Vstávám do šedivého rána posledního dne roku a nechce se mi vylézt z postele. Ranní hygiena, sprcha, holení na prdelku, káva a snad poslední vapík. Tohle svinsvo ti nedělá dobře po těle, proč to vůbec děláš, pomyslím si. Takže poslední vapík (a snad už vážně poslední, fakt se na to vykašlu). Kopyta na stůl, sjíždím YouTube a čtu nové kometáře k poslednímu videu. Najednou mě popadá splín. Ne z těch komentářů (ty jsou milé nebo neutrální), ale tak nějak obecně. Ze stavu světa. Z jiných videí, které mají statisíce shlédnutí a přitom jsou tak stupidní. Z holek, co ukazují zadky a kozy a vyrýsovaný pindy v legínách. Z namakanejch borců, který by ze sebe nejradši vystříkli rovnou na zrcadlo. No a ze sebe. Paradox. Včera jsem měl extrémně dobrou náladu prakticky bez příčiny. A to jsem v sobě neměl ani gram kokeše, nebo čehokoliv jiného. “To nepiš, nebo si budou myslet, že v něčem jedeš.” No nejedu, a nikdy v životě jsem nejel. Ale šaškoval jsem před kamerou a myslel si o sobě, jak jsem vtipný.
No, nejsem. Spíš trapnej. Fiftyfájfoldmenhůvuantstbýjang. Nejlíp ólvejs. Fakdattysšit.
“Ne, ty vole, tohle nesmí bejt další splínpoust.”
“Oukej, máš recht.”
V roce dva patnáct jsem postoval na facebooku tohle:
“Doufám, že v nadcházejícím roce budete dělat chyby. Protože když děláte chyby, děláte nové věci, zkoušíte nové věcí, učíte se, žijete, posouváte se dál, měníte se, měníte svůj svět. Děláte věci, které jste nikdy předtím nedělali, ale hlavně vůbec něco děláte. Takže takové je mé přání pro vás, pro všechny, pro sebe. Dělejte nové chyby. Dělejte nádherné chyby, dělejte úžasné chyby. Dělejte chyby, které před vámi dosud nikdo neudělal. Nezastavujte se, nemějte obavy, že něco není dost dobré nebo perfektní, ať už je to vaše umění, láska, práce, rodina či život. Cokoliv, co se bojíte udělat, udělejte to. Dělejte chyby, v příštím roce a navždy.” – Neil Gainman
Takže vlastně dobrý. Tenhle rok jsem udělal kupu chyb. Teda jako nových věcí. A většinu z nich blbě.
Za pár dní to bude přesně rok, co jsem vyskočil ještě v pyžamu z postele s bláznivým nápadem, že budu točit videa na YouTube a hned to ještě za tepla vyblil do světa.
“Seš debil,” ozve se hlásek kdesi vzadu v makovici.
“Na a co, kdo není?”
Vlastně bych měl bý na sebe pyšný. Podařilo se mi tenhle bláznivý projekt dotáhnout ke startovací čáře. Vlastně asi ne… Protože si myslím, že start je tisíc odběratelů. Ale i tak. Jsem na začátku a naučil jsem se spoustu nových věcí.
A utratil spoustu peněz. Každá sranda holt něco stojí. Jenže život není jen o penězích. Zvláštní, že to říkám, protože je potřebuji, stejně jako všichni.
Další rok musím tedy přijít na to, jak z toho nějaké vytřískat.
Ale nechci, aby mojí motivací byly peníze. Musím je chápat jako prostředek ke svobodě. Ke svobodě toho, co chci v tom čase, který mi zbývá, dělat. Dělat to, co mě baví.
“No a co tě nejvíc baví?”
“Psát. Tvořit příběhy.”
“Tak piš, sakra.”
“No jo, ale z něčeho musím žít.”
“Tak makej.”
“Vždyť makám.”
“Asi málo.”
“Myslíš?”
“…”
“No a teď mlčíš.”
“Přemýšlím…”
“Aha,”
“Tak to asi děláš špatně.”
Věčný boj sám se sebou.
Někdy mám pocit, nebo spíš jistotu, že mě okolí vůbec nechápe. Že všichni jsou idioti a jen já jsem letadlo. Vzápětí mi dojede, že ten idiot jsem nejspíš já a vůbec si to neuvědomuji.
V práci mě serou.
Je to jimi nebo mnou?
Práce jako taková mě baví. Vlastně hodně. Možná bych měl hodit za hlavu, co si o mě kolegové myslí a jet si jen to svoje.
“Tohle přesně udělej. Kašli na uznání. Nepotřebuješ ho. Uvědom si, že je to jen práce. Když odejdeš, do týdne si na tebe nikdo z nich nevzpomene. Možná jen v případě, kdys něco podělal.”
“Myslíš?”
“Jasně. Každý je nahraditelný. I ti, co si to o sobě nemyslí. Věř mi.”
“Tak dobře, budu na to myslet.”
“Super.”
“Přesto mám nějaké pracovní cíle…”
“No to je ale v pořádku. Děláš to pro sebe, ne pro ně. Buď Sigma.”
“Sigma?”
“Na Alfu nemáš, a ani nechceš. Jsou to převážně psychopati. Beta taky nejseš. Buď Sigma. Ten co není a ani nechce být ve středu pozornosti. Ten, co ví o co jde a přizpůsobí se. Ten, co je rozvážný. Je samostatný, není závislý na jiných, na jejich uznání nebo podpoře. Introvert, který má vůdcovské schopnosti, ale nevyhledává pozornost a ani nevyžaduje kontrolu nad ostatními. Individualista, který si staví vlastní hodnoty, životní cestu a ignoruje společenská očekávání. Nesdílí své myšlenky ani záměry, je obtížně čitelný. Na tomhle posledním bodě musíš hodně zapracovat. Jsi moc otevřený. Ale jinak dost z toho na tebe sedí, nemyslíš?”
“Zní to dobře, takže to nejspíš není pravda.”
“Přestaň se podceňovat. Skodíš tím jen sám sobě. Neříkáš to samé svojí dceři?”
“Ale já…”
“Bez diskuze.”
“Ok, vezmu si to k srdci.”
“Přizpůsob se situaci bez toho, abys s někým soupeřil nebo se mu podřizoval. To je Sigma. Buď Sigma.”
“Hele, já mám nápad…”
“Teď si ho nech pro sebe, jasné? Co jsem ti před chvíli říkal? Hm?”
“No jo vlastně, máš pravdu.”
“Já mám vždycky pravdu. A mimochodem, toho Klauna už nedávej zadarmo. Lidi si něváží věcí, co jsou zadarmo. Nečekej něčí uznání. Buď byznysmen.”
“Už si ho stáhlo přes 5 000 lidí, má to vůbec cenu?”
“No a? Nejpíš na něm už moc nevyděláš. Ale pořád lepší, než drátem do oka. Jde o princip. Važ si svého času. Je to tvůj čas, tvoje úsilí.”
“Ale to nejspíš vypadnu z top 20 nejlepšíck knih zdarma na Google.”
“A?”
“A?”
“Sigma rules, vole.”
“Je tak těžké být Sigma.”
“Teď zníš jak Beta. Neser, kluku.”
“Dobře, dobře. To dává smysl. Jsem Sigma.”
“Tak se mi líbíš, Dereku.”
“Jmenuji se Radek.”
“V téhle realitě ano, ale jinak jsi Derek. Vždycky si jím byl.”
Jsem Sigma.
Všechno nej do dalšího roku, ať se vám daří, pevné nervy a hlavně zdraví, bitches.
“Zas to ale nepřeháněj.”
Dobře. Buďte Sigmy a hlavně svý.
