Kapitola čtvrtá: Nech si to projít hlavou

Bydlí tady Kirchner?

Adam byl ve své posteli a spal jako zařezaný.

„Krucinál, vstávej! No tak, prober se!“

Jeho spolubydlící Johann s ním cloumal, jako by z něj chtěl vytřepat duši. Adam stěží udržel oči otevřené. Vůbec nevypadal, že vnímá.

„Dole se na tebe vyptávaj nějací namakanci! Měl bys ses zdekovat!“

Johann odběhl k oknu bez záclon. Opatrně nakoukl a snažil se být při tom nenápadný.

„Za chvilku budou u Kramërový, a ta co neví, to nevykecá! Kolik jim dlužíš?“
„Co to zase meleš?“ zahrčel ospale. „Nic nikomu prosím tě, všecko sem srovnal. Sem v pohodě, vole.“
„Tak se pojď podívat!“

Adam nasupeně odkopl deku. Měl na sobě ponožky s motivem Goofyho a vytahané černé tričko s velkým bílým nápisem Jsem boží.

Vyklonil se z okna.

„No vystav se tam celej!“ zaúpěl Johann. Měl z těch dole vítr. Nevypadali vůbec přátelsky. Navíc měl s takovými typy zkušenosti.

Hlavně díky Adamovi.

„Jestli sem vlítnou a budou mě mlátit nebo mi zase brát věci, tak tě fakt zabiju!“
„Héj, buď dobrej, kámo! Tolik hejtu hnedka po ránu?“

Promnul oči, aby si mohl lépe prohlédnout muže na pavlači o dvě patra níže. Zaostřil a okamžitě zajel dovnitř.

„A do prdele!“
„Já to věděl!“

Johann nasadil rozhořčený výraz.

Adamovi v lecčems připomínal jeho mladší sestru. Asi proto ho měl tak rád. Ty dvě telefonní budky v teplákách bezpečně poznal. Nedávno je viděl v akci, ale kdo je ten třetí v saku, neměl nejmenší tušení.

Rozhodně to znamenalo problémy.

Všiml si, že neznámý je proti těm gorilám bez krků o dost menší a taky o minimálně dvacet let starší.

„Takže kolik?“ zasyčel Johann.
„Nejde o prachy.“
„A o co teda?“

Zaváhal. Nebyl si jistý, jestli ho chce zasvěcovat.

„Vzal jsem si něco. Co jim patřilo. Asi.“
„Cože?“
„Z čeho si asi tak myslíš, že sem dal nájem na půl roku dopředu, hm?“
„Takže žádný prémie! Já jsem takovej idiot! Že já ti vždycky na to skočím! Cos‘ jim vzal?“
„Co asi, ty trubko? Myslíš, že jsem to vypěstoval na půdě?“
„No do prdele! To snad není možný! Kolik?“

Johann se chytil za hlavu. Dělal, jako kdyby byl v maléru on.

„No, zbylo toho dost. A bylo toho o dost víc,“ zazubil se.
„To je průser! Ty vole, to je fakt průser! Zase!“

Johann začal běhat po pokoji.

„Chill, kámo! Buď dobrej!“
„Já sem, ale ty seš nejspíš mrtvej!“
„Hele, jak víš, že se sháněj‘ zrovna po mně?“
„Protože jsem na ně narazil, když jsem šel domů,“ vyštěkl hystericky.
„A na co se tě ptali?“
„Na co asi, ty debile! Jestli tady nebydlí Kirchner!“
„A cos‘ jim řek‘?“
„Řekl jsem jim, jó, toho znám, to je můj kreténskej spolubydlící!“
„Chlubil ses někomu, že to máš ode mě?“
„Jasně, že ne!“
„Divný, protože jsem si naprosto jistej, že mě nikdo neviděl.“
„No asi ne! Jak vůbec víš, že jsi to štípnul zrovna jim?“
„Ty dva namakaný jsem zahlídnul v Modrý opici. Samir vod nich dostal pěknou nakládačku. Že jim prej někdo řek‘, že jim vybral zásilku.“
„A byl to von?“

Adam zvedl oči v sloup.

„No jasně, ty vole!“
„Tos‘ byl ty?“
„Seš vážně tak natvrdlej, nebo to jen hraješ?“
„Jaks jako věděl, že tam bude tolik trávy?“
„Sem netušil, že tam najdu zrovna tohle! Navíc tunu! Měl jsem echo na serva do plecháčů. Vo tomhle jsem neměl vůbec šajna.“
„A co bys s těma servama prosím tě jako dělal?“
„Ježíš, to je jedno, ty pako! Bych je asi prodal, ne?“
„A byly tam ty serva?“
„To jako vážně?“

Johann přestal pobíhat. Pokrčil rameny a dělal, že už je mu to jedno.

„Co chceš dělat?“
„Nevím. Mrkni se, jestli tam furt sou.“

Johann vystrčil hlavu z okna.

„Hele, asi dobrý! Kramërka není doma. Jdou pryč!“ zašeptal s úlevou.

„Gut.“

Adam si sedl na postel a podrbal se za uchem.

„Každopádně asi na ňákej čas zmizím.“
„Hele…,“ napadlo Johanna, „chceš jako říct, že jsme toho vyhulili tolik?“
„Ale hovno! Jasně, že jsem něco prodal.“
„A komu?“
„No komu asi! Samirovi přece! Teda až potom, co od nich dostal na budku. Dal jsem mu slevu jako bolestný.“
„Se z tebe fakt poseru.“
„Sakra, když nad tím tak přemejšlím, to von mě možná naprášil! Hajzl arabácká!“
„Myslíš? To by byl asi proti sobě, ne?“

Musel uznat, že Johann má zřejmě pravdu. Nedávalo to smysl.

Ledaže…

Poškrábal se na nose.

„Vypadnu odsaď ještě dneska.“
„A kam?“
„To ti neřeknu, mohli by to z tebe vymlátit.“

Johann polknul naprázdno.

„Klid! Buď dobrej, kámo! Dělám si prdel! K večeru se vypakuju. Teď se ale potřebuju vyspinkat.“

Krabice

Derek se stavil za Ozanem v práci. Nabídl Derekovi džob.

„Dobrý prachy. Vyděláš si víc než hlídač vysavačů. Hele, je ti ale doufám jasný, že to není úplně… Víš, jak to chodí.“

Derek poděkoval, ale musel jeho dobře míněnou nabídku odmítnout. Nehodlal se zaplétat se zákonem a především potřeboval legální zaměstnání. Jinak by nemohl oficiálně splácet a vrátil by se do vězení.

Rozloučili se.

Přemýšlel, co bude dělat. Došel k závěru, že ráno bývá moudřejší večera. Pojede domů a pořádně se na to vyspí. Napadlo ho, jestli nemá zajet k Veronice, ale pak mu došlo, že by nebylo dobré přijít s tím, že dostal padáka. Musí se objevit jedině s dobrou zprávou.

Už žádný další jobovky.

* * *

Doma ho přivítal napůl vysypaný plastikový pytel a lejstra rozházená po zemi.

Během úklidu svých věcí narazil na tu zpropadenou krabici. Co s ní? Má ji vyhodit? Teď ji vracet rozhodně nebude, protože má jiné starosti, ale mohl by se podívat, co to vlastně je. Posadil se na postel a vyndal jedinou rozbalenou součástku. Velikostí a tvarem připomínala luxusní tabatěrku. Svrchní obal se tvářil jako hliník, ale na dotek byl příjemný a překvapivě měkký. Povrch větších ploch měl vroubkovanou strukturu. Potěžkal ji v ruce. Na to, jak byla malá, vážila ta blbost docela dost.

Přejel po povrchu prstem a nechtěně do ní rýpnul nehtem. Poškrábat ji lze tedy snadno. Jenže co se nestalo? Škrábanec po chvilce dočista zmizel! Rýpnul do té věci znovu. Tentokrát s větší silou. Podařilo se mu vyrobit asi dva milimetry hluboký a centimetr dlouhý vryp. A zase zmizel!

Ne jako otlak v paměťové pěně, tohle jako by se snad hojilo!

Přímo před jeho očima! Za chvilku zůstala po vrypu malinkatá jizvička. Vypadala skoro stejně jako ta, kterou měl kdysi nad obočím. Nakonec se i tahle vstřebala. Na kratší straně byla vypálená nějaká čísla a znaky. Na protilehlé straně nebylo nic, jen hladká plocha. Vlastně ne! Počkat!

Prostředkem dna se táhla téměř neviditelná linka. Ještě to na vlastní oči neviděl, ale už o tom slyšel. 

No jasně, tohle bude nejspíš optronický procesor!
A tohle jsou asi dvířka.

Patici čipu tvořil obdélníkový otvor umně ukrytý mezi lamelami. Na bocích se nacházela malá tlačítka. Poprvé si jich nevšiml. Stiskl jedno a jemně to cvaklo. Nic se nestalo. Zmáčkl druhé. Zase to cvaklo a nic. Pak si všiml římských číslic I a II. Stiskl tlačítka ve správném pořadí a lamely zajely dovnitř. Krabička vydala zvuk jako závěrka klasického fotoaparátu.

Pohled dovnitř ho zklamal.

Byla to normální, obyčejná díra, asi čtyři centimetry hluboká. Vnitřní stěny měly stříbřitou barvu. Byly dokonale hladké a tvrdé. Naopak spodek připomínal dno gumového zahradního bazénu. Strčil dovnitř ukazováček a sáhl si. Bylo to sametově měkké. Náhle pocítil jemné mravenčení na konečku prstu. Rychle vystrčil prst z pouzdra.

Trochu to brnělo, ale ne nepříjemně.

Párkrát přejel palcem po ukazováčku. Prsty po sobě klouzaly jako namydlené silikonovým olejem. Vtom ho do nosu cvrnknul zvláštní zápach. Přičichl k prstům.

No ty kráso!

Neskutečně páchly.

Něco ho však na skvrně, co mu zůstala od hydraulického oleje z rozbitého robota, zaujalo. Pomalinku mizela a prst přitom přestával brnět. Tak ho strčil zase dovnitř. Lamely zajely k sobě a sevřely prst. Nešel ven.

Nepomohlo, ani když s ním zkoušel zakroutit.

„Rozsviť! Plná intenzita!“

Podíval se proti světlu.

Mačkal tlačítka, ale ta přestala reagovat. Nicméně sevření trochu povolilo. Škubnul prstem, uvnitř to jemně luplo a ukazováček se uvolnil.

V tu chvíli mu na hlavě přistála hmota konzistence zkaženého tapiokového pudinku.

Vypadalo to dost nevábně, ale mnohem horší byl onen neskutečný zápach síly sta bezdomovců na dvaceti metrech čtverečných navoněných pižmem skunka.

Asi se fakt pozvracím!

Bytem se nesl nesnesitelný odér.

Pustil klimatizaci naplno a šel se vysprchovat. Šedomodrá hmota šla smýt lehce, ale toho děsivého smradu se ne a ne zbavit. Připadal si jako blbec, nebo spíš pukavec namáčený v šampónu. K tomu všemu byt nešel ani za boha vyvětrat. Vrátil procesor do krabice a vyšel na chvíli před dům. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Pak si šel lehnout.

Vůbec si neuvědomil, že zabalené kusy vypadají trochu jinak.

Nebuď blbá!

Veronika byla doma.

Peter ji rozhodil. Než k němu vtrhla, měla jasnou představu, jak to proběhne. Rozcupuje ho na kousíčky! Couvne, protože nebude mít na výběr! Když ale vyšla z jeho kanceláře, nadávala si, jak mohla být tak…

Tak naivní.

Ne, spíš úplně blbá!

Vzala si volno do konce týdne.

Musí si to promyslet. Teď na ni stejně všechno padá a nedokázala by se soustředit na práci. Pořád se jí honila hlavou ta slova.

„On není dobrá partie.”
„Ne pro tebe.”
„Nedokáže se o tebe postarat.”
„Tonny si zaslouží lepšího otce.”
„Budoucnost máš ve svých rukou.”
„Postarám se, abys to vzala za Hohnera.”

„Postarám se, abys to vzala za Hohnera.”

„Nebudeš muset čekat.”
„Plus dvacet procent.”

„Plus dvacet procent.”

„Nemůžu tě dostat z hlavy.”

„Zamiloval jsem se.”

Dělalo to dost, aby neměla problém vyjít. A ještě by jí dost zbylo.

Do pár let na lepší pozici.
Sakra, nebuď hloupá!

Ale co Derek?

Peter mě ale miluje…
Miluje?
Vážně tomu věřím?
Po tom, co mi udělal?
Nejsem fakt blbá?

Ale co sakra Derek?

V neděli tu pro ni byl. Ve chvíli, kdy ho potřebovala. Obejmout, pohladit, ukonejšit. Nemůže být přece, do prdele, pořád ta silná! Dokonalá matka, co všechno zvládne!

Krucinál!

Potřebovala omluvu pro vlastní myšlenky.

Kdyby aspoň neměl ty dluhy!
Kdyby dodělal školu…
Kdyby…
Samé kdyby!

Zavolala Ince, jestli nechce večer přijet.

Trochu popily.

Přiznala, co jí Peter nabídl. O tom, co jí udělal, ale pomlčela. Zdálo se, že Inka má ve všem jasno.

„Nad čím vůbec přemýšlíš? Pusť ho k vodě! Podívej, nic mu nedlužíš. Je to tvůj život. Tak ho žij a přestaň ztrácet čas ve vztahu bez budoucnosti!”

Ona za to stojí!

Derek nemohl spát. Pro jistotu si vzal dva prášky.

Konečně zabral. Probudil se brzy k ránu. Posadil se na postel a stropní světlo se automaticky rozsvítilo. „Zhasni,“ zachroptal.

Světlo poslušně zhaslo.

Už úplně zapomněl, jak mu z těch léků vysychá v krku! Chvíli civěl do tmy a vnímal ticho jako v hrobě, kromě jemných vibrací klimatizace a plíživého klapotu, který se jednou za čas nesl podlažím. Někdy ho přiváděl k šílenství. Zvlášť teď, když by potřeboval zase usnout! 

Najednou ho něco napadlo.

„Rozsviť!“

Sedl si ke stolku, zapnul laptop a natáhl se pro krabici. Vyndal rozbitý čip a okamžitě se mu zase zvedl žaludek.

To je fakt rychta!

Přiložil procesor ke kameře v displeji a vyhledávač mu podstrčil několik odkazů.

Optronický čip, třída 3, průmyslový standard A, výrobce TryTech Corp., 2 Technology Park Drive, Westford, Massachusetts, USA.
Koupit?

Nenalezeno!
Opakuj hledání!

Optronika, našeptával vyhledávač.

Optronika třída 3, prodej.

To už bylo lepší.

Jen použité?
Poptávka.

Tady!

Dát do aukce?

Ano!
Ne!
Ne, ne, ne!

Potencionální kupci nabízeli až devět tisíc eur za kus.

Za použitý!
Kolik může stát asi nový?

Vyhledávač ochotně podhodil nové odkazy.

Wikipedie!

Třídy optronických nosičů pro umělou inteligenci… Tady! Pro mobilní verze (roboti, pracovní stroje apod.) jsou… součástí… optronické nosiče… bla bla bla… využívající poznatky nanotechnologií a kvantové fyziky. Bla bla bla… Dokonalejší verze lidského mozku. Bla bla bla… První verze… bla bla… v Izraeli… bla bla… Human Nanotec. Hm, tak dál. Výpočetní síla pro software umělé inteligence. Software AI (umělé inteligence) je nemožné… (Human Vendor Technology (2044) European Patent No. XT BR544723577, Dresden, Germany: European Patent Office.) … Bla bla bla. Tady! Třídy umělé inteligence.

Privátní a komerční sektor

Kategorie: Monitorované technologie. Provoz standardu A a B podléhá registraci u Ministerstva informatiky a kybernetiky v zemích EU, Velké Británie a USA.

Standard A

Třída: 0
Nasazení: Mobilní telefony, weareables, domácí spotřebiče apod.
Činnost: Jednoduché úkoly.
Komunikace: Neverbální, Verbální nižší

Třída: 1
Nasazení: Personální asistenti.
Činnost: Středně složité úkoly vyžadující logiku.
Komunikace: Verbální střední

Standard B

Třída: 2
Nasazení: Podnikání a lehký průmysl.
Činnost: Úkoly vyžadující analytické schopnosti nižší až střední úrovně – úklidové jednotky, obsluhy strojů apod.
Komunikace: Verbální nižší

Standard C

Třída: 3 a 4
Nasazení: Enterprise Business
Činnost: Úkoly vyžadující analytické schopnosti vyšší až střední úrovně v náročných provozech, jako programovací software, obsluha call center apod.
Komunikace: Verbální vyšší, neverbální vyspělá

Státní instituce

Kategorie: Strategické technologie. Držba soukromými subjekty je nezákonná, vyjma Standardu D, avšak pouze s povolením Ministerstva informatiky a kybernetiky, Ministerstva vnitra a bezpečnostních služeb (platí v zemích EU a Velké Británie).

Standard D

Třída: 5
Nasazení: Záchranné složky
Činnost: Náročné úkoly ve zdraví a životu nebezpečných provozech vyžadující analytické schopnosti vyšší úrovně – záchranáři, pyrotechnici a podpůrné policejní jednotky beze zbraní.
Komunikace: Verbální vyšší, neverbální vyšší

Standard E

Třída: 6
Nasazení: Policejní sbory
Činnost: Náročné úkoly v život ohrožujících situacích vyžadující analytické schopnosti vysoké úrovně – pyrotechnici a podpůrné jednotky se zbraněmi bez rozhodovacích protokolů.
Komunikace: Verbální vyšší, neverbální vyšší

Armáda

Kategorie: Vojenské technologie. Vývoz podléhá regulacím dle mezinárodního paktu o nešíření armádních technologií mimo signatářské země (členské země EU, Velké Británie, USA, Ruska, Číny, Indie a Pákistánu), upravené v oddílu I., článku 6 smlouvy. Ke stažení zde. Poznámka: oddíl II až XXII nebyl zveřejněn a podléhá utajení v režimu Přísně tajné.

Standard F

Třída: 7 – 8
Nasazení: Armáda
Činnost: Náročné úkoly v život ohrožujících situacích vyžadující analytické schopnosti vyšší úrovně se zbraněmi bez rozhodovacích protokolů s možností neurálního propojení.
Komunikace: Verbální vyšší, neverbální vyspělá

Třída: 9 – 10
Nasazení: Armáda
Činnost: Náročné samostatné úkoly v život ohrožujících situacích vyžadující analytické schopnosti vyšší úrovně v bojových oddílech a speciálních jednotkách se zbraněmi s rozhodovacími protokoly a možností neurálního propojení.
Komunikace: Verbální i neverbální vyspělá

Třída: X (10 a výš)
Nasazení: Není známo, pravděpodobně armáda a vesmírný program
Činnost: Analytické schopnosti a rozhodovací protokoly nejvyšší úrovně. Nepředpokládá se přímé využití v život ohrožujících situacích, ale jako velící jednotky v týlu.
Komunikace: Pravděpodobně verbální i neverbální vyspělá
Poznámka: Nosič na nejnovější bázi syntetizovaných neuronových a gliových buněk
(Neověřeno, informace na základě údajného průniku do systémů Pentagonu a L.A.T.I., zdroj Hidden & Leaked a The Runners, 2046).

Devět tisíc jeden!
Krát jedenáct!
Minimálně!
A to celé, dejme tomu krát dvě?

Balík!

Samým vzrušením se mu rozbušilo srdce. Rychle se ale vrátil na zem.

Ne, takhle to nefunguje!
Tohle přece nikdy nemůže vyjít!
Ne mně!

Hlavně je to krádež!

Matka ho tak nevychovala! Musí to vrátit! Kdyby se na to přišlo, půjde bručet na pěkně dlouho.

To by byl konec.

Ach jo!

Natáhl se na postel, dal ruce za hlavu a zíral do světla.

Veronika! Co mu asi tak řekne? Přišel o práci, v papírech má příznak a dostal výpověď z bytu.

Přece se nenastěhuju s holým zadkem!
Ne, to nejde!
Co mám teda sakra dělat?!

„Prostě nebuď přizdisráč, Dereku!”

Nebylo to poprvé, co se ten hlas objevil. Jeho druhé já, ten poťouchlý parchant mu zase sázel nesmysly do hlavy. Poprvé k němu začal promlouvat, když mu zabili tátu. Po druhé, když se vrátil z psychiatrie. Když přešel na nové léky, měl od něj pokoj.

Teď byl zpátky. Zdálo se, že je opět při síle.

„Co tak asi ztratíš?“
Možná má pravdu. A co třeba svobodu?
„K čemu ti je? Žiješ v díře, nemáš prachy a neumíš je ani vydělat! Víš ty co?“
Co?
„Hoď si to! Hlavně si dej záležet, protože skončit na kriplkáře nechceš! Nebo se už do prdele vzchop! Popadni příležitost za pačesy!“

Vůbec neměl chuť hádat se sám se sebou.

Zhasl a hlas zmizel. Nemusel totiž už nic víc říkat. Svou práci odvedl. Nalomil ho. Derek podvědomě věděl, že riziko vězení ho od plánu, který se díky němu právě zrodil, nic neodradí. Půjde do toho.

Protože ona za to stojí…

Chvíli se převaloval, a pak zase na chvilku usnul.

* * *

Inka přespala u Veroniky a ráno místo ní odvedla Tonnyho do školky.

Veronika měla až do odpoledne čas jen pro sebe. Konečně se mohla v klidu zamyslet.

„Prostě o tom přemýšlej.”

Betty měla jeden z těch lepších dní, a tak ji nechala dívat se na televizi. Pak se přistihla, že chodí po domě jako tělo bez duše. Dočista zapomněla, co vlastně chtěla dělat. Tak se posadila k matce. Dívaly se na televizi. Betty ji chytla za ruku a usmála se.

Vypadala tak spokojeně.

Už se rozhodla. Nebude na to myslet, nebude to teď řešit, protože její podvědomí už mělo také jasno.

Zastavárna

Derek nervózně přešlapoval před zastavárnou.

Co vstal, přesvědčoval sám sebe, že se jde jen zeptat. Bylo těsně po otevírací době. Bál se vejít, protože se ještě úplně nerozhodl.

Jen si to nalhával, protože když před odchodem strčil jeden nerozbalený čip do kapsy, bylo mu jasné, že jakmile vyjde ze dveří…

Udělá to.

Uvnitř krámu, který připomínal spíš vetešnictví, seděl na barové stoličce chlapík okolo čtyřicítky. Opíral se o regál plný elektroniky a žvýkal.

Hlavu měl skoro vyholenou. V uchu se mu blýskal kus pokrouceného plíšku. Vypadal drsně. Taky se tak tvářil. Jeho levou paži zdobilo nádherné reliéfní tetování prsaté bojovnice. Sahalo mu od zápěstí až k nabušené paži. Hotové umělecké dílo. Spoře oděná kráska protínala katanou srdce příšery. Jakoby máchla mečem pokaždé, když drsňák pohnul rukou.

„Čím můžu posloužit?“
„Chtěl bych se na něco zeptat.“
„Hm. Tak povídejte.“
„Kde by se dal sehnat optronický čip?“

„Co to do prdele meleš?” 

Druhé já bylo vzhůru.

„Jakej jako? To je důležitý vědět. A chcete ho jako na co?“
„Vlastně… Jeden bych měl. Za kolik by se dal prodat?“
„Hele, s tím jděte do aukce. Dostanete lepší prajs. Jetý optroniky teď nebereme!“
„A ta cedule venku?“
„Aha. Nojo. Poptávka šla dolů. Vážně už musím dát tu ceduli do hajzlu.“
„Tak díky.“
„No tak počkejte! Máte ho s sebou?“
„Ano, mám.“
„No tak mi ho ukažte! Člověče! Bych z těch lidí vyrost,“ zamumlal spíš pro sebe.

Derek mu ho podal. Zastavárník si ho bez většího zájmu vzal. Jakmile však zjistil, že je nepoužitý, viditelně pookřál. Zkušeným okem si ho prohlédl pod hodinářskou lupou.

Úkosem zpoza čočky se na Dereka podíval.

„Odkud tohle máte?“
„Proč se ptáte?“
„Heleďte já nevím, o co tu jde, ale s tímhle nechci nic mít, jasný? Víte dobře, že tyhle věci neberu! Tak už jděte ve vší úctě do prdele, přestaňte mě pořád zkoušet, protože vy dobře víte, že mám vždycky všecko v cajku. Laskavě to řekněte tomu vašemu náčelníkovi. Páč já tu mám lepší věci na práci. Jasný?“

Derek nejdřív nechápal.

„Ale já nejsem policista.“
„Jo, jasně, jenže tady nejsme v podělaný Americe, takže vy mi můžete tvrdit, co chcete. No a teď fakt jděte, nebo zvedám telefon a volám právníkovi. Jasný?“
„Dobře, dobře, nezlobte se. Omlouvám se. Nechtěl jsem obtěžovat.”

Měl se k odchodu, ale ve dveřích to naposledy zkusil.

„Můžete mi aspoň naznačit, čistě teoreticky, co bych za tohle mohl dostat?“
„Hm, já nevím, tak pět let?“
„Co prosím?”
„Nehrajte si na blbýho a neurážejte moji inteligenci, jo?”
„Já fakt nejsem od policie. Chtěl bych se toho zbavit.“

„Ty jsi vážně debil. Možná bys to měl fakt radši odevzdat na fízlárnu. Jak to chceš prodat s tímhle přístupem, ty mamlasi?”

Holá lebka zavrtěla hlavou. Dala ruce křížem a prsatka propíchla příšeru.

„Určitě bych se toho nezbavoval takhle.“
„Jako že ne tady nebo že to nechcete?“
„Hele, vy jste fakt ňákej neodbytnej! Běžte si provokovat jinam! Jinak se fakt kurva neznám. To jako vážně!“

Zastavárník se naježil a Derek bezradně rozhodil rukama.

„Už jsem řekl, že nejsem policajt! Připadám vám jako policejní provokatér? Tak se podívejte!“

Nechtěl mu ukazovat občanku, a tak se vytasil s přístupovou kartou do Tower.

Zapomněli mu ji sebrat. Byla nejspíš neplatná, ale to teď nevadilo. Byla na ní jeho fotka a jméno. Chlápek si ji vzal. Nespustil z Dereka oči.

„Proč si mu nedal rovnou adresu? Ty seš ale kretén!”

„Pojď dozadu,“ řekl zastavárník a přizvedl desku pultu.

Derek se protáhl.

Zastavárník stiskl na spodní straně desky tlačítko, výlohu zakryly mříže a na obří obrazovce zvenku se rozblikal nápis Zavřeno.

Za regály se nacházel malý sklad.

„Víš, z čeho to je?“
„Z úklidového robota.“

Zastavárník nasadil úškleb.

„Jo, jasně, z robota! Leda tak policejního! Možná je to z jednoho z těch nemilosrdnejch bastardů.“
„Vážně? Tohle? To je z Cé-jedničky.“

Zastavárník se zamyslel.

„Rozhodně to není z nějakýho smetáka. To ne. Hele, podle toho co vím, tohle nebude klasa tři. Spíš pětka. Šestka fakt asi ne, to pochybuju. Taky se můžu mejlit. Nebudu mít sichra, dokud si to neověřím. Necháš mi ho tady?“

To se Derekovi nelíbilo.

„Hele, jasně, neznáš mě. Chápu. Jestli je to ale to, co si myslím, jako že asi jo, tak to má velkou cenu. Taky sem ti moh‘ nabulíkovat, že je to k ničemu. Je to na tobě, kámo.“
„Já ale vím, že trojka není zrovna za pár drobných,“ opáčil Derek sebevědomě. „A tenhle je nepoužitý!“
„Záleží čemu říkáš pár drobnejch. Tak jak to teda bude? Necháš mi to tady?“
„Dobře, nechám, ale chci zálohu! Pokud mě podrazíš, přijdeš o lepší obchod. Mám jich ještě deset.“

„No vidíš, takhle se dělá byznys!”

„Deset!?“
„Nejdřív probereme tohle,“ ukázal na čip. „Kolik mi dáš za jeden?“
„Pokud je to vážně pětka, což si myslím, dám ti za jeden tak jeden a půl.“
„Cože? Děláš si srandu? Jeden a půl? Myslíš, že jsem padlej na hlavu? Máš mě snad za idiota?“

Zastavárník nadzvedl údivem obočí.

„Uvědomuješ si, že tohle jen tak neprodáš? Můžeš to ale zkusit! Vsadím klidně boty, že tě do pár hodin seberou. Jestli je ti jeden a půl bitu málo, tak hodně štěstí! Nabízím férovou cenu.“

Bitcoin!?

„Aha… Tak to mi nedošlo.“

Holá lebka obrátila oči v sloup.

„Se z tebe poseru. Ale jestli jsou ti milejší éčka, tak fajn. Dostaneš je ale keš, je ti to jasný?“

Derek by si nejraději nafackoval.

„Takhle se shodit, jaký seš ucho!“

„Kolik dělá bitcoin?“
„Teď asi pětapadesát tisíc a nějaký drobný.“

Pětapadesát tisíc! Pětapadesát tisíc! Panebože!

Pětapadesát! Panebože! Panebože!

Krát jeden a půl!

Panebože!

Jsem skoro milionář!

„Tak dobře. Beru.“
„Fajn. Stav se příští pondělí odpoledne. To bych už mohl vědět víc. Kdybych tu náhodou nebyl a byl tu někdo jinej, nikomu nic neříkej a prostě na mě počkej, jasný? Jsem Yvo.“
„Derek.“
„Jo, viděl jsem. A prosím tě, hlavně ty procáky nevyndavej z obalu! Mohl bys je zkurvit. Jasný?“
„Chápu. Teď tu zálohu.“
„Ok, kolik teda chceš?“
„Pětadvacet!“
„Ses posral! Tolik ti nedám. Obal vypadá neporušeně, ale nemám jistotu, jestli to není fejk.“

Derek se ušklíbl.

„No tak, nedělej ze mě blbce! Je pravý a hlavně úplně nový!“
„Hele, dám ti dvacet. To je půlka ceny, kterou má určitě. Taky to vůbec nemusí bejt to, za co to mám.“

Derek se chvíli rozmýšlel, ale souhlasil.

„Hlavně na mě nic nezkoušej!“

Yvo zmizel za regály a za chvilku byl zpátky s anonymní kartou.

„Nabil jsem ji. Je na ní dvacet litrů v bitech. Za rohem je bankomat, tak si to můžeš hned ověřit. Na tuhle kartu můžeš v klidu nakupovat po menších částkách. Do litru seš v pohodě, to se těm bruselskejm techno fašounům zatím nepodařilo zatrhnout. Hlavně se nepokoušej vybírat keš nebo si poslat prachy na svůj účet! Jasný? Na tomhle lístku máš PIN a přihlašovací údaje do švýcarský banky. Neztrať ho. Pak to spolu zaúčtujeme.“

Derek měl co dělat, aby se samým vzrušením nesložil. Skoro se rozklepal. Zastrčil kartu do kapsy u kalhot a Yvo nadzvedl desku. Na rozloučenou dostal od zastavárníka malou radu.

„Hele, neber si to osobně, ale zkus se předtím trochu umejt, než sem zase vlezeš. Skoro bych z toho tvýho odéru hodil šavli.“

Derek se rychle vypakoval.

* * *

Yvo byl maximálně spokojený.

Byl si téměř jistý, že artikl je třída šest. Možná dokonce sedm! Kdyby to byla sedmička, byl by v neskutečným balíku!

Jenže si to nemá jak ověřit.

To bude šestka. Podle čísla je to šestka.

Kde by takovej trouba přišel k armádní sedmičce?
Nereálný.
Je to šestka.
Natuty policajtská šestka.
Ty kráso!

Pětku už v ruce Yvo kdysi měl.

Jetou, z šikovně vyřazenýho pyrotechnickýho robota, ale furt se z ní dalo dost vymáčknout.
Do hodiny šla do světa.
Dal jsem za ni desítku a střelil jsem ji skoro za padesát!
Za šestku? Za tu dostanu tři kila jako prd! Možná víc.
Ty vole!

Tenhle čip vypadal dost podobně. Problém byl, že podle jeho informací a zkušeností mají standardy D, E a F shodnou patici a téměř stejný obal. Trochu ho mrzelo, že tomu jelimanovi nabídl tolik.

Ten manták by vzal klidně i deset.
Tím jsem si jistej.

Hodil to ale rychle za hlavu. Měl totiž své zásady a pravidla.

Kdo je nenažranej, mívá kulový.
Vejvar bude i tak velkej.
Takže co?

Jestli to klapne, udělá kšeft snů.

Hotovou ránu!

Nadobro odsud vypadne. Bylo mu jasné, že se ho štěstěna nebude držet věčně, přestože si dává pořádného majzla. Teď ještě najít toho kupce! To nebude prdel, pomyslel si. Přesto si byl jistý, že ho najde. Znal někoho s dobrými kontakty. Nejdřív si ale u jiného člověka, co patří k těm pošahaným Běžcům, ověří, jestli se neplete.

Nespletl se. Za pouhé tři stovky mu potvrdil jeho domněnky.

Tyhle prachy mi budou bohatě stačit.

Lepší zmizet

Adam házel svršky do sportovní tašky. Měl se k odchodu.

„Na, kámo!“ usmál se na Johanna a hodil po něm napěchovaný pytlík trávy.
„Jéé díík, brácho!“ zvolal nadšeně.

Chtěl se objímat.

„Seď, vole! Nesnáším loučení. Uvidíme se pozdějc.“

Konečně měl sbaleno.

„Buď dobrej, kámo! Chill,“ naznačil ve dveřích prsty véčko a odešel.

Začalo se stmívat. Vlak odjíždí za tři hodiny, musí si pospíšit.

Hurá do Frankfurtu!
A pak adios, amigos!
Na Kanárech bude dobře!

Nejdřív musí dokončit jeden obchod.

Ten zbytek matroše střelí Samirovi, stejně mu nic jiného nezbývá. Je to na houby. Moc na rychlo. Jenže nemá čas to zkoušet jinde. To by bylo o hubu. Také nechtěl riskovat, že ho drapnou s balíkem trávy.

Takže doufá, že to s tím iráckým kokotem sfoukne za dobrou cenu. 

Jinak to snad radši vyhulím sám.

Vykročil z domovních vrat směrem k stojánce autobotů, které se nacházely o dva bloky dál. Hodil tašku přes rameno a svižným krokem vyrazil směrem k bílé dodávce, co stála u chodníku.

Byla to jedna z těch starších verzí.

Dala se řídit ručně. Přesně jednu takovou před pár týdny vybrabčil. Akorát modrou. Zrovna když ji míjel, otevřely se boční dveře a hlasitě práskly o dorazy.

Příšerně se lekl.

V první chvíli si myslel, že jdou po něm, ale naštěstí to byly jen děti. Hned si totiž neuvědomil, že je to vrak. S viditelnou úlevou na ně zařval.

„Padejte domů, smradi!“

Děcka se smála, vyplazovala na něj jazyk a cosi pokřikovala.

Rozuměl dobře, protože na základce z té jejich hatmatilky leccos pochytil. Nadávaly mu do blbýho nácka. Jindy by jim asi pár vrazil, ale teď mu to bylo jedno. Pohrozil jim pěstí a vrátil urážky. Když se ocitl na rohu, zatočil doprava.

Vůbec si nevšiml, že se zezadu blíží modrá dodávka.

Než si stačil uvědomit, že se něco děje, kdosi ho zezadu drapnul, otočil ho a dal mu dělo do břicha.

Adam upustil tašku a zlomil se v pase jako železniční závory.

Zapadající slunce zakryl obří stín, a pak dostal druhou. Mířila na spánek. Byla to taková pecka, že omdlel.

* * *

Adam konečně přišel k sobě. Měl pocit, že hlavu má nejspíš vejpůl.

Pak si všiml gorily bez krku, jak ho pobaveně pozoruje. Jmenoval se Boran. Ten se sehnul, popadla Adama za flígr a postavil ho na nohy, jako kdyby vážil jen pár kilo. Skrz umatlané sklo v bočních dveřích dodávky zahlédl Adam čísi siluetu. Hádal, že to bude ten druhý bez krku. Jmenoval se Salik.

Z dálky bylo slyšet přistávající letadlo.

Starý letiště?

Adamův odhad byl správný. Nacházeli se v jednom z opuštěných hangárů nedaleko. Kromě dvou odstavených Gulfstreamů nebylo ve spoře osvětlené hale živáčka. Pak si konečně všiml i toho třetího.

Byl to padesátník v tmavě modrém saku, černých džínách a šedých keckách s bílou podrážkou. Jmenoval se Abir. V tmavých vlasech se mu rodil náznak plešky a na tváři měl strniště. Seděl na bedně u nízké přepážky oddělující nákladní prostor od kabiny, kouřil a upřeně se na Adama díval.

Abir vypadal zanedbaně a z jeho pohledu mrazilo.

Upustil cigaretu, zašlápl ji a zatáhl za posuvné dveře. Křídlo dveří se s lomozem vyběhaných ložisek zastavilo o dorazy a dovnitř naběhl vzduch s příchutí leteckého benzínu promíchaný s mastnotou.

„Kam jsi to dal?“

Skoro šeptal, ale i tak bylo znát, že má silný přízvuk. Adam naznačil hlavou k tašce a muž nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Tam to není.“

Jeho věci se přitom válely po podlaze!

Jsou snad slepí?

Chtěl se Boranovi vysmeknout, aby mu to ukázal, ale neměl šanci. Cítil se jako upnutý ve svěráku. Abir ukázal, aby ho Adama pustil.

„A co je jako tohle?“ zvedl jeden objemný balíček napěchovaný drogou.

Muž se tvářil překvapeně.

„Je to přece vaše? Nebo ne?“

Salik nakoukl dovnitř a jeden balíček zvedl z podlahy.

„Jde vám o tohle, ne?”

Překvapení se zdáli hlavně ti dva. Tady něco nehraje, blesklo Adamovi hlavou.

„Tak tenhle bazerant nás obral!“ zamračil se Salik.
„Říká se buzerant, když už! Nauč se pořádně německy! Už jseš tu dost dlouho, nemyslíš, čmoude?“

Zezadu přilétla mohutná facka. Adama odhodila až k bočnici. Praštil se do hlavy o výztuhu karoserie. Po čele mu začala stékat krev a v uchu pískat. Schytal by zřejmě další, ale muž v obleku to zarazil. Bylo zřejmé, kdo tu velí.

„To mě nezajímá!”

Adam si utřel krev z čela do rukávu.

„A o co teda de? Nemám páru, o čem je řeč.“
„Optroniky. Jedenáct kusů.“

Adam se zarazil.

Jaký optroniky? O čem to ten bakeliťáckej rypák mluví? 

Pak mu svitlo.

No jasně!
Proto se Günter tvářil jako stará píča, když jsem mu omylem sebral kufr s vercajkem!
Tak o to tu teda jde!
Tohle ten starej kokot hledal!

Všechno to do sebe zapadalo.

Když se vrátil z Lambert Tower, uvědomil si, že tam nechal krabici s řídicími jednotkami. Čekal, že ho Günter zjebe a pošle ho pro ně zpátky, jenže když vyplňoval výkaz, našel v bedně další krabici. V dodacím listu byla napsaná ale jen jedna!

Adam si dal dvě a dvě dohromady.

Günter dělá malá domů. Tutově mu překazil kšeft! Proto neřekl ani ň, i když počet vyskladněných kusů vůči použitým neseděl! Günterovi muselo být jasné, že se domákl, co dělá! Günter ho neměl rád. Neustále na něm hledal chyby.

Furt mě musel za něco prcat!

Tak se rozhodl starého Güntera trochu vydusit. Počítal, že se pro to do Toweru vrátí, až bude mít cestu kolem, a pak mu tu podělanou krabici hodí na hlavu. Mohlo by se hodit, kdyby na něj něco věděl.

Už by se po mně konečně mohl přestat vozit, kretén.

Jenže ten slizák se postaral o to, aby ho vyhodili!

Adam nebyl práskač, i když měl pádný důvod ho také natřít. Místo toho poprosil spolubydlícího, aby se tomu dědkovi naboural do soukromého počítače. Chtěl se mu nějak pomstít. Kdyby to šlo, podojit účet, nebo mu aspoň zašifrovat kompa. Nebo navštívit zakázané stránky a nechat stopu. Zkrátka udělat něco, co by tomu gerontovi život trochu znepříjemnilo. Johann však narazil na něco zajímavého.

Günter si vedl záznamy. 

Ten debil si normálně psal co, kdy a kde ukradl!
A kolik za to dostal!
Jak říkám, neskutečný!
No není von Debil?

Díky tomu přišel na ty ulité servomotory.

U jedné položky byla v poznámce poznávací značka a zítřejší datum. Co čert nechtěl! Adam tu značku zahlédl na parkovišti u McDonalda, kousek od práce. Auto bylo dokonce odemčené.

Neměl ponětí, že ti dva opičáci sedí na zahrádce, žerou hranolky a mají káru na očích.

Tedy aspoň si to mysleli. Adam jim ji vybral doslova pod nosem. 

Jaký to bylo překvápko, když jsem v tý plechovce našel takovej poklad!
Jasně, ty serva maj taky cenu, ale kdo by se s nima tahal?
Tohle je lepší!
Díkes, Güntere!

Má jít s pravdou ven?

Ne, z toho se musím vykecat.
Dostanu na budku, to jo.
Co nadělám?
Doufám, že mě ty mrdky ale nezmrzačej!

Vtom si něco uvědomil.

Počkat, neříkal ten bakeliťák jedenáct?
Tohle vůbec nehraje!

Bylo to takhle. Po tom, co Günter dosáhl toho, že Adama konečně vykopli, na dálku schválně porouchal jednoho z Derekových robotů. Zařídil to tak, aby ho jel opravit. 

Potřeboval si něco ověřit.

Měl podezření, že to nemehlo určitě vyměnilo vadnou řídicí jednotku za jednu z jeho krabice. Přesně z té, kterou měl předat Abirovi!

Naštěstí si ničeho nevšiml, lempl jeden. 

Svým způsobem měl Günter štěstí.

Čipy bylo možné zaměnit, ale průměrně zkušený mechanik by si toho všiml už při aktivaci. Rozdíl mezi tím co tam mělo být, a co do něj Adam vrazil, byl nejen ve výkonu, schopnostech, ale pochopitelně i v ceně.

Kdyby ten Adam něco vykvákal, šel bych sedět. 

Nebylo to jen vězení, čeho se Günter bál. Měl hrůzu z Abira. Dostal od něj dobře zaplaceno, to ano, ale když toho chtěl nechat, protože to začínalo smrdět, Abir to nedovolil.

„Uříznu hlavu tvojí ženě, jestli budeš dělat problémy.“

Neměl důvod nevěřit. Abir tvrdil, že tohle bude naposledy.

Jenže kvůli tomu zatracenýmu feťákovi se to zkomplikovalo!

Musel něco vymyslet.

Hlavně rychle!

Bylo to riskantní, ale vyšlo to.

V rámci vzdálených testů sundal prvního robota, co mu přišel pod klávesnici. Hlídače se mu podařilo celkem snadno zbavit, takže z logů v robotech zjistil, kterého z nich ten hňup opravoval. Mohl se sice podívat do protokolu, ale tím by na sebe mohl upozornit.

Günter byl poslední dobou paranoidní.

Na opravu měl necelou hodinu. Musel dát do kupy robota, zjistit, kterého z nich měl ten debil v prackách, a pak se přesvědčit, jestli měl pravdu. Pokud ano, v tom případě musí rychle prohodit optroniky.

Bylo to přesně tak, jak si myslel.

Zbývá zjistit, kam ten píčus zašantročil zbytek.

Nevěděl, jak to narafičit, aniž by na Adama přímo uhodil. K tomu měl domluvenou schůzku s Abirem, který očekával várku a on ji pro něj neměl.

Takže mu to musel říct.

Abir pochopitelně zuřil. Šlo mu o všechno. Vždyť jen příprava akce stála celé jmění! Když se to povede, bude za vodou. Když ne, může jít pást kozy. Vrazil do toho všechno a ještě si musel půjčit.

Na krvavý úrok.

Ale i tak se to vyplatí! Z fabriky přicházely společně se zásilkami běžných dílů krabice s experimentálními čipy. Každý měsíc jedna. Pětkrát to klaplo a všechno šlo jako po drátkách. Než to ten neschopný Günter podělal! Objednávka zněla jasně.

Musím dodat celou sérii.

„Sedm-desát-dva kusů.“
„Tuto sérii, ne jinou!“
„Nechceme jich šedesát, ani sedmdesát jedna.“
„Sedmdesát dva.“
„Je vám to jasné?“

Jinak nedostane nic.

Takže má kvůli neschopnosti toho hlupáka o všechno přijít? No to ani náhodou! Musí je rychle získat, protože termín předávky se blíží!

„Hele, já nevím, o čem je řeč. Jo, seknul sem tu trávu. No a co jako? Máte ji skoro všechnu zpátky. Teda o ten zbytek si řekněte Samirovi,“ ušklíbl se a zamrkal na Salika. „Já prostě o žádnejch optronikách nic nevím.“

Abir sesedl z bedny.

Otevřel ji a ze dna vyndal něco, co vzdáleně vypadalo jako plastová napodobenina útočné pušky. Na konci hlavně to mělo trychtýř s malou anténkou uprostřed.

„Ven!“ rozkázal.

Boran vzal Adama pod paží a vytáhl ho z auta. Tam ho za druhou chytil Salik. Abir ukázal na volný plac mezi letadly. Adamovi v tu chvíli ztěžkly nohy. Pochopil, že jde do tuhého. Odvlekli Adama na místo a otočili směrem k Abirovi.

Pustili ho a ustoupili stranou. Adam se roztřásl. Pochopil, že jde o život.

Úplně mu ztěžkly nohy. Nebyl schopný udělat krok.

Ozvalo se asi dvouvteřinové písknutí, typické pro nabíjení nanowireových baterií.

Abir mu mířil na hruď a stiskl spoušť. Ozvala se ostré štěknutí, jako když práskne bičem do drátů vysokého napětí doprovázené deštěm jisker.

Každá buňka v Adamově těle schytala ránu o síle rozjetého vlaku. Sesul se k zemi, aniž by ze sebe vydal hlásku.

„Přines defibrilátor,“ ukázal Abir na Salika. „V bedně je oranžový kufr. A hoď sebou, než mi zhasne. Ještě ho chci živého.“

Salik odběhl, Abir vytáhl z kapsy skládací nůž a rozřízl Adamovi mikinu a triko. Když se Salik vrátil s kufrem, vyndal elektrody a podal je Boranovi.

„Dvě stovky by měly stačit.“

Svalovec pouze tušil, co má dělat. Počínal si s pádly značně nemotorně. Abir mu je naštvaně vytrhl z rukou. Rozhodl se Adama oživit raději sám.

Nahodil ho až na třetí pokus.

Dýchal, ale zatím nenabyl vědomí. Abir vytáhl z boční přihrádky kufru injekční stříkačku. Když Salik zahlédl dlouhou jehlu, udělalo se mu zle. Abir si toho všiml a hodil po něm opovržlivý pohled. Pak odměřil prsty místo na hrudi a zabodl do Adama jehlu. Pak stiskl píst. Salik se odvrátil, protože neměl daleko k tomu se složit.

Adam zhluboka vydechl a otevřel oči. Abir se k němu naklonil blíž.

„Tak kde jsou?”
„Jste… vy vůbec… lidi?“
„Ptám se naposled. Kde jsou?“
„Já… nevím.“
„Jak bude tvojí mámě, až se dozví, že jsi zhebnul, protože si nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku?“
„Moji… mámu… nech… na pokoji… ty… zmrde,“ zalapal po dechu. „To ta tvoje… m… máma… tě… měla pol… polk… nout ne… bo… spíš vyp… livnout… do kanálu.“
„Máš kuráž, chlapče. To se ti musí nechat. Jiný by prosil o slitování. Proto ti dám poslední šanci. Řekni, kde jsou a tohle skončí.“
„Já… vážně… ne… nevím, co se… s nima stalo. Já… je tam… zapo… zapo…zapomněl.“
„Kde si je zapomněl?“
„Lam… lam… bert… Tower.“

Abir se postavil.

Levou ruku dal v bok a pravou si nervózně pomačkal spodní ret.

Nařídil, ať ho zase zvednou. Adam bezvládně visel v kleku, když ho ti dva drželi za natažené ruce. Abir přiložil pušku k líci a zamířil. Neušlo mu, že Adam pohybuje rty. Sklopil pušku a pomalu k němu došel.

Abir si k němu dřepl a podíval se mu do očí.

„Copak, chlapče?”
„Říkals… že to… že… to… skončí.“
„Ano, brzy. Dostal si šanci a tys ji promarnil.“
„Ta.. ta..k..“

Přizvedl mu bradu.

„Máš něco na srdci?”
„Po… lib… lib… mi pr… del…, čmoude.“

Abir se usmál a poplácal Adama přátelsky po tváři. Vrátil se na místo a znovu zamířil. Náhle však sklopil hlaveň, jako by si něco rozmyslel.

Chvilku s ní něco dělal, pak zacílil a vystřelil.

K zemi šel první Salik. Adam hned po něm.

Boran byl v šoku a Abir naštvaný. O pulzní zbraně byl zájem, ale ne o šunty s takovým rozptylem! No, tak si to aspoň vyzkoušel. Co se dá dělat, pomyslel si. Naštěstí byly za dobrou cenu a Palestinci mu za ně i tak utrhají ruce. Příště svému člověku na druhé straně řekne, ať mu kouká dodat něco pořádného! Ať mu netvrdí, že ve skladech IDF nenašel nic lepšího!

Z náprsní kapsy vylovil cigarety a zapálil si.

Pak si uvědomil, že by nebylo od věci vzkřísit Salika.

Povedlo se to na první pokus.

Pak se vrátil k autu, naštvaně hodil pušku do bedny a zavřel víko. Pak pomohl Boranovi posadit Salika do kabiny.

„Budeš v pořádku. A ty mi pojď pomoct s ním,” řekl jako by se nechumelilo a ukázal na Adamovo tělo.

Na tři hodili tělo zadními dveřmi do dodávky. Abir poodstoupil a začal někam volat. Když skončil, obrátil se k Boranovi.

„Prý budeš vědět kam s tím.“

Svalovec neochotně přikývl.

„Tak ho zabal,“ rozkázal, zatímco Boran neměl daleko dát tomu skrčkovi pěstí. Abir vycítil, že tancuje na tenkém ledě, a tak byl o něco pokornější.

„Já ti s ním pomůžu.”

Boran po něm hodil zlý pohled.

„Tak balíme a jedeme! Nic osobního.”

Boran zaťal pěsti, ale pomohl mu tělo zabalit. Abir nastoupil bočními dveřmi a usadil se na bedně.

„Šlápni na to!”

Boran nastartoval motor a prudce šlápl na plyn, až se dodávce několikrát protočila zadní kola. Hangárem to zaječelo a Abir sletěl z bedny. Ustlal si hned vedle Adama.

Boranovi se mihl po tváři úsměv.

„Nic osobního.”

K recyklačnímu komplexu dorazili kolem jedenácté.

Musíme to odložit

Derek zavolal Veronice. Přijede k ní večer a bude u ní spát. Překvapilo ji, že nejde do práce, ale neptala se.

„Dobře.”

Odpověděl, že se na ni moc těší, ale ona mu neodpověděla a místo toho zavěsila. Měla hlavu plnou otázek a zmatku.

Mám ho ráda?
Ano.
Miluju ho?
Asi ano.
Možná.
Snad.
Já nevím!
I kdyby, tak co s tím?
Musím myslet na Tonnyho a na mámu.
Taky na sebe!

Vážně jsem taková mrcha?

Přišla mu otevřít. Derekovi neuniklo, že je nějak mimo. Políbil ji. Zeptala se, čím to tak páchne.

„Vysvětlím ti to později. Dám si sprchu, ano?“

Hnilobného zápachu se mu konečně podařilo zbavit. Veronika připravovala večeři a on se jí v dobré náladě zeptal, jestli je možné splácet hypotéku anonymním účtem v bitcoinech. 

Její pohled říkal, že se musel zbláznit.

„Myslel jsem si to. Škoda.”

Vypadal zklamaně.

„Mám dovolenou,“ řekla. „Co ty? Ty sis vzal volno?”

Nechtěl s tím začít, ale neměl ve zvyku lhát.

„Vyrazili mě,“ řekl a zakousl se do chleba.
„To si snad děláš legraci?“

Úplně to na něj vyštěkla on přestal kousat. Tušil, že nebude nadšená, ale takovou reakci zase nečekal. Hned na to se mu omluvila.

„Promiň. Jsem nějak podrážděná. Ty za to nemůžeš. Proč? Co se stalo?”

Řekl jí, že zaspal. Vynechal tu část se snem. O výpovědi z bytu taky raději pomlčel. Řekl jí o příznaku a o nabídce, kterou odmítl, a proč tak strašně smrděl. Řekl jí jakou mají ty součástky cenu. Řekl jí, že se po nich celou tu dobu nikdo nesháněl. Řekl jí, že ten mechanik u firmy už nepracuje. Řekl jí, že je prodá. Veronika poslouchala a nechtěla věřit vlastním uším. Derek dal talíř do myčky, opřel se o linku vedle ní a vytasil se kartou.

„Miláčku, to je záloha. Dvacet tisíc.“
„No to nemyslíš vážně, Dereku!“
„A proč ne?“
„Protože to, co jsi‘ právě provedl je krádež! Normální krádež! Uvědomuješ si to vůbec?“

„Tak jí řekni, pro koho to děláš!“
„Tys přece nemyslel na sebe!“
„No, tak jí to hezky řekni!“

Alter ego se opět probudilo.

„Dělám to pro nás, Veroniko.“

Odevzdaně si sedla na židli. Derek se posadil naproti. Chytil ji přes stůl za ruku a díval se jí do očí.

„Nechci tě ztratit. Tebe ani Tonnyho.“

Povzdechla si a zakryla dlaní nos a ústa. Jen stěží držela pláč.

„Jenže tohle tomu zrovna nepomáhá!“

Zavřela oči a nechala stékat slzy. Derek dopověděl zbytek. Přiznal, že dostal výpověď z bytu a že se k ní nechtěl stěhovat s holým zadkem.

„Musíme to odložit, Dereku,“ hlesla smutně a přisunula k němu kartu.

Nepřekvapilo ho to. Ale bolelo. Zatraceně to bolelo.

„Dobře, je to na tobě, ale tohle,“ posunul kartu zase před ni, „je tvoje. Na tom trvám. Potřebuješ ty peníze. Jestli si je nevezmeš, všechno, co jsem právě udělal, ztrácí smysl.“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Chvíli se o ni přetahovali.

Tam a zase zpátky.

„Nebudu se s tebou o tom hádat, lásko. Možná to vypadá šíleně, ale promysli to. Já ty peníze nechci, ty jsou pro tebe. Pro nás.“

Nech si to projít hlavou…
Nech si to projít hlavou, Veroniko.
Není dobrá partie…

„Bude za to hodně peněz. V hotovosti nebo v bitcoinech, jak budeme chtít.“

Smutně se usmála a utřela slzy.

„Ne. Tak to nebude. Půjdeš do vězení.“
„Nepůjdu! Nikdo na to nikdy nepřijde!“
„K čemu ti budou takové peníze, Dereku?“
„Mně? Přece nám! Nám budou! Doplatíš hypotéku, já se zbavím dluhu a budeme normálně žít!”
„Ne. Já myslím hotovost. K čemu? Kryptoměny jsou možná dobrá investice, ale jen když máš berňákem ověřený příjem! To snad víš i ty, proboha! Znáš vůbec zákony? Aspoň trochu?“

Neochotně přikývl.

Věděl, že mimo unii se tímhle dá platit, ale rozhodně ne v Německu. Když spatřil světlo světa nový a mnohem tvrdší zákon proti praní špinavých peněz, šly zbytky osobní a finanční svobody k čertu.

Mít hotovost? Možný problém.

Přijmout cash nad 200 Eur? V Německu nelegální.

Hrozily za to vysoké pokuty pro obě strany.

Derek neměl důvod se takovými věcmi zabývat. Celý život platil eurokredity a bankovky skoro neznal. Už ani stoeurovky se netiskly. Kryptoměny se používaly hodně v podsvětí nebo v šedé zóně přes anonymní karty. Ty se Bruselu zatím nepodařilo úplně zakázat. 

Nicméně i ty kryptokarty měly jistá omezení.

„Nevezmu si to, Dereku.“
„Lásko, prosím!”
„Deset tisíc ti můžu převést bez problémů. Převedu je a pošlu na účet. To pro tebe můžu udělat. Dereku, vždyť ty jsi proboha bez práce! Uvědom si to konečně!“
„To je jen dočasně. Půjdu se zeptat do přístavu. Tam mě určitě vezmou! Přijdu na to jak ty peníze zlegalizovat!”
„Neber si to osobně, ale ty těžko. Ani já nevím, jak bych to měla udělat. A to dělám v bance! Chápeš?“
„Existuje nějaký způsob. Musí!“

Bylo to jen zbožné přání.

To sice bývá otcem myšlenky, ale ne jistota, kterou potřeboval. Šli spát a pomilovali se.

Něco bylo ale jinak.

Jako by to nebyla ona. Ani on si to neužil. Musel přitom myslet na to, že to kvůli němu ji nepovýšili. Mohla mu tvrdit, co chtěla. Nevěřil jí.

Ach jo.

Přišel o práci a ona si o něm myslí, že je prachsprostý zloděj! Na chvíli zalitoval, že to udělal a že jí o tom řekl.

„Ty seš vážně sráč!“

Starý známý trpělivě vyčkával na správnou chvíli.

„Seš sráč všech sráčů futrál! Dereku, kurva, prober se! Snad nehodíš takovou příležitost do kanálu? Tak se na ni vykašli! Najdeš si jinou! Svobodnejch matek je všude mraky! To by bylo, abys nějakou neklofnul! Když ovšem budeš mít ty prachy! Zkus je teda nejdřív mít, jo? Jinak dopadneš vždycky stejně! Kapiš, ty idiote?“

Nehádal se a usnul.

Veronika se k němu přitulila zezadu a bříšky prstů ho šimrala ve vlasech nad uchem. 

Neprobudila ho.

Dřív stačilo, aby se ho dotkla, a byl okamžitě vzhůru. Teď však spal jako zabitý. Musí toho být na něj moc, pomyslela si. Něžně ho políbila na tvář. Rozhodla se. Dost tomu dnes pomohl. Jenže nejdřív musí něco zařídit.

Peter nebude mít radost, ale byla si téměř jistá, že to pro ni udělá.

Dva tácy jako vždycky

Dodávka zajela do areálu recyklačního centra otřískanými vraty.

Mladík v oranžové vestě uvnitř dvora si zřejmě myslel, že je obsluha na letadlové lodi, protože svítil jako semafor, mával světelnými kužely a naváděl dodávku na místo. Počínal si jako profesionál.

Jen ty jet-fightery tady chyběly.

Drážďanské recyklační centrum bývalo pýchou radnice. Ještě nedávno se tu zpracovával  odpad klasickým způsobem. Jenže v jedné ze zadních budov, do které by to nikdo neřekl, stál unikátní prototyp stroje na atomickou recyklaci. Zřízení centra bylo od města tak trochu partyzánština. Dali tomu zelenou, aniž by měli dopracované dopadové studie. Kuloáry se neslo, že než razítko plesklo o papír, dýchli na něj řádně Lambertové. Byl z toho skandál, starostu zavřeli a mnoho dalších to stálo křeslo. Než se rozjela úřednická mašinérie naplno, uplynul rok. Dost dlouhá doba na to, aby inženýři rozjeli v klidu linku, posbírali data potřebná pro druhou fázi, zavřeli krám a projekt přesunuli někam do byrokracií méně zatížené země třetího světa. Finančně to vycházelo lépe. Demontovali ale jen část.

Kus linky tu nechali.

Možná se čekalo, až se situace zklidní, protože politická vůle vyšetřit, jak to celé bylo, slábla měsíc od měsíce. Jakmile kauza přestala plnit titulní stránky, případ se v tichosti uzavřel. Nejdůležitější část linky byla stále provozuschopná.

Většina konkurenčních řešení se soustřeďovala víceméně na ekologickou přeměnu domácího a průmyslového odpadu na energii, a ne na recyklaci jako takovou. Tohle zařízení sloužilo k rozložení čehokoli na organickou a neorganickou složku. V následném kroku se odpad třídil na jednotlivé prvky.

Zjednodušeně řečeno, hodili jste do toho lejno a z druhé strany vylezl obsah v mnohem vábnější podobě.

„Kolik toho je?“ zeptal se další muž v reflexní vestě bez světelných kuželů. Zastínil si oči a zvědavě nakoukl skrz tmavé sklo do nákladního prostoru.
„Jeden,“ řekl řidič.
„Co mu je?“ naznačil bradou k Salikovi.

Nevypadal zrovna v nejlepší kondici.

„Není mu dobře. Nestarej se. Už jste to nahodili?“
„Musíš vydržet. Měls volat dřív.“
„Nešlo by to urychlit?“
„Seš tu snad poprvý? Jasně, že nešlo! Leda bys ses chtěl vrátit v čase o sto let.“

Boran se tvářil, že nerozumí.

„Březen 1945.”

Pokrčil rameny.

„Bombar… Hele, nic. Zapomeň. To jste vy tady ještě nebyli,” ušklíbl se.

Boran ukázal muži vztyčený prostředníček.

„Kozomrd zasranej,” ulevil si muž tiše cestou k vratům. Když je zavíral, nenápadně si odplivl. 

Boran se otočil na Abira. Ten zase někam telefonoval.

„Musíme počkat.“

Abir přikývl.

„Ano, jsme tady,“ řekl do telefonu.
„…?”
„Ne, čekáme. Díky za pomoc. Když o tom teď mluvíme, jeden z tvých kluků měl menší nehodu.”
„…?“
„Jak se jmenuješ, prosím tě?“ zeptal se svalovce.
„Boran,“ odpověděl mu úsečně a vrhnul po něm další vražedný pohled.

Nezdálo se, že by to právě teď na Abira zabralo.

„Tak ten druhý. Salik.”
„…?”
„Ne, ne, je v pohodě. Kdyby se to změnilo, škodu samozřejmě uhradím. Domluvíme se osobně.“

* * *

Dvě hodiny se protáhly na pět. Začalo svítat.

Pak konečně kdosi zabouchal na zadní dveře. Abir je otevřel a na pozdrav dvou mužů ve vestách neodpověděl. Ukázal na pytel a otočil se k nim zády.

Dodávka se rozhoupala, když tahali pytel po podlaze. Jeden z mužů ho upustil. Tělo dopadlo s hlasitým žuchnutím a dodávka trochu nadskočila. Abir za nimi rychle zavřel.

„Tak a jedeme,“ zavelel.
„Ještě ne! Musím něco vyřídit.“

Boran se podíval na spolujezdce.

„Seš v poho, Sally?“

Přikývl.

„Jedeme, jsem řekl! Nemám sakra čas na ty vaše hovadiny!“

Boran toho měl akorát tak dost. Pohledem plný nenávisti a obličejem pokřiveným vztekem na Abira zařval.

„Vyser si kurva voko, ty parchante! Ještě cekneš, tak ti ten nos přerazím, a je mi úplně u prdele, jestli si budeš šéfovi stěžovat! Takže seď, drž tu nevymáchanou hubu a počkej, až já řeknu, že jedeme! Jasný, ty mrdko?“

Vystoupil, prásknul dveřmi a zmizel v oprýskané budově.

Dva muži ve vestách ho už netrpělivě vyhlíželi.

„Tak co, Borane, jako vždycky?“ zeptal se ten se světelnými kužely.
„Proč by to mělo bejt dneska jinak?“
„Posledně jsme dostali víc. Čtyři tácy. Příplatek za svátky! Nemáte taky náhodou teď nějakej?“
„Tak hele, poslouchejte mě, vy dvě kundy! Chápu, že vás mate, že sem muslim a můj šéf ne. Možná proto vám dal na ty vaše vole kurva Velikonoce double, ale na to já seru, a i kdyby byl ramadán, dostanete co je domluvený, je vám to jasný? A už mě přestaňte srát, vy mrdky nenažraný!“