Návraty Tima Burtona – recenze výstavy v Praze

Nejsem typ, co ometá kdejakou výstavu. Prostě mě nebaví tlačenice, nesnáším davy a nemám rád, když se vás pořadatelé snaží oholit až na kost. Navíc si myslím, že výstava není to samé jako shlédnutí filmu. Kino mám zkrátka radši. Nicméně…

Vlastně nejsem ani velký znalec Tima Burtona. Pochopitelně jsem věděl, o koho jde a jeho některé filmy jsem kdysi viděl. Rozhodně si pamatuji Beetlejuice, který jsem měl dokonce ve své pirátské VHS sbírce. Pro ty později narozené: VHS bylo takové offline analogové zařízení, do kterého se dávaly kazety velikosti dvou Nintendo Switch poskládaných na sebe, ve které byl magnetický pásek a celé se to s pomocí tlustého kabelu připojilo do televize průměrné velikosti dnešních kancelářských monitorů. Přeskakování mezi scénami bylo sice možné, ale museli jste se řídit číselným odpočítávadlem, které bylo sice digitálně vyobrazené, ale bylo poměrně nepřesné. Titulky se nedali vypnout, buď tam prostě byli, nebo ne. Stereo zvuk, nedejbože Dolby Pro Logic (taková ranná verze prostorového zvuku) si mohli dopřát jen ti movitější. Já mezi ně nepatřil, takže jsem si musel vystačit s mono zvukem. Každá další kopie, které se vytvářela připojením dvou těchto zařízení peer-to-peer pomocí převážně jiného kabelu typu SCART ztrácela na kvalitě.

Jsem fakt tak starej?

Teď zase vážně. Tlačenice se tentokrát nekonala, lidí bylo na výstavě akorát, a cena za rodinné vstupné je přijatelnější než návštěva multiplexu. Navíc nehrozí, že vypustíte další půl litr za postmixovou colu a chemický popcorn. Takže dobrý. Šatna je navíc zdarma. S batohem nebo objemnější taškou vás dovnitř totiž nepustí, což je v pořádku. Že na výstavě nesmíte fotit… Na jednu stranu to chápu. Na druhou je to pěkný nesmysl. Kdo na výstavu jít chce, ten tam prostě půjde. Je sakra rozdíl, vidět to na vlastní bulvy. Fotky na sockách ten zážitek nahradit nemohou. Naštěstí s mobilem se to na místě úplně neřeší, takže pokud si chcete udělat památku pro soukromé účely (kdo z vás se na fotky podívá víc než jednou a jen těsně po pořízení, hm?) nikdo vás buzerovat nebude. Ceny merche jsou ale úlet. Vypláznout trojku za offsetově potištěnou mikinu je ochotný zřejmě jen skalní fanda. Výběr z motivů je navíc hodně slušně řečeno slabý a design dělala pravděpodobně asistentka produkce, co umí zapnout Photoshop nebo Malování. Viděl jsem jeden hezký plakát za 650, zbylé nic moc. Merchandingové věci mě naštěstí většinou nezajímají.

Výstava probíhá ve dvou sálech. Doporučuji zajít nejprve do toho vpravo směrem od vchodu, kde jsou převážně kresby, malby a skici a sem tam nějaká ta skulptura. Nejdřív jsme se po pravdě trochu nudil. Pak jsem se naštěstí donutil věnovat každé kresbě a snažil se navnímat (to je další hnusný korporátní slovo, které nesnáším, ale tady se hodí) každičký detail. Udělal jsem dobře.

Tim Burton je blázen. Magor v tom dobrém slova smyslu.

Cynik na třetí.

Vtipný.

Trefný,

Sarkastický.

Geniální.

Největší dojem na mě udělala socha (?) klučíka v typicky timburtonovských propozicích s kladívkem v ruce a zapíchnutými hřeby v očích, Najednou jsem ho začal chápat.

Toho kluka i Tima Burtona.

Nicméně bych nechtěl sdílet jeho mysl.

Kluka ani Tima Burtona.

Druhý sál je jiný. Ano, na zdech je spousta dalších skic, jejichž genialitu sdělení pochopíte často až na druhý pohled (někdy i na první dobrou), ale jsou zde koule s různě umístěnými průzory a uvnitř známé i pro mě neznámé scenérie z jeho děl.

Klobouk dolů, tohle je nápad za všechny peníze.

Všechno krásně nasvícené, surrealistické a “živé”. Například krvavé Vánoce (nepamatuji si přesný název) mě úplně rozsekaly. Cákance krve na zdech a čísi čouhající nohy na zemi z vedlejšího pokoje umocňuje pohled kluka na vánoční stromek.

Ne všechno je tam morbidní, to zase ne,

Nebudu moc spojlovat. Takže jen pár snímků.

Jděte se na tu výstavu podívat, pokud máte možnost.

Stojí za to.