Tak tu máme další hejtovací blogísek; ale aby bylo jasno, já si v nich nelibuju. Začnu parafrází známýho českýho cajdáku 90tých let: “Právě jsem se vrátil z Istanbulu, byl jsem tam s Andy zabít nudu, a řekli jsem si, tak teď to rozjedem…” My to jako rozjeli, a i když nám auťák nechcípnul někde na předměstí, ani jsem za rohem nedostal pěstí, schytal jsem morální facku. A to po návratu sem, domů. Do civilizovanýho srdce Evropy.
Tohle se bude těžko popisovat.
Piči, vole.
Takže wocogo?
Posledních 12 dní jsme s Andrejkou brázdili ulice Istanbulu, a to hezky po svých (většinou). Občas jsme zavítali do míst, kam turista normálně nepáchne. Ne že bysme hledali dobrodružství za každou cenu, ale někdy to tak padne, zvlášť když věci do detailů neplánujem a řešíme všechno, jak se říká, “edhok”. No a v rámci bloudění-nebloudění jsme si dali gáblík či pití na různejch místech. Takže i tam, kam choděj jen místní. Má to svoje výhody. Jídlo není vůbec drahý a kvalita skoro stejná jak na Istiklalu. Jen to prostředí není vždycky úplně fancy. Zub času jo, nepořádek nebo špína – tak to ne. Všiml jsem si ale jedný věci. Bylo úplně jedno, jestli jsme zakotvili na nóbl fleku nebo v zapadlý uličce mezi Taksimem a přístavem, obsluha byla vždycky přesně taková akorát. Taková, jaká by měla být. Nevtíravá a přitom neutrálně milá. Nikdo neházel ksichty, když jsem si chtěl dát jen čaj. Nikdo za mnou třikrát bezdůvodně nechodil, jestli je všechno cajk. Nikdo ode mě nečekal “povinnej” tringelt. Zkrátka když jsem odcházel, neměl jsem důvod bejt nasranej.
Zato tady? Tady mě nasere vždycky něco. A to hned na první dobrou. To “něco” má většinou dvě podoby. Buď je kvalita žrádla nebo personál. Teď k nim přidávám ty nový, zkurvený, procetně-dýškový terminály s nastavenejma 15 procentama.
Tak na ty vám s prominutím mrdám.
Včetně Woltu, kde má řidič dostat 15 % z objednávky?
Jebe vám snad v těch makovicích?
Jelikož jsme byli po příletu ještě dovolenkově naladěný, vyšli jsme si do města. Plán: dáme oběd, pochodíme kolem, to znamená od Florence směrem k Vltavě a pak třeba na Hrad. Tak prej jo. První zastávka v hogo-fogo ristorante, kde mě nevím proč říkaj “Buongiorno”, přestože zdravím jako první a hezky česky “Dobrý den.” Ok, budiž. Servírka je milá, ale její úslužnost je nějak moc. Je to takový falešný.
Z mýho výrazu se dá normáně číst. Jsem jako otevřená kniha. Většinou na mě poznáte, co si myslím. Jenže ona mě asi nečte. Takže jsem radši dal na její doporučení, i když jsem si chtěl v klidu přečíst jídelák. Proč? Hlavně ať sklapne a donese žrádlo. Ne, nemám blbou náladu, jen nemám chuť se vykecávat. Mám hlad. Chci jíst. Nic ve zlým, toť vše.
Když už konečně tlačím docela dobrou pizzu do hlavy, objeví se nečekaně a vybafne bez varování: “Je všechno v pořádku?” Přikývnu na souhlas. “Ano, je. Děkuji. ” Tentokrát se ještě usměju. O deset minut později: “Budete si ještě něco přát?” Vždyť jsem kurva nesnědl ani půlku tý pizzy! Sklenice je pořád plná. Je slepá a hluchá, že nám skáče do rozhovoru? Proč? “Ne, děkuji, dáme když tak vědět.” Už se neusmívám.
Tím by to mohlo skončit. jenže za další dvě minuty se odkudsi objeví její kolega:
“Všechno v pořádku? Chutná vám?”
“Jdi do prdele a nech nás nažrat!”
Pochopitelně si to jen myslím, ale mám sto chutí to říct nahlas.
Chci se prostě jen nadlábnout a v klidu si povídat se svojí drahou polovičkou. V tu chvíli si to uvědomím.
V Istanbulu nás nikdy nikdo neotravoval. Přitom když jsem chtěl objednat nebo platit, stačilo zvednout oko směrem k číšníkovi. Tam mají – na rozdíl od těch našich, přehled. Možná mají lepší bulvy.
Není to totiž poprvý. U nás musím často máchat pazorou, aby si mě všimli. Výjimka byla snad jen u Pohlreicha, ale tam mi to celý stejně zmrvil číšník, jen jinak, viz můj blog. U Pohlreicha přehled měli, pravda, ale když to porovnám s istanbulskýma číšníkama, stejně z toho vyjdou líp. Nemůžu si pomoct.
Čím to je?
Hele, asi tou naší náturou.
Neumím si to vysvětlit, jen mám prostě pocit, že my tady v tomhle nějak zaostáváme. Nejen obsluhou, ale i jako obchodníci.
Jsem tak náročnej?
Ne, nemyslím si. Stačí mi fakt málo. Jako host jsem milej, nepovyšuju se a když je všechno v ólrajtu dám dýško.
Ne proto, že je to dřina, protože na to ti seru, kámo.
Soráč.
Představ si, že to taky nemám v práci ýzy. Stejně jako každej druhej.
Dám ho za servis, ale ten musí bejt podle mýho gusta. Úslužnost neznamená proskakování rektem. Nepotřebuju talk show ani nemám zájem o výslech jak na Barťáku. Fakt mi stačí, když mi přinesou jídlo a zmizí. Jsem happy, když mám čistej ubrus a příbory. Když něco chci, řeknu si. Nechci se dívat na otrávenej ksicht, když si dám jen kafe.
Mám ti dát dýško jen proto, že seš blbě placenej?
No a co já s tím?
Za vrchol zmrdství považuju fíčko za servis a nový terminály, kde jsou předdefinovaný patnáctiprocenta.
Chtěl jsem zarovnat účet na celý kila, ale slečna, že prý to tam musím zadat sám. Co to sakra je? Měl jsem sto chutí odklepnout položku “Nasrat, žádný kytky”, ale zbaběle ťuknu “Jiná částka.” Dopočítávám na devítikilo z hlavy. Jasně, za tohle nemohla, ale namačkat to sama mohla. A toho kokota, kterej tohle vymyslel a schválil, toho bych natáhl na skřipec.
Za koule.
Pičuse jednoho.
O pár hodin a kilometrů pozdějc a jinde.
Gárdn, big skrýn, hokey, selfservis.
Celkem plno, velkej provoz. Dal bych si kafe. Ani ťuk, kámo. Máme pivo, limo. Nic jinýho nevedeme, odpálkuje nás frajer za pultem. Nechápu. Na tomhle fleku bys i turka udal za osm pětek jak nic.
Možná frajer za pípou není majitel a je mu to vlastně u prdele. Jinak si to neumím vysvětlit.
Už jsem to psal, že to budu těžko popisovat.
Istanbul je plnej vůní. Netvrdím, že jen vábnejch. Tady u toho stánku je cejtit jen přepálenej olej. Uvnitř frajer, co má prázdno v očích. Kolem hosti. co jsou na tom dost podobně. Pak si to uvědomím podruhý. Je to celý o tom místě, o tý situaci.
Máme se kurevsky dobře.
Každý ráno jsem potkával ty samý lidi na Istiklalu. Makali jak barevný. Od brzkýho rána do pozdní noci. Ti štastnější na svým. Ti méně štastnější na cizím.
Co je jinak, než u nás?
Jiná energie. Cítil jsem, že ať jsou na tom jak chtěj, dávaj obchodu přítomnost. Host není nutný zlo, ale základ živobytí. U nás mám někdy pocit, že host je otravnej vedlejšák.
A to je ta facka. Ne z Istanbulu. Ale z návratu. Z uvědomění, že my tu máme všechno, a přitom jsme kyselý jak prdel. V obsluze, v přístupu, v energii, i s těma zasranejma terminálama s přednastavenou patnáctkou.
Neznám na to řešení, jen to říkám.
