Občas mám chuť vykřičet do světa jako bezejmenný generál z Černých baronů: „Chce se mi zvracet!“
Už nějakých patnáct let žijeme v bublinách sociálních sítí – jenže já si na to stejně nezvykl. Jasně, je to paradox, když sám hledám štěstí (a slávu?) na YouTube. No… ona to vlastně není tak úplně pravda. Důvod, proč jsem s tím šaškováním před kamerou začal, byl prostý: propagace. Ani ne tak mě samotného, ale mojí knihy. Že mě to nakonec začalo bavit, je věc druhá. A že to prakticky nemá žádný vliv na úspěch nebo neúspěch coby autora? To je zase věc třetí. No a proč se mi občas chce vrhnout obsah žaludku na vlastní boty? Vezměme to hezky popořadě.
Žijeme v úžasné době, to musím uznat. Tedy když pominu všechny ty konflikty, hrozby, migrace, inflace, recese, dluhové pasti, nadspotřeby, úzkosti, deprese, vyhoření, izolace, přetížení, dezinformace a… ztráty soudnosti.
Svým způsobem je fascinující, že v tomhle bordelu je člověk vůbec schopný vylézt ráno z postele.
Hygiena. Káva. Mobil. Následný doomscrolling a hned na to nálož tragédií. Všechno na dosah jedné ruky. A ani pořadí není pevně dané.
Moje první nutkání zvracet.
Z toho, co se to tam venku proboha děje a z komentářů. Držím se stébla naděje a říkám si: To jsou jen boti. Tohle přece nemohl napsat někdo, kdo umí číst a psát.
ok uznavam nekteri mozna chybeli kdyz se probirala interpunkce ty ja radsi nectu muj mozek to nedava
Pravopysk a absenci české klávesnice neřeším.
Pak se zastydím. Proč je vůbec čtu, když dopředu vím, že se jen naseru?
Proč tam sakra lezu?
Proto se od roku 2011 dobrovolně nedívám na televizi (sice jsem ji měl, ale jako zobrazovadlo pro Xbox a dnes pro Netflix). Na internetu už nekomentuju. Fakt jen výjimečně. Hlavně si nechávám názory pro sebe. I když mám občas chuť pod něčí výstřik napsat: „Seš debil.“
Na názory mám blog. A teď vlastně i vlog. To je můj prostor. Takže se to (v mojí hlavě) nepočítá. Když už náhodou něco komentnu mimo něj, jsem spíš mírný a laskavý. Komentuju maximálně pozitivní věci. Hnusné přenechávám masochistům.
Jenže i když už mám vlastní prostředí, kde si aspoň teoreticky můžu v rámci nějakých mantinelů mluvit nebo (tady) psát, co chci… stejně se držím. Říká se tomu autocenzura.
Svině plíživá.
Důvodů je víc. Nejedu jen sám na sebe. Makám v korporátu. Nemám sice tu nemoc, jak se jí říká… hypotékoschýza (nebo tak nějak), ale především: jsem člověk. Jedinec omylný. Už několikrát v životě jsem byl přesvědčený o nějaké pravdě, za kterou bych se klidně bil do krve. A pak… po letech… jsem zjistil, že jsem byl úplně mimo.
Že jsem byl debil.
Ne že bych ten pocit neměl sem tam i dnes. Ale snažím se tomu obloukem vyhnout.
Stejně jako já teď udělám můstek.
Takový malý, oslí. Můsteček.
Svým způsobem jsem introvert. I když se to může jevit jinak. Jsem totiž “jůtuber.” A tady jsou moje zkušenosti a nevyžádané rady pro ty, co to chtějí zkusit také.
Na těch internetech si všichni tykaj, takže:
Milý začinající jůtubere nebo jůtuberko českých luhů a hájí! Záhy si uvědomíš, že lezeš do sakra veřejnýho prostoru. Pokud ti není -náct nebo nižších -cet, tak je ti to nejspíš jedno. Jako spoustě dalších v tvý věkový kategorii. Je úplně putna, že meleš lejna, máš na to totiž nárok. Dosah, hlavně dosah, to je alfa, nebo sigma, vlastně omega! Pokud seš něžnýho pohlaví, můžeš ho podpořit aspoň dvojkama bez podkozenky a správným úhlem kamery. Jako MILFka to máš těžší holka, ale zas ne o tolik, neboj. Někdo to rád zralý. Jako GRANNY seš ale v háji, babi. Pokud nemáš super-duper-kontent pro boomery, končíš po roce s dvacítkou odběratelů. Převážně spolubydlících z domova. Pokud seš údajně to tvrdší pohlaví…
Hard as a rockWell it’s harder than a rockHard as a rockYes it’s harder than a rock yeah
(kopyrajt) Á-Cé / Blesk / Dé-Cé
… a začínáš duchem sic -cátník, ale pamatuješ dobu, kdy v televizi běžela Česká soda, no hochu… pak na tvý velký kozy nebo vykotlanej úsměv není nikdo zvědavej. Pokud, ovšem, pozor, seš profík, co zvládá prakticky jakýkoliv řemeslo, máš šanci dostat followa i přes to panděro, kámo. Dokonce nemusíš umět mluvit, stačí když srozumitelně vysypeš, proč to ten neumětel před tebou tak zmastil. Baby na to nejspíš neuženeš, ale maníka jako já jo.
Fakt je jen málo věcí na světě, na které se vydržím dívat hodiny, a to je, když někdo něco umí. Fortel ist fortel, ja?
Na triky s Excelem dneska moc sledujících neuženete. Za Covidu to šlo, dneska je to passé. Tohle jsou věci, na které vás dopředu nikdo nepřipraví.
No a teď zpátky k tomu úžasnému světu. Užasné na něm je, že nepotřebujete na začátky s YouTube prakticky nic. Nějaký mobil. Určitě lepší než HTC Wildfire-like, mikrofon (ten se vážně hodí) a datové připojení. Toť vše.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Potřebujete najít svoje téma.
Ve světě onlajnu se tomu říká niche (čti nyš).
Nejsnadnější cestou se zdá být osobní vlog. Chyba lávky. Podle mě je to ta nejtěžší disciplína.
Jasně, autenticita.
To vám poradí i ChatGPT nebo jiný youtuber, který má super dosah díky videím o tom, jak začít točit na YouTube.
Slušnej bizár.
Autenticita je jedna věc. Druhá, naučit se trochu mluvit (ééé… ééé…) a ar-ti-ku-lo-vat.
Pár desítek videí a už to jde samo.
Dosah? Zapomeňte.
Pokud to není unikátní téma (my youtubeři tomu říkáme topyk s měkkým), video upadne v zapomění a jediné lajky, komenty a follows budou od přátel a známých. Mimochodem, doporučuji neudělat stejnou chybu jako já. Neříkejte to NIKOMU.
Never. Ever.
Ať si vás najdou sami. Potom nezapírejte, ale ani se k tomu moc nevyjadřujte. Proč? Ve zkratce:
-
Protože vás budou sledovat… ale jinak. Většina se nedodívá do konce, protože normálně by je to nezajímalo.
Výsledek? Papá doporučení. Říká se tomu algoritmus. Bůh YouTube. Neserte bohy. Zvlášť ne ty z Californie. -
Protože všichni se stanou experty.
„Hele, možná mluv rychlejc…, zkus se víc usmát…“ Co na tom, že by do kamery sami nedokázali říct dvě kloudné věty? -
Protože se začnete filtrovat.
Myslíte na to, že to uvidí kolegové, teta z venkova a bývalý šéf. Autenticita? Papalála. -
Protože přeskočíte vývoj.
Když víte, že se na vás konečně někdo bude dívat (a to známí a sice jen 10 vteřin, maximálně minutu), chcete vypadat jako profík. Ale tak to nefunguje. Každý musí projít fází “trapného začátku”. Když o tom ale nikdo neví, máte víc svobody zkoušení, selhání a růstu. -
Protože vám bude trapně.
Ne nutně kvůli obsahu. Ale kvůli sobě. Vaše vnitřní „já“ začne pochybovat a sabotovat. -
„Možná jsem fakt trapnej.“
-
No… možná. A co jako? Pravděpodobně ale nejste.
- No a pak je tu dalších asi 100 důvodů, ale kdo by je četl, že jo?
- Dáme si ale pár hajlajtů.
Přeskočíme fázi zbytečného nakupování audio-video techniky. Pokud máte neomezený budget, směle do toho. Kam pak ale všechny ty krámy dáte, je další problém. Váš problém.
OK, dál.
Čas. To je nepřítel číslo jedna. Ten chodí ruku v ruce s Mr. Stressem.
Každý týden jedno video.
Kontinuita!
Kontinuita!
Kontinuita!
Koitus!
Koitus!
Koitu…us… us…
Facepalm.
Ne. To nejspíš nedáte. Realisticky? Jedno za měsíc bude až až. Musíte totiž myslet na přípravu! Bez scénáře, minimálně toho bodového, to nedáte. Ani pokud jste rozený/á spýker/ka. Musí to mít hlavu a patu. Čeká vás cé-cé-á rok pravidelného studia (rozumějte civění na YouTube), jak to dělejí ostatní a jak se to údajně dělat má.
Mezitím se musíte – jelikož je to one-(wo)man show, naučit i s technikou. I s tím mobilem to totiž musíte umět.
Kompozice!
Kompozice!
Kompozice!
Koitus!
Koitus!
Koitusss…
Pak zjistíte, že musíte na digitálním plátně i dobře znít.
Najednou zvukař nevypadá jako nemakačenko co jen tahá za šavle, co?
I pan/paní střihač/ka se z vás stane. Tohle všechno je jak řemeslo, tak i kumšt. Nejspíš se z vás super profík nikdy nestane, to ale nevadí. Naučíte se spousty nových věcí. I když nejste extrovert. I když se té kamery na začátku bojíte. Stojí to za to. No a teď další oslí můstek ke zvracení:
Od rozhodnutí se “ztrapnit”, přes vlastní sabotáže až po algoritmické bohy, tohle všechno vás může na chvíli vrátit k bodu nula. Ke stavu, kdy ležíte, civíte do stropu a máte chuť křičet:
„Chce se mi zvracet!“
Z vlastních očekávání. Z toho, jak se srovnáváte s úspěšnými. Z toho, že vám do toho profíka pořád hodně chybí.
To je v pořádku. Kašlete na to.
Nakonec vás to začne bavit, přestanete denně otevírat statistiky a budete se těšit, až řeknete další “Ahoj, Radek, a máme tu další vlog!”
Nebo video.
