Po delší době tu máme další válečný spektákl. Musím říct, že jsem se na Vládce nebes neskutečně těšil. Napjatý jako struna jsem byl zvědavý, zda se tomuto devítidílnému seriálu z produkce Toma Hankse a Stevena Spielberga podaří přiblížit mému nejoblíbenějšímu válečnému seriálu, kterým je Bratrstvo neohrožených.

Tak si říkám, jestli vám mám zkazit náladu hned na začátku, nebo si to mám nechat na později. Nicméně nemusíte utíkat, protože mé pocity nejsou úplně jednoznačné. Nakonec, kdyby to byl průšvih, asi bych se neobtěžoval s recenzí.

Takže ne, není to průšvih. No a přibližuje se Bratrstvu neohrožených? Rozhodně ne.

Ale chci být fér. Už zmíněné bandě bratrů se povedlo něco, co se podaří jednou za X desítek let. Ať už jde o románovou předlohu, výběr vhodných herců a ztvárnění postav. Tam ta chemie zkrátka fungovala. Je to podobně jako v životě. Můžete smíchat super ingredience, nastavit vyvážené míry u všeho, ale úžasné jídlo z něj nebude. Stejně jako s láskou. Podobní lidé, téměř identická situace i prostředí, a nic. Nestane se to.

Pro mě osobně byl větším zklamáním Pacifik, který se urputně snažil navázat na předchozí úspěch jen v jiném prostředí. Tohle zase úplný průšvih není.

Takže, co mi na Vládcích nebes vadilo?

Nemůžu říct, že by se mi seriál vysloveně nelíbil. Začnu raději tím, co se mi líbilo. Výprava. Naprosto úžasná, skvělá, dynamická a především věrná. To už jsem tak nějak čekal. Takže v tomhle případě rozhodně zklamaný nejsem. Po vizuální stránce není co vytknout. Předpokládám, že hodně z té pastvy pro oči (Může se tak válečné utrpení vůbec nazvat?) pochází z trikové dílny. I tak musela stát výprava doslova „randál“. Tohle se rozhodne povedlo.

Nepovedlo se bohužel víc věcí. Asi největší problém jsem měl s tím, že jsem se nedokázal sžít s žádnou z postav. Pokud nějaká zemřela, vlastně mi ji ani nebylo líto. Možná jedné ke konci, která se ovšem pouze mihla, aby ji následně zfanatizovaný klučina zabil pouhé dva dny před ukončením války v Evropě. I taková byla realita.

Pochopitelně jsem si při sledování vzpomněl na Memphiskou krásku. Tehdy jsem u obrazovky s mladými kluky doslova trpěl. Modlil se, aby těch zatracených pětadvacet misí přistáli ve zdraví. Nevím, možná stárnu a jsem cyničtější, ale spíš si myslím, že postavy Vládců nebes byly tak nějak ploché. Nevím, zda to souvisí s castingem nebo hereckými výkony. Tipoval bych, že s obojím. Navíc ten závěr. Skok v čase byl na můj vkus moc dlouhý a jako by v ději něco chybělo. Ten jeden díl tomu zkrátka chybí.

Stejně jako téměř každý kluk jsem měl letce bombardérů za opravdové hrdiny a cool chlápky v super bundách v krásných strojích. Čím jsem byl starší, tím víc jsem si uvědomoval, že to byly oni, kteří rozsévali smrt z oblohy a nemuseli se přitom dívat svým povětšinou civilním obětem do očí. Jenže taková je válka.

Jak to vnímali při konfrontaci s realitou, co jejich bomby způsobují a jak se vyrovnávali se svědomím? I to se dozvíte. Nicméně slza vám nejspíš neukápne.

Jedno pozitivum tento seriál ale má. Udělám si víkend s Bratrstvem neohrožených a podívám se i na Memphiskou krásku. To jsou totiž díla, na které se dá koukat pořád. Vládcové nebes jsou spíš jednohubka, která sice nenadchne, ale ani neurazí.

Škoda.

68/100

S těžkým srdcem dávám mírně podprůměrné hodnocení, ale nemůžu jinak. Výprava dechberoucí, prostředí nanejvýš zajímavé, skvělé oživení dějin, ale je tu ale, které v důsledku ani vzdáleně nenaordinuje dávku emocí jako Band of Brothers. Do stejné řeky zkrátka dvakrát, vlastně třikrát zkrátka nevstoupíš.  

Vládcové nebes

Masters of the air, 2024