Jelikož jsme s mojí lepší polovičkou před pár dny oslavili společných 5 let, rozhodl jsem se vybrat k výročí něco víc „fancy“. Téměř okamžitě mě přišla na mysl restaurace Café Imperial nejen proto, že jeho sláva hvězd se dotýká, ale i proto, že jsem nechtěl riskovat „faux pas“ v podobě mizerné obsluhy nebo jídla. No a jak se zadařilo? Čtěte dál.
U vstupu jsme čekali o něco déle, než mi bylo milé, jelikož si nás doslova pět minut nikdo nevšímal. Už jsem začal ubírat v mém pomyslném bodovém hodnocení půl hvězdy, když se konečně dostavil pan vrchní, který se nás mile ujal. Zahlásil jsem rezervaci a téměř současně mě polilo horko, protože jsem si uvědomil, že jsem si pravděpodobně spletl datum, když jsem na poslední chvíli měnil rezervaci. Bohužel tušení bylo správné, ale měli jsme štěstí, jedno místo pro dvě osoby na dvě hodiny bylo do tří minut k dispozici. Takže jsem zase půl hvězdu pokorně vrátil, protože pan vrchní nám vyšel vstříc a nechal přednostně uklidit právě uvolněné místo.
Poté se nás ujala čísnice, která nám pomohla z kabátů a odnesla je. Konečně jsem měl slunce v duši, takže jsem se porozhlédl. Prostředí mě nijak zvlášť neuchvátilo, na můj vkus je mozaiková výzdoba kýč, ale to je otázka vkusu. Především můj problém. Nicméně, není to nic proti ničemu. V sále nebylo hlučno, i když bylo plno a kolem celkem cvrkot.
Bod k dobru.
Pokud mám možnost, nikdy si nevybírám stůl uprostřed. Nemám rád, když se kolem mě stále někdo „mrcasí“ a taky sedím nejraději zády ke zdi čelem ke vchodu.
Asi instinkt.
Naštěstí jsme dostali místo u okna směrem do Zlatnické, a i když ne přímo u zdi, kolem sebe jsem měl dostatek prostoru, takže se mně nikdo nelepil na záda a hovor od vedlejšího stolu jsem neměl šanci slyšet.
Druhý bod k dobru.
Co se týká výběru jídel, v duchu pořadu „Ano, šéfe!“ jsem tak nějak očekával střídmější výběr. Stalo se, ale opět, nic proti ničemu. Bez bodu nahoru ani dolů. Za mě ok. Ceny? Vyšší, ale s tím jsem počítal. Polévky v průměru za cca 140 korun českých, hlavní chod cca od 300 do 500 a v ojedinělých případech o něco málo výš.
Za mě naprosto v pořádku.
Náš číšník se objevil vzápětí a než jsme dostali jídelní lístek, nabídl nám kuvert v podobě šunkovo-sýrové pomazánky s domácím chlebem. Neodmítli jsme. To se mi líbí. Leckde vám ho nacpou, aniž by se vás kdokoliv ptal.
Třetí bod k dobru.
Mám rád hamburgery.
Bože, jak já miluju burger!
Pravý, nefalšovaný a poctivý hambáč s křupavou bulkou a čerstvou zeleninou! Jenže dávat si burger u Pohlreicha? Není to trochu blbost?
Je.
Jako lákala mě svíčková. Fakt že moc. Jenže…
Jestli mě něco spolehlivě umrtví a navodí gastrodemenci, tak je to právě knedlík. A je jedno, jestli je z mouky nebo z brambory. Jelikož jsem nechtěl po jídle odpadnout jak bezejmený herec ve Walking Dead a měl chuť vyzkoušet zákusek, musel jsem si svíčkovou, kterou mám jinak moc rád, pro tentokrát odpustit. Zbytek jídelního lístku mě nenalákal. Nechápejte to špatně. Prostě jsem na zbylé pokrmy v nabídce neměl jednak správně naladěné oči a druhak chuťové buňky.
Hamburgerový obouručák zněl lákavě. Nikdy si nedávám k burgeru hranolky. Zabíjejí chutě a navozují pocit mrtvého mozku stejně spolehlivě jako knedlíky. Završit to celé kolou, mám pak chuť maximálně hodit umakartové čelo a rozhodně ne se vydat procházku, kterou jsme měli v plánu.
Pokud jste nečetli žádný z mých blogů, je čas na sebe něco prásknout. Jsem říjňák, takže Váha jak prase. Než se k něčemu dokopu, uběhne málem věčnost. Když se ale definitivně rozhodnu, nehne se mnou ani buldozer.
Jenže je tu jenže.
Nikdo mi předtím, než začnu, nesmí měnit plány a snažit se mé rozhodnutí měnit. V takovém případě okolí často a oprávněně nechápe moji leckdy – mírně řečeno – podrážděnou reakci. Co je pro zbytek světa prkotina, to je pro mě stres na druhou.
Je to na palici.
Jenže já si to nevybral, takový prostě jsem!
Se s tím smiřte.
Uvedu příklad: Mám domluvenou schůzku na určitou hodinu. Protistrana změní čas, případně jiné parametry, často nepodstatné a já se můžu přeskočit. I když není problém posunout schůzku o hodinu, protože mám čas, můžu se – sorry za ten výraz, posrat. Jsem mentálně ready a najednou je něco jinak. Bych vraždil. Někdy to v myšlenkách dělám.
Barvitě a se surround.dolby.atmos.thx(sound).
Jo, není to se mnou vůbec jednoduchý.
Asi si umíte představit, co se mnou udělala číšníkova nevinná otázka „Nedáte si k tomu i hranolky?“
Někdy mám pocit, že mám na čele vytetovanou trumpetu a na zádech terč. Jako při posledním výletu do Karlových Varů. Procházeli jsme kolem stánku se šátky a podobnými věcmi. Andrejka se chtěla „jen“ podívat. Já říkám: „Nechoď tam.“ Na otázku „Proč?“ odpovídám: „Protože ceny budou nastřelený podle ksichtu. Teda hlavně podle toho mýho.“ Zkrátím to, protože zase hodně odbočuju. Ruský prodejce se pochopitelně okamžitě zaměřil na mě. Ano, je to standardní model. Muž kupuje ženě věci. Já to naprosto chápu. Jenže my dva jsme trochu jiný případ. Navzdory tomu, že vzhledem k jejímu věku si okolí myslí svoje. Má nastávající je úžasná v mnoha věcech. Kromě toho si na všechny ty kabelky a jiný blbinky dokáže vydělat sama.
Ne, nejsem škrt.
Kdyžtak se jí klidně zeptejte.
Stejně tak ona neváhá pustit chlup za moji maličkost (ještě jednou díky za Peak Design, lásko).
Nechci se ptát na cenu, protože vím, jak to většinou končí. Po pěti minutách a slevě tisíc korun platím šátek a odcházíme středem. Na druhou stranu, je to ruční práce, úžasný materiál a kvalita odpovídající ceně. Takže dobrý.
No nic, zpátky k Pohlreichovi.
„Dobře, dám si je. S majonézou, prosím.“
V duchu si říkám, že do nich jen tak zobnu. Což se ukáže jako pravda, ale o tom až později. Předkrm nechceme, neboť kuvert je sytý až dost. Pokud máte scvrklý žaludek jako my dva, nedoporučím vám ho, přestože chleba je jedna báseň a pomazánka skvělá. Ten česnek, byť ho bylo málo, by si však mohli odpustit.
Já volím slepičí vývar s nudlemi a játrovými knedlíčky a Andrejka kulajdu. Do dvou maximálně tří minut máme jídlo na stole. Další bod k dobru.
Nicméně, zaráží mě to zabodnuté kuřecí stehno ve vývaru. Později zjišťuji, že je to vlastně dobrý nápad, jelikož si sami určíte, kolik masa dáte. To z kosti padá téměř samo.
Jen ten estetickej zážitek.
Tak trochen eklhaft.
Pouštím se do polévky a očekávám gastronomický orgasmus. Nedostavil se. Zase se opakuji, ale nechápejte mě špatně. Polévka je vlastně dobrá, porce tak akorát, ale chuť je zkrátka – a teď to bude znít přinejmenším zvláštně – moc masová. Výrazná chuť kuřete přebíjí ostatní gastronomické smysly. Na Andrejky otázku, jaká je, dodávám něco v tom smyslu, že v ČSOB jídelně umí leckdy lepší. Za podstatně méně, ale jsem v restauraci, navíc nóbl, takže můžu držet kušnu a poslušně dlabat.
Mám rád vyváženost.
Jsem Váha.
Jasný?
Chci válet po jazyku chuť zeleniny i masa. Když jedno převažuje na druhým, je to vždycky špatně. Možná jsem moc vybíravý.
Vlastně jsem i nejsem, těžko se to vysvětluje.
Nicméně moje hodnocení polévky je 8,5 z 10. Tedy výborná, avšak ne vynikající. Rozhodně poctivá. Takže dobrý. Bohužel sytá až moc. Takže jsem jí pro jistotu nedojedl, aby mi zbylo místo a chuť na hamburger.
Úplně jsem zapomněl dodat, že se mě číšník ptal, zda chci maso méně, středně nebo víc propečené.
Já bych třeba tatarák do huby nevzal. Prostě to nedávám mentálně a můj žaludek by taky protestoval. Případně by rovnou vykonal defenestraci.
Pochopitelně jsem odpověděl, že chci plně propečený. Jeho nevinná poznámka, abych počítal s tím, že maso bude pak sušší, mi pochopitelně rozhodí sandál. Přitom ho jím zásadně propečené!
„Tak tedy medium, prosím.“
Okamžitě si v duchu pokládám otázku, jestli nejsem debil. Jsem. Mohl jsem to odvolat, měl jsem šanci to změnit. Ale neudělal jsem to.
Neptejte se proč, stejně byste mě nepochopili.
Svého rozhodnutí vzápětí lituji hned po prvním zakousnutí. Opět a zase, nechápejte špatně. Ten, kdo to má takhle rád, by si nejspíš pochutnal. Myslím na mase. Zbytek?
Ééééé… Nic moc.
Houska? Dobrý. Maso…? Asi dobrý, ne ale pro mě. Zelenina? Dobrý. Sýr? Dobrý. Šlehačka? Dobrý. Jo, ta tam vlastně nebyla. Celkově?
Nevýrazné.
Natuty nevýrazný i s propečeným masem.
Kvalitou bylo maso nejspíš naprosto allright. Jestli ale chcete fakt dobrý hamburger, jeďte do Domyna k Eltodu na Novodvorské. Tam to byla vždycky orgie chutí, vyváženosti a vůbec všeho. Navíc dělají tak luxusní domácí hranolky, že dělám výjimku. Pravda, naposledy jsem tam byl před covidem. Jaká je situace dneska, netuším, neb to mám už dost z ruky.
No a teď se vrátím k těm hranolkám.
KFC. Normální KFC! Nemůžu tvrdit s jistotou, ale fakt bych přísahal, že to byly obyčejné, předsmažené hranolky z Lidlu. To bylo hodně velké zklamání. Nerad bych jim křivdil. Kdyby chutnaly aspoň jako v mekáči, ale bohužel. Pak bych nelitoval toho vyhozeného kila dvacet.
No, aspoň jsem se jima nezaplácal.
Že já blbec jsem si radši nedal tu svíčkovou!
Andrejka normálně maso moc nemusí. Dnes udělala excepšnu, protože chtěla zkusit pravou a kvalitní svíčkovou. Také jsem ochutnal. Musím říct, že to byla pecka. Jedním slovem vynikající. Čtyři knedlíky se nezdají moc, ale byly řádné a zcela jistě domácí výroby. Takže 10 bodů. Maso jedna báseň, chuť omáčky dokonale vyvážená. Dva poměrně velké plátky masa byly na mou polovičku příliš. Jelikož jsem si svojí blbostí tak trochu zkazil chutě, nezahrál jsem si na dojížďáka. Oba jsme vraceli, jak já říkám, dépéháčko. Já tedy returnul spíš základ a vzal si tak maximálně 10 procent.
No a tady to začne bejt vtipný.
Už jsem si stačil povšimnout, že je takovým zvykem nebo je to možná kolorit, že se obsluha zeptá, zda bylo všechno v pořádku, zásadně když vracíte prázdný talíř. Jelikož na Andrejčině toho zbylo podstatně méně, číšník se na mě pro jistotu ani nepodíval. Na druhou stranu tomu rozumím. Kdysi se mě také jeden ptal, když jsem vracel téměř netknutou porci. Na oplátku jsem po něm chtěl vědět, jestli mu to tak připadá. Jenže bylo tenkrát hnusný, jako fakt hnusný.
Od jisté doby se nebojím ozvat. Klidně odmítnu za ten hnus fialovej platit. Tentokrát to byla moje blbost. Rozhodně jsem neměl důvod si stěžovat, přestože chuť nebyla nic moc. To je totiž otázka preferencí.
Takže mě to trochu mrzí, že se nikdo nepídil po důvodech, proč vracím skoro celou porci. No nic. Zamrzí, ale vědu z toho dělat nebudu.
Jak Café Imperial hodnotím?
Zapeklitá otázka.
Kdybych nezvoral objednávku, asi bych byl shovívavější. Nicméně, chci být fér.
Je to dobrá restaurace. Rozhodně nadprůměr. I když… Dobrých restaurací je v dnešní době naštěstí dost. Jestli po mě chcete čísla, dávám 8 z 10. Možná bych ještě půl bodu přidal. Kdyby ten hambáč měl výraznější chuť. Něco mu prostě chybělo.
Personál kmitá po place jako vyladěný tým F1. Obsluha rychlá. Placení rychlejší než výměna pneumatik u Ferrari. Good. Year. Teda Pirelli.
To nic, toho si nevšímejte.
Třináct stováků a něco bez dýška (takže 1 500) pro dva za dvě domácí limonády (trochu přeslazené, ale ok), dvě polévky (kulajda údajně moc dobrá, nechutnal jsem, neb po kopru bych nejspíš hodil šavlí) a dvě hlavní jídla je naprosto cajk.
Na zákusek a kávu jsme si nechali zajít chuť, neboť jsme byli překvapivě nasycení. U mě za to může kuvert a neskutečně sytá polévka. Andrejka se dobila tím masem.
Teď jsem si vlastně vzpomněl. Musím být průhlednej. Někdy si tak připadám. Když jsem chtěl přivolat číšníka kvůli doplnění omáčky pro Andrejku, která nám mimochodem byla předtím nabídnuta, tak se mnou hrál hru „Nebudu se dívat tvým směrem.“ Ale to jsem prostě já. Kromě terče na zádech, jitrnice nebo trumpety na čele, mám asi schopnosti Solid Snakea.
Takže: Hele, dobrý. Můžu doporučit. Jestli jste hamburgerožrouti, tak ne, tam si ho nedávejte. Svíčková? Špica. Polévky? Asi dobrý. Personál? Výborný. Porce? Velice slušný. Prostředí? OK. Ceny? OK.
Tak jo, když tak nad tím přemýšlím, dávám 8,5 bodů z 10 nebo 4,5 z 5 hvězdiček.
Cafe Imperial 1
