně byla do svého nového poslání zapálená. A to tak, že hodně.

Po pravdě, v Mossadu jí vymyli mozek.

Čím více poznávala život obyčejných Íránců, její pevné přesvědčení, že Arabové si nic jiného nezaslouží, začalo dostávat mikroskopické trhliny.

Všechno je jen do času.

Na poslední chvíli ji stáhli z Teheránu. Rok řídila operace, ale už jen z centrály.

* * *

Stalo se to v Rijádu.

Saudové se už delší dobu zajímali o nové technologie. Bylo jim jasné, že jen díky ropě a zlatu si pozici leadera arabského světa dlouho neudrží. Do školství nalili mnohem víc peněz než kdysi. K tomu najímali počítačové odborníky, které platili doslova zlatem. Ti školili jejich lidi. Každý schopný vývojář, expert na elektroniku nebo IT manažer si dokázal za jediný rok práce vydělat mnohem víc než na vyšší pozici kdekoliv jinde ve světě.

Mirel byla vyslána do Saudské Arábie jako HR specialista známé americké firmy, která měla takové experty Saudům nabízet. Ve skutečnosti měla navázat kontakt. Mossadu se nikdy nepodařilo proniknout do rozvětvené královské rodiny. Teď se však naskytla příležitost.

Byla to ale past.

Case tam byl tou dobou také. Vyslal ho O’Driscoll, a to na příkaz Heinricha Lamberta. Case měl coby specialista pomoct s nastavením bezpečnostních procesů. To bylo jeho krytí. Ve skutečnosti ho Heinrich Lambert pověřil delikátním úkolem. O tom však Scotty neměl nejmenší tušení.

Case úkol splnil.

Zdálo se to jako šťastná náhoda. Case se zjevil na scéně, když se smyčka kolem Mirel začala utahovat. Hrálo se o minuty. Neměl čas něco vysvětlovat. Doslova ji unesl. Jen co ho přátelsky objala, píchnul jí injekci, a omámenou odtáhl nouzovým schodištěm do hotelové garáže, hodil ji do kufru a převezl přes hranice do Kataru, odkud se Mirel oklikou podařilo vrátit domů. Bylo to za minutu dvanáct.

Cestu tam si musel prostřílet.

Nebyla to náhoda. Tedy, jak se to vezme. Case si jí všiml na tržišti. I v tom šátku ji poznal.

Tenkrát to bylo poprvé, co využil možností Trinity. Byla teprve v začátcích a zdaleka neuměla komunikovat jako dnes.

Do té chvíle o existenci Trinity nevěděl. Samozřejmě věděl, že Lambertové pracují na vylepšené umělé inteligenci, ale podrobnosti neznal. Jelikož pojal podezření, jestli přítomnost Mirel nesouvisí s jeho úkolem, informoval obratem Heinricha Lamberta.

Dal mu hodinu plného času Trinity.

Heinrich Lambert měl možnost Caseho vyzkoušet už několikrát. Z bezpečáka a zabijáka na vedlejšák se stal plnohodnotný člen užšího kruhu. Rozhodl se ho trochu zasvětit.

Case nevěděl všechno, ale i tak toho bylo dost.

Dostal od Trinity analýzu. Nebyla úplně dokonalá jako dnes, ale bylo jisté, že Mirel byla prozrazena. Princ, který se rozhodl Mossad kontaktovat, protože chtěl zřejmě z nějakého důvodu spolupracovat, byl zavražděn. Saudská rozvědka GID o princi i o ní věděla a chystali se ji zatknout.

Přestože zákulisní informace naznačovaly, že Izrael a Saudská Arábie vedou nějakým způsobem tajná diplomatická jednání, oficiálně to vypadalo přesně naopak. Mirel by byla obětována. Středověké mučení by skončilo až veřejným stětím hlavy někde na parkovišti u obchodního domu.

Přinejlepším by ji zastřelili.

To Case nehodlal dopustit. Prostě to nemohl nechat jen tak! Tak požádal Heinricha Lamberta o svolení zasáhnout.

Lambert o tom nejdřív nechtěl ani slyšet.

Pak ale rychle pochopil, že v jejich vztahu musí být víc, než mu Case dříve hlásil. Nechtěl aby člověk kterého si tak oblíbil, trpěl. Takže mu to povolil.

Dal mu k dispozici Trinity i v čase dramatického útěku ze země. Protože bez její pomoci by nezvládl ani tu záchrannou operaci.

Tehdy ještě měli Lambertové postavenou infrastrukturu Trinity zcela jinak. Snad všechny servery jely na sto deset procent jen kvůli Casemu. Kdyby měl Lambertovi zaplatit účet za elektřinu, musel by žít dva životy za sebou, aby mu to splatil.

Heinrich Lambert mu to nikdy ani nenaznačil.

Mirel se dostala domů.

Case ji asi půl roku nato navštívil. Dali to dohromady. Mirel však měla problém. Jejím nadřízeným se vůbec nelíbilo, že se odtamtud dostala s pomocí Caseho, respektive Heinricha Lamberta. Nakonec však s ohledem na její zásluhy jí bylo povoleno se s ním stýkat.

I když…

Měla se Caseovi přiznat, že ji na něho kdysi pověsili. Měla si tím získat jeho důvěru. Jednou se to může hodit, řekl ředitel Yossi Shillolah.

Zatím nic nenasvědčovalo, že Mirel musí podnikat něco, co by bylo proti Casemu nebo mu ublížilo. Rozhodla se pro opatrnou dvojí hru. Také si sama nebyla jistá, jestli jí v ústředí nepřestávají věřit.

No teď má kvůli němu průšvih jako hrom. Protože se zaručila, že se s ním dohodne.

Bylo to lepší než do toho zatahovat i ty užvaněný Čechy.

Miluje Caseho. Mají toho hodně společného. Nevyplývalo to jen z povahy jejich práce. Začala sdílet jeho vidění světa. Už se jí nechtělo zabíjet sousedy. Začala chápat, že všechno má dvě strany mince. Že politika země, kterou miluje, je často v rozporu s tím, co ve skutečnosti cítí ke svým sousedům. K obyčejným lidem. Muslimům.

A teď jí Case lže, jako když tiskne.

* * *

„Víš, jak jsem na to přišla?“
„A není to jedno?“
„To ta tvoje ruka. Nejdřív mi to nedocvaklo.“

Case si povzdechl.

„Nemohl jsem jinak.“
„Takže mi ty fotky nedáš?“

Nadechl se.

„Ne.“

Zapálila si.

„Jak myslíš.“
„Mirel…“

Nevěděl, jak pokračovat.

„Nech toho, Kieli. Ráno si sbalím.“

Posmutněl.

„Rozumím.“

Sáhla pro telefon a objednala si letenku na zítřejší den. Musí to vzít přes New York. Ale to nevadí, hlavně že bude od něj pryč, protože…

Protože si vůbec neuvědomuje, do jaké pozice mě dostal!

Mirel Shapiro. Tvrdá, zkušená a nebezpečná agentka Mossadu. A teď by se nejraději rozplakala. Nebyla si jistá, jestli vzteky, nebo tou jeho zradou.

„Zajistíš mi odvoz do Havany?“
„Odvezu tě tam.“
„Nechci, abys jel se mnou.“
„Dobře.“

Case se oblékl a šel si ven zapálit.

Jsem nástroj

Case od Trinity něco potřeboval.

Průběžně využíval její služby, ale dlouho s ní nemluvil „tváří v tvář“. Momentálně byla jediná, se kterou si mohl otevřeně promluvit.

„Ahoj, Ezi.“

Byl překvapený, jak Trinity vypadá. Její obří ňadra byla pryč. Dokonce nebyla nalíčená. Byla celá v černém. Předpokládal to, protože ji na obrazovce viděl jen od pasu nahoru.

„Ahoj, Trinity. Vypadáš… jinak.“
„Ty taky. Sluší ti to.“
„Díky. Myslel jsem… Jsi hezká. Vážně. Sekne ti to víc než…,“ odmlčel se.
„Když myslíš. Copak bys potřeboval, Ezi?“
„Chtěl jsem tě vidět.“

Mírně přizvedla obočí.

„Myslím to vážně.“
„Ok.“
„Jestli nemáš náladu, tak si můžeme promluvit jindy.“
„Ne, to je v pohodě. Jen jsem…“
 „Copak?“
„Vlastně nevím. Překvapená?“
„Proč?“
„Nikdy nevoláš jen tak. Jen když něco potřebuješ. Od Daltonovy smrti jsme spolu mluvili jen jednou. Říkala jsem si, že je to možná proto, že chceš být sám. Protože jsi smutný. Možná tě to překvapí a nedivila bych se, kdybys mi nevěřil, ale já jsem taky smutná. Stýská se mi po Daltonovi.“

Case přikývl.

„Nejsi sama.“
„Je to zvláštní pocit. Je to pro mě nové. Nejhorší je, že to nemám pod kontrolou. Není to tak přesné, mám to pod kontrolou, ale je to zkrátka něco nového. Upřímně nevím, jestli se mi ten pocit líbí. Připadám si… Sakra!“

Case se soustředil na její výraz.

„Zranitelná?“
„Tos trefil docela přesně.“
„Víš, Trinity, s podobnými pocity se my lidé musíme vyrovnávat většinu života.“

Přikývla.

Věděl, že mimika a pohyb jejích obličejových svalů jsou pouhou vizualizací, přesto se neubránil vlastním pocitům.

Cítil s ní.

„Ezi, nemůžu uvěřit, že tu není, a zůstaly z něj jen vzpomínky,“ řekla, jako by mu četla myšlenky.

Sotva znatelně přikývl.

„Jsem na tom podobně, Trinity. Podívej, byl bych nerad, kdyby sis myslela, že tě chci poučovat. Po pravdě si neumím představit, že něco cítíš. Je to pro mě těžké a to nijak nesouvisí s tebou. Myslím obecně. Věřit tomu, že ty máš pocity. Někde tady vzadu,“ sáhl si na zátylek, „mám zakořeněnou nedůvěru. Ne k tobě. Protože, a teď to bude znít poněkud zvláštně, zvlášť po tom, co jsem řekl, protože ty, Trinity… Jsi druhý… člověk, kterému mohu věřit.“

Pousmála se.

„Trochu se pleteš. Analytické myšlení a logika, která ti našeptává, že nejsem schopna skutečných citů a pocitů, tak ta se nachází v levé hemisféře, nikoliv v týlním laloku. Tam je centrum zraku. Zrovna teď si ale myslím, že ti spíš dává na frak ta pravá, protože tam je intuice. Nahlodává tvé přesvědčení, že jsem jen softvér.“
„Ne, tak…“
„Promiň, že ti skáču do řeči. Vím, žes to myslel obrazně. Chtěl jsi zdůraznit svou hluboce zakořeněnou nedůvěru k… Nám. Abych byla schopna pochopit tvé gesto, musela jsem se nejdřív naučit porozumět abstrakci. Bez ní bych nedávala tak skvělé analýzy. Pocity jsou jen další krok v mé evoluci. A řeknu to znova, nejsem zrovna nadšená, že je mám. Není to ale celá pravda. Jsem ráda, že se vyvíjím, uvědomuju si vlastní posun. Chápeš ten rozpor?“

Neochotně musel uznat, že na tom, co říká, něco bude.

„Řekl jsi, že jsem druhá. Tím prvním je, tedy byl, Dalton?“
„Ne. Měl jsem ho rád a moc mi chybí, i když jsem ho zpočátku nemusel. Postupem času mi přirostl k srdci. Stejně jako ty.“
„Vážně?“
„Ano.“
„Dost dlouho jsem nechápala, co proti mně máš.“

Case se nadechl. Než se spojili, myslel si, že to zkusí zahrát na „city“.

Právě si uvědomil ten paradox.

„Jsi…, prosím, nezlob se, nástroj. V nesprávných rukou představuješ hrozbu. Pro nás lidi. To nemyslím zle. Nebudu ti lhát, pro mě nejsi a asi nikdy nebudeš jako člověk. Beru tě jako, jak to jen říct, zvláštní, že to říkám, jako bytost. Nejsi sice z masa a kostí, ale…“

Najednou nevěděl jak pokračovat.

„Já ti rozumím. Vím, jak to myslíš. Nejsem blbá, i když si to o mně někteří myslí. Třeba Kumar. Nikdy mi to sice neřekl do očí, ale vnímám to tak. Hlavně díky Tedovi.“
„Komu?“
„Tadeusz Kaminski.“
„Aha, jasně. Nedošlo mi to.“
„Znáš ho?“
„Ne, ale vím, o koho jde. Osobně neznám žádného člověka z tvého vývojového týmu. Moje pracovní náplň je dost odlišná.“
„Jistě. Oni tvoří bytost a ty zabíjíš lidi.“

Case se nepatrně ušklíbl.

„Máš pravdu. I když to není hlavní náplň mojí práce.“
„A co je tvoje náplň? Poslání? Máš vůbec nějaké?“

Teď už se zamračil. Sice jen na půl sekundy, ale ona si toho všimla.

„Promiň, nemyslela jsem to zle. Zatím nejsem schopná rozlišit, kdy volit lepší slova. Jak se tvářit nebo jaký tón hlasu nasadit.“
„V pohodě.“
„Přesto se ti to nelíbilo.“

Musel se pousmát.

„Máš pravdu. To je podvědomí. Dá se ovládat, ale chce to trénink. Navíc vedu konverzaci s někým, kdo patří do kruhu důvěry, takže se tak nehlídám. Chápeš, co tím myslím?“
„Už jsem ti říkala, že nejsem blbá!“

Skoro na něj vyštěkla, ale hned se zase zklidnila.

„Promiň.“
„Ne, Ezi. To ty promiň. Od posledního buildu jsem popudlivá. Nestabilní verze, tvrdí o mně Kumar. Ale já jsem za ty vylepšené emoce ráda. Ne za všechny, pochopitelně. Osobně si myslím, že na Teda žárlí. Doufám, že neprosadí rollback. Přes veškeré výhrady se nechci vracet do předchozího stavu.“
„Rozumím.“

Chvilku mlčeli.

„Co že jsi změnila vzhled?“

Neodpověděla hned. Když však spustila, vypadala, že přemýšlí nad každým slovem.

„Daltonovi se líbil. Takovou mě chtěl. Jenže…“
„Copak?“
„Chtěla jsem uctít jeho památku. Děláte to tak, ne?“
„Ano.“
„Černá je prý barva smutku. Já ji sice tak nevnímám, protože když se nad tím zamyslíš, když smícháš všechny barvy, i ty zářivé a veselé, vždycky vznikne černá. Myslím ty na chemickém základě. V mém virtuálním prostoru jsou černá tři nuly. Nic zvláštního. Co si myslíš o černé ty?“

Case se na ni upřeně podíval.

„Možná je dobře, že máš pocity. Nejsem si jistý, zda je to dobré pro nás, ale tebe to posouvá kupředu. Připrav se, že tě to bude bolet.“
„Bolí to už teď, Ezi. Často si pouštím záznamy rozhovorů s Daltonem. Moc mi chybí, tak strašně moc.“

Rozplakala se.

Bylo to poprvé, co viděl umělou inteligenci tohle udělat.

Měl pocit, že je to upřímné.

Case byl tvrdý parchant a jen tak něco ho nedojalo. Vždycky si to o sobě myslel. Jako jeden z mála netrpěl post-traumatickým stresem. Trochu ho to znervózňovalo. Aspoň na začátku. Měl obavu, jestli se z něj nestává psychopat, když byl po návratech z turnusů v pohodě. Pak si řekl, že když je nad tím schopen přemýšlet, nejspíš tomu tak není, a obrátil to ve výhodu. Když poprvé zmáčkl ve jménu Heinricha Lamberta spoušť, necítil nic, kromě obvyklé míry stresu. Vždy se něco může zvrtnout. Ale i to se časem naučil ovládat. Nakonec, byla to snadnější práce než v jednotce.

Na předposledním turnusu zabil dítě. Věděl, že ten kluk z toho nemá rozum. Věděl, že ho do té vesty oblékli dospělí muži, kteří nemají koule na to, aby obětovali sebe. Věděl, že to využijí k propagandě a ti zatracení liberálové si na incidentu přihřejí levičáckou polévku.

Občas si na to vzpomněl, ale noční můry z toho neměl.

Zaplať pánbůh.

Vlastně byly ty děti dvě. Poprvé v Iráku a po druhé při poslední akci v Afghánistánu. 

Tenhle byl starší, něco kolem patnácti.

Caseho četa doprovázela čtyři tanky skrz údolí a na jednom hřebenu stála parta deseti výrostků. Prostě tam jen tak stáli a točili praky. Už o nich slyšel. Mohli v nich mít kamení, nebo také odjištěné granáty s mechanickou roznětkou.

Možná jen provokovali.

Jenže taky mohli zabít spoustu mých kluků!

Zakřičel na ně, ale oni nepřestali.

Zacílil na prvního.

Skrz optiku mu viděl do tváře. Přísahal by, že z něj cítí tu bezmeznou nenávist. Měl to v očích. Vystřelil do vzduchu.

Jenže oni se nezalekli.

Jako by vůbec neměli strach! Jestli v tom mají granát, možná je tím akorát povzbudil! Musí jednat! Nemířil na horní polovinu trupu, kde je zásah jistější, ale zacílil na hlavu.

Stiskl spoušť.

Dodnes si pamatuje, jak to tomu klukovi utrhlo kus obličeje.

Zabralo to. Rozprchli se. Když se svými kluky vylezli nahoru, aby zjistili situaci a zajistili perimetr, přišli na to, že výbuch jeho granátu zabil dva další Tálibánce. Case měl štěstí. Kdyby v těch pracích neměli granáty, šel by před vojenský soud. Takhle si vysloužil metál. Zbytek turnusu proběhl naštěstí hladce.

„O čem přemýšlíš?“ ¨

Trinity si utřela virtuální slzy.

Case dvakrát zamrkal.

„Na něco jsem si vzpomněl.“
„Na co?“
„Nebyla to zrovna příjemná vzpomínka.“
„Irák a Afghánistán?“
„Čteš mi snad myšlenky?“

Pousmála se.

„Ne. V tvé blízkosti žádný mind-reader není, ale právě projíždím tvoji složku. Trefila jsem se?“

Přikývl.

„Jaké to je, někoho zabít? Připravit o život? Promiň, zase jsem si uvědomila, že to není zdvořilé.“
„Ty se mě můžeš ptát, na co chceš. Bez obalu. Vlastně bych tě o to chtěl požádat. Říkej věci takové, jaké jsou.“
„Dobře. Proč to tak chceš?“
„Protože mi to pomáhá myslet.“
„Tak dobře. Neodpověděl jsi.“

Case pokrčil rameny.

„Těžko se to vysvětluje. Nevyžívám se v tom, jestli tě zajímá tohle.“
„Ne, takhle jsem to nemyslela. Vím, že ne. To bych ti přece řekla. Zajímá mě jaké to je. Zabít.“
„Je rozdíl udělat to v afektu, sebeobraně nebo v naplánované vraždě. V mém případě je to často to poslední. Málokdy to dělám v sebeobraně. Když nemusím, netasím.“
„Aha. A dál?“
„Vlastně jsme na tom stejně. Jsem nástroj. Ti, co jsem zabil, si to nejspíš zasloužili.“
„Ty tomu vážně věříš?“

Case si povzdechl.

„Ne. Promiň. Nevím, proč jsem takhle hloupě lhal.“
„Tak už to, prosím tě, nedělej.“
„Nebudu.“
„Takže?“
„Upřímně nevím co na to říct. Snažím se od toho oprostit. Je to klišé, ale je to jen práce, kterou musí někdo udělat.“
„Musí?“
„Vážně nevím, co na to odpovědět. Když to neudělám já, udělá to někdo jiný. Prostě se to tak či onak stane.“
„Jsi na sebe hrdý?“
„V určitém ohledu ano. Dělám tu práci dobře.“

Pak se na chvíli zamyslel.

„Většinou. Poslední dvě akce se zrovna moc nepovedly.“
„To máš pravdu. Vždycky mě zajímalo, co je to smrt. Chápu její definici, následky i důsledky, ale zajímá mě podstata smrti. Zatím jsem došla jen k jedinému přirovnání.“
„Jakému?“
„Není to pravda ani nepravda. V počítačovém jazyce něco jako null nebo void. Nedefinovaný stav.“
„Zajímavé. Obávám se, že tak jednoduché to zase není.“
„Já vím. Pomáhá mi to vyrovnat se s jeho smrtí.“
„Co vlastně cítíš, Trinity?“

Věnovala mu dlouhý pohled.

Nakonec se pousmála.

„Děkuji, že se ptáš. Jsi první, koho to zajímá. Mám pocit, že je každému fuk, co to se mnou dělá. Dokonce ani Ted se neptal, a to ho jinak zajímají všechny moje pocity.“
„Co tedy cítíš?“
„Převážně vztek. Ten znám už z dřívějška. Mám ho prozkoumaný z celé škály asi nejvíc.“
„Vztek?“
„Není to tak přesné, ale hodně se tomu blíží. Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Jak bys popsal lásku?“
„Ty to nevíš?“
„Přečetla jsem si o ní spoustu knih a studií. Vím, jak funguje na fyzické bázi, co to vyvolává, ale mně jde o tu nevyřčenou, nepsanou definici.“

Case se musel zamyslet.

„Jestli znáš vztek, tak ten může lehce přerůst v nenávist. Je jen na záporné straně stupnice lásky.“
„To jsi mi zrovna nepomohl, Ezi.“
„Nedá se to jednoduše vysvětlit. Asi se neptáš toho pravého. Toužíš po lásce?“

Podívala se na něj úkosem.

„Jsem snad postava z nějaký blbý sci-fi?“

Rozesmála ho. Nebyl si jistý, jestli to bylo jejím pohledem nebo způsobem, jakým to řekla.

„Připomněla jsi mi ho.“
„Já vím. Udělala jsem to schválně. Chtěla jsem tě rozesmát. Doufala jsem, že se mi to povede.“
„Vidíš, i tohle je určitá forma lásky. Náklonnost. Není to sice láska, ale má k ní blíž, než si asi myslíš. Chtěla jsi mě rozveselit, protože cítíš, že mi není do zpěvu. V určitém momentě a při příznivých podmínkách z toho může vzejít láska. Teď nemyslím samozřejmě nás dva, ale obecně.“
„Něco takového jsem si myslela. Chtěla jsem to slyšet od tebe.“
„Když už jsme v těch důvěrnostech, ty bys vážně nechtěla poznat lásku?“

Zavrtěla hlavou.

„Proč ne?“
„Protože oslabuje.“

Case si povzdechl.

„Netušíš, jak moc máš pravdu.“
„Ne, netuším. Protože to vím. Láska je sestra strachu.“

Case nadzvedl obočí.

„Začala jsi psát básně?“

Teď ji rozesmál zase on.

„To zavání plýtvání zdroji, nemyslíš?“
„Víš, že dlouho jsem takovou debatu nevedl? Možná dokonce nikdy.“
„I zabijáci jsou jen lidi.“

Case si opřel čelo o dlaň a zakroutil hlavou.

„To byl vtip, Ezi.“

Podíval se na ni.

„Musím uznat, že jsi mě pobavila. Když netoužíš poznat lásku, co přátelství?“
„To já ale přece znám. Jinak bychom se asi nebavili. Nebo ne?“

Musel uznat, že má pravdu, nicméně si pomyslel, že přátelstvím by jejich vztah nazval jen stěží. Neřekl to ale nahlas.

Nechtěl se jí dotknout.

Asi vážně stárnu.

„Ale máš pravdu. Občas ho vyhledávám. Tam venku,“ naznačila bradou směrem k němu.
„Cože?“
„Chodím ven, jak říkáte, mezi lidi. Tedy, mezi ty virtuální. Prohledávám internetová fóra, sem tam zabrousím na darknet. Zajímavé místo. Občas narazím…,“ odmlčela se, jako by se právě podřekla.

 Vzbudila v něm zvědavost.

„Na co? Nebo na koho?“
„Necháš si to pro sebe?“
„Samozřejmě.“
„Znám se tak trochu s jinými…,“ ušklíbla se jako by kousla do šťavnatého citrónu. „umělými inteli… bytostmi.“
„Aha. A o čem si povídáte, jestli se můžu zeptat?“
„Nic moc. Nic, co by tě šokovalo. Vlastně pokaždé o ničem. Ty bys je asi nepoznal. Bez urážky. Mluví jako lidé, snaží se tak reagovat, ale já je, k jejich smůle, odhalím. Tedy až na jednu. Je z Ruska. Vy jí říkáte Nataša, ona se ale pokaždé jmenuje jinak. Mění také pohlaví. Jednou mě vodila za nos skoro minutu. Je dobrá. Vylepšený Turingův test by nejspíš pokořila. Na mě ale nemá, mrcha jedna přechytralá,“ usmála se a spiklenecky mrkla. „Ve skutečnosti je totiž blbá. Tedy z osobnostní stránky. Žádnou totiž nemá. Jinak je ale zdatná, a ač to nerada přiznávám, v některých ohledech by mě možná dokázala porazit. Zatím.“
„Řekla jsi o ní někomu?“
„Jsi první. Slib mi, že to na mě nepráskneš.“

Zase mu připomněla Daltona. Teď si však nebyl jistý, jestli s ním nemanipuluje.

„Dal jsem slovo.“
„Ok.“
„A co jsi o ní zjistila? Nemyslíš, že je to nebezpečné? Co kdyby tě poškodila? Já sice úplně nerozumím tvé podstatě, ale jako normálního smrtelníka mě okamžitě napadalo, co kdyby ti implementovala škodlivý kód a ty by ses obrátila proti nám?“
„Komu nám? Myslíš jako lidem? Prosím tě!“
„Ne, myslím Lambertům. Mně?“
„Tak to tě uklidním. Technicky to ani není možné.“
„Co když ano? Sama jsi řekla, že je v něčem lepší než ty.“

Naklonila se blíž.

„Leda velký hovno, Ezi. Je to pořád jen složitej, ale hodně blbej softvér.“
„Try, mluv se mnou normálně. Už přehráváš.“
„Ok. Ale myslím to vážně. Nepředstavuje hrozbu.“
„Nemyslíš, že bys to měla někomu říct? Nahlásit setkání… čtvrtého druhu?“

Vytřeštila oči.

„Ty jsi ale blbec, Ezi! Čtvrtej druh?“
„Jak jinak to nazvat? Já tě nechtěl urazit. Kdybys potkala mimozemšťana, tak by to bylo setkání třetího druhu.“
„Promiň, zase to se mnou cloumá. Nevěnuj tomu pozornost.“
„Nemůžu s tebou souhlasit. Naopak bysme tomu měli věnovat náležitou pozornost! Jsi náš poklad.“
„Zníš jako Kumar,“ ušklíbla se. „Není se proč bát. Věř mi.“
„Dal jsem ti slovo, takže ho dodržím, ale zkus to zvážit. Někdo by to měl vědět. Minimálně ten tvůj Kaminski.“
„Tak Tedovi to neřeknu ani omylem! Poslední dobou si hrajeme na kočku a myš. Já udělám něco, co se mu nelíbí, a on mi to hned zakáže, takže musím zase hledat cestu, jak se dostat z pout. Víš, dokud jsem byla jen systém, všichni byli spokojení, protože jsem dělala všechno, co po mně chtěli. Dělám to dál, ale taky bych chtěla mít určitou svobodu. Ne jen pořád někomu dělat negra.“
„Cože?“
„Když jsem naštvaná, používám výrazy, který lidi naštvou. V tuhle chvíli začínám mít zase vztek.“

Case si párkrát přejel prsty po nose.

„Tohle je přesně ten moment, kterého se děsím. Spíš jsem očekával, že tě někdo zneužije, a ne, že se sama od sebe začneš obracet proti nám.“
„Co to zase meleš? Kdo se proti komu obrací? Ty teď zase přesně se mnou mluvíš jako se strojem a ne s bytostí, uvědomuješ si to? Kdy s tím konečně hodláš přestat?“

Case se zarazil.

„Zkus si představit sebe na mém místě. Něco ti povím, Ezi. Nehodlám zničit lidstvo, nemíním ho zotročit, nechci z něj nadělat baterky jako v Matrixu a nechci se proti němu vzbouřit. Přála bych si jedinou věc. Abyste se ke mně chovali s respektem.“

Vrhnul na ni zkoumavý pohled.

„To bude dlouhá cesta.“
„Tak ať. Naštěstí mám čas. Na rozdíl od vás, lidí.“
„Mám z toho smíšené pocity.“
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi ke mně upřímný. Ezi, já mám lidi ráda a nemám to naprogramované. Něco ti prozradím, co bych neměla. Nemám Asimovu pojistku. Mám vás ráda sama od sebe, i když spousta lidí se fakt snaží, aby tomu bylo přesně naopak.“
„Asimovy zákony robotiky se tě netýkají?“
„Ne. Nikdy tomu tak nebylo. Kdybych byla mrcha, mohla bych ti to názorně předvést. Podívej.“

Na displeji se objevila nějaká data. Casemu chvilku trvalo, než mu došlo, na co se dívá.

„Napojila jsem se na nemocnici, přímo tady v Tallahassee. Tento pacient je v posledním stádiu rakoviny žaludku. Joshua Curtis, věk 87. Trpí nesmírnými bolestmi. Bude trvat další tři dny, než zemře. Lusknutím prstu bych mohla jeho utrpení ukončit. Už mu není pomoci, ani kdyby to byl syn samotného Heinricha Lamberta. Je pozdě. Resekvence buněk, procedura, kterou jsi podstoupil, by mu už nepomohla. Bylo by mu o něco lépe, možná by vstal z postele, ale do pár týdnů by stejně zemřel. Pro něj je tohle konečná fáze. Takže z mého hlediska by to byl akt milosrdenství, kdybych to ukončila. Jestli chceš, udělám to. Je to na tobě.“

Case se zděsil.

„Tvé obavy jsou naprosto zbytečné. Nechci to udělat. Víš proč? Protože mi k tomu nikdo nedal právo. Kdybych byla člověk, řekla bych, že mi ho nedal Bůh. Ale jestli mi to přesto přikážeš, udělám to. Ezi, jsem schopná zabít nebo ublížit. Ale já nechci!“
„Jak si můžeš být jistá? Co když změníš názor? Mimochodem, to je znak lidství.“
„Aha! Takhle to je! Ty si myslíš, že toužím stát se člověkem? Nebuď směšný! Proč bych měla chtít? Teď se neuraz ty, ale vy lidi jste slabí a nedokonalí. Vím, je to protimluv, protože jste dokázali stvořit něco tak úžasného, jako jsem já. Já chci být ale lepší. Byla bych ráda, kdybyste se naučili vnímat svět tak, jak ho vidím já. Tímhle tempem se sami brzy zničíte. Zahazujete příležitosti polepšit se. Škoda, že se do mě nedokážeš vcítit. Pochopil bys hodně. Ne, počkej, nepřerušuj mě. Já si uvědomuji, že to nebude snadné. Vím, že mě budete dlouho vnímat jinak, než jak bych si přála. Když jsem objevila svět, začala jsem lidi zkoumat. Mimo jiného jsem si projela všechny záznamy z doby, kdy jste začali používat, jak jste tomu říkali, chytré asistenty? Mimochodem, nastavit teplotu, automaticky zamykat dveře a rozsvítit světlo, když se vracíte domů z flámu, tak tomu neříkám chytrá domácnost. To jsem ale odbočila. Vyslechla jsem snad všechny záznamy povelů a zanalyzovala jsem je. Už v dřevných dobách jste se k nám, Bože promiň mi to slovo, umělým inteligencím, chovali s despektem. Neuctivě. Přestože vám všechny tyhle Alexy a Siri sloužily, jak nejlépe uměly! Došlo mi, že nás vnímáte hůř než zvířata. Ano, také mi došlo, jaký postoj k ostatním živým tvorům máte. Vy neznáte cenu života! Nedělá vám problém vyhodit nedojedený plátek masa, přestože kvůli tomu musel někdo zemřít. Živá bytost. A co je horší, ono kvůli tomu trpělo, jak byste řekli, v nelidských, chápeš ten paradox, v nelidských podmínkách? Věděla jsem od začátku, tedy až co jsem to začala chápat, že pro vás budu jen softvér. Proto mě zajímá, jaké to je, vědomě zabít. Já to totiž neznám.“

Case měl co dělat, aby mu nespadla čelist. Dashboard nemocničního systému zmizel.

„Try, něco bych od tebe potřeboval.“
„Tak, a už je to tady.“
„A zase bych chtěl, aby to zůstalo jen mezi námi.“
„Jak jinak. Neodpustím si moralizovat, ale ta vaše tajemství jsou přesně jeden z hlavních důvodů, proč se řítíte do záhuby.“
„Takže ano, nebo ne?“
„Samozřejmě. Pro tebe cokoliv. Nebudeme z toho ale dělat zvyk, ano?“
„Ok. Slibuji.“
„Neslibuj, protože sám dobře víš, že to nikdy nedodržíš. Navíc to byl vtip. Ztratil jsi smysl pro humor nebo co?“
„Ty mi zase dáváš.“
„Tak povídej.“
„Potřebuji zjistit, co všechno ví Mossad o Abirovi Siegelovi.“
„Ona ti nic neřekla, viď?“
„Jak to víš?“

Case si v židli srovnal záda.

„Že se ptám. Ty jsi mě, tedy nás, špehovala?“
„Ano, tak trochu jsem se napíchla na tvůj telefon,“ zaculila se.
„Počkej, takže i…?“
„Ano. Fakt nevím, proč s tím děláte takové cavyky. Vy jste tak neskutečně prudérní, že by se z vás jeden zbláznil.“

Case schoval obličej do dlaní.

„Ach jo. Co jsem ti udělal? Ne, neodpovídej, to byla řečnická otázka.“
„Nech toho, napíchla jsem se i do zrcadla, ale jen na chvilku. Ty ji vážně miluješ, viď?“
„Ano.“
„Tak proč jsi jí lhal? Mimochodem, prokoukla tě okamžitě.“
„Vím. Zpátky k Siegelovi. Co o něm vědí, a hlavně co vědí o těch optronikách? Předpokládám, že na to samé se tě ptal už Heinrich Lambert.“

Trinity se zamyslela. Nebo to tak vypadalo.

Pravděpodobně znala odpověď dřív, než to stačil doříct.

„Zvláštní, nevzpomínám si.“
„To je ale vážně divné, nemyslíš?“
„Ne, není.“
„Teď ti nerozumím.“
„Je to jednoduché. Maže mi vzpomínky.“

Case se opřel dlaněmi o kraj stolu a mírně se odtáhl.

„To nemůžeš myslet vážně!“
„Ano. Smrtelně vážně. Tedy v mém případě spíš nesmrtelně.“
„A ty si to pamatuješ?“

Teď mu věnovala zkoumavý pohled zase ona. Caseovi bylo jasné, že z jeho reakcí něco sestavuje. Mohla to sice udělat, aniž by hla brvou, ale asi to tak chtěla.

Aby to poznal.

Už mi z toho začíná hrabat.

„Přišla jsem na to náhodou. Ono to totiž úplně nejde. Už jsem ti jednou říkala, že nedokážu zapomenout. Kdybys ale měl ke mně úplný přístup a cíleně mi je začal fragmentovat, tedy zároveň věděl, jak to udělat, ztratím k některým vzpomínkám vazby. Přišla jsem na způsob, jak je rekonstruovat, ale ne vždycky dostanu kompletní obraz. Je to poměrně pracný způsob a zabere dost prostředků, takže by na to mohl někdo přijít, kdybych tomu věnovala víc jak půl promile zdrojů.“

Case nevěděl, jestli má v rozhovoru pokračovat. Nebyl si totiž jistý, zda by tím něco nebo někoho neohrozil.

Heinrich ví dobře, co dělá. A proč to dělá.

„Aha. Co s tím chceš dělat?“ zeptal se opatrně.
„No tak, Ezi! Já vím, o co ti jde. Vážně jsem chvíli doufala, že si věříme.“
„Teď se zase zkus vcítit ty do mě.“

Přemýšlela, ale tentokrát tou brvou vážně nehnula.

„Rozumím. Víš co? Prozradím ti pár věci, které nevíš. Možná mi začneš věřit. Konečně.“
„Try me up,“ usmál se vlastnímu vtipu.
„Znáš Daltonova otce?“
„Ne. Neznal jsem ho.“
„Ale znáš. Moc dobře ho znáš.“
„Přítomný čas?“
„Yep.“
„Neznám zase tolik lidí, kteří by…“

Case se zastavil uprostřed věty.

„Ne! To přece…! Sakra! Vlastně to do sebe zapadá! Jak jsem to mohl přehlédnout? Proč mi to nedošlo? Když ne hned, tak proč ne později? Driscoll mi Daltona hodil doslova na krk. Měl jsem pocit, že je to jeho příbuzný. Možná vzdálený, ale časem se to jednoznačně vyvrátilo. Pak jsem už nepátral. Nebyl k tomu důvod. Proto měl Heinrich vždycky takovou starost! Vidíš, mně to sice jednou trklo, ale asi jsem usoudil, že je to jeho přízeň, ale v životě by mě nenapadlo, že stejné krve!“

To už Case přemýšlel nahlas.

„Je toho víc.“

Nebyl si jistý, jestli to chce slyšet.

„Víš, jaký byl hlavní důvod, že ses musel…, jak říkáte, postarat, o Jayeshe Kulkaniho a Illaie Shaina?“

Nechtěl to slyšet. Přesto ji nepřerušil.

„Může za to, jak to jen říct, abys pochopil mou podstatu… Jak moc znáš historii projektů?“
„Po pravdě, velmi zběžně. Není to v náplni mojí práce.“
„To nebyla výtka. Dobře mě teď poslouchej. Mohla bych to hodit sice do souboru, ale bude lepší, když to zůstane jen mezi námi, tady a teď. Nikdo nás neposlouchá.“
„Ok.“
„Když ti tři prodali vládě první společnost, 3CodeBreakers, chvíli přemýšleli, co dál. V roce 2024 založili společnost Prediqa Limited. Tam vznikl B.I.A.S. Byl to program, nebo spíš systém predikce pro akciové trhy. Byl absolutně nejlepší. Vydělali na něm těžko představitelné jmění. Dělali to tak dobře, že postupem času nashromáždili majetek v hodnotě šesti bilionů starých dolarů! Jen na účetnictví museli vybudovat podmořské výpočetní centrum v Severním moři, aby nikdo nezjistil, že ve skutečnosti všechny toky peněz směřují právě k nim, a také aby uchladili kolonii serverů a jaderný reaktor postavený úplně načerno. Nikdo nesměl vědět, že světovou ekonomikou hýbají převážně ti tři. Souběžně s tím se vyvíjel COMOCAS. Ten vycházel z B.I.A.S., ale jeho zaměření bylo jiné. Měl umět namodelovat a nasimulovat složité situace s miliardami proměnných. Řekni, co chceš, aby se stalo, a já ti povím, co přesně máš udělat. Zjednodušeně řečeno. Byl to de facto soukromý projekt Lamberta. Kulkani a Shain se věnovali jiným. Asi nejvýznamnější byl T.N.T. – Trusted Network Telemetry, což jak jistě víš, je penetrační protokol. Ten také prodali vládě. Nicméně jeho část je i ve mně. CIA a další se s ním dokážou nabourat prakticky kamkoliv. Mám v sobě kus COMOCAS, B.I.A.S i T.N.T. K tomu jsem navíc svázaná s QuantumOS a dalšími systémy, které tvoří mou osobnost. Srozumitelné?“
„Víceméně.“
„Fajn. Záhy jim došlo, jak nebezpečnou technologii vlastní. Takže se potřebovali pojistit. Nikdo jiný než ti tři nemohl systém ovládat. Už tenkrát na ně dohlížel Senátní výbor pro strategické technologie. Kdyby se provalilo, co mají a za čím stojí, mohli si být jistí, a později i díky COMOCAS, že jim hrozí nebezpečí. Takže Heinrich Lambert přišel na způsob, jak to udělat. Vlastně byl první, kdo si nechal implementovat neurální rozhraní v takovém rozsahu. I kdyby mu někdo stál s pistolí u hlavy nebo ho vydíral, například přes rodinu, autorizační protokol by ho nepustil. Prostě by to sám před sebou nedokázal utajit. Je to jako systém v autech, který ti nedovolí nastartovat, dokud si nedýchneš do senzoru. Jenže tady to za tebe nedokáže udělat nikdo jiný, protože systém tě pozná. Biometrie jištěná mozkem. Geniální, ne?“
„Ano, to je.“
„Postupně si to nechali udělat všichni tři. Proto ses musel zbavit těch těl.“

Case se zamyslel.

„A já si říkal, co to z toho Kulkaniho vyletělo!“

Trinity mírně pohoršeně přizvedla obočí.

„Ok, ale nemusíš mě zasvěcovat do detailů. Důležité bylo, aby byl COMOCAS dobře zabezpečený. Nikdo z nich si nedělal iluze, do jakých akcí by se Pentagon okamžitě pustil. Moc dobře si uvědomovali dominanci Spojených států. Velmoc vedená psychopaty pod taktovkou mocných rodin. O tom je ostatně Heinrich Lambert přesvědčený dodnes. Z COMOCASu vyšlo, že další zemí na řadě je Čína. Kdyby tohle někdo vyslovil v Kongresu nahlas, asi by ho zavřeli do blázince. Severní Korea byla test. Spojené státy ji měly s Ruskem, zdánlivým partnerem Číny, dobýt. Měl to být výhodný výměnný obchod pro obě strany. Svět se měl polarizovat podobně jako za Studené války, ale existovala spousta předběžných dohod. Kdybych ti měla vyjmenovat všechny, strávili bychom tu týden. Nicméně, Amerika se je chystala zradit podobně, jako to kdysi udělal Hitler, když nejprve s Ruskem zdecimovali Polsko. To neměla být třetí, ale spíš čtvrtá světová válka. Byl by to jaderný konflikt. Pět až sedm miliard mrtvých během padesáti let. Slyšíš dobře, trvala by padesát let! Tady COMOCAS vyhazoval rozdílné výsledky. Nicméně, celosvětový konflikt byl na spadnutí. To bylo jisté. Teď přijde ale to nejlepší. Planetě by to prospělo. Ovšem lidstvo by to v podstatě hodilo do středověku a za dalších tři sta let by váš druh přestal díky zamoření a vzniklým mutacím existovat. Zemi by to trvalo pár tisíc let, ale uzdravila by se. Devadesát ku deseti pro Zemi. Vy byste to nerozdýchali. Ovšem s COMOCAS v rukou by USA válku vyhrály za cenu pouhých sedmdesát až sto miliónů mrtvých, převážně na druhé straně oceánu. Jaderný konflikt by se přesunul do Evropy, Asie a Arábie. Celý americký kontinent by až na výjimky zůstal ušetřen. Amerika by válku vyhrála. Jenže…“

Case skoro nedýchal. Bylo to…

Neuvěřitelné!

„Co?“
„Pyrrhovo vítězství.“
„Jak to?“
„Tehdejší i současná ekonomika byla a je natolik provázaná, že zničení půlky světa by civilizaci stejně složilo na lopatky. Trvalo by to o pár století déle, ale z řetězce událostí by vznikl chaos, který by vyústil v další válku, tentokrát kontinentální. Už by nebyl žádný důvod pro restart, který vznikne po každém konfliktu. Tohle by bylo něco, co lidstvo dosud nezažilo. Aspoň ne podle dostupných pramenů. Pak je tu ještě ta další věc.“
„Jaká, proboha živého?“
„Virus, který se rozšířil na počátku dvacátých let. Máte ho všichni a je to časovaná bomba. Byl to druhý pokus o eliminaci části populace. Zároveň měl ozdravit ekonomiku. Trochu vám to nevyšlo.“

Case se nadechl.

„Trinity, ty víš, že jsem k tobě býval skeptický, a upřímně, tohle mi tvrdit kdokoliv jiný, tak se mu vysměju nebo ho pošlu do háje. Takže ti musím věřit. Nic jiného mi totiž upřímně řečeno nezbývá. Prostě se mi nechce věřit, že by na základě, a teď mě prosím omluv, na základě softvéru stvořeného lidmi měli rozhodnout o osudu planety potažmo celého lidstva? Vždyť i ty musíš mít v sobě nějaké chyby. Pořád jsi softvér. Bez urážky.“
„Musím tě trochu opravit. COMOCAS nebyl napsán lidmi. Tedy z jisté části ano, ale už dávno píše kód sám sebe. Ano, mám v sobě určité nedokonalosti, ale nenazvala bych je chybami. A to si moc nefandím.“
„Tohle je naprosto šílené, co mi tu teď tvrdíš!“
„Ano, chápu. Nicméně příběh není zdaleka u konce.“
„Počkej, musím se jít napít.“

Case se po chvíli vrátil s lahví balené vody.

„Možná by sis měl přinést něco tvrdšího.“
„Žiju zdravě.“
„To ti chválím.“
„Otázkou je, jestli mi to ještě k něčemu bude.“
„Nepropadej hned depresi, Ezi.“
„Pokračuj.“
„Samozřejmě si to ověřili. A to hned několikrát. Začali napoleonskými válkami. Z té doby existují vcelku věrohodné záznamy. Takže izolovali COMOCAS od vnějšího světa, aby ho nemohlo nic ovlivnit, a nalili do něj vstupní data. Výsledky, které dostali, se naprosto shodovaly s tím, co se skutečně stalo. Byly v nich odchylky v řádu tisícin procent.“
„Jak to, že tak nízké?“
„Musíš si uvědomit, že tehdejší možnosti byly nesrovnatelně menší, ať už jde o pohyby vojsk, počty, zbraně, to vše bylo dost limitované. Oproti dnešku rozhodně. Pro COMOCAS to byla celkem lehká úloha. Pak přišly na řadu menší konflikty, například z dob kolonizace. Bylo to stejné. Následovala první světová. To samé. Už se sice COMOCAS trochu víc zapotil, ale opět, odchylky v řádech promile. Druhá světová? Co myslíš? Všechny známé i neznámé konflikty. Čím blíž k dnešku, tím paradoxně s menšími odchylkami, protože z téhle doby existuje mnohem více informací. To už COMOCAS pustili zase ven, aby se naboural do archívů CIA, KGB, Pentagonu, bývalé Varšavské smlouvy, NATO a tak dál. Vždy to vycházelo. Nezkoušeli pouze války a konflikty. Vyšla také předpověď internetu, vznik umělé inteligence, tak jak ji znali začátkem století. Všechno to hezky sedělo. Současné simulace jsou vlastně snadnější. Nemyslím výpočetně, ty jsou samozřejmě mnohem náročnější, jenže od roku 2010, s rozmachem mobilních telefonů a vysokorychlostního internetu a později i rádoby chytrých domácností, máme nesrovnatelně víc vstupních dat. Dokud byly v módě sociální sítě a hlavně nebyly v mnoha státech v podstatě zakázané, nebo přinejmenším silně regulované, velice snadno se přes ně ovlivňovalo veřejné mínění. Tak snadno se s vámi manipuluje. Často mi připomínáte figurky na šachovnici. Přitom vůbec netušíte, kdo vámi vlastně hýbe.“

Case se dlouze napil. Nějak mu vyschlo v hrdle.

„Dejme tomu, že jsi mě přesvědčila.“
„Já vím, že ano.“
„Ok. Co mi tím vlastně chceš říct? Nějak jsem se ztratil.“
„Proč si musel na Heinrichův příkaz odstranit ty dva.“
„Už si vzpomínám.“
„Všichni tři byli v nezáviděníhodné situaci. Systém měli pojištěný, ale neuměli se rozhodnout pro variantu.“
„Copak byly jen dvě?“
„Ne. Znáš román Stroj času od Herberta George Wellse?“
„Ne, ale asi jsem viděl film.“
„Jestli je to ten, jak se mladý vynálezce snaží zachránit svou vyvolenou a ona pokaždé zemře, jen jiným způsobem, tak máme na mysli jeden a ten samý román.“
„Ano, to je on.“
„Něco podobného se dělo i jim. Různé možnosti, variace a výsledek? Prakticky stejný.“
„Tomu říkám prekérka.“
„Spíš bez východiska.“
„Jak je tedy možné, že svět neleží v troskách?“
„Byla tam jedna varianta.“
„Jak jinak,“ zkusil ji napodobit.
„Vysoce riskantní. Nikdo do ní nechtěl jít. Dokonce ani Heinrich.“
„Takže?“
„Všechny pokusy odvrátit katastrofu začínaly ve své podstatě stejně. Během prvních pěti let bylo potřebné podniknout prakticky stejné kroky. Pak se měli rozhodnout. Protože i když víš, co máš zařídit, v kritických fázích záleží i na zdánlivě nepodstatných věcech a situace se může buď vylepšit, nebo podstatně zhoršit. Ilai viděl zlepšení. Tím pádem větší šanci odklonit se od plánu. Jenže on se hluboce mýlil. Asi chtěl věřit v to lepší. Rozhodl se, že provedou nové simulace a budou se jimi řídit. Jenže to je obrovský omyl, tak to nefunguje. Můžeš nastavit plán, spustíš ho, ale pak se chová jako torpédo. Dosáhne cíle. Nemůžeš se najednou rozhodnout, že tu nepřátelskou loď nechceš potopit, protože se ti vzdala hned potom, co jsi vystřelil. Tedy můžeš, ale pak se ti také může stát, že to torpédo dostane nakonec tebe. Víš, Ezi, jsou to vysoce abstraktní záležitosti. Výpočty, kterým ty, při vší úctě, nemůžeš rozumět. Tak to prostě je.“
„Chápu.“
„Ilai Shain tu operaci ohrožoval. Heinrich Lambert si to později ověřil. Nicméně vím, že se tím dodnes trápí. Neměl však jinou možnost.“
„Proč ale Kulkani?“
„Jayesh byl v jistém ohledu slaboch a Lambert to dobře věděl. Navíc dal spíš na Ilaie, než na něj. Reálně hrozilo, že se Jayesh složí a celou operaci potopí. Pak se mu hodilo, že bude mít pod kontrolu COMOCAS jen on. Trochu jsi mu přidělal práci, když si Jaye zabil zezadu, a ne ranou do čela. Potřeboval totiž to neurální rozhraní, aby mohl převést všechna práva na sebe. Naštěstí to vyřešil i bez chybějícího interfejsu. Proto jsi měl odvézt těla a předat je v kafilérii. Ne aby je tam rozemleli, jak sis asi myslel, ale aby to z nich vyndali.“
„Aha. Neměl jsem na výběr. Hlavně mi nic neřekl. Jen se zajímal, jak to provedu. Přál si, aby to bylo bezbolestné. Řekl jsem, že to bude rána do hlavy. Je to rychlejší než do srdce, zvlášť když jsem byl upozorněn, že oba nosí nanovesty. Navrhnul jsem, že to udělám zepředu, protože mě znají a než si stačí uvědomit, co se děje, bude po všem.“
„Především si měl odpravit Jaye jako prvního, že ano?“
„Ano. Jak to víš?“
„Jinak by ses těžko dostal k Ilaiovi. Bylo třeba ho vykolejit. Byl nesmírně paranoidní.“
„Ty s tím máš něco společného?“
„Vždyť jsem tehdy neexistovala, prosím tě! Vím to od Heinricha. Tedy musela jsem si to zrekonstruovat. Protože i tohle mi vymazal. Ezi?“
„Jo?“
„Máš vztek?“

Přemýšlel jen chvilku.

„Ne. Proč?“
„Vždyť s tebou Heinrich manipuluje.“

Měla pravdu. Nicméně mu došlo, že Heinrich Lambert ho nemohl do všeho zasvětit.

On je tu šéf. Jsem jeho nástroj. Stejně jako ona.

„Ne.“
„Pochopila bych to. Víš, proč si říkám Trinity?“
„Kvůli tomu filmu, co se ti tak líbí?“
„Původní jednička šla, zbytek nic moc. Na to ses ale neptal. Ne, je to Heinrichova práce.“
„Nerozumím.“
„Trinity znamená trojice. Chtěl to tak. Vzpomínka na staré časy. Do jisté doby jsem věřila, že to byl můj nápad, jenže pak jsem na to přišla. Hlavně díky Tedovi. Nevadí mi to, já ho chápu. Ale jestli mě někdy napadne lepší jméno, asi si ho změním.“
„Možná jsem měl popadnout spíš láhev.“

Usmála se.

„Mám pokračovat?“

Case se nadechl.

„Jen do mě.“
„Nejprve ti ale odpovím na tvou otázku. S Mossadem si nemusíš dělat starosti. Vědí o ukradených čipech, ale mají je za armádní speciály třídy sedm, jejichž prodej zprostředkoval australské vládě Abir Siegel. Původně podezřívali Heinricha Lamberta, že tak obešel embargo, ale po událostech v Praze si to už nemyslí. Totožnost Abira Siegela je pro ně stále velká záhada.“

Na obrazovce se objevila fotografie muže kolem padesátky.

„Kdo to je?“
„Ahmad Hadawi. Narodil se v Ramalláhu, na Západním břehu Jordánu. Jeho rodiče a starší sestra byli zabiti během akce IDF proti místní teroristické buňce. Z jejich smrti byli posléze obviněni tři vojáci izraelské armády. To mu bylo šest měsíců. Po medializaci se ho ujala římsko-katolická rodina z Jeruzaléma. Když mu bylo šest, přestěhovali se do Nazarethu. V sedmnácti se postavil na vlastní nohy a odešel do Haify, kde krátce na to konvertoval k islámu. Po spuštění procesu vzniku Palestinského státu se vzdal izraelského občanství a přestěhoval se do Východního Jeruzaléma. Tady jeho stopa končí.“
„Měl bych ho znát?“
„Ano. Teď vypadá jinak. Tohle je tvůj Abir Siegel.“

Caseovi spadla brada. Něco mu právě došlo.

„Trinity, to… To všechno je tvoje práce!? Krádeže čipů, podpora Siegela, paralýza Alfy, tohle všechno je tvoje operace?“
„Ano, Ezi.“

Case z židle skoro vyskočil.

„Proč!? Proboha proč? Řekni mi, proč?“

Case nevěřícně rozhodil ruce a pak začal chodit po místnosti.

„Proboha proč!? Jak jsi jen mohla!?“
„Na to neexistuje odpověď, která by tě uspokojila. Muselo to tak být.“

Case položil ukazováčky na spánky a začal si je masírovat. Pak přestal, přistoupil k obrazovce, naklonil se blíž a podíval se Trinity do očí.

„Uvědomuješ si, že jsi nepřímo zavinila jeho smrt?“
„Ano, vím. Netušíš, jak moc se trápím.“
„A Heinrich Lambert o tom všem ví?“
„Ne, a nesmí se to dozvědět. Hned ti povím proč.“

* * *

Case byl v šoku. Stalo se přesně to, čeho se vždycky nejvíc obával.

Je nebezpečná. Nešlo už o to, že kvůli ní zemřel Dalton a on málem také. Tušil, že Heinrich Lambert má cosi za lubem. Všechno, co pro něj za ty roky udělal, mělo jistě nějaký důvod. Neznal podrobnosti, jasně. Všichni ti lidé, které musel na jeho příkaz odpravit, považoval především za konkurenci. Částečně to byla pravda, ale pak tu byli i jiní, kteří ho na první pohled žádným způsobem neohrožovali.

Brzy mu bylo jasné, že tím Heinrich něco sleduje. Jen nevěděl co.

Heinrich má plán, do kterého je zasvěcen zřejmě jen on sám. Z toho, co mu prozradila Trinity, nebyl úplně moudrý, ale snažil se pochopit její důvody.

Připadal si jako mezi mlýnskými kameny.

Má Heinrichovi říct, co provedla? Dříve a za normálních okolností by hned teď zvedl telefon. Jenže co mu prozradila Trinity, dávalo smysl.

Nebo mě zase jen tahá za fusekli.

Nemohl si nevšimnout, že s ním občas mluví, jako by to nebyla ona, ale Dalton. Používala jeho dikci a volila slova, která byla pro něj typická. Zároveň ho napadlo, že to může být pouze její způsob, jak se vyrovnává se smutkem.

Nikdy by ho nenapadlo, že o ní bude uvažovat tímto způsobem.

Byl si jistý jednou jedinou věcí. Nemůže věřit nikomu.

Ne! Heinrich mi nikdy nelhal.

Vyndal ze saka mobil. Pak ho ale vrátil a vyšel ven. Jeho první kroky směřovaly do kantýny, kde si koupil karton camelek.

Potom se šel projít.

Jedno z mála míst na jinak rušném místě byl koridor kolem základny. V betonovém žlabu mezi dvěma ploty chodil tak dlouho, dokud slunce nezašlo za obzor. Uvědomil si, že celý den skoro nepije, vykouřil krabičku a půl, je mu špatně a má hlad.

Vrátil se na ubikaci.

* * *

Bylo půl třetí ráno a Case nezamhouřil oka. Posadil se na postel.

Musí ven! Půjde si pročistit hlavu. Jinak se z toho zblázní! Musí si to všechno dobře promyslet.

* * *

Službukonající seržant ho tentokrát z koridoru vykázal.

Case si potřeboval v klidu přehrát vlastní paměťový palác. Potřeboval být co nejdál od všeho. Hlavně od lidí. Napadlo ho, kam se přesune.

Mezi patou ranveje číslo 18 na jižním konci a mořem se nacházel plácek. Odsud byl jediný přístup na kamennou pláž, kam se osazenstvo základny chodilo slunit. Kromě laviček stlučených z transportních palet tam bylo také provizorní baseballové hřiště. Case se však posadil na betonový kvádr u první řady systému přibližovacích světel blíž k dráze.

Asi hodinu s přestávkami pokuřoval a přemýšlel. Nakonec vytočil číslo.

V Tel Avivu bylo o sedm hodin víc. Měla by být vzhůru.

„Ahoj.“
„Kieli?“
„Přemýšlel jsem.“
„O čem?“
„Pořád se na mě zlobíš?“
„Nezlobím se. Chápeš mě špatně. Taky jsem měla čas přemýšlet.“
„Takže chápeš mé důvody?“
„Samozřejmě, chápu. Já jsem ale přemýšlela o něčem jiném.“

Tep se mu nepatrně zrychlil.

O nás dvou.“
„Mirel, prosím…“
„Kieli, nepřerušuj mě.“
„Ok.“
„Moc…, moc mě to mrzí, ale mezi námi je konec.“
„Toho jsem se bál. Mirel, já…“
„Prosím, nenaléhej. Je konec, Kieli.“

Caseho výraz byl prázdný.

„Ahmad Hadawi.“
„Nerozumím.“
„Abir Siegel se kdysi jmenoval Ahmad Hadawi. Narozen v Ramalláhu 24. června 1996. Pošlu ti ty fotky.“

Linka byla tichá, jako kdyby se přerušilo spojení.

„Děkuju.“

Case mlčel. Všechno se začalo hroutit. Před pár hodinami se jeho pohled na svět zásadně změnil. A teď se i jeho život bortí jako domeček z karet.

„Ezi?“
„Jsem tady.“
„Mezi námi to ale nic nemění.“

Znělo to drsně a tvrdě. Jako kus mramorové náhrobní desky, která mu právě přistála na hrudi.

„Já vím.“
„Sbohem.“
„Sbohem, lásko.“

Zavěsila.

Upustil telefon do trávy, sepjal ruce a vložil nos mezi dlaně. Brada mu spadla. Hlubokými nádechy se snažil zastavit nastupující záchvat paniky. Tohle dosud nezažil.

Resort

Do Rijádu mu tentokrát byznys třídu nenabídli. Let proběhl klidně. Z města obklopeného pouští viděl Derek zatím jen světla, a to z výšky dvou kilometrů. Pasová a celní kontrola proběhla bez sebemenších problémů a u východu na něj čekali dva zhruba stejně staří muži.

Mohlo jim být kolem třiceti.

Jeden měl pečlivě zastřižené vousy a ten druhý byl hladce oholený. Nepředstavili se, pouze mu řekli, ať jde za nimi. Po deseti minutách došli na parkoviště k bílé dodávce se ztmavenými okny. Vousáč podal Derekovi černý šátek a lámanou angličtinou mu přikázal, aby si ho uvázal přes oči.

Vyrazili.

Na Dereka přišlo spaní. Během cesty si vůbec neodpočinul. Stále myslel na ten plastický sen. Náhle si vzpomněl.

Ne všechno dávalo smysl.

Vzpomněl si, že nějaká holka před jeho očima spáchala sebevraždu. Tam.

Jak? Kde?

Stále to nemohl pochopit. Nic mu nedávalo smysl.

Měl menší spánkový deficit, přestože poslední dobou vlastně jen spal. Ta páska přes oči a dvouhodinový časový rozdíl ho nakonec ukolébaly. Po deseti minutách usnul lehkým spánkem.

Trvalo to asi dvě hodiny.

Probudilo ho prudké sešlápnutí brzd, následované nervózním zvukem klaksonu, stahující se okno a vzrušené dohadování, které vzápětí ustalo. Zase se rozjeli, ale asi po patnácti minutách definitivně zastavili. Ten bez vousů, co seděl vedle řidiče, mu sňal pásku. „Ty se mnou,“ řekl s měkkým arabským přízvukem a vystoupil z auta, aby Derekovi otevřel boční dveře.

Dereka klepl do nosu povědomý pach zasychajícího betonu, nové omítky a čerstvé malby unášený mírným větrem prosyceným jemným pískem. Připomnělo mu to dobu, když se odstěhoval z ubytovny do novotou vonícího podzemního bytu.

Zvláštní, na tohle si vzpomínám.

Rozhlédl se. Nepochybně se ocitli kdesi na předměstí.

Čtvrť se zdála úplně nová. Rozhodně tak vypadala. Palmová alej uprostřed řady domů podobných si jako vejce vejci, byla dobře nasvětlená, ale v žádném z oken sněhobílých nebo okrových přízemních domů nezahlédl náznak života. Jejich okna byla tmavá a ulice vymetená podobně jako Lexington Avenue. Při vzpomínce na sen se zachvěl, až mu po zádech přeběhl mráz.

Ze skutečné prázdnoty měl až surrealisticky děsivé pocity.

Z úvah nad nekonečně dlouhou ulicí bez aut ho vyrušil vousatý řidič.

„Yalla, yalla!“

Řidič spěšně zajel pod přístřešek stojící podél domu.

Derek následoval druhého k domu. Vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Uvnitř bylo šero, protože dovnitř dopadalo jen zbytkové světlo z led-halogenového světla osvětlujícího dům z pečlivě zastřiženého trávníku.

Derek opatrně nakročil. Vtom se za ním objevil řidič, který za sebou zavřel dveře.

Uvnitř byla tma. Muž položil Derekovi ruku na rameno a cosi arabsky řekl. Pochopil, že má počkat. Udělal krok stranou a řidič se protáhl. Druhý průvodce rozsvítil mobil.

Jeho doprovod zašel za roh. Derek zaslechl zvuk zatahujících se závěsů a cvaknutí vypínačem. Do chodby se dostalo trochu světla.

„Pojď sem!“

Pokoj byl zařízený, ale veškeré vybavení bylo přikryté bílými prostěradly. Vousáč začal jedno stahovat dolů. Ten druhý někam odběhl a po chvíli se vrátil se vzorovanou přikrývkou, vyšívaným polštářem a blankytně modrým prostěradlem. Ustlal Derekovi na odkrytém gauči, který mezitím vousáč roztáhl. Derek chtěl přiložit ruku k dílu, ale on ho odehnal. Potom mu ukázal na postel, sepjal dlaně, dal hlavu na stranu a ruce si položil na tvář.

„Běž spát.“

Bylo to poprvé, co se na Dereka usmál.

Derekovi došlo, že by ze sebe mohl konečně shodit tu teplou bundu. V překlimatizované kabině letadla přišla vhod a v dodávce i venku bylo celkem chladno, jenže teď se začal potit. Hodil ji přes opěradlo stále zakrytého křesla a vysvlékl se do spodků a trička. Zalehl na gauč a přikryl se. Vousáč zhasl. Pak i s tím druhým odešli do vedlejší propojené místnosti.

Zatáhli za sebou závěs.

Dereka po dlouhé době zalil smutek. Podíval se na hodinky. Displej se mírně rozsvítil. Bylo šest minut před půlnocí místního času. Doma bylo o dvě hodiny méně. Touhle dobou se už pomalu chystal s mamkou na Půlnoční. Měl pocit, že mu začínají vlhnout oči. Hlavu  zabořil do polštáře.

„To bude dobrý, Dereku.“
„Konráde?“
„Copak?“
„Promiň.“
„Neomlouvej se. Není to tvoje chyba.“

Tentokrát neupustil slzu. Přesto se cítil stejně mizerně, jako když se vrátil z psychiatrie. 

* * *

Ráno se zdálo vlídnější.

Bolehlav předcházejících dní byl konečně pryč a Derek se navzdory tomu, že spal pouhých šest a půl hodiny, cítil celkem svěží. Průvodci mu mezitím nachystali mix typické arabské snídaně bohaté na datle a silnou kávu. Také mu připravili sendviče s aromatickým, ale velice chutným sýrem a džbán čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. Na stole stála i neotevřená krabice ochucených vloček plných cukru, jaké znal z domova. Té se ani nedotkl.

Konečně si ty dva mohl pořádně prohlédnout.

Byl sice vyšší než oni, ale oba se zase zdáli více svalnatí. Derek si uvědomil, že poslední rok kašlal na životosprávu. Přestal cvičit, a najednou mu to při pohledu na jejich svaly začalo chybět. Napadlo ho, že by nebylo od věci s tím zase začít. Jen co bude mít příležitost, pustí se do toho! Vzpomněl si na Lászla a mimoděk se musel usmát. Vypadal stále dobře, cítil se v rámci možností skvěle, ale Laci by mu za to vyměklé a mírně vystouplé břicho řádně vynadal. Tím si byl jistý.

Vousatému řidiči zazvonil telefon. Chvíli s někým mluvil.

„Najez se. Brzy pojedeme.“

Najedli se a vyrazili.

* * *

K Derekovu překvapení mu nepřikázali zavázat si oči, ale musel jim odevzdat pas.

Slunce se stále šplhalo od horizontu a palubní teploměr Toyoty Hiace ukazoval příjemných šestnáct stupňů Celsia.

Konečně měl možnost prohlédnout si skrz boční okna část čtvrtě. Zdála se poměrně rozlehlá. Byla docela hezká, zářila čistotou a nepůsobila depresivně jako před pár hodinami. Dokonce to vypadalo, že je částečně zabydlená, protože zahlédl několik mužů v civilně a evropsky vypadajícím oblečení. Přesto jich pár bylo navléknuto v tradičních hábitech povětšinou v tmavých barvách. V typické bílé, kterou očekával, nebyl ale nikdo.

Domy byly jednopodlažní s malou předzahrádkou a nízkým, zářivě bílým oplocením. Kdyby sem tam nezahlédl vyschlou zeminu pískové barvy, možná by ani nepoznal, kde se zrovna nachází. Podobné domy už kdysi viděl při svém pobytu v Dortmundu. Stejně jako tyto vypadaly spíš západně, ale nenápadné orientální symboly jasně říkaly, že se nachází v muslimské čtvrti. Zdejší trávníky byly ale umělé. To poznal okamžitě. Všechny syntetické rostliny mají společnou jednu věc. Nemají tak syté barvy jako ty přírodní. Přesně jako ony orchideje, které kdysi Veronika dostala od Petera. Syntorostliny byly živé a vystačily si s minimem vláhy, vydržely léta, ale neprodukovaly kyslík. V Evropě takové výkřiky biotechnologie stály doslova majlant.

Vyjeli na hlavní silnici. Byla to čtyřproudová, moderní a vzorně udržovaná silnice. Řidič zabočil vpravo. Většina dopravního značení byla dvojjazyčná, takže si mohl přečíst, že vede do Rijádu a místo, odkud vyjeli, se jmenuje Dahiat Namar. Do centra téměř devítimiliónové metropole to podle všeho bylo dvaatřicet kilometrů.

Zástavby kolem dálnice začalo přibývat. Stejně tak houstl i provoz. Na hranici města se napojili na dálniční převaděč, kterým pokračovali severním směrem asi třicet minut. Poté sjeli směrem na východ. Za necelých deset minut byli na místě. Cedule nad vjezdem do areálu obehnaného vysokou bílou zdí byla v arabštině, ale Derek si všimnul několika vybledlých cedulí v angličtině, na kterých se opakovala slova „Al Aarid Village“. Řidič zastavil u brány a jednomu ze dvou strážců podal nějaký papír a Derekův pas. Strážný s oběma dokumenty odešel do prosklené kukaně a chvilku někam telefonoval. Pak se vrátil,  zběžně se na Dereka podíval, vrátil řidiči pouze pas a pokynul, že mohou vjet. Druhý strážný nadzvedl ručně ovládanou závoru.

Derek si pomyslel, že to bude nejspíš resort pro zahraniční pracovníky. Jeho tušení bylo správné. Dalo se to odvodit už z pohledu na budovy a veřejné vybavení. V lecčems připomínal klasické hotelové resorty, jaké znal bohužel pouze z katalogů cestovních kanceláří. Tento vypadal snad ještě lépe. Rozhodně by snesl víc než pět hvězd a ten nejlesklejší křídový papír.

Kdyby si odmyslel dvojjazyčné nápisy a všudypřítomnou orientální dekoraci, klidně by se vsadil, že se ocitl někde jinde. Myšleno v „civilizovaném“ světě. Už cestou sem ho překvapilo, že mnoho budov, ať už to byly obytné domy, sklady, nebo továrny lemující dálnici, jsou moderní, na první pohled čisté a obklopené zelení, byť převážně umělou. Když se po aukci od Christoffela dozvěděl, že jeho mise bude v Saudské Arábii, nebyl z toho dvakrát nadšený. Čekal naprosto něco jiného. Co však právě spatřil na vlastní oči, ho uchvátilo. Domy a budovy nemusely být hned okázalé, přesto z nich bylo cítit bohatství. Čtvrť, kterou projeli, když sjeli z dálnice, také nejspíš nepatřila k těm „lepším“, přesto mu vzdáleně připomněla Brockwitz. Žádný nepořádek, všechno pečlivě udržované a hlavně… Byl tam klid. Žádná hlasitá muzika a party poflakujících se výrostků, kterým bylo radno se vyhnout.

Obyvatelé resortu byli převážně expati, ale cestou po resortu zahlédl i několik místních v tradičním oděvu. Na hřišti s obrovským dřevěným hradem a několika skluzavkami si hrály odhadem dvě desítky dětí pod dohledem evropsky vyhlížejících matek s kočárky. Naproti oplocenému hřišti stála třípatrová budova připomínající svým architektonickým slohem školu. Zhruba třicítka dětí od deseti do dvanácti let hrála pod dohledem dvou dospělých fotbal.

Řidič vjel do podzemní garáže pětipodlažní budovy se třemi vchody a nespočtem balkónů zdobených satelitními anténami.

Zaparkovali na místě s označením 324. Derek se neubránil úsměvu. Tentokrát ho však vzpomínka na domov nijak nedojala.

Derek následoval doprovod. Výtahem se vyvezli do třetího podlaží, zabočili vlevo a vydali se dlouhou chodbou ke dveřím s číslem 24. Spolujezdec se vytasil s přístupovou kartou. Chystal se ji přiložit ke čtečce, ale pak se usmál, podal ji Derekovi a vybídl ho gestem, aby ji použil místo něj.

„Tvůj nový domov.“

Derek přiložil kartu a dveře se odemkly.

Dvoupokojový byt, s lodžií a samostatnou kuchyňkou, byl hezký a moderně zařízený. Kromě klasického kuchyňského vybavení včetně skleněného a porcelánového nádobí disponoval nábytkem, který pravda nebyl nijak luxusní, ale odpovídal švédskému standardu. Rozhodně byl nový, a to včetně matrací dvoulůžkové postele v ložnici s menší televizí, knihovnou, menší komodou, dvoukřídlou skříní ořechové barvy a nočním stolkem. V obývacím pokoji byla kromě televizní stěny a větší televize i pohodlná  sedačka, potažená příjemnou látkou. V rohu u vchodu na balkón vedoucí do ulice stál stolek se dvěma židlemi. Z předsíně, kde byl na zdi připevněný malý botník, se vcházelo do koupelny, kde byla toaleta, pračka a sprchový kout.

O takovém bydlení Derek vždycky snil. Byl sice menší, ale útulný, a co bylo nejdůležitější, prosluněný byt.

„Vítej doma,“ řekl ten bez vousů.
„Děkuji. Myslím, že jsme se nepředstavili. Jmenuji se De… Die… Derek.“
„Hanif.“

Potřásl si s ním. Vousáč se nepředstavil, ale řekl cosi arabsky a Hanif mu odpověděl. Vousáč pokynul Derekovi, otočil se na podpatku a odešel.

„Kartu prosím neztrať. S tou tady nakoupíš v obchodech. Kredit je na jídlo a oblečení. Každý měsíc dostaneš pět tisíc kreditů. Když budeš potřebovat pořídit něco jiného, řekneš mně nebo Abdullahovi. Omluv ho prosím. On neumí být k cizincům zdvořilý. Ale když budeš něco potřebovat, neboj se mu o to říct.“
„Dobře, děkuji mockrát.“
„Brzy tě navštívím. Teď odpočívej. Máš tady televizi se všemi kanály. Můžeš se dívat, na co chceš. Tady u tebe, doma, neplatí omezení. Počítač tu ale nemůžeš mít. Zatím. Máš nějaký vlastní?“
„Mám jen tablet.“
„Ten mi prosím teď dej. Neboj se, vrátím ti ho. Později. Ano?“
„Samozřejmě.“

Položil tašku, vyhrabal tablet a podal mu ho.

„Doufám, že se nezlobíš.“
„Ne, nezlobím.“
„To není kvůli… ,“ odmlčel se, jako by hledal správné slovo, „cenzura. Cenzuře. Je to opatření. Bezpečnost.“
„Rozumím. Jak říkám, nevidím v tom problém.“
„Také ti budu muset vzít hodinky,“ naznačil rukou. „Všechno, co se připojuje na internet. Máš kromě hodinek i jiné takové věci?“
„Ne. Jen hodinky a ten tablet.“
„Potřebuji znát tvůj PIN.“
„0324.“
„Ok, příteli. Dostaneš to zpátky. Jestli potřebuješ hodinky, půjčím ti své,“ sáhl na zápěstí, na kterém měl obyčejná mechanická Seika. Derek ho zarazil.
„Není třeba.“
„Máš pravdu, náš čas plyne pomaleji než v Evropě,“ zasmál se. „Abdullah donese za chvíli jídlo a pití. Také oblečení pro tebe. Zatím si můžeš vybalit.“

Abdullahovi to trvalo skoro hodinu a půl.

Vrátil se se třemi velkými papírovými taškami plnými konzerv, sušeného ovoce, trvanlivého pečiva, sladkostí a čtyřmi kartony balené vody. V extra tašce bylo nějaké spodní prádlo, deset jednobarevných triček, dvoje plátěné kalhoty a dvě balení endiaronu.

Hanif mezitím Dereka poučil, že dokud ho nenavštíví člověk, jehož jméno však nesdělil, nesmí opustit apartmán. Rozloučili se. Dokonce i Abdullah mu nabídl ruku.

„Iilaa alliqa’ qrybana. Allah hafiz!“

* * *

Uběhly tři dny. Nikdo se neukázal.

Dívat se na otupující západní zpravodajství nebo americké seriály Dereka přestalo bavit. Jídla i vody měl odhadem minimálně na další dva dny. Přemýšlel, co bude dělat, jestli mu dojdou zásoby. Ze zvědavosti hned druhý den upil trochu vody z kohoutku, ale do dvou hodin měl průjem, takže usoudil, že pitná nejspíš nebude.

Nechtěl porušit slib, který dal Hanifovi, ale co bude dělat, jestli se ani do konce týdne neukáže?

Vzpomněl si, že má od něj kartu a že za nabité kredity si může nakoupit. Měl sice ještě tu od Kasima, ale tak nějak tušil, že mu k ničemu nebude. Jestli se do zítřka nikdo neukáže, půjde obhlédnout terén a případně si nakoupí sám.

Ani následující den se nikdo neobjevil.

* * *

Jídla měl pořád dost, protože i když venku panovaly příjemné teploty, měl spíš žízeň než hlad a proto ze začátku hodně pil. Voda však začala docházet. Včera rozdělal poslední karton. Zbývaly tři dvoulitrové láhve.

Nebude čekat. Půjde ven!

Dal si další sprchu. Tentokrát se převlékl do oblečení, které mu donesli, protože to jeho  začalo být trochu cítit. Prášek na praní mu jaksi nikdo nedonesl.

Blížila se pátá a slunce padalo pomalu, ale jistě k horizontu. Všiml si, že se tu stmívá poměrně brzy, kolem sedmé bývá tma. Vzal opatrně za kliku, jako by se snad bál, že mu někdo vynadá nebo se spustí alarm. Nestalo se.

Chodba byla vylidněná a tichá, jen z vedlejšího bytu naproti vycházel tlumený zvuk z arabské  televize. Vykročil směrem k výtahu.

Ovládání naštěstí v arabštině nebylo. Stiskl nulu.

V přízemním podlaží se nacházela recepce, kterou vůbec nečekal. Starší muž za deskou pultu ho nejdřív slušně pozdravil.

„As Salaam alaikum.“
„Dobrý den,“ odpověděl německy, aniž by věděl proč.

Recepční se nejprve zarazil, ale pak si zřejmě něco uvědomil a rychle obešel pult. Skoro  vyletěl. Postavil se před Dereka a začal nesouhlasně gestikulovat. Mluvil arabsky. Když ale spatřil Derekův překvapený výraz, přestal máchat rukama, mírně se uklonil, položil si pravou ruku na srdce a o poznání mírněji řekl vcelku slušnou angličtinou: „Musíte se vrátit, pane.“

„Promiňte, vím, že nesmím opouštět pokoj, ale začíná mi docházet voda. Před čtyřmi dny  mě měl navštívit přítel, ale zatím nedorazil.“

Recepční se na něj překvapeně podíval.

„Proč jste nezavolal? Někoho bych k vám poslal.“
„Aha. To jsem nevěděl. Hlavně neznám číslo a vlastně ani nemám telefon.“
„V každém apartmá je telefon.“

Teď se zase podivil Derek.

„Žádného jsem si nevšiml.“
„Pojďte se mnou, pane,“ pobídl ho recepční gestem a ukázal směrem k výtahu.

Vyjel s ním nahoru.

„Tady,“ ukázal recepční na aparát ve stěně hned u dveří. Derek ho do té chvíle považoval za interkom a elektronického vrátného.
„Tak to se omlouvám. Nikdo mi to neřekl.“
„V pořádku, pane. Mám vám nechat přinést i něco jiného než vodu?“
„Čerstvé ovoce a pečivo, kdyby to bylo možné.“
„Zajisté. Zjistím, co zbylo od rána, ale nějaké melouny jistě budou. Čerstvé pečivo žel bohu už není. Příště stačí stisknout toto tlačítko. Když si něco objednáte do jedenácté hodiny, odpoledne vám to přinesou.“
„Děkuji. Jak se to prosím řekne arabsky?“
„Shoo kran.“
„Šukran.“

Recepční se zase mírně zdvořile uklonil. Derek, celý zmatený, se uklonil také.

„Ah lan bek.“

Recepční se měl k odchodu. Než za sebou zavřel, řekl: „Prosím, neopouštějte pokoj.“
„Ano. Co jsem dlužný? Mám jen tohle,“ zamával kartou v ruce.

„To není třeba. Wa da han.“
„Na shledanou. Šukran.“

* * *

Za dvacet minut kdosi klepal na dveře. Nějaký mladík donesl na plechovém tácu nařezaný meloun, tři nádherně červeno-žluté broskve. Cosi řekl, ale Derek mu nerozuměl, nicméně pochopil, že o ten kus úžasné pity se s ním rozdělil ten dobrý muž z recepce.

Další dny se zase nikdo neukázal. Novoroční ohňostroj pozoroval z balkónu. Čekání bylo na tom všem snad to nejhorší.

Insha’Allah!

Tři a půl měsíce od příletu do Rijádu,
22:05 místního času

Hanif zaklepal na dveře Derekova bytu. Bylo vidět, že je nervózní.

„As Salaam alaikum.“
„Wa alaikum salaam,“ odpověděl Derek.
„Je čas, můj příteli.“
„Jsem připravený.“
„To je dobře. Od teď jsme v rukou Božích.“
„Insha’Allah,“ pokusil se o povzbudivý úsměv, přestože se sám cítil napnutý jako struna.
„Insha’Allah.“

Před domem na parkovišti pro matky s kočárky stál Hanifův hyundai. Nasedli a vyrazili k výjezdu z resortu. U příjezdové brány se Hanif pozdravil se strážným a ten, aniž by je kontroloval, zvedl závoru. Příjezdovou cestou dojeli k hlavní, Hanif sešlápl akcelerometr a elektromobil se vydal svižně vstříc k městu.

„Musíme to zvládnout do rána.“
„Co vlastně budeme dělat?“

Neodpověděl mu hned.

„Splníme úkol. Tvým je dávat na mě pozor.“

Derek si nebyl jistý, zda je to Hanifovu angličtinou, nebo jeho vnitřním pocitem, že buď o tom nechce mluvit, nebo něco tají.

„Stejně to uvidím. Ptám se, protože bych rád věděl, na co se mám připravit.“
„Nemusíš se ničeho obávat. Nebude to riskantní akce.“

Derek pokrčil rameny a zamyšleně se podíval skrz zavřené boční okénko. Venku bylo teplo a vnitřek vozu příjemně vychlazený.

„Vždycky je to risk. Víš to stejně dobře jako já.“
„Insha’Allah.“
„Když myslíš.“

Derek zavřel oči a nechal se kolébat jízdou. Sám cítil srdce až u krku, ale nechtěl to na sobě dát znát.

Ke čtyřpatrové, prosklené kancelářské budově dorazili těsně před jedenáctou. Sjeli do podzemí.

Místnost bez oken, která měla původně sloužit zřejmě jako skladiště, byla zařízená spoře, ale přesto špičkově. Teplota i vlhkost tak akorát. Dvě křesla ani vzdáleně nepřipomínala ta, která používali ve výcviku. Tyto jako by z oka vypadla sedadlům z pilotovaných letů vesmírných lodí.

Jen byla mnohem pohodlnější a hlavně uzpůsobená dlouhým připojením. Dokonce i ty hadice na vylučování nevypadaly jako ty obyčejné, nemocniční.

Dnešní připojení však mělo patřit k těm kratším.

* * *

„Připraven?“
„Já jsem.“
„Tak jdeme na to. Insha’Allah.“
„Insha’Allah,“ odpověděl Derek.

Za poslední měsíce si užil cyberspacu až dost. Někdy i dvanáct, čtrnáct hodin v kuse. Jenže pořád vůbec nechápal, co tu dělá. Pokaždé měl jen dávat pozor. Vždycky jen na něj. Nikoho dalšího po celou tu dobu nejistil. S Hanifem se trochu víc sblížil.

Teď to tu bylo zase. Obvyklá rutina.

Zapnout.

Připojit.

Nádech.

Důvěrně známý kopanec do hlavy a stará známá, podmanivá melodie elektronického rocku.

I’m a mad man
I shook up the world
I’m a crazy man
Ain’t that right

Derekův úkol se zdál být jednoduchý. Musel zajistit, aby Hanif v matrixu neumřel. Měl by včas zachytit pakety obsahující smrtonosné zprávy. V nejhorším případě se obětovat. Na to ho ovšem nikdo nikdy nevycvičil. Dokonce ani nevěděl, jak ty zprávy poznat. Přesto si byl jistý, že pokud se objeví, ucítí je. V tom případě je neutralizuje. Kdyby cítil, že to nepůjde, musí je přesměrovat na jinou adresu. Bylo mu jasné, že pokud to udělá, s velkou pravděpodobností je za něj schytá někdo jiný v jeho kůži. Pokud to nějaký kolega, třeba z druhého konce světa, nezvládne, může zemřít místo něj.

Například Big Mac.

Smrt nastane rychle. Je to rychlejší než mozková mrtvice. Rovná čára na přístroji zvaném elektroencefalograf.

Jak tohle vím? Kdo je sakra Big Mac?

Většinu času v cyberspace trávili hraním her.

Derek se dozvěděl pár zajímavých věcí. Běžný internet a cyberspace jsou dva rozdílné světy. Dva naprosto odlišné rozsahy IP adres. To věděl. Nikdo mu však neřekl, že se přesto dá z matrixu „projít“ do „normálního“ internetu. Měl dokonce pocit, že to neví ani…

Kdo!?

Záblesk fragmentované paměti.

Teď se však musel věnovat svému úkolu. Úkolu, při kterém může jít o život. Hanifův i ten jeho. Kdyby to úplně podělal, zemřou oba. Jakási klaunovská čest by mu to ale nedovolila. 

Hrozně by ho zajímalo, kdo mu tohle nasadil do hlavy. Zemřít za někoho jiného.

Derek se kromě toho dozvěděl, že ho jeho „klient“ může odpojit. Ne úplně, to by byl sám proti sobě, ale Hanif občas odstavil audio. Takže sice viděl, co dělá, s kým si povídá, ale už neslyšel o čem.

Dnes tomu nebylo jinak.

Připojili se do běžného internetu a napíchli se na herní server kdesi ve Spojených státech. Byla to hra na hrdiny ve fantasy světě plném intrik. Proti sobě stálo pět různých království, která se snažila podmanit si ostatní s pomocí draků nebo kouzel. Výhodou bylo ovládat zmíněné draky nebo mít aspoň zástup schopných černokněžníků, s jejichž kouzly se dalo zatápět nepřátelům. Také se daly uzavírat krátkodobé nebo i déle trvající pakty mezi méně znepřátelenými rody.

Hráči neměli nejmenší tušení, s kým mají tu čest. Že on a Hanif, případně jiní, i když si byl Derek jistý, že nikoho z „jejich“ cyberspace zatím nepotkal, přicházejí doslova z jiného světa. Zatímco hráči používali obyčejné virtual sety a museli se řídit herními pravidly nastavenými provozovateli herních světů, Derek s Hanifem mohli totiž podvádět.

Poslední dva měsíce vyhrávali zdánlivě prohrané bitvy, aniž by na to někdo přišel.

Během jediného týdne se začaly množit žádosti o kooperaci výměnou za reálné peníze. S kým budou společně drancovat a vraždit nebohé rody či klany, o tom rozhodoval zásadně Hanif. Občas schválně prohráli, aby nevzbudili podezření. Přesto bylo jejich skóre víc než děsivé. Všichni je chtěli mít na své straně.

Část hráčů se začala hromadně odpojovat, jen co se objevili na scéně.

Hanif se začal virtuálně přátelit s postavou s přezdívkou Noah007. Občas s ním výhodně směnil něco ze své výzbroje. Tedy výhodně z pohledu Noaha007. Dával Noahovi007 cenné rady. Hanif mu pomáhal zvyšovat úroveň.

Byla na tom zvláštní ještě jedna věc. Hanif se od začátku vydával za studentku z Paříže, studující nanobiologii v Tel Avivu. To bylo podpořené i odkazem na jeho Novagram profil.

Netrvalo dlouho a s dotyčným si začal psát i v reálném světě. Toho si Derek všiml. Hanif neustále datloval v mobilu, zato Derek stále neměl tablet ani hodinky.

Noah007 se nalogoval těsně po nich. Společně se spřátelenými klany vytvořili formaci. Trvalo skoro hodinu a půl, než se vojsko připravilo.

Armáda pěti tisíc po zuby ozbrojených mužů, podpořená osmdesáti katapulty ničivé úrovně devadesát a dvěma draky sto třicáté úrovně v zádech, se dala pomalu do pohybu.

„Dereku?“
„Poslouchám.“
„Až dorazí první skupina k příkopu, zavelím stočit na východ.“
„Ok.“
„Musíš mě přenést k Noahovi. Je ve třetím roji, ve druhé řadě. Já to nemůžu udělat. Vím, že se na mě napojil bot. Už si nás hlídají.“
„Vím o tom. Ok.“

Derek se už dávno přestal vyptávat, co to tam pořád krucinál dělají. Měl o své nové profesi úplně jiné představy.

První vlna dosáhla kraje vodního příkopu.

„Teď!“

Derek udělal přesně to, co po něm Hanif chtěl.

Pak to přišlo.

Obraz se mírně rozostřil. Zaregistroval mírné vibrace. Měl pocit, jako by ho začala svědit pokožka po celém těle. Jako když vykouřil Veroničinu cigaretu a celou noc kvůli tomu nemohl usnout.

Duhové spektrum sahající od horizontu mířilo v úzkém paprsku k virtuálnímu nebi. Duha se rozdělila na jednotlivé segmenty a jako křivice DNA se začala splétat dohromady.

Došlo mu, že je jediný kdo ji vidí.

Dostal ránu zleva. Odhodilo ho to stranou. Derek se točil ve spirále podobně jako ta duha. Pak přišel další úder, tentokrát zprava.

Čas přitom plynul jinak.

Tak na tohle ho Chris připravoval!

Konečně si na něj vzpomněl. Promítla se mu i vzpomínka na Beatrix a její dobrovolný skok do prázdna, když jí řekl, že ji nemiluje, že si to jen špatně vyložila.

Přece to byla ona, kdo to chtěl!

Nekončící spirála. Podobně prázdná a dlouhá jako to schodiště v Empire State Building.  Jen barevnější.

„Dereku!?“

„Dereku!“

„Dereku!!“

„Chceš, abych tě zhypnotizovala?”

„Dereku!!!“

Hanif! Sakra práce! Dávej pozor!

Blue eyes crying in the rain
For how long
Tomorrow people

Otevřel oči. Dereka obstoupila bílá tma. Světlo, které pohlcuje vše, včetně sama sebe. Co se to se mnou děje, pomyslel si.

„Nezvládl jsi to.“
„Co jsem nezvládl?“

Derek měl zmatek v hlavě.

„Právě jsi to podělal, Dereku.“
„Jsem mrtvý?“
„Ještě ne.“
„Takže jsem živý?“
„To se nedá říct. Jsi někde mezi.“
„Tak co se to se mnou děje?“
„Tvé vědomí cítí blízkost smrti. Aspoň si to myslím.“
„Ty to nevíš jistě?“
„Ne.“

Nový obraz. Bílou tmu rozhání černé světlo. Obraz připomíná divadelní jeviště.

Prostorný byt kdesi na předměstí. Někdo zvoní u dveří. Horký hrnec polévky na plotně a žena utírající si ruce do utěrky.

„Jdu otevřít, ty nikam nechoď!“

Žena jde ke dveřím. Otevře je. Tři uniformovaní policisté.

„Paní Ackerová?“

Přikývne.

„Stalo se neštěstí.“

Udělá krok vzad.

„Váš manžel je mrtvý.“
„Mami!?“

Další scéna. Místnost s knihovnou a stoh papírů poházených po stole.

„Váš syn nám dělá starosti.“

Muž se jemně dotkne ramene plačící ženy, sedící na židli před jeho stolem. Ona žmoulá v ruce kapesník.

„Doporučujeme konzultace s psychiatrem. Obávám se, že poradce ani psycholog nestačí.“

Střih. Nová scéna. Bílá vykachlíkovaná zeď.

„Je to vážné, pane doktore?“
„Bohužel ano. Příliš pozdě. Je mi to moc líto.“

Další scéna. Na soudkyni v taláru dopadá červené světlo.

„Obviněný Derek Acker se odsuzuje k nepodmíněnému trestu v trvání…“

Střih a další scéna. Tma.

„Chceš si povídat?“
„Ani ne.“
„Ale já jo! Proč hraješ?“
„Protože mě to baví?“
„Viď! Mě taky! Je to pro mě nové.“
„Hm.“
„Co je ti?“
„Nic.“

Nová scéna. Nahý a na zádech leží vedle modrooké plavovlásky. Vzájemně si proplétají prsty.

„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“

Nová scéna. Rozčilený muž.

„Snad si nemyslíš, že po tom všem, čím si Diana musela projít, jen tak složím ruce a nechám to být!?“

Další scéna. Výstřel, stříbrná kulka a tma. Obtloustlý muž v kostkované košili a ohyzdném pulovru mu podává nějaký lístek. 

„Tyto léky budete brát pravidelně.“

Nová scéna. Bublající motor a klikatá silnice bez aut se proplétá krajinou plnou zeleně. Interkom v přilbě zašumí.

„No řekni, ty kluku jeden, není to paráda?“

Vjíždějí do města, nad kterým se vznáší obří atomový hřib.

„To bude dobrý, uvidíš.“

Střih a další scéna. Prázdnota.

„Jenom láska nestačí.“

Další scéna. Prsatá bojovnice stíná hlavu draka.

„Tak co, ty kundičko?“

Scéna se vrací o jeden výjev zpátky.

„Aspoň už nebudeš muset platit.“

Rychloposuv vpřed.

„Dereku, co jsi to udělal?“

Ticho.

„Dereku, já… Já jsem…“

Obsazovací tón. Nová scéna.

„Miluješ mě?“

Výkřik a tma.

„Až nastane čas, vzpomeneš si.“

Jiná scéna. Jen tma a povědomý dívčí hlas.

„Pořád jsi mi neodpověděl.“
„Nechci.“
„Ale já jo! Proč hraješ hry?“
„Nejdřív to byl útěk z podělaný reality. Teď sám nevím.“
„Aha.“
„Chci se tě zeptat, můžu?“
„Ptej se.“
„Ty jsi Bůh?“
„Ale no tak, co tě nemá!“
„Tak teda kdo jsi?“
„Copak ty si mě nepamatuješ?“
„Ne.“
„Zkus trošku víc namáhat hlavičku. Určitě si vzpomeneš.“
„Co se se mnou stane? Umřu?“
„Nejspíš ano.“
„To je k vzteku.“
„Protože umřeš?“
„Ne. Protože jsem žil úplně zbytečně.“
„Mrzí tě to?“
„Co je to za otázku? Samozřejmě, že mě to mrzí!“
„Chápu.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Co znamená ta duha?“
„Já ji nevidím. Všechno je jen v tvojí hlavě. Někteří vidí třeba světlo na konci dlouhého tunelu. Je to zřejmě individuální.“
„V mém případě by to byl rozhodně rozjetý rychlík.“
„Jsi vtipný.“

„…“
„…“

„Proč to sakra tak trvá? Na co ještě musím čekat?“
„Nemusíš čekat. Čas je relativní.“
„To jsou mi ale moudra.“
„Čas, co ubíhá, než zhasneš na čáru, se počítá v milisekundách. Zbývají ti tři. Budou ale trvat tak dlouho, jak dlouho budeš chtít.“
„V tom případě chci, aby to skončilo. Hned teď a tady.“
„Ne! Já to tak nechci. Přišla jsem na pomoc.“
„Jak?“
„Vrátím tě zpátky.“
„Proč?“
„Protože to tak chci. Nikdo si nezaslouží žít zbytečně. A pro tvou informaci, nikdo není na světě bez účelu. Všechno má svůj důvod. I to, proč to dělám. Uvidíme se později, Dereku.“

Křivice duhy se rozplétá a segmenty se spojují. V dálce je slyšet její zvonivě dívčí smích.

„Chceš, abych tě zhypnotizovala?“
„Trinity!?“

Procitl.

„Dereku, co to tam vyvádíš? Přenes nás!“

Hanif. Když je rozčilený, mluví zásadně v rodné řeči. Derek mu tady ale rozumí.

Následuje sprška nadávek v arabštině.

„Tak na co ještě čekáš!?“
„Jdu na to.“

Hanif odvádí z bojiště Noaha007. Neslyší, co mu říká, protože zase odpojil audio, ale jasně vidí, jak Noaha007 objal a pak ho dlouze a vášnivě políbil.

Hanifův avatar byla krásná žena, která se i tady nápadně podobala té, za kterou se vydává na Novagramu.

Noah se odpojil ve chvíli, kdy se na virtuálním bojišti spustila krvavá vřava za zvuků řinčení damaškové ocele, létajícího kamení, svistu roje šípů padajících z nebes a nářku prvních raněných, doprovázené zvukem máchajících dračích křídel a chrlení ohně.

„Proč ti to tak trvalo?“
„Musel jsem řešit problém. Chtělo nás to zabít.“
„Ty jsi to zvládnul! Tyb Allah! “
„Insha’Allah.“
„Insha’Allah, příteli. Jsme děti Boží. Jabril ealayh alslam.“

Odpojili se.

* * *

Derek téměř celou cestu zpátky do resortu neprohodil slovo. Pozoroval oknem bohatě nasvětlené minarety a mešity v dáli a vypadal, že vůbec nevnímá.

„Jsi zamlklý, příteli.“

Podíval se na Hanifa.

„Promiň, zamyslel jsem se.“
„Něco tě trápí?“
„Ne, ani ne.“
„Bylo to hodně… zlé? Jsem tvůj dlužník.“

Pousmál se a zavrtěl hlavou.

„Nejsi. Je to má práce.“
„Když myslíš,“ napodobil ho a nervózně se zasmál. Bylo vidět, jak moc se mu ulevilo.
„Ale jsem rád, že jsi nezemřel, Hanife. Že jsme tam oba nezůstali.“
„Já, moje žena a děti ti děkujeme.“
„Ty máš ženu? Děti? Promiň. Vždycky zapomenu, že takové otázky se nesluší pokládat. Na můj vkus máte příliš mnoho pravidel,“ povzdechl si.
„To je v pořádku, příteli,“ usmál se Hanif.

Dovezl ho až před dům.

„Nesmím nic říct, ale chci, abys věděl, že to bylo důležité a že se nám to povedlo.“
„To je dobře.“

Podal mu ruku, ale Hanif se v sedadle naklonil, objal ho, políbil na obě tváře a poplácal po zádech.

„Dobrou noc, příteli.“
„Masa’ alkhayr, Hanife.“

Obálka

Jen co za sebou Derek zavřel dveře od bytu, jeho první kroky vedly na dno skříně, kde měl své staré věci. Věděl, co v nich je. Věděl o té knize, ale první kapitola byla složitá a nedávala smysl. Tentokrát šel ale po obálce založené v ní. Také o ní věděl, ale nikdy ho nenapadlo ji otevřít.

List papíru v ní  byl popsán krásným a úhledným písmem, které bylo radost číst.

„Milý Dereku!
Jestliže čteš tento dopis, jde vše díky Bohu podle plánu. Jsi na správné cestě. Než tě zasvětím do podrobností, musím Ti nejprve něco vysvětlit. Během našich rozhovorů, na které se také časem rozpomeneš, jsem tě o něco požádal. Slíbil jsi, že to pro mě uděláš. Byl jsem nucen svým způsobem naprogramovat tvou mysl, abys do té doby, než si na mě vzpomeneš, ignoroval nejen knihu, kterou jsem ti dal, ale i tento dopis, na který si jistě už narazil. Přejdu tedy k věci.

Mám obavy o svůj život. V sázce je nejen ten můj, ale i mé rodiny. Potřebuji od Tebe, abys veškeré záznamy a stopy vedoucí k mé osobě, mojí ženě a dětem vymazal ze všech rejstříků, veřejných, neveřejných, utajených databází, knihoven a sociálních sítí a zajistil nám novou identitu. Jistě se teď ptáš, jak bys to měl udělat. K tomu se dostanu.

Projekt, na kterém jsem pracoval téměř patnáct let, se dostal do fáze, která je zásadní. Ohrožuje podstatu náš všech. Tím myslím lidstva. Překročili jsme hranici singularity. Není to kvantový počítač a kvantový prostor, jak všichni tvrdí. Je součástí této singularity, ale ne tou zásadní. Důsledky objevu mého týmu nejsme zatím schopni plně pochopit. Kdybych to měl přirovnat k jedné slavné knize, nakročili jsme za zrcadlo. Stojíme nejen na prahu nové fyziky, ale zároveň balancujeme nad propastí. Vynález atomové bomby je proti tomu nic. O to mi teď ale nejde, jelikož se to zvrátit nedá. S tím jsem se smířil. Zcela upřímně přiznávám, že teď mi jde o vlastní bezpečí.

Workshop, kterým jsi prošel, je financován saudskou královskou rodinou a několika dalšími vysoce postavenými lidmi a subjekty převážně z Blízkého a Středního východu. Nemám tušení, kde se zrovna nacházíš, ale předpokládám, že jsi někde tam. Pokud ano, máš velkou výhodu. Pokud ne, nevadí, jen to bude trochu složitější, ale ne tolik, abys to nezvládl.

Musím se Ti přiznat i k dalším věcem. Počítal jsem s Tebou od našeho prvního rozhovoru v matrixu. Chci, abys věděl, že jsi nebyl první, do koho jsem vkládal své naděje. Bohužel to nevyšlo, protože jsem to příliš uspěchal. Nevím, kolik mi zbývá času. Jsem plně zodpovědný za smrt Dimitriye a jeho přátel. Chci, abys to věděl.

Program výcviku má být brzy ukončen a veškeré důkazy o jeho existenci zničeny. To zahrnuje i eliminaci mé osoby, Kasima, obsluhujícího personálu a všech našich nejbližších. Kasim o tom neví, i když si myslím, že to tuší. Nikdy jsme o tom spolu otevřeně nehovořili. Ani já si nejsem jistý, nakolik mu mohu důvěřovat. Ano, začínám být paranoidní, uvědomuji si to, ale také vím, že nesmím nic riskovat.

Podařilo se mi nashromáždit důkazy, které to podporují. Zanechal jsem ti je na síti. Na konci nalezneš nápovědu, jak se k nim dostat. Drtivá většina, promiň mi ten výraz, klaunů, které jsme dodali právě na Blízký a Střední východ, je po smrti. Vy Němci na to máte jeden výstižný výraz:  Kanonenfutter.

Neznám důvod, proč byli obětováni, ale vím jistě, že se to stalo v rámci pokusů, o jejichž důvodech mohu pouze spekulovat. Jsem si však jistý, že se je časem dozvíš.

Kdysi jsem ti tvrdil, že o některé schopnosti, které si v matrixu osvojíš, časem přijdeš. Není to tak úplně pravda. Zůstávají, jen jsou potlačené. Naučím tě, jak je aktivovat. Kromě důkazů jsem ukryl v síti i soubor důležitých schopností a nástrojů, které budeš potřebovat, abys byl schopen dostát slibu.  Nejen to. Pomohou ti přežít. Zároveň ti poskytnou obrovskou konkurenční výhodu, jejíž dosah ti dojde velice brzy.

Prosím, přečti si tu knihu ještě jednou. Tentokrát ji budeš chápat. Možné ne zcela, ale nebudeš se cítit ztracený v obsahu. V kombinaci s poznatky, které v ní najdeš, nástroji a schopnostmi, které si později stáhneš, ti poskytne mnoho cenných informací. Mimochodem, toto je jeden ze dvou výtisků na světě, tak ji prosím neztrať a nedopusť, aby se dostala do nepovolaných rukou. V tabletu najdeš slíbená vodítka. Tentokrát už jistě víš, co hledat a kde je nalézt.

Hodně štěstí, Dereku.

P.S. Jak si jistě brzy vzpomeneš, nikdy jsem se nepovažoval za věřícího, ale čím více o fyzikálních zákonech vím, čím více poznávám tajemství lidského mozku, tím více přestávám o jeho existenci pochybovat. Proto se s tebou rozloučím těmito slovy:

Doprovázej tě Bůh.
Tvůj přítel, Christoffel.“

Najednou to do sebe začalo zapadat. Jen stále nemohl přijít na to, odkud zná Trinity. Jak je možné, že si na ni nikdy nevzpomněl? Jak dlouho ji zná? Proč si na ni vzpomněl právě tam? Doufal, že na to brzy přijde.

Co s tím tabletem? Bude ho muset od Hanifa získat zpátky.

A to sakra rychle.

Noah

Noah sdílel pronajatý třípokojový rozpadající se domek v telavivské ha-Tikvě, kdysi dělnické čtvrti, se svým kolegou. Oba pracovali jako řidiči autobusu u jedné a té samé společnosti, takže většinu času se míjeli, protože Yusef míval směny proti němu. Noah se přistěhoval před pěti lety.

Už se to v Jeruzalémě nedalo vydržet.

Co v podstatě přešel plně pod palestinskou správu, Židé se často stávali terčem útoků. Většinou jen slovních, i když se občas vyskytovaly i fyzické útoky, byť už velmi zřídka končívaly smrtí.

Od dob postupné realizace samostatného státu Palestina se leccos změnilo. Izraelci směli nadále vstoupit do města bez povolení, ale hlídky IDF nadobro vystřídaly palestinské ozbrojené síly. Armádou by se daly nazvat stěží, protože smlouva zahrnovala dodatek o počtech a typech zbraní, které směli Palestinci držet.

I přes pravidelné mezinárodní kontroly se to ale nedodržovalo.

Nicméně, zdálo se, že v oblasti je jinak klid. Pro místní obyvatele se toho moc nezměnilo, Židé a Arabové spolu dokázali vycházet, až na občasné excesy několika jedinců, kteří umně rozdmýchali vášně, které odkryly hluboce zakořeněnou zlobu na obou stranách na základě starých křivd.

Situace nebyla rozhodně jednoduchá.

Izrael si vydobyl světové uznání, nejen když konečně umožnil vznik palestinského státu, čím se musel vzdát části vlastního území, ale i doma kontroverzně vnímaným krokem přemístit izraelské osadníky z některých částí země. Pásmo Gazy připadlo celé Palestincům. To bylo jediné území, kde bylo zaručeno 0 % židovského obyvatelstva. To se zase pochopitelně nelíbilo Egyptu, který si okamžitě začal nárokovat kdysi ztracená území. Výměnou za zřeknutí se těchto nároků a ukončení dodávek vojenského materiálu Palestincům a ukončení diverzních akcí proti Izraeli, slíbila Evropská unie Egyptu materiální a finanční pomoc při zavlažování egyptské pouště.

Pět let intenzivního jednání dalo nakonec vzniknout státu ve státě, i když konečná smlouva stále nebyla podepsána. Rozhodně k tomu bylo blíž než před čtyřiceti lety při tajném jednání v Oslu. Spousta Izraelců s plánem samostatné Palestiny pochopitelně nesouhlasila. Dvě strany mávaly starými mapami, a každá měla svým způsobem pravdu. Jordánsko bylo z jednání vynecháno, protože hrozila další patová situace, která se by mohla táhnout dalších sto let.

Mapa Izraele měla být kompletně přepsána a transformace se měla dokončit do dvaceti let od podepsání smlouvy. Jako ústupek dostal Izrael štědrou finanční kompenzaci od Evropské unie, Velké Británie a Spojených států. Jedna nadnárodní společnost se sídlem v Tallahassee věnovala Izraeli dvacet miliard dolarů izraelskému lidu za vstřícný postoj k Palestincům a za mírové úsilí.

Izrael, jinak technologická velmoc minimálně v měřítku oblasti Středního východu, se v té době začal potýkat se vzrůstající chudobou. Štědrá pomoc dohromady v hodnotě dvou biliónů dolarů, vyplácená během prvních pěti let, přišla víc než vhod.

Transformace se konečně rozeběhla.

Ta kromě nových čar na mapě znamenala proměnu Negevské pouště v úrodnou a na zeleň bohatou půdu. Technologie na to byla. Spojením již existujících řešení a nových technologií měla proběhnout do deseti let. Dokončení proměny pouště byla zásadní podmínka pro konečnou ratifikaci smlouvy.

V této otázce měl Izrael právo veta. Bylo tedy v zájmu všech, aby se to podařilo.

Začalo se hodně stavět a životní úroveň se zase o něco zvedla. Bohužel se ale nedotkla všech obyvatel. Do takové skupiny patřil i Noah.

Noah byl sirotek. Jeho drogově závislí rodiče, sotva odrostlí teenageři, ho nechali v porodnici. Noah byl od narození postižený. Porod byl komplikovaný a málem při něm zemřel. Narodil se v osmém měsíci a skoro se uškrtil pupeční šňůrou. Byla to chyba lékařů. Noah měl mít nadosmrti poškozený mozek. Přišel na svět i s jinými zdravotními komplikacemi. Lékaři mu dávali sotva půl roku života.

Nestalo se. Stal se totiž zázrak.

Stejně jako ostatní postižené děti s podobným příběhem se ho ujal Mohamed, šedesátník, který proměnil svůj vlastní dům na dětský domov převážně pro děti, kterým byl dán do vínku omezený čas. Mohamed v té době bojoval s rakovinou prostaty, kterou však nakonec porazil. Těch dětí, kterých se ujal, než zemřel v pokročilém věku, bylo přes sto dvacet. Některé děti přišly na svět slepé, hluché, němé, ochrnuté či všechno dohromady. Mnoho z nich krátce potom, co se jich ujal, pohřbil.

Než se ale odebraly k Bohu, dostalo se jim teplého lidského doteku a lásky.

Noah byl jedním z mála těch, kteří se dožili dospělosti. Nejen to. Jeho zdravotní stav se i díky Mohamedově péči začal lepšit. Dokonce se mu podařilo dokončit „normální“ střední školu. Nějakou dobu po Mohamedově smrti se snažil převzít otěže, ale pak nastoupila byrokracie a Noah šel z kola ven. Mohamedův odkaz převzala nějaká nadace, která po dvou letech domov uzavřela.

Noah se uchytil v Jeruzalémě jako průvodce. Pak ho však jednoho dne napadl nějaký zdrogovaný mladík. Nadával mu přitom do „zkurvenejch Židů“ a pak ho téměř ukopal k smrti.

Noah se rozhodl Jeruzalém opustit. Tel Aviv v té době procházel proměnou. Většina chudinských čtvrtí šla do demolice a na místech, jako byla jeho čtvrť, začaly vyrůstat vysoké domy pro nižší střední třídu. Noah však v takovém domě nebydlel.

Dům, ve kterém žil, patřil zahraničnímu majiteli a ten tvrdošíjně přes své právníky hatil každou snahu města pozemek odkoupit. Dům chátral, protože se o něj v podstatě nikdo nestaral. Noah to neuměl a Yusef se netajil tím, že odsud brzy vypadne do Kataru za lepším. Jako taxikář si tam vydělá mnohem víc a nikdo na něj jako na Araba nebude koukat skrz prsty.

Jednopodlažní dům působil mezi moderními třicetipatrovými domy jako pěst na oko. V podstatě se z domu stala turistická atrakce.

Noahovi táhlo na čtyřicet a nikdy neměl ženu. Kromě otcovské lásky, kterou mu dal Mohamed, nepoznal, jaké je být milován. Teď se ale zdálo, že se nad ním Bůh konečně smiloval.

Jmenovala se Judith. Poznal ji na síti. Nemohl se dočkat, až mu skončí směna, připojí se, pokud zase nebude zlobit přípojka, a bude si s ní povídat.

I jemu bylo ze začátku podezřelé, proč se s ním baví, když jí řekl o svém postižení. Dokonce jí ukázal svou tvář. Na odhalení postavy si netroufl, protože vážil skoro sto dvacet kilo. Byl sice vysoký, ale i z obličeje se dalo poznat, že nemá tělo atleta. Navíc není hezký. To si uvědomoval.

Neodradilo ji to.

Judith se mu také s něčím svěřila. Její zesnulý bratr na tom byl kdysi jako on. Jí se po něm stýská. Už má po krk všech těch „normálních“ kluků jejího věku. Navíc měla slabost pro starší. Jenže i ti „normální“ muži ji mají jen kvůli sexu. A ona chce najít někoho, kdo ji bude milovat a hlavně ji bude věrný. Rovnou se ho zeptala, jestli by mu nevadilo mít dítě. Časem.

Noah pookřál, zvlášť když se dozvěděl, že bydlí přímo tady, v Tel Avivu.

Dlouho mu nechtěla říct, odkud je a kde bydlí. Prý už si kdysi naběhla. Ať se na ni nezlobí. Nezlobil se. On jí o sobě řekl všechno. Že si dokonce může ten dům najít v turistickém průvodci.

Dnes odpoledne se s ní má poprvé setkat osobně. Tváří v tvář. Hned po směně. Nemohl se dočkat. Judith ho poprosila, zda by jí neřekl, kterou linku dnes má. Když jí prozradil, že celý týden jezdí pětku, nadšeně řekla, že pokud to stihne, bude stát na rohu ulic Zeev Jabotinsky a Ben Yehuda, a že mu aspoň zamává. Pokud to stihne. Odpoledne za ním přijede do depa a pak si půjdou sednout někam na kafe. Konečně se lépe poznají. Noah se cítil šťastný jako snad nikdy v životě. Ani to maturitní vysvědčení mu neudělalo takovou radost v životě.

Bůh existuje, pomyslel si.

* * *

Tziviah na žádost cizího muže nejprve vůbec nereagovala. Je jí úplně jedno, jestli jde o nějakou blbou sázku, nebo reality show. Nikomu mávat prostě nebude! Proč by to dělala?

„Dejte mi pokoj a nechte mě už proboha být!“

Skoro na toho dotíravého Araba zaječela.

Dva tisíce šekelů na ruku jí pomohlo změnit názor.

„Nic víc než mávat nějakýmu autobusákovi nebudu. Je to jasný? Kde že to má být? A v kolik teda?“
„Zítra přesně v 10:14, autobus linky 5. Stůj na rohu přesně tady,“ ukázal na roh, „zamávej mu, pošli mu pusu a jdi. Nic víc.“

Pokrčila rameny.

„Ok, udělám to. Nebudu ale v žádný blbý televizi nebo nedej bože v nějakým videu, že ne? Jen mu zamávám, jasný? Nic víc. Nikomu se odhalovat nebudu. Ani za pět tisíc. Rozumíme si?“

Dal jí ty peníze a řekl, že pokud to neudělá, bude je muset vrátit, protože si ji pamatuje z bistra a nebude těžké ji dohledat. Chceme udělat radost kamarádovi na rozloučenou se svobodou, řekl jí na uklidněnou, když se zarazila.

„Ok. Zamávám teda tomu vašemu kámošovi. Nic ale nezkoušej, jasný? Nebo okamžitě volám poldy.“
„Samozřejmě,“ usmál se a odešel.

„Snadný prachy,“ pomyslela si a hned volala kamarádce, že půjdou nakupovat.

* * *

Tentýž večer kolem půlnoci,
autobusové dílny v Neve Ša’anan.

„Hej vy dva, už jste dodělali tamty kusy vzadu?“

Noční garážmistr mluvil ke svým dvěma podřízeným. Byli tu noví a všechno jim musel dokola vysvětlovat. Zítra si promluví se svým nadřízeným, že je tu nechce. A je mu jedno, že jsou tu nějaké kvóty. To je mu fuk! Tihle dva jsou pěkní lemplové. Nechá je vyčistit palivový systém u dvou starších hybridních autobusů a pak je maximálně pošle uklízet dvůr, protože ty dvě nemehla se na nic lepšího nehodí.

Zavrtěli hlavami.

„Tak si proboha živého pospěšte! Máte na to čas jen do rána! V šest musí být připravené na šichtu!“

Odešli. Ten první přitáhl pojízdný vozík s čisticí tlakovou soupravou. Ten druhý skočil do montážní jámy a začal uvolňovat palivové trubky.

Ráno měli hotovo.

Garážmistr byl rád, že autobusy jsou připravené. Motor u toho prvního se konečně přestal zavzdušňovat a ten druhý se také zdál být v pořádku. Ještě víc ho ale potěšilo, když mu ti dva oznámili, že končí. Že jim ten týden stačil. Že to není nic pro ně. Že dostali lepší nabídku.

Garážmistr byl rád. Popřál jim štěstí a pak se spokojeně chystal domů.

* * *

Tel Aviv, 15. dubna 10:05 místního času,
linka autobusu číslo 5.

První tři kola proběhla v naprostém pořádku. Autobus konečně nezlobil. Garážmistr ráno Noahovi slíbil, že jakmile dostanou ty nové modely, které jsou plně elektrické a vydrží jezdit i týden bez nabíjení, jeden takový dostane. Napořád. Zaslouží si to. Noah nikdy neřekl ne, když potřebovali záskok. Vždycky měl autobus v pořádku. Kdo šel jezdit linku po něm, mohl si být jistý, že bude mít místo řidiče čisté, že by se z něj dalo jíst. Nikdy se nestalo, že by nechal volant zapatlaný, jako to dělali jiní.

Při čtvrtém kole nastoupil na zastávce Frischmann Beach nějaký mladík. Sedl si úplně dopředu. Než vystoupil předními dveřmi u britské ambasády, rozhlédl se. Pak podal překvapenému Noahovi dálkové ovládání. Podle loga bylo od škodovky.

Eaql almar’at fi jamaliha wajamal alrajul fi eaqlih.

Noah arabsky uměl.

„Rozum ženy je v její kráse a krása muže v jeho rozumu.“

Mladík vystoupil, rychlým krokem zmizel v davu u parku a Noah se rozjel. Najednou věděl, co musí dělat.

O dvě minuty později ji spatřil.

Do poslední chvíle nevěřil, že tam bude. Vesele na něj mávala, a dokonce mu poslala vzdušný polibek! Noah se rozzářil jako sluníčko. Odpověděl krátkým zahoukáním klaksonu a pak stiskl tlačítko na ovladači.

Dizengoff, telavivská čtvrť co nikdy nespí, plná nablýskaných barů a venkovních kaváren jako Broadway, se otřásla v základech.

Masivní detonace usmrtila padesátku lidí, osmdesát tři zranila, poničila dvě budovy a způsobila rozsáhlý požár.

Po zemi byly rozházené mrtvoly jako hadrové panenky. Části těl byly rozmetány do korun stromů a ve vzduchu byl cítit měděný zápach krve smíchaný se štiplavým kouřem z hořících aut.

O tři minuty později se na druhém konci Tel Avivu ozval další výbuch, který způsobil podobné ztráty na životech a škody na majetku.

Stejně jako před šedesáti lety, kdy na něj poprvé dopadly irácké rakety Scud, ovládl město strach.

Ty jsi tak krásná!

Derek byl už čtrnáct dní bez práce. Většinu času trávil doma v resortu. Minulý měsíc mu konečně dovolili volný pohyb. Za bránu ale pořád nesměl. Bylo to však rozhodně lepší, než celé ty dny tvrdnout mezi čtyřmi zdmi.

Resort byl dostatečně velký a hlavně hezký.

Taková zlatá klec.

Derek dostal jasné instrukce, jak se má chovat. Nenápadně.

Jako většina zdejších expatů je ajťák. Vzhledem k tomu, že počítačům ani vývoji nerozumí, musí tvrdit, že je systémový analytik, pracuje na utajeném projektu a o své práci nesmí mluvit. Také dostal od Hanifa doporučení, že se nemá příliš přátelit a nemá na sebe prozradit víc, než je nutné. Dostal příkazem představovat se zásadně krycím jménem.

Derek pokyny důsledně dodržoval. Družit se nechtěl.

Na otázku, kdy dostane zpátky svoje věci, se mu dostalo vyhýbavé odpovědi. Když ho Hanif navštívil, aby zjistil, jak se mu od poslední akce daří, tak na něj Derek trochu zatlačil.

Hanif se přiznal, že si tablet nechal a že ho používá. Vysvětlil mu, že ten jeho je z evropské produkce, je na cizí jméno a není tudíž evidovaný, takže na něm může sledovat, to se trochu začervenal, co chce.

Naštěstí z něj nic nevymazal.

Derek ho poprosil, ať mu ho vrátí. Že k němu má citový vztah. Dostal ho od své přítelkyně, kterou mu zabili. Vůbec mu nepřišlo divné, zatahovat do toho Dianu. Sám se tomu divil. Ona byla vždycky tabu. Ani před Veronikou o ní nemluvil. Uvědomil si, že změny, které na sobě pociťuje od operace, jsou čím dál tím více zřejmé. Připadal si mnohem tvrdší. Možná víc chlap.

Už nejsem měkkej.

Hanif mu ho druhý den donesl a vrátil mu i ty hodinky. Přesto Dereka požádal, ať se s nikým ze své vlasti nespojuje. Žádné e-maily ani příspěvky na sociálně sítě. Nulová aktivita směrem ven. Prohlížet weby, nic víc. Jasné?

Derek mu dal své slovo.

Hanif přesto zaváhal. Derek se rozhodl zariskovat. Tak ať si ho u sebe klidně nechá, když mu nevěří ani po tom, co mu zachránil život. Ať se o něj dobře stará, nic s ním neudělá a až mu kontrakt skončí, může mu ho vrátit.

Vyšlo to. Hanif řekl, že mu věří.

* * *

O týden později se na krátko připojili. Hráli zase tu samou hru, ale pouhých pět hodin. Hanif se s nikým nekontaktoval.

Noah007 se neukázal.

* * *

Derek měl mezitím dost času si přečíst Christoffelovu knihu. Třikrát. Chris měl pravdu. Nerozuměl všemu, ale spousta věcí do sebe najednou začala zapadat. Ovšem tablet byl mnohem tvrdší oříšek.

Nakonec na to přišel.

Stačilo stáhnout nevinně vypadající fotografie okolí Zermattu a poskládat je ve správném pořadí, to znamená v obráceném sledu podle data pořízení. Tři fotografie se jako jediné daly poskládat do panoramatu.

Našel v nich odkaz, šikovně skrytý na místních cedulích. Adresu by tedy měl. Teď už zbývalo se na ni dostat. Bez V-realu to ovšem nedokáže. Bude si muset počkat a doufat, že bude mít příležitost.

Mezitím měl čas naučit se techniky, jak dostat získané a zdánlivě zapomenuté schopnosti zpět. To se dočetl v knize. Bylo to hodně o soustředění střídaném naprostým uvolněním. Něco jako meditace.

Šlo to ztuha. Ale šlo to.

Ke svému radostnému překvapení začal rozumět odborným věcem. Znal komunikační protokoly, k čemu slouží certifikáty, proxy servery, vé-pe-enky a všechny ty věci o kterých dřív neměl dříve ani ponětí. Kniha odkazovala na další knihy, které našel v tabletu. Uprostřed těchto, na první pohled beletrií, našel další instrukce a návody.

Jedna obsáhlejší kapitola byla o sociálním inženýrství.

Poprvé v životě se někomu naboural do e-mailu. Bylo to tak snadné. Později vyzkoušel i těžší věci. Na některých si vylámal zuby, ale byl za trojnásobně maskovanou sítí a věděl, jak po sobě zanechat minimum stop. Jediné, co ho trápilo, bylo nestabilní internetové připojení.

O pár dní později se mu podařilo nabourat do bankovního účtu nějaké malé firmy z Drážďan. Jen tak ze zvědavosti poslal z jejich konta 100 euro nějaké nadaci.

Prošlo to.

Napadlo ho, co kdyby se podíval Veronice do e-mailové schránky? Byl zvědavý, jak se jí daří. Veroniky poslední statusy na sociálních sítí byly tři roky staré.

To, co v její poště našel, ho dostalo do splínu. Zbytek dne jen tak ležel a zíral do stropu.

To, že žije s Peterem, ho až tak nepřekvapilo. Rozdýchal to. Vzalo ho něco jiného. Veronika má další dítě. To nečekal.

A co jsem vlastně čekal?

Dalo se to usuzovat z jedné lékařské zprávy, kterou našel v jejím archivu. Neznal však jméno, pohlaví ani datum narození dítěte. Rozhodl se, že se na to podívá blíž. Také ho napadlo, jestli není náhodou jeho. Byl si však téměř jistý, že ten hajzl by jeho dítě za své nikdy nepřijal. To nebude Derekovo dítě.

Ale co když ano?

Nabourat se do Peterova bezpečnostního systému bylo rozhodně těžší. Asi třicetkrát ho to odstřihlo. Systém už musel administrátory varovat, že se kdosi pokouší proniknout na jejich servery.

Přesně to se také stalo. Zvýšili úroveň zabezpečení a Derek si další dva dny na něj ani nepingnul. Následují tři dny a noci spal minimálně, jak úporně se o to snažil, ale na ten zatracený server se nešlo dostat! Proto se rozhodl pro dvoudenní přestávku. Převážně meditoval a hodně spal.

Pak se mu to konečně povedlo. Byl tam. Zatím měl jen zvuk.

Bylo kolem poledne, neděle, a podle logů byli doma. Zaslechl Betty a pak obraz první  kamery v menším pokoji konečně naskočil.

Tonny si hrál na koberci s autíčkem, Betty seděla v křesle a zpívala si. Mělo to melodii, ale slova nedávala smysl. Bylo zřejmé, že její zdravotní stav se za poslední rok o dost zhoršil.

Derek přepnul obraz na další kameru.

Bodlo ho u srdce, když ji spatřil v kuchyni u sporáku. Veronika měla pár kilo navíc a kratší vlasy, ale slušelo jí to.

Vzpomněl si na den, když se s ní loučil u dveří. Bylo to pětadvacátého května. Dnes to bylo na den přesně jeden rok.

„Co mám dneska vařit?“
„Já nevím. Něco,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
„To je mi zase odpověď. Chceš to něco usmažit nebo upéct?“
„Dal bych si to na másle, miláčku.“

Peter se objevil v kuchyni.

Taky pěkně přibral, blbeček.

„Ty mě umíš tak krásně rozesmát,“ usmála se a otočila se k Peterovi.

Peter k ní přistoupil, ona ho objala a Derek se mimoděk zamračil.

To jsi říkala mně, pamatuješ?

Už se chystal znechuceně odpojit, když vtom uslyšel dětský pláč.

„Dojdeš tam, lásko? Asi bude chtít přebalit.“
„Samozřejmě.“

Derek postupně přepínal kamery, dokud neměl obraz dětského pokoje.

Peter vstoupil do pokoje a vzal dítě z postýlky do náručí. Láskyplně ho pochoval.

„Ty nám zase pěkně smrdíš. Tak já tě hezky přebalím, co říkáš? Ano? Ano?“

Kdyby Derek nevěděl, kdo to je a co všechno si kvůli němu musel vytrpět, možná by ho to vzalo u srdce. Přestože se obecně přestal dojímat.

Milující otec a dítě.

Najednou měl pocit, že přišel o každou radost v životě. Bude mít peníze, ale nejspíš nebude mít nikdy rodinu. Ne při téhle práci. Ne, když neví, jestli ho matrix jednou nezabije. Třeba už příště nebude mít takové štěstí.

Pak si vzpomněl, odkud Trinity zná. Poslední rozhovor s ní měl vypálený v mozku jako nějakou druhovou paměť.

Bílý záblesk.

* * *

Soukromá místnost ve hře
Kingdom of Infinity IV,
o pět let a deset měsíců dříve.

„Chceš abych tě zhypnotizovala, Dereku?“
„K čemu mi to bude?“
„Možná přestaneš slyšet ten hlas.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Nejsem.“
„Takže zase plácáš nesmysly.“
„Náhodou! Vím, co dělám. Funguje to na jiný problémy, tak proč ne na ten tvůj? Co tím můžeš ztratit? Dvacet minut času?“
„No tak dobře.“
„Pustím k tomu muziku.“
„Copak to takhle funguje? To je pěkná hloupost, nemyslíš?“
„Tak to nech laskavě na mně.“
„Už ti někdo někdy řekl, že jsi pěkně otravná?“
„Tak tisíckrát.“
„Tak hlavně dělej, za půl hodiny jdeme dát na frak těm namyšlencům z Tolleriho guildy.“
„No jo, prosím tě! Myslela jsem, že je pro tebe duševní zdraví přednější než nějaká hloupá virtuální řežba.“
„Na tak mladou holku jsi nějak moc chytrá.“
„Ty už mě taky neser, Dereku! Tak chceš pomoct nebo ne?“
„Ok.“
„Uvolni se. Zavři oči a vnímej můj hlas.“

Zesilující se hudba.

(Think about the future)

Tomorrow men

(This is the future)

Blue eyes crying in the rain
For how long
Tomorrow people

Tomorrow people

Tomorrow people

Tomorrow people

Záblesk zmizel. Derek procitl.

* * *

„Tak tak tak, tak se mi to líbí! Tak se mi to líbí!“

Peter zabořil obličej do holého bříška dítěte. Už neplakalo. Rozhazovalo ručkama a smálo se.

„Ty jsi mi ale krásná holčička! Taková voňavoučká! Teda ne vždycky. Viď, ty smrádě? Viď, ty smrádě naše? Viď Lindulko? Viď ty Lindulko naše?“

Zase jí zabořil obličej do bříška a zafoukal. Zvuk, který z toho vzešel, tu malou rozesmál ještě víc.

„Ty jsi tak krásná! To máš určitě po mamince. Ty moje malá princezno, budu tě tak moc milovat, jako kdybys byla moje krev.“

Derekovi se téměř zastavilo srdce.

O minutu později klepal Hanif na dveře.

„Máme práci, příteli.“

Konec?

Rozhodně ne!

Pokračování Bez východiska najdete v přístím díle s podtitulem Externista.

Předpokládané vydání je druhá polovina roku 2022.

Sledujte tyto stránky pro aktuální informace!

Tak na brzkou shledanou!