Je to občas peklo, v té mojí hlavě, to vám řeknu. Včera jsem natočil během hodiny video o předsevzetích a selhání, za další ho zvládl sestříhat (jen jsem mluvil do kamery bez delší přípravy) a další hodinu trvalo ho vypublikovat. Měl jsem z něj skvělý pocit. To bylo někdy odpoledne. Pozdě večer, když jsem uléhal do poslele, mě přepadl tíživý, takřka tísnivý pocit. Nebylo to nic nového, nic co bych už dříve nezažil. Po vydání knihy, po každém zveřejněném videu nebo blogu. Je to pocit trapnosti mixnutý pochybami. Sama o sobě. Těžko se to popisuje. Prý se tomu říká syndrom podvodníka.
Vniřní boj
V dětství i v pozdější době mi kdosi řekl (už si nepamatuji kdo, ale bylo těch lidí víc), že mám nějaká komplex. Měněcenosti? Možná. Když si to zpětně uvědomuji, bylo to vlastně docela drsné, i když mi to tehdy tak nepřipadalo. Jako kdyby to snad byla dobrá vlastnost. Nicméně, ty pocity, o kterých jsem psal už na začátku, mívám dost často. Jsou chvíle, kdy si bezmezně věřím. Pak se zdá, že mi jde všechno pěkně od ruky. Často, když se zpětně na ty věci podívám, přepadne mě splín. Z toho, že vlastně nic neumím a jen se urputně snažím v životě nějak prosadit. Na tom samo o sobě není nic špatného, chtít se prosadit. Jen mi v hlavě šrotuje něco, co mi našeptává, že bych měl raději držet hubu a krok. Že zkrátka nemám na to, co aktuálně dělám. V tu chvíli mám tisích chutí všechno odhodit, zahodit, smazat, zmuchlat, rozstříhat, rozkopat.
Vrátit čas.
Perou ve mně dvě osoby. Jedna co chce ukázat světu “Hele, jak jsem dobrej!” a druhá, co jen kroutí hlavou a říká “Jsi průměrnej a buď rád. Mohlo to bejt horší.”
Jinými slovy:
„Tohle je super, podívej, jak dobře ti to jde.”
“Jsi k smíchu. Lidi to přece vidí, nemáš tam (na YouTube) co dělat.”
Někdy tak moc pochybuju o sobě a svých schopnostech, že se ani neodvážím podstoupit IQ test. Jako kdyby mi číslo mohlo potvrdit, co si někdy sám o sobě myslím.
Je to zkrátka peklo.
Pokaždé, když mě takové myšlenky přepadnou, snažím se vzpomenout, proč jsem to vlastně začal dělat. Proč tvořím videa. Ne proto, abych byl dokonalý, ale abych něco sdílel, inspiroval, nebo aspoň trochu pobavil. A to je nejspíš to, co mě udržuje v pohybu.
Aktuálně mám chuť se na všechno vykašlat. Prodat byť s velkou ztrátou všechno to drahé vybavení, sbalit se a odjet někam na druhý konec světa umývat nádobí.
Nepřeháním.
Zítra možná zase vstanu a včerejší chmury se rozplynou.
Doufám.
Sám jsem ve zmiňovaném videu radil “Nesnažte se být dokonalí. Perfekcionismus je to, co vás nakonec může odradit od vašeho cíle.”
Syndrom
Připadám si jako podvodník.
Nebo jako můj hrdina Derek. Takový tak trochu ňouma, co má sice dobré jádro, ale jinak je nepoužitelný. Není připravený na svět. Je z nejspíš z jiné reality a nějakým řízením osudu se ocitl tady, na planetě Zemi. Pak dostane pěstí, řádnou pěstí. Já sice vím, že to s ním nakonec “dobře” dopadne, ale je to jen příběh z mojí hlavy.
Rád se dívám nebo čtu inspirativní příběhy úspěšných lidí.
Chtěl bych být jako oni.
Nemluvím o slávě a pěnězích.
Proč to vlastně dělám?
Chci něco DOKÁZAT.
Na druhou stranu, když studuji jejich životy, ať už jde o vizionáře, herce, zpěváky, režiséry nebo spisovatele (namátkou Steva Jobse, Keanu Reevse, Quentina Tarantina, Fredie Mercuryho a Ernesta Hemingwaye), nebo ostatních úspěšných lidí z libovolného oboru… Museli si v osobním životě něčím projít. Něčím, co bych zažít nechtěl.
Nemám na to koule.
Všichni vidíme jen výsledek.
Ne tu cestu.
Jsem na konci příspěvku a čtu, co jsem zatím napsal.
Najednou je to lepší.
WTF?
Dokonalost není cíl
Budu nejspíš pořád před kamerou trapný.
Tak ať.
A jestli to moje snžení aspoň jednomu člověku něco přinese, pak to za to stojí.
Každý den si musím připomínat, že dokonalost není cíl. Cíl je tvořit, sdílet a zkusit něco změnit – i kdyby jen na malou chvíli.
